Filip Klega: Tak snad to vyjde

neděle 8. prosince 2019

Filip Klega (* 1992) je z Ostravy, nyní pobývá nejčastěji v Brně. Je součástí Vítrholce, se kterým vystupuje po klubech a undergroundových festivalech. Organizuje básnické akce, dost často na různých čtení poezie vystupuje. Je součástí větší komunity současných mladých básnířek a básníků, kteří se vyznačují tím, že poezii píší ručně na papír (do deníku) a až pak ji případně přepisují do počítače. A také tím, že hledají zaměstnání, které dává alespoň trochu smysl a přináší peníze. Oblíbený lokál: Kavárna Švanda.


(Foto: Zuzana Lazarová)













***


Dominik Bárt má zase čtení v Brně
Už to trochu přehání
ale napsal pár nových básní
což je vždycky pozitivní
zvlášť když mu Jana Orlová
promluvila do psaní
Tak má zase čtení
A to není na škodu

Až budeme velcí
a budeme mít čas nebo peníze
navzájem si vydáme pár knih
v nakladatelství
co spolu založíme
Bude se jmenovat
První doba
Takže až zas někdo bude pochybovat
o době
v které Dominik tvoří
bude moci říct
Tvořím v První době





***


Sedím ve Švandě a piju dvanáctku
která mi nechutná
Rozjímám u Bondyho a přemýšlím
kolik že sem toho včera vypil
Asi jako ten den předtím
Naštěstí ovšem pamatuji si
že sem nezapomněl
vše co sem vymyslel
až na jednu báseň nad ránem
o strachu z dvaceti sedmi let
ale nakladatelství a svatba
a věci kolem
mám v mysli

Budu o tom mluvit
a pak se to stane





***


V hospodě jsou pořád stejní lidi
a stejné pití
Petr Lorenc je šik
Štiler bez peněz
Slávka není sama
Aleš Mrázek si chce koupit loď
a na ní mít Švandu

Některé věci nezměníš
ale v hospodě na lodi
můžeš objet svět
hlavně když tam bude
Pepa Maňák
v cuklích





***


Včera sem chtěl sbalit Elišku
ale hlavně sem nechtěl být sám
Řekl sem jí
Pojď se mnou domů
Řekla mi
Filipe, takhle to nefunguje

A ne
Naštěstí
Neumím balit holky
Díkybohu





***


Borci,
potřebuju 300 tisíc
a ideálně tak milión k tomu
Máte někdo prachy?
Chci si koupit barák v Obřanech - faru
Tam budeme bydlet
mít nakladatelství (První doba)
kavárnu
a koncerty a výstavy
Vyřešilo by to spoustu problémů
a přátelům bych dal práci
Jen mít ty prachy…

No a kdyby se to eseróčko rozjelo
založili bychom samozřejmě politickou stranu
ISBN
Jen ještě nevíme
co ta zkratka znamená





***


Už pár dní se ptám
kamarádů
známých
a náhodných lidí
že hledám práci
A potom když jdu z hospody
nějaký polotmavý bezdomovec
co chystá se spát u Husy
zeptá se mě...
- Peníze nemám řeknu z fleku
...jestli nemám cigáro
Pak konverzace
a že pro mě má práci
Kopat jámy na kostele v Brně
Dal sem mu prachy na žrádlo
Prej je chvilku venku z krimu
24 let seděl jestli si dobře pamatuju
Zítra se v 16:30 potkáme na Zelňáku
a půjdeme do práce
Tak snad to vyjde





***


Toto je báseň pro
Jakuba Adamce
Janu Tkáčovou
a jejich dceru Delfínu
Včera sem ji poprvé viděl
a usmívala se na mě
Až mi bude 48
řeknu jí
Tebe sem balil už když si měla rok
Jsem trochu úchyl
ale nic špatného v tom není





Sudety


Krnov
Mladějov
Trutnov

Pelhřimovy

Všechny ty fesťáky jako zákop
A kapely jsou nálet





The Pau


Neřvi
Nedívej se tam
A pojď

Hele, to je ta Polka
co před chvílí hrála!
Jdem ji sbalit
Každý z jedné strany
Já sem Německo
Ty Rusko
Ona Polsko

Neřvi nic
Nedívej se tam
A pojď pryč





Obytný autobus


Cestou nach Budweis
nás napadlo koupit si autobus
Ideálně ten v kterém teď jedem
Mercedes
Diesel
Motor desítilitr šestnáctiválec
Na dálnici žere 27 litrů
Na Vysočině 50
Jen tři čtvrtě miliónu najeto
Hodně jsou prý milióny tři

Bydleli bychom tam
Extra ubytovna v zavazadlovém prostoru
Pojízdné nakladatelství a výčep
Protože když nemůže Mohamed k hoře
Musí hora k Mohamedovi

Přijeli bychom před Švandu
Vyvalili pípy
Pozvali štamgasty na vernisáž a na koncert
Udělali bychom čtení a prodávali knihy

Toto je náš obytný autobus
Teď už jen mít řidičák skupiny D





Obytný vrtulník


A když sem tak přemýšlel
o obytném autobusu
vzpomněl sem si
že sem chtěl mít vrtulník
a napadl mě obytný vrtulník
Sice ještě nevím jaká značka
kolik žere
a kolik to má nalítáno
ale určitě diesel
a nějaký pořádný
ať tam můžem bydlet
a ať se tam vleze klavír
Pozor, žádné křídlo!

Budeme tam provozovat
létající nakladatelství
a létající hospodu
Normálně přiletíme na fesťák
na Krákor, na Mišmaš, ke Skalákovi
ať se tam dá přistát
Zevnitř vyleze celý Vítrholc
už připravený, zapojený, nazvučený
a spustíme rokenrol
Kořalka poteče proudem
Knížky půjdou na dračku
Pak se tam vyspíme
a poletíme jinam

Toto je náš obytný vrtulník
Teď už jen mít pilotní průkaz





Historické téma: Právě jsem se vrátil z fronty


Bylo to někdy během Velké války
S nejlepším kamarádem Janem
jsme seděli v táboře
a přemítali
k čemu že to vlastně všechno je
Ten šestnáctiletý kluk
co jmenoval se David nebo Dan
je mrtvý
Můj kamarád Slíva
je mrtvý
Můj kamarád Štiler
je mrtvý
Jsem tu jenom Jan a já
A té noci jsme se rozhodli
přeběhnout na druhou stranu
Ráno jsme to provedli
Dali jsme se k legiím
a v Rusku
mě můj nejlepší kamarád Jan
nechal umrznout

Právě se vrátil z fronty
ke své ženě a žil
Po druhé válce ho zavřeli
a nechali chcípnout
tak jak on tehdy nechal mě 





Historické téma: Pétépáci


Jsme banda pétépáků
O půl druhé nás budí
a ve tři ráno zapřáhnou
Na korbu náklaďáku
nakládáme bedny
Některé jsou těžké
jiné zase malé

Jsme banda pétépáků
Je tu ten chlápek co říká
Tak co, Filipe, mě zas bolej nohy
a Toník kterej přitrouble se usmívá

Koukaj na nás přes prsty
a komandujou jakou zvěř

Jsme jen banda pétépáků
a je tu i pan Balog
62letý cikán co diví se
že žádní další cikáni tu nejsou
Je z 11 dětí a sám má tři
Ženu na vozejku
Maká jako ostatní a čekáme na ráno
Pak nás pustí do baráků
Jsme jen banda pétépáků

A já su piča básnická!

Jednou připravuju rekonstrukci bitvy
a mám pocit jak vrátil bych se z fronty

Jednu noc sem ve skladu
a zdá se mi
že jsem politický vězeň

No asi budu…

Žádný PTP
Ale PPL





***


Zeptal sem se Marka Timka
jak získat čestný doktorát
Prej napsat o tom báseň
A tak sem to udělal 





***


Když jsi slepej
Musíš dělat hudbu
Když jsi hluchej
Musíš malovat
Když jsi němej
Musíš psát
Když jsi blbej
Musíš pracovat





Vývoj kapely


Děláš covery
Zpíváš anglicky
Začneš zpívat česky
Seš slavnej





***

Bártovi


Před válkou
se Brno skládalo
z třetiny z moraváků
z třetiny z němců
z třetiny z židů

Teď je Brno
z třetiny brňáci
z třetiny ostraváci
z třetiny slováci

A za 2000 let
tu budou už jen číňani





Přátelé v Brně


Všichni se spolu
tak trochu
bavíme
I když se třeba
úplně nemusíme
Jsme takový lidský vzorek
Evropské unie

Vzájemně je to
nejen ekonomicky
výhodné





Smutný


Kdyby se zítra měly zavřít hranice
a já neměl kam jít
ani se kam vrtnout
Zavřenej tu být
Neváhám a seženu si zbraně
Jako Mašínové
prostřílím se ven
z té mašinérie

Prohlašuje týpek v hospodě

Sice bydlí s mámou
Nemá práci
Permanentně zhulenej

Ale aspoň má jasno


. . .

Anna Beata Háblová: Slam obchodního centra

neděle 1. prosince 2019

Ideální báseň na začátek adventu. Nebo alespoň částečně ideální. Anna Beata Háblová (* 1983) ji přečetla na večeru Nedělní chvilky poezie.CZ v brněnských Podobrazech a hned jsme ji o ni požádali. Poezií a architekturou se Anna Beata Háblová zabývá dlouhodobě a je jasné, že se tyto vlivy u ní propojují. Obchodním centrům věnuje i jednu z kapitol ve své nové knize Nemísta měst. 


(Foto: Ladislav Zedník)
















Slam obchodního centra


Vítám tě! Jsem obchodní centrum,
jsem tvoje nové epicentrum.
Pojď, rychle, vejdi do mě,
dneska jsem vážně ve skvělé formě
krabice, kterých ti za městem leží
tolik kolik chceš. Tvé auto (stále svěží)
se těší, až se vydá po dálnici
k mojí unifikované tržnici.

Neváhej! Rychle do mě vkroč,
zažiješ klimatizovaný kolotoč,
automatickými dveřmi se ti otvírám,
kvůli tvé kreditce umírám,
reklamy rozkročuju jako dlouhé nohy,
triček a kalhot najdeš tu stohy!
Na nic už nečekej, čekám jen na tebe,
až mě tu někdo jako ty ojebe.
Dám ti co chceš: krásu a štěstí,
budou ti slušet jako želízka na zápěstí.
Udělám tě zase chtěným a svěžím,
stačí jen sbírat nálepky do soutěží,
k tomu si koupit pár krémů a tak…
zkrátka ber všechno, na co padne tvůj zrak.
Co s tím budeš dělat, vyřešíš pak.

Co by jsi doma dělal s rodinou,
když můžeš mezi regály spočinout?
K čemu by ti byly doma peníze,
když je můžeš utratit v americké frančíze?
A k čemu by ti byla tvoje duše,
kdybys neměl appky na její retuše?

Eskalátor tě vynese za lepším zbožím!
Já jsem totiž tak trochu chrámem božím
a jestli toužíš po duchovním prožitku…
(teď jsme se dostali k nějakému přežitku)
…každopádně má jména tě navedou správně:
Eden je tvůj ráj a ne sůl v ráně,
Palladium je posvátný předmět, který tě ochrání,
Futurum je tvá skvělá budoucnost k dostání.
Nesmrtelnost zaručí Fénix jako pták vylétající z popela,
Olympia je vrchol a ty v něm posazený do čela!

Ve skutečnosti jsem tvoje panoptikum, tvoje vězení.
Údaje o tobě ve mně zkamení,
vymačkám z tebe všechnu šťávičku,
podoba zbyde ti už jen na selfíčku.
Ve mně si nesedneš, kam se ti zachce.
Otevři pusinku, ať ti tam nacpe
reproduktor hudbu podle tvé chutě.
Tady se nefotí, varuju tě!
Tady se neběhá ani nekřičí,
nebo budeš vyhozen livrejovanými škrtiči.
A jestli sis vzpomněl na demonstraci,
ve mně se demokracie záhadně ztrácí.
Už žádná svoboda, jakous měl venku.
Dostaneš lízátko anebo plenku.

Ze spleti schodů už nenajdeš cestu ven.
Co jsi tak schlíplý, vypadáš unaven!
Sotva se držíš ty chudáčku malinký.
Co tady vlastně chceš bez svojí kreditky?
To radši jdi zase odkud si přišel.
Co vlastně chceš v mém krásném břiše?
Ještě mi tady svou schlíplostí uškodíš
a musím říct, že dvakrát moc nevoníš.
Vlastně ti docela dost smrdí z pusy,
a nemáš už ani za co koupit si džusy
ani bambusy ani citrusy ani ubrusy
ani kuskusy ani falusy ani statusy!
Prostě nic? No to se mi snad zdá!!
No tak už běž!
kšá
kšá
kšá!

. . .

Poezie a klimatická krize, vol. 2: Je chrám, kde nemusíš věřit

neděle 24. listopadu 2019

"Druhý díl" poezie na téma klimatické krize připravil a opatřil editorialem Matěj Senft. (První vyšel na našem webu 29. září 2019 a určitě se nebráníme tomu, aby tento "seriál" pokračoval i do budoucna. Téma si to zaslouží a jistě se bude vyvíjet.)


(Foto: Barbora Nováková)





















My a země jsme jedno

editorial – Matěj Senft


Jednoho letního rána za mlžného východu slunce jsem oprášil proutěný koš, za pásek si napasoval nůž a vydal se do korouhvických lesů. Míst, kde jsem od dětství sbíral klouzky, babky, modráky a hříbky. Nečekalo na mě však nic než planina. Listy seschly, kmeny rozežral kůrovec. Tady kdysi býval les.

„Poezie vzniká, když se emoce promění v myšlenku a myšlenka ve slova,“ tvrdil americký spisovatel Robert Frost. Básník doby klimatické krize nemůže necítit bolest naší společné milenky země. A vycházíme-li z Frostova tvrzení, nemůže o ní nepsat.
Novodobý fenomén poezie ekologické/environmentální, poezie klimatické krize nebo přírodní lyriky 21. století se roztrhl jak pytel s ovsem. Není jednotný název ani přístup ke zpracování tématu. V blízkém budoucnu se však chystají sborníky, čtení, odborné články a mnohé další výstupy do médií. Můj výběr je tak jen první stručnou vlaštovkou, která má spíše nalákat na projekty komplexnější, provázané jako lesní podhoubí. I na mou samotnou polemiku nad environmentální poezií (říkejme jí prozatím tak) je hnízdo tohoto editorialu příliš těsné. (Své myšlenky rozvádím v připravované eseji.) Rozhodl jsem se proto uchýlit se k výmluvné taktice – vybral jsem autory, z nichž každý reprezentuje odlišný způsob nahlížení klimatické krize očima básníka.
Přes svou rozdílnost mají všichni vybraní básníci společná východiska: klimatická krize se jich dotýká, prožívají její dopady; svět vnímají jako jednotný, neoddělují člověka od přírody, a především pracují s hlubokou imaginací, která však a možná právě proto často bývá poctivější než práce novináře. Vybral jsem poezii básníků, kteří čtenáři prostředkují zcela nový a nezbytný pohled na krizi, v níž se všichni zmítáme.
V prvé řadě představuji poezii mého bratra a šéfredaktora magazínu Greenpeace Lukáše Senfta – jeho první text by se dal s přehledem považovat za manifest environmentální poezie a zároveň za text seznamující čtenáře s dopady klimatické krize lépe než většina novinových článků. Básně environmentalisty Radka Štěpánka jsou vzornou antropologickou sondou, již autor prováděl už mnohem dříve, než nám začal klepat na dveře konec světa. Tyto dva básníky považuji za naprosto neopominutelné, mluvíme-li o environmentální poezii, která je hlubinná, spirituální, ale stejně tak alarmující a přesná ve svém vyznání.
Následují básně, jejichž zařazení není tak jednoznačné, mísí se v nich řada jiných (o nic méně zajímavých a aktuálních) témat. Přesto jsou jejich přístupy a pohledy pro diskuzi o environmentální poezii neopominutelné. Šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar, Adam Borzič, prezentuje ve své tvorbě přírodní mystiku, hlubinné souznění se vším živým kolem nás, do něhož se zasekává klimatická krize jako sekera do ztepilého stromu. Doktorandka Anna Kotvalová představuje poezii, která sama o sobě environmentální není, kontext však z básně Vichřice vytvoří naléhavé volání o pomoc člověka, zvířete i zeleně. Na závěr uvádím svou jednu báseň. O tomto kroku jsem dlouho uvažoval, nechtěl jsem zprvu do svého výběru zařazovat i svou poezii, nakonec jsem se však rozhodl ji zde zveřejnit, aby tak doplnila poslední kousek skládačky: milostné vyznání umírající lásce. Tak se vracím zpět na začátek, k prožitku každodenního utrpení naší společné milenky. Zakončuji tak svůj úvod klouzající jen po hladině environmentální poezie, která vypovídá o nás a přírodě jako jednom tělu. Vždyť jsme všichni ze stejné vody, z jedné hlíny.
Vám všem, milencům země, přeji hlubinné čtení!





A co zdědila má generace?

Lukáš Senft


Oceán, ve kterém plavou kontinenty plastů, lahve, černé pytle, kelímky od hnusných jogurtů, kondomy po průměrném sexu, umělohmotné pevniny větší než Španělsko a Německo a Francie dohromady!, více plastů než ryb v oceánech tvořících polovinu kyslíku (za každý druhý nádech vděčím vodě), zdědili jsme mořské ptáky s prosoleným peřím mrtvé na plážích, probodené brčkem, trapná smrt milionkrát za rok a dalších 100 tisíc mořských živočichů zdechne každoročně kvůli plastovým sračkám, sežerou pytlík nebo třeba igelitku z Billy, zadáví se, pojdou, tělo se rozloží a uvolní ze žaludku igelitovou tašku, která se jako vláčná, bělavá duše vznese k hladině – aby byla pozřena další želvou nebo lvounem a svou reinkarnací přivodila další smrt, a tak dále, plastová samsára, 6,3 miliardy plastu rozptýleno do planetárního oběhu a země krvácí černé zlato, zkapalnělé dinosaury a přesličky, které si na každém čerpadle pumpují do auťáků fotři, co na to mají právo, protože svoboda, protože si na to vydělali (90 milionů barelů uskladněné historie každý den spálené v motorech), jejich auta zabíjí králíky, cyklisty, je samotné, děcka z autosedaček rozflákaná na silnici, ročně víc než milion mrtvých lidí, je to nejmocnější terorismus světa, vzduch se třese v horečkách, požáry hučí v Kalifornii i Thajsku, ještěrky a palmy v plamenech, a čurák Klaus mezitím lyžuje v Davosu a nic z toho není pravda, protože jemu je spíše chladno, a až potká „globální oteplování“, zeptá se „A vy jste kdo?“, ledovce vypouští metan, ledovým medvědům z tepla slábnou a praskají kosti v penisu, takže ubývá medvíďat, která by bylo možné ubýt palicí, a dole na jihu, v Kapském městě dojde voda, 20 tisíc lidí na jednu stanici, 50 litrů na osobu, na lidskou osobu, které patří kosmos, stejně jako jiným osobám a jiným vodám a vzduch je travidlo a oheň pluje po větru nad spálenou travou a 2. srpna 2018 hlásili v rádiu, že „horko v Německu vysušuje Labe a začíná se objevovat munice z druhé světové války“ a tisíce lidí migrují a statisíce dalších je nechává topit v tom zasviněném moři, mezi prezervativy a mezi racky, které zabila růžová brčka, a zdědili jsme mlčení, protože teď si máme všeho vážit, protože dřív byl komunismus a teď je kapitalismus, možná nový fašismus, ale to je pořád lepší než něco jiného a držkujou jen neomarxisti a za posledních 30 let, těch nejlepších 30 let na nejlepším z možných světů, způsobilo celou polovinu emisí skleníkových plynů jen 25 mamutích firem, ExxonMobil, Shell, BP, Chevron a další, které vedou ti, co se snažili a někam to v životě dotáhli, a mezitím v roce 2006 vyhynul říční delfín Baiji, který v čínské řece Yangtze plaval 20 milionů let a v legendách symbolizoval mír a prosperitu, dnes je ale čínská řeka Yangtze neobyvatelná a říční delfín Baiji byl nejspíš ekoterorista a neomarxista, protože vyhynout je opravdu vyhrocená forma protestu, měl se spíše snažit něco změnit, měl vést dialog s ExxonMobil, Shell, BP, Chevron a dalšími, měl si na chvíli utáhnout opasek, měl si zachovat zdravý rozum, zvážit extrémy a zvolit zlatou střední cestu, měl vyhynout jen tak napůl. Jako každý slušný člověk.





Viriditas

Lukáš Senft


Na poušti provoněné lety do mračen nad Mekkou
Stařeč víří ostrá zrna
„Půjdu na poušť a obléknu se v divoký mech“
Zelené čelo a safírové oči v šatech poutníka
Tančí
Krouží kolem vlastní osy, dráždí Zemi-toužebnici, kabát zvedá v rozpučený květ
Skrze duny proráží
cypřišové kmeny a šlachy baobabů
Alej stínu
V tetelivém větvoví proplouvají tučná rybí těla
Nad hlavami pocestných švihají ocasy, odráží se a vrhají
ke dnu nebes

II.
Dubové prsty nad vláčnou dlaní
Skřípají kostlivci hvozdu
Chrámu bez konfesí
Umírá čas
tovární přesnosti
Kovové vteřiny tlí, stříkají na věčnost v korunách
Koruny plují v rytmu dechů
a ze zlatozelených vln Někdo hledí,
naznačuje
ale mlčí
Co pamatuje země, to ví stromy
V Posázaví drkotá žebřiňák toskánských sedláků
Rozepnuté košile a pot otřený do kapesníků
Ozvěnou se nese výkřik Adonida, právě teď umírá
ve slaném tichu přesvatých kmenů
bok proražený kancem Krev na drsných štětinách
Tady, vidíš?
A stařeny v tógách setřásají
jmelí do bělostných pláten
A ještě hlouběji a mnohem dál

Do trsů spánku, kdy jazyk neměl struktury
a neměl syntax,
protože kvetl
protože prýštil
a byla to zelená řeč
Jsou bohoslužby listů
a chvějivé liturgie
Toto je tělo země
Toto je krev vteřin

Dnem zarostlého oceánu, kde
každé pohlazení
zanechá třísku v dlani
prochází se snědá dívka
O lýtka se otírají lososi a plameny
krkavčích vlasů spalují
vše, čeho ses bál
Chodidla omyla mlékem,
blůzu ušil vítr od chladné řeky
a oči ošatilo Slunce
Sofie, ty zapomenutá, Sofie, zůstaň
Je chrám, kde nemusíš věřit
Vždyť žiješ, to snad stačí
Nekonečno do všech stran
a do jedné bolavé dlaně





Raci 

Radek Štěpánek


Ta bezmoc
když tam kde byl potok je jen vyschlé koryto
hasnoucí světla posledních hladin se hemží životem
a není kam ho přenést a není jak
nebe mizí v rybích tlamách jak v jícnech sopek mravkolvů
taky někdy dýchám to čím se dusím
čekám na pomoc která je nemocná
a unikám tam odkud není úniku
takhle to tedy vypadá
když otočíš pákou a v kohoutku jen zachrčí
když vypadne proud a když spadne síť
takhle se třese moucha v pavoučí síti
vidíš jak spíná ruce jak prosí?
a raci?
popředu i pozadu došli do vysychajících tůní
znají jen kořeny a vykotlané břehy
o co jsme lepší řekni mi
i babička přece radila: do studené vody
a pomalu zahřívat až k varu
a taky že jich byly plné potoky
já mám strach o to co zbylo
v dlaních mám další pokolení odsouzené k smrti
ani se nebrání
klepeta která by přeštípla prst
a k čemu jim jsou
tak možná prát se mezi sebou
řekni mi o co jsme lepší?
umíme jen vypustit rybník v době sucha
ale modlitbu za déšť neznáme
popředu i pozadu dojdeme do vysychajících tůní
nemáme právo čekat slitování
do studené vody
a pomalu přivést k varu
to je naše





Radek Štěpánek

Za jasných úplňků zní nad vsí


vytí vlků. Tři hektary pohoří
jsou jejich územím, rozervané skály,
holiny po kůrovci i houštiny smrků,
obehnané čtyřmetrovým plotem
pod vysokým napětím,
kde demonstrují svou divokost
a každý jejich spánek, lov i lásku
zaznamená vševidoucí oko kamery.
Jejich návrat není nic než důkaz
lidské pečlivosti: vše v novém světě
má své místo, které mu vyčleníme,
pokud nám za to stojí.
Po tisíciletích bojů je vlk poražen
a jen tady je před námi v bezpečí,
poprvé v dějinách plot nechrání
náš život, ale jeho přežívání.





Tlumená řeč pro granátovník na mém stole 

Adam Borzič


Tak, jak rosteš do výšky
- řeklo by se,
která obloha tě ukula?!
Ale ty vyrůstáš ze země.
Z půdy v malovaném květináči,
jehož hřbet pokrývají vlnky
Egejského moře.
Dřevo, větvičky, lístky.
Drobné, špičaté dýky.
Darovala mi tě Persefona
jednoho rána, poté
co zakopla o schod
a zůstala v němém úžasu,
protože spatřila po tolika dnech
mléko.

A tak je v tobě cosi z podsvětí,
jen odtud, ze země stínů, můžeš rodit
rajské plody. A přece ty souměrná dřevino,
kolik jasu sáláš. Zneklidňuješ mě.
Musím tě zalévat. Ty mě zaléváš.
Potřebuju tě. Ty mě potřebuješ.
Potřebujeme se, můj granátovníku.
V téhle podobě mi ale žádné jablko nedáš.
Jeho tíha by tě schvátila.
Nevím, zda vyrosteš výš,
jsem špatný zahradník.
Ale teď dotýkáš se mě,
musím proto k tobě blíž, musím se
osmělit ještě blíž…

Dívám se na tebe teď hodně zblízka
a vidím střelky, ty rýhy života,
vidím v tobě, přítelkyně moje
(ano tvůj gender je fluidní
tak jako jazyk, jako sama přirozenost)
snad všechny valouny podsvětního království
v té bělostné zemi u moře, kde vše je tak
šťavnatě chytré. Ale i v této říši znají noc.
I zde kdosi odloží bronzovou přilbu,
a sejde dolů, podívá se nalevo, najde
koš s jablky, ano těmi divnými, granátovými,
a pak vystoupí nazpět, odemkne dvířka
a vyjde zamyšleně na vzduch.

Možná že ho v tu chvíli
zatoulaný liják oblaží za krkem,
možná zchladí tu horkou vousatou hlavu.
Má drahá přítelkyně z podsvětí, co já vím.
Ty o tom muži a lidských dějinách víš jistě víc.
Já jen, že jsi živější, než jsem kdy myslel…





Vichřice

Anna Kotvalová


Rdousí mě nežádoucí proměna,
kapitulace mého těla.
Přibývající týdny, měsíce, roky,
na této zemi,
naživu,
postupně ukrajují kusy
mé zuřivosti.

Kým jsem byla?
Divoké, hladové zvíře.
Neukojitelné monstrum.
Věčně žádoucí po syrovosti,
věčně prahnoucí po všem,
co mi mohlo rozervat srdce
a prodrat se mými orgány.
Vzrušivá agrese.
Lesy zalité krví
z otevřených ran a šrámů.
Stopy divokosti.

Říkali, že to přijde.
Změna priorit.
Vybouření se.
Klid.
Bylo to nutné?
Urvat ze mě
Poslední kusy divokosti?
Změna priorit.

Už dlouho jsem se netáhla
ožralá po náplavce
s cizí rukou mezi stehny.

Vzpoura.
Vzbouření se.
Smáli se kdysi.
Smějí se dodnes.
Zapomněli.
Konsolidovanost převládla.
Nastal klid.
Ticho převládlo.

Tu vichřici v sobě
ale ještě cítím.
Bouří se, dýchá, vzdoruje.
Trýzní moje vnitřnosti.
To krásné, nezkrotné zvíře.
Syrová divokost.
Šílenství duše
nikdy úplně neustane.





Amazonským pralesům

Matěj Senft


popel popelu
šeptají listy
amazonských pralesů

mluvíme šeptáme si
potichu
přes plastové stěny
potichu
si podáváme milostná psaní

jako každý můj život
i tento brzy skončí

prach jsi a v prach se obrátíš

volám z pahorků hor
plastových kontinentů
šplhám na vrcholy
lidské marnosti
vstříc nebesům

dávno už vím
praotcové lhali
není jiný ráj
na zemi
kráčet pevnými kroky
po zemi
už tvé opuchlé nohy
dávno nemohou

na hoře blíže bohu
hlavou zmítané oblaky
se snad ještě nadechnu
čistého vzduchu

ukřižují mě
po tvém boku
ano na tom vrchu
plastových víček
lahví od burbonu
a falešných nadějí
mého dětství

vznesu se v letu

croa
zítra
odejdu do Croatanu

. . .

Zeno Kaprál: Svět stále měnil směr

neděle 17. listopadu 2019

Přinášíme několik básní z nové sbírky Zeno Kaprála Elegie naruby, kterou vydalo nakladatelství Host. Toto stojí o autorovi na její záložce:


Zeno Kaprál (* 1941), básník, autor scénářů a fejetonů, kdysi též souputník takzvané brněnské bohémy, je zde se svojí novou sbírkou. Příznivcům poezie je znám jako autor formálně vycizelované poetiky. Jeho Elegie naruby však vykazuje znaky podivuhodného obratu, který česká literatura zná například z pozdního díla Jaroslava Seiferta. V čase bilancování se autorův styl stává průzračnějším a básník se čtenářem komunikuje více než kdykoli předtím. Arnošt Goldflam, generační druh, dramatik a herec, na okraj jeho poslední tvorby poznamenává: „Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, leč sdělení lakonické a často se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho!“


(Foto: Dora Kaprálová)





















Před


Na první dobrou očekáván,
stojím u dveří poezie
a nerozhodně přešlapuju:
zaklepat, nebo vykopnout je?

Doživ jak Dante středověku,
mám právo, a je načase
do kamenného domu vejít
a ve zdech jeho schovat se.

Ten azyl byl mi předurčený
pradávno. Jen jsem netušil,
kudy mám jít; svět stále měnil
směr. Aby mi to znesnadnil.





Shrnutí


Dozvěděl jsem se to u výlovu
křesťanských ryb. Mrskaly sebou
v dřevěných kádích na valníku.
Bylo slunečno, ale chladno
a bahno nám čvachtalo nohy.
Obešel jsem rybník po hrázi.
I rákosí jsem rozhrnoval
na protější straně oválu.
Viděl ten Munchův otvor úst
a naslouchal tichému výkřiku.
To odevšad jitřilo mé smysly.

Tu poznal jsem, že nezáleží,
jaké volíme stanoviště,
ani jak často je měníme
odkud a kam, ať už po rozumu,
či hnutí bezradného citu
za jasného podzimního dne.
Že za jisté brát můžem pouze
to v dané chvíli. To, kde právě jsme.
A máme tam zůstat.





Soutoky


Čas stability soustřeďuje
dva prudké toky slavných řek.
Držím se hamerského břehu,
jistoty jeho navigace,
opouštím ji, a přece trvám
na témže místě jednostejně,
jak druhdy snílek pod mostem
pařížské Seiny, posteskl si.
Svět vody zdivo prostupuje,
nevyhýbá se nostalgii.
A přece ví, že zase bude
souš jeho, jak už kdysi byla,
kdy duch se vznášel atd.

Hladino růstu, nadržená,
vlny vrážející do bójí,
holubice s prázdným zobáčkem,
poklekající horo, i ty?
Neodolají brány města
plodové vodě. Prolomí je
zubatým štikám u dna snícím.





Albeř


Sochy a stromy se mi pletou
když po krajině se rozhlížím,
jako by vládla vertikála
všemu, co zemi dává smysl.

Nebeským krovem zastřešený
základy stínů nenalézám,
jestli i odpolední slunce
nemá se k dílu tančit na nich.

Kdo tedy vztyčil mocný templ
do babylonské výšky mraků,
odpověď znám a říci nesmím,
chvástat se tím a nadýmat se.





Maria


Viděl jsem obrys nad záhonem
a rozpačitý z něho byl.
Blízko jsme k sobě přes plot měli.
Já na špičkách a on v podřepu.

Pozdravit chtěl jsem, jak to žádá
dobrý mrav mezi sousedy.
Však tahle záda neurčitá
do hlíny mohla sázet i plít.

Duch svatý je ženského rodu
v požehnaném stavu tělesnosti.
Promnu si oči — a už tam není.
Jen mrkev, petržel a lilek.





Saze


S jásotem běží děvčátka
po zeleném trávníku
a rozvazují pentle.
Mužná ruka škádlivosti
ze zálohy na ně číhá
a polapí je za copy.
Louka zaznamená neklid
jako předzvěst určitosti
a tu nelze odepřít
ani šmouze, jež ulpěla
na čele a kapesníku,
co ji, nasliněný, stírá.
Dojetí se umí vyhnout,
kdo potažmo coby capart
podstupuje husí pochod
a obrací hlavu k nebi
kroužícímu bílé peří.

„To není obyčejný pták,
když vyletí komínem,“
komentoval to Franz K.





Praskolesy


Kdopak je zvědav na to doupě
ve vykotlané lípě, přiznej!
Spatřil tam bydliště Satana
a nerozhodně přešlapuje.

Samozřejmě piští andělé
jak děvčátka z mateřské školy.
Samozřejmě varovně syčí
s rozpaženými křídly husy.

Ten odér cizí přítomnosti
provází stigma jinakosti.
I nácci selské domobrany
na návsi těla rozkročili.





Červánky


Učí se chudí duchem z toho,
co vidí na nachovém nebi,
a prsty si tam ukazují
a žasnou dole s květinami,
se zvířenou a s minerály
i s elementy bez podstaty,
jimž chybí status pro uznání
v zhmotnělé materii bytí.
Ta rudá barva jako nátěr
rozmáchlých mázů impregnace,
lpí trvanlivost býčí krve
za slunečna i nepohody
se zárukou na věčné časy.

Nám stačí předpověď co zítra.
Že skočí přes plot větrný den,
náladu zvedne, zatočí s ní
a vtiskne něhu tanečníka
tváří na tvář až do ruměnce.
Lidi se těší na zábavu.
A nemůžou se dočkat války.





Tah


Vlaštovky před odletem usedají
na neuzemněné dráty s bleskem
a jejich bezstarostné švitoření
uvádí mě do stařeckého tiku,
co nářek sýce stěhovavé noci
do uší houká zlobivým dětem.
Jeho moje výstraha poletuje
po voliéře lemované trusem,
zatímco knihy zůstaly doma.
Ozobávají omítku na zdi
a předklánějí a zaklánějí trupy
v pomalém rytmu židovské školy.

To hejno smutku jako při volence
pod černým gala bělí košile
a mistr tučňák kolébavým krokem
roznáší po točně víření sněhu.
Svatý Petře a svatý Pavle,
zakladatelé nebeské samosprávy,
průkopníci zbožné nejistoty,
orodujte za nás!





Zimostráz


Na zálety, a to jen zřídka,
vyrážím se psem ven, kde sněží.
Však moje výmluvnost je plytká
a stará těla neuvěří.

Pes poskakuje jako divý
a vrstevníci zvědavě
sledují mě v té těžké chvíli
a přemítají o sobě.

Posedávají unaveně
u keřů, jež zapadal sníh,
a ruce chlípně položené
mají na klínech promrzlých.





Syn


Už jen dětský věk mě dělí
od stáří otce nadosah.
Do kroku za jeho zády
přidávám, abych mu stačil,
a on se za mnou ohlíží.
Jak beran jde v čele stáda,
drobounce za ním cupitám
a netrápí mě pochybnost
o ničem, co mi přisoudí
zkracující se vzdálenost.
Až jsem se z toho zadýchal.

Počkej, tati, doháním tě!
Pořád jsi král událostí,
ale já taky vládu mám.
Moje pravomoce rostou,
jak zvětšuješ se přede mnou.
Ještě chvíli, nežli ruce
rozpřáhnu, abych tě objal.
To se oba zastavíme.
Nebude už proč kam spěchat.





. . .

Jan Spěváček: Jak míč, když opustí jakékoli hřiště

neděle 10. listopadu 2019

Jan Spěváček (* 1982) vydal před nedávnem v nakladatelství Dauphin sbírku Čum do ráje. První čtyři básně tohoto bloku jsou z ní. Dalších osm jsou básně knižně nepublikované, některé z nich jsou součástí rukopisu pracovně nazvaného Periskop. A tři poslední jsou miniatury... "které mám svým způsobem rád," říká o nich autor.


Jan Spěváček pochází ze Žďáru nad Sázavou, žije v Jihlavě. Pracuje jako učitel.



Básnířka Marie Ferynů k básním Jana Spěváčka napsala:


Autor touto polohou čtenáře provokuje téměř neustále a proklamovaná „nablblost“ může být mnohdy až nesnesitelná. Bylo by ovšem hrubou chybou nahlížet na Spěváčkovy básně jako na texty insitní. Ve spojení s dalšími polohami (religiozitou, úžasem, aluzivností, ale i čirou hrůzou) čtenáři před očima doslova vyvstává komplexní obraz autorovy poezie jakožto poezie zpochybňující a pochybující, resp. neustále ohledávájící a zkoumající, na čem jeho (ve smyslu autora fyzického i implikovaného, hetero- i homodiegetického) poetika a vůbec svět stojí. 


Religiozita v jednu chvíli odkrývá podstatu „nablblosti“ jakožto projev čisté víry, jindy zas úžas ukazuje čirou radost z existence, ve chvíli druhé se pak obojí mizí a (jako v básni Válka, s. 15, sb. Čum do ráje) figuruje jen bezradný úděs. Na mysl mi v takových případech přichází vystihující dvojverší Ivana Martina Jirouse: „Kdybych to nebral religiózně / bylo by mi zde věru hrozně“.


Důležitým aspektem Spěváčkovy tvorby je také již zmiňovaná aluzivita, resp. intertextualita. Autor tak nejen vzpomíná, ale rovnou komponuje části básní z citací či rozborů textů několika pro něj evidentně zásadních autorů; nejvíce to jsou Jan Zábrana a Jan Skácel. Zatímco ze Zábrany si Spěváček bere především smysl pro surovost všedních věcí a spojuje je s metafyzikou, pokud jde o Skácela, vnáší autor do básní zmiňovaný (neironizovaný) úžas, aniž by ovšem sklouzával ke klišé a Skácela fetišizoval, jak je tomu v jeho čtenářské obci „dobrým“ zvykem.


(Foto: Eva Bystrianská)










Jedno velké ale


Krása, za níž stojí bolest
či moře z pramenů poznání,
stéká jak pivo v Brně,
kde si dnes opakuji, že

když se mi někdo líbí -
a já vím, že se nemohu
rovnat - přeju si, ať
něco ve mně se změní

a přiblížím se obrazu
toho krásného člověka;
každé splněné přání,

jak bývá v pohádkách,
má svá ale: i já je mám
coby ztělesněné přání.

/27. 7. 2018/





Blíženci


Dlouho jsem nemohl přijít
na podstatu blíženců;

znám příběh těch dvou,
kteří se vídají první den
v nebi a druhý v pekle.

S blížencem, jehož mám
na mysli, vídám se, když
vyjíždím do pekla a on

sjíždí do nebe; ťukáme
na sebe v páternosteru.

/28. 9. 2018/





Plural majestaticus

/Olze Stehlíkové/


My, z Boží vůle člověk,
máme stát na svých
nohou a držet život
zcela ve svých rukou.

A byl nám dán plurál,
kterým si můžeme
formálně stěžovat
na osamělost singuláru.

Přiznáváme, náš smutek
je inherentní, jsme v něm
zabydlení a vyrážíme z něj

na každodenní cesty
do neobydlených končin
rozveselené lidské duše.

/19. 3. 2019/





Řeka

/Žanetě Lichtenbergové/


S podobně postiženými
vstupuji pokaždé,

když se napiju, do řeky
sníženého svalového tonusu.

Brod je nejsnáze
přístupný večer. Ideální
hloubka je nad kotníky, aby

stačily vyhrnuté nohavice
a chodidla pocítila dno, když
hlava je už po uši namočená.

/druhá polovina března, 2019/ 





Periskop


Vidím, že dnes pluješ
na vlně únavy, ale moře
je klidné a Ty jsi nevzrušená
zbytečnostmi našich dní,

vnímáš jen směr, příď,
která rozráží čas, a vítr,
jenž Tě nenechá dovírat oči;

společně čeříme totéž
moře, moje vlna se lepí
na Tvou, nechceš nic vidět,
jsi ztělesněná setrvačnost,

periferní pohled na Tebe mě
znavuje, pouštím kormidlo,
nevzrušená a klidná pluješ dál.





Soucit


Jeden ze čtyř vznešených
příbytků leskne se v očích
chlapce z Iglauer Sprachinsel,
jenž přijel za tetou z Práglu

na chalupu do Schönlinde,
kde sám sedá na schodech,
kouká do padajícího slunce
a říká si, kampak se poděla

všechna ta německá jména
nejen ze hřbitůvku v Khaa,
co jen byl ten Abschiebung
a jaké krásné srdčité listy

rašily by napříč hranicemi,
kdyby lidé chodili pro vodu
k prameni řeky Mitgefühl
na samotném prahu ráje.





Freud in natura


Každý komín
je falický symbol.

Každý český
samostatně stojící
vyšší než šestipatrový dům
je falický symbol.

Každý stojící člověk,
a to i za chůze,
je falický symbol.

Vzduch okolo nich
se s nimi všemi
neustále miluje.

Obzvláště patrné je to
na šumících a vlnících se
korunách stromů.





Jsme to


Jsme to, co jíme,
říkají dietologové.

Jsme to, co pijeme,
říkají alkoholici.

Jsme to, co nás
obklopuje, říkají
estéti a aranžéři.

Jsme to, co máme
na sobě, říkají si
fashionisti a pozéři.

Jsme to, co slýcháme,
ale i to, co vídáme,
ukazují nám smyslově
orientovaní jedinci.

Já si tiše přeju, ať
jsme to, komu se
chceme podobat,
kým se pomalu,

ale jistě stáváme.





Průměráci


Bůh se opakovaně
prostřednictvím svých
tiskových mluvčích
nechává slyšet, že

kající se hříšníky
vítá ve svém nebi
o to radostněji.

Skrze inkvizici a jiná
detekční chapadla pak
domnělé čarodějnice a
pravdu hledající heretici

vyakcentovali satana.
Nejtěžší život mají
odjakživa průměráci.





Cizelér

/Jonáši Hájkovi/


Může to znít
trochu depresivně,
ale Asrael na něj
prostě zbyl.

Některé listy
se dochovaly dvakrát.

Na jednom nepoužitém
byly tři takty tympánů,
které podle něj
v partituře zjevně chyběly.

Vyhodnotil to
jako opomenutí
a doplnil je.





Intimčo


Zažil jsem skvělé
básníky své generace
v intimních chvílích.

Aleš Kauer se mnou
v Mikulce žral klobásu.
Poté co jsme vylezli z křoví.

Jonáš Hájek se mnou
pil na kopci z flašky rum.
Tohle měl fotit Dirk Skiba!

Tomáš Čada se mnou
zpíval Ach, synku, synku.
A když může, tak se ke mně tulí.

Zažil jsem skvělé
básníky své generace
v intimních chvílích.

I ta chvíle, kdy mě Karel
Škrabal v Mafra Brno seřval,
je s odstupem let intimní.





Dušičková


Říká se, že lidé k stáru
měknou a své zásady
pozvolna proměňují.

Říká se, že s jinými nás
smíří až jejich smrt, až
stanou se vzpomínkami.

Říká se, že o mrtvých jen
v dobrém, jako by snesli
pouze zvláštní ohledy či

zacházení, neboť mnozí
živí i mrtví mají plnou
hubu keců a skutek utek. 





*****




Sním o tobě


Miluju ty chvíle,
v nichž mívám na sobě
jen sluchadla a brýle.





TY & JÁ


Hranice mezi Tebou
& mnou je tatáž
jako hranice mezi
folkem & country. 





///

/Josefu Řezáčovi/


Omne anima post coitum triste
jak míč, když opustí jakékoli hřiště.

. . .