Pro děti první konec světa, který zažily.
Pro kocoura nový pán.
Pro pejska nová paní.
Pro nábytek schody, hlomoz, vůz a převážení.
Pro zdi světlé čtverce po sňatých obrazech.
Pro automobil lépe, kdyby byly dva.
Pro romány a poezii – dohoda, vezmi si, co chceš.
Hůře je s encyklopedií a videem,
no a s tou příručkou správného pravopisu,
kde jsou snad směrnice, pokud jde o dvě jména –
jestli je ještě spojovat spojkou "a",
nebo už rozdělovat tečkou.
Ve vysoké trávě
na pobřeží Atlantiku
Nad hlavou mi krouží rackové
Vítej, cizinče, vřeští za škodolibých náletů
Na kapuci mi pleskají spršky trusu
Ochutnávám slanost vln
přinášejících řasy a chaluhy
Dva kroky ode mne
tlí bělorůžová hlava velké ryby
dlouhé cáry kůže a masa
jsou jako vlasy rozprostřené na polštáři
kolem tváře mrtvé valkýry
Z kopců porostlých mechem a trávou
stéká horská bystřina
mezi zkamenělými tvářemi obrů
kteří se stovky let trvajícími škleby
lhostejně vyhlížejí soumrak bohů
Oceánský vítr
se žene po louce
Zvlněná tráva
mluví ze sna
Reflektory ujíždějícího auta propalují noční krajinu
Ze tmy vystupují obrysy hor a kopců
jako majestátní těla pradávných monster
či nahrbená záda sedících obrů
Strašidelná krása v letní islandské noci
Jen tiše, ať je neprobudíme, ať je nepoštveme proti sobě
ať se nehněvají na ty, kteří už tišeji našlapovat nemohou
V tomto kraji jsou i duchové obezřetní
Pátrají mléčně zakalenýma očima kolem sebe
Drží se za ruce, prsty propletené, stejně jako kdysi...
Odpočiňme si
Posaďme se a vydechněme v hřejivé náruči mechu
jako ovce, které se oddávají snění
Ačkoliv už nejsi dívkou
která mě jedné čarodějné noci
v chaloupce na kuří noze
přijala za milence a přítele
stále máš pleť prosycenou sluncem
a šíříš kolem sebe světlo
tak jako v začátcích
kdy jsi přicházela od gymnázia
k lavičce, ze které jsem tě netrpělivě vyhlížel
Přicházela jsi se širokým úsměvem a zářícími vlasy
Stojíme spolu v objetí na lišejníkem pokrytém pahorku
pod námi podivuhodně zbarvené pole s bublajícím bahnem
a vařící vodou, nad námi nízké mraky
Tvé oči se lesknou azurovou modří ledovce
rty máš horké, sevření pevné
Darmo hledat na zdejších rozlehlých pláních místo
které by poskytlo špetku soukromí
Člun zvolna míří ke břehu
Těla mužů jsou tvrdá
jako skaliska ve vlnách
a vousy jsou zmrzlá tráva
na promodralých loukách
Vrací se domů, pod své kříže
Příliv je dárcem, obloha svědkem
Rozesmátá uskakuješ
před dotírajícími vlnami
Na horizontu
i zbytku nebe
strop temně šedých mračen
Kría, krí! volá racek
z náruče vyšinutého větru
Jsme tu, drahá, procházíme se
je bílá noc, hovoříme o dětech, držíme se za ruce
Zde, na této větrné pláži
jsi opět dívkou, která mě vytáhla z kalu noci
Bylo by bláhové pokusit se spočítat
kolikrát jsem se do tebe
za ta léta zamiloval
Dozněl dusot koňských kopyt
pod Svínafellsjökullem
z dob starého Islandu
Nahradilo jej vrčení dieselových motorů
Míříme na smuteční ceremonii
Jak fascinující je pád gigantů
a strašná vina člověka
který naslouchá pláči ledovce
Skrytí lidé žijí v kamenech, skalách
na zapadlých statcích
Obchodují spolu, suší seno, rybaří
tu a tam se ukáží a někoho svedou
Stává se, že rodička přivede na svět neviditelné dítě
Tak muž pozná, že mu nasadila parohy s álfem
Ráno s sebou přineslo mlhu a chlad
pozdního léta, a zatímco vzpomínáš
na stopy v mokrém písku
vulkány, tajemné čediče, lávové pustiny
zřídla a sytě modrý oceán třpytící se na slunci
připínám ti náhrdelník z ledových krystalů
Falickou sekyrou
rozetnul blánu noci,
na ženy však jen
pomíjivě sněžil.
Ty sám si zapiš mou bídu,
vepiš mé slzy do svého záznamu,
mé trampoty do svého svitku!
(Ž 56,9)
Tvá bílá kůra je jako hedvábí
z krejčovského salonu mé babičky
Tvé jehnědy pohupující se ve vánku
jsou jako provázky na tapiseriích mé tety
Jsou nezacelené rány na tvém kmeni
stopy bolesti našeho rodu?
Tančí s tebou ve větru i prateta Finka?
Oráči orali na mých zádech,
táhli své dlouhé brázdy.
Ale spravedlivý Hospodin
zpřetínal provazy bezbožníků.
(Ž 129,3–4)
Někdy mě ze sna probudí
hlas Boba Dylana
a vidím Jeníčka kývat se na posteli
šťastného uvnitř
svého paralelního světa
Sloni jdou pomalu ve starém domě
a cigarety zvolna pohasínají v záchodové míse
Zahrada je tichá a opuštěná
a Riki spí
Chtěla bych aspoň jednou
dotknout se poezie
a napsat tak krásnou báseň
jako vy
Tehdy byla naše ústa plná smíchu
a náš jazyk plný jásotu.
(Ž 126,2)
Jarmanko, jehelníčku
odhalila jsem tvoji krásu
mezi tolika jinými
Tvé listeny
jako indiánská pera
mne udivují
Jsi dokonalý šperk
ozdoba večerní slavnosti
Lucerna stínu
družička chudých
Chtěla bych jednou
v domku u moře
V horkém letním vánku
porozumět tichu
Marné je časně vstávat,
dlouho vysedávat u práce,
jíst chléb námahy;
neboť svým miláčkům
dává ho ve spánku.
(Ž 127,2)
I zrána tu obchází
tvůj duch se stínem kocoviny
proplétá se mezi bezy
umývá se pod pumpou
a chroptí
Po hodině spánku
spřádá své manické sítě
Měsíc
kdy odcházejí maminky
Bez varování
se rozplývají
kdesi v mlze
Zaplouvají
prosekanými dírami
pod led
a už se nám je nikdy
nepodaří zachytit
A my máme vztek
že už tu pro nás nejsou
Že poslední lanko
které nás ještě drželo
se pomalu trhá
Rozbila jsem se
sbírám střepy ze země
rychle, aby mě nikdo neviděl
Spěšně je vsazuji na svá místa
a o sukni otírám poškrábané ruce
Už jsem zase celá
jen tu a tam zůstala díra
kterou profukuje ledový vítr
Přátelím se s lůzry
se slabými kusy
s těmi kteří mají triko naopak
zakopávají
a mají na prsou drobky
Přátelím se s těmi
kteří si píší po rukou
vlasy si umývají rosou
a mají talent říct tu nejhloupější větu
která se nabízí
Přátelím se s outsidery
s koňmi
kteří se zastaví před překážkou
Lucka vaří
já viju kytky
a Maruška plete ponožky
Vyplňujeme čas
Nevyhodíš nás, Pane
až budeme stát před Tebou
jen s kusem žvance, kyticí
a v ponožkách
a budeme se ptát
Smíme?
Usínáš na natřepaném polštáři
a sděluješ mi zprávy o Františce
jako bychom stále byly malé
a proháněly se po Láďově dvoře
Tam jsi natřepávala polštář ty nám
jen nevím, jestli ti to kdy dokážu vrátit
Síly ubývají
Cesta je příliš dlouhá
Je to jako časová smyčka
jako převinutá páska
bez vědomí posluchače
z chůvičky se pořád derou
tvoje vzdechy
zvuky života
který měl být dávno
na druhém břehu
Chtěla bych ještě jednou
vidět tě vstávat
v pět hodin ráno
přijít za tebou na zahradu
hledat tě sehnutou nad záhonem
Dát si s tebou zelený čaj
a zažít tu nejkrásnější hodinu
kdy ještě všichni spí
Rozmachuju se sekerou
a štípám napadrť
hořkost a vztek
na to že seš a nejseš
Třísky a polena
lítají nad hlavou
sviští mi kolem uší
práskají mě do kolen
A ty jen sedíš
v oblaku kouře
a seš a nejseš
máma
Sejdeme se v Nangijale
budeme bydlet
v domečku u Šeniglů
naučíš mě všechny recepty
které jsi zapomněla
budeme topit ve starých kamnech
kocouři se tam budou hřát
kohouti budou zpívat na dvoře
a ty nás budeš zase vnímat
budeš se smát
kouřit
a zaklánět hlavu
stejně půvabně
jako v mládí
Sejdeme se v Nangijale
a na rozvrzaná vrátka
přitlučeme cedulku
Matka a dcery Lví srdce
Jak jsme tak seděli v lokále
vedle sebe a proti sobě
dívali se na sebe a kolem sebe
výčepní nám nosila nápoj lásky
a my se milovali
Nikdo neviděl naši lásku
Nikdo ji neznal
Ani ty ne!