Petr Hruška (* 1964) je český básník, narozen v Ostravě, kde žije dosud. Pracuje však v Praze v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR jako literární historik se zaměřením na českou literaturu 20. a 21. století, zejména poezii. Toto téma také dříve vyučoval na českých univerzitách.
Je autorem řady sbírek poezie (např. Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly, Auta vjíždějí do lodí, Nikde není řečeno, Minout se přesně), za sbírku Darmata obdržel Státní cenu za literaturu, za sbírku Spatřil jsem svou tvář cenu Magnesia Litera. Knihy jeho básní vycházejí také v zahraničí, verše bývají zhudebňovány různými uskupeními (Norská trojka, Sacrapes aj.).
Píše krátké prózy (Jedna věta), sloupky, podpovídky, odstavce a jiné texty shrnuje kniha V závalu. Podílel se na řadě literárněhistorických prací, napsal knižní monografie o básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi, jako editor připravil souborné dílo Jana Balabána nebo některé sbírky Ivana Martina Jirouse. Společně s Radovanem Lipusem je autorem scénáře k divadelnímu představení Průběžná O(s)trava krve. Spoluvydavatel časopisu Obrácená strana měsíce.
Foto Pavel Kotrla
Prvních 72 hodin
Nervózní děti a zvířata zaslechnou zvuk sklenic v kredenci,
klepání obrazů o stěny.
Všichni spící otevřou oči.
Umět poznat, že je to vážné, a zasmát se.
Vystačit si.
Nezatěžovat záchranné složky.
Potmě
spočítat konzervy s fazolemi.
Poslední spláchnutí na záchodě.
Do několika minut přestane fungovat i telefon.
Utěsnit otvory.
Do jedné místnosti
všechny deky a koberce.
Multifunkční nůž.
Hotovost.
Naslouchat sirénám.
Dětem nenápadně vložit do kapsy kartičku se jménem a adresou.
Dveře mohou být horké,
klika rozžhavená.
Sunutí podél nosných stěn,
podvědomá je potřeba vrhnout se k oknům.
Pryč od velkých zrcadel.
Mluvit otevřeně, s úctou k situaci,
artikulovat zřetelně,
mlčet společně.
Dohodnout místo setkání
pro případ nečekaného rozdělení.
Po ruce boty.
Vyhledat střed stavby.
Nejprve namočit kabát, až pak obejmout hořícího.
Dolů s prsteny a náušnicemi.
Nestát, poslední vzduch je při zemi.
Nebezpečí dojetí,
malé předměty se změní v projektily.
Za žádných okolností se nevracet
pro zapomenuté.
Dělit se,
pokud je to možné, použít gumové rukavice.
Hroznový cukr.
Do záchodové mísy pytel na odpadky.
Začnou se rychle šířit pravdy a zvěsti.
Nepřeceňovat auta.
Většina zábavy
zahřeje krátkodobě, snižuje pozornost a zhoršuje úsudek.
Pověra futer. Pokud padají zdi,
padají šikmo a vytváří takzvaný trojúhelník života.
Člověk má šedesát vteřin.
Vypustit zvířata.
Zákeřné pokušení výtahu.
Vana je často jedinou věcí, která zůstane na svém místě.
Okamžitě opustit, zůstat, nesnažit se ujet,
v garáži nikdy nestát proti dveřím.
Každý dav neustále hledá
jednoho člověka.
Za každou cenu vytrvat na nohou,
pryč ze zúženého hrdla
mostů a ulic.
Zakrýt se rukama.
Hroty hřebíků by neměly vyčnívat z desek.
Rýže a těstoviny vyžadují hodně vody a energie.
Odolat napodobování,
libidu masy.
V epicentru paniky vzniká jazyk,
jehož šíření nelze zabránit.
Myslet svědomím.
Hluk shlukování podobný vlaku.
City davu začnou probíjet,
výhodou je šedé oblečení. Zbavit se žluté barvy.
Lokty před hrudník.
Udušení stojí mezi ostatními.
Otevření dveří může zvednout střechu.
Savý vír.
Běh podporuje hoření.
Nezbývá než zastavit třes,
zapnout pás, v takových chvílích je běžné,
že člověk mohutně halucinuje malá zvířata,
vidí sám sebe.
V příkopu ochrání hlavu dětská sedačka.
Před šokem z ticha
rychle vložit do rukou něco nového.
Útěk se snadno mění v útok.
Nesoudit, stále odpovídat.
Při užití škrtidla
se zaznamenává čas.
Vzpřímená chůze již není možná.
Nezapomenout společenskou hru.
Posunování budov, otáčení domů,
všichni najednou počínají mluvit.
Dveře se nesmí otevírat dovnitř.
Nepřibližovat se, vzájemně se rozepnout,
ověřit přítomnost.
Prudký pokles úrovně,
odvržení těžké hmoty.
Je vidět daleko dopředu,
mnoho desítek kilometrů.
Zatřást rameny, zaklonit hlavu a přizvednout bradu,
nezdržovat se rozepínáním košile,
položit dlaně na střed hrudníku mezi bradavky.
Je tam.
Cítit surovou lidskou platnost.
Dvě tři zlomená žebra nic neznamenají.
Ukázanej kámen
Moc toho
nebylo.
Jednou ukázal na kámen
na pobřeží.
Zelený šedý kámen.
Zrovna jsme jedli
a lilo.
Hleděli jsme na ten kámen,
jak mokne do modra.
Brzy se posralo,
co mohlo.
Všechna pobřeží jsou stejná.
Ale každýmu,
každýmu v životě bych přála
jeden takovej
pořádnej
někým ukázanej kámen.
Povolání Adama
Kango!
Ukáže do kouta,
kde stojí bourací kladivo.
Je to velká vteřina,
na kterou se čeká dlouho,
celé roky.
Kango!
Všichni se obracejí,
můj nevlastní Adam jde do kouta,
zdvihá bourací kladivo,
zásobu hudby má v mobilu.
Nikdo teď nemyslí na to,
co bude pak
s tím prostorem tady,
všichni věří,
z kapes lezou metry.
Zní to čistě a zhluboka
jako africká modlitba.
Kango!
Nechtějte
Nechtějte, aby vám Adam pouštěl muziku.
Raději rychle najděte kus polévky,
nechtějte,
ať se zouvá.
Místo nápravy světa zas tyhle rozpaky
na rohu,
čekat,
až si otře to něco z brady,
vyvalí oči,
zařve do plynu!
a obejme vás.
%20(1).jpg)
