Tomáš M. Kavka: Tady žijeme

středa 23. listopadu 2022














Tady žijeme

Tomáš M. Kavka


Země nikoho,

země všech,

tady bych zdech,

a to mi věř.

Jsem lovná zvěř –

nepíchám, nekradu,

a když udělám něco jinak,

dostanu na bradu.


Tak tady žijeme,

ty vole, tady žijeme,

tady chcípneme,

tady se znova narodíme

v zemi paneláků.


Tohle je můj malej ráj strachu

s vůní smogu

a střelnýho prachu.

Občas se tu bojíš vyjít ven,

a když se setmí, možná budeš okraden. 


Pícháš 

si? Nepícháš 

si? 

A vzpomínáš na časy, 

kdy se všema jste si hráli, 

ale rodiče se trochu báli. 

Na hlavním nádraží –

uvítací výbor feťáků 

a zmlátěj tě 

pro pár drobáků. 


Tak tady žijeme, 

ty vole, tady žijeme, 

tady chcípneme, 

tady se znova narodíme 

v zemi paneláků. 


A bydlíme jen v betonových bednách 

a bydlíme jen v domech po někom, 

koho jsme neznali. 

Krátký kořeny.

Žádný tradice. 

 

Tady žijeme. 

Tady chcípneme. 

Tady se znova narodíme.




(Cit. z: Kavka, M. Tomáš. Rukopis autora)




. . .

Daniel Hradecký: Náměstí práce, černá madona a přeborníci práce

neděle 20. listopadu 2022

Daniel Hradecký (* 1973) je respektovaný český básník a prozaik. Nedělní chvilce poezie.CZ poskytl v tuto chvíli třináctidílný básnický cyklus nazvaný Náměstí práce. Vybíráme z něj pro naše čtenáře šest částí. 


"Což trochu freejazzu? Konečně se ke mně zas vrátila poezie, i když divná," uvedl Hradecký, když nám napsal a dodal: "Jest to přece jen vostrej, hraniční text. Není to kuriózní, že v poezii projde to, co by v politickém milieur vůbec nebylo možné? Ať žije republika!"


"Ano, chci toho s pomocí boží nasekat tak 30 kousků, na pořádnou knihu," sdělil autor. I proto zde uveřejňujeme nyní "pouze" těchto několik ukázek.


(Foto: Honza Walda Valík, Daniel Hradecký čte v klubu Za školou v Praze - Bubenči)









1


Mládí rovná se budoucnost a radost,

ale básník není mladý, bylo by falešné,

kdyby se radoval, kdyby hleděl vstříc,

přesto lze s jistotou tvrdit: svět je v pořádku,

život v něm obsažený rovněž, je fajn

to vidět, je fajn něco si o tom moci zapsat,

oslavit život ve světě (nic jiného není)

a ovšem na patřičném místě i pohanět,

aby dort nebyl přeslazený, komedie

taky se neobejde bez příměsi žluči,

mládí je budoucnost a radost, mělo by být,

ale i ono má sklon k noci, k dekadenci, k smrti,

neboť je pod ustavičným tlakem výkonu,

periodicky je tu hrozba nějakého vysvědčení

a ihned se mládí bojí přijít domů, kde dřepí fotr,

shledává tedy spásu v lásce, a to je další konstantní

past, mládí je kolektivní veselí a osobní zmatek,

sezóna formování a uniformování, skrývání

nejvlastnějších surrealistických objevů dospívání,

mládí je v prdeli ve chvíli, kdy objeví se chlast,

chlastání je taky prima odrůda kolaborace,

strnutí a souhlasu s bezradným samopohybem

tradic, všezahrnujícím souborem drobných

spásných rituálů od dentální hygieny

po bezmyšlenkovitou účast v jakékoli revoluci,

o mládí by se dalo bezvýsledně meditovat

až do konce, což je pojem, který nic nepojímá,

až do konce, který nikdy nebyl na programu

ve světě přechodů z bezradnosti do bezradnosti,

mládí důvěřivě padá v dospělost jako do propasti,

tudíž se neraduje, nehledí vstříc, snad je to taky

v pořádku jako je v pořádku úplně všechno

na světě a v životě, ach ano, pojďme se dívat

a chápat, pojďme bydlet na druhém břehu

řeky třeba, pojďme cokoliv, možnosti jsou téměř

nedozírné, svět nás má rád, pojďme v klidu

rozepisovat dlouhé prosté básně, nenavazovat

na své pochybné úspěchy, ale ukazovat směr,

nebo snad ani to ne, určitě ne, chybí důvod,

budou to špatné básně, možno-li ještě horší

než tento prototyp, ó jak je to krásné,

možná, že si svět před svým počátkem

směl vybrat, bude-li pravdivý nebo

krásný a vybral si to druhé.







3


Ničemu nerozumí, a tak se vysmívá, takový je úděl,

čert nemůže-li uškodit, aspoň zasmrdí, řekl Husák

na adresu tzv. disentu a sebevědomě se napil vody,

jak už bylo řečeno, svět mimo člověka je v pořádku,

skvěle vyevolvován a vymendelován, radost pohledět,

to jen lidský svět není v pořádku, vládne mu bezradnost,

ale je tu prostor, je tu čas a prostor nás svádí k pohybu

a čas se nezastaví, musíme dál a dál něco, cokoli dělat,

z bezradnosti dostavíme třeba i ty věže katedrály,

těsně předtím, než se bůh stane nezajímavým vtipem,

ale víra, ta nezmizí nikdy, v tom je čertovo kopýtko,

člověk je zvíře sentimentální a všichni milují Yesterday

a vyhrožují svými papírovými právy, což by bylo krásné,

kdyby to neznamenalo další bezradnou válku,

kdyby sezóna výsměchu nebyla u konce, kdyby

to věčné kdyby byly v prdeli ryby nemusely by bejt

rybníky zůstane s námi, bude nás utvářet a hníst

k obrazu svému, čímž se žel neříká pranic nového,

budoucnosti je tolik, že už byla, řekl Holan

na adresu svých současníků a úkladně napil se vína,

je to dávno, tolik bych si přál být u toho,

což je jediné co doopravdy nelze, nemožnost

je vzácná komodita, poklad v srdci a játrech,

dům je plný kouzelníků, kteří netuší, že dům

je plný kouzelníků, ale všichni zarytě věří,

víra je neoperabilní orgán, bezvěrců je sotva pět

na celém světě, v čele s Rickem Dawkinsem,

nikdo je nebere vážně, všichni přísahají

na prapor, který je zrovna po ruce, nejhloupější

je přirozeně Evropa jako taková, to je naprosto zřejmé,

netřeba to rozvádět, stačí se podívat, možná

je to smutné, možná ne, co je to smutek,

smutkem nic nevybojujem, fakt je ten,

že víra je obří řepa, kterou ze země nevyrvem,

dědek řepu zasadil, u pole se posadil,

čekal, čekal, mráz ho lekal, sluníčka se bál,

dešti jenom lál, bez večeře, bez oběda

čeká dědeček, najednou se hlína zvedá,

roste kopeček, a tak dále, jak je to únavné,

shrňme si to dohromady jako idiot své hračky,

v každém případě nezůstane kámen na kameni,

zůstane jen víra zaměřená na peníze a občanská práva

a ovšem práva všeho živého i mrtvého kolkolem,

což bylo by naprosto v pořádku, kdyby to opět

neznamenalo válku jako stav bez možnosti úniku,

lidi budou vyšilovat, co jiného, vyšilujou od přírody

a z bezradnosti sto tisíc, milion let, tož si nějakej ten

pátek ještě zavyšilujou, u lidí se není čemu divit,

lidi jsou konec konců primáti, primáti jsou

obratlovci atakdále až po posledního univerzálního

společného předka, posledního dědka, plného strachu.






5


Básnění se musí obětovat naprosto všechno,

odolat nadávkám, ostatně vcelku vzácným,

neboť básnění přirozeně zajímá málokoho,

ze ztuchlé skrýše unikne jen zřídkakdy

něco málo ze smrtelně vážně míněných slov,

výzev k pohybu zcela jiným směrem,

ten člověk je zkrátka a dobře libý ubožák,

proletarizovaný intelektuál skuhrá a štěká,

karavana sune se dál svou hladkou pouští,

za soumraku je tu serail, kde se příslušníci

promrdají do bezvědomí, po ránu jim bude

kalno, bez konce je putování na rozhraní,

kariérní věřící vyslechnou erizma a nic se stane

v přípravách na teď Dominika Bárta,

dokud jsem jedním z nás jsem v bezpečí,

ačkoli mé výzvy jsou bezesporu poťouchlé,

nechť to zůstane, jak to je, jasně že jsem

se měl zabít onehdá v autě s pekelným

Petrem Kurkou za volantem fotrova volva,

Volvo je jak známo malý tank, nikomu se nic

nestalo, už celá desetiletí máme od boha

navíc, což je věru na pováženou, protože

v Brně v Ypsilantiho ulici ve zdi vetknuta

vyhrožuje pamětní deska Pankráce Krkošky,

jenž se celým svým životem přimkl k boji

proletariátu, rozhodně tedy k boji za a proti,

co na to říkají malé dějiny filosofie, jasně že

nic, absurdní svět nestačí, snad je tu i něco

jiného, hledá se tlučhuba, co to vytluče z povětří

jako z mlíka máslo, ačkoli tady cikánka houlá

na svýho troupa ty ztracená kundonulo!,

zřejmě jim něco nevyšlo, snad v příštím kole,

ještě že z toho věčnýho kola vypadnem smrtí,

nesmrtelnost si žádný rozumný člověk nepřeje,

ačkoli tohle všechno je napsáno v Šalingradu, v Brně,

v kapesní metropoli, která především postrádá

jakoukoli tragiku,

a tak stává se dokonalou reprezentací světa

ponechaného nazdařbůh, což nás přirozeně baví,

dokud máme za co a to my přece máme,

bez konce je putování zdivočelých kvakerů,

bez konce vláda aspirujících dervišů a zlých klaunů

a možná dospěli bychom i k eidetické redukci,

kdyby se básník zase nemusel jít vychcat.






8


Naděje spočívá v nevyhnutelné vzpouře

dětí proti rodičům, každé mládí se raduje

a bouří, kulisy jsou jen kulisy mulisy, nezáleží

na nich, svět rodičů je zaměnitelným pozadím

první velké lásky, která svět podaruje smyslem,

nic jiného tu kurva není a není, vyřízeno, noc

najíždí na mělčinu a začíná myslet na něco

jiného, nejosamělejším člověkem na světě

je bůh, bez konce je pusté putování konvojů,

kdo jen zastaví vládu těchto prostých faktů,

jakože vždy je třeba vyslechnout i druhou

stranu, láska je fyziologický podvod, smlouva

s utajenými ustanoveními, které si oběť

přečte až když je pozdě a smyslem matky

je úspěch dítěte, kterýžto úspěch nijak nelze

zaručit, ano, i mně přihodil se takzvaný zázrak,

jako se prý úplně každému snívá o létání,

mystický zážitek prý značí zdravou mysl,

nebudem se přece hádat, je to příliš lhostejné,

ačkoli kupodivu vane tady v Brně pravý duch,

naivně jako turista vstoupil jsem dovnitř,

kde jedna ze tří brněnských černých madon

se zbraní v ruce donutila mě k činu, neměl

jsem vůbec v plánu hovořit v tu chvíli

s kýmkoli, nejméně ze všeho pak se svou rodnou

matkou, ale madona přikázala mi tasit telefon,

za dva dny měla matka zemřít v průběhu prý

rutinní operace, což ovšem věděla právě jen ta

jedna z brněnských černých madon, pod hrozbou

použití zbraně vyvedla mne na prostranství,

kde nic, jen několik kostýmovaných mátoh,

kde dostal jsem poslední příležitost hovořit

se ženou, kterou jsem opakovaně zmlátil a zabil,

byla veselé mysli a překvapena, proč jí volám,

měla radost, že se mi nad pomyšlení daří,

bylo třeba vyřídit to rychle, než to opět krachne,

proto ten patafyzický zásah vyšší moci,

k matčině smrti byly už v té chvíli vydány

patřičné pokyny, matčino závěrečné štěstí

prýštilo ke mně přes celou tuto šťastnou zemi,

ve svých 79 letech mamka trylkovala, vlnkovala

a se upejpala, trvalo to naše jediné společné štěstí

pět minut a pak šlus, do dvou dnů byla matka

takříkajíc na prkně, ale byla to, jak nehodlám

blíže vysvětlovat, šťastná smrt, černé madony

disponují ultimátní mocí, čiňte pokání,

ačkoli spaseni budou i ti, kdož neučiní,

jak už jsem bez falešné skromnosti dávno

napsal, že totiž spaseni budou všichni,

ale nikdo to nesmí vědět předem.






9


Lidé jsou vesměs dobří, a to je nevkusné,

pryč je to zlo, které tu od počátku hrálo roli

pozadí, mylná je řeč o soli země, ačkoli

podezřelé jsou všechny řeči, které vedeme

za ručičku všemi stupni školství, těch stupňů

nekonečná je řada, smysl se vytrácí ze hry,

která nebere konce, vítězové poražení, jedna

holota v domě s neznámým počtem sklepů,

všude je tady skladem zahanbená samolibost,

bohatství národů nám přerůstá přes hlavu,

obstaráme si falešné papíry a tvrdá potvrzení,

je to naprosto nepochopitelné, v jakém klidu

zíráme na požár jediného domu v celém

vesmíru, snad je to přirozené radovat se

z toho, že už nikdy nikde nebude kde spát,

kdo se bojí, nesmí do matematiky, všechno

je spočteno zváženo rozděleno, všichni

se rodí svobodní rovnýma nohama do války

a přát si nahlas mír je bez pochyby trestný čin,

mladí aktivisté bojují po galeriích proti starým

obrazům, nejšpinavější člověk na světě zemřel

ve věku 94 let krátce poté, co se umyl,

takhle to tedy vypadá, když viníci založí město,

ačkoli kde je pivovar, tam netřeba pekaře,

chce se mi nebýt přesně jako vám, je to

obvyklé a banální vidět svět co ultimátní soubor

nesmyslů, opakovaně a marně prohledaný dům,

obrazná přirovnání pokulhávají, aby ráno

nemusela do práce, mocnosti v povětří otálejí,

a to je zatraceně dobře, necháme ještě národ

v klidu nasnídat, když se lidé nají, hned jsou

hodnější, člověk je zrnko písku, které si troufá

vidět vesmír v zrnku písku, nemine den,

aby nedošlo k bitce mezi příkazy a zákazy,

a to je ta krásná země, ovšem čert ví,

co uvidíme, až nám vysadí léky.






13


Generace otců - zní to zatraceně hrdě,

otcové jsou ale už už díky bohu pryč

jenom pár jedinců tu někde straší dál,

to už nějak přežijeme, čas je zadarmo

a postará se, postačí trpělivě zavřít oči,

otcové nevěděli si rady, to byl celej jejich život,

nikdo to nepoznal, bylo to přece vzájemné:

plodili, stavěli, plánovali, začínali, končili,

nebyl tu přece nikdo jiný navíc, kdo by věděl

co a jak to s nimi v hloubi duše vypadá,

že jsou to mistři hrdinové boje přeborníci práce,

že jsou to tatrmani, jelimani, sráči, vrazi

teď už jen nemohoucí stařečkové, radost

pohledět, ne, vlastně hrůza a hnus pohledět,

doufají, věří, že umřou dřív, než se to provalí,

ta jejich tichá dohoda, že nevědí, co počít

a přece muset počínat si jakkoli a neustále

přesedlat jednou z bagru na traktor

a jindy zase za stůl nebo ovládací pult,

nebyli o moc horší něž ti jejich vlastní fotři,

přece však o něco jo, a to se kurva počítá,

vždycky hned ale z kapsy tasí průkaz nevinnosti:

za sestup světa do podsvětí může přece král

a ten je daleko a nikdo z nich ho neviděl

a taky máme přece děti, co teď do prdele dál,

budem je muset vychovávat, učit, dokurvit

jinak to nejde, opravdu ne, to se přece ví,

přece se neprosili boha o to tady vůbec bejt,

a muset z bezradnosti sedat na traktor,

pracovat z hladu z hrůzy pod dohledem zbraní,

dobrovolné bylo vždycky jen to mrdání,

a možná chlast aby se otupil, ten strachu břit,

ale klíčem k pochopení člověka je práce

a ne to, jak člověk leží nebo voní k růžím,

nesoudím tak sám, tak hledí na člověka Hegel,

a je to černý pohled, když už je sama práce černá

a každá práce je nucená práce, píše Arendtová

a krutě správně opomíjí malování hudbu báseň:

fotr a úspěch v umění na to je představivost krátká,

bezradnost synů rovná se zde bezradnosti otců

a kritizovat umí každý, co zkusit třeba odpuštění

zkusíme všichni sobě všechno všem a navzájem,

s nulovým výsledkem se počítá, to není důvod

k tomu neodpouštět, navrch k tomu trousit kydy,

navíc to zítra bude všechno jiné, nežli bylo včera

za časů fotrů jejich fotrů, jejich fotrů mizejících

v mlhách, nebudou bagry, natož traktory a pulty,

ne - pultů vlastně přibývá, jen u nich nikdo nesedí,

šikovnej, vypráskanej software ví si vždycky rady

jak je to vlastně směšně snadné vidět věci tak, jak

jsou a hlavně budou, pár starostlivejch chytráků

to zajistí a zaplatí a spustí v přesně správném čase,

přibude lidstva a ubude lidí a příroda si poradí,

co zbývá synům, než se smířit, zkoušet, nepovolit,

ve dvaceti nemít křičet, brojit, proti stávkovat,

ve třiceti něco málo mít a snažit se a bát,

občané druhé kategorie se sunou do třetí a čtvrté,

ať mě, tati, vezme čert, jestli je možný tomu

zabránit.





. . .

Marie Šebková: Holčička s babičkou ve vlaku...

středa 16. listopadu 2022
















Marie Šebková

***


Holčička s babičkou ve vlaku:

„… já ho miluju, ale on to neví. A taky miluju Elsu a Olafa a Annu a Vinnetua a…“

„To je přece všechny nemiluješ, to je máš ráda.“

„Ale miluju. A maminku a tatínka taky miluju. A ještě Aničku a Vojtu a…“

„Já si myslím, že to není pravý milování, když je jich tolik.“

„Ale Toníka miluju.“

„Tak to je ten jeden hlavní, kterýho miluješ, a ty ostatní máš ráda.“

„A maminku?“

„No maminku samozřejmě můžeš milovat. A tatínka a Vojtu, to je jasný.“

„A taky babičky miluju a dědy a prababičky.“

„Prababičky už přece žádné nemáš, beránku!“

Holčička se na chvilku zamyslela… a pak povídá:

„To nevadí. Stejně je miluju.“


Pláču. A pochybuju, že moudrost přichází s věkem.




(Cit. z: Šebková, Marie. Rukopis autorky.)








. . .

Michael Johan Ventura: Pajzlík U Krindže

neděle 13. listopadu 2022

Michael Johan Ventura (* 1999) pochází z Ostravy, v současnosti studuje polonistiku a nederlandistiku na olomoucké UPOL. Na podzim roku 2022 vydal samonákladem svou první sbírku Galimatyášník, na které spolupracoval s malířkou Marií Paterovou, studentkou pražské AVU. Zde uvedené texty nejsou součástí vydané sbírky. Kromě poezie a cizích jazyků se věnuje také hudbě, dříve rapu, dnes spíše folku. 

















Králové chuti


kate bush neplést s kae tempest


krnov není svinov


zábřeh není záhřeb


hidžáb není džihád


syfilis není physalis


ztrapnil jsem se

z hlediska jehněčího

každý se zde tváří jako vrchní gastronom

akorát si myslím

že někde je chyba

v rouše beránčím





Dáme tvoji mámu


ptáš se mě zvídavě

proč se tvářím furt znechuceně

a já ti odpovím že je to proto

že není proč se usmívat

to obzvlášť v naší domovině

se bez sluchátek v emhádé

prakticky nedá existovat


jenže i v mém kokonku

dáme jídlo?

dáme slevu?

dáme znělku?

dáme srandu?

dáme vyšukanou prdel za 100 korun


nechte mě být vy společnosti

to jen vy mě chcete

s takovou vervou tak moc mě chcete

jenže my celkově myslíme hlavně na sebe

tak se i vy prosím neserte do mého kokonku 

a svoji sračku prodávejte sami sobě si

já na vás stejně nemám

ani kačku






Dobrý den


v každém případě

já jsem tady

ač to je proti všemu


dobrý den

pane V. 

chtěl bych vám zkontrolovat 

plynoměr


moh byste

například

zítra v sedm ráno?


dobrý den

pane M.

já tady vlastně vůbec 

nejsem


mermomocí držet se zde

je spíše k zahození

bůh ví kdo ví 

kdy vám vyhovím


moh byste

(to už spíš)

dnes třeba v jedenáct večer? 


dobrý den

pane V.

mrkněte na naše www


mě to s vámi 

nebaví

vás těžko zastihnout lze


vy jste jak Plesl


vy jste na tenise


všichni jsou nuly/kudrnaté piče


a vy – polobůh speedu a levných doutníčků


kterýmu bouchne dům






Doktor


tak co vás přivádí?

nič také konkrétne

čul som že to bude malé

a ono len také komorné


nevadí nevadí to

vstřebal jsem to do sebe 

asi jako houba plná děr 

dobře načpělá místy plesnivá


čistý ve svých myšlenkách zas

přestávám být pane doktor

modlil jsem se kdysi takto

hlavně ať to přestane


přišel jsem k vám v pavilon

abyste mi pověděl jak

zbavit se té potřeby 

neustálých impulsů


je už v plusu moje snaha

se zkrotit do stavu práce

akorát že k normálu

zbývá značná štace


odcházím pryč ve stavu

kdy mi je líp o něco 

ač pan doktor moc rad neměl

řekl: neberte to





Megafalus


megafalus bude dvojitý

oprava

bude jenom jeden

oprava

megafalus bude dvojitý


kolik oprav ještě přijde

kdy už bude vztyčen náš 

olbřímí ostravský


vysoký ztopořený

pevný hrubý vyztužený

hypermoderní megafalus


Sergei Barracuda

už si brousí přece zuby

chce svůj penthouse na žaludu


už aby to bylo 

budu si popíjet prosecco

nad Sergeiem v restauraci


koukat dolů z výšiny

posledního výkřiku

města jehož sláva dávno zašla


a nechce to vzdát





Stoják


kouřím stojím čekám

bych kurva tež chtěl takhle umět stat

mlčím

paradoxně

nechal jsem si zbrousit zuby 

a dnes by se skrz ně právě

zatnutě a podrážděně

něco dobře zasyčelo






Readymade


poznaj swoje wnętrze!


chodź na kolonoskopię






U Krindže


až budu mít hodně peněz

založím si hospodu

někdo chce vydavatelství

já zase svůj grcálek


bude se jmenovat U Krindže

všechno tam bude jaký? trapný

dít se tam budou samé nervy

drásající trampoty

to lidi maj rádi


na baru bude Mikuláš

další řada kamarádů

známých vedle nich

přivaří se též Jan Hůla

zvracet si bude na boty

neboť to s hospodou ladí


všichni se budeme šklebit

budem si dělat naschvály

všichni si budem kouřit cigára

zavázet dýmem pod nosy

nováčkům co čerstvě zjistili

na instáči: otevřel se dnes

supr kůl pajzlík U Krindže





Přežil jsem


přežil jsem

a jak!

zůstal jsem na místě

dobře mi tak





NPC


ačkoli se snažím vycházet často z bubliny ven


vnější svět se zdá být neuvěřitelně cizí


v koleně – v ohybu reálna 


zdá se být cosi ničího 


lidi co nejsou


en pí sís



. . .

Roman Polách: Často se zpředmětním...

neděle 13. listopadu 2022















Roman Polách

***

(Markétě)


Často se zpředmětním

každý den se sluncem se držím pohromadě

pak mě přerůstá práce a já se změním v úkol

v podpis nutnosti

soudy uzavřené jak byt

ve svého zástupce ve světě

v dobrou lahev

ale jakmile venku uslyším sirénu života

herdekfrýdek nesrozumitelnost

otevírám se z toho předmětu

venku je dobře známá zlatá

venku je teď i Markéta

a nedaleko je řeka

a lidé možné budoucnosti

natahuje mě to

už se doopravdy těším až přijdeš

bude prázdná chodba

taky květiny které dnes nejspíše zaleju 

hlína to všechno přijme

činely těchto posledních deseti let




(Cit. z Polách, Roman, Autorův rukopis)



. . .