David Molnár (* 1976) se narodil v Hradci Králové. Z východních Čech se přesunul do Prahy. Paří k ojedinělým úkazům současné tuzemské poezie. Jak tvorbou, tak solitérským přístupem k literárnímu provozu. V roce 2016 vydal v nakladatelství Polí5 sbírku Pod kopyty slunce. Nyní vychází v nakladatelství Nedělní chvilka poezieCZ jeho druhá kniha básní nazvaná Ctnosti prokletých.
Uvedení knihy se uskuteční v pátek 28. srpna 2026 od 19:00 v klubu Za školou v Praze-Bubenči, Uralská 6. Více zde. Knihu si můžete koupit zde.
Foto: Vladimír Klega
rodná vana
musel jsem vypadnout načas z města
jsem teď na venkově
a dávám battle se smrkama a smrtí
něco ve mně promáchlo tuhle šanci na pohodlí
záměrně a rituálně
podmáchl jsem ten jedinečnej faustovskej nadhoz
a tetka styxová odmávla out
anebo jednoduše
„všechny bohy už srala tvoje bytová poezie!
tak tě zařízli na velkej pátek jako Krista
a alou žít!“
nakonec se mi nepatrně ulevilo
tenhle pokoj bych už opustil jedině oknem
zatáhl jsem ho do bažiny a ubytoval se na kusu
trčící skály číslo sedmnáct
v pátým patře
v ohňový zemi
/takhle vysoko žijou jenom orli a magoři
a já byl tak trochu obojí/
odešel jsem dveřmi pěkně po schodech
a zmizel do posledního útočiště
do leporelový krajiny Vojtěcha Sedláčka
a Hájka hejkala z Libočan
a teď provětrávám češtině faldy
tady
z ksichtu mi zmizela vráska znechucení
a kocour je šťastnej princ zahrady
v noci slyším serenády
slyším mrtvé jak tančí
slyším stíny jak lezou po stěně jako gekoni
ale dneska je novolunní tma
zahlídnu se v knihovně jak se o mě otírá skutečnost
jako sladkej a manickej tygr
pauli jsou rozbalený jako květiny
a já v nich coby pestík
ztopořenej a co na to blizna?
„že jseš jako perverzní dítě se lžičkou na poezii v ruce“
dočasně vyobcován z bojiště Praha
oslaben sérií záprdkových válek
a vyčenichán hyenami
vypadl jsem na venkov do svý rodný vany
kde krystalizovala pokolení kapelníků bonvivánů opilců
trombonistů vojáků
předků
a ze stěny na mě hledí jeden z nich
s podobným nosem a malbecovými ústy
už nevím jak víc bych žil
Vilda
jako malej kluk jsem měl nejlepšího kámoše
Vildu
blonďatýho cikána z Okružní ulice
tam kde začínalo ghetto
a co se průserů a rvaček týkalo
byl na něj vážně spoleh
balancovali jsme na hraně kriminální činnosti
kouřili jsme a lezli po střechách
ale nejvíce jsme milovali fotbal
hrávali jsme v dusných dvorcích dva na pět
a stejně jsme vyhrávali
u nich doma to tak divně smrdělo
a z jeho táty šel vážně strach
byl tetovanej a černočernej
neustále záhadně mizel
a zase se objevoval
kérek přibývalo
jednoho dne nám svěřil velkej úkol
/byl rok 88/
měli jsme doručit igelitku se záhadným
a zakázaným obsahem
strejdovi do Buzulucký
aniž bychom se podívali dovnitř
vědět tehdy kdo byl Orfeus
cítil bych se tak
za prvním rohem jsme igelitku otevřeli
byly tam časáky a v nich cosi
Vilda vykřiknul: „zakrej to!“
ale už bylo pozdě
o sexu jsem měl jen mlhavý představy
domníval jsem se
že se stačí pérem motat kolem
když jsou lidé nazí
a z toho jsou děti
ale tohle mě dostalo
opravdu se to strká dovnitř?!
bylo to šílený a šokující a nechutný
ten večer jsme se brzy rozprchli domů
pár dnů jsme se neviděli
pod očima nám vyrostly modrý kruhy
a zůstaly tam
mičuda už nevypadala zas tak dobře
zátka
budíme se vedle sebe
tváře ošlehaný chlastem
je to strašný klišé
ale pouštím Beethovena
deska rozvlní realitu jak nic
během jedné z modulací zvracíš
vydám se k naší dýchavičný lednici
a kocour mi čistí prostor
jeho snajprovský oči milujou patogenní zóny
a já jsem jedna velká chodící patogenní zóna
uvnitř se jako zázrakem povaluje pár lahváčů
dneska se kutálej doleva a jindy zase doprava
„někdo s náma hraje špinavou hru zlato
a je to šestákový drama“
deska se dotočí a zanechává po sobě ticho
kocour i ty vzdychnete přes celej vesmír
zátka odskočí od hrdla a snajpr ji tvrdě trefuje
začala válka
příšerná kocovina
básníci
znám jenom dva
jeden žije na Žižkově
a párkrát už to zkusil
vyskočit z osudí
ale bozi ho vždy vrátili
aby jim ještě zpíval
po posledním takovým pokusu
zůstal na vozejku
a čas tráví
mezi dvěma ústavy
ten první jsou Bohnice a ten druhej
život
těžko říct kterej je horší
ale stále píše
a je lepší a lepší
ten druhej je kluk z Kyjova
kterej to vzal přes Sudety
až do Prahy
kde se konečně našel
v holešovickejch Bubnech
píše deset básní denně
postavil kolem sebe zikkurat
z pivních lahví
a když se do toho opře
stavba vyroste až do stropu
když mě eliminovali od elektriky
chodíval jsem se k němu zahřát
vždycky měl něco uklohněnýho v lednici
telka svítila jako zázrak
a ledový noci ze mě na chvíli stáhly
svý ruce
jeden den jsem dorazil
nikde žádnej zvuk ani světlo
jen na televizi stála petrolejka na baterky
a drze poblikávala do našich zdrchaných
obličejů
uhodli jste
odstřihli ho taky!
začal jsem se smát
strašně jsme se oba nasmáli
nakonec dorazili staří rodiče z Moravy
a všechno za něj zamázli
zikkuratem se opět rozezněla hudba
toho prvního barda jsem nikdy nepotkal
ale mám pocit že se dobře známe
tomu druhýmu dlužím asi milion lahváčů
a stovky jiskrnejch nocí
problikávajících peklem
Františku Rosťo Jarmilo!
tahle báseň je pro vás
Bio Oko
doboha
potřeboval jsem dobít zdroje
a tak jsem vešel do Bia Oka
vystoupal nahoru a hledal flek u zásuvek
jenže tam rozbila ležení taková potentátka z FAMU
zalehla to tam
mastný vlasy ve sklenici od zvětralý malinovky
na stole termosku s čajem
doboha
i v těch největších peklech nedostatku jsem nikam
nelezl
pokud jsem neměl aspoň na kafe
znechuceně jsem se vrátil dolů k baru pro presso
za poslední peníze do léta roku 2039
kdy si vyberu důchodový připojištění a upiju se
dobrým chlastem
ujedu si na drogách a chlebíčkách
potom zemřu
znovu jsem vystoupal do toho intelektuálního brlohu
některý stolky nahradili obrovskejma polštářema
v kterých se hipstři věční studenti salóní komunisté
a jiná verbež
povalovala s roztaženýma nohama
sedl jsem si opodál tý famačky
bylo to neskutečný
měla tam dokonce kbelíček se žrádlem
a snila o tom že bude druhá Chytilová
doboha
proč jsou ti nejlepší lidé ti nejhorší lidé?
a proč je kolem blázinců tak krásná atmosféra
takovej nebeskej klid?
není divu že se jim lidé každej rok
naserou mezi ploty
pomyslím si
a srknu si toho pressa
v otevřeným pavilonu Bia Svět
Paříž
budím se lehce rozbitej v 5.03
má neklidná mysl to zbožňuje
šílení v pološeru
oknem proudí slabý světlo
za ty roky vím přesně kolik je
moje milá spinká vedle
psice spí na gauči
je nás celej gang metafyzickejch desperátů
pod nebesy z trubek tě pozoruji
vždycky spíš s vystrčeným zadkem
kterej je jako rozsvícený srdce v temnotě
máš černý krajkový kalhotky
jako pařížská putain z dvacátejch
/jo moment my žijeme ve dvacátejch/
vstanu a proplížím se do kuchyně
psice mě tiše pozoruje
myslí si na brie co leží na kredenci
vezmu nůžky vrátím se do postele
a ty kalhotky ti přestřihnu
a zatímco se nad náma zvolna budí svět
za dupotu eskader oranžových vest
ho tam šoupnu
z čistý lásky
a psice žere to brie
srnky
ráno vklouzneš do ledovejch bot
v cizím městě
hotel smrdí jako stará rukavice
za oknem se ošklivě převaluje dvorek
kocovina a špinavej sníh
/jako básník nemůžeš být dělníkem
ani nikým jiným
pod montérkama tě hřejou tvoje opravdové
šaty/
vyrážíme do krajiny
vezou nás jako indiány v povozu
auto je plný cinkajících lahví a špatnýho dechu
a já mám krásnej výhled
na kůrovcem sežraný lesy a siluety pasek
šestiletej bal se stromem stáhneš hákem z korby
první nával tíhy tě málem zatluče do země
ale dáš jich pár a objeví se neznámá síla
slunce a kameny ti požehnaj a ty se začneš
ohánět rejčem jako šílenec
bereš do ruky desetikilový beranidlo
přezdívaný potlouk
a jdeš na to
kůl má přes dva metry
držíš tu mrchu nad hlavou a nasadíš ji na něj
a pak tlučeš a tlučeš
je to absurdní a drsný a vznešený
sereš se mnichům do práce
sereš se bohům do práce
a vysočinská půda je nepoddajná a plná šutrů
ve trojici se střídáme smějeme se a bavíme
tyhle lidi jsou zajímavější a osobitější než
většina básníčků co potkávám ve městě
a já nechci bejt zmrd co se fláká
rveme to tam
tři kůly k díře
třicet stromů
bum bum
dáváme jointa
bum bum řach
někdo vytahuje slivovici
kořalka se ti rozleje do svalů
jako tsunami
strom navalíš do díry
rozřízneš bal
pečlivě zasypeš a udusáš
a kdybys snad chtěl podvádět
jak tě to naučili na základce střední atd
stačí se podívat do koruny
stačí se podívat stromu do tváře
večer jedeme na hotel stále plní síly
srnky uskakují z cesty a mizí do polí
jejich bílý zadky poskakujou jako světla
v těžkopádný tmě
jako zbrklý baterky nějakýho
dětskýho dobrodružství
co je dávno
v prdeli
zastřelil jsem to ve tmě
ráno bylo tvrdý jako úder na čenich lva
vykopal jsem z postele nějaký hrůzy
a dostavil se do divadla
vyčerpanej z chlastu
z ženy
ze všech zatracenejch včerejšků
dal jsem si černočerný presso
a skrze nepatrně nádražní dojem kavárny Slavie
jsem poslal k čertu další Atlantidu
plus rudej van tvých rtů
zastřelil jsem to ve mně
celej ten třaskavej náklad
jsem vyhodil z ožralýho korábu
zapálil si
a šéf mi řekl
„tohle vem a snes to na jeviště“
a já řekl
„hovno“
a on řekl
„dobře“
vyšel jsem na prozářenou ulici
rozkoukával jsem se
jako zrovna narozenej
hleděl jsem do tváří všech žen
žádná z nich se ti nepodobala
kanónizace
můj kocour byl génius života
jeho svět vraženej do čtyř sekund neskonalýho teď
jeho svět mimo dobro a zlo
žádná zátěž historie
ani plýtvání strachem z toho co bude
z toho co bude?
jsem snad chorej pošetilej blázen?
boží potenciál existence
tak nestydatě promrdávanej lidstvem stovky let
vraženej do tý magický chvíle
mezi ničím a ničím
do přítomnosti
slyšíte jak hnusně to slovo zní?
opravdu oceněná přítomnost je dech věčnosti
to ví každý dítě než ho zkurví strachy starejch bab
plus připosraní umělci
kníkající jako Skácel
kníkající jako ti skoro všichni
/vyjma Ládi Klímy ten řval statečně/
ale především celá ta křesťanská báchorka
o postmortálním vegetu
amputovala naši schopnost
slastně se vařit v kotli prožívaného
když já se trápil zaječími bobky sentimentu
existenčními bobky zítřků
kocourek si olizoval zadek
v naprostým souladu s vesmírem tohoto pokoje
když já se unavoval prací a smradem dělničiny
/nikdy to nemělo půvab à la Hrabal/
když jsem se tříštil do fragmentů
/nevyhnutelně/
a umíral na neexistenci rán
on si klidně nakračoval bezesměrně
jen pro pohyb jako takovej
strach z blbin všude se roztahuje
a leptá duši
neškodný štěňata
básníčci
děvky
nikdy jsme s váma neměli
nic společnýho
můj kocour
a já
