Jan Těsnohlídek: Kousek něčeho dobrýho

středa 16. září 2026

















Jan Těsnohlídek

kousek něčeho dobrýho


večer

v tramvaji

na cestě z práce —


venku prší a

i kdyby bylo pěkně

není

o co stát —


rozemletý

unavený

se díváme z okna

na okna

na sebe —


někde vevnitř

každýho z nás je

snad

pořád

aspoň kousek

něčeho dobrýho —


někde vevnitř

každýho z nás je

snad

pořád

aspoň kousek

něčeho dobrýho co

jde


ještě zničit





(Cit. z: Těsnohlídek, Jan. Hranice a zdi. JT's nakladatelství, 2018.)


. . .

Hana Fousková: V dálce smutně štěká pes

neděle 13. září 2026


Hana Fousková (5. května 1947 Šluknov — 10. listopadu 2015 Liberec) byla severočeská spisovatelka, básnířka a výtvarnice. Její svébytné dílo vychází mj. ze zkušeností s duševní chorobou, v pozdější fázi života i s rakovinou či zážitkem klinické smrti.
Většinu života trávila Hana Fousková v Podještědí, které se stalo její domácí krajinou a inspirací. Od dětství si přála malovat a opakovaně se hlásila ke studiu na výtvarných školách. První z nich — textilní výtvarnou školu v Brně — však nedokončila pro nepříznivé životní podmínky. Stejně pak musela ukončit studium v Praze na střední uměleckoprůmyslové škole na Hollarově náměstí. Skládala rovněž přijímací zkoušky na AVU, neprošla ale přes pohovorovou část. 
Na přelomu 60. a 70. let se pohybovala v pražských výtvarnických kruzích (tzv. Křižovnická škola), okrajově i v prostředí undergroundu. Zúčastnila se dvou polooficiálních výstav, podílela se na jedné ilegální výstavě organizované Věrou Jirousovou. O tomto období promluvila například v rozhovoru pro Revolver Revue č. 75, který byl také přetištěn v knize rr rozhovory (2016). V polovině 70. let Hana Fousková definitivně vrátila zpět do Podještědí. Ve vesnici Hodky u Světlé pod Ještědem žila a tvořila ve velmi neutěšených podmínkách. Narodila se jí dvojčata, z nichž jedno bohužel v kojeneckém věku zemřelo. K této životní ráně se Fousková často ve své tvorbě navracela. 
Od 90. let se Hana Fousková opět intenzivně věnovala malování a psaní, tentokrát již ve svobodných poměrech. Své obrazy představila na několika menších výstavách, její texty byly veřejně čteny. Po roce 1999 jí postupně vyšly tři básnické sbírky, rozsáhlý román s autobiografickými prvky Schizofrenička zůstal zatím pouze v rukopise — některé ukázky vyšly časopisecky (Analogon, Souvislosti, Aluze, SvětLik). Její texty byly zahrnuty i do několika antologií. Posmrtně vyšel obsáhlý blok vzpomínek, ale i recenzí, rozhovorů, fotografií a reprodukovaných obrazů v kalmanachu, sborníku Kruhu autorů Liberecka, v čísle 10 (2016/2017).
O životě Hany Fouskové vznikl dokumentární film Já špatně zajizvená rána (Jiřina Vávrová, FAMU 2000), který uvedla Česká televize.
Uvedené básně jsou z výboru Zaříkávání smrti, který se skládá z několika knih. Vydalo ho nakladatelstvím Větrné mlýny v roce 2026. Kniha obsahuje reprodukce výtvarných děl autorky včetně námi použitého autoportrétu z roku 2003.














Do pekelného kotle mé duše

do bílého kostela mé duše

kterou cestu si vybereš

tu trnitou zkrvavenou

tu písčitou uhrabanou

tu zarostlou zavlaženou

tu žíznivou nechozenou

ten bílý kostel na vršku

jehož věž hrozí světu

jak vyhládlý vyhublý prst

nebo tu rozpadlou chatrč

ze všech stran obtékanou

zpěvavými potoky






Domek z trámů


Uprostřed vesnice je malý domek z trámů

žena tam kvílí do noci

měsíc otevírá tlamu

a olizuje ji svým horkým dechem

Potok bzučí podél stavení

hubený muž s popelavou tváří

smutně sedí na zápraží

přemýšlí jak slunce zpopelnit

Pod okny ořech připíná

svou větev na okenní rám

malý synek vzhlíží k vršinám

sedí a neumí si hrát

Ve chlévě se potí krávy

komín se líně vypařuje

muž se nad hnojištěm sklání

chlapec dumá proč řetězy řinčí

Teplý pach noci prostupuje noc

okna tmavá se šklebí na měsíc

žena nekvílí, bije muže po spáncích

je ticho bezesné

Slunce zkrvavělo domek ranním krvácením

kohoutí hlas zajel do rána jak nůž

nad hnojištěm se sklání malý muž

slepice rachotí na hřadech a vozy po cestách

V poledne se náhle ozval křik

žena tluče hrnce v policích

žena či meluzína kvílí

nebe je modré ni vánek nevane

Na hnojišti se blýská žlutá sláma

pára tam stoupá z kravinců

však nestoupá už z úst

na hnojišti s popelavou tváří leží mrtvý muž






Večer


Ohnivá tlama kamen

cení svůj plamen

do noci

jdi spát

a řekni ámen

teď už ti není pomoci

kámen mi hodil po srdci

ten

jenž byl poslední

koho jsem ještě mohla milovat

Až to k poledni

poslední šedý vlas slunce

zabrnká na strunách

je podzim

a starý ohmataný snář

mé duše

potichu a zas

obrátí své stránky

a hebce

jak saze křídlem havraním

zaslzí v tmách






Les


Černomor

schází z hor

za ním slunce prohořelo na troud

černou tmou

Zástupy stromů nad obzor

jak hlavně děl

až po jícen

zažehly svícny hvězd

na křídlech větví jejich pel

rozdoutnal noc

a hnízda ptačí

teď houpou na houslích

svých těl

Ať si ráno ráčí

rozedrat do krve

své zkřehlé prsty

dne

a na strunách větví

bude hvězdám otrhávat knoty








Je-li nad námi bůh

zachází s námi tak

jako my zacházíme se psy

na řetěz nás může uvázat

nebo nám do tlam cpe keksy

a nechává nás bloudit v tmách

se srstí zježenou

až vyjem samotou

a s pěnou u úst

slintáme po svobodě

Jako po živé vodě

jež vytryskne ze skály

jen jednou jedinkrát

napij se

zdivočíš








Od šílenství k šílenství

kráčím životem

potácivě za svým snem

Málokdy měním zelený svůj šat

jen jednou za pár let

vysvlíknu se z kůže

jako šupinatý had

Růže je jiná každý den

a stále růží je

A já sním stále tentýž sen

než se rozvije

Krvavý plátek po plátku

padá do listí

a od neděle do pátku

čekám na příští

den jako sen








Potichu padá žal

a zlehounka se plíží noc

na zsinalých skalách

doutná sen

a nehynoucí nářek chvil

kvílivě sténá tmou

Lebka luny bledne

nad horou

a na hranici noci

doutná den








Špinavé mraky plují po obloze

vítr se honí černou tmou

ach můj dobrotivý bože

bdi neustále nade mnou

Černá tma špinavé saze vrací

a další den tupě zmírá

čas ten se nikdy neobrací

Budoucnost je černá díra

A za okny vítr duje

a den po dni následuje

včera dnes a zítra zas

Smrt tě čeká za branami

jimiž projdeš jako stín

dny už znavily tě hrami

noc je černý baldachýn

Měsíc vyšel nad horami

tvůj život je boží šprým








Jeleni už uléhají k spánku

a ty máš na kahánku

a ještě bdíš

Tvůj osud je ve hvězdách

a ty ho nepoznáš

Tvůj život je sen který sníš

nevíš nic

a bůh je otevřený snář

A nebe je pusté bez hranic

nevíš nic

čím víc přemýšlíš

Vítr ti mlátí do dveří

jediný host který k tobě jde

Vyčkáváš až se zešeří

jiný nepřijde








V dálce smutně štěká pes

všechno omamně voní

Píseň monotónní

tichem jest

A v tomto tichu spící

má samota bdící

může kvést

Na všechno je příliš brzy

a na všechno pozdě jest

Vlny bez konce běží

jako čas

Na tobě nezáleží

je slyšet jen tvůj hlas








Tvoř a hoř

a sálej žár

kolem tebe suchopár

nedopusť

aby bůh

byl stár








Chtěla bych do kuřáckého nebe

ale v nebi se asi kouřit nesmí

Nikdy jsem neviděla anděla

s doutníkem nebo fajfkou

Zato peklo je plné kouře

Tam se asi kouřit smí

Jenže peklo je pro mě uzavřeno

Nikdy jsem nespáchala vědomě nic zlého

ale já asi přijdu do nějakého nebeského blázince

protože i v nebi budu mít důchod na hlavu

a tam bude určitě nějaká špinavá kuřárna

s plechovkami od konzerv plnými nedopalků

Protože kuřárna je v každém blázinci

tak doufám že bude i v tom nebeském








Na troskách osudu

rozetnu svůj život

rozepnu svá křídla

a vzlétnu do nebes

kde jako bůh

sedí můj pes








Stáří má být čas usmíření

ale s čím

když kolem mě už nic není

Jsem jak nemocný kaštan

listí mám plné rzi

a tak mě smrti chytni za chřtán

a rozfoukej po větru

Aby mě lidi nenašli

Jen z kořenů z těch mě nevyrvi

abych se mohla znovu narodit

i když budu mít listy

plné rzi












. . .

Milan Ohnisko: Pomalým krokem...

středa 9. září 2026















Milan Ohnisko

***


Pomalým krokem

jsem přešla k němu

Vypadal ustaraně


Plivla jsem mu do tváře

a řekla: "Ráda tě vidím!"

Cukal se, jako by jím

projížděla elektřina


Povolala jsem osla

V nozdrách měl sádru

a hýkal jako zvíře


Je to můj miláček:

perversně hubený

s růžovými chloupky

kolem citlivých míst


Pošeptala jsem mu

aby zatáhl za provaz

Ozvalo se zachroptění


Otevřela jsem okno

a viděla duši

jak stoupá k nebi





(Cit. z: Ohnisko, Milan. V nebi. Aula. V Praze, 2026.)



. . .

Alexandra Brocková a Felix Geisler: Chalupní básně

neděle 6. září 2026


Básně jsou doprovodnou součástí rodinné výstavy Sakra família! v Muzeu a galerii Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou od 26. června do 31. října 2026. 19. září 2026 bude komentovaná prohlídka a pravděpodobně i autorské čtení.


Alexandra Brocková (* 1997) píše básně, črty, publicistické a odborné texty. Její básnická prvotina Číhat na mech (Dauphin, 2025) byla nominována na cenu Magnesia Litera 2026 za debut roku. Je absolventkou Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, její doplněná diplomová práce vyšla pod názvem Ne-místné místo člověka (FHS UK, 2024). Je laureátkou Ceny Toma Stopparda 2026 za esej Lodě, moře, přístavy.


Felix Geisler (* 1997) pochází z Prahy. Textově vzato se vyvíjí různě. Po studijní stránce zaseklý na doktorském studiu filosofie. V roce 2026 oceněn v Děčíně cenou Vladimíra Vokolka za rok 2025. Publikoval časopisecky, vystupoval všelikde. Knižní prvotina básní Cáry máry vychází letos v nakladatelství Aula.





procitám


na dřevěné podlaze

v zaprášené komůrce staré chalupy

a kdesi pode mnou se vaří voda na čaj




~





Na plátně motáš švestky k snídani 


s rohlíkem pro slepice

abys ukázala, co jsi

nesnědla

a kolem začne bzučet komár –

co s ním?




~




Maliny


v zapadlé dolině

pod paprsky

praskají maliny

slunečními šťávami

roní zkvašené slzy


ukládám je do hrnku




~




Z louky strháváš koberce mechů,

abys zachránila petrklíče,

celé rodině vyprávíš

o vertikutátoru,

ale to jediné, co tě na něm přitahuje,

je zaoblená zubatost 

toho slova.

Všichni víme,

že na ty rány

půjdeš další den mech vrátit,

posílena čajem z petrklíčů.




~




Starý pokoj


I.


do šerého kamrlíku

v němž bydlí zvláště pavouci a prach

prosvítá oknem šestiokým


zvířený prach a červotočí piliny

plovou světlem a dávají na odiv

ve zlatavém tanci každičkou věc


v tom jeden bývá vydán

aby všechna ta léta sklidil

a stvořil si úklidem poklidný byt




II.


zdi vypráví o tom

co v nich a za nimi leží

o duších minulých

co čekají na lepší večer


pro ně dávno skončily slavnosti

ožívají tu a tam

jen občas se poštěstí je zaslechnout


vzdechy časných námah

zde vydechly svůj nejlepší tón

dnes po nich zbylo

přítulné šero




III.


tu bydlel člověk, říkají trámy

jejich slovy se zvíří vzduch

prach doléhá na rámy obrazů

s pannou a jejím synem

na vázu květin




~




Při měsíci kapali půdu citronem, 

aby neplodila hrče.

V dřevěném pokoji

ze sebe bdělá hrča dělá sovu.

Kytici na zdi obtěžují včely,

křidýlka přitiskávají na sklo snaže

se dostat k barvám.

Hrče mívají tvar úlu.

Hrča je vzácná, 

ale tísní půdu.




~




Pražce


z horkých pražců

probublává tér

trouchnivých jabloní

provazy z náhonu

lámou pece

střecha češe

eternitu čas

padlé chmýří

uléhá v mech

na dýně se sneslo padlí




~




Po úklidu půdy

se leží na starých postelích,

péra bodají do zad,

jenže před chalupou

padají hvězdy.

Babička v záhoně

s čelovkou hledá slimáky

a stříhá.




~




Láska hřeje pověstně


Na chalupu se nejezdí kvůli spánku,

přes prkna fouká, červotočí prach,

podlahou je vidět do kuchyně.


Leda kvůli noci na peci,

kde pověstně hřeje láska.

Na tom se shodli.




~




Jako buddhistický mnich


se nechat sát,

nezabít žádného živého tvora,

ani komára.

S klidem naslouchat sršňům

a jejich chroupání

celou noc.













. . .

Tomáš Rusín: Jedu autem do Prahy

středa 2. září 2026

















Tomáš Rusín

Jedu autem do Prahy


Jedu autem do Prahy

mám sebou síť na vrahy

V Praze je jich plno

to není žádný Brno


Po Karlově mostě

choděj príma kostě

Na jazyku valuty

sexy trika vydutý


Kostely já nesjíždím

a vyhejbám se zdvižím

Já su totiž chlapec z Brna

mě zajímá Nová vlna





(Cit. z: Rusín Tomáš. Bratři Rusíni, Texty. Větrné mlýny, Brno, 1999)



. . .