Alice Knoblochová: Jsi moc rychlý, než abych se s tebou stihla smířit

Alice Knoblochová (* 2005, @aliceknoblochova) pochází z Mladé Boleslavi. Nyní studuje bohemistiku v kombinaci s translatologií v Praze. Věnuje se divadlu a hudbě, podílí se na festivalu Šrámkova Sobotka, publikovala například v Tvaru nebo na platformě Psí víno. 

Foto: Daniel Křístek

prach na poličkách se ukazuje jen ve světle 

jsem tu teď tak málo 

že nestíhám uklízet své vlasy z polštářů 

tebe z pod nehtů 

na protější zdi visí to do list 

z minulého května 

zamražené dny které jednou byly hrozivě blízko 

teď si z nich nepamatuju nic než 

proudící krev 

horko co dokáže člověka zabít  

zásobu nanuků v mrazáku 

lehkost jedné vrstvy místo pěti 

ten seznam asi 

nikdy nevyhodím 

u mě na stěně u navždy bude 

13.5. 

zkouška z čj 

piknik 

pokaždé, co se dotkneme 

zpod mých rukávů mi vylezou brouci 

napsat báseň mám v to do listu hned pod 

udělat daňové přiznání 

koupit toustový chleba. 

zalézají ti za svetr 

nechce se mi věřit 

že jsou to ti stejní 

které jsem si ochočila jako dítě

 

možná proto 

tě teď chci mít všude s sebou 

brouci mi pomáhají 

psát nákupní seznam 

vozím je s sebou do práce 

dojíždíme skoro hodinu 

ještě že už jsou 

za tu dobu zvyklí 

přála bych si být víc jako oni 

jinak už nebude 

určitě ne nám.

 

v noci si brouky strkám pod polštář 

našeptávají mi všechno učení

– to říkám, když se mě ptáš, jak to všechno stíhám 

odpovídám ti bez vzteku 

není na něj čas a čas jsou peníze 

nemám dost peněz na vztek 

brouci v mých rukávech 

mi na něj snad jednou pomohou vydělat 

v čistých prostorech 

si stoupám na bílé stěny i stoly 

moje přítomnost 

je problémem všech 

lehnu si u vás pod stůl 

budete o mě zakopávat nohama 

časem si i vy zvyknete. 

tenké hlasy v mém svetru 

křičí a svírají mikroskopické cedule s nápisy 

kde budeme bydlet 

snažím se je schovat 

odpověď totiž nevím 

jednou je i s jejich cedulemi postaví do muzea 

a řeknou o nich, že otevírají důležité společenské téma 

vstup bude 150 kč se studentskou slevou 

stále se budou ptát 

kde budeme bydlet 

stále jim nikdo neodpoví 

budou chtít zalézt zpět ke mně do rukávů 

nebudou ale moct 

jsou teď přece 

objekty výstavy otevírající důležité společenské téma

 

vzpomínka na tebe je jako 

sprcha bez závěsu 

s kovovým mýdlem  

po které nejsem čistší 

kov se mi zasekává 

do chlupů na nohou 

vytrhává je ven i s kořeny 

žiletky jsem objevila 

ještě před tebou 

a proto se teď ve svých nohou 

cítím špinavá 

tvoje každodenní cesta je pro mě 

postupné vytrhávání všech chlupů na těle 

řekl bys, že si zvyknu 

vždy se ale vrátí silnější 

až tou stezkou dávno chodit nebudeš 

budu pořád stát 

ve sprchovém koutě bez záclony 

voda se bude odrážet od mé kůže 

vyjdu pak ven 

s ještě mokrou kůží 

roztřesená zimou půjdu po kluzkých dlaždicích až tam 

kde jsi vždycky býval 

dávno tam ale nebudeš 

protrpím celou tvou cestu 

jen abys mezitím ušel deset další 

jsi moc rychlý 

než abych se s tebou stihla smířit. 

každé ráno sjíždím výtahem devět pater 

když někdo přistoupí, nikdy nevím, co bych mu měla říct 

dnes jsem věděla přesně 

nízký muž s igelitovou taškou s odpadky 

chtěla jsem se zeptat, jestli třídí 

než jsem ale stihla cokoli vyslovit 

zamotala se mi hlava a zhruba v sedmém patře 

mu začaly moje mžitky před očima lézt po obličeji 

jedna se mu dostala pod svetr 

jedna sklouzla až do igelitové tašky 

jedna mu vlezla na levé obočí a nechtěla ho opustit 

chtěla jsem mu říct 

pane nechtěl byste si tu mžitku sundat 

zakrývá vám obočí a to je přece škoda 

to už jsme ale byli ve čtvrtém patře a mžitky se začaly rozlézat po celém výtahu 

kdyby na to měly sílu 

začaly by mačkat všechny čudlíky 

a výtah by se místo do přízemí rozjel do sklepa nebo do dvanáctého patra 

když jsme vystoupili 

muž celý obalený v mých mžitkách odešel jako by nic 

ve výtahu jich spousta zůstala 

těší se, až obklíčí další obyvatele 

až se celé praze udělají mžitky před očima 

budeme vědět, kdo za to může. 

zdál se mi sen, v němž rodili muži 

jejich porod byl bezbolestný. 

v břiše můžou dětem někdy narůst vlasy a zuby 

stejně jako cystám poblíž dělohy 

tu svoji si představuji 

platinově blonďatou. 

stejně ti to nejvíc sluší když nejsi obarvená 

říká mi babička 

moje cysta by se jí líbila 

vlasy má přirozené 

nepotřebuje rovnátka. 

chtěla bych své cystě nechat narůst 

nejdelší vlasy na světě 

až bys do mojí věže zavolal 

lociko spusť své vlasy  

musela bych si nejdřív roztrhat břicho 

fotila by pak reklamy na šampóny 

to ne já to moje cysta 

děloha a vaječníky by se odstranily v postprodukci 

zapletla bych jí dva dívčí copy 

aby dostávala větší dýška 

říká se, že pravá krása se skrývá uvnitř 

a teď by to konečně byla pravda – 

moji krásu byste  

stejně jako endometriózu 

našli pouze pomocí chirurgického zákroku. 

už léta 

bydlím ve tvém domě 

ne v tom, ve kterém žiješ 

ale v tom, co máš v břiše. 

ven chodím opatrně, 

aby sis nevšiml. 

občas tě tam něco šimrá 

cítíš pak zvláštní pocit nervozity – 

jsem to ale jen já 

zavírám před tebou dveře, 

i ty jsou ale 

v tobě. 

nosíš mě tam tak dlouho 

že za chvíli snad budeš muset jít na operaci kýly 

až místo vychlípené dutiny najdou dům a v něm mě, 

staneš se stejnou senzací 

jako žena, co rodila králíky. 

budeš nejnovějším medicínským případem 

co udělají se mnou 

jen těžko říct, 

doufám ale 

že mi nezvýší nájem. 

pohled z očí do očí 

po kterém se člověk neumí vrátit do vlastního domova 

ležet ve vlastní posteli 

necítit na kůži nic 

jenom peřiny 

polívá mě chlad, co by mi měl osvěžit paměť 

je ale tak prudký, že spíš zamrzá 

těžko ti budu vysvětlovat, proč v tu chvíli nedokážu promluvit 

vlastní nohy mne teď nedovedou 

ani mimo tvoje zorné pole 

vyléváš ze mě poslední zbytky hlasu 

jako zkažené mléko z kartonu 

snažíš se být co nejrychlejší 

splachuješ  

zhasínáš  

zavíráš dveře 

hledám je pak v záchodové míse 

ode dneška už umím jen mlčet 

proti mojí vůli 

naskakuje husina 

nevybuchlé sopky mojí kůže 

jsou nepřátelským teritoriem pro všechny včetně mě 

jen ty po nich dokážeš šplhat 

zavírám před tebou dveře svého domova 

občas se ohlédnu 

nejsi tu 

takhle daleko nedohlédneš 

tady mě neznáš. 

po příchodu domů jeden po druhém zkoumám všechny výběžky husí kůže, 

říkám, že se dívám, zda někde nenastala erupce 

ve skutečnosti z nich vybírám tebe 

kontroluju se od tvého pohledu 

jako od klíšťat po dlouhém dni v lese. 

čím dál častěji se mi zdají sny, ze kterých se snažím utéct. 

 

dnes v noci jsem několikrát zemřela. 

umírala jsem postupně, bylo samozřejmé, že v tomto světě existují více než jednou.

  

na smrt se polykala bílá pilule 

nebála jsem se 

jako poslední jídlo jsem si přála čokoládovou pralinku.

  

přinesli mi špatnou příchuť,  

stěžovat jsem si už nestihla. 

pořád plivu krev 

když příliš dlouho pozoruju jeden bod, začnu si kousat vnitřní stranu tváře  

slyším pak tiché prasknutí 

bolest už necítím, ale pořád plivu krev.

  

v příšeří pozoruju listy stromu 

každý rok je větší a větší 

čekám, kdy mě pohltí. 

 

snídaně  

oběd  

večeře 

třikrát denně si vzpomenu, že už na to nemyslím  

třikrát denně na to tím pádem myslím  

když se usměju, mezery mezi zuby mám červené  

polykám chuť železa, utírám ji z koutku.  

utíkat  

bojovat 

křičet  

tři možnosti při cestě domů 

zvažuju je s čímsi v zádech  

bolest už necítím, pořád plivu krev 

snažím se ji ze sebe dostat všechnu  

pořád ale přichází další  

nepamatuju si, kdy to začalo  

začínám věřit tomu, že už to neskončí. 

 

ať už řekneš cokoli, po mně to steče 

skvrny objevím až ve sprše o několik týdnů později  

ani je neucítím zasychat  

jsem jako mokrá zeď – dlouho si nevšimneš. 

 

před zrcadlem se na sebe usmívám 

krev mi zateče do rozpraskaných rtů 

obtisknu je na zrcadlo  

umýt už to pak nejde ani savem 

vidím se v rámu vlastních krvavých slin.  

hlavu mám lehkou, dokud jsem ostražitá 

usnout  

bdít 

to mezi  

volím si každý večer 

nikdy se nemůžu rozhodnout. 

 

poslední noční můra se mi zdála včera 

bolest už necítím, ale pořád plivu krev. 

kdybych se ti očními důlky 

dostala přes čelo až pod lebku 

chvíli rukou naslepo hledala a pak vytáhla první věc, kterou zachytím 

nevím, kolik bych toho rozpoznala 

představuju si vnitřek hlav jako vnitřek granátového jablka 

možná bych celý obsah chtěla sníst 

možná bych si s leknutím utíkala umýt ruce 

když se otáčíš mým směrem 

obsah tvé hlavy se pohybem přesune  

jako v pračce  

jdu na chvíli do popředí 

jako kotníkové ponožky přilepené na průsvitná kulatá dvířka 

zůstane tam něco ze mně 

ptám se vždycky 

když se otáčíš zpátky 

z bubnu vytahuju ještě vlhké 

bílé kotníkové ponožky 

zespodu jsou zašedlé 

ale nejen – 

mezi palcem a ukazováčkem 

svírám světlou látku potřísněnou červenými skvrnami  

semínek granátových jablek 

okno autobusu meziměstské dopravy 

propouští slunce zamazanými skvrnami 

vzduch je nízko  

táhne mě s sebou 

kdyby mezi naším bytem a babiččiným domem byl tobogán 

jezdila bych po něm každý den 

slunce za místní večerkou zapadá později než kdekoli jinde 

venku už si prádlo 

skoro nikdo nesuší 

přála bych si 

před spaním na palandě udělat o strop tak pevnou svíčku 

že by mi nohy zůstaly celou noc na stropě 

ve snu bych jimi přešla 

na druhou stranu peřiny 

klíčovou dírkou bych pak sledovala 

zda se ve vedlejší místnosti ještě svítí 

zavírám oči před 

všemi náznaky tmy– 

bojím se, že kdybych teď usnula, 

probudila bych se mnohem starší.

 

při poslední hostině světa 

jsem si z jeho sedmi chodů vybrala skromně jen 

tvoje oční bulvy  

nejvíce mi chutnala ta část, která obvykle není vidět 

zdála se čerstvější. 

přikusovala jsem  

jemné rýhy co ti tvoří 

otisky prstů 

byly vzdušné 

skoro jsem je necítila na jazyku, 

stejně mám radši 

lehčí přílohy. 

všechno jsem pak spláchla 

mozkomíšním mokem 

máš ho v těle akorát tak 

na malého panáka pro lepší trávení. 

moji spolusedící 

ukusovali z Evropy a Asie 

pouště zapíjeli 

Baltským mořem 

hlavy trhali zuby 

jako čerstvý rybíz z keře 

chtěla jsem tě přizvat ke stolu – 

zapomněla jsem 

že jsi u mě na talíři. 

. . .

Ivan Martin Jirous: Ztichlá klika

Ivan Martin Jirous

Ztichlá klika

Ať se o nás

zlí jazykové otrou

Ve vší cudnosti

bílé víno

popíjel jsem s Petrou

Tolik něžné a cudné

bylo to

to ti říkám:

i na dveřích ztichla klika

(Cit. z: Jirous, Ivan Martin. Magorův noční zpěv. Maťa, 2013.)

. . .

Iva Hadj Moussa: Každý den se bojím, že někdo umře

Iva Hadj Moussa (* 1979) vystudovala psychologii na FSS MU v Brně. V současné době pracuje jako terapeutka dětí a dospívajících. Píše knihy (Mořská Eva, Těžké duše, Havířovina, Démon ze sídliště, Šalina do stanice touha) a kreslí vtipy, které zveřejňuje na stránce Iva k smíchu. Má ráda přírodu a metal. Občas píše básně.

Vrtulník

Na nebi vrtulník.

Dítě v kulichu a soplem v nose a kulichem na hlavě

hledí vzhůru: 

Mami, koho hledají? 

Asi někdo uprchl z vězení…

Kluk si utře nudli do rukávu.

Doufám, že ho nikdy nenajdou, řekne

a máma se zeptá: Po kom ty seš?

Advent

Nemohla jsem spát

tak jsem si pustila televizi

a sledovala reportáž o vyrábění adventních věnců. 

Adventní věnec nesmí být smutný,

řekla paní, která je vyrábí na zakázku.

Lidi si prý pořád vymýšlejí něco nového

a tím porušují tradice.

Někteří také zapomenou, 

že mají věnec objednat včas,

a pak se diví.

Svíčky a bodáky podražily o pět procent,

ale neví to jistě.

Tátové a mámy

Klientka mi dnes řekla,

že táta málo tátuje

a máma příliš mámuje. 

Nevím, co by ty děti

pořád chtěly.

Přál by si

Přál by si ještěrku

klidně ňákou malou,

ale ještě radši by byl

kdyby se máma vrátila.

Poezie 

Je zbytečná,

ale pěkná.

Děti

Děti jsou dnes strašně nevychované,

řekl mi osmiletý kluk.

Kdybych byl jejich táta,

to by něco viděly.

Kapučíno

Chtěla bych být drzejší.

Provokovat.

Protože provokuju málo.

Nebo vůbec.

Možná je to tím, že piju až moc kapučína

a málo alkoholu.

Sníh

Není větší ticho,

než když padá sníh,

řekl někdo,

kdo si myslel,

že to zní strašně chytře.

Ale určitě to stejně byl

nějakej čurák.

Štěně s ostrými zuby

Je mi dobře, když cítím bolest,

řekla a ukázala jizvy.

Je to moje součást.

Máma jí pořídila štěně

s ostrými zoubky, fenečku. 

Ta mrcha mě hryže, stěžovala si holka.

To musí být nádherná bolest, řekla jsem

a ona se tomu smála.

Štěně jí usnulo v klíně. 

Pomoc

Převádím se na sítích.

Při čtení, besedách, v článcích,

literatuře,

dělám vtipy,

když jsou trapné, 

řeknu, že to bylo naschvál. 

Všechno si moc beru

nebo právě že vůbec, až je to divné.

Kolikrát si říkám,

jestli sama nepotřebuju pomoc,

ale snad ještě ne.

Každý den

Každý den se bojím,

že někdo umře.

David Gahan

Vždycky jsem se chtěla vyspat z Gahanem,

ale to by chtěl každej

i heterosexuální kluci.

Sexuální scény

Sexuální scény ve filmech jsou trapné.

Lidé se válí v prostěradlech,

zaťaté ruce kus holé kůže vzdechy.

Divák se potí.

Víc než

Stíhám toho víc,

než ostatní lidé.

Je to tím,

že často vstávám v pět ráno

a logicky proto víc

trpím.

Ve Stromovce

Ve Stromovce 

je mi vždycky nejvíc líto

běžců.

Co nejsem

Nejsem zas tolik oblíbená.

Nejsem moc vyhraněná.

Je mě moc, nebo je mě málo.

Málo se zastávám slabých.

Mám pochybný vkus.

Nemám tušení, co si ostatní lidi

skutečně myslí.

Ale to nevadí, 

stejně mám raději psy.

Vyprošťování cisterny

Miluju dny

kdy sněží.

Muži, co vyprošťují z cisterny ze srázu

jsou krásní

a ani o tom pořádně nevědí.

Pečení dortů

Ráda peču dorty,

říká mi dívka, která si přeje ukončit svůj život.

Nejradši mám ty, které chutnají jako nanuk Míša. Tvaroh a kakao.

Když mluví, představuji si její ruce při práci.

Nikdy v životě jsem neupekla dort, uvědomím si.

Trochu se před tou dívkou stydím.

Pilot

Když chci jít s tátou ven,

skoro nikdy se mu nechce. 

Prý je vyřízenej z práce,

stěžuje si jeden chlapec. 

Paří hry, lítá v simulátoru,

bolí ho z toho záda.

Asi je v prdeli,

ale jakoby…  pořád je to můj táta.

. . .

Josef Kroutvor: Před rekonstrukcí

Josef Kroutvor

Před rekonstrukcí

Ještě jednou

Navštívit archu Petrkov

Vystoupat po dřevěných schodech

Na horu Sion

Zastavit se před ikonou

V kuchyni

U kamen

Tam, kde už vyhasla duše domu

Ještě jednou

Rozhlédnout se kolem

Než přijdou architekti

A zasadí skleněné dveře

Do vrat chléva

Kde Jiří Reynek

Homme de lettres

Umazaný i Pomazaný

Připravoval šlichtu pro prasata

(Cit. z: Kroutvor, Josef (ed.). Archa Petrkov.
Vydalo nakladatelství Eliška Štěpánová - Měsíc ve dne, České Budějovice, 2019)

. . .

Rebecca Marten: Aspoň že ta vana je pořád na svým místě

Rebecca Marten anebo jen Rebecca 13, vlastním jménem Melanie Walker Narozena 3. 2. 1971 v Londýně, vyrůstala v Čechách u svých prarodičů. Většinu života prožila v Praze, s občasnými úniky do jiných koutů Čech a Moravy. Měla silné pouto k Andělu a ke Žďárským vrchům. Roku 1989 maturovala na Gymnáziu Jana Nerudy. Studium oboru Pozemní stavby a architektura na Stavební fakultě ČVUT zahájila téhož roku, ale kvůli vážnému psychickému onemocnění ho v roce 1994 přerušila a již nedokončila. Profesně působila v oblasti stavebnictví a telekomunikací.

Vychovala syna Fabiána.

Na literární scéně se začala výrazněji prosazovat od roku 1999 díky literárnímu webu Písmák, kde s přestávkami působila osmnáct let jako redaktorka poezie.

V roce 2005 získala Cenu Waltera Sernera za povídku Den podle želvy. Její sci-fi/fantasy román L’andelau se úspěšně umístil v Ceně Karla Čapka. Básně byly zařazeny do Antologie české poezie II. díl (1986–2006). Texty Jídlo versus Larry Flynt a Oběti doby byly oceněny zvláštní cenou poroty na prvním ročníku Festivalu experimentální poezie Bohémia (2002) a publikovány v Salonu – literární příloze deníku Právo. Dále publikovala například v Almanachu Wagon, v periodiku Téma a ve výběru Taxus Bohemica.

Za svého života vydala jedinou knihu – sbírku Jídlo versus Larry Flynt, která vyšla v edici Antipolis (Petr Vaněk) vlastním nákladem.

Po dobu tří let byla členkou poroty Ceny Josefa Škvoreckého za nejlepší vydanou prózu v ČR. Vedla rubriku pro dorost v časopise Everwood, určeném pro dětské domovy. V roce 2021 zahájila první ročník literární soutěže Bořetické pero, který už nestihla dokončit.

Během své literární dráhy zorganizovala několik festivalů autorského čtení, které se zapsaly do povědomí jako neformální, progresivní a přitom pečlivě připravené akce. Setkávali se na nich básníci z celé republiky, často v dialogu s dalšími uměleckými obory, jako je hudba či výtvarné umění.

Na počátku roku 2022 se pod vlivem svého onemocnění dobrovolně rozhodla odejít z tohoto světa.

Uvedené básně jsou z knihy Deteky, kterou vydalo Nakladatelství Igor Indruch (www.indruch.cz) ve Valašském Meziříčí v roce 2025. Na tomto bloku spolupracoval redaktor knihy Jan Zbořil.

Silvestr 2000 

“Abych řekl pravdu,  

nic už mě k tobě netáhne.  

Jedině ten kluk.  

To je jediná věc, která mě drží”.  

Řekl mi můj muž  

po 6 letech  

asi tak, 

jako kdyby mi chtěl říct,  

že ještě musí dojet pro benzín. 

“Dáme tomu čas  

a já se podle toho zařídím”, 

řekla jsem mu na to.  

A pak jsme se bavili  

nad kalendářem.  

“Prostě v tom lítám”, 

pokračoval po chvíli  

“a nevím co s tím,  

ale jedno ti řeknu:  

v posteli seš lepší.  

Vlastně jsem od tebe  

takovouhle reakci nečekal.  

Vždycky jsi byla tolerantní”.  

Brousím na internetu  

a hledám  

s kým budu zvracet  

na silvestra roku 2000. 

Milostný vzdechy v červenejch autech 

Dusno a stres po pátý odpoledne 

Praha se zalyká vlastní špínou 

a potem tak, že milostný vzdechy  

v červenejch autech nikdo neslyší 

Zběsile řadíš a vztekáš se 

“ty čuráku!” slyším tak často 

že se nestačím divit  

Ha, tolik čuráků po městě?

 

A píču jsme nepotkali ani jednu?

Silvestrovský přípitek

míjela jsem tě polonahá

a ucítila vůni…

hm… chutnala…báječně

… ze všech…stran

… i… uvnitř…

. . .

. . . . . .

. . . . . . . . .

pak mě neslyšně oslepila tvá horkost

něžná

sametová

stékající

z mých očí

do našich úst

oba jsme se smáli

a já si běžela

smýt z obličeje

ročník 71

Dámo s kloboučkem

Co vlastně vím?

Rozvrzaná místa máslem natíráš

ošklivá káčátka se smíchem pusinkuješ

wallstreetské, narozdíl ode mne, necháváš na pokoji

ech! jsem nepoučitelná, zabedněná ovce bečící u lávky, 

kterou jsi obrátila

netušíš, jak ráda bych v tvý kolonii zůstala po škole... 

ach... vysmívaná hodino rodičovství

nepokradeš, nesesmilníš... zdalipak hřeší někdy tvoje dvojitá schránka? 

no, řekni! snad se nestydíš?

anebo neříkej, nechci to slyšet, 

v mých představách nosíš podvazkovej pás, dámo s kloboučkem.

Někteří lidé vědí naprosto přesně, co chtějí.

Nevím zda bohudík či bohužel k nim nepatřím.

Někteří lidé vědí zcela jistě, co se jim líbí.

Nevím, jestli se mi  dnes nelíbí něco,

co se mi časem už líbit nebude.    A naopak.

Někteří lidé si myslí, že o mě vědí úplně všechno.

Já sama nevím, co mě napadne zítra ráno.

Ale když mám před sebou dvě rovnoběžné ulice,

vím určitě, že se vydám tou, kde je více stromů.

Slunce je poněkud pomíjivá priorita.

Rozhodnutí 
aneb 
alespoň něco bych měla napsat pro mého syna

Pracuji nepřetržitě

již čtyři měsíce

v průměru

11 hodin denně

v příjemném prostředí

vaší firmy.

Autocad

Office

Photoshop

Access

všechno

díky vám skvěle funguje.

Vůně stromů a zeleně 

proniká do kanceláří

a majitel areálu

pečuje o rozkvetlé záhony.

Nové bílé vozy jsou

pohodlné

a mezi spolupracovníky

jsem našla

přátele

jen

ibuprofeny

na bolest hlavy

už nezabírají

a začínám se bát

chvíle

kdy se mě syn

zeptá

jestli přijdu zítra

domů na návštěvu.

Nemám sílu.

Nemám už sílu

v tomto stavu

ani spustit

tlačítkem

FEAT

natožpak

Mechanical Desktop.

Nezlobte se

ale déle už

před Vámi

nemohu tajit

že za poslední

čtyři dny

jsem skoro nic

neudělala.

Rozhodnutí

jak nakládat

s vyčerpanými

zaměstnanci

ponechám

částečně

na Vás.

Magoři

Všichni lidi jsou magoři

jen zvířata, kytky a děti jsou normální živý bytosti

magory rozlišuju na kladný, záporný a přelévající se

opravdový magory a ty levý 

pak jsou ještě magoři na entou

nekoneční magoři

non plus ultra

a magoři absolutní

v práci mám vedle sebe několik magorů

a jednoho magora na entou

šéf je nekonečnej magor

dodavatelé jsou záporný magoři

a klientela jakbysmet

obchody jsou plný magorů

v multikinech jsou magoři non plus ultra a to na obou stranách

ještě že v divadle jsou nejčastěji magoři absolutní

i na internetu se to magorama jen hemží

jen těch absolutních je někdy málo

sama magořim taky

s magorem žiju

a mý dítě se pomalu ale jistě mění v dalšího magora

jen kytky u mě doma jsou furt normální

a želva spí ve sklepě

a neví že patří rodině magorů

žijící ve světě plném magorů na entou

magoři z vesmíru to sem nemaj daleko,

ale bohužel je moc nezajímáme

z jejich hlediska jim přijdeme normální

jako kytky a zvířata nám

nechávaj nás množit se

a magořit na pokoji

nestojíme jim absolutně za řeč

RO (zko) ŠÁDA 

Myslím na palmy 

rozzuřené deštníky 

umělohmotné žluté bójkopyje 

nenaplněné amfory 

žraločí tlamy 

a... 

...zahlcené stíny 

v odraze zrcadla 

dva stromy 

propletené větve 

za záclonou 

RO (zko) ŠÁDA 

na šachovnici  

z parket 

Když mě držíš za krk  

Znáš moje myšlenky 

ale stejně chceš nakonec vlastnit 

něco hmatatelnýho 

alespoň na chvíli 

určovat směr 

kterým se budu dívat na svět 

kolem sebe  

kolem nás 

je zimní velkoměsto 

a mráz 

se snaží dostat všude 

jen na zapovězený území 

velikosti tvý dlaně 

nemůže proniknout 

když mě držíš za krk

Moje průsery... omlouvám se...

Tyhle euforky a rozhozený mánie

jednou mě to zničí

kdybyste věděli

co všechno jsem tentokrát provedla!

tak předně jsem vyhodila z bytu Járu

a tvrdila mu, že máme malej byt

načež jsem prckův pokoj nechala Indiánovi

jen tak

než se k nám nastěhuje regulérní nájemnice

na Valentýna jsem obvolávala všechny možný chlapy

co je mám v mobilu a děsila je tím

jestli si nechtěj jen tak zčistajasna zašukat

číslo Jirky D. jsem dokonce přenechala dalším rozjařeným kamarádkám

přičemž ho flirtováním prý pěkně zdržely od práce 

a přišel o podstatnou část kreditu

další mail mi přišel dneska – stihla jsem k sobě domů pozvat Tomáše V.

kterej je dávno ženatej

teď se teprve vrátil ze zimní dovolený 

a ta moje euforka ho minula o týden

chce mě vzít za slovo a těší se, že si to se mnou rozdá, 

čistě nezávazně

teď nevím, jak to mám zahrát do autu a jak se omluvit

a nejen proto, že v bytě žádné volno není

Jára těch čtrnáct dní přežil u ségry, která čeká druhý dítě

a v práci mu pro jistotu nabídli ubytovnu

jenže to mělo háček, musel kvůli tomu vstoupit do odborů

což v tom rozrušení udělal

teď mu budou kvůli mně strhávat 1% z platu

v bytě jsme nakonec čtyři místo tří.

Chápejte, že vy jste z toho vyváznuli ještě celkem obstojně...

Největší potěšení, nejkrásnější pýcha

Přišel do pokoje

vklátil se

a jeho oči se ptaly

rozpačitě

můžu?

a myslely tím

můžu ještě?

a moje rozpačité

můžeš

rozehrálo jiskry

vzájemné

na obou stranách

Složil se do mě

zabořil čenich

a nohy mu visely

už jako psovi

Objala jsem ho

a foukala mu pusou

horko do vlasů

a lekla se

toho

že jeho ruce

už nejsou dětské

a lekla se toho

jak moc je to příjemné

a lekla se toho

jak málo času mi zbývá

než si ho najde

první holka

Slunce na střeše 

Večerem slunce po zimě nadržený  

dychtivě olizuje navlhlý prach.  

A jazykem přejíždí mazlivě a něžně  

vysvlečený plechy a pravý pálený hřebenáče. 

Pak křehká ruka v kapse natržený.  

A v očích řeka zakrývá strach.  

Někam mi ujíždíš a v labutím peří běžně dovádějí blechy.  

Jedna tam přes druhou skáče.

Emancipace 

Další posranej pátek. 

Manžel u jedný ženský, 

miláček u druhý. 

A já jsem prej tolerantní. 

Spíš jsem blbá. 

Díky bohu, že můj syn o ničem neví. 

Usmívám se na něj. 

Cpe se kupovaným kuřetem  

a poslouchá malou čarodějnici. 

Posranej život! 

Proč já?  

Proč? 

Aspoň že ta vana je pořád na svým místě, 

a taky štěstí, že neprasklo  

vodovodní potrubí. 

Víc jak měsíc jsem byla hodná holčička, 

ale dneska ať jdou všichni k čertu! 

Anebo jinak! 

Podívám se prostě  

na nějaký inzeráty.

Vypálím sad!

Před chalupou rozřezali dva stromy

zavraždili mý jasany

jako dvě rozbitý záchodový mísy

září teď jejich světlý kmeny

uprostřed budoucí stavební parcely

zůstane po nich strašlivá díra

v mym beztak už docela provrtanym srdci

těma chodbama by šlo koukat do vesmíru

naproti teď budou stavět novej barák

nějací cizinci

počkám si

až zasadí svý stromy

jednou jim vypálím ten jejich sad.

Poztrácelá

poztrácelá jsem

vaši tvář

někde mezi briketami

a běžným kilometrem sněhu

pod převisem ledu

ohrnutým

poztrácela jsem

i vaše rty

jak rokyty v jinovatce chřadnou

a nikde na výsluní nelze

sednout si

mlčet

důsledně

ztrácím i všechny oči vaše

zpytavé záblesky

třpyt

a smeč

Ve skutečnosti...

by nás přece pozorovala ta můra na stropě

měkce by pokynula jedním tykadlem 

křídlama přiklopila Tvá oční víčka

a tak bys nemoh spatřit kdo vlastně jsem

přivázala bych ti ruce k uším 

a ty bys mě jen ucítil

na kůži   na rtech   aniž bys tušil

ráno   že někdo v noci s Tebou byl.

. . .