František Halas: Podzim na jaře

středa 22. března 2023
















František Halas

Podzim na jaře


Dým jara dusí šíleného ptáka

posedlý dětstvím v lese kde se hraje 

zabíjím stín který kráká


V houštinách bronz slepýšů se taví

modře srší jiskry pomněnek

v jich ohni ledňáček si hnízdo staví


Malá souhvězdí v travách blyskotají 

noty skřivanů jsou psány po nebi

hadi jako hříšní v modlitbách svou kůži vysvlékají


Snad zkamarádím se dnes znova s anděly

snad zahrajeme si a snad si vzpomenou

vždyť Františku mně kdysi říkali


V koutku paměti se choulí zbytek ráje

anděl nepřilétá anděl se nehlásí

posedlý dětstvím bloudím v lese který hraje


Pak zkrušen bez slz jen tiše štkám

jak strom v podzimu listí

jen tiše setřásám




(Cit. z.: Halas, František. Kohout plaší smrt, 1948, František Borový, str. 28-29)





. . .

Jakub Kujan: Možná by mě znovu naučila plakat do ženského klína

neděle 19. března 2023

Jakub Kujan (* 1983). Narodil se v Mostě. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Publikoval zatím například v časopisech Tvar, Host či v roce 2018 na našem webu Nedělní chvilka poezie.CZ. V roce 2019 vydal svou prvotinu Vigilie v nakladatelství Dauphin. Nyní dokončuje druhou knihu poezie a připravuje knihu povídek.
















1.


Pokud bys byla propuštěna z nebe, zastav se za mnou na konci světa. Zde ještě svoboda se toulá, jak žebrák beze jména. Zapomenutým srdcem mým je řeka mezi pahorky, kde trčí zlaté kříže, které zdraví osamělé poutníky, až jim vodu podá pokorný vlk. Pokud bys chtěla mluvit se smrtí jsou zde místa z nejlepších. Obejme tě jako matka, když ses narodila, vypálí hvězdu kamsi pod šaty a nechá tě odejít do hospody na studené pivo s hustou pěnou. 






10.


Dědeček vždycky tvrdil, že se nesmí kouřit v kostele, v ložnici a v dětském pokoji. Pokud však člověk dětský pokoj a ložnici nemá, platí zákaz pouze v kostele. 






12.


Kdybys Bože byl, kam by ses přede mnou ukryl? A kdybys nebyl, kde bys mě našel? Na světlo už není tmy. Všechna se ukryla do šatu té jediné, jejíž jméno mlčí. Očima nás oba zaklela do cely, v níž jsou miliardy vězňů, a každý si vozí svou samotu zamčenou v kufru, aby i ona před ním neutekla. 






15.


V tvém každém pláči ztroskotaly všechny námořní bitvy. V tvé vodě překonal muž sám sebe. V tvé krvi vzala tma nohy na ramena. A v tvém lůně zachránilas svět. 






21.


Lásku svého života viděl. Stála jak holubice mezi sviněmi a zvolna kouřila. Říkal si: Kdyby mě znala, možná by mně odpustila zločin světa. Možná by se mnou bojovala v bitvě proti všem. Možná by mě znovu naučila plakat do ženského klína. Možná mě najde v nejtěžší chvíli a slunce před ní zhasne. Možná víc miluje muže z masa a krve než ze sádry. Možná mě obhájí u Božího soudu. Možná zemře ve stejnou chvíli a já si nebudu muset podřezat žíly. Možná... kdyby tak...






33.


Je noc. Je letní. Je srpnová. V ní hvězd na prstech ruky. Hokejisté leští puky. Děvky se chystají ke spánku. Pekárenský vůz přiváží gumové rohlíky. Na náměstí souloží dvě kočky. Popelnice voní až k městskému úřadu. Dmychadla v továrně hrají do kroku prvním dělníkům. Hory lákavě mlčí. Zámek pod jejich ňadry poslouchá svoje varhany. Matka pláče ze snu, který utíká oknem. Kostel mluví cizí řečí a ty jsi osolila kávu hned po ránu svým modrým okem. 






42.


V tomto kraji zmizelo 114 kostelů a kaplí a jedno královské město. Hrobem se mu stalo jezero, kde si mydlí své vagíny a piňdoury, už i turisté. Ta žena, která se o mě během mých středoškolských studií starala, mě potkala na náměstí. Šla o berli. Políbil jsem jí ruku a odvezl k jezeru. Tam poklekla a položila mně hlavu do klína a dvě hodiny plakala. Hladil jsem jí po vlasech jak svou dceru, jako mladou milenku a mlčel, abych neurazil jezerní hrob. 






45.


Na Patriku Linhartovi je krásné, že umí chlastat i psát, jak plnokrevná stenografka. Jeho žena Lucie, je z jiné doby a z té jiné doby si s sebou přinesla i lásku, na kterou už naše duše nestačí. V prvním patře jejich domu bydlí teta, kterou znám jen z vyprávění. Bůh ví, kdo tam doopravdy bydlí. Možná je teta v mrazáku a čeká, až spadnou ceny elektřiny a plynu. Možná tam je velká knihovna, ve které se Linhart tajně modlí, aby se Luděk Marks nedověděl, že je také katolík a neuchlastali se na zdraví Panny Marie k smrti. Jediný, kdo má o všem přehled je pes Baader. Věrný to přítel, který i důstojně zemře. Lux von Dux bývá na konci srpna. Tak přijeďte vlci. Slepice a kohouti ať laskavě navštíví nějakou stylovou nekuřáckou kavárnu. 






. . .

Boris Vian: Vazelína

středa 15. března 2023















Boris Vian

Vazelína


Vazelína a prezervativy

By měly být zakázány vyhláškou

Neboť tato dvě zařízení

Pokřiví v prostatě jebnou pro vždy

Citové vztahy mezi citlivými bytostmi




(Cit. z: Vian, Boris. Krutá dobrodružství. 
Maťa, 2014, přeložil Jiří Dědeček)




. . .

Rosalie Wernischová: Chtěla bych vidět ty denní bary

neděle 12. března 2023

Rosalie Wernischová (* 1994) se narodila a žije v Praze. Momentálně studuje transkulturní komunikaci na Hradecké univerzitě a je zaměstnána v jednom z pražských nakladatelství. Básně doposud zveřejnila v časopise Tvar a na autorských čteních. Dále její texty zazněly v představení Medvěd s motorovou pilou, které v roce 2022 uvedlo Divadlo Na zábradlí. 


















Vesnická plovárna


Na zchátralé plovárně ke mně přišel život –

Olinka z továrny.

Po kapsách nosila brambory,

a boží muka měla za ježky na tanky.

Ve městech jsou denní bary,

říkám.

Chtěla bych vidět ty denní bary,

řekla ona.






Prokurista Pick


Já jsem mnoho osob.

Jsem chrámový zpěvák,

představitel lidské výbornosti.

Jsem spící kazivec,

s návyky slabých lidí.

Jsem nevýrazný doprovod,

s kterým ženy hrají své hry.

Jsem věčně kašlající vymahač,

tvar z kategorie lehkotěžkých.

Jsem malý nahý muž,

šaman pějící Icaros.

Jsem přítel krásných,

stejně jako prokurista Pick.






Kraje


V kraji trvajících obětin,

stojí lidé rozkročeni a nikam nejdou.

Mamanuka je dcerou lávy.

Za dalekými obzory,

tikají lidé z císařských vinic,

ti nemají na nic a nikoho čas.






Hysterion


Poslední minuty kalvárie denních snílků,

a není nikoho kdo by zatleskal.

Jsou to děsné pořádky, nehezké.


Předstupuji já, krásný Hysterion.

Malá vratká dítka se natahují,

matky mají v postelích námořníků.


„Pamatujte, že život je propast i důl,

a cizozemské břehy omílá táž voda.”

Dívenka lomí hlavu v záchvatu smíchu,

hošík se chlubí první kolumbijskou kravatou.


„Já už vám nemám co povídat.”

Nasazuji si brýle se skly barvy blumy a odcházím.






Podzim života


Ghulam byl na rozcestí.

Potemníkům dával jména,

která jim nepatří.

Psal pozpátku,

což málokdy ustál.

Lidé, které znal důvěrně,

byli kolemjdoucí.

Bavil se vzpomínkou,

o doprovázení své matky,

na obřady černé magie.

Všímal si zdechlin,

s jejich břichy korábů.

Za všechny korunní blázny,

se potají omlouval.






Vlchevec


Propadám bezzubými ústy,

rohy minojského býka,

slezinou trpitelů,

kouzelnickým číslem,

salonem tramvaje,

látkami moaré.

Dopadám,

a písař mi snímá slova z úst.

Co říkám, neslyším.






Výpěstek


Bývám nepředvídatelná,

ale myslím na druhé.

Na smůlu Giana Gastona,

a jeho skovky v zahradách.

Na průhledné výletníky,

na nádvoří Karlštejna.

Na plovoucí dvojice,

jež se zrcadlí v hlubokém přátelství.

Na rovná práva ezoteristů.

Na ženy z tajných společenství,

Bundu a Sande.






Kurare


Jezdecké holínky hoří plamenem modrého víru.

Podrážky zpívají cestovní píseň – jedinou co znají, pořád dokola.

Zinna natahuje uschlý rákos a poslepu zkoumá tělo pod hladinou.

Kdo je v těch holínkách a čeká na mě s hlavou u dna jezera?


Holínky zapomínají slova své písně, povzbuzují se, pomáhají si.

Plamen ale utichá, hladina se uzavírá a nad ní nic nezůstává.






Městečko Molalla


V kruhu dobrovolně nemluvných –

mých přátel až na kůži,

dotýká se našich šest srdcí,

pod páry stažených ramen.


Naše zasněnost válí trávu,

na které neležíme.

Naše ruce dělají pořádky,

kterých si neceníme.


Je nám spolu dobře.

Naší světlinou jsou ztracenci –

ty si rozdělíme, ty si přiřadíme.


A až poslední z nás, zavře oči ku spánku,

dlouhé bílé prase odejde, z našeho městečka Molalla.






Odeta


Tentokrát jsem zaměstnána v papírnách.


Šílená bába hlídá vodní kolo,

a z výpusti v šatnách mi hrozí prstem:

„Tobě ruku nepodám!” sykne.

Skláním se ke kachlím a odpovídám,

že bych ji tu svou taky nepodala.


Další báby sedí v sušárně listů v kruhu na zemi.

Buší do země, omdlévají a zase přicházejí k sobě.

V kantýně se otevírá výdejní okénko a podivný rituál končí.


Po obědě báby vyvěsily ústřední telefon a zdůraznily mi,

že je pozdě litovat hříchů ve chvíli umírání.


Už nejsem zaměstnána v papírnách.






Procesí


Domem prochází procesí těl bez tváří,

bezprizorních, jako po velikých válkách.


Černé stíny překračují střechy a opakují:

„Vaše srdce se dosud ničeho nezbavila.”


V prachovém peří se zmítají psi od krve,

a třpytí se jako déšť hedvábné výšivky v poledním slunci.


Zvědavé děti tlačí své horké dlaně na tabule oken.

Těla bez tváří jsou teď připoutána k zemi jako veliké stromy.

Na stole uprostřed místnosti leží pět motanek z banánového listí.




. . .

Filip Topol: Alegro I

středa 8. března 2023















Filip Topol

Alegro I


Říkala: Láska bude jako klenba.

Říkal: Já eště musím tam zaběhnout.

Vůbec si nerozuměli.


Říkala: Jenom tancem?

Říkal: To taky de, ale pak se vrať.

Vůbec si nerozuměli.


Říkala: Hraje skvělá hudba, asi pudu tančit.

Říkal: Slepnu.

Vůbec si nějak nerozuměli.




(Text k písni Alegro I pochází z alba Psí vojáci Live I&II,
nahrávka byla dokončena 11.6.1993, místa nahrávání:
Junior Club na Chmelnici Praha, Malostranská Beseda Praha,
S Club Olomouc, rok prvního vydání 1993, Black Point music, 1993)




. . .