Petr Hruška: Prvních 72 hodin

Petr Hruška (* 1964) je český básník, narozen v Ostravě, kde žije dosud. Pracuje však v Praze v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR jako literární historik se zaměřením na českou literaturu 20. a 21. století, zejména poezii. Toto téma také dříve vyučoval na českých univerzitách. 

Je autorem řady sbírek poezie (např. Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly, Auta vjíždějí do lodí, Nikde není řečeno, Minout se přesně), za sbírku Darmata obdržel Státní cenu za literaturu, za sbírku Spatřil jsem svou tvář cenu Magnesia Litera. Knihy jeho básní vycházejí také v zahraničí, verše bývají zhudebňovány různými uskupeními (Norská trojka, Sacrapes aj.).

Píše krátké prózy (Jedna věta), sloupky, podpovídky, odstavce a jiné texty shrnuje kniha V závalu. Podílel se na řadě literárněhistorických prací, napsal knižní monografie o básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi, jako editor připravil souborné dílo Jana Balabána nebo některé sbírky Ivana Martina Jirouse. Společně s Radovanem Lipusem je autorem scénáře k divadelnímu představení Průběžná O(s)trava krve. Spoluvydavatel časopisu Obrácená strana měsíce.

Foto Pavel Kotrla

Prvních 72 hodin

Nervózní děti a zvířata zaslechnou zvuk sklenic v kredenci,

klepání obrazů o stěny.

Všichni spící otevřou oči.

Umět poznat, že je to vážné, a zasmát se.

Vystačit si.

Nezatěžovat záchranné složky.

Potmě

spočítat konzervy s fazolemi.

Poslední spláchnutí na záchodě.

Do několika minut přestane fungovat i telefon.

Utěsnit otvory.

Do jedné místnosti

všechny deky a koberce.

Multifunkční nůž.

Hotovost.

Naslouchat sirénám. 

Dětem nenápadně vložit do kapsy kartičku se jménem a adresou.

Dveře mohou být horké,

klika rozžhavená.

Sunutí podél nosných stěn,

podvědomá je potřeba vrhnout se k oknům.

Pryč od velkých zrcadel.

Mluvit otevřeně, s úctou k situaci, 

artikulovat zřetelně,

mlčet společně.

Dohodnout místo setkání

pro případ nečekaného rozdělení.

Po ruce boty.

Vyhledat střed stavby.

Nejprve namočit kabát, až pak obejmout hořícího.

Dolů s prsteny a náušnicemi.

Nestát, poslední vzduch je při zemi.

Nebezpečí dojetí,

malé předměty se změní v projektily.

Za žádných okolností se nevracet

pro zapomenuté. 

Dělit se,

pokud je to možné, použít gumové rukavice.

Hroznový cukr.

Do záchodové mísy pytel na odpadky.

Začnou se rychle šířit pravdy a zvěsti.

Nepřeceňovat auta.

Většina zábavy 

zahřeje krátkodobě, snižuje pozornost a zhoršuje úsudek.

Pověra futer. Pokud padají zdi,

padají šikmo a vytváří takzvaný trojúhelník života.

Člověk má šedesát vteřin.

Vypustit zvířata.

Zákeřné pokušení výtahu.

Vana je často jedinou věcí, která zůstane na svém místě.

Okamžitě opustit, zůstat, nesnažit se ujet,

v garáži nikdy nestát proti dveřím.

Každý dav neustále hledá

jednoho člověka.

Za každou cenu vytrvat na nohou,

pryč ze zúženého hrdla 

mostů a ulic.

Zakrýt se rukama.

Hroty hřebíků by neměly vyčnívat z desek.

Rýže a těstoviny vyžadují hodně vody a energie.

Odolat napodobování,

libidu masy.

V epicentru paniky vzniká jazyk,

jehož šíření nelze zabránit.

Myslet svědomím. 

Hluk shlukování podobný vlaku.

City davu začnou probíjet, 

výhodou je šedé oblečení. Zbavit se žluté barvy. 

Lokty před hrudník. 

Udušení stojí mezi ostatními.

Otevření dveří může zvednout střechu.

Savý vír.

Běh podporuje hoření.

Nezbývá než zastavit třes,

zapnout pás, v takových chvílích je běžné,

že člověk mohutně halucinuje malá zvířata,

vidí sám sebe.

V příkopu ochrání hlavu dětská sedačka.

Před šokem z ticha 

rychle vložit do rukou něco nového.

Útěk se snadno mění v útok.

Nesoudit, stále odpovídat.

Při užití škrtidla

se zaznamenává čas.

Vzpřímená chůze již není možná.

Nezapomenout společenskou hru.

Posunování budov, otáčení domů, 

všichni najednou počínají mluvit.

Dveře se nesmí otevírat dovnitř.

Nepřibližovat se, vzájemně se rozepnout,

ověřit přítomnost.

Prudký pokles úrovně,

odvržení těžké hmoty.

Je vidět daleko dopředu,

mnoho desítek kilometrů.

Zatřást rameny, zaklonit hlavu a přizvednout bradu,

nezdržovat se rozepínáním košile,

položit dlaně na střed hrudníku mezi bradavky.

Je tam.

Cítit surovou lidskou platnost.

Dvě tři zlomená žebra nic neznamenají.

Ukázanej kámen

Moc toho 

nebylo.

Jednou ukázal na kámen

na pobřeží.

Zelený šedý kámen.

Zrovna jsme jedli

a lilo.

Hleděli jsme na ten kámen,

jak mokne do modra.

Brzy se posralo,

co mohlo.

Všechna pobřeží jsou stejná.

Ale každýmu,

každýmu v životě bych přála 

jeden takovej 

pořádnej

někým ukázanej kámen.

 

Povolání Adama

Kango!

Ukáže do kouta,

kde stojí bourací kladivo.

Je to velká vteřina,

na kterou se čeká dlouho,

celé roky.

Kango!

Všichni se obracejí,

můj nevlastní Adam jde do kouta,

zdvihá bourací kladivo,

zásobu hudby má v mobilu.

Nikdo teď nemyslí na to,

co bude pak

s tím prostorem tady,

všichni věří,

z kapes lezou metry.

  

Zní to čistě a zhluboka

jako africká modlitba.

Kango!

 

Nechtějte

Nechtějte, aby vám Adam pouštěl muziku.

Raději rychle najděte kus polévky,

nechtějte,

ať se zouvá.

Místo nápravy světa zas tyhle rozpaky

na rohu,

čekat,

až si otře to něco z brady,

vyvalí oči,

zařve do plynu!

a obejme vás.

. . .

Radovan Jursa: Chodba

Radovan Jursa

Chodba

Jsou myšlenky

které máme

a myšlenky

které mají nás

vše ostatní

jsou bílé rybky

za oknem

(Cit. z: Jursa, Radovan. Koncept transparence.
Vydala Galerie Věž z. s., Frýdek-Místek, 2025)

. . .

Eliška Tondrová: V mé mysli tě převlékám do bílé krajky

Eliška Tondrová (* 2006) pochází z Podbezdězí, studuje bohemistiku a germanistiku na FFUK. Její poezie byla oceněna v soutěži Ortenova Kutná Hora a uveřejněna v Revue Prostor. Dále se věnuje tvorbě autorských písní a stavbě lesních domečků.

srna i.

vzdálil ses, léto opadává

prastarou cestu prorůstá šípek

do prstů nebodá jediné z dětí

tlející usmrcená a urousaná srna

dokresluje tóny nádechu krajiny

z vyprázdněnosti komor

do nového života.

 

/

už přišel

už přišel

vítám tě

/

v tento moment necítím se být

docela bez hříchu

vábím to k sobě

jen srdcem nepřijímám

 

horizonty

vzdouvat se před usnutím

odprosit svítání, které proměňuje

strháváš jemný film

ochrannou membránu soli

nemůže ti už nic pomoct

necítit se rozdvojen do míst kdysi

a dnes

ač prostorovost odezíráš stále stejně

v tobě je něco docela jinak

jsi u vytržení.

 

paměti

schovej si v ústech malou síť

spletenou ze všeho přišlého i odešlého

dobře poslouží ti

nos si ji s sebou

jako skrýš

až začne dech vonět

schovej si v ústech drobné lži

vše přišlé i odešlé po jisté chvíli

ničím jiným není.

 

úběžník

chceš-li svou touhu nadobro ukojit

ze všech směrů zaměř

jediný vedoucí k prameni

a přisaj se

instinktu důvěřuj, ale sebe drž v paměti

rozpomeň se na chvíli, kdy daleko od domova

sloužíme mši s koleny zabořenými do jehličnatých tůní

ty, celá bezbřehá

toužíš vystoupit a nenalokat se

ze slepých ramen.

 

v zahradě to voní dětstvím a štiplavostí louhu

na šňůře ještě visí prostěradla

rez na kůlech plotu uzavřela stezky

zahnědlá skvrna krve

ční nad bělost

bralas ji tuhým mýdlem

a ona se nepustila

raněnost zažraná do věčnosti.

 

tineola

vysvlékla jsem se z loňských šatů

dala je do skříně viset jen na ramínku

moli je prokoušou

co bylo, zmizí

tak jako všechno

i já jen děravím

vzpomínkou na cosi

a netrvám.

 

kolem dokola

stůj tam

a ještě dlouho stůj

objeď kmen prstem

na světě lepšího místa není

než právě zde

zas přicházím k tobě

prosit o odpuštění

stůj tam

a ještě dlouho stůj

zas přicházím k tobě 

a prosím.

 

kdysi

zrnění bříz

svět bez programu

všechno to tady jsme my

člověk zapomněl…

najít měkké místo k spočinutí

vzpomínkou sedat si do proschlého mechu

cítíš to v sobě

sem jako jediný

patříš a zapadáš.

 

v mé mysli tě převlékám do bílé krajky

je to můj symbol něžnosti

pěšinami ještě pořád znějí tvé kroky

jsi tak 

krásná

obraz tvé tváře obalen do nejostřejšího světla

srha a kostřava a bojínek

který tě postupně obepíná přesně podél těla

ale na tebe nemůže

jsi se vším smířená

a je to ticho

které hojí

v které se strojíš a jímž i protékáš

byla jsi dívkou

ženou

matkou

byla jsi člověkem

tuším, že přijde

onen den

tuším to sevřením hrdla…

ale jsem se vším smířená

 

představa o tvojí přítomnosti

ještě pořád píšu tvoje iniciály

do kmenů

do zamlžených skel 

do písku

a přece myslím v plnosti

na tvé jméno.

 

nejdu

není kam.

kolena škrábou modlitbu do ostrý hrany

pro domov nemusíš porozumět

skrze kůži

to každá chvíle padá v ústech

země mě nepřijímá

jenom mě olizuje

jsem její raněný mládě

a věřím jí

ne proto, že by milovala

ale že neumí jinak

stimuluje moje dýchání

každým dalším pohybem proti srsti

věřím jí

jednou se narodím

do místa s otevřenými dveřmi.

 

otevřít vícero dveří

sféru poly

z jednoho přeskupit do mnoha

zvedá se vítr

mé nebe se proměňuje

na cokoliv teď pomyslím

– nepřekonám

tak namluv si vlastním hlasem

ta nejjemnější slůvka

v nouzi obměkčí tě 

vprostřed toho všeho uslyšíš

chraptění srdce

pozorně poslouchej

když chraptí, stále ještě žije.

 

/

tím vším proudí stejný vzduch

jedině zarytím prstů do zkypřené hlíny porozumět

více nečekat

/

modré světlo

i rty

i ty

i ty

i ty.

/

nic neměl

nic neměl

 

srna ii.

stesk ulpívá

touhy jsou dávno vzpomínkami

přiznaný obřitek ve tvaru srdce

udává bělost stáda

přijď ke mně jako stohlavý had

chci tě zachránit

přijď jako hořící rys

a odejmi ze mě lidský pach

přehluš ho, dej, ať zapomenu

odchována v zajetí – povahou krotnu

přes kalnost upíjím a hltám z jediného potoka

aniž tuším svůj odraz pod sebou

– natož pokřivenost

jsem něha i krutá oběť

dychtím po vodách 

po vodách k očištění

jsem nevinná a křehká

jak mariánský obraz

prahnu po neviditelném, božském klidu

a utíkám

i když On mě vidí

narážím zrovna tak

na mezník mezi světem divokým a posvěceným 

mezi smrtí a spásou

tou vodou jsem já, trpělivá

tou bouří jsi ty, neustupující

zříkám se svrchovanosti a tvojí vlády 

pro skromnost.

 

přes práh se otevírá svět novorozence 

v hlubinách z nahnutého světla

ambit do něhož vcházíš těsně před usnutím

klenutím v sobě rozprostře hlasy

hlasy ztěžklé mocí

hlasy, které v namodralé chvíli 

jakoby mučí tě

vše vzduchem prazvláštně hučí

náhlé stopy toho ve snu

bytostná potřeba popřít v myšlence dvojsvětí

člověk zapomněl…

nic už tě tady neudrží 

ostružiní omotané kolem kotníku / analogie trnoví

i přes bolest tentokráte projdeš

vzdávám-li se osvojenosti

pak nevěřícně čekám

na tebe změněnou –

jakmile zahlédneš vránu v usychající bříze

poházené chvojí a černý bez

stádo srn zmateně bloudící po polích

přesouvá se rozštěpení

k otevřenosti

vše vzduchem prazvláštně skřípe a současně mlčí

odcházíš pro věčnost nohama napřed

dřevěná podlaha v domě se rozduněla

klepání zní:

krok první

krok druhý

krok třetí.

. . .

Petr Pálenský: Jen jednu vadu má ta Kamenka…

Petr Pálenský

***

Jen jednu vadu má ta Kamenka,

že je tak kapesní, tak malinká.

O kapku větší kdyby chtěla být.

Aby se v ní dalo zabloudit.

Jak ve Stínadlech,

kdyby je zfilmoval David Lynch.

(Cit. z: Petr Pálenský, báseň z knihy
Republika Kamenka, vydalo
Druhé město - Martin Reiner, Brno)

. . .

Pavel Sobek: Přes horizont událostí jdeš sám

Pavel Sobek (* 1973) se narodil v Opavě, žije v Roztokách u Prahy. Vydal tři básnické sbírky (Sbírka milostných dásní, Princové jsou na koksu, Za nocí) a je ideovým autorem knihy Klub osamělých srdcí pana Vajíčko, povídek z reklamního prostředí. Je kytaristou pražské formace Zed Jones a zakladatelem hudebního projektu Kayapa. S ním vydal loni na podzim album Když se zeptáš, ze kterého je část vybraných textů. Další část představuje volná tvorba od poslední sbírky Za nocí.

Živí se jako textař a idea maker a je autorem řady komunikačních kampaní, namátkou pro Českou filharmonii, Amnesty International, ale i pro komerční subjekty, například Fio banku nebo Radegast.

Kromě psaní a skládání muziky točí i režíruje. Je držitelem několika mezinárodních ocenění za scénář k ekologickému animovanému filmu Lednice (the Fridge), který připravoval společně s animátorkou a ilustrátorkou Lucií Štamfestovou.

4 ráno

Město se budí jako ospalý drak,

z komínů včerejší splín pomalu stoupá,

můry si rentgenují křídla na lampách, 

na starý loďce bílá labuť se houpá.

A když chceš vědět, kam vlastně jdem,

roztáhnu ruce odtud až sem.

A když se zeptáš, říkám, že vím,

jsou čtyři ráno, bude to tím.

A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,

jenom se směju, začíná den,

a když máš starost, co vlastně já,

dlouze se dívám, to všechno se zdá.

Rozlitý kafe tančí na kostkách,

schody vzhůru vedou a pak se ztrácej,

od stěn se odrážejí hlasy v uličkách,

těch co odcházej i těch co se vracej.

A když chceš vědět, kam vlastně jdem,

roztáhnu ruce odtud až sem.

A když se zeptáš, říkám, že vím,

jsou čtyři ráno, bude to tím.

A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,

jenom se směju, začíná den,

a když máš starost, co vlastně já,

dlouze se dívám, to všechno se zdá.

Na lavičce si ustlal Caravaggiův stín,

můžem se bát jako když byli jsme děti,

světla aut malují tváře průčelím,

noc je film, z kterýho zbyde jen smetí.

A když chceš vědět, kam vlastně jdem,

roztáhnu ruce odtud až sem.

A když se zeptáš, říkám, že vím,

jsou čtyři ráno, bude to tím.

A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,

jenom se směju, začíná den,

a když máš starost, co vlastně já,

dlouze se dívám, to všechno se zdá.

Město se budí jako ospalý drak.

Hranice

Zlomený strom 

uprostřed polí opuštěných,

řeka míjí kraj 

kde nikdo nebydlí,

rezavý kříž, 

co spadnul z ramen bezejmenných,

prázdný flašky, 

stoly hospod bez židlí.

Možná že cestou šlápneš 

na hraniční kámen, 

další krok přes něj uděláš?

Zahlídneš možná někde v dálce 

hořet plamen, 

když touhu hledat v sobě máš.

V kostelních hodinách 

kde čas už dávno stojí,

jen vítr hlásí morseovkou, 

co teď dál,

bez dlouhých kázání 

přijímáš pod obojí,

vzhůru míříš 

kolem pískovcových skal.

Možná že cestou šlápneš 

na hraniční kámen, 

další krok přes něj uděláš?

Zahlídneš možná 

někde v dálce hořet plamen,

když sílu najít v sobě máš.

Možná že cestou šlápneš 

na hraniční kámen, 

další krok přes něj uděláš?

Zahlídneš možná 

někde v dálce hořet plamen,

když touhu hledat v sobě máš.

102 stupňů Fahrenheita

Obři valí sudy přes mé tělo bouřkou zlomené,

horizont se vlní, houpe, nohy jako z kamene,

promění se v plameňáky, křídla oheň rozráží,

do zorniček světlo pálí, tělo drtí závaží.

Vylétám ven, dívám se jak na posteli usínám,

vznáším se a sahám na strop, já jsem tady, jsem i tam,

tělo doutná dole v koutě, cítím vlastní horký dech,

chci se vrátit, obři valí sudy prachu po zádech.

Exploze a chvíle prázdna, v chimérách se láme čas,

stromy křičí, padají a staví hradbu mezi nás.

Tvoje ruka chytá mě před pádem do údolí vran,

držíš mě a tiše slibuješ, že se mnou zůstáváš.

Realita.

Někdo jinej.

Kauzalita.

Nezhasínej.

Drž se pevně.

Neusínej.

... nebo nás v sobě ztratí tma 

Obři valí sudy přes tvé tělo bouřkou zlomené,

sedím vedle, mokrý ruce, zkřivenou tvář z kamene,

světlomety odráží se na ulici v kalužích,

dýcháš pomalu a hoříš, vypnutý je teď tvůj smích.

Nechci usnout, nakláním se, mozek pouští starý film,

tvoje noční můry v zorničkách jen těžko uvidím,

dny jen hrají falešnou hru, vůbec nikam neběží,

otáčíš se, zem se drolí, láva maže nábřeží.  

Kde jsem, nevím, těžko hledám odpovědi ve vráskách,

dělí nás zeď, dýcháš tiše, slzy stékaj po maskách,

zkouším přeprat obry, které ze vzdálených nocí znám,

držím tě a šeptem slibuju, že pořád zůstávám.  

Realita.

Někdo jinej.

Kauzalita.

Nezhasínej.

Drž se pevně...

... nebo nás v sobě ztratí tma.

Horizont událostí

Svítá do tmy ran,

věže se bortí, vlci spí.

Lítá do všech stran

prach města, popel našich dní.

A když sis myslel, 

že se ti to jenom zdá,

myšlenky tě nepustí,

a když sis myslel, 

že se tě to netýká,

přes horizont událostí...

Pálí každý sval, 

nikdo tvůj signál nevidí.

Válí se na dně grál,

cesty jsou prázdný, bez lidí.

A když sis myslel, 

že se ti to jenom zdá,

myšlenky tě nepustí,

a když sis myslel, 

že se tě to netýká,

přes horizont událostí...

... jdeš sám.

Přes horizont událostí, 

kde potkáš ty, kterým to dlužíš

a všechny věci co jsi před tím 

už nestihl říct, 

se jako střepy propadaj dolů.

Přes horizont událostí, 

kde každý večer zas se budíš

a všichni lidi kteří zmizeli 

dávno už pryč, 

se ve tvý tváři objeví, 

zpátky letíte spolu.

Tenhleten svět

Dnes tě nezlomí

hry, lži pitomý,

víš svý, akorát

zkus si za tím stát.

Od prázdných tváří z plakátů, 

jejich kámošu a tet,

masek plných frází, lživejch vět 

si tenhleten svět vezmi zas zpět.

Od navoněnejch chytráků,

těch co chtějí všechno hned,

fejk trollů, co maj na háku

si tenhleten svět vezmi zas zpět.

Pryč sjet z kolejí,

chtít, co nechtějí,

zpívat, boty zout,

zas se nadechnout.

Od prázdných tváří z plakátů, 

jejich kámošu a tet,

masek plných frází,lživejch vět 

si tenhleten svět bereš zas zpět.

Od navoněnejch chytráků,

těch co vědí všechno hned,

fejk trollů, co maj na háku

si tenhleten svět bereš zas zpět.

Když se potopím

Yelow Submarine

táhne dál mě ven,

stoupám za sluncem.

Od prázdných tváří z plakátů, 

jejich kámošu a tet,

masek plných frází, lživejch vět 

si tenhleten svět berem zas zpět.

Od navoněnejch chytráků,

těch co vědí všechno hned,

fejk trollů, co maj na háku

si tenhleten svět berem zas zpět.

Loukou

Loukou rozkvetlou 

bosky můžem jít.

Bránu zamčenou 

klíčem otevřít.

Zabloudíš, 

a já tě objevím,

klopýtneš 

a já tě podržím,

směješ se

a já se připojím.

... pořád tak můžem být.

Silou tajemnou 

bouřku porazit.

Vodou z pramenů

žízeň uhasit.

Bojíš se, 

tak světlo rozsvítím,

dotkneš se

a já to ucítím,

zašeptáš

a já to zachytím.

... pořád tak můžem být.

Krví spřízněnou

sílu do žil lít.

S touhou bezbřehou

nádherně se mít.

Zaváháš 

a já ti poradím,

hádáš 

a já ti prozradím,

zazpíváš

a já se naladím.

... pořád tak můžem být.

(Z alba KAYAPA / Když se zeptáš)

Lovci a sběrači

Dvacet tisíc let zpátky 

bych těžko přežil třicítku.

Jedu padesát, 

na gauči i v obci, 

dobré je to, povznášející,

... když teda zrovna neprší, 

není vedro, inverze,

čas platit DPH, 

nebo mě nedrtí rýmička.

Dvacet tisíc let zpátky 

bych snadno přežil pondělí,

bez kalendáře, 

jen v hluboké přítomnosti. 

Smrděli bychom spolu u ohně

(což samozřejmě 

myslím obrazně),

ty starostlivě balila 

děti do kůže 

a já čmáral na stěnu malby,

co v budoucnu stejně

nikdo nepobere.

Za oknem

Venku za oknem

roste jabloň,

vylez na ni,

zhoupni se,

pověs se

za bouřky!

... druhou rukou

jablka natrhej,

jsou každý rok

sladší a sladší.

Nechoď spát

Dneska ještě nechoď spát,

chci mít tvý vlasy všude kolem,

do rána můžeme si hrát,

milovat se horem dolem.

Tisíc dní do ucha mě štípej,

ať vím, že nebyla to lež,

až mě v tomhle filmu vypnou,

potom už dělej si co chceš.

Co dokážeš?

Nosím trička s kapelama,

co maj přes půlku

mrtvejch členů.

Poslouchám pozorněji,

chodím pomaleji, 

na čím dál míň otázek 

nacházím odpověď.

Třeba na tuhle:

„Tati dokážeš zastavit válku?“

Pouť

Pátý kačer zleva 

se už nedokáže zvednout,

ostatní ještě vržou 

spořádaně nahoru,

káry do sebe naráží 

za jásotu posádek,

růže na špejli se zdá

mnohem dál, než loni, 

nejspíš si ze mě 

jen zase někoho vystřelil

Než tu zůstane 

zválená tráva,

maringotky odplují 

směrem na jih,

dám ti aspoň 

srdce z perníku,

jiný už ve mně 

stejně nezůstalo.

Neříkej

Neříkej že pracuješ,

říkej startup,

neříkej, že miluješ,

říkej nasrat,

neříkej, že nemůžeš,

říkej koučink,

Ketamin, Ozempich,

LinkedIn, jemnej sníh.

It Must Have Been Love

ti hlavou vrtá,

ale holka, co to zpívala,

už je taky mrtvá.

Škoda, jako každé,

smrt je hrozná svině,

skočíš trojitého axela,

pak seš pryč ve vteřině.

Ale dnes ještě ne,

takže k excelu zpátky,

přezka jak od Jobse,

meeting byl hladký,

dej sem Tequilu Sunrise,

pár slintů na ubrousek,

a když bude nejhůř,

jsou Bohnice kousek.

Chtěl bych

Chtěl bych ty lidi znát.

Všechny,

každého jménem.

„Ahoj Hanko, Matěji, Petro,

jak se máte?

Svět se asi posral!“

Poslední zavře

Poslední zavře.

Ale koho, když nikdo nezbyl?

Dobrá tedy,

editorský zásah:

Poslední zařve!

Pak 

ticho.

Ticho tak omamné, 

tak povznášející,

tak příznačné.

Škoda jen, 

že ho nikdo neuslyší.

. . .