1 Člověk.
2 Člověk komunikuje bez problémů.
3 Člověk komunikuje více, než je třeba.
4 Člověk komunikuje s přestávkami.
5 Člověk komunikuje málo, rozumí všemu.
6 Člověk rozumí všemu.
7 Člověk nemluví, někdy rozumí.
8 Člověk mluví, ale nerozumí.
9 Člověk nemluví a nerozumí.
10 Nemluví a nerozumí.
sněhová planina
nohy prorážející krustu
krém brilé
sladká únava
vlásečnicemi keřů
proudí chlad
tam kde jsi na podzim
viděla sraženiny brslenu
jsou teď průduchy
jen hřbet kopce stulený do údolí
celoročně srstnatý
náhodný jezdec na koni
měkkou nesmělou chůzi
vystřídá poklus
teplo těla
střásá z boků
kolem vrbového remízku
do klubka smotává
mlhu
dcera si do vlasů
uvazuje modrou stuhu
vzpomínku na prameniště Bělé
nedaleko Pavlova
večer je stuha vyplavena na břeh okna
to – co zapletl den –
teď v stříbře na polštáři
rozlévá se
plavný let
pak přenášet váhu z nohy na nohu
do odletu mladých
klapání čapích zobáků
odměřuje čas
na roztažených perutích
jej nesou
piju ranní světlo na zápraží
probuzené nebe mrká blanitým víčkem
nad střechami venkovských stavení
ptáci usazení na ostrých hřebenech vln
náhle zběsile zakrouží
v příboji sobotních sekaček
ledové nebe
a v namrzlém vzduchu
sýkory krasobruslařky
piruety krouží
frnk
nou
dřív
než
mrk
neš
noc vyčistila svit hvězd
a vyklouzla zas z krtčí srsti
po špetkách
zmocňují se ptáci nebe
trousí zpěv
uvízne dnu mezi zuby
bez něj by chutnalo bezbarvě
kloužou do nejvyšších pater
k hnízdům
a budou tryskat
dokud nevzplanou
igelity
v podpaží oken
žhne oltář kredence
v zlatém podvečeru
a ty k němu schýlená
drobíš kroky
nepatrný pohyb rukou
přemisťování nádobí
tak tiše tak samozřejmě
přinášíš dar
úvozem
pod klenbou habrů buků bříz
polibky slunce na lících
každým krokem
je střásáš do trávy
která se zase učí růst
pod modří pláště
stromy ostří listy
jiné schoulené
v kvetoucích houních
řídí let včel
Chobotnice roztáhla
chapadla
v inkoustové tmě
plné svištících aut
Jak poslové světla
vezou příběhy
Příliv a odliv
pohazuje naším pohledem
narážíme na horizont
vyrovnává
vratkost
list za listem ukryt
před rozevřením předjaří
tajný rukopis -
síťovina větvoví
mezi neklidnými řádky
vyskakují iluminace sojky a sýkory
vlevo na vrcholku
iniciála
vykroužená kolem vrásčitého plodu
ptačí hejno
usedá do koruny
ve světle slunce září
drahokamy
korunovace jara
natažen v údolí
nehybně leží
srstnatý hřbet
vydechuje chlad
průzračnýma očima pomrkává
když zčeříme je chůzí
sevřeni
k prasknutí napjaté
mechové měchýře
v obrovském pískovém těle
peristaltika skal
kluzké vlhko sliznic
sune nás úzkým jícnem kaňonu
aby nevěděl
odnášíme si tajně
písek na rukách
pak vypuzeni jednou z cest
skok rovnou
do horoucího koktejlu
jdou lidé
jdou mladí lidé
celí v černém
v brzkém odpoledni
jdou jako přílivové vlny
jdou městečkem
spěchají neutěšenými Letovicemi
kolem oprýskaných fasád
obchodů se smíšeným zbožím a levné vývařovny
kolem vitríny s pohřebním oznámením
po zimě pachuť na patru
výkaly odpadky
šeď chodníků silnic strání
výkopů uprostřed náměstí
vše pod lupou
spícího jara
míjejí línou Svitavu
smutek čeří brože kačerů
spínající nařasenou vodu
do níž opírá se prudké slunce
tolik života v ptačím štěbetání
muž u cukrárny
schýlený pohled
snad čeká nebo se zamyslel
v ruce drží bílé tulipány
jeden je zlomený
stařenku na lehátku
vezou na rentgen
marně v ní hledám mladou dívku
smutný obraz nerozptýlí ani
sanitářovy různobarevné ponožky
samotou létá pingpongový míček
promluv mezi sestrami
ona je však jinde
lůžko jak koráb brázdí
hladkou klidnou hladinu
na něm křehká skořápka drobné bytosti
soustředěně sleduje strop
světla zářivek ukazují cestu
nový svět
téměř na dohled
S prvým SISkárom je to ako s prvým sexom
Nikdy naňho nezabudneš
Môj prvý SISkár sa ku mne pripojil kúsok od práce
Plazil sa za mnou 20kou
Tam, kde všetci môžu letieť 40
Až za ním vznikla kolóna trúbiacich áut
Na svojej krásnej modrej Škode s neexistujúcou ŠPZ
Je to sexi
Keď na teba dáva pozor štát
Nežne som stúpala na pedál
A tešila sa z jeho prítomnosti
Nežne ma nasledoval až na semafory
Tam sme zastali vedľa seba a ja som spustila okienko
Usmievala som sa a mávala
Fotila som si jeho nehybnú tvár v slnečných okuliaroch a šiltovke
Posielala mu vzdušné bozky
Musel mať fakt dobrý výcvik
Keď odolal
Je to sexi
Keď na teba dáva pozor štát
Cestou po deti do škôlky a školy
Cítiš sa významne a v bezpečí
Odvtedy ich bolo už niekoľko
No tento prvý sa navždy zapísal
Do môjho srdca
Je to sexi
Keď na teba dáva pozor štát
Lesy ověnčené čarověníky
zaříkávají kosti srn do řádků
bílé koridory ukazují cestu
V poli krásných nemocí
máš nejkrásnější jméno
znáš nejkrásnější chybu -
že nejen ty, ale i strom se může zbláznit
Za srpnové noci pak
pohublé boky spících zvířat
sálají teplo, pod kterým zrají ostružiny
Hájíš mě očima uhranutých hranostajů
v oharcích svatojánských ohňů pokroucená těla můr
rozdmýchané léto ukapává smolou z praskajících větví
tma padá do mařinek
modravá nekřtěňátka odcházejí v Náv
Je ticho, jen klikatý smutek v maliní
uštkl ptáče drozda
Je srnosečné jitro
srhy strhané rosou
chrastavce, bojínky
padají k hranici lesa
karpatské potoky
přehluší hlasy v tvé mysli
– nemít v sobě nic
jen úzkost srny před sečí
V mé osobní mystice podrážíš zpěvy zlatým bažantům
vládneš slovem i hozeným kamenem
obrácen vně, nikoliv dovnitř
jsi orané pole, nechané ladem
V lešanských polích
kohoutkům navlékli do hrdel kuropění
v kořenech obilí vymytých z podoby
nacházím zbytky tvých věrných
Oddělit zrno od plev nebylo nikdy snazší
Tvá včelstva nikdy neměla daleko k poli
představím-li si, že med, který snídáš je chrpový
mé oči potemní a ztěžknou mi paže
Oděná do smrti karakulských ovcí
počítáš sliby vložené pod jazyk
-oboly živým
těžko ti hledat jméno
těžko hledat slovo
krásnější nežli persián
v okoralých ústech
Nechci cítit tvoje kosti
tvé oči mě tlačí dost
***
V mém srdci malé místo
pro stopu lasičky
Ovce s polámanýma nohama uprostřed silnice
-asfaltový kříž
beránku boží, oroduj za nás
až pozdě do noci budí mě bolest těch druhých
Beránek otočí hlavu a promluví:
„Klečet, protože nemůžeš vstát a modlit se není to samé.“
Můj druhý bratře v čaji
mlha z polních brázd teče naší řečí
pověz mi o horkých píscích
než slunce zalomené v kříži
zastaví svůj dech o hlas zvonu
Nad ránem, až režná ti zazvoní o zuby
pochopím patra Babylonské věže
proprším skrze perské koberce
vsáknu se do polních brázd
Sbírám na pláži bílé oblázky –
argumenty proti tvému bohu
jsou hmatatelné a zcela zbytečné
moře, tvůj Bůh, jim dali podobu
Růžový opar na rtu
talíř na stole
kulaté věci – břicho tvé ženy
Až příště budeš mi ze spánku vyčítat nestálost
vzpomeň si na svou vůli
slabou jak kůže na spáncích
Má mysl – věčně hladová
a půdorys tvé lebky
– pečlivě vykroužený dóm
Hledám v tobě zbytky tvé krajiny
oblíbený strom, otisk do břidlice,
kopec, kam ses vždycky schovával
Nacházím ji neurčitě rozmělněnou
do fragmentů
které občas zatlačí na bytí
jako smetí uvázlé v botě
Vím, být s tebou by bylo hloupé –
asi jako vlastnit vycpanou labuť
Mé oči okoupané v mléce
nemohou zvrátit chod věcí
V jakékoliv vteřině se může rozprostřít
hedvábný hřbet (sametová srst) srny
na čelní sklo – roztříštit ho i svoji podstatu
Bojím se (o) srny v nás
Na dobré ráno sladím ti čaj
a moje láska je stříbrná lžíce
s jeřábem na rukojeti
Jedno jablko denně
je 365 jablek.
Jedna báseň denně
je 365 básní.
Mnoho let.
Jakýkoliv lékař vám řekne
že je lehčí sníst jablko
než udělat báseň.
Je rovněž lehčí
sníst báseň
než udělat pořádné
jablko.
Ale do toho si
od doktora
nenechte mluvit:
publikujte báseň
na vlastní jabloni.
Mějte jablko
ve své příští knize.