Lukáš Zádrapa: Pochybuji

středa 18. listopadu 2026

















Lukáš Zádrapa

Pochybuji


Pochybuji, že zbyde nám síla

na přebírání stohů vzpomínek

na otvírání skříní s myšlenými suvenýry

až budem pod peřinou

udržovat srdce v chodu

nafukovat pytle plic

ukusovat zuby bolesti


Beztak už nyní se

obzory stáhly blíže

všechna místa jsou si podobná

dny a roky

beztvará sedlina v sudu

nad hlavou světlík

potrhaný černými děrami


Možná jako poslední vydrží

basová struna svědomí

a poloha na hmatníku

určující vyznění





(Cit. z: Zádrapa, Lukáš. Sestra propasti. Aula, 2023.)



. . .

Xerodoth Sigmius: Není těhotná, je jenom šílená

neděle 15. listopadu 2026


Xerodoth Sigmius (* 1995, Mělník), zkráceně Sigma je autor působící převážně na pražské poetické scéně. Coby básník debutoval na pražském Cross Slamu. Od té doby pravidelně vystupuje na různorodých čteních a festivalech. V roce 2019 začal spolumoderovat večery autorské tvorby „Poezie, vole!“ (do r. 2022) a stal se finalistou MČR ve Slam poetry. Jeho texty vyšly v časopisech Tvar, Foezie, Spiritus, Dotyky (SK), Romboid (SK), v Lidových novinách, Revue Prostor, Reflexu, na portálech Nedělní chvilka poezie, Divoké víno, Manifest úzkosti ad.
Byl publikován ve sbornících Co číhá v temnotách (Golden Dog, 2020), O čem sní noční můry (Golden Dog, 2024), Poločas rozpadu (Unijazz, 2020), Zpěvy ulice (Otevření, 2023). Povídkovou tvorbu pak publikoval v antologiích Bizarropolis (O čem sní imagináti, nakl. Carcosa, 2022) a Když se peklo protrhlo (Skvrna, nakl. Canc, 2025).

Vyšly mu dvě samostatné básnické sbírky Tak akorát čas jít domů (Nakladatelství Petr Štengl, 2023), Lidi, nebuďte kreténi (Bor, 2023) a sunshine hegeš (nakl. Pavel Mervart, 2026). Na podzim 2024 mu vyšla první samostatná próza Inge si pomyslela, že je to vlastně smutné (nakl. Dobrý důvod).

Následující básně jsou ze sbírky sunshine hegeš, která bude mít uvedení v Praze ve čtvrtek 26. listopadu v 19:00 v Café Alternativ, více zde.








Vezmi do ruky

surovou realitu

a osekej z ní vše

co není poezie

Zbytky

zameť pod koberec

Povečeř

suchý rohlík

Maximálně v deset

jdi spát

A už se o tom nikdy

nikomu nezmiňuj








Člověk je vlastně soustava trubek

v masovém šasí


Jsme zbytečně komplikovaný

pokus přírody

o uvědomělou tubu

zubní pasty








Pouliční kazatel někde v centru mi řek:

Přestaň hledat Krista

po kostelech

svatostáncích

ezoshopech 

či tramvajích

Pán je už dávno 

mezi námi 

a bere na sebe rozličné podoby

Třeba

maily od nigerijského prince

reklamy na zvětšení penisu

telefonní nabídky lepšího pojištění

pornoinzerce na zadní straně bulvárních novin

nebo Horsta Fuchse

v nekřesťanskou ranní hodinu 

aby ti prodal

předražený krámy

Ale tímhle tě vlastně jen testuje v tom

jestli vůbec 

dokážeš žít 

bez něho








Neměl bys aspoň dvacku?

Nemám to na chlast

to jen

kostní červi mi

vychlemtali všechnu míchu

Když se mi podiváš

na třetí krční obratel

tak uvidíš

že tam mám takový jako víčko

a tudma musim dolejvat novou


Nene čeče 

cigu nechci

víš

když jsem naposled viděl

svý plíce

byl na nich flek co vypadal

jak můj táta

a tvářil se hrozně zklamaně








Moje žena v sobě má

malého človíčka

který jí říká 

co má dělat 

prohlásil někdo v čekárně

V kolikátém je měsíci?

zeptal se někdo jiný

Ona není těhotná

je jenom šílená








Blankytná modř

nad oceánem zelenkavé trávy

kde zurčí potůček

a liška

líbá lišku

pod rozkvetlou lípou


Pošlete tam honem rychle

někdo buldozer

a postavte tam obchoďák

než tu krásu zkurví nějakej čurák

co se o ní pokusí napsat báseň








Někde tam venku

se mezi nápisy

na stěnách kabinek

veřejnejch hajzlů

schovává Pravda








Táhne ti na třicet 

a ty už deset minut přemýšlíš

před regálem v drogerii

jestli máš dost peněz na to

koupit si rodinné balení něčeho 

(ačkoliv bydlíš sám)

s čím si můžeš vytřít prdel

a voní to jak 

syntetická levandule


Zamrkáš


Je ti tři krát deset na třicátou osmou let

jsi vědomí z čiré energie

a můžeš nahlédnout 

do přidružených dimenzí


Jenže teď lituješ

že nemáš prdel

co by mohla vonět jak

syntetická levandule








Co by byla první věc 

co bys udělala

kdyby ses jednoho dne

vzbudila v mužském těle?

zeptal jsem se

Ani ses nezamyslela

a řeklas jen:

Pokusila bych se

rozložit patriarchát zevnitř








Pojmenovali své dítě Kapitalismus

Kapitalismus se zase posral?

Kdo přebalí Kapitalismus?

Já ne já to dělala posledně

Je třeba nakrmit Kapitalismus

Podívej Kapitalismus už jezdí

bez postranních koleček

Proč nemůžeš bejt jako tvůj bratr Socík?

Kapitalismus musí z domu








Krev

se lhostejně vsakuje

do rozrytého písku


Děti si zas na hřišti

hrály na válku


Tak intenzivně

že je mocnosti

začaly považovat

za militaristické cíle








Když jsem byl malej

táta odešel pro mlíko

Zavolal až po dvaceti letech

Omlouval se

že špatně zabočil a zabloudil

do souhvězdí Plejád

a až teď se mu podařilo

sestrojit telefon

A to mlíko

ptám se napůl v žertu

to mlíko jsi vzal?

Po chvíli mlčení

se ze sluchátka ozvalo:

Pardon

To bude asi

nějaký omyl








Když zjistil 

že získal prestižní cenu

za celoživotní přínos

v oblasti dětské literatury

masturboval zrovna

nad ručně namalovaným portrétem

Lori Šomkové


Když se otáčel

aby dosáhl pro kabát

zamotaly se mu nohy do silonek

Při pádu si způsobil poškození 

čelního laloku

poté co se uhodil o šuplík

přetékající různorodou pornografií


A teď mi proboha řekněte

jak tohle bude vypadat

v čítankách pro první stupeň základních škol








Vaginální someliér Vladimír

si labužnicky olízl knírek


Výborný ročník drahá

ovocitý buket

s jemnými kvasnicovými podtóny

ani není poznat

že tě poznamenal ten pád burzy

v roce osmdesát sedm








Když strčíš holou řiť

pod hladinu potoka

rybám se to jeví

jako by jim Bůh

posílal polibky




















. . .

Ivan M. Jirous: Na krajíc chleba položený...

středa 11. listopadu 2026














Ivan M. Jirous

---


Na krajíc chleba položený

opačný


Na kraji másla namazaný

okousaný


Na kraji louky

kupkou sena opuštěný


Na kraji rtů

zapomenutý



21. 7. 85





(Cit. z: Jirous, Ivan M., Magorova suma,
Ochranný dohled. Torst, 1998.)




. . .

Anežka Vašíčková: Jsi ve mně zrající víno

neděle 8. listopadu 2026


Anežka Vašíčková (* 2004) je studentkou psychologie v Brně. Ve své poezii se zajímá o tělesnost emocí, ztrátu, paměť, dospívání i zvláštní způsoby, jimiž se láska a bolest promítají do biologie člověka. Její volný verš pracuje s krutostí a křehkostí; pohybuje se mezi něhou, neklidem a jemnou absurditou. V roce 2025 získala ocenění v rámci festivalu Ortenova Kutná Hora. Její text byl otištěn ve sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka za roky 2024 a 2025. Blues má vytetované v kůži.













analog


vyvolám tě z filmu

jako ducha z celuloidovýho masa

pustím tě a

zestárneme spolu o 35 milimetrů

značky  promiň   mi   to   já   už   to

nikdys nedořekl

asi proto že

nemluvím skrz analogy






metamorfózou tobě


od včera to vím

roz pa dám se na střepy 

co se místo ran lesknou


až k jádru prasklin

kde krev rozkvétá do kovů

jsi ve mně zrající víno


všechno se děje obráceně

v tříčtvrtečním rytmu

stávám se metamorfózou tobě






to přejde


a já nechala přejít

život i psa

vše co se nemá nechávat bez dozoru 

a jiné 

 

asi mám zkažený kosti

v noci se mi mění tvar

siločar páteře

každej den se budím

o pár stupňů zkosená






efekt motýlích křídel


otěhotněla jsem   skrze odmítání

s odrazem nad hladinou

hluchých řek    

prudce šířících se hormonů

každý dech byl kontrakcí

rozpadajících se cihel

ve zdech mého vlastního těla


po odkapání kojenecké výživy

šest měsíců obsahující jeho DNA

vidím že   takový porod je pouze jiný název 

pro zabíjení srn 

pro zábavu






convallaria majalis


v čeledi chřestovitých 

jsem klasifikovaná omylem

nad ránem mě nosí

v náručí na kompost

// prý proto // že jsem

jedovatější než všechny 

botanické sezóny dohromady


zatímco ležíme

vedle sebe   s rajčaty      

a mezi nimi

přemýšlím kde končí taxonomie

a začíná láska






někdy si představuju ten dům


někdy si představuju ten dům

hranatý hrudník ulice

obrostlý rudou tkání


v chřtánu sedí

páchne po neděli

a kouká na rudý fleky


matně lesknoucí se 

bio hazard   na zbytcích linolea


další den budu přísahat

že jsem byla dobrým člověkem

budu přísahat

že my dvě

jedna druhé pod kůží

jsme spolu směr   dohromady






rýma


bylo to tenkrát 

hodně lila krev

cévy i tepny neměly přístup k tobě


noc mi pomalu 

odkrajovala kolena 

(malé plátky lehké nesnesitelnosti 

a alergické rýmy)

pár okamžiků poté

v korunách odběrů ticha 

dozráli jsme v jiném skupenství






vyšívání 


upředla jsem kuklu

z nití mých vlásečnic

kroužkovým stehem zašila

vše co mělo díry


trup se vrtěl v nové trasy

a tvoje obrazy se

rozmnožovaly dělením


netýkalo se mě to

dokud se části mého těla

nezačaly nápadným způsobem 

přizpůsobovat životu 

čeledi můrovitých






nešťastná triáda


na pomezí nebe a země

je to nešťastný

ty

    já

a     čas

jenom pro tebe jsem si

zpřetrhala

všechny vazy v koleni

jenom pro tebe jsem si

trochu ve víře

že p o h y b e m se něco změní

setřela křídla o motýlí pyl

a letěla

// všechno co drželo pohromadě povolilo //






mezihostitelem


v zahradách introspekcí

jsem jako doma

docela celá se   svlíkám z kůže

suším ji na plotě

v prsou poledne     

pro kočky na večerní šaty


popluje 

po proudu toxoplazmózy

// na rozdíl ode mě

ví kam //






PF červenci


ztrácím čas 

z kapes od bundy

leží mezi pískem

v moři vykašlal moje nahý tělo

rozpuštěná v soli

miluju se s medúzami

pokud mne vylovíš

začne příliv






sladký


na jihu Francie

zaplakaly včely

v plástvi místo medu

objevily tebe


a já 

celá pro med 

rouhající

nikdy jsem neměla větší hlad


ještě teď

když otevřu dlaně

pořád lepí 

po tobě






oxytocin


už rok jsem v celibátu

celibát od milování

mě

došel mi všecek oxytocin 

přes nános prachu si nepamatuju už ani

tvůj hlas

už mám jiný hormony


včera se pro mě zatáhl měsíc

a slíbil mi že mi do žíly 

protožes tam nemoh bejt ty 

dá aspoň extázi   když už






hořký


bude to pár dní co našli

v parku za řekou   tou krystalickou cikánkou

mrtvý tělo

bylo obalený v trojobalu   jako anděl

bez peří a v těle

víc bolesti než krve

soudní znalec uronil pár hrachů

jako tenkrát když

takhle podobně   našel sebe


morseovou abecedou   skoro 

až lidsky

vrány vedle těla

vyryly nápis

\\ jsem připravena čelit   všem obviněním

o tom kdo to tenkrát udělal

kdo mě tenkrát zabil \\


\\ chodil se mnou dlouhé roky

na oběd   na tramvaj   do snů

mám v peněžence jeho otisky

jsou průhledný

ale hořký \\

s láskou a s pozdravem 

**razítko policejní stanice** 






1976


kudrnatá silnice

do leva blikající srdce

// z mraků padaj struny //

na semaforu už   tři hodiny a pět let

červená

místo abych čekala

vbíhám do provozu

v dešti   klaksonů a světel

trvalo pár sekund než ses mi

před očima objevil znova






sen


plavu v zrcadlech kraula

v noci když sním

na břehu jsou všechny střepy který hodil

Florimon od Pavla Čecha z komína

chtěla jsem si přát ale

odliv mě odnesl 

daleko od tebe








. . .

Ladislav Novák: Portrét zapomenutého básníka

středa 4. listopadu 2026

















Ladislav Novák

Portrét zapomenutého básníka


Měl dvě ruce dvě nohy

měl oči které viděly

měl srdce na pravém místě

takový to byl člověk


Jedl vuřty pil pivo plival po ulici

chodil s rukama v kapsách

díval se za ženskými

nedíval se na nic

jezdil tramvají chodil do kina

takový to byl člověk


Měl dva knoflíky vpředu u kabátu

dva knoflíky do tří knoflíkových dírek

měl příliš mnoho kapes u kabátu

pět prázdných kapes

takový to byl člověk


Jednou v parku utrhl lupínek

na lupínku byla rozmázlá saze

to není má vina že vidím

barvu sází na oknech ve vzduchu i na nebi

zpíval o barvě sazí

zpíval o tom co viděly jeho oči

takový to byl člověk


Nevystupoval ve varieté

věděl že báseň není na prodej

to byla jeho smrt

přišel podzim

odlétli stěhovaví ptáci

neměl ani kožené boty

chodil jen v plátěných teniskách

nohy ho zábly

žaludek kroutil se v křeči

ale odmítl prodat své jméno

takový to byl člověk


Jeho básně zůstaly s námi





(Cit. z: Novák, Ladislav. Dílo II -1999. Mimo soubory
(1946-1999). Vydalo nakladatelství dybbuk, 2017.)






. . .