Jan Rosenthaler: Pro vznik historie je potřeba i nějaká budoucnost

neděle 16. srpna 2026


Jan Rosenthaler (* 1998) se narodil v Plzni. Vystudoval právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, aktuálně pracuje v advokacii. Aktivně se věnuje slam poetry, dostal se v tomto žánru třikrát do finále mistrovství České republiky. Se svými texty vystupoval v Egyptě nebo v Rumunsku. V roce 2021 vydal svou debutovou sbírku s názvem Kup si vlastní. (Připravil Sufian Massalema.)














Hérostratos bez zábran


Měl jsem tu čest

stát se první olympijskou

živou pochodní.

Pro někoho heroický 

lidskoprávní protest, 

pro jiného 

normální sobota.


Každým dnem 

se snažím dostat do kronik,

hajloval jsem na stories

a nikdo to nevyscreenoval,

zastřelil jsem Araba

a Camus o mně nic nenapsal.


Zápis do historie

jsem oželel až v momentě,

kdy mi došlo,

že pro vznik historie

je potřeba

i nějaká budoucnost.






Malá tragédie


V kuchyni pouštím dron,

abych ji viděl z nadhledu.

Dron narazí do stropu,

začíná hořet,

hlavně ať nepoškodí parkety.


Vypínám požární hlásič,

nemám náladu na lidi,

dnes jsem neměl v plánu

hasit nějaký požár.


Sousedka hlasitě volá 112,

naštěstí mají režim letadlo,

nad námi bydlí bývalý hasič,

stihl jako jediný

vyskočit z okna.






Útrapy


Vždy mě trápily

nízké důchody.

Kdo neokrádá rodinu,

nemá na nájem.


Moje babička

dostává důchod v NFT,

chtěla důstojné stáří

a má jen obrázky v počítači.


Sedíme s babičkou

nad internetem,

ona nerozumí jak

a já proč.


Ve 27 letech

jsem odešel do důchodu

svých prarodičů,

zemřel jsem hlady

a babička mě na pohřbu 

dlouze oplakávala.






Slušní lidé


Zakopl jsem o regál,

kupuju 5 Fizi drinků,

přede mnou ve večerce

někdo tyká prodavačce,

usměje se jak letuška,

která ví, že padá letadlo.


Zdravíme se kývnutím,

v tom se nedá tykat,

nezastal jsem se jí,

zas jsem prohrál s neslušností,

oni jsou slušní lidé, 

co jiného jim zbývá.


Česká tradice a phở bò,

špatný R

a Fun Din Dung,

kulturní asimilace

přes zavařovačku.


Nemáme české tradice,

zapomněli jsme je vytvořit,

snažíme se tedy,

aby je dodržovali jiní.

Kdo chce psa jíst,

rasismus jako když najde.






Idol hřiště


Zima dostihla

prázdný kolotoč

uprostřed kruhového objezdu.

Kdo se nejrychleji točí

je král,

nebo se poblije.


Proti klukům z béčka

házíme Kantovu morálku,

oni hned kontrují 

preambulí Deklarace,

rozsoudí nás

kdo doplivne nejdál.

Nakonec jsme na houpačkách

podepsali příměří.


Problémy mikroekonomie,

zdražili pendreky,

zkurvená inflace,

nemít v sedmičce exekuci

je teplý.






Božská komedie


Začalo se proslýchat, 

že Bůh je mrtvý.

Nikdo neplakal,

nevědělo se, který zemřel 

a brečet pro cizího boha je rouhání.


Rozběhly se davy,

do rozvířených plic sedal prach,

padaly domy,

hysterie se neptá,

významné letopočty nejsou

matematická úloha.


Bili se na poplach holemi,

máchali v bat micva,

utopili v dluzích.

Po vypleněném městě

chodí davy turistů dodnes.






Stojím na chodníku


Děti si hrajou na bezdomovce.

Rodiče stejně nechtěli,

aby z nich byli kosmonauti.


Někdo nešťastný 

skočil do magistály.

Chtěli jsme žít bez telefonu

a teď voláme cizím lidem.


Umíráme nevkusně

ve značkových hadrech.

Chtěli jsme být popeláři,

ale moc to smrdělo.






Nejlepší psychologové


mé generace

seděli na propadlých gaučích

a posté rozebírali 

nejbanálnější rozchod na světě.


Filosofové Malého prince

kreslí beránky

do Baumova testu.

Vše co umím,

mě naučily komiksy s Platónem.


Jednou jsem vyhodil gauč

z koženky,

usnul na něm jeden alkoholik,

ideální ukázka

úspěšné terapie.






Na hřbitově světla


je tma.

Hrávalo se tu na schovávanou,

Karel se nikdy nenašel,

někdo odnesl pikolu do sběru.


Staré solné lampy

už dávno olízala zvěř,

kdosi ze tmy řekl 

Budiž světlo

a veverky z něj mají solárium.


Na hřbitově světla

skončilo i světlo na konci tunelu,

festival letos zrušen,

Karel nepřijde domů,

ani mu nejde zapálit svíčka.






Na místě činu


lapám ve vzduchu molekuly,

na stole chladne sklenice vody,

ale nikomu není zima.


Pootevřenými dveřmi

měla odejít vina.

Mikrokosmos podezření,

někdo si sedl na mrtvolu,

počítáme potenciální roky,

v dálce mihotavě bliká křeslo.


Vyšetřovatel pro jistotu

zatkl sám sebe,

kapitulace represe,

rekapitulace dějin.






. . .

Pavel Švanda: V krasohledu

středa 12. srpna 2026


















Pavel Švanda

V krasohledu

   

         Jiřímu Kuběnovi


Vzlety lásky vysloužené

v bázlivém očekávání výhně.

Do pekelného ráje

a zas domů.


Roztržité city k měsíčnímu slunci.

Roztržená nebesa nesešiješ

ani pozlaceným pyjem.


Věčný návrat

konečného účtování

s tebou i se sebou.


V projasněné grafice

krasohledu

setrvání v toužebném

k nevydržení.

V ano i ne. Aby

ne.





(Cit. z: Švanda, Pavel. Kontexty 4/2023.)



. . .

Barbora Zoja Zuchová: Až fotobuňka na chodbě zhasne

neděle 9. srpna 2026


Barbora Zoja Zuchová (* 1986) se narodila v Brně, kde žije dosud. Vystudovala bohemistiku na FF MU. Publikovala časopisecky (Host, Weles, Tvar). Profesně působí jako lektorka češtiny pro cizince, věnuje se také výtvarné tvorbě. Na Instagramu vystupuje jako @brambora_soja, kde sdílí mimo jiné regionální sérii fotografické bizarní poezie #takybrno. Chodí s knihou, píše s hudbou a rekreačně hraje na housle. (Připravil Pavel Šuhájek.)













Brunch


Snídaně v trávě na metr od psího lejna

idyla na dece, dekorace neprodejná

Prosím prodat.

Sójové cappuccino a kohoutková voda.

Ó svatý croissant!

Dopoledne slepý chrám

Opulentní open-mše

Máte vše

Otylí mravenci zpod zahradního nábytku

budují disbalanci impéria nadbytku

pro hypotetické zámky

z bezkontaktních karet dům

Malé slunce vysmívá se promodralým chodidlům

třpytek na opršelé tváři

marná zář

a ty to víš

tiší blázni slyší

jak ti v patě vříská tříska

a jarní stromy bolí stoly.







V té naší zahradě

pročernaly větve staré broskvoně.

Jak je to hezké – 

říct: naše zahrada.

I když není naše.

A ta broskvoň už vůbec ne.







Zvlněný chodníček podél aleje

kos navždy zmizel v keři

Dnes je ten posvátný den

Slepá skvrna beztíže

před výdechem

pod nebem ulehlo světlo

do obrysů vzduchu

plošku po plošce sgumovává

hrubý náčrt ze včerejších nocí

Padá prázdno

do ulice

a zvonice-hrana-hrablo

do ticha

dere se čtverec-smrt

zas uhlem naplocho

zhasnout.





Dřez


Na březích stojaté vody

s nemytým nádobím

se dnes docela tiše

vylíhly mouchy.

Asi už začalo.

Jaro.





Akvárium v tobě


Kluzké rybí tělo.

Nikdy nechtělo, aby ses ho

dotýkal,

držel v dlaních

podřel prsty,

lovil z vody.


Jsi ryba naruby.

Konstruktér blaha

vlažného pohodlí

- své vlastní záhuby.







Suchá stébla uprostřed parkoviště

opuštěný vrak z rezavého písku

Chodíš podél plotu

těžkáš štěrk

a do nebe vypouštíš ticho

mýdlových bublin

Než zmizí poslední

vpleteš se prsty do ok drátů

Už není kam jít

Čekáš

až fotobuňka na chodbě zhasne

dozní zvuk kávovaru, co se sám vypíná.





Autoimunita


Turista je pravým důvodem pro tvoje doma.

Architekturadistribuuje engine univerzální osobnosti

Nezapomeň zhasnout

než odejdeš přešlapovat na místo

čtvereční čtverec si personalizuj

Neptej se proč

tady nežiješ

ani nespíš

inženýři zapomněli započítat rozpětí křídel.







Další den

Ještě jsem nevyhrála

Ale mám cenu za účast

Klíče věším na kliku

Další den

Dokázala jsem odejít

A přišla jen trochu pozdě

Krabice odnesu

Zametu listí v kuchyni

Nakrmím kočku

Další den

Ještě jsem neztratila klíče

Telefon, peněženku

Tiskárna, která nepotřebovala opravit,

Je opravená

Ale pořád v servisu

A toneru zbývá asi na šedesát stran

Tři hodiny spánku

Další den

Vrátila jsem se

v předsíni

Kočka v krabici a listí

Snad další den

zatím nemám

Věšák na klíče.







Je cítit psí zadek podzimu

ježci drny zaschlé v blátě

nesynchronizované pampelišky

v žlutém listí

Za prvním hydrantem v hasičské červeni

kožíšek s umělým chlupem

černý jako Nora

věčnější

než noc.





Tady


Zatahá tě za rukáv, udrží na nitce reality

dáseň přišitá k tváři

steh vedený přes nehet

modřiny z milování

bolest být bolest

zakousnout se tak

že v čelistech rozdrtíš vlastní zuby

chybíš

možná někde někomu

sebe už ale nehledáš

věříš

že tady pořád jsi

ty




Ostrůvek


Hloubka kaluže

se jen v mezičase odmlčela

u zatopeného lomu kalu

postává bez rukou

nad mrtvou vodou

v propadajícím se kraji

kde i znetvoření holubi s pahýlky prstů

pijí jen z kašny na náměstí

v mýtině civilizace

mezi bloky

štěstí.







Chraň

Ohraný

obroušený střep

bez ostří hran

odležel

obalený v blátě,

které prosychalo v prach

Bezzubá báseň

srostlá dlaň

sama se bolíš

neublížíš už.







Mezi oškrabky azbestových stěn

uprostřed koridoru suterénu

odstavené továrny na žactvo

Leží lev

v igelitovém pytli

Nepochybuju,

žes ho tam nacpal právě ty,

i když budeš do smrti přísahat,

že si tam úplně dobrovolně

vlezl sám.







Taková příjemná lokalita

místo k životu

komfortní zóna

nastavit hranice

pravidla, povinnosti, práva

A promile nepravděpodobnosti

se kterou prorůstáš

živelně

navzdory

napříč

a skrz

všechny ty

nedokončené

vytapetované pokojíky

pro panenky

co tě nikdy

neobjaly zpátky.













. . .

Marek Timko: Na piču dostaňeš (ľeto ´96)

středa 5. srpna 2026




















Marek Timko

Na piču dostaňeš (ľeto ´96)


– Maš gandžu?

– Ňemam. Ňekurim!

– Ňekuriš gandžu? Abo vobec ňekuriš?

– Vobec ňekurim…

– Ta kedz ňekuriš, ta dostaňeš na piču!

– Hej?

– Hej, ta ňe!? A z kadzi ši?

– Jak z kadzi? Z Prešova, ňe?

– Z Prešova? Ti ňeši z Prešova!

– Jak že ňesom?

– Ta šak ňečuješ jak hutoriš?

– Jak hutorim?

– Šak maš taki ďivni, cudzi prizvuk! Jak kebi ši bul z Trnavi!

– Z Trnavi?

– Hej, z Trnavi. Maš občanski?

– Hej, mam občanski…

– Ta ukaž!

– A čom bi som ci mal ukazovac svuj občanski

– Ukaž občanski, bo dostaňeš na piču!

– No… ta kukaj tu! Vidziš? Mejsco narodzeňa: Prešov!

– Hej, aľe i tak dajak divňe hutoriš… ňeši ti in-te-lek-tu-al? 

– Intelektual?

– No… to je jedno… i tak dostaňeš na piču!

– A čom?

– Bo ši pojebani intelektual a ňezavislak! Odňešeš me na chribce domu!

– Co? Ši šaľeni?

– Ňešaľeni! Ňevidziš, že ja chromi!?

– No, hej, vidzim… chromi ši…


Ta som ho odňesol na chribce do jeho bitovki

doprovod nam robeľi ešči dvojo holohlave skiňi 

v čarnich bomberoch

jeden mali tlusti 

druhi visoki chudi

to že kebi som sebe nahodou rozmišľel 

že ho na chribce už ňepoňešem 

ta že mi to pripomenu


A kedz som toho chromeho ubožaka doňesol do vchodu jeho bitovki

ta som od ňeho dostal na piču

i parazol mi polamal!


A tote dvojo skini še ľem šmiaľi 

a ešči dobre že nebuľi tote mobili

bo už bi som asi bul slavni na jutubu 

cez totu bitku


Gandžu ňemaš 

– na piču dostaňeš!

Ďivňe hutoriš 

– na piču dostaňeš!

Intelektual ši 

– na piču dostaňeš!

Ňezavislak ši 

– na piču dostaňeš!





(Cit. z: Timko, Marek. Z rukopisu.)




. . .

Renata Křenková: Narodím se ti jako dítě

neděle 2. srpna 2026


Renata Křenková (* 1975) vyrůstala a žila na Valašsku v Rožnově pod Radhoštěm, v současnosti pobývá v maringotce v beskydských lesích, kde se věnuje tvůrčímu psaní. Píše syrovou, rytmickou poezii a textové fragmenty, ve kterých kombinuje intimitu s břitkou každodenností. V jejích textech se střídají napětí, dialogy, ostré střihy a odmítání lyrického patosu. Fascinují ji kontrasty a neučesanost jazyka. Psaní vnímá také jako proces vnitřní transformace. Texty se často dotýkají těžších ženských témat. Je matkou tří dcer. Dosud publikovala převážně do šuplíku a skrze autorské texty na sociálních sítích.







Jiná forma života


I.


Orgasmus končící pláčem.. hysterie, drama queen.


Rudé rty a hadr v aréně, stejně nesmyslné koloseum se zbraní za každým údem, potoky krve...


Pivoňkou vyléčím své zranění.. vystoupím z podsvětí, na bolest se zemřít nedá...


Střepy ze starého domu v popelu spálených dní.


Zažehnutí sluncí z rána prvního uhlíku... polibku..v slamníku uložených doteků jako v houbách déšť...


Růžová skončila, cucla si černého inkoustu, leží teď ve fialových šatech, srdce v dlani kamenné...


Od samotných růžových rán odráží se šťovík, nezajímaly mě jeho květy do dnes, kyselý lístek cítím v puse, zkřivil rty a myšlenky na dávný zvyk... něžný květ čekal na moji pozornost půl století...






II.


Poupě nejkrásněji voní u samého středu, vydává lístek za lístkem.


Diváci střídají se jako v divadle, oslněni krásou a vůní – kdo z nich ví, že kupují si sen?


V příštím kuse opadá.. vypískají tě...


Lisuju citrón, jeho kůže plná éterického oleje a chemie stékají poslušně korýtkem v mých prstech do koktejlu.. vše odděleno snítkou máty, vadnoucí bez zbytku svého těla při západu slunce, odevzdá svou vůni každým bodnutím brčka...


Hledání čerstvosti a plnosti v proleželé matraci, převlékám povlečení pod záminkou nového výzkumu, už potvrdili, že vše je škodlivé... vydýchali jsme zase o něco rychleji vzduch.






III.


Natáčím film každou noc už tři sta šedesát a pět dní neustálého líbání a vzdechů. Žádné nakupování a plnění studeného břicha lednice...


Jen nervózní pohledy na hodinky, do zpětných zrcátek...


Kde já už mohl být? Zdržuješ... máš plnou hlavu cukříků a lízátek, ráno chceš už zase jít do nevystydlého pelechu, otisknout znovu dlaně a prsty do kůže jako při výslechu zločinu. Mlsná jsi, olizuješ jen červenou, a do louže bys nestoupla, z větví by tě studil déšť...


Chci trpět!! A vyhrávat!!! Rozumíš?


Spinkám...zajdu si pro mlíčko, v kožíšku, co nikdy nepustí chloupek na zmar. A když jo, vystrojím mu pohřeb, abys věděl. Tak moc jsme vzácní, rozumíš? Šetřím planetu, chodím jen ve své kůži, dojdu jen tam, kde chci, recykluju tvůj dech... mi lu ju tě..


Kap, kap, nesnáším deštění...


Stop!! Pomůžeš mi do kabátu?


Moc rád, kočičko.. Odvezu tě.. nesnáším tě i po těch scénách, chtěl bych tam být s tebou a nemůžu, mám povinnosti, víš?.. Marnivá mrcho..






IV.


Listy mého potosu z přebytku pláčou, cukrová louže láká jazýček všech kolemjdoucích.


Kam s mými přebytky vláhy?


Nastavím tvář k slunci, praskající sůl v ranách zvedla křídla špačkům… odletěli zasít do polí hluboko tón pláče...


Kmeny v černých punčochách stojí trpělivě staletí na vyzvání k tanci...


Stříbrná svatba v časech povozů, zastavený čas při láskyplném loupání brambor a hlazení tvrdých mozolů..


Trám s letopočtem v trávě počítá do zlata...


Zahradíš svoji půlku postele vlněnýma ponožkama z minulého manželství...


Osamělá a bohatá jiná forma života.


Slova a peníze...přátelé na vodítku.






***


Mám teď sílu Saturnu...

Když zamíchám rajčata na pánvi, nezplesniví.

Dvakrát umyju hrnek, ať cítí péči.

Konám, žiju, pro nadechnutí...

Narodím se ti jako dítě,

láskou mě budeš dusit a...

budu celá.

Všechny plísně jsem dávno snědla

s rohlíkem mojí mámy...






***


Jako malá jsem se tě bála,

cesto vzhůru...

Rychlým dechem předběhla zajíce,

strachem tmu přivolala do korun stromů.

Díval se na mě klidně, než vyběhl z úkrytu...

Jsem nahoře... ušáčku.






***


Kdysi...

Vplétáš si louku do vlasů...

Toužíš a držíš,

mezi květem a kamením.

Teď...

Hvězdy prošly se tvou alejí...

V řekách bříška slov tonou...

Co bude...

Kufr s rozbitým zámkem,

v jeho rožku na prach slaměnka,

odváté sliby...

...a hory se starají.






***


Nikdy jsem moc necestovala a neznám svět...

Asi, že bych se mohla ztratit... nebo se nemohla vrátit.

K tomu, co mám tady v největší blízkosti a hlavně k srdci...

Neumím opouštět.

Rostu do uschnutí s každým stromem, kytkou a Tebou…






***


Nepustím tě přes práh, Chéri..

můj kožešinový límec ztěžkl parfémem a dýmem..

voňavým zlozvykem v tvém úzkém rtu...

.. a sněhové vločky vpíjí se do čar života 

na našich dlaních...









. . .