Katarína Bakošová: Narodila som sa do světa druhých ľudí

neděle 21. června 2026


Katarína Bakošová (* 1993) je multižánrový, výrazně nedělní člověk. Programování a datovou analýzu vyvažuje uměleckými aktivitami. A naopak.


Poezie je “její nejvěrnější migréna” od dob matematických studií na UK v Praze, kde zůstala. Občas něco pošle do open callu nebo přispěje do antologie, například do Revue Prostor, Toto je môj coming out, Souterranians a dalších. V kolektivu Alica Minar & col. spolu-tvoří multižánrová díla na pomezí současného tance, fyzického a objektového divadla. Zaměřuje se na dramaturgii, výzkum a autorské texty. Kromě kurátorství symposia Dancetopia také spolupořádá festival Den poezie.


Na čteních jste ji mohli potkat i v klarinetově-poetické formaci Obohrané básně. Její básně vycházejí z nutnosti a hravosti zároveň. Vášnivě podporuje bezpečný prostor pro smysluplné interakce. Zajímají ji kolektivní a autorská čtení.


Foto: Soňa Pokorná, připravil Josef Straka








Kristove roky, datované 6.9.2025


Zvuk platby jedine v hotovosti.

Šuflíček pokladne

v samoobsluhe na konci týždňa.

V rurálnej zóne.

(Koniec týždňa je rurálna zóna.)


Cestou domov,

prebrázdiť výsečou Slnka,

zdolať steblo trávy,

prekonať steny kostola.


V nížinách sa nedarí kostihoju lekárskemu 

zatiaľ čo zásadité územia neprospievajú jahodám.

“Ukáž mi svoje korene, a ja Ti poviem čo si za rastlinu.”


V Tvojich ušiach sa rozlieha ráno zabudnutých predstáv. Deň začal bez konsenzu.


Nahá jazdkyňa. Dehydrovaná a vybledlá. 

Šovinistický impresionizmus.


Jedna z dvoch pohľadníc v samoobsluhe.

Jedna z dvoch výhradných možností.

Ako robiť umenie.

Tak mi to bolo povedané.


Budem mať Kristove roky.

Dozrievam k pochopeniu,

prečo si tak veľa ľudí vyberie z dostupneho sortimentu práve kinder bueno alebo cigarety.


Narodila som sa do světa druhých ľudí.





Tmavomodrý svet


Nevidím na blízko, 

v našom príliš tmavomodrom svete

rozoznávam 3 Dantove peklá

jednu realitu.


Peklá sú pomenované:

Algifen,

Prázdno

a

Vizualita.


Poézia je moja najvernejšia migréna.


Uskutočňovať nebo je ťažká drina.


Z perspektívy tmavomodrého sveta

je realita priťažlivým ťažiskom

- zamatovým klincom 

zhlboka dýchajúcim

okolo vlastnej osi.

Chcem ju 

vedome hladiť

po aj proti srsti.


Asi si zaplatím

kurzy tantrickej masáže.





Červeň v lícach


Po treťom pohári vína 

prisahám, že láska je ako bublanina.


A ja, 

tentokrát celkom bezhriešne, 

vyberám si z tej lásky iba čerešne.


Občas len tak, zo zlozvyku, 

hrám sa s kôstkou na jazyku.


Dopila som tmavé víno 

a tvrdím, že láska je ako Bombardino.


Premýšľam, či je to ten, ktorého chcem,

kým prstom ochutnávam krém 

— len čo ho stihli vyšľahať —

s pohľadom upreným niekam do naha.


Aj keď sa čo najviac činím, 

láska je vždy krajšia s iným.


Keď prídu najtuhšie duše stisky, 

hľadám lásku ako whiskey.


Najskôr kdesi dlho zreje, 

potom píše o nás ľudské epopeje.


Tak po každom dúšku 

prepadám viac a viac zdaniu,

že možno raz prepijem sa 

až k milovaniu...





Naspäť v meste  


Praha po zime 

nasolená ako losos  

s vyplazeným jazykom


do ktorého sa zamotávajú 

nabití chodci 

— dromedy napájané Křižíkovou elektrifikáciou 


pobehujú sem a tam 

Žijú, dýchajú, bojujú.  

bitku o kachličky s nádražím

 

krupobitie schodov

neónové reflexy  

a mizerná úroveň sebapoznania


doktor internet púšťa žilou Spotify  

prichytená v offline svete 

nepatrím nikomu


Nepatrím nikomu!  

tak už nepíš tie vulgarizmy 

fixkou na líca mesta 


červenali by sa...

  




Pomaranč


Pán/Pani a Pán/Pani

cez

dotyk dlaní

držia sa

v nepoznání,


toho čo ich čaká.


Až niekto šepne „Zhasni“

tónom ako v Prévertovej básni,

ostych a ich tiene stína

krehká spiritualita šumivého vína.


Bol horúci, smotanový pondelok

na pobreží bdenia

nahá pokožka naranja-i,

tak pomarančová, ako bola,

čľupla do azúrového mora.


Až to zapenilo.


V spomínanej 

oranžovo - tyrkysovej komplementarite

je niečo slastne skryté.

 

Patrí to Tebe ako aj mne.

Šťavnaté a tajomné.


Chcem to!





Myslím na kúsok pomaranča


Myslím na kúsok pomaranča,

ktorý som Ti nechala,

v jednom zo záhybov a preliačin

prechodnej bundy.

Bez toho aby si o tom vedel.

Myslím na to, ako ho tam nájdeš,

až v něj budeš prechádzať, 

zo zimy do leta a späť.

Zo začiatku nasladlo vrtkavý na dotyk,

po chvíli Tvoj spoločník.

[DVB] Deaktivovaná vitamínová bomba,

[KPS] krotká prírodná surovina.

A potom neviem.

To ešte budem musieť ochutnať.

Verím, že napíšeš.


Možno aj Ježiš,

po tom čo vyzbierali sedem košov omrviniek,

rozdával pomaranče.

S úsmevom trhovníka.

Bližšie k neskorému, neskrotnému popoludniu,

ako ktokoľvek z nás.


Predtým sa chvíľu nudil,

omrvinky povievali v tráve.

Začal pozorovať 

oblaky a ľudí, 

plynúcich a postávajúcich 

ako nás dvoch.

Vytiahol primerane ambíciozny pomaranč,

pošúchal ho o rúcho 

a podal nám ho.


Vzala som ho ja

po pamäti tela,

lebo dozrieval vo mňe.

A potom som Ti z neho nechala,

v jednom zo záhybov a preliačin

starej známej bundy.

Zavolaj.


. . .

Zdeněk Volf: K modlitbě...

středa 17. června 2026















Zdeněk Volf

***


K modlitbě

tiché přitáhla si tě

těžká práce.





(Cit. z: Volf, Zdeněk. Dospávám úplněk. Dobrý důvod, 2025.)




. . .

Gregory Corso: Děsivě ztracený v přítomnosti

neděle 14. června 2026


Gregory Corso (26. 3. 1930 – 17. 1. 2001) se narodil v Greenwich Village v New York City. Byl umístěn v mnoha náhradních rodinách a jako dospívající si odpykával trest v nápravných zařízeních a věznicích v New Yorku a ve Vermontu. Jeho celoživotní přátelství s Allenem Ginsbergem začalo v roce 1951 po jejich setkání v baru v Greenwich Village, krátce po Corsově propuštění z nápravného zařízení v Clintonu. V letech 1954–1955 sídlil v Cambridge, Massachusetts, mezi přáteli z Harvardu a Radcliffeu, a v Poetʾs Theatre se spřátelil s Frankem OʾHarou a Bunnym Langem. Tam v roce 1955 vyšla jeho první sbírka Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady on Brattle and Other Poems). Jako původní člen beat generation spolu s Ginsbergem, Herbertem Hunckem, Williamem S. Burroughsem a Jackem Kerouakem se Corso stal veřejnou postavou a básníkem se značnou popularitou. V roce 1965 byl pozván, aby přednášel na SUNY v Buffalu, ale byl propuštěn ihned po příjezdu, když odmítl podepsat slib věrnosti vládě Spojených států. Žil kočovným životem, svůj čas dělil mezi New York, San Francisco, Paříž, Řím a Athény. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století byl členem učitelského sboru v oboru poetiky na Narópově institutu v Boulderu. Zemřel na rakovinu prostaty v lednu 2001.


Českým čtenářům Corsovu poezii (plus jednu divadelní hru) představil již roku 1963 překladatel Jan Zábrana. Postupně zde vyšly tři výbory poezie – Mokré moře (Odeon, 1964, 1988), Jak neumírat (Maťa, 2000) a Zlatá tečka (Maťa, 2024) – a experimentální román American Express (Votobia, 1998). Nejznámějšími básněmi se staly „Vlasy“, „Manželství“, „Moc“, „Bombo“, „Armáda“, „Americký způsob“ nebo „Spontánní rekviem za Indiána“.


Vybrané texty jsou z knihy Zlatá tečka, která shrnuje poslední tvorbu Gregoryho Corsa. Básně ležely v rukopisech přes dvacet let, než mohly přičiněním Raymonda Foyeho vyjít knižně. Do češtiny přeložil a profil připravil Luboš Snížek.








„Děsivě ztracený v přítomnosti“


Děsivě ztracený v přítomnosti

už nemůžu vyběhnout z domu

a jít za svým nejlepším přítelem 

– nedávno umřel

Mám tu matku 

přísahala, že se o mě postará

ale já ji neznám

Potkal jsem ji až 

po 67 letech života

– bydlí daleko, v New Jersey

Nevím, co dělat na ulici

kam jít…

Lidé, život – všechno je jiné

Skoro nikoho neznám

Staré knajpy, některé pryč, v ostatních cizinci


Občas si popláču pro svoje mrtvé kamarády

občas jen tak bez důvodu

Cítím se zmítán vinou

vinou za nějaký nevědomý hřích

který jsem snad ani nespáchal

Nešlo ani tak o to, že jsem zklamal svoje přátele

ale o to, že sebe

To až později jsem si hořce uvědomil

že tyhle přátele mi seslal sám bůh

Po životě bez lásky

mě milovali tihle andělé bez křídel 

Lásky neznalého, zmateného

nevědomého si svého osudu

Přikázal Bůh: „Jdi a miluj nemilovaného?“


Uběhl rok

a tolik smrtí za ten rok

ukončilo život, kterému jsem dávno přivyknul –


Tenhle nový život

oloupený o všechny známé věci

vypadá, jako kdybych umřel

a pak se zase vrátil přímo do života

do světa, o kterém nevím nic –






„Tučňáci a medvědi…“


Tučňáci a medvědi ať mi klidně ušáky potrhaj

a tuleni ať se válí v posteli jak úhoři v sudu od nafty

Jestli začne kosa, v plechovkách sníh povařte a zapějte Haj-hou!


Jestli ti na iglú eskymáci zaklepou

řekni jim, vemte si svůj tuleního masa smrad a padejte –

Já nestojím o ty arktický sračky; co s pastmi lovců kožešin

a soboly bez tlapek, který si kvůli svobodě uhryžou

… hnus, a ten můj rozbordelenej srub

Nikdy mě nenapadlo vstát a poklidit;

to je ale binec! tulení kůže, krvavý zuby

ledních medvědů hromada, dokud z nich nenadělám korále;

ale jak, musím vyvrtat díry do zubů;

nemám vrták! Měl jsem zůstat doma;

dobrý ale je: Nechce se mi umřít –






„Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš…“


Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš 

Svoje srdce jsem měl vždycky na dlani

Mě spousta věcí uvádí do rozpaků

ale i tak se o ně nestarám

Jsem otevřená kniha

až na tu jednu stránku

kterou jsem vytrhl a dávno spálil

Stejně už mám na kahánku

Většina mých přátel je pryč

Nemyslím, že by bylo k něčemu

kdybych pustil to jediné, co vím

Aspoň to jediné bych si měl nechat pro sebe

a proč si pyšně namlouvat

že by to někomu k něčemu vůbec bylo?






„Mám chuť napsat nádhernou báseň…“


Mám chuť napsat nádhernou báseň

skvostnou, shakespearovsky skvostnou báseň    

Mám ten krásný vědoucí pocit

Mám tu moc

Takovou, jakou moji mrtví přátelé básníci už nemají

Byli to velcí básníci

Všichni velcí básníci jsou mrtví


Cedule taverny U mořské panny piští 

jako myš chycená ve dveřích vrzajících ve větru 

kdy s každým zapištěním na pant kapka krve skápne

Ti v sametových oblecích mají botu na barové trnoži

„Jas ze vzduchu padá“ byla tvoje nejlepší  

a „Jako hora másla; laciný jak vejce“ tvoje

Bylo to sem a tam

Každý básník recitoval nejlepší verše těch ostatních


Kdy zjistím, že už jsem na tohle moc starý?

Nijak to neřeším

Nabízí se to

Beru to

čistě jako ruskou ruletu


Zatím jsem ještě živ

A tak se nad sebou ustrnu


Ale copak?

Celý svůj básnický život

jsem práskal sám na sebe!






„Jak se zbavit strachu...“


Jak se zbavit strachu

bezejmenného, útroby svírajícího strachu?

Tvrdit, že se cosi stalo ve jménu strachu

je zastření mysli; strach je bezejmenný

... hluboký dechberoucí pocit; nedefinovatelný –


Stvořil strach Boha?... prvotní člověk, když nabyl vědomí

měl takový strach z toho, co v něm ty kalné vlhké dny vzbuzovaly

že stvořil krajní mez a nazval ji Bohem –






„Lpěl jsem na Kráse…“


Lpěl jsem na Kráse

když inspirovala


Poslechl jsem

a přec, co vytrysklo, krásné nebylo – 


Mířil jsem na vinu

jako šipkami na terč:

Trefil jsem pýchu –


Ze Zapření se ruka třese

Spíš Víra to byla

než její nedostatek

co mi dala cíl & směr i bez terče –


Vědění bez Víry je nevyvážená šipka

Víra drží pírka rovně

Její šipka činí oko dokonalým

Moudrost poučená trefí do černého – 






„Čtenáři, když ke mně přicházela poezie…“


Čtenáři, když ke mně přicházela poezie

nikdy jsem nemyslel na tebe


Byl jsem sirotek

mně matkou byla Múza


Byl jsem chovanec Církve

Byl jsem svěřován chudým

rodinám bez lásky; bylo jich 6;

každá pro mě měla jen tmavý pokojík

Mým jediným společníkem byla moje představivost

Tehdy jsem to nevěděl 

ale teď už vím

narodil jsem se Múze

… to proto jsem byl v životě tak zlý na básníky

chtěl jsem Ji mít jen pro sebe

Jediní básníci, které jsem měl kdy rád, byli ti mrtví


Nikdy mi nepřišlo

že by to tvrzení bylo arogantní

Moc dobře vím

jaké to je zažít zrození básně

ten nevýslovný, ó Bože, ten nevýslovný pocit

Víro, zbožňuju tě, tvoji spásu –


Bylo to v době světové krize

narodil jsem se do ní jako sirotek

chovanec katolické církve

Od narození až do 10 let

jsem byl vždy na dva roky nebo míň svěřen

6 chudým podivným rodinám bez lásky –

Jednou za rok mě navštívil jeden chlap

Seděl vzpřímeně, s tvrdým pohledem,

mluvil s mými nevlastními rodiči

… na mě se skoro nepodíval;

po kafi si řekli na shledanou;

než odešel, vešel se mnou do pokoje

… zavřel za sebou dveře a plesk, plesk

dvě štiplavé facky.

„Chovej se slušně,“ přikázal a odešel.

Až po letech jsem zjistil, že to byl můj táta.

Trestal mě za to, že jsem na sebe zvrhl 

pudink, ještě horký! před 8 měsíci,

za něco, za co už jsem potrestaný byl!

Nenáviděl jsem ho, když odcházel z pokoje.

A bál se dne, až za rok zas přijde ten návštěvník –







. . .

Karel Škrabal: Ten večer

středa 10. června 2026

 



























Karel Škrabal

Ten večer


Ten večer jsem dopsal poslední stránku

dopil zbytek vína z lahve

a vydal se

na svůj oblíbenej drink

do svýho oblíbenýho baru

Otevřu dveře

zamířím rovnou k pultu

pozdravím svojí oblíbenou servírku

a říkám ji:

Jó, jasně kotě, dej mi můj oblíbenej drink

Za chvíli ho mám před sebou

napiju se

V protějším rohu se zvedne

nějaká postava

Zamíří si to rovnou ke mně

a řve přes půl hospody:

Škrabale, ty Ginsbergu s teplým místečkem v Mladé frontě!

Byl to Tomáš Přidal

a toto bylo moje první setkání

s beat generation





(Cit. z: Škrabal, Karel. Almanach Vítrholc 08. Brno: Větrné mlýny, 2005.)


. . .

Marie Škrdlíková: Sbírka tvých vajglů na okně

neděle 7. června 2026


Marie Škrdlíková (* 1999) vyrůstala v Uherském Brodě, nyní žije v Brně. Věnuje se sociální práci, aktivismu a vlastní tvorbě. Její kniha povídek Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, vyšla na podzim 2025 v NLN a byla oceněna Magnesií Literou za debut roku. Časopisecky vyšlo také několik jejích povídek, mj. v Hostu, Tvaru a Respektu.


Své básně publikovala v několika časopisech a také na webech Nedělní chvilka poezie, Psí víno a revue Prostor uvádí. Dvakrát se stala finalistkou Literární soutěže Františka Halase.


Autorem fotky je Lukáš Kubart.












Hlad


seškrábat kašel z peřiny

zavřít se do knihy

průduchami ve zdech poslouchat

spi nejde to spi musíš


nikdo mi nedá správný lék

v kolik budu mít hlad?

mám zálohu

na nájem půlky pokoje


a tolik vzpomínek

je potřeba sníst






Ztráty


po meluzíně se nesmí stýskat

bolelo by to jako hladit sumce proti proudu

štípance do tváří nám dávaly dobrou noc

jediný způsob kterým se dalo

vyspat do růžova


přes dva dvory natáhli elektřinu

vyřízneme z těch kabelů měděné dráty

až budeme zase dětmi bez kapesného


kdo bude lepit faktury odevzdávat projekty

kdo bude hnízdit v opuštěných kostelech

kdo se bude rojit na stromech

na vysočině


kapka dětské krve v místě

kde jsme viděli mrtvou budoucnost

rýsuju na naši bolest nové pokoje


budou mít velká okna broušené parkety

a vprostřed slunce

budeme obíhat po vyšlapaných dráhách

jako dvě planety

které neuhoří


nový dům bude mít z mědi celou střechu

po proudu spadne okap voda ztratí záměr

na konci se budeme všichni klanět

společně






Louky


večer je tyhle dny tak daleko od rána

všechno zbledlo

pojistili jsme se proti vlastním rodičům

oheň bylo to místo kde začít

a nikomu to nepřipadalo málo ani moc

jen do očí šel kouř 

a po červených cestách odcházely

pohádky o tom

jak se naše děti budou kamarádit


včerejší večeři někdo

odběhl na stole

zarostla lesem jako louky bez lidí 


jako krajina z kostí

kde už se mnou nebudete






Sbírka tvých vajglů na okně


ty vypiješ kafe ale já pak nespím

máš velikost nohy

jako moje boty z doby

kdy jsem ještě jedla písek

neumíš křičet


musím ti připomenout

že máš přestat kouřit za chůze

a začít jíst teplá jídla


zase se opakuju když říkám

že vzdor jsou praskliny v asfaltu

a ty se do nich toužíš schovat






Co po mně zbylo


v nemocnicích ve třídách v pokojích

na stropech na židlích pod okny

zůstal po mně rozdíl mezi havranem a kavkou

vyhýbat se černé by bylo jako zapomínat na hlínu

která tu po nás vždycky zbyde

zbyly po mně nachové sedmikrásky

kámen v kaluži a slepé střely

v parku ve stromech a ve zdech

zbyly kosti

s vyvráceným kořenem






Oddělení 24


šišky se nemůžou vracet na stromy

nesmí se napsat báseň o rehkovi

a já spím

nic nemusím a ani nemůžu

dělím se o kaši a prášky

a bojím se

jaké jsou odchody po dlouhé době

jako návraty z oceánu?


proč nás trápíte

a skrýváte žlutou lásku slunečnic

přece všude se vždycky

schyluje k dešti






Všichni víme


všichni víme jak zní stříhání papíru

jak zní když se stříhá půlnoc

a jak velké věci


nikdo ve skutečnosti není zlý

v jakém jazyce by to mohla být pravda

v jazyce psa přimrzlém na strop zahrady

o které víme jenom my






V létě


v létě všichni někam jedou

chci dvě sedačky pro sebe

opouštět město

vždycky jenom v noci


v létě si včely musí dávat pozor

na všechny sladké lidi

vylité do trávy


v létě děti mají rodiče

a nijak to nechutná

když je zataženo






Let dravce


vidím kořínky vlasů v jeřabinách

nosím vždycky klacek v levé ruce

lozím na stavby nových nemocnic

a na zbořeniště starých

chodím bublat vodu v cizích sklenicích

zachraňuju krysy z kaluží

mám duté kosti z toho

co se nedá vědět s jistotou


ani sto stolů ani sto kostelů a zvonů

pod které bych se mohla schovat

nesmaže stín člověka stín lišky


budu spát venku

budu puštíkem ve dne v noci

abych se uzdravila



. . .