Lukáš Marvan: Sundat ze zad batohy a někde si odpočinout

neděle 13. června 2021

Lukáš Marvan (* 1962) začal publikovat básně v devadesátých letech v Revolver Revui a Literárních novinách, od té doby v řadě dalších revuích, sbornících a antologiích včetně zahraničních. Básnické sbírky: Levhart nebo leopard – Český spisovatel 1993, Stíny a příběhy – Tosrst 1997, Je to napsáno v čarách světa – Petrov 2000, Noční cesta denní krajinou Petrov 2003, Klášter v džungli – Concordia 2004, Deník Avatára – Druhé město 2010, Cestovní básně – Dauphin 2019 Próza: Mnich. Deník ctihodného Mantakusaly – Eminent 2004, Záblesky svobody – Druhé město 2014.


Uvedené básně jsou výběrem ze sbírky nazvané Někoho mi připomínáš, kterou na příští rok připravuje nakladatelství Dauphin.











***


Sundej si tu roušku

ať nepoznají že jsi břichomluvec

pohybuj rty

když mluvíš

vzpomínky se dají prožívat i jinak než nahlas

i když tvůj mrtvý kamarád by rád něco řekl

stačí v klidu

nechat soumraku vypít všechno světlo

stačí sundat ze zad batohy a někde si odpočinout

sundej si tu roušku z očí

ať nepoznají že jsi slepý

dívej se jak tančí tvá mrtvá máma v tátových vzpomínkách

jak krásná je osvětlená tma 

jak cudná je a nahá

vezmi za ruku jednorukou dívku

z tajícího sněhu

a zmizte






***


Vždycky to někde čeká

virus bakterie

dopis pod polštářem

kámen na kotníku

dopis který zastoupí svého autora

ve věci kterou nechceš říct 

vždycky to někde čeká

krátký spánek který vymaže 

myšlenku

kterou zrovna potřebuješ 

bakterie která tě znovu a znovu

nutí spát

bolest v tom kotníku

syndrom člena rodiny

s celodenní kulisou ptačího zpěvu

báseň napsaná ve snu která po probuzení nikde není

ani jako poznámka na ruce

rána do břicha při nezvládnutém sparingu

při příštím tréninku to ten pitomec...

anebo ne

vždycky to někde čeká

dopis esemeska messenger

že máš rozumně vypadnout

a nedělat si ostudu

vždycky to někde čeká

blesky v periferním vidění

a mžitky před očima

přes jejich závoj vidíš míň a míň

vždycky to někde čeká

náhlá prudká a vše zničující hádka

a mezi tím

myšlenky na to že to vždycky někde čeká

anebo ne






Jmenuje se Alexandr


Mirka probudila papouška

světlo

rádio

třesavka brnkání klece

studené listy

papoušek začal řvát

hlava v polštáři

nechte mě bejt

jmenuje se Alexandr

nechte ho bejt nebo

až bude sám

všechno rozbije

vaří se čaj

venku bloudí postavy

tři čtyři jedna dvě

všechny

až budu sám

všechno rozbiju

nebo spíš…

„Vládní delegace… přispěla…“

svítání

poledne

sedím někudy procházím

mačkám cigaretu 

není nic to co chci

tam po těch schodech

co přicházím

malý kulatý zmrzlý měsíc

v nepaměti

cvakání drnčení bzučení posouvání

„Hovno.“

myslí si papoušek






***


Já to asi všechno vykopu

už mě začínají zase srát 

přátelé na Facebooku

chtěl bych se jmenovat Verner

to je nejhezčí příjmení

vánoční hvězda svítí ve špičatém okně

moře světel pod nohama

dívá se na ně někdo z toho okna s hvězdou?

ve tmě 

dívá se na sebe zaražený svět?

dívá se Verner?

ve tmě se ze slušnosti zavírají oči

kličkuješ jako myš

aby sis zachránil pohodlné dožití

snesitelnou smrt

táhneš na hřbetě celé to baroko

tihle lidé tu před pár lety ještě nebyli

mysl se ale snaží a je schopna uvěřit

že jde o současnou skutečnost

stejnou jako vždycky

a kamarádi na Facebooku 

poučují o funkci snu

spolupráci vědomí a nevědomí

a nemá cenu na ně řvát






***


Nad lesem presují se mraky

žlutý skřivánek

táhne vodu z trávy

nahoře drží černé světlo

nad chcíplou trávou

jako myši míhají se kopce

po špičkách v pyžamu

běžím nočním lesem

bos

obrovsklé cizí tělo je tráva

les černý a rudý oblohou spěchající

probuzení kozodojové

nasedají na koně






***


A tak tu ležíš

rád bys o tom něco napsal

pustil nějakou muziku

vzduch který vypadá tak čistě a prázdně

je hořký jako všechno čeho se ani nedotkneš

jako hovno

už jsi ve špičce výš už to nejde tvůj pokoj je jako vyšplhat na strom na stožár

po domě chodí strašidlo

vypadá jako tvoje žena

tvrdí že už tu byla

na posteli sedí strašidlo vypadá jako ty

tvrdí že tu nikdy nebylo

mluvíte jeden přes druhého

za okny stromy hýbou větvemi i rybičky v akváriu chvíli souhlasí

s ní

a pak se tebou

i rybičky a šneky v akváriu bolí hlava

Boží hlava mlčí

a to je láska


. . .

Pavel Sobek: Za nocí padá z tatínků listí

neděle 6. června 2021

Básník a textař Pavel Sobek (* 1973) vydal ve vydavatelství No Limits Art svoji třetí sbírku nazvanou Za nocí. Z ní jsou i následující básně. Více o něm najdete na webových stránkách http://pavelsobek.com. Autorem ilustrací a grafické úpravy sbírky je Dan Kurz.














Ulrike


Ulrike cvičí jógu

na prohřátém písku pláže v Goa,


     jižní části, tu severní už vzaly útokem

     ruské hotely.


Východ slunce prošvihla

kvůli divoké noční party.


     Šla jsem spát, když se všichni svlékli,

     nahota mě neuráží,

     včera jen nebyla správná konstelace.


Zasněně civí v poloze střechy

na obrácenou hladinu,

o kus dál do moře

vykonávají místní potřebu,


      nebojte, levou ruku 

      by vám nikdy nepodali.


Ulrike věří

v blahodárné účinky pomalých pohybů.

Jednou bude mít vlastní studio

někde na předměstí Norimberku.

Zatím na ni ale pořád 

ze spaní

útočí excelové tabulky.







Falešný Omegy


Rozvrzaný šuplík

zašedlé kuchyňské linky,

ven proplouvá

sžíravé, jemné tikání.


Falešný Omegy

měří tvůj čas,

za pár šupů víš přesně,

kolik teď uhodilo.


Stejně jako ony

býváš v odraze výloh

aspoň navenek

podobnej svýmu originálu.






Bádámí


      Krásná Párvatí 

      ztělesňuje energii boha Šivy,


mrská náš průvodce,


      ty jeden spratku,

      co posloucháš,

      nezaplatil sis výklad,


na třetí terase

jeskynního chrámu v Bádámí

rozpustilé dítě dřevěným prutem

a naše protesty se 

v tuto chvíli, daleko

od sídla Helsinského výboru,

ztrácejí v lomech skal.


Zpátky k nám se otočí

jeho usměvavá reinkarnace.

On i dřevěný prut

od té chvíle sekají latinu.


Než se na čtvrté terase stihneme obvinit,

kdo může za vybité baterie foťáku,


      takže selfíčko nebude, 

      a to sem jedeme šest hodin,


stojí dole u plechového kiosku a popíjí Yogi.


Taky bych si přál

v osmdesáti

takhle švihat sem tam 


po kamenných schodech.






All Inclusive


Léto vypaluje kérky

do rozteklého asfaltu.

Nad kelímkem limonády

debatují rozmlsané vosy.


Zavlníš se v odrazu hladiny

kolem ztopořeného slunečníku,

objednáš velký kafe

s kusem tajícího Grónska.






Recyklace produktivního věku II


V produktivním věku

produkujeme

komunální odpad.


U barevných kontejnerů

třídíme společné myšlenky.


Některé mají ještě zelenou,

ale žádná z nich už nevoní hezky,


jako citrony.






Cenote


Doprostřed cenote


      V neolitu támhle na stěnu vyryla žena 

      pár dnes už nerozkódovatelných obrázků,

      možná seznam věcí k vaření, 

      které musí marido přitáhnout zvenku, 

      aby nezapomněl, 

      zrovna spolu totiž nemluvili.


dopadá kužel slunečního svitu na zrcadlovou hladinu.


Dnes na místě, 

kde se milovaly generace jejich předků, 

sledují potomci Mayů

šnorchlující turisty. 


      Ještě dvě tempa, 

      v osm zavíráme, amigos. 

      Bro je taximan, 

      kdybyste potřebovali rychle

      zpátky do Valladolidu.


Rychle.

V Mexiku.

To známe.






Vítězná synonyma


Miláček, slza, huspenina.

Význam?

Povrchní, vycházející ze situace.

Věrnost je problém.

Další zlatíčko má možnost získat informace.

Uvést relevantní opak a poskytnout tím

významnou část žáruvzdorné synonymie.

Tedy jen pomyslně.

Použít výsledek? Ano, ale

důležitý je postup. 

Vytvořit záležitost, duševní, zajímavou, s hodnotou

a tu využít.

Velkou, skvělou,

stejnou, jako je drahoušek.

Sestaveno z pořadí vyhledávanosti synonym na www.slovnik-synonym.cz






To podstatné z jejího dopisu


Píšu ti a venku je už tma,

klid,

jaký dokáže být

snad jen tady.

V horách.


Alespoň do chvíle,

než si to

nalitej otčím

přištráduje z hospody.






Za nocí


Za nocí se z tatínků kouří.

Kličkují, v ruce sklenku whisky,

mezi nášlapnými minami

v podobě malých poníků.

Mění se v chirurgy,

zachraňují utržené orgány

stylem na hrubého medvěda

hrubá záplata.


Za nocí stoupá z tatínků pára.

Usínají ve stylu plameňáků 

na jedné noze,

v levé ruce kartáček, 

v pravé břitvu na holení,

pozor, gumový delfín na levoboku.


Za nocí padá z tatínků listí,

ale nemějte o ně vůbec strach.

Za dětský úsměv, decibel smíchu,

vykutálený výraz ve tváři

nakupují tatínci energii

v mezigalaktickém prostoru

pouhým oka mrknutím.





. . .

Pavel Herot: Odejdi navždy pít lásku

neděle 30. května 2021

Pavel Herot (1965 – 2021) byl originální osobností tuzemské undergroundové scény. Rodák z Třebíče (většinu života ale prožil v Martínkově u Moravských Budějovic) se vyučil prodavačem. Pracoval ve stavebninách, ve skladu či v České televizi jako technik přenosových vozů. Za normalizace publikoval v samizdatu. První oficiální sbírka Evangelium zázraku mu vyšla v roce 1993. Poté následovaly svazky Hlavy z podzemí, Majestát truc, Kvílení poetických jeřabin či Lyrica Herotica. Patřil k poetickým poutníkům Skupiny XXVI. Kromě poezie se věnoval herectví, hudbě, malování a fotografii (vlastní technika tremor photo). Coby svérázný performer vystupoval například na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově v Praze či s kapelou The Hever & Vazelína Band.


Minulý měsíc Pavel Herot ve věku pětapadesáti let zemřel. In memoriam  se chystá k vydání jeho připravená sbírka Posezení na hřbetu krokodýla.„Pavel Herot je básník oblohy a snění. V tomto světě mu není dobře,“ napsal před lety o Herotovi básník, publicista a meteorolog Roman Szpuk. Ukázky, které vybral a celý blok připravil Lukáš Trejbal, pocházejí z jeho posledních dvou básnických sbírek Kvílení poetických jeřabin (2015) a Lyrica Herotica (2017), vydaných u Ears & Wind Records.


Jeden z posledních rozhovorů s Herotem (čte zde i své básně) vedl básník Pavel Zdražil v Rádiu Patriot v srpnu 2016: Pavel Herot v Rádiu Patriot













Snad mě pochopíš


Už svítá

Tma do světla

se dívá

Nikdy nejsi sám

Svíce dohořívá

O čem jsi snil

stane se

třeba dneska

během několika chvil

Do tebe nebe

bude padat

jen vyjdi ven

tvá cesta

zavede tě

za sluncem

Ke studánce

Průhledné

K duši tvé


Za sluncem jdi

bosý nahý

Vzkříšený

Do nitra nekonečna

Tam kde srdce

Visí na vlásku

Tam odejdi navždy

pít lásku






O půlnoci stojím před zavřeným květinářstvím


Nejraději bych ti věnoval

kytici z nebeských hvězd

jenomže nemohu se jich dotknout

Dotknout dnes

Doposud příliš pálí

Jsou mé dlani vzdáleny

jsem ještě slepý

a proto mě odepřeno

vidět je do barev oblečené

Jsou nahé jako já

Trápí je kdoví

třeba zima

nechtěné návštěvy

kosmických korábů

nebo slabá víra


A přesto jedna z nebe spadla

a mně zašeptala

Myslím na tebe lásko má

Pomodli se

Jsem Bůh tvůj

Víra tvá

Pastýř který ke krvavé

ovečce tvé přivede tě

v příběhu nočním

co stane se daleko odtud

v čase co se nadějí vleče

Ty neklečíš


Jsem Bůh tvůj

Víra tvá

Naděje

co neumírá






Dušičková za I. M. Jirouse – Magora


za hřbitovní zdí

přežila ji zimu

labuť z krepového papíru

poblíž svého pána

co ji nespočetněkrát

vyzpíval do vydechnutí

ach

bolí hlína zemi






Pokání


v kašně na jaroměřickém nádvoří

plave suché listí

zrcadlící se ve tvářích ryb

co na dně

ryby z rybích kostí

požehnaný krajíc krájí

bosému chlapci

na svačinu do školy


kalné vody mlčí

a až budou

této bídy světa zbaveny

určitě začnou vzpomínat

bylo to krásné ale těžké

vrátit se k čistotě

a opět v chrámu křtít

narozené děti


náhle zpěv slavíků

vodu z kašny vypustil






V dálce děla hřmí


mělo to smysl rozbít dveře hlavou

mít pořezané tělo žiletkou

vyprávět příběhy zamlčet z nich krutosti

mít na hlavě čerstvě vykopané kosti ptáka

držet v náručí zubožené dítě

dolů bradou cikáně zmlácené

všechny dny bych měl sečíst

neušpinit si ruce při tom

neutrousit kapku moče

neomdlet třesoucí se z rozpočtu

hypotézy účetních knih duše

utopených dnů v sobě zalykavých

jeden jediný rok  a tolik v něm prázdnoty

a ztracených klíčů existence pochopení

že naleznout je musím skrze návraty

zapomenuté křivolaké zpětné kroky

jinak že nenajdu zpět ztracený chléb nasycených

nedotknu se kamenných zdí proroctví a modliteb

nepřekročím a čas zůstane setměle stejným

pochovaným do stereotypu a běžností

zůstaneme spolu a v mlčení nevymyslíme slova

jediného slova

v zavřené knize tmy






Možná jednou odejdu


zbavím se knih plných pytlů

každá z nich smyslem šílená

takových co jde do tisíců

poskakují mi doma než

spolčí se proti sobě

proti mně vytáhnou jízdní řád


ze svých řad neuspořádaných

zaplatí si jízdné

do sběrny

kde už budou na ně čekat

v zaprášených košilích

lehnu si s nimi

slisován

nepopsaný papír

bude první básní tohoto světa






Míjení umlčených a zpívajících


Pod kolem auta

spatřil jsem

mrtvého motýla

a viděl

jak ruka Jana Nepomuckého

torzo jeho křídla

něžně hladila

„Tiše ať tvoji bolest

nezraní bezradné děti

Tiše leť za nadějí

blíže k slunci“

šeptají slzy

na světcově tváři


Jsem rád že je vždy

okolo mně hodně soch

Jana Nepomuckého

méně se bojím lží


Jednou v bouři projížděl jsem Jaroměřicemi

a na mostě kde je také jedna jeho socha

uslyšel jsem vězeňský umíráček tohoto století

a také zahlédl Březinovu Hudbu pramenů

policajta na křižovatce zapisovat

do policejního zápisníku


Kolik je jenom soch

svatého Jana Nepomuckého

a kolik slov

si člověk musí nechat

jako své tajemství

a přitom by tak rád

řekl pravdu lidem do očí


Jsem rád že je

tolik jeho soch

co nemlčí






Pád do hlubin bolesti


Tam kde teče řeka smutku

a kterékoliv zření této řeky

přináší pláč pokoru a příměří

ticho je tam pod krvavou oblohou slz

kde stojí stín koho jsi miloval

a povídáte si příběhy se šťastným koncem

a povídáte si o všem co se stalo

nebo nemělo stát

Loučíte se a přitom věříte v pokrevní nerozlučnost

ve víru shledání...


Jednou je cítit kadidlo

slyšet světlo na kytaru hrát

pozvolna otevírají se vám dveře

dveře pouze pro jednoho

a přitom jednou pro každého...


Slavnostně oblečený do svatebního obleku

Cháron s uplakanýma očima se usmívá

šťastný že pro dalšího v pořadí

to špatné končí

Nové začíná 






V kině žití se střílí


Pytel hnoje vzpřímeně stojí

a salutuje

když kolem jdou maškarády

Muži s hrudníkem vztyčeným

a dámy s kabelkami

Za nimi jejich děti

s lampasami na teplácích

Všichni mají místo hlavy

plynové masky a na nich máslo

Nastaly vzdušné svátky

Na všechny z nebe padají

sádroví parašutisti

Na zemi se válí odpadky

a opilí turisti s foťáky


Ve vzduchu smrdí slzný plyn

nafta a splín

Promítá se nekonečný film

nekonečných dějin






Upalování čarodějů času


Krev beránčí

Hranice ze dříví

V plenách opruzený

vynálezce gilotiny

Na elektrickém křesle

trest Boží


Chléb z pšenkavy obludné

předchůdce LSD

z úst chrlí oheň

svoje představy

o smrti za živé

Hlas kozla

o polední hostině

nevinně spjatý

s pekelným žárem alibismu

a orgiemi smrtihlavových kouzel

bude tu slyšet navěky

V soudních síních tančí

madrigalisté indiánské tance

Soudce z lidu raději

kouskem sukna černého taláru

přelepuje své jméno

na petici proti

vraždě z milosti


„Dějiny nejsou bez viny

tak jako nikdo z vás“

čím dál hlasitěji

křičí na ulici

pouliční prodavač

bulvárních žurnálů

u sochy anděla

v nadživotní velikosti

od Armády spásy

„Černé vdovy míjí vás

o slepecké holi

každý máte ještě čas“

řekl mi skřet od Hieronyma Bosche

a zopakoval co řval

jako pouliční prodavač

„Před minulostí se neschováš

dějiny nejsou bez viny

tak jako nikdo z vás“ 






Duha nad Vysočinou 


Bible Kalich Matka naděje

vše je z kamene


V Homérském bělostném šatě

který se na Moravě

už dlouho nenosí

František Bílek

pouhým pohledem

babické zvony

rozezvoní daleko

po kraji

až k Matce boží

z Notre Dame


I tam ve věži

slyší zvoník

z dálky zvony zvonit

a rozpláče se

kolik jenom málo času

nám všem zbývá

jak krátký je čas

jak blízká dálka


V té předtuše

blížící se spásy

zvoník zvoní

aby vykoupil

on ubohý

zlo z tohoto světa

položil ho na svá bedra

položil ho na svůj hřbet


Jenomže cesta do světla

je samý pád

na té cestě se také kulhá

a po celý věk pláče

že slzami přetékají

vědra i sýpky


Jenomže po celý věk také

z hlubin nebeských chrámů

žízní zraněný déšť

pokaždé zapálí

Mojžíšův keř












. . .

Lukáš Trejbal: Ve chvíli, kdy Jaruška přehodí přes pípu utěrku

neděle 23. května 2021

Lukáš Trejbal (* 1967) se narodil v Nymburce. Sbírka Nemám slov, ze které jsou uvedené básně, vyšla v roce 2019 a je jeho třetí. Knihu v edici Polabští básníci nákladem autora a přátel vydalo Vespero, Pardubice.


Lukáš Trejbal do literatury vstoupil prvotinou Na dnešek jsem spal líp (VEGA-L, 2013), následovala sbírka Tahám za záchrannou brzdu (Ears & Wind Records, 2016). Publikoval v několika sbornících (Kam až došel, to tam našel, Cesty proměny / Nálada doby, Stíny plesu, Delty domovů aj.). Vydal tři publikace o bigbítu na Nymbursku. Vytvořil sestavu literárních plakátů, sestávajících z vybraných básní ze sbírky Tahám za záchrannou brzdu a z reprodukcí obrazů malíře Vladimíra Pintera. Zpívá v alternativně rockové skupině Oliverova dálka. Pracuje v Armádě spásy v denním centru a noclehárně v Praze - Holešovicích. Spolupracuje s rádiem Patriot.


(Ilustrace na titulní straně sbírky Nemám slov: Martin Sausage Dohnal)















***


Veselo je u stolu mariášníků

zkouším číst Rilkeho

ztrácím se v sonetech

Vykřičené domy s absencí hříšníků


Trochu jsem přibral po dětech






Vlaky jsou motýli


Slunce a měsíc na houpačce

UFO bliká z Drahelic

ric pic

vlaky se plazí

jak housenky smělý


šlukuju to hluboko do plic

ric pic


Za čas vylétne z mlází

otakárek fenyklový






Končíme


Ve chvíli kdy Jaruška

přehodí přes pípu utěrku

svět potemní

opilci zbystří


v kalných očích zajiskří


Ve chvíli kdy Jaruška

přehodí utěrku přes pípu

už ani nepípnu

už ani…


Mezitím den se vetřel

odněkud tryskem

Vstávám snad abych šel

ještě jdu s pískem






U všech svatých


Kostel U všech svatých

bouchnul a šel k zemi

připočti pár věrných

co lítaj někde v nebi


Oddělili zrno

velké od těch malých

U všech svatých


Blamáž jako Brno

změnit lásku na líh

U všech svatých






Pámbu nade mnou


Z kouta vyplavou tvý oči psí

bolesti světa náhle ustanou

třepotá se listí prokvetlé rzí

pámbu nade mnou


Duši se nějak uleví

zvuky města utichnou

smrtka je znavená spí

pámbu nade mnou






To je můj vnuk


Nejspíš se vidím

v městecké ševcovské dílně

kam jsem procházel

dlouhou chodbou

a domem

s dědou pak jel autobusem

do Kněžic

„To je můj vnuk“ zaburácel

chlapi se smáli

až jsem se bál

že mě zabijou

zároveň v tom byl

jistej klid

dodneška si to neumím

vysvětlit






Karel je off


Ještě nekvete hloch

Karel je off

Srdce má jak zvon


Už nikdy on






Za Václavem Hrabětem


První sněženky

jsem viděl u rybníka

v Lochovicích

ještě nebyly v květu

ale plot lístků

měl pevnou erekci

V potoce se koupalo

nahé slunce

Smuteční vrby

shodily do rybníka

pruty

spletené jak dredy


Zkouším si vybavit

nějakou jazzovou figuru

kterou si možná hrál

v hospodě u mostu


Na šedivém pijáku nebe

není žádný otisk


Je krásně jasno

z těch not na náhrobku

nejsem moudrej


Bez pompy v Lochovicích

bdí v nocích i dnech

jen jizvy po básnících

jak dráhy po letadlech


Až později mraky

Jezdí nad tebou vlaky






Bondyho škola


Květ lípy zas je opadaný

mozaiky

v obrazárně ulice

v hlavě to mám vymetený

v tom kalným svitu měsíce


Praha už volá

prdel je holá

To je ta Bondyho škola






Oáza (smíchovská nádražka)


Tři karafiáty vadnou ve váze

obří panorama Prahy

zívá ze stěny

Na pár piv v Magorově Oáze

ze strany štěstěny






Kolíne, Kolíne / Zkouška sirén

(Miloši Kimu Houdkovi)


Kolíne, Kolíne

stojíš v pěkné rovině

stoupám ke Kimově čajovně

pot stéká mi po čele

přijetí vřelé

v krajině rozlila se labská modř


Vítr fouká od grafický školy

Lucka po přijímačkách

tady chodila po lanech

mezi stromy

do dětství vlomy

v tom baráku bylo dříve kožní

všechno je možný


Pro rohlíky se chodilo

v rytmu ska

kapela Zbožska tomu všemu

dávala razítko


Kolíne / Zkouška sirén

Hraju rovinu

říkával pivovarskej Zdeněk

nekoukat po očku

jak líznout zatáčku


Malíř Vláďa Pinter s Kimem

jdou do hospody

kde je dneska pošta

a sní o komunitě v Čáslavi

po nebi jde kasiopea


V La France Tony Ducháček

úsporně tančí jančí

praštil se do hlavy

má v uších sladký bonbóny

ty jsi fakt tak skvělá celá

zajedu do garáže

je dost místa

ztrácím

tedy získám


odpočívám na lavici

ve výčepu

Kim tiskne literární plakáty

a obtiskuje do beatníků

i svůj kolínskej vodoznak


Kolíne / Zkouška sirén

knedlíčková polívka v nádražce

do transfúzky pustit žilou

netlačit na pilu silou

půl litru je asi málo

stříká to ze mě dál

jaký si dáte kafe?


Hraju rovinu

zdá se že se nic neděje

klame zdání

kolem Bartoloměje

potichu vyslovené přání


Dejvy brousí death metal

vozí ho okoštovat

do celýho světa

stejně mu je nejlíp

na přídi U Vodvárků

na Zálabí

snadno se zalíbí


Kolíne

nádražka v rytmu vlaků za oknem

zpožděné pivo

s omluvným úsměvem

zkouška sirén


Estébák Miki srká to svoje na stojáka

vyhýbá se mi očima

bonzoval Míšu

dostal ho do vazby

vinu zkouší odčítat

asi pojedem stejným vlakem

nejsem protkaný strachem

cítím v kostech úlet

nechám si ho ujet


Kolíne / Zkouška sirén

za několik minut proběhne zkouška

sirén

vinen obviněn


Na rovinu hraju

Prďa diriguje Pokojíček

a buší do bubnu

klid v kruhu borovic

let's go do Konárovic


Sting v televizi je modrý

nádražka se zklidnila

vylidnila

zvenku je slyšet hlášení vlaků

svíčky na stole zapaluje

západ slunce

proniká dovnitř přes větve stromu

dej tomu šanci

dej tomu


Zkouška sirén

bude provedena zkouška sirén

Kolíne

Vzali mi půl litru krve

po druhém Bráníku

si nechávám ujet vlak

sfouknu z duše prach


Obloha je šmolkově modrá

jako Sting v týví

splývají

nádražáci se střídají

traťováci, fírové, vlakvedoucí

nevědoucí


„Dneska ste hezká“ říká

jeden z traťováků servírce

ve vzdušné košili

je černej jak bota

záclony se zvedají

závory jdou někde dolů

jízdní řády neznají

vrypy do stolu

hlas ohlašuje vlaky

na příjezdu odjezdu

jakýpak s tím saky paky

člověk se mění nezmění

omlouváme se za zpoždění


Pojedu nějakým, co už měl dávno odjet

průvodčí chce malý pivo

veze si za sebou kufřík na kolečkách

jakoby nastupoval na poslední vlak

pivo prsklo, tak směs a vývar

počká si na zázrak


V nemocniční sámošce

jsem potkal malou Popelku

sledovala pohyblivou reklamu

na tabuli

někam to jelo mizelo

tohle už hraničí

proslepičí kvoč

přebírám to tam i zpátky

pohrdnout zadními vrátky


mám z transfúzky poukaz na

osmdesát korun

kupuju si Pres rohlíky

kapiový salám papírový kapesníky

druh tajný obsílky


Ještě doplatíte dvacet sedum

hlásí sympatická pokladní

nakláním se víc nad ní

svíčky zapaluje západ slunce

odšpuntuje na Zálabí

zdráhavá srdce


Kolíne

Pojedu nějakým, co už měl

dávno jet


Zkouška sirén v poledne

zaskočí ti kost

ve vegetariánský polívce

vinen obviněn

stříká to ze mě dál

na páté nástupiště přijede


Zkouška sirén

právě probíhá zkouška sirén


Kolínečku, Kolíne








. . .

Alžběta Johanka Petrová: Přijde do Tvojí zahrady ve stopách jelena

neděle 16. května 2021

Alžběta Johanka Petrová (* 1993) se narodila ve Vlašimi. Vystudovala divadelní dramaturgii a audiovizuální tvorbu v Opavě. Pracovala jako režisérka, dramaturgyně a pedagožka. Je autorkou dramatických textů a básní. Počátkem roku vyšla v nakladatelství Klenov její debutová básnická sbírka s názvem Zastaveni. Ve volném čase ráda přebývá v tichu a v přírodě nebo pomáhá překládat divadelní hry ze srbštiny.















* * *


Dítě spí

muž pochrupuje

mlask mlask

jsi sama prostřená

na prostěradle ze stoprocentní bavlny

proč dnes v noci

spadala všechna hořící tělesa

na tvoji hlavu

potichu

hvězdami korunovaná


a ráno zas to všechno rozčesat






Velkopáteční


Ze štěrbin hrobů

prosakuje ptačí štěbetání

po krvi ani památky

na kříži chlap

ruce roztažený

nikdo mu do náruče neběží


kdesi v trávě jako pohozená

vykvetla z mrtvého ticha

čemeřice vonná

pro Krásu

kterou jsi zatím nespatřil






Na Dušičky


V hebkých šálách

slova napůl

rozpila se

směřujíce na hřbitovy

pokládáme věnce

vzpomínáme

jaké to bude

až se přestaneme jevit

těmto ulicím a lidem

Zůstaň s námi, Pane

jako zažehnuté svíce 

mrtvých






Adventní


Přijde.

I pominutý psík paní Fialkové přestal štěkat.

Čtyři odpoledne.

Světla se rozsvěcí,

světelné majáky.

Jsme tady!

Sněhem omytí

na tenounké stopce

poslední jablka,

skvrny bolesti

nikdo neochutnal.

Přijde

do Tvojí zahrady

ve stopách jelena.

Brzy!






V očekávání


Pod kusem látky

v nejspodnějším břiše

ozývají se

naléhavé doteky

To nic říkají

to jen šelest motýlích křídel

Já ale nevěřím

že bych jich přes noc tolik spolykala






* * *


Zapadlo nám

jak to bylo v plodové vodě

plavat neustále

hlavou dolů

v červenomodré tmě

tlumených hlasů

bez jasnosti


A pak že jsme neprorazili






* * *


V pronájmu

2+kk

tísníš své sny

do zasklených obrázků

moří, vytvarovaných pahorků žen a citátů:

„Všechno, co se má stát, pomine.“

Objevuješ své vlasy

po mytí na podlaze i v jídle

jako stopu, že tu jsi.

Že jsi.

Pečlivě vkládáš Gran Canyon

a osamělou ženu od Jana Zrzavého,

která je nejspíše těhotná

do okrového kufříku.

Aby něco zůstalo.

Blbost, říkáš.

Je ti jen pět a dvacet.

A stejně tajně převažuješ,

jestli je toho víc v Tobě

nebo před Tebou.






všem Cyrilům

 

Slunce dnes nevyšlo.

Větévky jilmu bez pohnutí.

Koně probořily ohradu

a ženou se splašení ulicemi

narážejíc do dětí

v klidné zóně pro pěší.

Proč neodvrátíš hlavu a díváš se na to, Cyrile?

 

Při důkladném ohledání

prostor Tvého těla

diagnostikovali

vzácný karcinoid.

Ale ten Ti přece vyoperovali…

 

Tak proč pořád myslíš na smrt, Cyrile?






* * *


V ohlušujícím šumění

prodloužených myšlenek k Tobě

uslyšel jsem zavolat své jméno

a v něm

první nádechy všech






Místo


Obratník Kozoroha

se dnes přehoupl

z jihu na sever

Tonetka

kolem jejíž nohou

jsi obmotával nohy své

patří teď ženě

s vysokým drdolem

Nediv se

až bude Tvůj domov 

domovem cizím

Zmizel a nic ti o tom neřekl

Až se tvé končetiny

stanou jen přicvaknutými pahýly

k tělu

nediv se 

a beznohý běž

hledat

odkud jsi se vzal






Otec


Otec a já

jsme jiní.

Jen jednou jsem viděl

jeho tvář v tváři mojí:

při nazouvání bot

paty sešlápl,

aby se nemusel ohýbat

nebo hledat lžíci.


Pro zachování

mého otce ve mně

mám všechny paty sešlápnuté.





. . .