Pavel Švanda (* 1936) je básník, spisovatel a novinář, od roku 1938 žijící a působící v Brně, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna). Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech působil ve filmové distribuci a jako redaktor v časopise Host do domu a člen skupiny kolem časopisu Tvář, za normalizace vystřídal řadu zaměstnání.
Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filosofických aktivit. Od roku 1992 do roku 2014 vyučoval v Brně na Divadelní fakultě JAMU, přispívá do rozličných periodik, jako např. revue pro kulturu a politiku Proglas. V letech 1990 až 1992 byl redaktorem Akordu, 1992 - 1994 byl redaktorem brněnské redakce deníku Lidová demokracie. Je spolupracovníkem Čs. rozhlasu. (Wikipedie)
Uvedené básně napsal Pavel Švanda v poslední době a poskytl je Nedělní chvilce poezie.CZ.
Přijatelný
A pohoršuje-li tě tvé fízlující oko,
chtivé prsty,
vyloupni a odsekni je.
Oroduj. A řež.
Co z tebe zbude?
Celkem přijatelný omyl?
1 9 4 5
Anně Švandové
Tam nad námi
v bledé modři
za smrtonosných palubních hluků,
v úpornosti výkrutů a spirál
nebeských pekel,
vůbec se nestarali o nás,
červy,
s rameny a podbřišky ve vlhké habřině
v dosud prázdném, avšak již slunečném ohanbí
dubna.
Kamenné klíny,
radarový vid,
vševědoucí blesky v toulcích,
synchronní dvojčata a nenaváděné buzdovany
v hromovládných pancéřovaných nehtech.
Co jsme k tomu mohli dodat?
Varuj se zbožštěných,
člověče.
1 9 4 5 2
Josefu Švandovi
Železobetonová deska
třikrát trhavinou lomená
v mlází periferie,
se sesutým zbytkem schodiště do krytu.
Nízký,
stříbřitý obzor improvizovaného letiště.
Dlaněmi, očima a nehty
dítě
nedočkavě shráblo ocelovou střepinu,
sotva vychladlý fragment skutků
dospělých.
To platilo.
Dnes pátráš
po tichu slunných odpolední
přeplněných nejasným tušením
budoucího ohrožení.
Však už víš: běloba,
příliš mnoho mdlobné bělosti
zachvátí tě dušností.
Vzpomínáš si na šedé nebe
zastřené
pachem prudce sežehlého korditu.
Když podezřelá hrdinství
vyvolala tlakové vlny
a prudký odliv dechu.
Užívej si.
Užívej si chladu ruly,
běloby sněhu, vůně mlází
před večerním deštěm.
To byly ty otázky
Zbyňku Hejdovi
Leda v motýlí příměstské krajině,
ne na motelu.
Leda neustáleně
v příležitostné domovině
na krokodýlím hostelu.
Vesměs s žádnou tak úplně
k ní ani k sobě.
Leda lehce se zadlužit,
aniž se vysušit.
Poznaly to
po čichu.
Mstily se
až potom.
Suše.
Roztěkaně.
Potichu.
V labyrintu
Věře Linhartové
Jdeme,
abychom se zastavili.
Ulehneme,
abychom vykročili.
Spěcháme,
abychom nedostihli.
Trváme,
abychom podlehli.
Bohatneme,
abychom ztratili.
Zbudeme si,
abychom si nezůstali.
Mlčíme,
abychom se vyjádřili.
Stojíme,
abychom konečně pokročili.
Píseň o nedosycení
Viole Fischerové
Píseň o rozpoložení
v nedosycení zrcadlením.
Nedotýkáním.
Utrpením
i mimo úzkosti mládí
v nevysokých vzpomínkách
na uplakanou slast.
Dávno. Třeba v New Yorku.
Spěchám.
Slyšíš, já už spěchám
Stářím.
Modrým portugalem na sklech.
Vrostli jsme v sebe
Žádoucí.
Opustili jsme se nedosycení.
Ale já už nechci žádat.
Raději nic. Ve vysušeném zrcadle.
Nenasycením přítomnosti
k věčnosti.
Slyšel jsi dobře. Ano
k věčnosti.
Ale jen málem.
V podpalubí plachetnice
Pavlu Švandovi
Co všechno víme.
Víno, beránka a ryby
a osmiveslice na Přehradě,
bystré metafory nostalgií
Věčné hádky o velikost údů
poezie
v nebi básníků.
Nic jsme nepochopili.
Ani nebudeme uznalí.
Co všechno nechceme vědět
o slepotě.
Člověče, stejně tě
tahle hra ještě přijde draho.
Člověče,
hra naposledy jako každého.
Stejně tě
jako každého viděli
na Popeleční středu křížové cesty.
Ale zahlédli tě krátce i na břehu
za odlivu.
Slíbil sis moře za přílivu.
Ale co všechno tys taky nechtěl.
Sonet pro Kreml
A je to tu zas.
Zápalné šípy letí k Troji.
Mundury brojí,
krví poskvrňují Boží čas.
Ve smyšlenkách jako v blátě,
na kongresu v policejním bufetu,
ukřivděnci v kočičím zlatě
pyšně adorují odvetu.
Zdrogovaní pověřenci pekel
suverénně přehlížejí nukleární mene tekel
v orgasmu ze zlovolného úletu.
Doma
Blance Švandové
Po zatěžkaném dni
ti nabídne teplou polévku.
Za příliš oblačné noci si s tebou povídá,
po ránu se tě mile dotýká úsměvem očí
a rtů.
Radujete se z dnes,
z chleba a rohlíků,
z prolnutí dlaní,
klínů,
z příběhů vín a kávy,
anglických čajů,
z téměř indicky vonícího parmazánu,
z proseb a smíchu
a infekčních nemocí
a prvních vysvědčení,
v Boží plodnosti
vymezeného času
všech vašich usínání
a probouzení.
A všech vašich vzpomínek.
Kapsáče
To jsou ty kapsáče,
co v nich sobě žil
za totáče
malíř a básník Mazura
spíš známý jako Azura.
To jsou ty kapsáče,
co v nich byl třikrát zbit
za totáče Azura,
vlastně malíř a básník Mazura.
Chodil v nich tak, jak byl.
On se skoro nikdy neumyl
Ač Mazura žil nikdy nikým neschválen
a jako Azura poněkud uválen a ubitý,
přece jen byl nakonec jaksi pochválen.
A omytý.
Takže to jsou ty neprané kapsáče,
pravý odkaz Mazury Azury
a totáče.
Hystericky
Je tu úzkost
z propadání do tmy očí
i hmatu,
z valivé bolesti v lýtkách
a stehnech,
v křečovitých příbojích
ozvěn artritických kloubů.
Mluvit rty ano ještě možno,
aniž by kdo v šíři noci
naslouchal mé zúženosti.
A bude pomálu duše
časem jaksi ušlé,
zešedlé němým bědováním.
Rozumu o světě jen
jak do zásmažky.
Je tu děs, že si zbudu
oslepen, samojediný.
Obrázek ze Schreibetzu
Když jsem potkal Morgensterna,
kráčela s ním besoft Erna.
Gnädige Frau! Milostpaní! Nejdou
rovnou z vinobraní?
A Erna na Morgensterna:
Dummkopf!
Rette deine liebstes Erna!
Morgenstern hned brunátně:
Verschwide! Schnorer!
Zmizni! Prompter!
Vyštěkl však kulantně.
Je to pravda?
Je pravda, co jste povídal
před lety? Že nakonec
se vracíme na začátek,
na to známé nádražíčko
se stehlíky,
odkud jsme se kdysi pustili dál?
Ale ano, snad ano.
Jenže už se tam skoro s nikým
nepoznáme.
Asi proto, že náš domov
mezitím bez nás
pluje si už někde vepředu.
To si myslím dnes,
ovšem člověk toho sám sobě
napovídá!
Takže žádná idyla hadích kolejnic?
Ani pestré třepotání od vteřiny k příležitosti?
Znáte to.
Stejně nám nezbývá,
než jít spolu s náhodami.
Už nám to moc nešlape.
A špatně vidíme na cestu.
Ale musíme ještě jednou zkusit
dohlédnout.
Skoro dohlédnout.
Znáte to!
Orchestrace
Opravdu mi ozvěnou skřípe
můj věkem ozvláštněný
komorní orchestrion
s bicími.
Jistěže drhnou nevděčné dotazy
minulostí
právě
v jejich atonální pomnožnosti.
Bez dirigenta.
Vždyť hořely i krovy.
Sloupoví času polepily vyhlášky
o ceně krve.
Pal o ctnostech chaosu.
A základy podmílala
v podzemních řečištích bolesti
pádla zatrpklých, špatně placených
veslařů.
Tak si honem vyberte. Bez dirigenta.
Ale planuly i svíce.
V proudění nevyladěných nedostatečností
a odlehlých nemožností
doufám,
věřím, až
lehce se spoléhám,
těžce se obávám
poslední touhy po nadechnutí,
kéž by, Bože, v proudu Milosti.
