Leželas na trávníku jako načatý
přezrálý camembert. Teprve později
jsi ucítila mravence,
zjistila, že trávou zeleň nevypereš.
Vzpomínky, vzpomínky: kdykoli vidím zelenou šmouhu
na zádech tvých šatů,
přemýšlím o historii,
kdo v ní vůbec umí číst.
na štědrý den
dědečkův hrob
opět obrazil
definice slova plýtvat
se nevztahuje na počet sirek
pohaslých před modlitbou k bohu
nedoplatek za mýdlové opery nám zůstal od chvíle
kdy mě na pelesti vedle tebe zastihla dospělost
jen ti znovu být tak na dotek blízko
a odtáhnout se od výhod
které ze sebe po nocích smývám
jako tehdy pach erárního strachu
strachu že jsem vás tam nechal
a doteď mě hledáte kdesi po oddělení
na boží hod
z plácku u popelnic
pročítat společnost
prý je rozkmotřená jako nikdy dřív
tehdy se však sjednotila
pohledem na župan
v němž mi tě přivezli domů
po kolapsu plic
víš že spolu nechodíme řekls
a pak mě vískal ve vlasech
jako bys snad chtěl všechno popřít
možná jsi v nich hledal předešlé já
a dobu kdy ještě nebylo třeba
preventivně ranit
věříte na něco? družila se svědkyně
tak jsem jí vyprávěl
jak nám po milování zhasla svíčka
a tys mě nechal odejít
po růženci čapla rozpačitě
jako já v polibku hledala lásku
jen odhrnout deku a jitro polaská i tebe
zůstáváš schoulený v hlubinách intimity
kam vpouštějí pouze osoby nahé a bez brýlí
stojím vedle nich a můj dech se zplošťuje
jako bych se měl přistihnout při zjihnutí
přiznat co stále silněji tane do ticha
odcházím a opuštěnou ulicí snad i popoběhnu
přestal jsem plýtvat slovy
a vlastně i sebou –
teď stojím sám
na konci uliček
které osleply
kolik roků tam tolik i zpět
a každý tvůj dotek
zkracuje krok...
při snídani tě pár věcí ještě stačí překvapit
třeba když se ozve
tohle je jiné zachvění než do chladného rána
i tak se míjí účinkem
každý hrajeme na jiném serveru
je věta kterou jsi pronesl jen tak v meziřečí
nyní našla svůj význam
jako student mezikulturní komunikace
jsem tě polopatě učil hrát prší
v zápalu se totiž ukáže naše pravá tvář
a také že ano!
prý jsem žalud a špatně míchám karty
slyšet mateřštinu nikdy nebylo tak osvěžující
a s ní i záchvěv v soukolí plic
při barvení vlasů jsem se tě přece jen dotýkal jinak
než jako levná pracovní síla z východu
nečekaně platonická intimita totiž ukázala
že jazyková bariéra je pro nás dva tou nejmenší
víš kde mě najdeš řekls
i když jsi tušil že zbytečně
ta doba už je dávno pryč
předběhli tě a já teď vím
všechno vím –
v lipsku jsem měl zapomenout
chvíle před spaním
však ševelí všude stejně
jako canopus dokola vrací mě
nazpátek do ústí…
v žilách jim koluje neon z nedalekých hal
a málokdo je snese
přitom to byla cikánka z kolonie
která mi jako jediná řekla
že jsem hezkej
jen tak
Vždy a znovu mě zasáhne
do paměti kouř ohně
a vůně v popelu upečených
brambor.
Je to prastará vzpomínka
přesahující paměť nespočtu
generací. Je to vzpomínka,
která se k nám dostala
prostřednictvím brambor
od Indiánů. I brambory
mají svoji paměť.
8. 8. 1993
Vesnickým sálem
polka, valčík, polka.
Muzikanti se dlouze rozehrávali,
teď nestačí střízlivět.
Svět stavím z holých věd.
Jakýsi svět:
hrbaté písmo silnice,
láska k nesmělé En,
kamarád s úsměvem
papírového draka,
samota –
s velrybím břichem
muže Godota.
Půjdu vařit kávu,
zachraňovat situaci.
Zpívá tady les,
Johanne von Goethe,
Vaše nová adresa:
Koncentrační tábor Buchenwald,
pošta Výmar.
Dny se krátí
a za Solou
brzy budou mít práce
na vagóny.
Nastoupila do vlaku, vlasy ještě mokré po ranním sprchování.
Shromažďování oblečení, které zůstalo ve svlékárně,
nakládání oblečení na nákladní auta, čištění prostoru: 15 osob
Vlasy, když si je rozpustí, se jí na ramenou stáčejí.
Vynášení mrtvol z komory a jejich vlečení k výtahu: 15 osob
Polibek na šíji a překvapený pohled holčičky ze školního portrétu.
Nakládání do výtahu: 2 osoby
Chtěla by se učit zpívat, najít svůj hlas.
Stříhání ženských vlasů: 4 osoby
Pravda a sen na jednom provaze s roztřepenými konci.
Tahání zlatých zubů: 2 osoby
Konec světa bude deštivý a větrný.
Obsluha generátorů: 2 osoby
Hluboko uvnitř věřím, že se jednoho dne vrátíš.
Obsluha výtahů: 2 osoby
Srdce jsou trumfy.
Vytahování mrtvol z výtahů: 2 osoby
Ďáblice jsou Eden a Praha Náhradní Město.
Vlečení k muflovým pecím: 2 osoby
Láska se vrátí, zralost uvolní sevření.
Vkládání do muflových pecí: 2 skupiny po 5 osobách
Vyneste trumfy! Básníku, malířko, skočte!
Dozor: 4 osoby
Tato noc jen zdá se. Měsíc je pod obraz a usmívá se.
Sektorem noci
prošli tiše.
Zůstanou při sobě,
i kdyby jaro lhalo.
Píšeš z ostrova Mauricius:
Starají se tady o mě jako o královnu,
záložkou v mojí knize
je květ mangrovníku.
Tady občas prší
a jestli mě někdy budeš mít dost,
shoď mě z Juditina mostu
na ledolam; tam,
trochu severněji
po proudu.
Až bude láska u a e á.
Jsou to bezmála dva roky, co přišel.
Otevírá kufřík s cennostmi,
odkládá svůj oddací list,
tátovo parte,
rodné listy holčiček.
Leží tam,
dopis, který tak dlouho
čekal na odpověď.
Je odpoledne,
ticho regálu,
v mlze tone sad.
Navečer přijedou holky
Sakuradžima,
Malahat.
Na podlaze se vrší archy popsaného papíru,
třetí týden pokrývá zahradu sníh.
Taky máte v botách mokro? Miluji to.
Brouzdají se návějí pod Hladovou zdí.
Srdce a oči má veliké jako svět.
Postupně jmenuje básníka Holana,
Restaurant Peklo i Sochu Panny Marie z Exilu.
Všude jenom cáry slov, ale ji bere doslova.
Sníh zakryl zahradu, a přitom tolik odhalil:
stopy laní, účel trpělivého čekání –
unisona hlasů
s kurážnými přechody mezi tóninami.
Jsi ze souhvězdí Enduro,
ale pro mě znamenáš celý vesmír.
Dělí nás čtyři sta šedesát světelných roků
nebo jen polštář, který ve spánku objímáš.
Včera se Mars přiblížil k hvězdokupě Plejády.
Oblak plynu, přes který se hvězdy pohybovaly,
odrážel jejich světlo.
Všichni jsme závislí na ušlé cestě –
vyděděnci nemocní řečí. Opršelí a zesurovělí.
Pro nás dva však čas jako by neexistoval.
* Statistické pasáže v básni Stará zpráva II. pocházejí z knihy Dopisy z popela – Záznamy židovského sonderkommanda v KT Auschwitz (David Polian, nakl. Academia, 2025)
sundali jsme si boty a vysmrádlo naše češství
putovali jsme okcidentálně až
jsme dorazili do kraje bílých zdí
všechno zoranžovělo lidé žili formou sonetu
dávili jsme se sangrií a vzpomínali na knedlo zelo
na pláži nás oslovil prorok
strašlivé oči kuřecí úsměv
plakal byl ve vlastní zemi
vtiskli jsme mu do dlaně minci
a poslali ho pryč