Ivan Krajíček-Brotschnitte: On chtěl lásku, ona prosperitu

Ivan Krajíček-Brotschnitte (* 1964) je malíř, filmový tvůrce, performer, věštec, občas rovněž kurátor a teoretik. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, Teorie a dějiny výtvarných umění – obor Památková péče. Jeho výtvarnou tvorbu lze volně přiřadit k hypernaivismu, trollismu a k art brot. To stejné lze v podstatě říci také o jeho básních. Jako filmař získal ocenění za nejlepší scénář festivalu B16 k filmu Proč nechodím do kina. S tímto filmem se zúčastnil i finále studentského filmového festivalu Karlovy Vary. Figuroval v dění kolem Almanachu Vítrholc a v umělecké skupině KOLABORAC3 (2004 -2010). Vydavatel samizdatu Nápor. Žije a pracuje v Brně.

***

Honba za pokladem

Honda za rohem

Holba za sklem

Houby za pakatel

Holky za zenitem

***

Koupil si zánovní automobil

a v něm garáž

s věcným břemenem

***

Poznámka tvrdí,

že na mladý bradavky,

je nejlepší vlaštovičník

Pocta Jaroslavu Šťastnému

Kdybych nebyl Brotem

Chtěl bych býti Grahamem

***

V každém koutě

je kus chlapa

V každém autě

je kus ženy

V každém hrobě

je kus dítěte

V každém z nás

je kus zvířete

V každém z vás

je uhlíková stopa

Podnikatelka a umělec

Vona byla starší

vyšší

hubenější

hezčí

movitější

pracovitější

ezoteričtější

Von chtěl lásku

Vona prosperitu

Tak to byl konec

***

A: Bude pršet?

B: Nevím!

***

Roky jsem nakupoval v Lidlu

Ale pak jsem poznal Boží lásku a milost

Teď jezdím do Kauflandu

***

Řeknu vám drama o muži

který nechtěl být ženou

ale toužil stát se

opravdovým mužem

To se mu nakonec podařilo

skrze ženu

která byla zprvu mužem

Je to trochu zamotané

proto to raději ještě jednou zopakuji

Řeknu vám drama o muži

který nechtěl byt ženou

ale toužil stát se

opravdovým mužem

To se mu nakonec podařilo

skrze zenu

která byla zprvu mužem

Je to trochu zamotané

Radnice Brno střed

*

Radnice Brno střed

oplodní všechny

v Brně střed

*

Popelář či mecenáš

hlavně, že jsi náš

Radnice Brno střed

*

Radnice Brno střed

uzavřela družbu s dálným východem

kdo nepřijal zen

musel ven

*

Opět mam na ohanbí

malý hnusný vřed

Kam s ním

Ptám se radnice Brno střed

*

Běda běda běda

běda běda běda

dnes není úřední den

radnice Brno

středa

***

Vyvětrat

Vyvanout

Zmizet

. . .

Josef Kučera: Čas

Josef Kučera

Čas

Slyšíš?

Ponoř se! Zavři oči!

Slyšíš to hučení? To praskání?

Naše kosti mele čas.

(Cit. z: Kučera, Josef. Hranostaj snídá dívku, Host 2022)

. . .

Theodora Glacová: Pravidla houpačky

Theodora Glacová (* 1980) pochází z Kujav, z původně sudetské vesnice na severu Moravy. Studovala volnou grafiku a uměleckou knižní vazbu na Ostravské univerzitě. Nyní žije v Ostravě. Profesně se věnuje grafickému designu. Poslední dva roky se intenzivně zabývá hudbou - založila kapelu Manželská krize a s nadšením propojuje svou hudební fantazii se slovy. Píše si deníkové zápisky formou poezie a každý rok se učí na jiný hudební nástroj. Má jednoho muže a dva syny.

Uvedené básně jsou výběrem ze čtyř autorčiných cyklů: Kujavy, Kraťasy, Kompoty a 14 dní.

Kujavy

Doma

Když jsem byla malá,

bála jsem se chodit na záchod.

Bylo to daleko,

přes celý sudetský dům.

Třeba tam ještě někde jsou

- ve zdech odsunutí Němci.

Chytí mne za ruku

a já v tu chvíli neřeknu 

ani tu nejvic našprtanou větu z 5.třídy: 

“Entschuldigen Sie mich bitte, 

ich habe das Buch, das Heft 

und die Aufgabe vergessen.”

Kaffee, Zucker

(Naši Němci)

Jezdili jednou ročně.

Plný autobus Schnitzelů!

Neohlášení,

nečekaní...

Naprostá panika!

“Kaffee?

Zucker?

Naše Thea se učí německy!”

“Eeee...”

Vždycky jsem se chtěla učit anglicky,

ale můj psycholog byl magor.

(“Dyslektik se musí učit německy.”)

Topila jsem se v dlouhých slovech,

tak jako teď oni,

u nás na pohovce.

Tak jako

Zucker im Kaffee

D C G

Za oknem

obrovský zadek v brázdě.

Babička okopává brambory

a potom

jednotí řepu.

Záclona se ani nehne.

Nedýchám.

Nejsem doma!

Vlastně mi ujel autobus

a ještě minimálně hodinu

budu čekat ve Fulneku,

než pojede další.

Pak půjdu samozřejmě babičce pomáhat!

Ale teď ještě

tiše na kytaru:

D C G

D C G

Hadr, kýbl, rakovina

Šla jsem s hadrem a kýblem teplé vody

umýt zvonky

a kliku od dveří.

To bylo to jediné,

co na mne zbylo.

Co mi nechali.

Byla jsem nejmladší

a se smrtí jsem se do té doby 

ještě nesetkala.

To až teď.

Na klice

a na zvoncích.

Letošní úroda

(rozhovor s mámou)

Vybíráš 

jablka do kvasu

a třídíš

myšlenky.

Na dobré, použitelné

a z tvého pohledu 

naprosto nevhodné.

Mluvíme spolu,

jako bychom tančily

mezi ohryzky.

Kraťasy

Pravidla houpačky

Po dešti 

otoč prkno 

na druhou stranu.

“Nahorudolů”,

jak bylo na počátku, 

i nyní i vždycky

a na věky věků…

Seskoč!

Nit

Každý večer

začíná stejně.

Tma se snese mezi nás

a ve tmě

nit.

Nachystaná 

k přetrhnutí.

Po výletě

Nesem si domů

každý svůj pocit.

Čerstvý vzduch

v igelitové tašce.

Za dveřmi 

sedáme na svá místa

jako prach.

***

“Mami, věříš na Sociálku?”

“Samozřejmě!

A už spi, nebo si pro tebe přijde!”

Kompoty a jiné relikvie

Nedělní ráno

Zatáhli jsme závěsy,

aby den nepřicházel 

tak rychle.

Zavřeli jsme okna,

pevně rozhodnuti

nenechat se vtáhnout

do děje.

Ticho je konejšivé - říkáš,

ale po chvilce zpozorníš.

Zvony dostávají povolenku

a vstupují

do našeho chrámu.

Ticho je obměkčeno...

Má srdce - napadne tě.

Pozvání na pivo

Za všechny klidné okamžiky,

kdy není vidět smrt ani zlo,

pozvu tě na pivo

do baru v parku

Politických vězňů,

nebo do hospody

v ulici Lidická.

Dáme si jedno nebo dvě.

Člověk nikdy neví

Pachatel neznámý

Nepřítel není jasně definovaný.

Hledá se

jméno

motiv

útočná zbraň.

Mám alibi:

“No řekněte!

Jak bych mohla já sama

ve svém životě

cokoli změnit?”

Gauč U Černého pavouka

Koupil jsi hruškový juice,

vodku

a kráter na měsíci.

Hluboký

jako kořeny,

které jsme odložili

každý na jiném místě.

Pruhovaný gauč,

jediný svého vzoru v místnosti,

drží rovnováhu světa.

Podkládáš nohu pivním táckem,

ale stejně ty vlny nezastavíš...

Jeho pružina nám právě odstartovala let.

Víš, že tehdy mi poprvé ujela tramvaj?

H

(věnováno Teodoře Žurkové)

Je toho hodně,

co bych chtěla. 

Tak například:

dveře, lustry, 

závěsy do oken,

a černou vykrojenou Taylorku.

Ale úplně nejvíc

bych chtěla 

některé lidi.

Možná by mi stačilo vrátit čas.

Zachránila bych babičku 

před bouračkou v sanitce.

Sousedce Jiřce bych řekla, 

ať neblbne s tou alternativní léčbou.

Dědovi bych hned po svém narození 

sebrala cigarety

a kdybych potkala tebe,

koupila bych ti na radnici za tisícovku “h”.

Třeba by ti to pomohlo stejně, 

jako mi.

Možná bys dneska měla taky

dva syny.

14 dní 

Ho Watanay

(pondělí)

Půjdu brzo spát.

Usnu a všechno bude fajn.

I já budu fajn.

Normálně normální.

Pujdu brzo spát,

ale před tím se uspím.

Ukolébavka - lahev portského. 

Konečně dno, od kterého se můžu odrazit.

Druhý týden

(pondělí)

Smažený květák včera,

smažený květák dneska.

Den za dnem. 

Pondělí, pondělí a pak zase 

pondělí.

***

(úterý)

Hluboko v lese

mezi kmeny starých stromů

upustim se do jehličí.

Klesnu ke kořenům.

Den čtrnáctý 

(neděle, návrat)

Už před tebou nemám

žádná tajemství.

Snad se to nikdy nedozvíš

. . .

Jaroslav Škvarna: Ale já nechci být ta druhá

Jaroslav Škvarna

Ale já nechci být ta druhá

Neboj, kotě

Vždycky budou i jiné světy

Ve kterých budeš

První

Nebo druhá

OK

Ale v žádným vesmíru

Nebudu ta druhá

S tebou

(Cit. z: Škvarna, Jaroslav. Houstone, máme problém. Vydal Zdar Jar 2024)

. . .

Anna Gažiová: Nauč se říkat ne

Anna Gažiová (* 1999 v Českých Budějovicích) vystudovala bohemistiku a polonistiku a v současné době pokračuje studiem komparatistiky, to vše na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Příležitostně překládá polskou poezii. V roce 2022 jí v nakladatelství Dobrý důvod vyšla debutová básnická sbírka Jak vrabec na šlahounu svlačce.

Anna Gažiová bude patřit k účinkujícím pořadu Poezie Za školou, který se uskuteční v pondělí 30. září od 20:00 v klubu Za školou v Praze-Bubenči v Uralské 6. Dále vystoupí Ondřej Hanus a Jan Horský. Večerem provede Jonáš Hájek, který připravil i tento blok básní.

(Foto: Dominika Znamenáčková)

vzpomínka na…

…pivoňku

čas svírá poupě jako lebku

zlehka uzavírá fontanelu

zbývají oblázky

řeka v květináči

na fotce bílá nebo oranžová

vůně

vyrytá do mozkových drah

tušení kruhu

světlý prach

…břečťan

jednou nás zadusí dýně a cukety

a hnízda v tújích a

listí do nebe

jednou nás podrápou tak jako omítku

úponky úponky

a mrštné kmeny…

jednou tě chytí – ne dneska to nebude

utíkáš

pláčeš pod peřinou

kmeny jsou na popel listí se zakope

úponky úponky

se v tobě svinou

…ruskou pohádku

tady bydlí překrásná

stísněné podkroví

prohlubeň v podlaze

carevice všech carevic

když těžítkem zatřeseš

objeví se mlha

kůstky se kutálí po schodech

z rukávu vylétá

hejno labutí

…western

vzduch prázdný slunce

čistý vůně

soumrak v hlavičkách bodláků

po nepatřičně hebké trávě

uprostřed pouště

bosa jdu

v hlavě mám pelyněk a písek

divokost rzi

a drzost pláně

a někde v břiše čerstvou ránu

vroubenou slovem

nečekané

…cestu do sruighlea

vletět do tmy jako do peřiny

za městem číhá

žere ovce a louky

ploty a oči

neuvyklé

nezvyklé zlámané

o gaelská slova

stoupáme do kopce a den nás napíná

čekáním na světlo

spolykaného slunce

 

soutok

vltava–malše (skrz clonu)

nevidět domy v rodném městě

nikdy se dlaní nedotknout

odlesků v malši

proudů ve vltavě

po roli smyslů

chodit…

pamatuješ?

tady – děti

sypeme drobky do stoky

krmíme kachny mikrotenem

a bojíme se labutí

a tady – nejvážnější z vážných

svážíme seno úzkosti

vážíme slámu okouzlení

na vahách ze dvou lahví vína

a tady – vina

směšná vyhublá

v náhlém prozření

zvrací do vody

únava

nauč se říkat ne

vyfoukni ticho

promnutím očisti zbytkový čas

pod kůží

       pod lupou

žilečky pu-uknou

pak se to všecičko vyklube ven

nafoukni ticho

vyvzdouvej čas

nauč se říkat ne

ale ne mně

voda dokola
kolem

oplakat to všechno

jako ustřižené vlasy

rozvířit spánky

prozkoumat tvar lebky

projít uzounkým hrdlem duhovek

že se tam spálím?

chtěla jsem shořet!

chtěla jsem chtěla

všude byla voda

voda dokola

kolem…

vltava–malše (mluví řeka)

na soutoku spí racci

     ochočení

a červen pálí do peří

co bylo pod vodou už není

jen sirky utopené po větru

za hradby za domy slaboučký hlásek

snů

ale

teď

z pokosených stébel

lepkavá šťáva

         voní

teď

přepadem z jezů

stávám se peřejnatou

        a zurčím

„co mi po ní“

. . .