Martina Kastnerová (* 1981), žije v Plzni, kde působí na Katedře filozofie Západočeské univerzity. Dosud publikovala řadu akademických textů a knih, které se k literatuře a historii vztahují teoreticky, např. Shakespeare a teorie interpretace (2011), Profesionalizace literární kultury (2016), Poezie jako vyprávění příběhů (2018). V loňském roce vydala debutovou básnickou sbírku Kdybys mě zabil, stejně bych neexistovala (Nakladatelství Pavel Mervart), v současnosti připravuje k vydání druhou sbírku Třetí myšlenka. (Připravila Leona Bohdálková.)
Foto: Marta Bystřická
před
stloukli mě ze dvou skříněk
na jednom prkně táta
kruh se uzavřel
hladký olej proteče mým tělem
třísky co padají na zem
zase patří matce
ukřičené zemi
v některých mýtech je Saturn žena
a děti vrásčitá batolata
sedlající houpacího se koně
nadívaného válečníky
dřevo oživuje muž
tluče a hladí
když vzlyká, dřevo obrůstá větvemi
a když mluví, padají listy
dívá se za nimi, odchází
pak přináší sklo
vyfoukne srdce
strčí ho dovnitř
ještě horké
a zavře dvířka
ještě má práci
za rok se prý vrátí
Velké prádlo
Ztrácím tvou tvář mezi námi
nic tam nevede
jako když včera zaťal jsi srdce
do mé hlavy
Za stěnou
milovali se divoce
zatímco jsem vyprané prádlo
věšela na oči sousedům
i s tebou
Věděl jsi, že když otáčí klikou
pláčou
jako by slyšeli
mrtvé zdi zpívat
o duši bez lidí?
Sbírka
Miluju tvé boky, světlo se přes ně přelévá
vsakuje do živých otvorů
Malé tělíčko hmyzu slisované stranami básní
Rozněcoval jsi slova jazykem, olizoval hřbet
až se vzduch tetelil horkem a lákal ke zdroji tepla
Dosedala jsem na lepivé okraje
vibrovalo to probouzeným světem, medovými
květy, letní nocí, tlejícím mořem, mraky
nafouklými úsvitem
A pak jsi vystřelil. Zavřel knihu. Vnitřnosti
rozmačkané v básni, i se mnou
pomocnice
cos mě to naučila mámo
psík nenávidí ruku jíž líže
až k slasti
aby ho milovala
uštěkala bych si srdce
kdybys slyšela
ale to už je pryč
teď už jsme velké staré děti
už nás neoblbneš drobnými po kapsách
cos nás to naučila matko
že se nenávidíme
že si nepatříme
že se viníme
dluh který nelze splatit
díra místo lůna
zrozené zrozeným
lásku čubám
krev krve do klína
Po špičkách
Jsem tvoje jako všechny běsy světa
narůžovělou kůži pokladu ti na rty a nestisknu
nemyslím na ně mozek výpustí k tobě táhne
zapomenuté psy
Brousíš žebra tichým hlasem zase ho slyším
sypu polštáře do klína a podvazuji prsa ztěžklá
zapomínáním – cosi nemá jména
nezáleží na nich když couváním narazíme
do beder i domovy měly ostré rohy
padala přes ně cukrkandlová tma
v ní svítily oči (cizí ulice)
teď jimi poséváš hrdlo lámeš víka popelnic
a mozolnaté zdi pokoje ožívají něčím
zděšené hádě – nečekáš a přitiskneš mě
zapomenu plíce třepotám jimi
tak blízko vlastního kovového strojku
nebyli jsme spolu v noci nikdy sami
vždycky cizí myšlenka
nejdřív tiše šeptala tulila se ohřívala zdi
když jsem ji neslyšela
(nebo to předstírala)
a zaléhala ji na tobě svým tělem
aby se tam nevešlo už nic
ani nejdrobnější nejútlejší panenka
vize pochybnost nebo strach
tak jsem se do toho položila
že začala být mstivá
hned vyčítala křičela
sarkasticky se vysmívala
vyprávěla o světě za dveřmi ložnice
který prý neexistuje
dlouhým prstem ukazovala: tam!
i hlavu mi zvrátila
sedala na tebe místo mě
musela jsem se dívat
jak do ní vnikáš
- tam!
prostrčíš nohu zrcadlem a ztratíš se
už tě nepotkám
tak jsem utíkala
nechala tě s ní ležet
ale měli jsme ji spolu
možná to tě rajcovalo
ale když bylo po všem
bylo jasné že měla pravdu
ošoustala nás a vyhrála
Nejsem Médeia
Exil – vyhýbám se ti. Budu-li projektovat, umřu.
Píšu, že absence je reverzní očekávání,
a tak tě nechci.
Okousávání tužek před verši, beru na to ostří,
raději usnu.
Sen je nesnesitelně krásný. Nůžky –
Posedlost ovládat chvíli. Minulost má bezhlasý
krk otce, ale leze úžinami s našminkovanou
tváří – otevřené průzory lebek, klapající boty matek.
Co na tom, že se nikomu nepodobá. Ještě tak
mlčet a roztrhnu se vejpůl
Dokořán. Říkám, že mi nechybíš. Ne ty, jen
okamžik. Láska a smrt, povídali až do smrštění
měsíce, padá do oceánu dýchavičně, červené
tváře. Stejně bude zítra neděle, konec cyklu
Strach pod očima přestává hrozit, když jdu
po slepu, dotýkám se tě prsty – znaková řeč.
Držíš mě – bolí to, ale klopýtání bez pádu
Hvězdy. Přitiskla jsem tvář k tobě a nespala,
hejno světla, perutě rajských ptáků,
cizích očí. Plátno zeď odráží stínohru,
čas mezi břehy, od rohu do rohu
Svlékat se do něhy jako lámat sklo. Kroutíme
ruce do holých vět. Neřeknu, kam jsem unesla
naše děti – střízlíky minuty
Nejsem Médeia, ale
miluji tě stejně
