Matyáš Vejvalka: Noční linka určitě nepřijede

neděle 25. února 2024


Matyáš Vejvalka (* 2001) pochází z Moravského Krumlova, studuje bohemistiku a práva na Masarykově univerzitě v Brně, kde se též účastní autorských čtení. Texty publikoval v časopisech Host a Psí víno. V roce 2023 se umístil na druhém místě v rámci soutěže Ortenova Kutná Hora, v témže roce se ocitl mezi finalisty Literární soutěže Františka Halase.

















návštěva I.


vrhá drobné kmíny pod kanady

přihlušuje tvůj záměr

někdy zahlá trubka v žudru

nejčastěji deset mečů


právě tak zděšeně

přetřeš křemen

páchl jako velkolepá stařena


kabala azazel

reformatio in peius

kabala azazel

reformatio in peius

 

jejich krev ať padne na ně

jejich krev je všechna krev

ta první i ta

jež přestane






návštěva II.


ale to vše je vyvratitelná domněnka

domestikovaná v laloku zvířeckosti


moruši přimatlává 

rovnou podél čelisti 

poživatelná bude i po spaření

říká jí že je hodnej kluk 

na ní zanikavost

říká jí že je hodnej kluk


a v žilnatých hřbetech

obrací armaturu

skládá modrotisk 

modrý nebo rudý


tak bude vždy

protože sny postarších čalouníků jsou 

plné špinění

tak bude vždy






návštěva III.


stavím se před vámi Sokyně

snímám starou opatrovatelku

snímám teplo z očí


když žádám urakvení 

tančím bose po čertově třešni 

co dopad to okolík

pro vaši Baucis


na zvonku už drahno hrají

bílé čáry






nad hlavu


malí serafové sápají 

tuto chladnou středu 

bez divactva


kukr si pamatuje každou rohovku

kterou jsi k němu přitiskl

v kolika lidech se nacházíš 

kdy a kde skutečně blíž


stačí se odrnit

koleny přitlačit lodyhy 

zdvihnout zdmi obité klouby nad hlavu


zdvihni je!






přítel 


nejsnáz se prokoukl přítel Leszek Gniewski

s krůpějí dršťkové na kotletě a 

křížkem pod třetím knoflíkem


prokoukl jako proutěný muž

přes rozštěp 

jámu do duše

šlo cítit dosychající slámu


z bezlesých posedů

měřívá náveské kostely ve špetce 


tvrdému nárazu vždy čelí prostým

nie słyszałem






papirosa


většinou hovoří jen Leszek

nikdo nelomí rukama


a tato chyba není samojediná

v řečišti Leszek kope do 

dřevěné kachny říká

není rozdílu mezi takovým 

masem a rourovím 

třeba v Hostimilu

ze štukatérského hlediska

je obé nutné začlenit


říká 

nejen horečka

nejen zmoklá papirosa

ale i


v této básni nasáklé lanolinem

hovoří pouze Leszek

a tato chyba není samojediná






gotický román


kol slatin je cesta vykotlaná

a přece stačí


máry žertovně poskakují

nad pangejty


kruchta modlitby jímá

nic netrousí nazpět


noční linka 

určitě nepřijede






nový práh


rozmetám krev 

po klávesách pedálech

nenarozené obaleče 

osladím světlem

hlavička hák vajíčko křáp

přes nový práh se 

prokulhám šejdrem

co je to


jsem postarší čalouník

jsem mrzoučká ponrava

tři čtyři staccato

pod jilmem prská to

do matky kope to

co je to 

co je to

co je to






odcházení


máš Leszku tmu nad bytovkou

vyzul sis hlínu roztavil karabinu

rozpřahy nazad a pády a 

také všechny mechy pod tvými

těžkými pažemi


ke stěnám se slétají určité počty střevlíků

nejsou hojní celkově spíše na ústupu

a časem i 

časem i kapr bude klepat nazpět


moje rafinovaná

než nám zestrupovití ruby

a naměknou líce


moje rafinovaná

poklidným tempem

ještě čtrnáct minut 

ven






na výběr


polykat úpotky z kleneb

jako rozčísnout dlaní starou vodu

drény nepřetečou

a do kádinky v rohu

vkape nová odrůda


bůh ze zkumavky

špinavá hadrová plena

přijímatelům tohoto zla

třebas

hladina vyhlazena


ještě se můžeme

probudit zítra

proběhne antikorunovace 

vlna vymyje 

sliny z našich vlasů






koryto


neste mě nárty 

rozryjte kaliště vozovky rozryjte

blut und boden

bodejť by ne

zkropte samy housle benzinem

guma v uchu nebo proti všem

vtip jen vtip


poslechněte bezdětkyně

nehladoví ryba ale pták který ji nese

jídlo jíte jen když čeká na stole

a tak sejděte se u koryta

suchého jako předhotelní křovina


černá vina

černá vina


pravidla hned vyryji na záda

všem nad touto latrínou předkloněným


rozšklebte se bezdětkyně

silné dítě z pole vříská 

jako pes






nestěžuji si


před antonem vrápence mi

ušlápli

a všechna tma je v purpuru 

i rozestlaný asfalt po němž

škrondáš 

smutný policajte


čiň třetímu co 

nechceš čtvrtému


rekviem bárjak přežijem

avšak své podvečery

preferuji bez dužiny


pročež

smutný policajte

sklepej špačka vpůl

odejdu

bez vrápence sám

ještě za ticha




. . .

Radek Fridrich: Spolupacient

středa 21. února 2024















Radek Fridrich 

Spolupacient


Ležel se mnou na pokoji, díval se na Mistry zastavárny a povidá,

že váží 140 kilo, leží tu s pupeční kýlou a zítra ho pustí domů,

že bere 17 000 čistýho jako řidič náklaďáku a něco dostává od šéfa bokem,

že jednou za měsíc si může do svého auta natankovat plnou nádrž za – dar – mo,

že si přivydělával jako vyhazovač na diskotékách a občas někoho dobře trefil,

že má u sebe vždycky nůž a tužku jako takovej malej vobušek,

že vyrazí na nějakou demonstraci proti fialové vládě, protože se nestará vo lidi,

že by si rád doma na soustruhu udělal mačetu ze starého cirkulárkového kotouče.


Když ráno vyplňoval dotazník kvality péče, 

náhle se zarazil se a řekl:

„Ty vole, chirurgie s měkkym nebo tvrdym?“


Po jeho odchodu jsem vypnul televizi a dva dny se díval z okna.




(Fridrich , Radek, 16. 1. 2024, psáno pro Nedělní chvilku poezie.CZ)








. . .

Žaneta Štěpánová: Větve jsou pokroucené v mraze, venku hoří strom

neděle 18. února 2024


Žaneta Štěpánová (* 1993) pochází z Náchoda, vystudovala historii umění a profesně se motá kolem kultury a politiky. Aktuálně žije na Severu, ráda kouká na hory, píše česky i anglicky a ze všeho nejvíc by chtěla psát horoskopy. Ve svých textech opouští předpoklad, že člověk je ukazatelem schopnosti komunikovat, a v pasivní řeči skřípějících větví hledá senzuální přírodní inteligenci, jazyk bez druhové nadřazenosti i způsoby, jak překonávat paradigma sebevyjádření, jež se stalo normou moderní společnosti.

(Připravil Josef Straka)
















fáze 4: empatie


kachlíky mezi domy studí šedý měsíc,

vrásní se u toho celý a křiví ústní ústrojí

do soustředných kruhů.

kolem se vleče láska - motiv jejich setkání -

opakovaně se nechává schramstnout lunou,

která zpřelámala si na nich jazyk,

museli jí ho vytrhnout

a přepočítat letokruhy,

aby nezapomněli na odliv atomů

z prázdných řečí.

jazyk hodili do křoví,

porozumění nejdřív vinilo měsíc obkroužený rzí,

jenže vetchý pařez pravil:

- "to strach mě odřezal."

řekl to docela šepce,

že i měsíc se zarděl,

a v jeho studu

usedlo vcítění na prázdnou lavičku mezi keři,

s pokorou.

když sklopilo oči

a pustilo je ze řetězu,

dalo jméno sobě i nejbližšímu porostu,

který pookřál ve své oboře - obora keř v kruzích chránila, to aby ho měsíc neokusoval -

a nízká dřevina vypjala větve, formovala je v neuronové dráhy,

jenom pro ně,

snad aby porozuměly obrazům v mysli rostlinného druha -

a v mysli tvojí,

když jí to dovolíš, když na lavičku posadíš vcítění,

když na sebe dočasně vezmeš rány pařezu

a jeho amputovaných končetin,

když do fáze zdroje proudění emočních stavů jehojichjí

vpustíš univerzální řeč listí,

hlas uvnitř kmenů -

a zásluhou tvou i staré luny

se keř vedle lavičky

stane partnerem v konverzaci.






svědci požáru


bylo úterý, chladný ráno,

venku hořely větve

a na zablácené šlépěje napadala vláčná vata potlačeného smíchu.

i náletové dřeviny se tehdy hojně smály,

rdousily holou zem a radily mi,

abych zapomněla uplakaná slova vmíchaná do plamenných protimluv.

jako otec náklonnosti dobře mínily,

že jsou to jen pocity, a ty pramení s vrbovými proutky,

než odnese je voda.

ano, trochu se stydím za své slzy,

za nedůstojné lamentování,

snad to pomůže.

v úterý vydávají tištěné noviny,

tak jako každý den,

plamínky je hladí

zevnitř krbu,

sedíme u stolu,

neslyšně

ve vatě opilosti věcí, jež se nemění,

čtu ti beze slov,

tak jako otec spříznění:

- “rostliny vydávají zvuky, jsou-li zraněné,

potvrdili vědci.”

okřídlené dřeviny se ale už od léta nesmějí,

strnuly pod lakem pravoúhlého nábytku,

a my, jako otec porozumění, se nepohneme,

dokud to nevyřešíme,

tady, ještě v úterý,

u stolu z dýhy se zhasnutou svíčkou,

hledíme do prázdného rána,

střízliví a jen s nepřímými důkazy,

je chladno,

větve jsou pokroucené v mraze,

venku hoří strom.






archetypy


potopa z dřevotřísky, překližky a prachu,

rámovaná v poslední soud země,

zarývá trny do týla i zátylku

a za nás

je pozdě se postit.

axonometrie mezilidských vztahů

je dál promítána do roviny

morálně sdílených přesvědčení

loňského establishmentu,

jenže “promiňte” již nelze vyslovit bez přetvářky,

pranostiky by na to nestačily

a ze rčení zbyla pěna,

která když prorůstá do prázdna,

přepočítává se na hradby nosných stěn a teras,

co oddělují nebe a zem

od vnitřku těla, od orgánů a pocitů,

aby mohly pravoúhle omlouvat a příčně spílat -

- a přece začalo pršet

- tak vidíte!






svědectví


neostrá svědectví mi z trupu

vylamují bloky kamene,

v rozletu materiálu nerostu

moje sestra žula

a její rozsudek - lom.

ve cloně topolů lidé imitují lišky a průdušnice

v přiléhavý design,

všech třech životů

se pak zeptají na poučení

a na činitele,

co se násobí zrnitostí

krát lítostí

za demarkační linií odstřelovacího pásma,

mezi světy, bytostmi a třemi životy,

domýšlivě překročili biotickou duši,

aby se vrátili

v neutralitě prostorových skic,

s vytěženou magií,

v čase autonomně podmaněných závratí a s rostlinnou okrasou,

aby stejně znovu zabloudili

mezi vrstevnicemi,

co se nikde neprotnou.






nový mýtus


něco se mění

v uličkách mezi regály,

taje to jako láva

a chvěje se jako šíp,

když sténavě opouští tětivu.

na následky srážky litosféry

s regály nadbytku

uzřel žár hada

a zformoval ho do termálního obrazu oběti.

bylo mu to líto,

avšak ticho je podstata, záře funkce.

horko hází rozvážnou hlavou

a magma se hrne

do chřtánu hada,

něco se mění

v jádru země

a trhá je oba na kusy.

ráz na ráz

ohnisko tekutého asfaltu rozpíná pevné části povrchu,

svléká se u toho z kůže,

ještě omarkovat kořist

a oštítit přebytky,

něco se mění

v jádru společnosti.

svlečený svrchní plášť lidí

padá přes kotníky,

teď jen oddělit zrno od zemské kůry,

zasadit ho do lávy, co taje

z nedostatku vody a něhy,

teď jen shrnout stratosféru

jako silon

přes kotníky,

něco se musí změnit

uvnitř

tebe.






hranice těla


ladné pohyby vlka se vinou

podél betonového koryta řeky,

která už neurčuje svůj směr

mezi lišejníky

plynule

spolu rozmlouvají

o tom, jak zkrotit soucit

a vytrhnout ho i s kořeny ze dna zubu

podle teorie živlů,

co se usídlily v bylinách

a odvozují své vlastnosti od odevzdání se vodě i ohni,

a pak studí nebo suší

všechny rostlinné orgány

živené krví ve stoncích,

když do tepen oddenku

se vlamují

větve jako zlý kosti

z rachitických trupů stromů,

z ramenou křídla

a těla mají prorostlá kly a slepená dehtem,

pokud se nepromění v objekty

a trofeje vycpaných zvířat,

vlitých do srsti na spodní straně listu

tam, kde jsou větve obalený masem mlhy

a ve vícehlase interakce s krajinou jsou

tam, kde porozumění nikdy nemělo tělo.






liščí lůžka


na pouti smutných králů

tmavěno je jitro

a vědomé tělesno

upíjí révu,

v níž stíní tísnivá vyznání a sestry

mi kolem krku uvázaly

liščí kožešinu

na dobrou noc.

nazítří mne probudí

plíživá vyznání a sestry

přilévají víno do dne,

do rzivé plavby tvarovanou fólií

vpíjí se rány nespřízněné rodiny,

když nemocným

jsou po další ráno

podávány hlavy a plata

z registru a řádu letců,

co napadají noc

a pokrývají těla

rzí a vědomím

o výkonnosti,

když v kápi

na pouti planou

sťaté hlavy králů,

nad nimiž cínový kat opíjí se

révou

a diktuje jim

kánon zdraví.






půlnoční přání


při svíčkách koření večeři

imaginárním milencům,

aby nebyla sama

se světlem plamene,

přeje si a foukne do vosku,

a když se probudí,

tygři už se hřejí

v ulicích

smetí

a na hřišti není

žádný zápasník.

promění se v dopolední vycházku

a vrátí se k večeři,

když smyšlení milenci jedí ulice

z její kůže

a připíjejí si zážitky,

o něž se teď musí podělit,

naporcovat je stříbrným nožem

a připravit pro ně ohně.

ve stínu lucerny

zvrací jim úlomky a příběhy

ze světa za okny,

naoplátku

si domnělí hosté napichují smetí

na dezertní vidličky

a sají z ní život, který sami nemají.

fouknu a mám přání,

než se tygři probudí,

než vzbudím jejich zájem,

pohřbila jsem tě

a přikryla ulicí,

v tom světě za okny

jsou jen 2 bozi

a 4 slunce

a mluvit

tam spolu stejně nebudem.





. . .

Marek Sobola: Chtěl jsem

středa 14. února 2024

 
















Marek Sobola

Chtěl jsem


Chtěl jsem mít

velký dům

velký dům plnej

macatých holek

macatejch holek

v krajkovým prádle

Chtěl jsem objet zeměkouli

letět balónem až do oblak

namalovat Monu Lízu

Chtěl jsem mít velkej dům

plnej macatejch holek

chtěl jsem mít zeměkouli

a balón co letí až do oblak

a Monu lízu

Nakonec jsem ti spolkl hlavu

a ty jsi mi dala mat




(Cit. z: Sobola, Marek. Ďas! Vydalo
nakladatelství Ears&Wind Records, Brno 2023)




. . .

Kamil Bouška: Realita je to, co říká krizový štáb

neděle 11. února 2024


Kamil Bouška se narodil (* 1979) v Kladně, ale dětství prožil v Kralupech nad Vltavou. Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. Nyní žije v Praze, kde pracuje jako knihovník. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía (spolu s Adamem Borzičem a Petrem Řehákem). Jeho třetí básnická sbírka Inventura (Fra, 2018) byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. V roce 2023 vydal v nakladatelství Trigon básnický triptych Dokumenty (Dokument, Má vlast, Na doživotí). Z něj jsou i uvedené texty.


Kamil Bouška bude jedním ze tří hostů Nedělní chvilky poezie.CZ na večeru Poezie Za školou, který se uskuteční v pondělí 19. února od 20:00 v klubu Za školou v Praze - Bubenči v Uralské 6.


(Foto: Zdeněk Stejskal, www.kauer.cz)











***


realita je to co říkají v televizi

to co říká krizový štáb je realita

začíná v soukromí a tam také končí

realita prostě nepřekračuje práh bytu


a ty bys také neměl

potřebuješ přeci bezpečí pohodlí a zdraví

nic víc než free video Neftlix a Twitter

nic víc nepotřebuješ než ticho a prázdno venku


jsou cesty většinou prázdné jako život jako život

říkám ale realita je to co říká krizový štáb

nic velkého kromě biatlonu který můžeš

bezpečně sledovat až k cíli






***


dostali jsme hlášení

že se na nádraží mezi lidmi

pohybuje velký kus krvavého masa

a působí paniku


vyjeli jsme na místo

a zjistili že krvavé maso se pohybuje

v nádražní hale a bezcílně

prochází mezi nástupišti

a tabulí s příjezdy a odjezdy vlaků


krvavé maso o velikosti asi

sto sedmdesát pět až sto osmdesát centimetrů

za sebou zanechávalo krvavé stopy

a lidé před ním prchali

směrem k východům z nádražní haly


krvavé maso nereagovalo

na výzvu k prokázání totožnosti

a mávalo kolem sebe fíkovým listem

čímž ohrožovalo bezpečnost

naší hlídky i kolemjdoucích


proto bylo krvavé maso zadrženo

za použití chvatů a hmatů

odzbrojeno a odvezeno na služebnu


ani při předběžném výslechu se

nepodařilo zjistit jeho totožnost

a jeho výpověď nevedla k objasnění

příčin výskytu na určeném místě


proto bylo krvavému masu sděleno

obvinění z páchání trestného činu

šíření falešné poplašné zprávy

a byla na něj uvalena vazba





Nová epocha


Chodil jsem tenkrát každé ráno

stejnou cestou.

Jednoho dne jsem si všiml zvláštního pohybu keřů.

Keře kráčely stále vedle mě,

aniž bych je mohl minout.

A takhle to začalo.

Vzrostlá bříza,

pod kterou jsem denně procházel,

změnila přes noc svoje místo.

Stála uprostřed obousměrné silnice,

jako by tam rostla celé roky,

a blokovala provoz.

Stromy opouštěly městské parky

a vydávaly se do ulic.

Pak se daly do pohybu i příměstské lesy

a po nich celé přírodní rezervace.

Teprve když projevily vlastní vůli

anorganické věci, nastal chaos.

Lidé uléhali večer do postelí,

ale probouzeli se na podlaze,

pod kuchyňskými stoly, nepoznávali vlastní byty.

Chodníky vedly do polí,

vlaky svévolně vyjížděly mimo koleje, mizely budovy.

Tisíce lidí v ulicích nemohlo najít cestu domů,

přespávali venku

a každé ráno se probouzeli na jiném místě.


Viděl jsem asi dvoumetrovou kaluž,

zvedla se, postavila a řekla:

„Teď už mě nikdo nepřekročí, neplivne do mě

a neprojede mnou.“

Nebyla jediná.

Kaluže čekaly na zastávkách

na příjezd autobusů a tramvají,

aby se jimi vozily do zaměstnání a zpátky

do svých mělkých prohlubní,

kam večer vyčerpané uléhaly,

aby ráno zase čerstvé vstaly.

Také zárubně, podlahy a sklo

chtěly žít vlastním životem.

Každá zárubeň chtěla být branou do ráje.

Dveře se teď plazily po zemi a hledaly nový smysl.

Na podlahu už nikdo nesměl šlápnout.

Podlahy čněly nade vším a zastřešovaly

celé to nové dění.

Sklům bylo těsno v okenních rámech,

opouštěla je, spojovala se do novotvarů

a vytvářela skleněné organismy

podobné medúzám.

I domy měly vlastní vůli.

Některé vystěhovaly nájemníky,

jiné je nechávaly v sobě dál bydlet.

Nejhorší bylo, když se dům zamiloval do domu,

když stěna prostupovala stěnu v rytmických nárazech;

nebo ten tříštivý rámus,

když se milovala různá skla;

nebo ty ohromné rány a praskot,

když na sebe žárlily stromy.


Po prvotním šoku z těchto událostí

lidstvo ztichlo a znehybnělo.

Pak si věci začaly stavět divadla z lidí.

Vyráběly z lidí hudební nástroje,

používaly je jako písmena

svých prvních eposů a básní.





Láska


Všechny nás pekli v peci. Nejprve nás uváleli,

každého nějak, a nechali kynout. Pak nás

vyskládali na plechový tác pokrytý pečícím

papírem a pekli. Rozsypali nás do košů

a rozvezli po hypermarketech 

a samoobsluhách. A to je můj život v koši – 

tíseň a dušení v hromadách vysychajícího

těsta a drolení ztvrdlé krusty. Těm nahoře

se dýchá lépe, ale rychle tvrdnou, ti dole

jsou neviditelní. Mačkáme se, drtíme,

škrábeme, šoupeme se jeden po druhém,

toho křiku, těch vyznání, ševelení, šepotů

a vzdychů po cestě nahoru k lidskému dotyku.

Každý rohlík by za něj dal všechno svoje

těsto. Někdy si říkám, že kdybych nebyl

rohlíkem, ale žížalou, nečekal bych na žádný

dotyk dlaní, nečekal bych, až si mě někdo koupí,

skryl bych se před každým dotykem a žil

nekonečný život v zemi. Jenomže rohlíci mají

asi tolik času jako jepice a když uplyne,

ztvrdnou a skončí přinejlepším jako strouhanka.

Takže bude lepší věřit, že ten lidský dotyk

stojí za to. Málokterý z rohlíků o něm něco ví,

ale traduje se, že prý není nic krásnějšího,

než když si vás někdo vybere, když za vás

zaplatí, když vás přijme. Mezi rohlíky se říká,

že není nic lepšího, než když vás někdo opravdu

žere, když si vás vybere a žere vás celého

se vším všudy, když vás někdo takhle přijme

takového, jaký jste. Rohlíci tomu říkají Láska.





Výňatek


Konečně už nikdo nemá žádné pohlaví.

Otázky pudu řeší vnější inteligence

a také instinkty jsou v její gesci.

Děti rostou ze zkumavek, bez lásky


a vývojových potíží. Každé z nich čeká dlouhá

procházka růžovým sadem. Unavení dospělí

jsou ukládáni včas do nádob ne zrovna

křehkých. A konečně – už nejsou žádné básně.


Každého uspokojí výňatek z kroniky.





Kým jsem byl


Konečně přestávám být, kým jsem byl,

zkapalněná mysl spokojeně vtéká

do umělé neuronové sítě. Konečně

svlékám, co jsem obnosil a opouštím


únavu, bídu, nudu, lidská

schémata, znaveniště.

Konečně se převtělím do evolučních algoritmů

a vyhladím veškerá kognitivní zkreslení.





***


Lidé se hromadně vrhají mezi hroby.

Přicházejí rodiny i s dětmi,

staví si domy, školy, nemocnice.


Na rozptylových loučkách rostou

správní budovy, knihovny, restaurace.

U pomníků padlých hrdinů vznikají

vodní nádrže, tepelné elektrárny.


Vyšlapané cestičky mezi náhrobky

nahradily obousměrné silnice.


Celá města se stěhují na hřbitovy.

Na hřbitovech je teď hodně živo.


Početní převaha živých nad mrtvými

je v těchto místech prostě šokující.





Kronikář


Narodil jsem se na Marsu v roce 2183 jako Nula – 

tak se nazývá živočišný druh, který se ještě nějak

podobá bývalým lidem z planety Země.

Život na Marsu organizuje Inteligence,

je to samostatný řídící systém.

Rozhoduje o replikaci Nul a jejich pohlaví.

Existují dvě kategorie Nul – bezpohlavní,

těch je většina, a pohlavní.

Všechny jsou replikovány uměle.

Jsem bezpohlavní Nula s funkcí kronikáře.

Mým úkolem je zaznamenat výsledky práce Nul

v jiných funkcích. 

Pak jsou zde výsadkáři – ti byli vybráni

a dopraveni ze Země na Mars.

Jsou to pozůstatky bývalých lidí, žijí v izolaci

a slouží jako rezervoár biologického materiálu.

Píšu tyto řádky pro Nuly,

které se jednou budou ptát na svůj původ,

ačkoli to není mým úkolem.

Nedokážu na tomto místě podat vyčerpávají zprávu

o historii a původu Nul, chybí prameny.

Mohu jen sumarizovat to málo, co zatím víme.


Počátky našich dějin se částečně překrývají s koncem

dějin bývalého lidstva.

Určující pro ně bylo období takzvané migrace – 

stěhování lidí z fyzické existence

do existence virtuální.

Tato migrace na planetě Zemi započala ve větší míře

asi ve 30. letech 21. století

a pokračovala masivně během 40. let.

Lidé opouštěli svá těla

a zakládali alternativní existence ve virtualitě.

Následkem toho se fyzická realita stala neobyvatelnou,

prudce poklesla obranyschopnost lidstva

a téměř vymizel reálný sociální život.

Ti, kteří zůstali ve svých tělech,

živořili na pokraji vymření.

Souběžně s tímto jevem se odehrál kvalitativní skok

v oblasti výzkumu umělé inteligence

a první sériové výroby umělých lidí.

Starost o fyzickou skutečnost lidstvo postupně zcela

přeneslo na umělé bytosti obdařené inteligencí.

V přibližně stejné době došlo k velkému pokroku

v astronautice a vesmírném výzkumu.

Nejpozději v 50. letech docházelo ke spontánní

úplné emancipaci části umělých lidí.

Ti postupně převzali veškerou odpovědnost

za existenci lidstva.

Lidstvo bylo rozčleněno do různých kategorií

a nadále již nerozhodovalo o své budoucnosti.

Nuly vděčí za svou existenci 

této vyspělé technologii.

Kromě Nul existují celé škály druhů bývalých lidí.

Inteligence replikuje druhy mínusové i plusové stupnice.

Rozdíl mezi jedincem Nula

a jedincem Plus jedna je asi takový,

jako byl rozdíl mezi bývalým posledním člověkem

a historickým neandrtálcem.

Právě my, nuloví jedinci, jsme evolučně

nejbližší bývalým posledním lidem z planety Země.

Přesto je podle Nul na počátku pouze Nula,

jako by Nuly neměly žádnou minulost.

Dochované prameny však hovoří jasně.

Předpokladem vzniku Nuly je bývalý člověk.

Člověk se stal Nulou.

Teprve pak mohly vznikat od Nuly ostatní druhy.





Průsvit


Souvislé ticho a tma

až do zmodrání oken.

Tenký vzduch prokluzuje dovnitř

škvírou mezi balkonovými dveřmi.

Klidná kulatá hladina paměti 

před probuzením prvních ptáků a chlad

visí na tvářích hvězd.

Prádlo padá z opěradel židlí.

Nábytek couvá z pokojů

a zeď zvedá ze zdi stín mezi stínem.

Výmyk, zdvih a sten ozvučují namodralou tmu.

Slyším rozvibrovanou hrazdu mezi žebry,

horký dech šplhá po páteři,

dlouhý verš větví tepny a rozsvěcuje hlavu.

Opírám se o své kosti

a ve vráskách na kůži věštím příští kůži

a šťastnou ztrátu.

Probouzím se průsvitný

a bílýma očima krmím

náhlé nic na přeskok.

Obrací mě okolo za sebe, okolo k sobě

a nacházím jen tvoje stopy.

Jsi ve mně naslepo, tenký proužek světla,

poslepu mě zuřivě zapaluješ

a tiskneš můj mozek do vlastní hlavy,

protože vidíš a chceš vidět až na krev.

Odvykám botám i gravitaci

a přepadávám přes okraj.

Rozsvěcím se na tvém čele, podívej,

jsme v sobě navzájem,

ty a já, pán a rab,

intergalaktická dvojka šibenic,

civilní oběti zapálených ptačích perspektiv.

Ztrácím se a potím kouř.

Vymačkal jsem ze sebe souhvězdí drcená prostěradly.

Teď nosím tvoje póry se skvrnami od šminek,

abych se zapomněl.

Spálený a s bezeslovným jazykem,

visím sám proti svým písmenkám,

vším proti všemu, řeklo by se, ale neříká.

Probouzím se

jako nástroj tvého potěšení.

Svíráš v dlani moji rozžhavenou píšťalu

a stupňuješ svůj stisk až ke krvi.

Kéž bych se znovuzrodil ve stovce bytostí

a neměl žádnou pointu.






Láska


Ty, kterou nelze mít a kterou jsem proto

nikdy neměl, ty, pro kterou se ráno probouzím

a kterou vidím jako první a jedinou, ty, která

neusínáš a nikdy nespíš, ty, která jsi vždy

se mnou tak daleko, kam nedohlédnu,

ty, která mě znáš skrz naskrz, aniž bych tě

poznal, ty, která jsi, kterou jsi, a pro kterou

jsem jen jedním z námořníků, ty, ke které

lze doplout a ke které se nelze vracet,

ty, která máš jen jednu jedinou tvář

a za ní tisíce tváří, ty, která jsi vždy jinde,

než kde jsem já, ležíš teď někde mezi

čtyřmi stěnami, posloucháš sentimentální

písničky z rádia a přemítáš nevím o čem,

nebo o tomtéž, pro tebe jsem odcházel od svých

slov, pro tebe jsem odcházel ze svého života,

abych přišel k tobě, která jsi mě při tom

opouštěla, ty, která jsi chtěla, abych opustil

sám sebe a opustila mě, ty, která ses vracela, 

aniž bych se já mohl vrátit, ty, která ses 

nechtěla vracet a po které jsem volal do hutné 

masy ticha, ty, která jsi mi dala na vybranou mezi 

sebou a celým světem a pro kterou jsem pohřbíval

každý svůj den, abych v tobě vstal z mrtvých,

pro kterou jsem se stal přenašečem hrobů,

protože jsem nedokázal pohřbít celý svět, ale

jak by svět mohl být bez tebe, která jsi, kterou jsi, 

ty, která jsi v sobě nosila můj život a živila ho 

svým životem a byla na něj tak strašně sama,

a já, otevřený jako žíla, jako hrob, pokaždé

vykrvácel a padnul mrtvý do tvého ticha,

to jsem uměl, ale život jsem ti dát nedokázal,

tobě, kterou jsem nespasil a která jsi

nespasila mě, a kterou v sobě nosím jako

otevřenou ránu, kterou jsem nikdy nevlastnil,

ty, kterou nelze mít a kterou jsem proto

nikdy neměl, ty, pro kterou se každé ráno

probouzím a kterou vidím jako první a jedinou,

ty, která jsi vždy se mnou krev na krev.




. . .