Vzlety lásky vysloužené
v bázlivém očekávání výhně.
Do pekelného ráje
a zas domů.
Roztržité city k měsíčnímu slunci.
Roztržená nebesa nesešiješ
ani pozlaceným pyjem.
Věčný návrat
konečného účtování
s tebou i se sebou.
V projasněné grafice
krasohledu
setrvání v toužebném
k nevydržení.
V ano i ne. Aby
ne.
Snídaně v trávě na metr od psího lejna
idyla na dece, dekorace neprodejná
Prosím prodat.
Sójové cappuccino a kohoutková voda.
Ó svatý croissant!
Dopoledne slepý chrám
Opulentní open-mše
Máte vše
Otylí mravenci zpod zahradního nábytku
budují disbalanci impéria nadbytku
pro hypotetické zámky
z bezkontaktních karet dům
Malé slunce vysmívá se promodralým chodidlům
třpytek na opršelé tváři
marná zář
a ty to víš
tiší blázni slyší
jak ti v patě vříská tříska
a jarní stromy bolí stoly.
V té naší zahradě
pročernaly větve staré broskvoně.
Jak je to hezké –
říct: naše zahrada.
I když není naše.
A ta broskvoň už vůbec ne.
Zvlněný chodníček podél aleje
kos navždy zmizel v keři
Dnes je ten posvátný den
Slepá skvrna beztíže
před výdechem
pod nebem ulehlo světlo
do obrysů vzduchu
plošku po plošce sgumovává
hrubý náčrt ze včerejších nocí
Padá prázdno
do ulice
a zvonice-hrana-hrablo
do ticha
dere se čtverec-smrt
zas uhlem naplocho
zhasnout.
Na březích stojaté vody
s nemytým nádobím
se dnes docela tiše
vylíhly mouchy.
Asi už začalo.
Jaro.
Kluzké rybí tělo.
Nikdy nechtělo, aby ses ho
dotýkal,
držel v dlaních
podřel prsty,
lovil z vody.
Jsi ryba naruby.
Konstruktér blaha
vlažného pohodlí
- své vlastní záhuby.
Suchá stébla uprostřed parkoviště
opuštěný vrak z rezavého písku
Chodíš podél plotu
těžkáš štěrk
a do nebe vypouštíš ticho
mýdlových bublin
Než zmizí poslední
vpleteš se prsty do ok drátů
Už není kam jít
Čekáš
až fotobuňka na chodbě zhasne
dozní zvuk kávovaru, co se sám vypíná.
Turista je pravým důvodem pro tvoje doma.
Architektura já distribuuje engine univerzální osobnosti
Nezapomeň zhasnout
než odejdeš přešlapovat na místo
čtvereční čtverec si personalizuj
Neptej se proč
tady nežiješ
ani nespíš
inženýři zapomněli započítat rozpětí křídel.
Další den
Ještě jsem nevyhrála
Ale mám cenu za účast
Klíče věším na kliku
Další den
Dokázala jsem odejít
A přišla jen trochu pozdě
Krabice odnesu
Zametu listí v kuchyni
Nakrmím kočku
Další den
Ještě jsem neztratila klíče
Telefon, peněženku
Tiskárna, která nepotřebovala opravit,
Je opravená
Ale pořád v servisu
A toneru zbývá asi na šedesát stran
Tři hodiny spánku
Další den
Vrátila jsem se
v předsíni
Kočka v krabici a listí
Snad další den
zatím nemám
Věšák na klíče.
Je cítit psí zadek podzimu
ježci drny zaschlé v blátě
nesynchronizované pampelišky
v žlutém listí
Za prvním hydrantem v hasičské červeni
kožíšek s umělým chlupem
černý jako Nora
věčnější
než noc.
Zatahá tě za rukáv, udrží na nitce reality
dáseň přišitá k tváři
steh vedený přes nehet
modřiny z milování
bolest být bolest
zakousnout se tak
že v čelistech rozdrtíš vlastní zuby
chybíš
možná někde někomu
sebe už ale nehledáš
věříš
že tady pořád jsi
ty
Hloubka kaluže
se jen v mezičase odmlčela
u zatopeného lomu kalu
postává bez rukou
nad mrtvou vodou
v propadajícím se kraji
kde i znetvoření holubi s pahýlky prstů
pijí jen z kašny na náměstí
v mýtině civilizace
mezi bloky
štěstí.
Chraň
Ohraný
obroušený střep
bez ostří hran
odležel
obalený v blátě,
které prosychalo v prach
Bezzubá báseň
srostlá dlaň
sama se bolíš
neublížíš už.
Mezi oškrabky azbestových stěn
uprostřed koridoru suterénu
odstavené továrny na žactvo
Leží lev
v igelitovém pytli
Nepochybuju,
žes ho tam nacpal právě ty,
i když budeš do smrti přísahat,
že si tam úplně dobrovolně
vlezl sám.
Taková příjemná lokalita
místo k životu
komfortní zóna
nastavit hranice
pravidla, povinnosti, práva
A promile nepravděpodobnosti
se kterou prorůstáš
živelně
navzdory
napříč
a skrz
všechny ty
nedokončené
vytapetované pokojíky
pro panenky
co tě nikdy
neobjaly zpátky.
– Maš gandžu?
– Ňemam. Ňekurim!
– Ňekuriš gandžu? Abo vobec ňekuriš?
– Vobec ňekurim…
– Ta kedz ňekuriš, ta dostaňeš na piču!
– Hej?
– Hej, ta ňe!? A z kadzi ši?
– Jak z kadzi? Z Prešova, ňe?
– Z Prešova? Ti ňeši z Prešova!
– Jak že ňesom?
– Ta šak ňečuješ jak hutoriš?
– Jak hutorim?
– Šak maš taki ďivni, cudzi prizvuk! Jak kebi ši bul z Trnavi!
– Z Trnavi?
– Hej, z Trnavi. Maš občanski?
– Hej, mam občanski…
– Ta ukaž!
– A čom bi som ci mal ukazovac svuj občanski
– Ukaž občanski, bo dostaňeš na piču!
– No… ta kukaj tu! Vidziš? Mejsco narodzeňa: Prešov!
– Hej, aľe i tak dajak divňe hutoriš… ňeši ti in-te-lek-tu-al?
– Intelektual?
– No… to je jedno… i tak dostaňeš na piču!
– A čom?
– Bo ši pojebani intelektual a ňezavislak! Odňešeš me na chribce domu!
– Co? Ši šaľeni?
– Ňešaľeni! Ňevidziš, že ja chromi!?
– No, hej, vidzim… chromi ši…
Ta som ho odňesol na chribce do jeho bitovki
doprovod nam robeľi ešči dvojo holohlave skiňi
v čarnich bomberoch
jeden mali tlusti
druhi visoki chudi
to že kebi som sebe nahodou rozmišľel
že ho na chribce už ňepoňešem
ta že mi to pripomenu
A kedz som toho chromeho ubožaka doňesol do vchodu jeho bitovki
ta som od ňeho dostal na piču
i parazol mi polamal!
A tote dvojo skini še ľem šmiaľi
a ešči dobre že nebuľi tote mobili
bo už bi som asi bul slavni na jutubu
cez totu bitku
Gandžu ňemaš
– na piču dostaňeš!
Ďivňe hutoriš
– na piču dostaňeš!
Intelektual ši
– na piču dostaňeš!
Ňezavislak ši
– na piču dostaňeš!
Orgasmus končící pláčem.. hysterie, drama queen.
Rudé rty a hadr v aréně, stejně nesmyslné koloseum se zbraní za každým údem, potoky krve...
Pivoňkou vyléčím své zranění.. vystoupím z podsvětí, na bolest se zemřít nedá...
Střepy ze starého domu v popelu spálených dní.
Zažehnutí sluncí z rána prvního uhlíku... polibku..v slamníku uložených doteků jako v houbách déšť...
Růžová skončila, cucla si černého inkoustu, leží teď ve fialových šatech, srdce v dlani kamenné...
Od samotných růžových rán odráží se šťovík, nezajímaly mě jeho květy do dnes, kyselý lístek cítím v puse, zkřivil rty a myšlenky na dávný zvyk... něžný květ čekal na moji pozornost půl století...
Poupě nejkrásněji voní u samého středu, vydává lístek za lístkem.
Diváci střídají se jako v divadle, oslněni krásou a vůní – kdo z nich ví, že kupují si sen?
V příštím kuse opadá.. vypískají tě...
Lisuju citrón, jeho kůže plná éterického oleje a chemie stékají poslušně korýtkem v mých prstech do koktejlu.. vše odděleno snítkou máty, vadnoucí bez zbytku svého těla při západu slunce, odevzdá svou vůni každým bodnutím brčka...
Hledání čerstvosti a plnosti v proleželé matraci, převlékám povlečení pod záminkou nového výzkumu, už potvrdili, že vše je škodlivé... vydýchali jsme zase o něco rychleji vzduch.
Natáčím film každou noc už tři sta šedesát a pět dní neustálého líbání a vzdechů. Žádné nakupování a plnění studeného břicha lednice...
Jen nervózní pohledy na hodinky, do zpětných zrcátek...
Kde já už mohl být? Zdržuješ... máš plnou hlavu cukříků a lízátek, ráno chceš už zase jít do nevystydlého pelechu, otisknout znovu dlaně a prsty do kůže jako při výslechu zločinu. Mlsná jsi, olizuješ jen červenou, a do louže bys nestoupla, z větví by tě studil déšť...
Chci trpět!! A vyhrávat!!! Rozumíš?
Spinkám...zajdu si pro mlíčko, v kožíšku, co nikdy nepustí chloupek na zmar. A když jo, vystrojím mu pohřeb, abys věděl. Tak moc jsme vzácní, rozumíš? Šetřím planetu, chodím jen ve své kůži, dojdu jen tam, kde chci, recykluju tvůj dech... mi lu ju tě..
Kap, kap, nesnáším deštění...
Stop!! Pomůžeš mi do kabátu?
Moc rád, kočičko.. Odvezu tě.. nesnáším tě i po těch scénách, chtěl bych tam být s tebou a nemůžu, mám povinnosti, víš?.. Marnivá mrcho..
Listy mého potosu z přebytku pláčou, cukrová louže láká jazýček všech kolemjdoucích.
Kam s mými přebytky vláhy?
Nastavím tvář k slunci, praskající sůl v ranách zvedla křídla špačkům… odletěli zasít do polí hluboko tón pláče...
Kmeny v černých punčochách stojí trpělivě staletí na vyzvání k tanci...
Stříbrná svatba v časech povozů, zastavený čas při láskyplném loupání brambor a hlazení tvrdých mozolů..
Trám s letopočtem v trávě počítá do zlata...
Zahradíš svoji půlku postele vlněnýma ponožkama z minulého manželství...
Osamělá a bohatá jiná forma života.
Slova a peníze...přátelé na vodítku.
Mám teď sílu Saturnu...
Když zamíchám rajčata na pánvi, nezplesniví.
Dvakrát umyju hrnek, ať cítí péči.
Konám, žiju, pro nadechnutí...
Narodím se ti jako dítě,
láskou mě budeš dusit a...
budu celá.
Všechny plísně jsem dávno snědla
s rohlíkem mojí mámy...
Jako malá jsem se tě bála,
cesto vzhůru...
Rychlým dechem předběhla zajíce,
strachem tmu přivolala do korun stromů.
Díval se na mě klidně, než vyběhl z úkrytu...
Jsem nahoře... ušáčku.
Kdysi...
Vplétáš si louku do vlasů...
Toužíš a držíš,
mezi květem a kamením.
Teď...
Hvězdy prošly se tvou alejí...
V řekách bříška slov tonou...
Co bude...
Kufr s rozbitým zámkem,
v jeho rožku na prach slaměnka,
odváté sliby...
...a hory se starají.
Nikdy jsem moc necestovala a neznám svět...
Asi, že bych se mohla ztratit... nebo se nemohla vrátit.
K tomu, co mám tady v největší blízkosti a hlavně k srdci...
Neumím opouštět.
Rostu do uschnutí s každým stromem, kytkou a Tebou…
Nepustím tě přes práh, Chéri..
můj kožešinový límec ztěžkl parfémem a dýmem..
voňavým zlozvykem v tvém úzkém rtu...
.. a sněhové vločky vpíjí se do čar života
na našich dlaních...
TAK JAK?
když já nevím
stále o tom přemýšlím občas o tom přemýšlím
dlouho se na to myslet nedá je to velmi
uklidňující
každý způsob se zdá být něčím nejistý
moře mi omývá nohy moře je vůbec velmi
moře nám omývá nohy
jen spolu mlátit mlátit a mlátit prázdnou
slámu
a až nás smete vlna
třeba si toho ani nevšimneme