Vždy a znovu mě zasáhne
do paměti kouř ohně
a vůně v popelu upečených
brambor.
Je to prastará vzpomínka
přesahující paměť nespočtu
generací. Je to vzpomínka,
která se k nám dostala
prostřednictvím brambor
od Indiánů. I brambory
mají svoji paměť.
8. 8. 1993
Vesnickým sálem
polka, valčík, polka.
Muzikanti se dlouze rozehrávali,
teď nestačí střízlivět.
Svět stavím z holých věd.
Jakýsi svět:
hrbaté písmo silnice,
láska k nesmělé En,
kamarád s úsměvem
papírového draka,
samota –
s velrybím břichem
muže Godota.
Půjdu vařit kávu,
zachraňovat situaci.
Zpívá tady les,
Johanne von Goethe,
Vaše nová adresa:
Koncentrační tábor Buchenwald,
pošta Výmar.
Dny se krátí
a za Solou
brzy budou mít práce
na vagóny.
Nastoupila do vlaku, vlasy ještě mokré po ranním sprchování.
Shromažďování oblečení, které zůstalo ve svlékárně,
nakládání oblečení na nákladní auta, čištění prostoru: 15 osob
Vlasy, když si je rozpustí, se jí na ramenou stáčejí.
Vynášení mrtvol z komory a jejich vlečení k výtahu: 15 osob
Polibek na šíji a překvapený pohled holčičky ze školního portrétu.
Nakládání do výtahu: 2 osoby
Chtěla by se učit zpívat, najít svůj hlas.
Stříhání ženských vlasů: 4 osoby
Pravda a sen na jednom provaze s roztřepenými konci.
Tahání zlatých zubů: 2 osoby
Konec světa bude deštivý a větrný.
Obsluha generátorů: 2 osoby
Hluboko uvnitř věřím, že se jednoho dne vrátíš.
Obsluha výtahů: 2 osoby
Srdce jsou trumfy.
Vytahování mrtvol z výtahů: 2 osoby
Ďáblice jsou Eden a Praha Náhradní Město.
Vlečení k muflovým pecím: 2 osoby
Láska se vrátí, zralost uvolní sevření.
Vkládání do muflových pecí: 2 skupiny po 5 osobách
Vyneste trumfy! Básníku, malířko, skočte!
Dozor: 4 osoby
Tato noc jen zdá se. Měsíc je pod obraz a usmívá se.
Sektorem noci
prošli tiše.
Zůstanou při sobě,
i kdyby jaro lhalo.
Píšeš z ostrova Mauricius:
Starají se tady o mě jako o královnu,
záložkou v mojí knize
je květ mangrovníku.
Tady občas prší
a jestli mě někdy budeš mít dost,
shoď mě z Juditina mostu
na ledolam; tam,
trochu severněji
po proudu.
Až bude láska u a e á.
Jsou to bezmála dva roky, co přišel.
Otevírá kufřík s cennostmi,
odkládá svůj oddací list,
tátovo parte,
rodné listy holčiček.
Leží tam,
dopis, který tak dlouho
čekal na odpověď.
Je odpoledne,
ticho regálu,
v mlze tone sad.
Navečer přijedou holky
Sakuradžima,
Malahat.
Na podlaze se vrší archy popsaného papíru,
třetí týden pokrývá zahradu sníh.
Taky máte v botách mokro? Miluji to.
Brouzdají se návějí pod Hladovou zdí.
Srdce a oči má veliké jako svět.
Postupně jmenuje básníka Holana,
Restaurant Peklo i Sochu Panny Marie z Exilu.
Všude jenom cáry slov, ale ji bere doslova.
Sníh zakryl zahradu, a přitom tolik odhalil:
stopy laní, účel trpělivého čekání –
unisona hlasů
s kurážnými přechody mezi tóninami.
Jsi ze souhvězdí Enduro,
ale pro mě znamenáš celý vesmír.
Dělí nás čtyři sta šedesát světelných roků
nebo jen polštář, který ve spánku objímáš.
Včera se Mars přiblížil k hvězdokupě Plejády.
Oblak plynu, přes který se hvězdy pohybovaly,
odrážel jejich světlo.
Všichni jsme závislí na ušlé cestě –
vyděděnci nemocní řečí. Opršelí a zesurovělí.
Pro nás dva však čas jako by neexistoval.
* Statistické pasáže v básni Stará zpráva II. pocházejí z knihy Dopisy z popela – Záznamy židovského sonderkommanda v KT Auschwitz (David Polian, nakl. Academia, 2025)
sundali jsme si boty a vysmrádlo naše češství
putovali jsme okcidentálně až
jsme dorazili do kraje bílých zdí
všechno zoranžovělo lidé žili formou sonetu
dávili jsme se sangrií a vzpomínali na knedlo zelo
na pláži nás oslovil prorok
strašlivé oči kuřecí úsměv
plakal byl ve vlastní zemi
vtiskli jsme mu do dlaně minci
a poslali ho pryč
Jedu hledat
sám sebe V zatáčkách
Frantík píská
škytá
když podřadím
Narychlo sbalenej bágl
sebou hází
Jedinej spolujezdec
Šumavská silnice Dáseň
po vykotlanejch zubech
černejch od kazů
takový hnily v mým úsměvu
v pěti šesti
Vzpomínky se klepou v hlavě
jak Frantík
skáčou jedna přes druhou
bágl bubnuje do dveří
Chce vystoupit
Chce ven
I mý vzpomínky na dětství
Drž se svý kšiltovky!
křičela máma z okna paneláku
Fouká
Nikdo je za slepým oknem
Nikdo dejchá na sklo
Nikdo ti odpoví
proč vyschla voda v hrnku
po babičce
Pravý jméno sněhu je Níh
Pravý jméno pro lupen je Pen
Pravý jméno tramvaje je Vaj
Pravý jméno pro ztracený roky
je Vítr
je Déšť
je Jinovatka
je Mrak
Když jsem byl dítě
znehybněly mi oči
Visely nad prázdnejma
šatama mý matky
Mám podezření
že zima neexistuje
že mi jenom zatajili
kde leží zátiší s kulichem
herbářem
a kostkami
Mý prsty nejsou mý
zjistil jsem to v noci
kdy se dotkly
mýho nosu
co nebyl
tak úplně můj
Pod keřem hořel sníh
Říkám to tátovi
a on že ne
že to jenom pláčou lampy
V pěti letech zmizela máma Na půl roku
Ve dvanácti táta Na dva roky
A já na šestatřicet let
Když jsem se znovu potkal
bolelo to
Vzpomínám na nahý stromy
a skleněný silnice
šíleně smutnejch lidí
Vzpomínám na vrchovatě nenaplněný
muže
Co je nahoře Je i dole
Mléčná dráha
v plný bedně piv
Posílenej četbou černejch
listů
obřího platanu
píšu
do noci plný hvězd
Měsíc dává
světlo
Jak pouliční lampa
co se zrcadlí v asfaltu
Ty mi odepíšeš zahradu
plnou fazolí a měsíčku
žlutých slunečnic
a máku
vzkaz od tebe
že po dešti možná
přijdeš
Dřív jsi tahala punčochy z klobouku
a z druhý strany od futer
zavoněl bez
sehnula ses a já měl chuť
vyšroubovat panty
dveří
Když jsem tě naposled povznášel
osvobodila ses hrnkem kafe
stoupla na židli a uzrála
jak plod
šel jsem
holýma rukama
do cizí kůže
Probdělá noc v kruhu
Pořád dokola píšu
Ten samej dopis Ty samý písmena
Tiskace Jak nějakej prvňák
a je mi líto
že tam dole nejseš Žes zůstala
doma s dcerou
žes mě nevyprovodila Nepřipravila
duchům hostinu
že nezpíváš u ohně Že už se
nemodlíš
Mosty nemluví
jen tě odnášej
od pramenů
mažu dopis z igelitu
Návrat k tabáku
Do samoty
Nozdry rozšířený prachem
srkáš vzduch
žíznivě
Tolik bys chtěl mluvit
spřízněnou řečí
Tvůrce zrcadla otrávil
lidskou duši
Pessoa
To proto sis nesměl vzít ani sešit
Knihu Pero Mobil
Co tě zrcadlí
Nic
Jenom sám sebe A to co
táhneš za sebou
Jen já jsem s to
snést vlastní osobu
Walser
Nikdo neměl právo se k němu chovat
jak by ho znal
Zkoušíš snést sám sebe - kámo - musíš
Nezbejvá ti nic
Nic jinýho tu
nemáš
jenom les
a toho chlápka Kterýmu říkáš
Já
Myslíš na noční osamění
Na noční psaní Tma
Myslíš na Jana
od Kříže Na temnou noc duše
Film od Saury
Myslíš a
je to málo Málo - kámo - Nemysli!
Vyprázdni se tak i tak
Břicho Střeva Hlavu
Pak tě snad
něco naplní
Zvířecí dech otisknutej
do kamene modrým igelitem
do blízký smrti Do útlejch
milenců
Piješ z bradavky zrzavý
veverky
Doma čeká studená večeře
chlad ložnice
štěbetající dcerka
chce pomazlit
Ty stojíš u okna v noční
košili
Dívám se do tvých zad
v ruce prázdnej hrnek
od kafe
Nikdo mě zaskočil u večeře
hlt vína - polknul
Sebral brejle Zhoršil zrak
a já už nepostřehnul
zblízka
názvy polotovarů
natož výslovnost
na talíři
Jsem dítě
znehybní mi oči
Pod keřem hoří sníh
nad prázdnejma šatama
mý matky
Říkám to tátovi a on že ne
že máma
nikdy nezmizí Ani on
To jenom já se prej
vypařuju
Tichá soulož nechráněná
umělou hmotou
náhlej závan možnosti
Jeden dotek
Bolestivý splynutí
Za měsíc podezření
Za dva jistota
Seš v tom
V břiše nosíš syna
Vím to
Viděl jsem ho sedět tam
na igelitu
Mlčel Zíral někam
do pryč
Taky už opustil ležícího chlápka
u kruhu z tabáku
Jakub Povídáš
To jméno k tobě přišlo ve snu
Zůstáváš v tom lese Ať seš kde seš
Ležíš v kruhu I teď
když píšeš I když si hraješ s dcerou
I když spíš se ženou
Pořád Pořád seš tam - kámo - v tom
kruhu z tabáku
a Jakub v břiše roste
Věčnej kolotoč
Nový rok, bílý list. Ale –
na žádném stromě
nerostou bílé listy,
každý list má
svůj
tvar,
svůj
odstín zeleně
a hnědi,
svá
drobná odmítnutí
jediného tvaru,
svou bolest.
Žádný
nepřišel bez dějin,
každý si nese
svou cestu
od první živé buňky,
kdy se světa
dotkl Boží prst života.