Pertti Nieminen: Leželas na trávníku...

středa 13. května 2026
















Pertti Nieminen

Leželas na trávníku...


Leželas na trávníku jako načatý

přezrálý camembert. Teprve později

jsi ucítila mravence,

zjistila, že trávou zeleň nevypereš.

Vzpomínky, vzpomínky: kdykoli vidím zelenou šmouhu

na zádech tvých šatů,

  přemýšlím o historii,

kdo v ní vůbec umí číst.





(Cit. z: Bílé přeludy na vlnách. Antologie finské lyriky. Editor knihy a překlad této básně Michal Švec. Nakladatelství Pavel Mervart, 2020)



. . .

Lukáš Matouš: V žilách jim koluje neon z nedalekých hal

neděle 10. května 2026


Lukáš Matouš (* 2005, Ústí nad Labem) studuje mezikulturní komunikaci čeština – němčina na FF UK a Univerzitě Lipsko. Praha mu nikdy nepřirostla k srdci, doma se cítí na severu. Ve dnech volna utíká do lesů; nejlépe tam, kde jsou skály. Píše o jizvách, které mu zůstaly po těle. Doteď objevuje další.


Roku 2025 se stal laureátem Literární ceny Vladimíra Vokolka. Své básně dosud publikoval v časopisech Tvar a Světlik – Svět libereckých knihoven.


Ukázka z chystaného souboru Planiny. Do světa vypravil Josef Straka.











kameňák


na štědrý den

dědečkův hrob

opět obrazil


definice slova plýtvat

se nevztahuje na počet sirek

pohaslých před modlitbou k bohu






londýnská I


nedoplatek za mýdlové opery nám zůstal od chvíle

kdy mě na pelesti vedle tebe zastihla dospělost


jen ti znovu být tak na dotek blízko

a odtáhnout se od výhod 

které ze sebe po nocích smývám

jako tehdy pach erárního strachu


strachu že jsem vás tam nechal 

a doteď mě hledáte kdesi po oddělení






londýnská II


na boží hod

z plácku u popelnic

pročítat společnost


prý je rozkmotřená jako nikdy dřív

tehdy se však sjednotila

pohledem na župan

v němž mi tě přivezli domů

po kolapsu plic






střekov I


víš že spolu nechodíme řekls 

a pak mě vískal ve vlasech

jako bys snad chtěl všechno popřít


možná jsi v nich hledal předešlé já

a dobu kdy ještě nebylo třeba

preventivně ranit






střekov II


věříte na něco? družila se svědkyně

tak jsem jí vyprávěl

jak nám po milování zhasla svíčka

a tys mě nechal odejít


po růženci čapla rozpačitě

jako já v polibku hledala lásku





střekov III


jen odhrnout deku a jitro polaská i tebe

zůstáváš schoulený v hlubinách intimity

kam vpouštějí pouze osoby nahé a bez brýlí

stojím vedle nich a můj dech se zplošťuje


jako bych se měl přistihnout při zjihnutí

přiznat co stále silněji tane do ticha

odcházím a opuštěnou ulicí snad i popoběhnu






střekov IV


přestal jsem plýtvat slovy

a vlastně i sebou –

teď stojím sám

na konci uliček 

které osleply


kolik roků tam tolik i zpět

a každý tvůj dotek 

zkracuje krok...






střekov V


při snídani tě pár věcí ještě stačí překvapit

třeba když se ozve

tohle je jiné zachvění než do chladného rána

i tak se míjí účinkem


každý hrajeme na jiném serveru

je věta kterou jsi pronesl jen tak v meziřečí


nyní našla svůj význam






leipzig I


jako student mezikulturní komunikace

jsem tě polopatě učil hrát prší

v zápalu se totiž ukáže naše pravá tvář

a také že ano!

prý jsem žalud a špatně míchám karty


slyšet mateřštinu nikdy nebylo tak osvěžující

a s ní i záchvěv v soukolí plic






leipzig II


při barvení vlasů jsem se tě přece jen dotýkal jinak

než jako levná pracovní síla z východu

nečekaně platonická intimita totiž ukázala

že jazyková bariéra je pro nás dva tou nejmenší





leipzig III


víš kde mě najdeš řekls 

i když jsi tušil že zbytečně


ta doba už je dávno pryč

předběhli tě a já teď vím

všechno vím –


v lipsku jsem měl zapomenout

chvíle před spaním

však ševelí všude stejně


jako canopus dokola vrací mě 

nazpátek do ústí…






předlice


v žilách jim koluje neon z nedalekých hal

a málokdo je snese


přitom to byla cikánka z kolonie

která mi jako jediná řekla

že jsem hezkej

jen tak







. . .

John Bok: Vysočina

středa 6. května 2026
















John Bok

Vysočina


Vždy a znovu mě zasáhne

do paměti kouř ohně

a vůně v popelu upečených

brambor.

Je to prastará vzpomínka

přesahující paměť nespočtu

generací. Je to vzpomínka,

která se k nám dostala

prostřednictvím brambor

od Indiánů. I brambory

mají svoji paměť.


8. 8. 1993





(Cit. z: Bok, John. Kruhová obrana přítomnosti.
Básně a texty z let 1982-2009. Vetus Via. Brno, 2010.




. . .

Tomáš Reiner: Tady občas prší

neděle 3. května 2026


Tomáš Reiner (* 1978) žije v Praze, pochází ze Šumperka. Je zástupcem šéfredaktora deníku Právo. Vydal sbírky Do stejné řeky a Dokonalým dům (nakl. Adolescent). S novinářským kolegou Alexem Švamberkem nahrál několik alb improvizované hudby a doku-koláží pro Český rozhlas. Spíše se ale považuje za písničkáře. Básně jsou z rukopisu. 














Střední Evropa remixed


Vesnickým sálem

polka, valčík, polka.

Muzikanti se dlouze rozehrávali,

teď nestačí střízlivět.

Svět stavím z holých věd.


Jakýsi svět:

hrbaté písmo silnice,

láska k nesmělé En,

kamarád s úsměvem

papírového draka,

samota – 

s velrybím břichem

muže Godota.


Půjdu vařit kávu,

zachraňovat situaci.






Stará zpráva


Zpívá tady les,

Johanne von Goethe,

Vaše nová adresa:

Koncentrační tábor Buchenwald,

pošta Výmar.


Dny se krátí

a za Solou

brzy budou mít práce

na vagóny.






Stará zpráva II


Nastoupila do vlaku, vlasy ještě mokré po ranním sprchování.

Shromažďování oblečení, které zůstalo ve svlékárně, 

nakládání oblečení na nákladní auta, čištění prostoru: 15 osob

Vlasy, když si je rozpustí, se jí na ramenou stáčejí.

Vynášení mrtvol z komory a jejich vlečení k výtahu: 15 osob

Polibek na šíji a překvapený pohled holčičky ze školního portrétu. 

Nakládání do výtahu: 2 osoby 

Chtěla by se učit zpívat, najít svůj hlas.

Stříhání ženských vlasů: 4 osoby

Pravda a sen na jednom provaze s roztřepenými konci.

Tahání zlatých zubů: 2 osoby

Konec světa bude deštivý a větrný.

Obsluha generátorů: 2 osoby 

Hluboko uvnitř věřím, že se jednoho dne vrátíš.

Obsluha výtahů: 2 osoby

Srdce jsou trumfy.

Vytahování mrtvol z výtahů: 2 osoby

Ďáblice jsou Eden a Praha Náhradní Město.

Vlečení k muflovým pecím: 2 osoby

Láska se vrátí, zralost uvolní sevření.

Vkládání do muflových pecí: 2 skupiny po 5 osobách

Vyneste trumfy! Básníku, malířko, skočte!

Dozor: 4 osoby

Tato noc jen zdá se. Měsíc je pod obraz a usmívá se.






Znělec


Sektorem noci

prošli tiše.

Zůstanou při sobě,

i kdyby jaro lhalo.






Juditin most


Píšeš z ostrova Mauricius:

Starají se tady o mě jako o královnu,

záložkou v mojí knize

je květ mangrovníku.


Tady občas prší

a jestli mě někdy budeš mít dost,

shoď mě z Juditina mostu

na ledolam; tam,

trochu severněji

po proudu.

Až bude láska u a e á.






Příbram


Jsou to bezmála dva roky, co přišel.

Otevírá kufřík s cennostmi,

odkládá svůj oddací list,

tátovo parte, 

rodné listy holčiček.

Leží tam,

dopis, který tak dlouho 

čekal na odpověď.

Je odpoledne,

ticho regálu,

v mlze tone sad.

Navečer přijedou holky

Sakuradžima,

Malahat.






Unisono


Na podlaze se vrší archy popsaného papíru,

třetí týden pokrývá zahradu sníh.

Taky máte v botách mokro? Miluji to.

Brouzdají se návějí pod Hladovou zdí.

Srdce a oči má veliké jako svět.

Postupně jmenuje básníka Holana, 

Restaurant Peklo i Sochu Panny Marie z Exilu.

Všude jenom cáry slov, ale ji bere doslova.

Sníh zakryl zahradu, a přitom tolik odhalil:

stopy laní, účel trpělivého čekání –

unisona hlasů

s kurážnými přechody mezi tóninami.






Plejády


Jsi ze souhvězdí Enduro,

ale pro mě znamenáš celý vesmír.

Dělí nás čtyři sta šedesát světelných roků

nebo jen polštář, který ve spánku objímáš.


Včera se Mars přiblížil k hvězdokupě Plejády.

Oblak plynu, přes který se hvězdy pohybovaly,

odrážel jejich světlo.


Všichni jsme závislí na ušlé cestě –

vyděděnci nemocní řečí. Opršelí a zesurovělí.

Pro nás dva však čas jako by neexistoval.






* Statistické pasáže v básni Stará zpráva II. pocházejí z knihy Dopisy z popela – Záznamy židovského sonderkommanda v KT Auschwitz (David Polian, nakl. Academia, 2025)



. . .

Jan Musil: Překročili jsme hory a ucítili moře

středa 29. dubna 2026















Jan Musil


překročili jsme hory a ucítili moře

sundali jsme si boty a vysmrádlo naše češství

putovali jsme okcidentálně až

jsme dorazili do kraje bílých zdí

všechno zoranžovělo lidé žili formou sonetu

dávili jsme se sangrií a vzpomínali na knedlo zelo

na pláži nás oslovil prorok

strašlivé oči kuřecí úsměv

plakal byl ve vlastní zemi

vtiskli jsme mu do dlaně minci

a poslali ho pryč





(Cit z: Musil, Jan. Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti.
Větrné mlýny, edice Mlat. V roce 2025.)









. . .