Když zhaslo slunce, bylo ještě líp.
Všemožným chlastem jsme se nalili,
chodili jsme a žvanili,
chrastilo listí, hulilo se z lip,
pod kterejma se pálily
nějaký hadry a nějaký kosti.
Blábolily se pitomosti
a vonělo to koncem léta.
Zmejlili jsme se. Byl konec světa.
večer se rozkládá krajinou od rána
zpečená hmota připomíná lavičku
vybízí k pozorování
v tom snu pochodovali zástupy tvých dvojníků
rvali si vlasy
až se jim na naběhlých lebkách odrážel
západ slunce v nekonečné smyčce
tohle je teď moje denní snění
a zbytek
je spíš taky sci-fi povídka
ty víš co znamená
53 °C a kola otáčející se díky fosíliím přesliček
a předchůdců krakatic
to díky nim si můžeme nahlas pustit EITHER/OR
to díky prožrané budoucnosti
můžu teď zamilovaně pozorovat tvůj profil
s nejlepším soundtrackem na světě
nedostatek temnoty v člověku
neznamená převahu světlých stránek
ale jeho nezkušenost
dívala jsem se do studny
na hladině plaval napuchlý potkan
kamenné zdi násobily
amplitudy vrnění mořské okurky
kdybych ti věřil že to zvládneš
neprohlížel bych ti telefon
když mi myšlenky zaběhly směrem
který se mi nepozdává
raději jsem přestala myslet úplně
málem jsem zaměnila
oddechování palubního počítače za hučení vln
setřesu-li polospánek
budu se chtít rozjet
za idealizovanou představou domova
dlouhé letní odpoledne
předstíráme práci
aktualizujeme předpověď na víkend
jako bychom měli nekonečné množství času
ječím
a zároveň se nemůžu nadechnout
nedá se nic dělat, řekl muž v bílém
příčina vaší diagnózy je otázkou světonázoru
buď za to může prokletí
nebo vaši rodiče
lahvičky s výzvou VYPIJ MĚ konzumujete:
a) denně
b) příležitostně
c) vůbec
koláčky s výzvou SNĚZ MĚ konzumujete:
a) denně
b) příležitostně
c) vůbec
každý tam musí
ale váš konec bude zamotaný
o oprýskaná vrata železářského areálu
se otírá zlatobýl
můžeš se pustit do činností
které uklidňují;
skládat prádlo
mýt okna
performovat idylu
od sítí z drátů nad balkonem
je slyšet tlukot křídel
stačilo by povolit dvě tři očka
ale bojím se je rozplést
nad obzorem se rozrostla ropná skvrna
čouhají z ní dráty
elektrické vedení
skelety věžáků
a s každou další hodinou
do sebe vztahuje čím dál tím víc vraků, tvárnic, štěrku
asfalt se odloupl jako zahojený strup
***
noc zůstává nezpozorovaná
nikoho nezajímá
všichni zůstali uvnitř
jak se teď dívat do tmy?
***
další den kdy se naháníme v excelovém dokumentu
následuj stopy ve sdíleném dokumentu
řekl bílý králík
***
zůstávám osamělým muzeálním artefaktem
píšu o tom poznámky ukouslým nehtem
do knihy z hadí kůže
nezbytné pro dotvoření atmosféry
všechno to witchcraft harampádí
ti jednou učaruje
Prošlý zboží.
Použitá věc.
Minimální doba trvanlivosti do předminulýho roku.
Zkusíme repasovat.
Za nižší cenu.
Třeba se ještě kupec najde.
Mělo se jednat dřív, dokud byl tenhle model ještě in.
Fast fashion.
Doba se rychle mění.
Dejchej a drž tempo.
Těžká prdel potřebuje holt větší sílu, která ji zvedne.
Tak se snaž.
Klouby bolí.
Co taky čekat.
Narovnej ty nohy. Vypni hruď.
Měj oči otevřený. Bradu vzhůru.
Protože jinak ti padají víčka a dělá se ti podbradek.
Příroda, vole.
Mělas na to bejt připravená.
Princezna se má ve správnej čas stát královnou.
Diamanty a šaty s vlečkou zlatem vyšívané totiž odpoutají pozornost od vrásek nad horním rtem.
Tak kde je máš? Ty šaty.
Z vintedu.
Trošku smrdí, ale poté, co se vyperou v perwollu, budou skvělý.
Materiál je to dobrej, kvalitní.
Snese i trochu krve, až to příště zase nevyjde.
Tvoje zpovykaný, rozmazlený tělo.
Co není schopný se dělit.
Možná proto.
Slabá generace tvoří slabou dobu a slabá doba vychová silné jedince?
Slabá generace je natolik slabá, že ty silný jedince neudrží ani v děloze.
Slabá doba.
Žádní jedinci.
každý má pravdu:
americká básnířka
v houpacím křesle
na prosluněné verandě
muž
studující smrt
uhynulého zvířete
všechno je zakleto
do vitrin zběsilé ironie
už si pouze stěžuješ
zatěžkán kronikami
zatěžkán vlastně i sebou
Oko smí setrvat na tváři.
Myšlenka bude obrácena,
hlava se promění v nesmysl,
stíny pasoucích se zvířat
tě budou oblékat
do svých něžností.
Jen zítřek a pozítří,
pak obrysy neviditelna.
Soukromý osud, přivedený
na provázku lidské katastrofy.
Neodhadnutelnost následků
v paměti
prahorních vyhynulých rostlin.
Sedlina krve v rozsedlině sochy.
Slunce se propálí
a květ znovu zmrzne,
až trubači půlnoci
nastoupí v řadě
na vratkých ochozech,
které jsi se pokusil zbít
hřebíky básně.
Není nic
než chlév,
louč,
možná svícen.
„Když moji cvrčci cvrlikají“
je známá Schubertova píseň,
kterou prý miloval Turgeněv
na procházce v zahradách
Baden-Badenu.
Je to pokleslé město.
Do kasina tě vpustí neoholeného,
neostříhaného,
a z kaváren zmizeli cídiči bot.
Svět je aseptický.
Každá ampulka s morfiem
má své číslo.
Všechno závratné
je očíslované.
Lékař pak vyplní
úmrtní list,
Který se zavěje
do prachu archivu.
Zbývá po nás alespoň vzlyknutí,
milí cvrčci tohoto léta?
Nesmírná a vše pohlcující jednoduchost
mi schází.
Hledám složité cesty,
jsem půdou pro pralesy
a křoviny,
ač uvnitř svých houštin
jsem beznadějně nahý.
Vy, normální a přitom fiktivní lidé.
Jste spokojeni? Líbí se vám život?
Vy, sardinky ležící ve zpola otevřené konzervě.
Co se uvnitř dělo, nepoznáme.
Co se stane, až se odtud vyprostíte,
je nezvěstné.
A chcete vůbec jít ven z olejových temnot?
A kdybyste ožily, vrátíte se do hlubin,
z nichž jste se narodily?
Moře, jež by vás uklidňovalo,
je nyní vzdálené tak,
že se ochotně vrátíte do sardinkové cely
a budete čekat na údiv,
až budete otevřeny.
Četl jsem nezáživné romantiky.
Četl jsem zkorumpované existencialisty.
Jako by jim nestačil pařížský klus, let ke hřbitovům.
Četl jsem sentimentální hyperrealisty.
Občas to byla americká prérie,
podruhé zase hrot železných vidlí v očích
pravověrné selky nebo mormonského kazatele.
Na podrobnosti si vzpomenu v příštím životě.
Četl jsem nezáživné absurdní rodokmeny šlechtictví ducha.
Propadal jsem pesimismu, když se mě ptali,
kolikrát jsem obsáhl Sibiř v hrudním koši,
kolikrát jsem měl katedrálu v ušním boltci,
kolikrát jsem byl v trnu začáteční lásky,
jejímž rozvinutím byl život.
Bože, přistupuj.
Bože, čeledníku, přistupuj
a osviť.
Máš v rukou jiskru.
Vím to od oněch středověkých,
vím to od barokních,
znám to z časů rokokových dortů
sladce zvedajících klenbu tmy,
znám to i z romantických ozvěn.
Kroužily lesem,
vstupovaly do roztržených kmenů.
Vichřice byla zlomená.
Živelných pohrom se nebojíme.
Máme strach z karambolu
v domácí lampě, ve svíčce, na okraji pelesti,
na měkkém polštáři,
že je na něm vyloučen klidný spánek,
protože komfort je trn.
Nálety informací.
Bouře dezinformací.
Vlastnictví moudrosti je mimo hru.
Vyloučíme i fotbalové zápasy.
Vytěsníme sesterskou lásku tenisových smrtí.
Naše domy splynou s přírodním narkotikem.
V zahradách stojí několik klečících asketů.
Buddha má obvykle v náručí pampelišku
nebo drobný kvítek sedmikrásky, myslím,
že z Durychovy novely.
Události prudce krystalizují.
Předchozí soumrak vlekl za sebou
zotročený chaos,
chaos, který chtěl tvořit,
ale nemohl.
Vydával pisklavé zvuky.
Bylo to jako skřípot Božích bran
v tvých početných hrudních koších.
Nevzpomínám si, kdy jsem byl
naposledy u sebe.
Setrvačné události. Několik dopravních karambolů.
V Jižní Americe propasti pro zářící autobusové linky.
Indiánská soustavnost skalpuje naši dobu, doba je
velmi nejistá,
ale tebe přesto nutí žít,
vlastně — nejjednodušeji řečeno —
vrůst do sebe.
Dal jsem si dvě kafe a usnul
whisky se nedá pít bez medu
její ruce beze strachu
prsa...
byl jsem tak ospalý
že usínal každý
koho jsem ve snu potkal
ráno Erika odřená
jak se prodírala žárlivostí svého muže
posunula film
že vůbec netuším
jak jsem se ocitl doma
a kde se vzalo tohle odpoledne