Eva Marie Růžena: Sláva je plíseň

neděle 19. září 2021

Eva Marie Růžena (* 1997) je katolická básnířka žijící v Brně, kde studuje Fakultu výtvarného umění na VUT. Zabývá se performativními procesy vzniku slova i akce. Připravil Dominik Bárt.

















01


Srdce není strom?

Smůla vyvěrá z jádra.

Zatvrdne? Voní?






Art. Rimbaud


Díváš se podle,

přivíráš oči, 

vkročil jsi, smočil

modlitbu v modle.


Ostře ho koušeš,

lížeš mu dásně 

nejen, a krásně;

opouštíš souše. 


Sláva je píseň,

výsosti la fée verte

a bordel Notre-Damu,


na jazyk dopadá mu, 

sami si rozeberte: 

Sláva je plíseň.






Co je pravda?


Petrovy umyté nohy kráčely dál.


Skonal.


Pilátovy umyté ruce shledaly vinu.


Skonal.






Hladiny hlubin


Podlehneš,

svěřen jsi Bohu,

odemkneš, 

otevřeš,

po citu projdu.


Mohu?


Oba

pokorně pyšní netvoři,

v kterých je nevinnou

duše,

obě

už spolu dlouho hovoří,


těla se neminou.


Můžeš.






02


Pohladím samet,

vane vlhká letargie,

šeptají žestě.






Hrabětovi


Z ruky do huby a ze srdce na papír:

už to je společenství.






Ne


Prskáme času do očí.






Sen


symptomy:


sliny

Salome


sliny

Sibyly


sucho






03


Máš-li vyprahnout,

vypij mozkomíšní mok

cizí naděje!






. . .

Roman Szpuk: Rybník Brloh

neděle 12. září 2021

Roman Szpuk (* 1960) se narodil v Teplicích. Z matčiny strany v něm koluje krev česko-německá, z otcovy strany polsko-haličská. Pracoval jako geodet, dělník v chemičce, kreslič v projekci, později (v roce 1988) se oženil, odstěhoval se do Vimperku na Šumavu, kde dělal nočního hlídače v kravíně, strážce CHKO, lesního dělníka, poštovního doručovatele, truhláře, topiče, lepiče plakátů, staničního dělníka na dráze atd. Nyní pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Má pět dětí.


Verše a povídky psal od dětství. Během jedné letní noci v roce 1980 prožil na Komáří vížce v Krušných horách svůj stěžejní duchovní zážitek: Skrze hudbu J. S. Bacha splynutí s duchem této krajiny. Od té doby prochodil po těchto horách, často zcela sám a za noci, tisíce kilometrů. Tyto i více než sto kilometrové pochody se pro něj spolu s pokusy s halucinogenními houbami staly důležitým zdrojem sebepoznání.


Další stěžejní událostí jeho tvůrčího života byl vznik literární Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách. Toto antielitářské společenství zprvu křesťanského zaměření založil na tamní faře o Silvestru roku 1983. Kromě psaní se zabývá i fotografováním kamerou obskurou, kresbou (uhel, tuš) a grafikou (linoryt, suchá jehla). V rámci svého zaměstnání se specializuje na fotografii vzácných meteorologických a atmosférických jevů. Od roku 2013 je členem Cyrilometodějského poutního bratrstva velehradských poutníků.


Vydal tyto knihy: Otisky dlaní (verše, 1990), Ohrožen skřivanem (verše, 1994), Bludiště (verše, 1994), Hvězda závěť (verše, 1994), Vězňova oblaka (verše, 1997), Ker praskot (verše, 1997), Usque ad Finem (verše, 1997), Loučení na sever (verše, 1998), Pták brunát (pod jménem Zuna Cordatová, verše, 2000), Troucheň (verše, 2002), Tancem pádu (verše, 2003), Macecha bouře (verše, 2003), Rozervy (spolu s Ivou Košatkovou, verše, 2006), Chrámová studně (verše, 2008), Silentio pro smíšený sbor (verše, 2009), Kámen v botě (haiku, 2011), Chraplavé chorály (lyricko - meteorologické črty, 2013), A zavaž si tkaničky (lyrická próza, 2016), Klika byla vysoko (lyrická próza 2018).


Uvedené básně jsou ukázkou z nové připravované knihy Hvězda jedna po druhé hasnou (verše z let 2007 - 2020).








Statek 


Na schodech strnuly kozí rohy,

druhá z koz nad kárkou vyhlíží,

voliéry hemží se andulkami,

štěbetá potůček za mříží.


Na korzo vyšlápl mourek velký

pod barevnými papoušky,

rehkové oblétli skrojek střechy,

dvorek se sluncem napouští.


Vstříc slze slunce nese dary,

vějířem chůze se ovívám.

Panna si natáčí na prst mraky,

porodní cesta je dokořán.


Alejí panna rodí syna,

jablka zrudla v jabloni,

z osiky krvácí za listem list a

spájí tak zem a koruny.



Ze zážitku pod vlivem psilocybinu, který obsahují halucinogenní lysohlávky kopinaté.






Klečové kořeny


Svíjejí se kořeny,

v železech dvě oči kalné,

prohlédnu-li slepým z nich,

bažina se náhle nahne.


Borkařovo stavení

v třasovisku ústup radí.

V stéble puchýř naběhlý –

křižák je to! Zdráv buď, rabi!






Inverze 


Vysoko nad mraky rozhrabuju krtince,

hořáčky v borůvčí rudě planou.

Jsem stárnoucí říše, neuhlídám hranice,

na odchodu maskuju se ojíněnou travou.



Inverze je čas, kdy těžký studený vzduch leží v údolích a vytváří tam oblačná či mlhová moře.






Vítr 


Kořist se vytrhla mordám větru,

o svah se trhají tenata par.

Postrkem po džbánech ptačího zpěvu

občas to vyšplíchne přes okraj.


Buk má chrliče, chrlič dech rysí.

Mrholí. Netuším odkud, kam.

Před nos mi z čísi fajfky visí

na pavučině housenka.


Lučinou prchá ošípaná,

rigolem nese to žabí mrtvolu.

Zívá tu rzivá kozlí jáma,

podlehl vývrat trumfu strun.


Šlápl jsem na houbu, sklouzl po ní,

shnilá už měla po kráse.

Do proudu ve strouze stéblo se kloní,

jak vteřinovka cuká se.


Usínám. Uštkl mě hřebík právě

v děravém přístřešku na jednu noc.

Věším naň tělo. Chci to mít zadem

o kousek blíže, bez všech poct.



Ošípaná znamená slovensky prase.






Opozice


Za obzor prostřelují blesky,

Prométheus vrací oheň na Olymp.

Na protější scéně luna vystupuje z jeskyň.

Kdo ti řekl, že jsi nahá? Ptám se jí.






Hlavou dolů


Za Roklan zapadá měsíc

jak žhavý roh.

Noc skrývá černý leknín,

zve hlavou dolů na výlov.






Stmívá se do mezníku


Mezník

trčí omechován.

Živé srdce v kameni,

či kamenné srdce v těle chová?


Kormidlo zemského korábu

se zaseklo do skal.

Les, výdřeva vesmíru,

praská.






Melancholická večeře


Dítě u Torfstich-Planie

s mravenci z jedné dlaně dosud jí,

v hrnci bez dna se vaří havěť,

rty můrek rotují.





Rybník Brloh 


Jepice létají sem a tam,

do zad zaťaté hvězdné střípky,

na které jsem si nedosáh,

když navždy nořím se pod stulíky.



Stulík (Nuphar) je vytrvalá vodní bylina se žlutými květy.






Pozůstatky


Nakláníš se uhranuta

hrudním košem jelena,

ohryzaným lodním trupem,

ráj hnilob mdlobně zapáchá.


Zaječí hlavu našlas v poli,

zvesela jí komíháš.

Rys nechal tady zbytek srny,

dost masa zbylo k hostinám.


Peřím z kačera zápěstí krášlíš,

do lebky vrážíš mi pěstní klín,

fialy plev v ní drtíš v kaši

kamenem s kresbou neviny.






Večer na louce


Srdce mi z těla řežeš stéblem,

chlupy mi trháš po hrstech,

na hruď mi pokládáš spánek s mechem,

pro zdraví suchý kravinec,


kamínek, abych ti zůstal věrný,

berušku pro šťastné večery,

když jasanem snáší se na pupeny

z blankytu bílý půlměsíc,


večer ti propiskou do slabin kreslím

tu pohozenou květinu,

co na louce jsme zapomněli,

vykvétá vstříc mým pohybům.






Slehlá stébla


Ach, vztyčte se už, stébla,

na něž jsem ji povalil!

Měsíc v objetí nás vehnal,

když zpopelnil ho zemský stín.


Po bdělé noci tma už zřídla.

Tvory zalehli jsme, přec

křehké můrky rovnají si křídla,

krev rosy pije mravenec.


Včelka hledá ochořelý jetel,

prachem leze zchromlé saranče,

vzpřimují se roje sedmitečné,

starý mrak je sluncem naznačen.


Ach, vztyčte se stébla! Vaše břímě

procitlo už s rozbřeskem.

Zticháme jak flétny ve smrčině,

vychládáme, k ránu sen.






Červánkové údolí


Slunce nám tají slitinu

v listoví večerních zvonů,

na skále ukrylo šperky snů

trio červánků, tří dívek z lomu.


Oblaky – chomáče třaskavin,

paprsky tápají po údolí,

do stínu příboj zabloudil

z koňského dechu v horkých polích.


Tři motýlice tančí tu

nad tůní, útržky tyrkysu noci,

perleťovec vlhkých rtů

spouští se seshora na mé vousy.






Samota na břehu 


Po proudu plave chumel bublin,

vlnkám se matou jazyky,

krvavý hlouček ruměnice

špitá si novou herezi,


jen balvan tu leží, esoterní

útočiště hlubiny,

přikládám ucho, uvnitř perlí

poslední chvíle milenců.


V loučení se těsně minou,

až projdou sebou navzájem,

hledají se vodou, hlínou,

sevřeností kamene.



Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) je rudá ploštice, kterou je často vidět v hojném počtu na kořenech lip i na hřbitovech.






Zahalil bych si


Nepodal bych si chleba

ani za hluboké noci,

neděkoval bych si hlasem kulíška

ze slatin, z chrastin,


nechal bych se odejít bez pozdravu,

nechal bych se naříkat v kolébce,

ať si řvu v ústavu pro choromyslné

pod bodacím strojem hvězd,


neroztříštil bych zrcadlo,

ve kterém vše se mění v škleb,

v němž hrozí i

třpyt potůčku a ptačí zpěv,


poděkoval bych si za to,

že se k sobě nechci znát,

skryl bych se před milovanou ženou

bezhlesý napořád.


Kdybych tou ženou byl

sobě na dohmat,

zahalil bych si nahé rameno,

lunu do oblak,


polibek za stisknuté rty,

úsměv za nehty.








. . .

Tomáš Čada: Poezie může být i příhodné mlčení

neděle 5. září 2021

"Nebývá zvykem interpretovat vlastní texty. Ale bývá zvykem tvrdit, že poezie je považována za cosi nadosobního cosi, co přesahuje svého autora.  Ten je mnohdy spíše jakýmsi přijímačem a následným vysílačem. Rozhodně však ne hybatelem svého literárního osudu," říká autor těchto básní Tomáš Čada (* 1985):


"V cyklu zatím pracovně nazvaném O lidech jsem se rozhodl jít proti těmto nepsaným „pravidlům“. Básně daného cyklu jsou cíleně osobní, vždy jsou zamýšleny jako črta konkrétního člověka. Přisvojují si konkrétní lidi s konkrétními slovy a činy. A stvoří-li text (pro mne) iluzi, že na zlomek času jsem s danou osobou v blízkosti, text se povedl. Na duhou stranu věřím, že nabývá i něčeho obecného, protože povaha literatury je už taková. Kohosi opisujeme a čtenáři si najdou své. Po jetí ve společenských a planetárních tématech jsem se rozhodl, že pojedu v lidech. Na ně jsem vysazenej. Dává mi to smysl a přináší radost."


(Foto: Karel Škrabal)











Jonáši Hájkovi


Vejdeš se mi na předloktí

Je to zázrak říkáš

Je to práce říkám 


Již umíš otevřít oči

mimoděk se usmát

tichounce pochrochtávat 

V noci spát neumíš


V bezesných nocích 

probíráme

bezesné noci





 

Janu Kubíčkovi


Boj Stroj

Strom Les

Ves


Revoluce je

věc publika

res davu


netřeba věšet

hlavu když

cestu štrýtu kříží

cesta mechem


Některé věci rezonují

Některé jen vydávají zvuky





 

Janu Spěváčkovi


Sčísni si pěšinku šmudlo

Tak jako češeš verše

Navoskuj měsíci fousky

Vždyť švihák je i ten

kdo práská biči

v žákovských knížkách


S jiskrou se

budeme hádat

o Demlovi

A třeba ne


Poezie může být

i příhodné mlčení





 

Ivu Slavíkovi


Dík tobě vím že každý podzim

je předpokladem příštího jara

Zas nasněžilo Mrzne Tedy čekám

Ačkoli se je to k neuvěření

i s různým přesvědčením

sdílíme tutéž palubu


Tuším že i budoucí

plavby budou

společné





 

Martinu Čípkovi 


Pobíháme kolem kostela sv. Jakuba. 

Jakýmsi, prý velmi drahým, přístrojem 

se snažíš ulovit Zuzanin hlas. Nevím 

zda se smát či pociťovat smutek. Dávno 

sem nepatřím, i když jsem tu býval doma. 

Připadám si cize. Ale tvé ruce vztažené k srdci 

zvonu jsou na tom s jistou dávkou komičnosti 

podobně. 


Tato báseň není báseň 

ale pokus o příběh 

Ale nevadí 






Alici Prajzentové


Jsme zaseknutí na Severu

Ty rodem já omylem

Vzhledem ke kvaltujícímu času

a mrcasícím se okolnostem

by mohl obtěžovat sentiment

ale mám lepší návrh


Při nejbližší příležitosti

zas vymácháme rukávy

v rozbrydaných událostech

poslední drobné hodíme

do placu špatné zábavy

pak ti střepem lásky

zarovnám ofinku


Na okružáku

cestou do hajan

sfoukneme ještě jednu

parádní taškařici





 

Tomáši Jáněmu


Jen co petřínská čepel

neřízne z koláče Následují

volání Avoid the Void

Úzkost meliorizovaná řeka

v březích náplavek Vejdi

a neuškoď Kandelábry

nad ránem protáhnou

stíny Ale ty naštěstí

setrvají v negativu






Jaroslavu Němcovi


Práce v politice je prát se za věci co 

nikoho nebaví neberou Zbytečně 

Bez díků pak poctivě děláš politiku 


Homo politicus tak není nutně pičus 

Veřejná služba domácí sužba Když 

touha pomoci není touha po moci


Stejně půjdeš hlavou proti zdi

dokavad jedno nepraskne

A ještě to budeš rozmazávat




. . .

Jan Vozka: Slabý záchvěv záclony v nočním tichu

neděle 29. srpna 2021

Jan Vozka (* 1984) žije a pracuje v Liberci. Studoval na VOŠ filmové ve Zlíně a následně na katedře filmových studií FFUK. Ukázky z vlastní tvorby a překladů současné angloamerické poezie publikoval například v Tvaru, Ravtu, Hostu, Protimluvu, Revolver Revue a jinde. Vydal dvě básnické sbírky: Světlo zpoza dveří (Dauphin, 2018) a Jedním dechem (Dauphin, 2019). Uvedené básně jsou z připravované sbírky, která by měla vyjít do konce roku v nakladatelství Dauphin.















Noční taxi


Jede jak hovado

řeže zatáčky v protisměru

a říká 

že to celý je jen o tom

že si chtěj na poslední chvíli nahrabat 

tak to protahujou

jak to jde – mluví o rozkopanejch 

kolejích v centru 


Sedím jak na hovně 

na zadním sedadle 

držím hubu a sleduju 

jak řídí jednou rukou 

druhou telefonuje 

a střídavě se dívá 

do zpětnýho zrcátka na mě

a na silnici – říkám si

jestli bych se neměl připoutat


Stavim se ještě pro kámoše

řekne a prudce strhne volant

a vjede do boční uličky


Pod neonem stojej dva

nasoukaj se dovnitř

zapálenou cigaretu v ruce


Všude je to rozmrdaný 

řekne taxikář

a ten co sedí vedle něj 

začne o Marcelovi

kterýho pustili

nedávno

na podmínku


Je to ubožák 

řekne taxikář a zahlásí do vysílačky

že jede na Gagarinku

Vždycky se přichomejt k nějaký ženský

a vybílil ji účet

není nic ubožejšího

než okrást ženskou 

to je jak okrást mimino


Zasloužil by napálit

řekne ten co sedí vedle mě

a dál už to nerozebíraj


Tady je ten vchod 

řekne taxikář 

zastaví 

a zhasne světla






Horrory


Byly na stokrát ohraných kazetách

a my se na ně tajně dívali

a oči nám žhnuly strachem

před zářící obrazovkou 

ale nemohli jsme se od ní odtrhnout 

a hltali jsme 

všechny ty podivné sklepní prostory 

s jedinou blikající žárovkou

potemnělé chodby ústící do obrovských

zdánlivě prázdných modravých sálů 

zašlé půdy které nebyly z tohoto světa

a ukrývaly děsivá tajemství v temných rozích

hltali jsme 

kradmé pohledy škvírou ve dveřích 

ke schodům zalitým měsíčním světlem

k pootevřenému oknu – slabý záchvěv 

záclony v nočním tichu

zatímco pod postelí

se ukrývalo pradávné zvíře ze snu

co jen čekalo na naše zaváhání

až někomu z nás přepadne ruka k zemi






V nebi



Nebe 

řekl mi kamarád Michal ve snu

není tam nahoře

ale tady 

přesně dva centimetry nad zemí

stačí se nepatrně vznést... 


V tom snu se mi to podařilo 






Výjev z baru Propaganda


Zařval jsi

směrem k oknu

to když se ho snažili otevřít 

oni 

a utéct pryč 

se dvěma flaškami Absolutky


Nasraně jsi zahodil 

rozkouřenou cigaretu 

přiskočil k oknu 

a stáhnul je zpět

dovnitř – k baru 

kde za to měli zaplatit






Laureát

Novotňákovi


Všechen klid je většinou pryč

telefon neustále vyzvání

emailová schránka je plná nepřečtených zpráv 

všichni vám blahopřejí

všichni by se s vámi chtěli vidět

jen pár lidí jste nepotěšil 

a myslí si o vás 

že jste jen obyčejný podvodník – nakonec proč ne

pomyslíte si


Trvá to naštěstí jen pár měsíců

ve frontě jsou totiž další

kteří se taky chtějí dostat do toho výtahu 

jen vůbec není jasné 

kam vlastně jede 

to vám nikdo nesdělí


Obsluha výtahu – věčně usměvavý chlapík

jen s šibalským úsměvem řekne 

Nechte se překvapit…

A pak za vámi zavře dveře






Odpočívadla


Jsou z mlhy a deště

ze tmy a neonu

z hluku svištících motorů

z dálkových světel a výparů

z benzínu a nafty

z plechovek od piva a energy drinků

ze zbytků klobás a baget

z kelímků od kafe a vajglů

ze snů i nočních můr

z moči a prezervativů

z popela touhy 

z věčného očekávání

ze zatažených záclonek v oknech kamionů






Promarněná šance


Byla to šance

která se už asi nebude opakovat 

šlo o to 

jestli budeme chtít prezidenta 

nebo účastníka AZ-kvízu 

(skvěle by tam zapad)

já byl pro účastníka AZ-kvízu

většina ale chtěla

prezidenta

ze kterého se tak stala jen další otázka:

M jako máma

Řekněte křestní jméno prezidenta

který chtěl být

podle vlastních slov

prezidentem dolních deseti miliónů

Čas běží






Sekáč


Jestli tě vysírám

tak to řekni

a já už sem chodit nebudu

říká a ze zarudlejch očí mu teče


Vrazí mi do ruky tašku

hrozně smrdí

a jde si dát pivo

v tašce je rozpitá flaška rumu

deodorant a občanka

ale ne jeho – Proč jsem si ji 

od něj vůbec bral?


Mezitím zmizí 

a výčepní mi řekne

Chtěl si dát pivo 

na tebe

řekla jsem mu – to těžko 

tak šel pryč


Dobře fajn

ale co mám teď 

dělat s tou taškou?






Domácí utkání


Hluk pod námi

rány a řev

nezřetelné nadávky

končící ostře na va a či

prásknutí dveří


Spása 

je tu

nonstop






Optimista


Po rakovině plic

k večeři 

lančmít z konzervy

a malý pivo


Sedí u stolu

kouří a říká o sobě

Po druhý

už bych to nemusel přežít

jsem ale optimista

i když někdo vidí

jen beznaděj






Na staré téma


Všude kolem je mlha 

světlo 

jako by vychází z té mlhy 

jsme na loďcce 

já a převozník – jinak veselý chlapík

co si píská pod vousy 

a douhým bidlem odráží z lodi  


Představoval jsem si Vás jinak

řeknu aby řeč nestála

No to všichni

řekne lakonicky převozník

Jaké to tam je

na tom druhém břehu?

zeptám se

Po pravdě nevím

je tam pořád mlha 

že není vidět na krok

a dál než u mola jsem nikdy nebyl

pokývám hlavou

a raději se už na nic neptám


Tak jsme tady

řekne převozník

rozloučím se a vystoupím z loďky 

na nepatrné dřevěné molo

neproniknutelná mlha všude kolem 


Ještě jednou se podívám na převozníka

zase si něco píská

až bych se rád zeptal 

jak to tady v té mlze našel...


Stojím na molu 

převozník i loďka jsou pryč

a odněkud z dálky 

se nese něčí teskná píseň

rád bych věděl 

co se stane s tím 

co nechávám za sebou  

s tím prvním břehem 

rád bych si na ni vzpomněl 

na tu píseň




















. . .

Nela Bártová: To už se mi stalo s pár kocourkama

neděle 22. srpna 2021

Nela Bártová (* 1998), původem z Opavy, žije, studuje a pracuje v Brně. Zájem o výtvarné umění (vystudovala Ateliér Sochařství 2 na FaVU VUT a působí v opavském spolku Bludný kámen, který se zabývá současným uměním) doplňuje zájmem o hudbu - tvoří vizuální část audiovizuálního techno dua Lowmoe a občasně mixuje kolotočářské tekna. V ostravském nakladatelství Bílý Vigvam ji letos vyšla debutová sbírka Na konci chodby je ráno.




















schovaná v dírách ve zdi kterou rozbilo tvý srdce ne všechny jizvy jsou důsledkem bolestí

klíč od zámku, který jsme nezamkli leží na dně řeky Tracyho tygr mě

pronásleduje to už se mi stalo s pár kocourkama

šli se mnou daleko

a pak nenašli cestu

zpět






(Řezno)

nonstop znamená

čtyři automaty

s pivem

nanuky

čínskou polívkou

pringleskama

a papírky

vše co ve 2 ráno

potřebuješ






musela to být láska

kde jinde umřít

než na konci

světa

kolik koní má kůň

zase nevím

sundal nohy botou

se zavázanýma zubama

dojezdy nemá

dojezd je ona sama

než šla do práce

kterou taky nemá

řekla

život je jako víkend

tešíš se na něj

ale ve finále

seš rád

že skončil






dala bych dvě eura

za život předtím

a vsadila

svůj metal

z druhý ruky

že to není naposled

kdy mi tluče kamení

viditelně

skrze hruď

dám všechno za to

chtít víc

dám si gé jako gram

a dé jako disco






do hry

jejíž pravidla neznám

vstupuje blond žena

je tady bomba

dostaňte lidi pryč

moc nám to nejde

sednem si na zahrádku

pokuřujem

zuzana odjíždí do brna

chci ji vyprovodit

ale okolní šílenství

to nedovolí

rozbíháme se každá

jiným směrem

stojím na křižovatce

v dálce vidím

odbíjet třetí hodinu

nikdo tady není

jezdit někam

nemá smysl

není kam

jít

tak jen čekám

na tmu

abych to mohla zaspat

běžím si pro radu

za tátou

dá mi lístek na vlak

který jede

kam chci

všude

a nikde






veganka

je to umělé nebo jsi

opravdu taková

pardon jenom takhle

je to umělé nebo

vypadáš strašně nevinně

to není umělé

víš jak byl ten seriál

comeback tam byla ta

herečka která hrála

takovou tu naivní holku

pamatuješ to? jo

a když se podíváš

na její civilní život

tak on je strašně nabitý

všema možnýma kulturníma

akcema a je to úplně jiná

osoba

a podobně to vidím v tobě

že ty chceš klamat ale

toužíš po tom aby tě

někdo odhalil

jsi lesbička?

jsi sluníčkářka?

souhlasíš s tím že

dát si na oběd kuřecí

řízek je vražda?

jsi nějaka veganka pojebana?






na konci chodby je ráno

někde v mezičasoprostoru

zas to na mě padá

pomalu a těžce

vsáklý ve mě

těžký nohy

a ještě

těžší ticho

tak krásnej den

pro zlomení duše

zima v květnu je tuhá

z extrému do extrému

obzvlášť půl světa daleko



. . .