Šimon Leitgeb: Z karavanu vychází světlo

neděle 29. listopadu 2020

Šimon Leitgeb (* 1996) vyrostl v Malontech, vesnici v Novohradských horách. Je autorem básnických sbírek Mezi náma (Nakladatelství Petr Štengl, 2017) a nejnověji Betonová pláž (JT’s nakladatelství, 2020). Za své básně byl oceněn v různých literárních soutěžích a byly publikovány v českých i zahraničních časopisech a antologiích. Žije v Českých Budějovicích, kde pořádá literárně-hudební pořad Mezi náma a podílí se na organizaci festivalu Literatura žije. Uvedené básně jsou výběrem ze sbírky Betonová pláž.














Gravitace


„bojim se o tebe“

říká mi holka z města


strejdovi kapou slzy z tváří do vzduchu

a s každým nádechem

sílí gravitace


/


„zejtra

si pro tebe přídu“

říká mi holka z města

a odchází


„miluješ jí?“

otáčim se na strejdu


odchází

a nechává ve sněhu stopy z místa

kde stála

aniž by za ní

cokoliv zbylo






Signály


lidi rozsvicujou

a zhasínaj


vysílaj signály

aby mezi sebou udrželi den


/


stejská se mi

blikám baterkou z okna

a jdu spát


/


snim o lidech

který dělaj to samý


naše vzkazy se míjej ulicema

míří do tmy

a ráno nás budí světlo






Nejkrásnější svět

pro Davida Kozáka


po ulici běhaj holky v krátkejch sukních

křičíme na ně

první co nás napadne


/


prožíváme lásky

skrze mříže


miluju holku

kterou sem viděl minutu


/


kluci se ptaj jeden druhýho

která se jim líbí

a když se dvěma líbí ta samá

rvou se


je to ten nejkrásnější svět

prát se o lásku






Ahoj


říkám ahoj

a nepoznávám ho


/


„makáš ještě s krajícema?“

„nejsou to krajíci

ale ukrajinci”


/


vyprávím o adamovi


zírá na věci kolem sebe


na zdech pyramidy sou vzkazy

který se nečtou

a návštěvní místnost

je bílá


/


počítám minuty


těžko odejít

a znova se vrátit


/


„díky žes přišel strejdo”


„tak zas příště”


„ahoj”






Imedžin

pro Kravála


třídní vypadá

jak tlustej džon lenon

ptá se

jestli známe bíbls

a všichni zvedaj ruce


kdyby mezi nás natáh struny

zahrál by imedžin


/


tlustej džon je můj vzor


nebudu poslouchat bíbls

prosednu mu kytaru

a nebudu se hlásit

aby si mě všim


je nás tu tolik

že je potřeba

trhat struny






Betonová pláž

pro Jirku Hájíčka


v noci na nás někdo klepal

a když sem otevřel dveře

stál tam ráj


adam spal

i když se na něj podíval


údolí pod karavanem

zakryla pláž z betonu

a zámky pohltilo moře


ráj mě přived ke břehu

a podal mi kulatej oblázek


hodil sem ho do vody

a když se dotk hladiny

probudil sem se v adamově posteli

na ruce mě svrběl měsíc

oblázek vod ráje z betonový pláže






Druhej břeh

pro mamku


z karavanu vychází světlo

který jde vidět

jen ve tmě


na schodech sedí strejda

a říká adamovi

že si mě vymyslel


/


světlo končí na břehu

kde začínám


„věř mi“

povídá strejda

a zhasíná


adam hledá ve tmě


druhej     břeh moře

každej stojíme     někde jinde


    a oddalujeme se











. . .

Vlado Šimek: Zdá sa, že ešte stále nie sme úplne v hajzli

neděle 22. listopadu 2020


Vlado Šimek (* 1982) je slovenský básník, který doposud vydal dvě samostatné básnické sbírky a jednu společnou s manželkou Ivonou Pekárkovou. Následující blok je inspirován první i druhou vlnou koronavirové krize. "Podobný stát, podobný jazyk, podobný průběh pandemie. Mírnější, ale velmi podobná její druhá vlna. Ovšem stejné pocity. Vlado Šimek je mistrem poezie, která toto dokáže zachytit a překvapivě a s nadhledem popsat třeba na nejobyčejnějších detailech života," konstatuje Nedělní chvilka poezieCZ, která vám exkluzivně přináší tento aktuální soubor básní. 


(Foto: Dominik Želinský)













Intro

 

raz z toho bude spomienka

alebo minimálne dobrá téma do krčmy

to bolo vtedy za epidémie

museli sme sedieť doma

a nemohli sme nič

a tí dnešní mladí....







Príbeh 1

 

zamkni byt

radšej si to všetko po sebe skontroluj

privolaj výťah

znova si skontroluj či si zamkol byt

otvor dvere výťahu

kým nastúpiš pre istotu skontroluj 

či si zamkol byt

a či sused vedľa dodržiava karanténu

až potom definitívne 

nastúp do výťahu

 

tvoja cestovateľská anamnéza je negatívna

pocit ohrozenia stúpa

kľučky ako nášľapné míny

ľudia bez rúšok ako nepriateľskí vojaci

chalupári na home officoch

vykupujú zásoby múky

sú to cudzinci 

migranti o ktorých nestojíš






Z paneláku

 

zatvorili obchody

zatvorili hranice

zatvorili školy

politici oznámili aby si pomohol každý ako vie

tak sme si ušili rúšky

a okrem toho nič moc

tí šťastnejší 

sledujeme netflix 

tí menej šťastní

už len internet

a susedov či neporušili karanténu

 

obyčajný život

na sídlisku

 

do práce z práce

raz za čas nakúpiť

aby bolo čo jesť

z času na čas alkohol

aby sme zahnali stres

 

alkoholu je v obchodoch stále dosť






Posledný záchvev rebélie

 

nová situácia 

vyžaduje nové formy rebélie

sú ako bonnie a clyde

doby epidémie

 

on drsný muž okolo štyridsiatky

a ona jeho manželka

preháňajú sa po obchodoch 

zásadne bez rúšok

a podávajú ľuďom ruky

vietor vo vlasoch

facebook v mobile

 

drsné reči na nete

vedia veľa o británii

ale na adrenalínový zájazd

do talianska zatiaľ nenašetrili

 

tvrdiť to však môžu





Štát ťa chráni

 

opatrovateľky 

chyžné a kuchári z rakúska a talianska

sa rozhodli vrátiť domov

a štát mohol

konečene ukázať svoju silu

a rozhodnosť

a zavrel ich do karantény 

v gabčíkove

 

opatrovateľky sa búria

je tam vraj špina a zima

chyžné a kuchári

sa pridávajú

 

"sme tu zavretí ako nejakí migranti"

kričia

 

štát sa bráni

vraví že napätie rastie

že je to pre ich dobro

že takto ich aspoň nebudú napádať

 

štát má pravdu

štát neklame

dôvody sú pochopiteľné

 

je totiž absolútne jasné

že tí čo v zahraničí dovolenkovali

a prišli po vlastnej ose

majú dosť finančných prostriedkov

na to aby si zaplatili

lekcie aikida

a ubránili sa sami






V hladovej doline

 

sedí doma 

nemôže vycestovať

hranice zavreté

práca v zahraničí

tak sedí doma

šije si rúšky

občas sa porozpráva so synom

občas zavolá dcére

ale inak viac menej len sedí doma

peniaze sa míňajú

strach je konštantný

tak sedí doma

čaká čo bude

či niečo a ako dlho

prognózy nie sú najlepší

ale zatiaľ je čo dýchať

je z čoho žiť






Metadon 

 

v majstrovstvá sveta v hokeji už neverím

majstrovstvá európy vo futbale preložili

olympiády sa tiež už asi nedočkáme

sezóna biatlonu skončila

zrušili nám prakticky všetko

hokej, futbal, tenis

aj kolky

zrušili nám snooker aj mma

priame prenosy už neexistujú

televízie zaraďujú do ponuky stále staršie a staršie programy

včera som videl na čt šport záznam 

zápasu vsž košice - dukla Jihlava z roku 1986

dnes na onlajnoch ponúkajú 

textový prenos finále

z majstrovstiev európy 1976

československo - západné nemecko

je 41. minúta

"Karel Dobiaš na levé straně pronikl do pokutového území, kde se mu ale nepovedlo nic vymyslet a míč poslal mimo hřiště"

som napätý

stav je dva jedna 

verím

že história sa bude opakovať






Národ požaduje


národ požaduje zoznamy

nakazených

národ požaduje vývesné tabule

s menami ľudí v karanténach

národ požaduje

monitorovanie pohybu všetkých

občanov

 

národ požaduje

agresivita stúpa

v bratislave sa objavili letáky

s výzvou na potrestanie

zbohatlíckych dovolenkárov

vo vysokej na morave

označil starosta nakazenú rodinu

v štúrove napadli muža 

za to že nemal rúšku

 

národ požaduje

päste už svištia 

agresivita stúpa

 

armáda zatiaľ neprichádza






Maličkosti

 

lekári nám vravia

aby sme šli do prírody

že pobyt na slnku nám urobí dobre

niektorí facebookoví influenceri 

si však myslia opak

a vyzývajú nás k tomu

aby sme ostali doma

za vzor dávajú samých seba

 

národ je zmätený

učí sa tešiť z maličkostí

 

muž sa pochválil

svojmu synovi

že ho pustili do obchodu

v časoch vyhradených pre seniorov od 65 rokov

aj keď mal len 60






Prechádzka

 

mesto ožíva v predpísaných rozostupoch

stavbári sťahujú na žeriavoch toi toiky

z okienok a prehradených reštaurácií

ponúkajú chľast a jedlo

je slnečno

a potraviny praskajú vo švíkoch

aby nám aspoň trochu pripomenuli 

staré časy

 

je slnečno

z tesca expres vyšiel pán 

s taškou plnou piva

 

jednu plechovku vybral hneď

nadávajúc nastriekal dezinfekciou

a na mieste kde bola kedysi krčma vypil

 

možno to bol hold miestu

možno len posledný záchvev slobody

starého závisláka

 

neviem

vonku je slnečno

z nedostatku pohybu ma bolí chrbát

jedna prechádzka to nespraví






Zákaz vychádzania

 

tento národ sa nikdy nepoučí

je veľká noc 

a na slovensku začal platiť zákaz vychádzania

armáda s políciou stoja na hraniciach mesta

a odrážajú zástupy ľudí zamaskovaných za pracujúcich

aby aj oni mohli  

stráviť veľkú noc v paneláku

nikto neprejde

šoféri a spolucestujúci vypĺňajú dotazníky

a dávajú na seba telefónne čísla

 

nikto nemôže uniknúť

 

v kolónach stoja zásobovacie vozidlá

pod chlebmi sa krčí rodina šibačov

v kamióne s ovocím

stojí migrant z kalinkova 

s plánom navštíviť supermarket

 

aj oni budú za chvíľu odhalení






Vidieť veci z lepšej strany

 

o pár rokov tomu nebude nikto veriť

pár kilometrov za hranicami

tomu nebudú veriť ani dnes

rok 2020

20. marec

kňaz v lietadle s relikviou

žehná slovensku 

s úmyslom odvrátiť epidémiu

 

o pár mesiacov neskôr

klesne počet prípadov

skoro na nulu

 

veríš?

 

30. júna 2020

v bratislave

sa po interrupciách 

začali riešiť diplomovky

 

z práce v zahraničí sa 

vrátili baníci 

aby doniesli nákazu 

 

hladové doliny

a zabudnuté kraje

plné nakazených

 

pokorená čadca

stratená revúca

padli už aj medzilaborce

stúpa levoča

a spišská nová ves

 

čísla neveštia nič dobré

ale viera pomáha tejto krajine

naďalej

 

inteligentná búrka

strhla mosty a cesty 

v najzasiahnutejších okresoch

čím skomplikovala

presuny do zahraničia 

a všeobecne

zabránila rozšíreniu nákazy

 

ak si neveril

veríš teraz?






Čakanie na druhú vlnu


 

I.


sedím v krčme

som zodpovedný

krčmy si zásadne vyberám tak

aby som mohol sedieť na terase

a hrany stolov boli

od seba čo možno najvzdialenejšie

 

takéto správanie

je v spoločnosti žiaduce

a ja chcem robiť správne veci

 

tak si sadnem

objednám pivo 

a čakám na druhú vlnu


 

II.


minule

keď som čakal na druhú vlnu

tak som čakal v autobuse

jeden muž sa cítil ponížene

pretože musel mať rúško

vykrikoval

že ani americký prezident rúško nenosí

že sme ovce

 

ja som  rúško mal

nos som mal riadne zakrytý

a vedel som

že aj americký prezident už rúško nosí

 

pán si  následne  rúško demonštratívne stiahol  

na jeho omyl som ho neupozornil

 

po vystúpení som si na ruky

naniesol dezinfekčný gél

 

takéto správanie je žiadúce


 

III.

 

moji ľudia majú správne názory

a vedia 

že keď si dajú rúško tak 

sa neotrávia vlastným co2

napriek tomu minule

uprednostnili interiér kaviarne

pred exteriérom

 

takéto správanie

nie je v spoločnosti žiadúce

 

preto som ostal doma

čakal na druhú vlnu

a smútok zaháňal

robením osvety na internete

 

 

IV.

 

niekedy je potrebné

vystúpiť zo svojej komfortnej zóny

a nasrať antivaxerov

tak som dnes vstal

a šiel čakať na druhú vlnu

do interiéru  polikliniky

aby mi pichli tetanovku

 

neviem či je takéto správanie

žiadúce

ale v momente

keď mi ihla prebodávala 

kožu

dúfal som

že nedostanem autizmus

alebo mikročipy





 

Druhá vlna 

 

pribudli nové grafy

vrátili sa staré pocity

 

už zasa chodíme 

riskovať životy

do supermarketov






Náš svet sa uzatvára

 

čísla stúpajú

vonku sa ochladilo

interiéry krčiem 

praskajú vo švíkoch

už len do 22. hodiny

zatiaľčo na futbal môžu 

ísť maximálne 50-ti

 

náš svet sa zasa uzatvára

opatrovateľky sa vracajú

z rakúska 

a majú strach z nákazy

a z toho, že sa nebudú môcť vrátiť naspäť

 

od svojich dcér z nakazných miest

sa izolujú

uzatvárajú sa do svojich bublín

v hladových dolinách

 

veria

že to ešte naposledy

dokážu nejak prečkať

 




 

Partie

 

náš svet sa uzatvára

partie sa delia na tých

čo chodia do interiérov krčiem

a na tých čo nechodia

 

tí čo chodia sa vysmievajú

tým čo nechodia 

tí čo nechodia

sa aspoň cítia

morálne nadradení

pretože 

tentokrát

sú oni tí zodpovednejší

 

partie sa delia 

ľudia sa vzďaľujú

spotrebiteľ čo chodí 

sa pýta spotrebiteľa čo nechodí

čo asi bude robiť v zime

 

spotrebiteľ čo nechodí

predpokladá že 

stúpne dopyt po oblečení

do hôr 

verí že trh tentoraz zareaguje

správne

verí

že nebude musieť

šiť otepľovačky





 

Obchodníci so šťastím

 

ochladilo sa

čísla neustále stúpajú

interiéry barov

sa zasa zatvorili

spotrebitelia čo chodili

do interiérov

sú zasa na jednej lodi

s tými čo do interiérov nechodili

 

inak žiadne nové správy

národ sa chystá na výlety do prírody

poslední obchodníci so šťastím v telke 

presviedčajú

že do vianoc máme pokoj

 

zdá sa 

že ešte stále nie sme úplne v hajzli

 

 



 

Tí šťastnejší

 

iný on 

sedí doma

uprostred okraja 

hlavného mesta

práce je málo

tak robí fyzicky

je unavený

deti nemá

tak po práci

sedí doma

občas si s niekým napíše

ale inak je unavený

prestal behať

zaspáva skoro

čaká čo bude

či niečo iné

a na ako dlho

prognózy zatiaľ nie sú najlepšie

ale zatiaľ je čo dýchať

má z čoho žiť

 

pomaly začína chápať

spotrebiteľov

čo túžia 

na dovolenke 

celý týždeň

preležať na lehátku

nerobiť absolútne nič

 




 

Banálny príbeh II.
(Habsburská monarchia)

 

banálny príbeh

o hraniciach, ktoré sa zavreli

a dvoch ľuďoch

ktorí túžia byť spolu

 

jeden čech, jedna slovenka 

dvaja spotrebitelia

čo plánovali

spoločnú hypotéku

a teraz len čakajú 

čo bude

 

opatrenia sa sprísňujú

 

zatiaľ sa ešte stále

môžu stretávať

cez víkend

vo viedni


 


. . .

Jan Jindřich Karásek: Hořelo všechno, jen ne naše srnčí těla

neděle 15. listopadu 2020

Jan Jindřich Karásek (* 1997) studuje na magisterském stupni scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, ale mnohem více se věnuje literatuře. V současnosti připravuje svůj prozaický debut. Pracuje jako externí redaktor pro ČRo Radio Wave a web ČT Art. Eseje publikoval např. v revue Prostor nebo na stránkách literárního spolku Harakiri Czurakami. Připravuje podcasty pro kurátorskou platformu současné poezie Psí víno. Jeho básně v roce 2019 vyhrály cenu Františka Halase a v tuto chvíli se díky tomu připravuje k vydání jeho debutová básnická sbírka nazvaná Vyměřování vzdálenosti. Ve volném čase především obtěžuje své přátele u piva nekonečnými tipy na muziku, kterou zrovna nadšeně poslouchá.


"Karásek je v tvorbě silný nejen v jednotlivých básních, jež fungují samy o sobě a působí svou niternou, intimní poetikou, ale především umí sugestivně a komplexně tvořit provázané básnické celky a koncepty, jako je třeba tento zde zveřejněný. Cyklus s vývojem, s příběhem, kde se uplynulé potěžkává s opatrným citem uvědomění, kde se vpřed hledí s lehce melancholickým smířením, kde se všechny tři gramatické časy zpřítomňují v jedné promluvě, kde já a ty rezonují napříč časoprostorem, pojímajíce zdánlivě nesouvisející okolnosti a osudy. Jedním slovem: dialog," konstatuje o Karáskově poezii Dominik Bárt, který tento blok připravil.













Dlaň 


a tak to začalo

opakující se tkáň pohybu

pod vodou se rozkládají útesy

zatímco plaveme vzhůru

ramena obnažená odchodem 

moře jako možnost odmítnout souš


ležíme na pláži a nikdo

to nepozoruje

měřím vzdálenost mezi

mou a tvou dlaní a mezitím

se vypařuje voda a sůl

z bříšek


čáry zřejmě neznamenají

nic než genetiku

prstem tě přesvědčuji o opaku

tlačí mne kámen pod dekou

naštěstí jsem tak daleko

že se můžu ještě odvalit






Ucho 


slyšíš mne usínat a já

pozoruji sen stlačeným víčkem

spletence čar neonově

mlčí do sítnic pohybem


slyším tě neusínat

držíš dech jako plavec

nepoznat nespavost mohlo

být uznat bdění jako nemoc


přiložím své na to tvé

slyšíme vzájemné uši a

nezní to jako mušle

znervózňuje mě jak

jsme si cizí v nedůvěře

k vlastnímu vnímání

měřím vzdálenost mezi

dvěma rozbitými nástroji 






Vlasy


vyměřováním vzdálenosti nikdy

nedojdeš k pochopení

kde opravdu začala


jedinou podstatou je 

matematická jednotka

výsledek sám je koncem


důležité je exaktně odhalit

jak daleko daná osoba je

proč už zůstává zcela na ní


na posteli leží dál tvé dlouhé vlasy

jejich měřením se odhaluje

příčina neznamená její přijmutí






Ruce


měřím vzdálenost mezi

tvou a mou rukou

zima nás nutí třepat se

chata praprarodičů a s ní

všechny osobní předměty

co se po smrti vyhodí


zuby sedřeš kus sebe

hřeje tě představa těla 

bez váhy a objemu

matematicky zaznamenávám

přibližnou vzdálenost

otisku tvých prstů po polštáři


skutečný pohyb nastane

ráno

držením mé ruky ve sněhu

jako by ses odnikud natáhla

na fotografiích jsi pořád sebou

jen ty ruce si pamatuji jinak


a pokud jsi skutečně udělala

co říkají oni

budu si je pamatovat

jako ty které neumí uvázat suk

vyměřuji dál vzdálenost

dojdu až tam kde už nejsi






Hruď


když ti bylo míň než si

tě vybavuji

bratr tě udeřil do hrudi

ne z nenávisti ale

do budoucna

aby sis to pamatovala


stojíme naproti

není vidět nic než co

lampa v pokoji dovolí

někde uvnitř hruď

probíhá tvá očekávání 

měřím vzdálenost s realitou


uprostřed počtu se přiblížíš

dřív než dojdu k výsledku

nazí nevidíme rozdíl

mezi těly definicemi prostoru

pamatuješ si vše

co se na hrudi zaznamenalo


pozdě v noci z ní stírám

zbytky modravých ran

to jen tak pro jistotu

do budoucna





Tlapa


pamatuji si sen který

jsi mi vyprávěla

uvnitř hořelo všechno jen ne

naše srnčí těla

ráno chlad a budova nedotčena 

ničím jen odcházející představou 


pamatuji si tvou ruku na mé

když jsi to nehty vyprávěla

draly se po rovné ploše

dokud se kůže neotevřela

uvnitř intimita masa

zarudlé jak požár co nepřišel


pamatuji si tvou ruku na mé

když jsi stírala krev hlasitě

a omlouvala se tiše

kdesi za oknem lesa řvalo zvíře

nikdy jsem se nezeptal jaké

v poledne jsme hledali dříví


před ohništěm zbylá srst

nikdy ses nezeptala jaké

v noci jsme byli tou zvěří

hřála nás dálka od nebezpečí

lovu který není náš

ráno úsměv a nastavená tlapa


o pár hodin později

v ní budu hledat tebe

les se neustále mění

ale tak pozvolna

že pozorovatel vnímá

jen domnělou nehybnost





Tvář


všímám si všeho

a nepamatuji si nic

každý detail na tvé kůži

na moment zaznamenán

později v mžiku ztracen

říká se že lidé neumírají

dokud jsou naživu ti

co si je pamatují

dnes ve sprše jsem si

nemohl vybavit tvou tvář

jen přibližnou představu

a ve městě tě viděl

v kolemjdoucí ženě


skutečný pocit tvé přítomnosti

postupně nahrazují

fotky a videa

která po tobě zůstala

má paměť se přetvaruje tak

že ti budou odpovídat 

tvůj smích navždy digitální

a tvůj dotek měřený

nefyzickou vzdáleností

další dny ve sprše

si možná nevzpomenu

na tvůj hlas

později ani na jméno





Kosti


poprvé jsem zažil smrt

když prababička přestala

chodit na rodinné akce

nikdo nic neřekl

tlumeným hlasem na

pozadí mé televizní pohádky

organizovali ceremoniál

někdo tu je a pak není

to je všechno

kačer donald se zasmál

máma odešla z místnosti


ale brzy se zase vrátila

táta čekal

dokud nepršelo a my všichni 

ve svých živých tělech

oblečení do smutečních hadrů 

netrpěliví nad koncem

cizího času v našem času


pod půdou zahrady

jsme našli kosti

nevěděli jsme

jestli jsou tvé

a hledali na nich

stopy hlasu a osobnosti

povědomá místa na kůži

našli jsme zablácenou

bělobu

tam byla naše odpověď


měřil jsem vzdálenost

a při tom odstupoval

neustále dál

v určitou chvíli nestačil metr





. . .

Dominika Holubová: Že rosteš blbě, nikoho nezajímá, pila řeže furt stejně

neděle 8. listopadu 2020

Dominika Holubová (* 2000) vystudovala gymnázium se zaměřením na mezinárodní a veřejné vztahy, nyní studuje první ročník České zemědělské univerzity v Praze. "Jezdím pravidelně na literární soutěže, například na Ortenovu Kutnou Horu, ta je mojí srdcovou záležitostí," říká tato fanynka poezie, která se OKH zúčastnila i jako soutěžící. "Báseň je pro mě portrét, akorát místo ksichtu je pocit," konstatuje mladá autorka. "Hraju na kytaru, všestranně sportuju, cvičím lovecký psy, kreslím a hlavně píšu. Taky dělám podvodní rugby a jezdím se potápět do senot v Mexiku. Pracuji v kavárně jako baristka, někdy dělám kompars," uzavírá výčet svých aktivit.














Rande


Srostlý ploty

vlejzavej vítr

tebe podpírá akorát železo

jako ten jeden strom u AVU

a to jedno těleso

v tobě a ve mně

převrací všechny stromy do jednoho

že rosteš blbě

nikoho nezajímá

pila řeže furt stejně






Lidský sekrety


Zvoní mobil

je to tady

no jasně

zase ty

bych se poblil

mám se krásně

a co ty?

máš zboží


Na jazyku

extázi

a nějakou tu

ohranou frázi

jak tě sere

že je život nefér

všem jde o prachy

ostatně mě taky

zaručí štěstí

bez bolesti

kecy


Přijeď

hned

čas není

dáme

lajnu

kokainu

trocha gramu

neuškodí

nikomu


Držím tě za ruku

zalitou žílama

probodanou jehlama

roztažený rty

pěna u huby

úsměv na oku

zakalený žalem

slza slézá po krku

a sténá blahem

s tebou se konečně

cítím trochu jako člověk






Delta


Oči sledují oči jiné

a mimo jiné

odráží svět

před nimi

a uvnitř mě

tak nějak se mísí

do dalšího toku

veškerých myšlenek

kde ryby už dávno nežijí

protože

slzy jsou slané a slanější






Hřích je věc názoru


Popiš mé tělo

strhej ho ze mě

definuj co zbylo

elegantní pózy

pohledné dívky

kůže a řetězy

jehly

v žíle

těsně po dvacítce

těsně po dávce

vyfoť si mě na podlaze

na křižovatce

mezi tím kdo jsi

a kdo chceš být

vyber si

všechno se vrací

a mísí

pořád dokola

pořád dokola

bez pocitu lítosti

jen tak se vezu

na vlně posedlosti

mezi loutkama

svázanýma sliby

u krku

s rukou v cizím

rozkroku

a jazykem přibitým

ke spodnímu

cípu

pentagramu






Otra vez?


Prudké

Ochlazení

Srdcí

Tep

A smrt

Hladkého

Bílého

Prázdna

Uvnitř

Radosti

A rohy

Melancholie

Studí

Zaražené

V žebrech

Zas






Na planetě Pochybnosti


Teď náležím Zemi

deklamující doznání

o újmě na zdraví bezprostředního zítřka

kdyby v hájích, převlékárnách vlků

dosáhl člověk na vrcholky stromů


Srdce tlouklo by pozpátku

a snad na jednom podpatku

ustálo by jazyk skutečnosti

mezi čelistmi sadistických praktik

lidských svěráků


Jak hříšná bývá sabotáž?

ptáci pod vodou a ryby na nebi

ve zdemolovaném čase víry

nahraditelná forma života


Pravděpodobnost poloviční existence

ať je seberozmanitější

ať košatí kdejaké větve či ideje

tma, Slunce, tma

jehličí, jehličí, mravenci

hlad, vražda, hlad

člověk, člověk, pitomci

nějak to do sebe všechno zapadá

jak úsměv večera

jak kulka do stehna


. . .

Anna Beata Háblová: To, co teď nejvíce selhává, je dvakrát měř a jednou řež

neděle 1. listopadu 2020

Anna Beata Háblová (* 1983) vydala v nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského novou sbírku nazvanou O mé závislosti nikomu neříkej. Jedná se o čtvrtou knihu poezie této básnířky, ale i architektky, publicistky a teoretičky. Ukázky z ní vám zde přinášíme.


(Foto: Jan Horáček)












Břeh 3


Věci se mění, to je jediná jistota

tác s použitým nádobím vracejte k okénku

až příště přijdu, přestaneme kupovat a jíst

na jevišti oblohy odehrají ptáci představení

už se mi nechce experimentovat v dýchání

zeptej se pěšáka na šachovnici

jak se dostat na druhou stranu pole

když jsem byl kámen, věnoval jsem se krajině

když jsem byl v kómatu, všechno jsem vnímal






Břeh 5


Víkend přinese květnové teploty

tělo mám lehké jako radioaktivní odpad

vznáším se pod stropem kolmo k zemi

v rukávech místo es helium

jinak nic zvláštního

vidím pastelové domy s věžemi

ve kterých se asi žijí pastelové životy

dny mizí jako čára za letadlem






Břeh 6


Hnízdění

závidím mělké prohlubni v písku a hlíně

chtěla bych vyzkoušet jaké to je

usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy

dostat svou poddajnost do dutiny stromu

vyhloubit noru v zemi

a pak do ní naklást vejce

budu o tom ještě přemýšlet






Břeh 8


Podívej, co se stalo přesličce, kapradině, plavuni

až mě zaplaví čas, země stlačí do uhlíku

budu také tak hořet?

Ostravský den skončí hádankou

v našich myslích sny

postaví hnízda ze zbytků dne

mezi námi skleslá hlava básníka

nežiju dobře, říká, a usne s cigaretou v dlani






Břeh 11


Syn kopl do své touhy

déšť naplival do otevřených oken

kýč nemá do koho by se vtělil

děti z rozprodaných rodin

už nic nepřekvapí

zejména ne praktické důvody

jasné jako bílé spektrum

jako když přichází silná bouřka

a umře v centru obchodního centra






Břeh 17


Vítr je na nule

hlasy ptáků hodnotí tuto situaci

slepé rameno řeky si protírá oči

vyplavuje serotonin

do synaptických štěrbin krajiny

jsem vymačkaná z poezie

píchám si do žil ticho

o mé závislosti nikomu neříkej






Vlákno 2


Dny rostou jako plevel

nerozeznáš, co v nich bylo původně zaseto

Bože polkni mě jako nedovařenou kedlubnu

mačkám se k zemi, kterou už nic neproroste

dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem

je ve mně něco, o čem nevím, anebo ještě hůř

mám to v sobě perfektně zmapované






Vlákno 10


Banán připevněný na zdi páskou

umělecké dílo je obchod s důvěrou

soutěž pro předplatitele: poznej rozdíl

připomínáme si upjaté velmistry

jako se vykládají stará tajemství

takové podpaždí bys nechtěla mít

a přesně tak ho umělec udělá

na holky náhodou nejsi? zeptá se

kaplan a políbí knížku měkčenou peřím






Vlákno 12


Jistě, máme doma bordel

použij mě jako filtr na svou

instagramovou fotku

hlavně o tom, co se do textu

nevešlo, prosím pomlč

je v tom jistý paradox






Žíla 4


Až usneš budu ti vyprávět

kolik mraků prošlo jabloňovým sadem

do stropu se dívalo kukuřičné pole

omotané zapomenutými kotníky

okap ke kterému se obracejí pole

je přibitý ke svému hnízdu

a to co teď nejvíce selhává je

dvakrát měř a jednou řež






***


„Chyť mi ji takhle,“ křikl na ni táta a podal jí omráčenou slepici, zatímco se natahoval pro nůž. Držela škubající se horké tělo schované pod hebkým peřím. Na její zelené šatičky dopadala ostře červená krev. Skvrny vypadaly jako květiny na louce. Když vyrostla, přesně takové šaty jednou zahlédla ve výloze. Koupila si je. Tehdy ještě nevěděla, že si právě tyhle vezme na jeho pohřeb.






Žíla 9


Dívám se na ní celý život a přitom jí vidím poprvé

mícháním zaříkává prostor zatímco jí už někdo rve

z rukou neklidné kuchyně

umělkyně denních povinností shrbená nad sochou jídla

bez nároku na honorář dojídá zbytky po vnoučatech

nikdy jsem nic takového neviděla

něco takového jsem viděla vždycky






Žíla 15


Těsně nad střechami jsem viděla

vyrůstat oko nové planety

černá kudrnatá hlava

s bílými vlasy drah letadel

napsala bych ti báseň

ale učím se odezírat trávu od zahrady

učím se jak popsat vítr

uprostřed odpadkového koše






***


Rozhodně se nikdy nevymlouvala na bolest hlavy. Když to neměla, bylo s ní k nevydržení. Jenže on její tempo nestíhal, někdy se jí dokonce vyhýbal. Raději zůstával dlouho do noci v práci. Takže to musela řešit po svém. Stoupnula si doprostřed náměstí jako zrezlé odvětrání z parkoviště a do veřejného prostoru města vyřvávala intimní verše.






Žíla 21


Usnula jsem v tu chvíli

se mi strop zdál nízký

uvnitř existovaly tunely

do kterých zajížděly něčí prsty

chápu že vyprávění je nutné pozměnit

aby se hodilo do rodinných knihoven

sen jako dokumentární materiál

a my s pochopením přikyvujeme






***


„A ještě bych chtěla tady na vnitřní stranu stehna,“ ukázala na svůj klín. Tatér polkl. Lehla si na křeslo a roztáhla nohy. Bylo to jedno z posledních míst, kam se ještě něco vešlo. Tatér nic neřekl a zmizel kamsi do dalšího pokoje hlubokého sklepního bytu. Když už na lehátku čekala víc než čtvrt hodiny, pomalu se oblékla a odešla. Doma večer manželovi uvařila brambory s uzeným. To ho vždycky uspokojí, povzdechla si.






Žíla 22


Na porno nikdy není pozdě

každý kdo píše

věří v budoucnost

kde lidé budou číst

zapomeň na lajky

a hodnotící hvězdičky

nic nebrání tomu

aby se našel skutečný svět

navzdory skvělému názvu






. . .