"Druhý díl" poezie na téma klimatické krize připravil a opatřil editorialem Matěj Senft. (První vyšel na našem webu 29. září 2019 a určitě se nebráníme tomu, aby tento "seriál" pokračoval i do budoucna. Téma si to zaslouží a jistě se bude vyvíjet.)
(Foto: Barbora Nováková)
My a země jsme jedno
editorial – Matěj Senft
Jednoho letního rána za mlžného východu slunce jsem oprášil proutěný koš, za pásek si napasoval nůž a vydal se do korouhvických lesů. Míst, kde jsem od dětství sbíral klouzky, babky, modráky a hříbky. Nečekalo na mě však nic než planina. Listy seschly, kmeny rozežral kůrovec. Tady kdysi býval les.
„Poezie vzniká, když se emoce promění v myšlenku a myšlenka ve slova,“ tvrdil americký spisovatel Robert Frost. Básník doby klimatické krize nemůže necítit bolest naší společné milenky země. A vycházíme-li z Frostova tvrzení, nemůže o ní nepsat.
Novodobý fenomén poezie ekologické/environmentální, poezie klimatické krize nebo přírodní lyriky 21. století se roztrhl jak pytel s ovsem. Není jednotný název ani přístup ke zpracování tématu. V blízkém budoucnu se však chystají sborníky, čtení, odborné články a mnohé další výstupy do médií. Můj výběr je tak jen první stručnou vlaštovkou, která má spíše nalákat na projekty komplexnější, provázané jako lesní podhoubí. I na mou samotnou polemiku nad environmentální poezií (říkejme jí prozatím tak) je hnízdo tohoto editorialu příliš těsné. (Své myšlenky rozvádím v připravované eseji.) Rozhodl jsem se proto uchýlit se k výmluvné taktice – vybral jsem autory, z nichž každý reprezentuje odlišný způsob nahlížení klimatické krize očima básníka.
Přes svou rozdílnost mají všichni vybraní básníci společná východiska: klimatická krize se jich dotýká, prožívají její dopady; svět vnímají jako jednotný, neoddělují člověka od přírody, a především pracují s hlubokou imaginací, která však a možná právě proto často bývá poctivější než práce novináře. Vybral jsem poezii básníků, kteří čtenáři prostředkují zcela nový a nezbytný pohled na krizi, v níž se všichni zmítáme.
V prvé řadě představuji poezii mého bratra a šéfredaktora magazínu Greenpeace Lukáše Senfta – jeho první text by se dal s přehledem považovat za manifest environmentální poezie a zároveň za text seznamující čtenáře s dopady klimatické krize lépe než většina novinových článků. Básně environmentalisty Radka Štěpánka jsou vzornou antropologickou sondou, již autor prováděl už mnohem dříve, než nám začal klepat na dveře konec světa. Tyto dva básníky považuji za naprosto neopominutelné, mluvíme-li o environmentální poezii, která je hlubinná, spirituální, ale stejně tak alarmující a přesná ve svém vyznání.
Následují básně, jejichž zařazení není tak jednoznačné, mísí se v nich řada jiných (o nic méně zajímavých a aktuálních) témat. Přesto jsou jejich přístupy a pohledy pro diskuzi o environmentální poezii neopominutelné. Šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar, Adam Borzič, prezentuje ve své tvorbě přírodní mystiku, hlubinné souznění se vším živým kolem nás, do něhož se zasekává klimatická krize jako sekera do ztepilého stromu. Doktorandka Anna Kotvalová představuje poezii, která sama o sobě environmentální není, kontext však z básně Vichřice vytvoří naléhavé volání o pomoc člověka, zvířete i zeleně. Na závěr uvádím svou jednu báseň. O tomto kroku jsem dlouho uvažoval, nechtěl jsem zprvu do svého výběru zařazovat i svou poezii, nakonec jsem se však rozhodl ji zde zveřejnit, aby tak doplnila poslední kousek skládačky: milostné vyznání umírající lásce. Tak se vracím zpět na začátek, k prožitku každodenního utrpení naší společné milenky. Zakončuji tak svůj úvod klouzající jen po hladině environmentální poezie, která vypovídá o nás a přírodě jako jednom tělu. Vždyť jsme všichni ze stejné vody, z jedné hlíny.
Vám všem, milencům země, přeji hlubinné čtení!
A co zdědila má generace?
Lukáš Senft
Oceán, ve kterém plavou kontinenty plastů, lahve, černé pytle, kelímky od hnusných jogurtů, kondomy po průměrném sexu, umělohmotné pevniny větší než Španělsko a Německo a Francie dohromady!, více plastů než ryb v oceánech tvořících polovinu kyslíku (za každý druhý nádech vděčím vodě), zdědili jsme mořské ptáky s prosoleným peřím mrtvé na plážích, probodené brčkem, trapná smrt milionkrát za rok a dalších 100 tisíc mořských živočichů zdechne každoročně kvůli plastovým sračkám, sežerou pytlík nebo třeba igelitku z Billy, zadáví se, pojdou, tělo se rozloží a uvolní ze žaludku igelitovou tašku, která se jako vláčná, bělavá duše vznese k hladině – aby byla pozřena další želvou nebo lvounem a svou reinkarnací přivodila další smrt, a tak dále, plastová
samsára, 6,3 miliardy plastu rozptýleno do planetárního oběhu a země krvácí černé zlato, zkapalnělé dinosaury a přesličky, které si na každém čerpadle pumpují do auťáků fotři, co na to mají právo, protože svoboda, protože si na to vydělali (90 milionů barelů uskladněné historie každý den spálené v motorech), jejich auta zabíjí králíky, cyklisty, je samotné, děcka z autosedaček rozflákaná na silnici, ročně víc než milion mrtvých lidí, je to nejmocnější terorismus světa, vzduch se třese v horečkách, požáry hučí v Kalifornii i Thajsku, ještěrky a palmy v plamenech, a čurák Klaus mezitím lyžuje v Davosu a nic z toho není pravda, protože jemu je
spíše chladno, a až potká „globální oteplování“, zeptá se „A vy jste kdo?“, ledovce vypouští metan, ledovým medvědům z tepla slábnou a praskají kosti v penisu, takže ubývá medvíďat, která by bylo možné ubýt palicí, a dole na jihu, v Kapském městě dojde voda, 20 tisíc lidí na jednu stanici, 50 litrů na osobu, na lidskou osobu, které patří kosmos, stejně jako jiným osobám a jiným vodám a vzduch je travidlo a oheň pluje po větru nad spálenou travou a 2. srpna 2018 hlásili v rádiu, že „horko v Německu vysušuje Labe a začíná se objevovat munice z druhé světové války“ a tisíce lidí migrují a statisíce dalších je nechává topit v tom zasviněném moři, mezi prezervativy a mezi racky, které zabila růžová brčka, a zdědili jsme mlčení, protože teď si máme všeho vážit, protože dřív byl komunismus a teď je kapitalismus, možná nový fašismus, ale to je pořád lepší než
něco jiného a držkujou jen neomarxisti a za posledních 30 let, těch nejlepších 30 let na nejlepším z možných světů, způsobilo celou polovinu emisí skleníkových plynů jen 25 mamutích firem, ExxonMobil, Shell, BP, Chevron a další, které vedou ti, co se snažili a někam to v životě dotáhli, a mezitím v roce 2006 vyhynul říční delfín Baiji, který v čínské řece Yangtze plaval 20 milionů let a v legendách symbolizoval mír a prosperitu, dnes je ale čínská řeka Yangtze neobyvatelná a říční delfín Baiji byl nejspíš ekoterorista a neomarxista, protože vyhynout je opravdu vyhrocená forma protestu, měl se spíše snažit něco změnit, měl vést dialog s ExxonMobil, Shell, BP, Chevron a dalšími, měl si na chvíli utáhnout opasek, měl si zachovat zdravý rozum, zvážit extrémy a zvolit zlatou střední cestu, měl vyhynout jen tak napůl. Jako každý slušný člověk.
Viriditas
Lukáš Senft
Na poušti provoněné lety do mračen nad Mekkou
Stařeč víří ostrá zrna
„Půjdu na poušť a obléknu se v divoký mech“
Zelené čelo a safírové oči v šatech poutníka
Tančí
Krouží kolem vlastní osy, dráždí Zemi-toužebnici, kabát zvedá v rozpučený květ
Skrze duny proráží
cypřišové kmeny a šlachy baobabů
Alej stínu
V tetelivém větvoví proplouvají tučná rybí těla
Nad hlavami pocestných švihají ocasy, odráží se a vrhají
ke dnu nebes
II.
Dubové prsty nad vláčnou dlaní
Skřípají kostlivci hvozdu
Chrámu bez konfesí
Umírá čas
tovární přesnosti
Kovové vteřiny tlí, stříkají na věčnost v korunách
Koruny plují v rytmu dechů
a ze zlatozelených vln Někdo hledí,
naznačuje
ale mlčí
Co pamatuje země, to ví stromy
V Posázaví drkotá žebřiňák toskánských sedláků
Rozepnuté košile a pot otřený do kapesníků
Ozvěnou se nese výkřik Adonida, právě teď umírá
ve slaném tichu přesvatých kmenů
bok proražený kancem Krev na drsných štětinách
Tady, vidíš?
A stařeny v tógách setřásají
jmelí do bělostných pláten
A ještě hlouběji a mnohem dál
Do trsů spánku, kdy jazyk neměl struktury
a neměl syntax,
protože kvetl
protože prýštil
a byla to zelená řeč
Jsou bohoslužby listů
a chvějivé liturgie
Toto je tělo země
Toto je krev vteřin
Dnem zarostlého oceánu, kde
každé pohlazení
zanechá třísku v dlani
prochází se snědá dívka
O lýtka se otírají lososi a plameny
krkavčích vlasů spalují
vše, čeho ses bál
Chodidla omyla mlékem,
blůzu ušil vítr od chladné řeky
a oči ošatilo Slunce
Sofie, ty zapomenutá, Sofie, zůstaň
Je chrám, kde nemusíš věřit
Vždyť žiješ, to snad stačí
Nekonečno do všech stran
a do jedné bolavé dlaně
Raci
Radek Štěpánek
Ta bezmoc
když tam kde byl potok je jen vyschlé koryto
hasnoucí světla posledních hladin se hemží životem
a není kam ho přenést a není jak
nebe mizí v rybích tlamách jak v jícnech sopek mravkolvů
taky někdy dýchám to čím se dusím
čekám na pomoc která je nemocná
a unikám tam odkud není úniku
takhle to tedy vypadá
když otočíš pákou a v kohoutku jen zachrčí
když vypadne proud a když spadne síť
takhle se třese moucha v pavoučí síti
vidíš jak spíná ruce jak prosí?
a raci?
popředu i pozadu došli do vysychajících tůní
znají jen kořeny a vykotlané břehy
o co jsme lepší řekni mi
i babička přece radila: do studené vody
a pomalu zahřívat až k varu
a taky že jich byly plné potoky
já mám strach o to co zbylo
v dlaních mám další pokolení odsouzené k smrti
ani se nebrání
klepeta která by přeštípla prst
a k čemu jim jsou
tak možná prát se mezi sebou
řekni mi o co jsme lepší?
umíme jen vypustit rybník v době sucha
ale modlitbu za déšť neznáme
popředu i pozadu dojdeme do vysychajících tůní
nemáme právo čekat slitování
do studené vody
a pomalu přivést k varu
to je naše
Radek Štěpánek
Za jasných úplňků zní nad vsí
vytí vlků. Tři hektary pohoří
jsou jejich územím, rozervané skály,
holiny po kůrovci i houštiny smrků,
obehnané čtyřmetrovým plotem
pod vysokým napětím,
kde demonstrují svou divokost
a každý jejich spánek, lov i lásku
zaznamená vševidoucí oko kamery.
Jejich návrat není nic než důkaz
lidské pečlivosti: vše v novém světě
má své místo, které mu vyčleníme,
pokud nám za to stojí.
Po tisíciletích bojů je vlk poražen
a jen tady je před námi v bezpečí,
poprvé v dějinách plot nechrání
náš život, ale jeho přežívání.
Tlumená řeč pro granátovník na mém stole
Adam Borzič
Tak, jak rosteš do výšky
- řeklo by se,
která obloha tě ukula?!
Ale ty vyrůstáš ze země.
Z půdy v malovaném květináči,
jehož hřbet pokrývají vlnky
Egejského moře.
Dřevo, větvičky, lístky.
Drobné, špičaté dýky.
Darovala mi tě Persefona
jednoho rána, poté
co zakopla o schod
a zůstala v němém úžasu,
protože spatřila po tolika dnech
mléko.
A tak je v tobě cosi z podsvětí,
jen odtud, ze země stínů, můžeš rodit
rajské plody. A přece ty souměrná dřevino,
kolik jasu sáláš. Zneklidňuješ mě.
Musím tě zalévat. Ty mě zaléváš.
Potřebuju tě. Ty mě potřebuješ.
Potřebujeme se, můj granátovníku.
V téhle podobě mi ale žádné jablko nedáš.
Jeho tíha by tě schvátila.
Nevím, zda vyrosteš výš,
jsem špatný zahradník.
Ale teď dotýkáš se mě,
musím proto k tobě blíž, musím se
osmělit ještě blíž…
Dívám se na tebe teď hodně zblízka
a vidím střelky, ty rýhy života,
vidím v tobě, přítelkyně moje
(ano tvůj gender je fluidní
tak jako jazyk, jako sama přirozenost)
snad všechny valouny podsvětního království
v té bělostné zemi u moře, kde vše je tak
šťavnatě chytré. Ale i v této říši znají noc.
I zde kdosi odloží bronzovou přilbu,
a sejde dolů, podívá se nalevo, najde
koš s jablky, ano těmi divnými, granátovými,
a pak vystoupí nazpět, odemkne dvířka
a vyjde zamyšleně na vzduch.
Možná že ho v tu chvíli
zatoulaný liják oblaží za krkem,
možná zchladí tu horkou vousatou hlavu.
Má drahá přítelkyně z podsvětí, co já vím.
Ty o tom muži a lidských dějinách víš jistě víc.
Já jen, že jsi živější, než jsem kdy myslel…
Vichřice
Anna Kotvalová
Rdousí mě nežádoucí proměna,
kapitulace mého těla.
Přibývající týdny, měsíce, roky,
na této zemi,
naživu,
postupně ukrajují kusy
mé zuřivosti.
Kým jsem byla?
Divoké, hladové zvíře.
Neukojitelné monstrum.
Věčně žádoucí po syrovosti,
věčně prahnoucí po všem,
co mi mohlo rozervat srdce
a prodrat se mými orgány.
Vzrušivá agrese.
Lesy zalité krví
z otevřených ran a šrámů.
Stopy divokosti.
Říkali, že to přijde.
Změna priorit.
Vybouření se.
Klid.
Bylo to nutné?
Urvat ze mě
Poslední kusy divokosti?
Změna priorit.
Už dlouho jsem se netáhla
ožralá po náplavce
s cizí rukou mezi stehny.
Vzpoura.
Vzbouření se.
Smáli se kdysi.
Smějí se dodnes.
Zapomněli.
Konsolidovanost převládla.
Nastal klid.
Ticho převládlo.
Tu vichřici v sobě
ale ještě cítím.
Bouří se, dýchá, vzdoruje.
Trýzní moje vnitřnosti.
To krásné, nezkrotné zvíře.
Syrová divokost.
Šílenství duše
nikdy úplně neustane.
Amazonským pralesům
Matěj Senft
popel popelu
šeptají listy
amazonských pralesů
mluvíme šeptáme si
potichu
přes plastové stěny
potichu
si podáváme milostná psaní
jako každý můj život
i tento brzy skončí
prach jsi a v prach se obrátíš
volám z pahorků hor
plastových kontinentů
šplhám na vrcholy
lidské marnosti
vstříc nebesům
dávno už vím
praotcové lhali
není jiný ráj
na zemi
kráčet pevnými kroky
po zemi
už tvé opuchlé nohy
dávno nemohou
na hoře blíže bohu
hlavou zmítané oblaky
se snad ještě nadechnu
čistého vzduchu
ukřižují mě
po tvém boku
ano na tom vrchu
plastových víček
lahví od burbonu
a falešných nadějí
mého dětství
vznesu se v letu
croa
zítra
odejdu do Croatanu
