Michal Švec (* 1984) je literární a audiovizuální překladatel, redaktor, jazykový́ lektor, turistický průvodce, organizátor kulturních akcí a teď už i básník a brzy snad i prozaik. Překládá z finštiny, prózu i poezii, sestavil a z velké části přeložil antologii finské lyriky Bílé přeludy na vlnách (vyd. Pavel Mervart, 2020). Jeho vlastním, pozdním básnickým debutem jsou Průzory ke zrozenu (vyd. Větrné mlýny, 2024). První zdejší texty jsou právě z této knihy, další pak z rukopisu navazující básnické knihy Sněhy a výběr uzavírají úvodní strofy z rukopisu rozsáhlejší existenciální poémy Vcitnutí.
z knihy Průzory ke zrozenu (Větrné mlýny, 2024)
VIII
napnuté umouněné plátno prořízne čísi nůž
chvěje se v zkřehlém neúprosném úchopu
co pamatuje úzkost z uzmutého žebra
pálení plazí sliny s vůní nezralého moštu
laskavost hřebů zatloukaných hlasem hebce trnitým
z rámu obitého vůkol třískami ze začouzených kůlů
se zvnějšku prohryzává hrůzně souměrný
čeřen člověka
krajinný obtisk basreliéf vytyčený nepřekročitelným průřezem
odhalená hostina pro gurmánství erozivních sil
to málo prostupuje stoupou do prostoru
pomalu postupuje z pusta do pousteven
opouští pouště pro pouť houštinami k hlíně
slepenci stezek zaslepeně leze od lizu k lizu
po svých se sune nesourodým dýmem
dere se zadrátovanými propadly podií po derniérách
a bez ovací obrací se ve vejčité privilegium sebe sama
tvárnost pozbývá se zrozením tvaru tváře
tvářnost se z rázu přetváří a přetvařuje
sotva se zrodí
zradí
XV
v příhodném příšeří prýští patos světa vzdechu
ze záblaní do předblaní skrze vrstvu předsmluvených hranic
hra nic pranic pravého přece nepředstírá
a přesto stírá z brýlí začerněných nános koptu
hlasivky přestrojené za stroj kloužou po kostýmu
letují vyčerpané síly v nerozlučné uzly
cukrové suky čekající na surové stětí obousečným mečem
kati jsou němí ti jen tančí
vkleče se krčí zrazená rezonance gongu pod nimi
naděje krev a krutost za závojem
hatí spánek města na pokraji náměsíčné pouti
k protilehlým břehům nedobytných trůnů
uprostřed noci prozřel Mistr v beznocí
v korunách sálu pod křišťálem šustí
jeho jméno zanikavé v ševelení smyčců
vše je ztraceno
ač zářily hvězdy a voněla země
v šálivém světě za zdmi který rozplynul se
s prvním tónem tenat taktovky
XXXII
žíněné housle překříží rozpitou perokresbu
napnutou hliněnou strunu za prámem převozníka
i pouhé pomyšlení na návrat je těžší než náušnice z vltavínu
stahující do blat list nedozrálý v sprintu letních dní
na rozespalé město na soutoku vyschlých řečišť
padla zrána vlahá neprůsvitná dusivá duchna mlhy
ze zesnulých lesů strmě stoupá suchý dech
ze siničnatých chlopní vždyzelených plic se rvoucně sype sípot
ze sýpek zapečetěných zaschlým znojem
uchází neřestný vzdychot siřičitanů
zakonzervovaná vášeň pronikat ústy do útrob
a z útrob do úst koprofágních tvůrců
jenže střep černofigurové amfory rozemletý v tvárné zrno
neví nic o plameni vína s nímž obcovalo duté nitro
odvrácená strana archetypů uzamčených v listru
a kapka ropy ukanutá do kanystrů metamorfuje se
v hlušinnou hmotu vlažnou k touze prapůvodních forem
tělo je stálé v tvarech výtvorů a tvorů
tvořivý dech však vchází na večerním voru v nenávratno
zní dále táhlý tón když náhle není pro něj uší?
z rukopisu knihy Sněhy
***
tmí se tmí se tmí
tím přítmím kráčí vraník
na rozkodrcaných se saních za ním
spečeným krajem něžných krajek
přítomnost vleče
houštinu mlází upírá skráním
voština schází úpí pod laskáním zmedovatělých úst
klopotně vysychají pablesky mléče
v lesku půst
a po tmě: zánik
kar – a škvára tmy
***
chřoupe to křehce
pod ploskami
jiskřivých břitev břitké klamy
podráží bosý pocit srůstání
ztupené bodce ztuhlé slámy
strnule trčí ze škraloupu
do nohou nemohou vrůst ani
nevrůst – napůl jsou v nás napůl my jimi
sražené bubny statných sloupů
zem dávno s mýtem nespájejí
báj z mramoru se rozdrolila v naše rýmy
a prašná padrť jejich
zem poprášila lehce
***
chrástev
co je to co to je?
chřestí v tom chrastí
rozhrnované netrpělivostí
cloumá hanebnost s tím
když to obnažujeme
a v odhalených plástvích toho se med
scvrkává v cukernatý dozvuk slasti
jak oprýskává šalba závoje
jak chrástev chřadne
jak ona vyprchává a s tím z nás prchá klid
chtělo by se nám vrátit před oponu
opanovat hlad ne-
nasytnost nesytit nu a onu
chrástev pokorně zpoza ctít
chrástev ctít
chrástev ctít
ctít ctít
z rukopisu poémy Vcitnutí
Mlha se trhá, oči svitem tají,
v řídnoucí šedi zornicím se rodí dech.
Stíny si v koutech plaše šepotají
o oslnění osidlech.
Průzračná blána sice chrání
hlavní vstup do paláce mříží, zbraní
nepropustnosti, avšak její štít
je sebeklamem hradby, hrází, klecí,
již pouhým paprskem lze lehce ztéci
a jeho beranidlem hebce orouněným prorazit.
Nevpustit — vpustit. Blanokřídla brání
třepotem křehoulinký brány vchod.
Rej osvícený nedbá mihotání,
je odjakživa připravený na pochod;
sotva když výheň vyvře utrum dilematům,
zavelí hrana rána svědomitým katům
tmy: Je čas! Je čas orat, sít a třísnit pyl,
vtláčet se zvnějšku do brázd nitra,
urputně sémě investovat, aby zítra
vykvetl na kočičím hrobě opět devětsil.
Rozhrne mlází orosené zorou
čtyřprstí dychtíc dýchat zhluboka,
seškrábne nehtem vyvřelinu ospalosti sporou,
to aby zřídlo mohlo volně pít a nebo lkát.
Při prvním doušku kalné mlhoviny rána
zalknou se vrátka příliš prudce otvíraná
dokořán; zajíkajíce se zavětří
vábivou vůni hloubek pohostinných,
v nichž prostřeno je zastřeností jeskyň stinných,
kde tupý plamen pižlá siluety v závětří.
A znovu zásvit vytrhává vjemy spárům
zákoutí potemnělých jam,
rumovišť puchřejících ideálních darů,
vědomí rve ze šerosvitných tlam,
vysouší každou krůpěj černi zlatem,
blouznění léčí v suterénu horečnatém,
aby se ztišil rozbouřený spodní proud,
aby se květy doširoka rozevřely,
nasály sladkých chutí příval vřelý,
nechaly opojení do dužiny vplout.
Slova se zvolna řinou ze zásloví,
úchopy pro kontury zrovna zostřené,
výplně pro to, co lze vycpat slovy —
vatový kabát naducaný znaky, plstěné
polštáře, prošívané deky obzorného pole,
pápěří změkčující nehostinno kolem
iluzí vlády nad vším, co se octne v okovech,
v zajetí názvů, v moci jmenných zaklínadel,
co se dá opanovat přidržujíce se pojmoslovných madel,
co osloveno ztrácí se pro nalezení ve slovech.
Korálky slov, co samovolně vypěnily,
navléká ruka souvislostí na pojivou nit;
z ní tká se prostor: kostra, svalstvo, žíly,
úpony, šlachy, klouby — stačí obalit
tkáň do rozmyslu vyčiněnou kůží,
propíchat do ní póry za podpory skruží,
procedit jimi výpary slin stínů zásvětí.
Na oknech uvědomování zkondenzují v posloupnostech,
odějí morkem dutá místa v kostech
vět, které holé opustily závětí.
…
