Radovan Jursa
Chodba
Jsou myšlenky
které máme
a myšlenky
které mají nás
vše ostatní
jsou bílé rybky
za oknem
Eliška Tondrová: V mé mysli tě převlékám do bílé krajky
neděle 1. února 2026
Eliška Tondrová (* 2006) pochází z Podbezdězí, studuje bohemistiku a germanistiku na FFUK. Její poezie byla oceněna v soutěži Ortenova Kutná Hora a uveřejněna v Revue Prostor. Dále se věnuje tvorbě autorských písní a stavbě lesních domečků.
srna i.
vzdálil ses, léto opadává
prastarou cestu prorůstá šípek
do prstů nebodá jediné z dětí
tlející usmrcená a urousaná srna
dokresluje tóny nádechu krajiny
z vyprázdněnosti komor
do nového života.
/
už přišel
už přišel
vítám tě
/
v tento moment necítím se být
docela bez hříchu
vábím to k sobě
jen srdcem nepřijímám
horizonty
vzdouvat se před usnutím
odprosit svítání, které proměňuje
strháváš jemný film
ochrannou membránu soli
nemůže ti už nic pomoct
necítit se rozdvojen do míst kdysi
a dnes
ač prostorovost odezíráš stále stejně
v tobě je něco docela jinak
jsi u vytržení.
paměti
schovej si v ústech malou síť
spletenou ze všeho přišlého i odešlého
dobře poslouží ti
nos si ji s sebou
jako skrýš
až začne dech vonět
schovej si v ústech drobné lži
vše přišlé i odešlé po jisté chvíli
ničím jiným není.
úběžník
chceš-li svou touhu nadobro ukojit
ze všech směrů zaměř
jediný vedoucí k prameni
a přisaj se
instinktu důvěřuj, ale sebe drž v paměti
rozpomeň se na chvíli, kdy daleko od domova
sloužíme mši s koleny zabořenými do jehličnatých tůní
ty, celá bezbřehá
toužíš vystoupit a nenalokat se
ze slepých ramen.
v zahradě to voní dětstvím a štiplavostí louhu
na šňůře ještě visí prostěradla
rez na kůlech plotu uzavřela stezky
zahnědlá skvrna krve
ční nad bělost
bralas ji tuhým mýdlem
a ona se nepustila
raněnost zažraná do věčnosti.
tineola
vysvlékla jsem se z loňských šatů
dala je do skříně viset jen na ramínku
moli je prokoušou
co bylo, zmizí
tak jako všechno
i já jen děravím
vzpomínkou na cosi
a netrvám.
kolem dokola
stůj tam
a ještě dlouho stůj
objeď kmen prstem
na světě lepšího místa není
než právě zde
zas přicházím k tobě
prosit o odpuštění
stůj tam
a ještě dlouho stůj
zas přicházím k tobě
a prosím.
kdysi
zrnění bříz
svět bez programu
všechno to tady jsme my
člověk zapomněl…
najít měkké místo k spočinutí
vzpomínkou sedat si do proschlého mechu
cítíš to v sobě
sem jako jediný
patříš a zapadáš.
v mé mysli tě převlékám do bílé krajky
je to můj symbol něžnosti
pěšinami ještě pořád znějí tvé kroky
jsi tak
krásná
obraz tvé tváře obalen do nejostřejšího světla
srha a kostřava a bojínek
který tě postupně obepíná přesně podél těla
ale na tebe nemůže
jsi se vším smířená
a je to ticho
které hojí
v které se strojíš a jímž i protékáš
byla jsi dívkou
ženou
matkou
byla jsi člověkem
tuším, že přijde
onen den
tuším to sevřením hrdla…
ale jsem se vším smířená
představa o tvojí přítomnosti
ještě pořád píšu tvoje iniciály
do kmenů
do zamlžených skel
do písku
a přece myslím v plnosti
na tvé jméno.
nejdu
není kam.
kolena škrábou modlitbu do ostrý hrany
pro domov nemusíš porozumět
skrze kůži
to každá chvíle padá v ústech
země mě nepřijímá
jenom mě olizuje
jsem její raněný mládě
a věřím jí
ne proto, že by milovala
ale že neumí jinak
stimuluje moje dýchání
každým dalším pohybem proti srsti
věřím jí
jednou se narodím
do místa s otevřenými dveřmi.
otevřít vícero dveří
sféru poly
z jednoho přeskupit do mnoha
zvedá se vítr
mé nebe se proměňuje
na cokoliv teď pomyslím
– nepřekonám
tak namluv si vlastním hlasem
ta nejjemnější slůvka
v nouzi obměkčí tě
vprostřed toho všeho uslyšíš
chraptění srdce
pozorně poslouchej
když chraptí, stále ještě žije.
/
tím vším proudí stejný vzduch
jedině zarytím prstů do zkypřené hlíny porozumět
více nečekat
/
modré světlo
i rty
i ty
i ty
i ty.
/
nic neměl
nic neměl
srna ii.
stesk ulpívá
touhy jsou dávno vzpomínkami
přiznaný obřitek ve tvaru srdce
udává bělost stáda
přijď ke mně jako stohlavý had
chci tě zachránit
přijď jako hořící rys
a odejmi ze mě lidský pach
přehluš ho, dej, ať zapomenu
odchována v zajetí – povahou krotnu
přes kalnost upíjím a hltám z jediného potoka
aniž tuším svůj odraz pod sebou
– natož pokřivenost
jsem něha i krutá oběť
dychtím po vodách
po vodách k očištění
jsem nevinná a křehká
jak mariánský obraz
prahnu po neviditelném, božském klidu
a utíkám
i když On mě vidí
narážím zrovna tak
na mezník mezi světem divokým a posvěceným
mezi smrtí a spásou
tou vodou jsem já, trpělivá
tou bouří jsi ty, neustupující
zříkám se svrchovanosti a tvojí vlády
pro skromnost.
přes práh se otevírá svět novorozence
v hlubinách z nahnutého světla
ambit do něhož vcházíš těsně před usnutím
klenutím v sobě rozprostře hlasy
hlasy ztěžklé mocí
hlasy, které v namodralé chvíli
jakoby mučí tě
vše vzduchem prazvláštně hučí
náhlé stopy toho ve snu
bytostná potřeba popřít v myšlence dvojsvětí
člověk zapomněl…
nic už tě tady neudrží
ostružiní omotané kolem kotníku / analogie trnoví
i přes bolest tentokráte projdeš
vzdávám-li se osvojenosti
pak nevěřícně čekám
na tebe změněnou –
jakmile zahlédneš vránu v usychající bříze
poházené chvojí a černý bez
stádo srn zmateně bloudící po polích
přesouvá se rozštěpení
k otevřenosti
vše vzduchem prazvláštně skřípe a současně mlčí
odcházíš pro věčnost nohama napřed
dřevěná podlaha v domě se rozduněla
klepání zní:
krok první
krok druhý
krok třetí.
Petr Pálenský: Jen jednu vadu má ta Kamenka…
středa 28. ledna 2026
Petr Pálenský
***
Jen jednu vadu má ta Kamenka,
že je tak kapesní, tak malinká.
O kapku větší kdyby chtěla být.
Aby se v ní dalo zabloudit.
Jak ve Stínadlech,
kdyby je zfilmoval David Lynch.
(Cit. z: Petr Pálenský, báseň z knihy
Republika Kamenka, vydalo
Druhé město - Martin Reiner, Brno)
Pavel Sobek: Přes horizont událostí jdeš sám
neděle 25. ledna 2026
Pavel Sobek (* 1973) se narodil v Opavě, žije v Roztokách u Prahy. Vydal tři básnické sbírky (Sbírka milostných dásní, Princové jsou na koksu, Za nocí) a je ideovým autorem knihy Klub osamělých srdcí pana Vajíčko, povídek z reklamního prostředí. Je kytaristou pražské formace Zed Jones a zakladatelem hudebního projektu Kayapa. S ním vydal loni na podzim album Když se zeptáš, ze kterého je část vybraných textů. Další část představuje volná tvorba od poslední sbírky Za nocí.
Živí se jako textař a idea maker a je autorem řady komunikačních kampaní, namátkou pro Českou filharmonii, Amnesty International, ale i pro komerční subjekty, například Fio banku nebo Radegast.
Kromě psaní a skládání muziky točí i režíruje. Je držitelem několika mezinárodních ocenění za scénář k ekologickému animovanému filmu Lednice (the Fridge), který připravoval společně s animátorkou a ilustrátorkou Lucií Štamfestovou.
4 ráno
Město se budí jako ospalý drak,
z komínů včerejší splín pomalu stoupá,
můry si rentgenují křídla na lampách,
na starý loďce bílá labuť se houpá.
A když chceš vědět, kam vlastně jdem,
roztáhnu ruce odtud až sem.
A když se zeptáš, říkám, že vím,
jsou čtyři ráno, bude to tím.
A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,
jenom se směju, začíná den,
a když máš starost, co vlastně já,
dlouze se dívám, to všechno se zdá.
Rozlitý kafe tančí na kostkách,
schody vzhůru vedou a pak se ztrácej,
od stěn se odrážejí hlasy v uličkách,
těch co odcházej i těch co se vracej.
A když chceš vědět, kam vlastně jdem,
roztáhnu ruce odtud až sem.
A když se zeptáš, říkám, že vím,
jsou čtyři ráno, bude to tím.
A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,
jenom se směju, začíná den,
a když máš starost, co vlastně já,
dlouze se dívám, to všechno se zdá.
Na lavičce si ustlal Caravaggiův stín,
můžem se bát jako když byli jsme děti,
světla aut malují tváře průčelím,
noc je film, z kterýho zbyde jen smetí.
A když chceš vědět, kam vlastně jdem,
roztáhnu ruce odtud až sem.
A když se zeptáš, říkám, že vím,
jsou čtyři ráno, bude to tím.
A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,
jenom se směju, začíná den,
a když máš starost, co vlastně já,
dlouze se dívám, to všechno se zdá.
Město se budí jako ospalý drak.
Hranice
Zlomený strom
uprostřed polí opuštěných,
řeka míjí kraj
kde nikdo nebydlí,
rezavý kříž,
co spadnul z ramen bezejmenných,
prázdný flašky,
stoly hospod bez židlí.
Možná že cestou šlápneš
na hraniční kámen,
další krok přes něj uděláš?
Zahlídneš možná někde v dálce
hořet plamen,
když touhu hledat v sobě máš.
V kostelních hodinách
kde čas už dávno stojí,
jen vítr hlásí morseovkou,
co teď dál,
bez dlouhých kázání
přijímáš pod obojí,
vzhůru míříš
kolem pískovcových skal.
Možná že cestou šlápneš
na hraniční kámen,
další krok přes něj uděláš?
Zahlídneš možná
někde v dálce hořet plamen,
když sílu najít v sobě máš.
Možná že cestou šlápneš
na hraniční kámen,
další krok přes něj uděláš?
Zahlídneš možná
někde v dálce hořet plamen,
když touhu hledat v sobě máš.
102 stupňů Fahrenheita
Obři valí sudy přes mé tělo bouřkou zlomené,
horizont se vlní, houpe, nohy jako z kamene,
promění se v plameňáky, křídla oheň rozráží,
do zorniček světlo pálí, tělo drtí závaží.
Vylétám ven, dívám se jak na posteli usínám,
vznáším se a sahám na strop, já jsem tady, jsem i tam,
tělo doutná dole v koutě, cítím vlastní horký dech,
chci se vrátit, obři valí sudy prachu po zádech.
Exploze a chvíle prázdna, v chimérách se láme čas,
stromy křičí, padají a staví hradbu mezi nás.
Tvoje ruka chytá mě před pádem do údolí vran,
držíš mě a tiše slibuješ, že se mnou zůstáváš.
Realita.
Někdo jinej.
Kauzalita.
Nezhasínej.
Drž se pevně.
Neusínej.
... nebo nás v sobě ztratí tma
Obři valí sudy přes tvé tělo bouřkou zlomené,
sedím vedle, mokrý ruce, zkřivenou tvář z kamene,
světlomety odráží se na ulici v kalužích,
dýcháš pomalu a hoříš, vypnutý je teď tvůj smích.
Nechci usnout, nakláním se, mozek pouští starý film,
tvoje noční můry v zorničkách jen těžko uvidím,
dny jen hrají falešnou hru, vůbec nikam neběží,
otáčíš se, zem se drolí, láva maže nábřeží.
Kde jsem, nevím, těžko hledám odpovědi ve vráskách,
dělí nás zeď, dýcháš tiše, slzy stékaj po maskách,
zkouším přeprat obry, které ze vzdálených nocí znám,
držím tě a šeptem slibuju, že pořád zůstávám.
Realita.
Někdo jinej.
Kauzalita.
Nezhasínej.
Drž se pevně...
... nebo nás v sobě ztratí tma.
Horizont událostí
Svítá do tmy ran,
věže se bortí, vlci spí.
Lítá do všech stran
prach města, popel našich dní.
A když sis myslel,
že se ti to jenom zdá,
myšlenky tě nepustí,
a když sis myslel,
že se tě to netýká,
přes horizont událostí...
Pálí každý sval,
nikdo tvůj signál nevidí.
Válí se na dně grál,
cesty jsou prázdný, bez lidí.
A když sis myslel,
že se ti to jenom zdá,
myšlenky tě nepustí,
a když sis myslel,
že se tě to netýká,
přes horizont událostí...
... jdeš sám.
Přes horizont událostí,
kde potkáš ty, kterým to dlužíš
a všechny věci co jsi před tím
už nestihl říct,
se jako střepy propadaj dolů.
Přes horizont událostí,
kde každý večer zas se budíš
a všichni lidi kteří zmizeli
dávno už pryč,
se ve tvý tváři objeví,
zpátky letíte spolu.
Tenhleten svět
Dnes tě nezlomí
hry, lži pitomý,
víš svý, akorát
zkus si za tím stát.
Od prázdných tváří z plakátů,
jejich kámošu a tet,
masek plných frází, lživejch vět
si tenhleten svět vezmi zas zpět.
Od navoněnejch chytráků,
těch co chtějí všechno hned,
fejk trollů, co maj na háku
si tenhleten svět vezmi zas zpět.
Pryč sjet z kolejí,
chtít, co nechtějí,
zpívat, boty zout,
zas se nadechnout.
Od prázdných tváří z plakátů,
jejich kámošu a tet,
masek plných frází,lživejch vět
si tenhleten svět bereš zas zpět.
Od navoněnejch chytráků,
těch co vědí všechno hned,
fejk trollů, co maj na háku
si tenhleten svět bereš zas zpět.
Když se potopím
Yelow Submarine
táhne dál mě ven,
stoupám za sluncem.
Od prázdných tváří z plakátů,
jejich kámošu a tet,
masek plných frází, lživejch vět
si tenhleten svět berem zas zpět.
Od navoněnejch chytráků,
těch co vědí všechno hned,
fejk trollů, co maj na háku
si tenhleten svět berem zas zpět.
Loukou
Loukou rozkvetlou
bosky můžem jít.
Bránu zamčenou
klíčem otevřít.
Zabloudíš,
a já tě objevím,
klopýtneš
a já tě podržím,
směješ se
a já se připojím.
... pořád tak můžem být.
Silou tajemnou
bouřku porazit.
Vodou z pramenů
žízeň uhasit.
Bojíš se,
tak světlo rozsvítím,
dotkneš se
a já to ucítím,
zašeptáš
a já to zachytím.
... pořád tak můžem být.
Krví spřízněnou
sílu do žil lít.
S touhou bezbřehou
nádherně se mít.
Zaváháš
a já ti poradím,
hádáš
a já ti prozradím,
zazpíváš
a já se naladím.
... pořád tak můžem být.
(Z alba KAYAPA / Když se zeptáš)
Lovci a sběrači
Dvacet tisíc let zpátky
bych těžko přežil třicítku.
Jedu padesát,
na gauči i v obci,
dobré je to, povznášející,
... když teda zrovna neprší,
není vedro, inverze,
čas platit DPH,
nebo mě nedrtí rýmička.
Dvacet tisíc let zpátky
bych snadno přežil pondělí,
bez kalendáře,
jen v hluboké přítomnosti.
Smrděli bychom spolu u ohně
(což samozřejmě
myslím obrazně),
ty starostlivě balila
děti do kůže
a já čmáral na stěnu malby,
co v budoucnu stejně
nikdo nepobere.
Za oknem
Venku za oknem
roste jabloň,
vylez na ni,
zhoupni se,
pověs se
za bouřky!
... druhou rukou
jablka natrhej,
jsou každý rok
sladší a sladší.
Nechoď spát
Dneska ještě nechoď spát,
chci mít tvý vlasy všude kolem,
do rána můžeme si hrát,
milovat se horem dolem.
Tisíc dní do ucha mě štípej,
ať vím, že nebyla to lež,
až mě v tomhle filmu vypnou,
potom už dělej si co chceš.
Co dokážeš?
Nosím trička s kapelama,
co maj přes půlku
mrtvejch členů.
Poslouchám pozorněji,
chodím pomaleji,
na čím dál míň otázek
nacházím odpověď.
Třeba na tuhle:
„Tati dokážeš zastavit válku?“
Pouť
Pátý kačer zleva
se už nedokáže zvednout,
ostatní ještě vržou
spořádaně nahoru,
káry do sebe naráží
za jásotu posádek,
růže na špejli se zdá
mnohem dál, než loni,
nejspíš si ze mě
jen zase někoho vystřelil
Než tu zůstane
zválená tráva,
maringotky odplují
směrem na jih,
dám ti aspoň
srdce z perníku,
jiný už ve mně
stejně nezůstalo.
Neříkej
Neříkej že pracuješ,
říkej startup,
neříkej, že miluješ,
říkej nasrat,
neříkej, že nemůžeš,
říkej koučink,
Ketamin, Ozempich,
LinkedIn, jemnej sníh.
It Must Have Been Love
ti hlavou vrtá,
ale holka, co to zpívala,
už je taky mrtvá.
Škoda, jako každé,
smrt je hrozná svině,
skočíš trojitého axela,
pak seš pryč ve vteřině.
Ale dnes ještě ne,
takže k excelu zpátky,
přezka jak od Jobse,
meeting byl hladký,
dej sem Tequilu Sunrise,
pár slintů na ubrousek,
a když bude nejhůř,
jsou Bohnice kousek.
Chtěl bych
Chtěl bych ty lidi znát.
Všechny,
každého jménem.
„Ahoj Hanko, Matěji, Petro,
jak se máte?
Svět se asi posral!“
Poslední zavře
Poslední zavře.
Ale koho, když nikdo nezbyl?
Dobrá tedy,
editorský zásah:
Poslední zařve!
Pak
ticho.
Ticho tak omamné,
tak povznášející,
tak příznačné.
Škoda jen,
že ho nikdo neuslyší.
Martin Šenkypl: Přijdou deštivé dny
středa 21. ledna 2026
Martin Šenkypl
Přijdou deštivé dny
přijdou deštivé dny, které budou reciproční,
mokré, studené a nahé.
Několik dělníků za mými okny ostentativně
a sveřepě ignoruje právě probíhající léto;
sbíječkami svlékají starý a klidný činžovní dům
až na tkáně, cévy a vnitřnosti.
Je to neestetické.
Kéž by někde hořelo.
Prázdno naplňuje okna, která jsou pokryta prachem z omítky,
slzami starých cihel.
Půjdu nakoupit potraviny, jednou nebo dvakrát přitom řeknu dobrý den,
někomu.
Květiny v mém bytě mi nahrazují přírodu, do které jsem z nějakého
nelogického důvodu přestal chodit.
Prohlížím si fotografie z míst, do kterých jsem kdysi
odcestoval za poznáním a zážitky,
vůbec neumím rozeznat, co na těch snímcích je k vidění.
Potkávám básníky, jak mluví o svých básních,
většinou je mlčky obejdu a ani už je nezdravím.
Nevím, co bych jim říkal.
Možná bych jim mohl říct, že přijdou deštivé dny,
které budou reciproční,
mokré, studené a nahé.