Ivan M. Jirous
---
Na krajíc chleba položený
opačný
Na kraji másla namazaný
okousaný
Na kraji louky
kupkou sena opuštěný
Na kraji rtů
zapomenutý
21. 7. 85
Ivan M. Jirous: Na krajíc chleba položený...
středa 11. listopadu 2026
(Cit. z: Jirous, Ivan M., Magorova suma,
Anežka Vašíčková: Jsi ve mně zrající víno
neděle 8. listopadu 2026
Anežka Vašíčková (* 2004) je studentkou psychologie v Brně. Ve své poezii se zajímá o tělesnost emocí, ztrátu, paměť, dospívání i zvláštní způsoby, jimiž se láska a bolest promítají do biologie člověka. Její volný verš pracuje s krutostí a křehkostí; pohybuje se mezi něhou, neklidem a jemnou absurditou. V roce 2025 získala ocenění v rámci festivalu Ortenova Kutná Hora. Její text byl otištěn ve sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka za roky 2024 a 2025. Blues má vytetované v kůži.
analog
vyvolám tě z filmu
jako ducha z celuloidovýho masa
pustím tě a
zestárneme spolu o 35 milimetrů
značky promiň mi to já už to
nikdys nedořekl
asi proto že
nemluvím skrz analogy
metamorfózou tobě
od včera to vím
roz pa dám se na střepy
co se místo ran lesknou
až k jádru prasklin
kde krev rozkvétá do kovů
jsi ve mně zrající víno
všechno se děje obráceně
v tříčtvrtečním rytmu
stávám se metamorfózou tobě
to přejde
a já nechala přejít
život i psa
vše co se nemá nechávat bez dozoru
a jiné
asi mám zkažený kosti
v noci se mi mění tvar
siločar páteře
každej den se budím
o pár stupňů zkosená
efekt motýlích křídel
otěhotněla jsem skrze odmítání
s odrazem nad hladinou
hluchých řek
prudce šířících se hormonů
každý dech byl kontrakcí
rozpadajících se cihel
ve zdech mého vlastního těla
po odkapání kojenecké výživy
šest měsíců obsahující jeho DNA
vidím že takový porod je pouze jiný název
pro zabíjení srn
pro zábavu
convallaria majalis
v čeledi chřestovitých
jsem klasifikovaná omylem
nad ránem mě nosí
v náručí na kompost
// prý proto // že jsem
jedovatější než všechny
botanické sezóny dohromady
zatímco ležíme
vedle sebe s rajčaty
a mezi nimi
přemýšlím kde končí taxonomie
a začíná láska
někdy si představuju ten dům
někdy si představuju ten dům
hranatý hrudník ulice
obrostlý rudou tkání
v chřtánu sedí
páchne po neděli
a kouká na rudý fleky
matně lesknoucí se
bio hazard na zbytcích linolea
další den budu přísahat
že jsem byla dobrým člověkem
budu přísahat
že my dvě
jedna druhé pod kůží
jsme spolu směr dohromady
rýma
bylo to tenkrát
hodně lila krev
cévy i tepny neměly přístup k tobě
noc mi pomalu
odkrajovala kolena
(malé plátky lehké nesnesitelnosti
a alergické rýmy)
pár okamžiků poté
v korunách odběrů ticha
dozráli jsme v jiném skupenství
vyšívání
upředla jsem kuklu
z nití mých vlásečnic
kroužkovým stehem zašila
vše co mělo díry
trup se vrtěl v nové trasy
a tvoje obrazy se
rozmnožovaly dělením
netýkalo se mě to
dokud se části mého těla
nezačaly nápadným způsobem
přizpůsobovat životu
čeledi můrovitých
nešťastná triáda
na pomezí nebe a země
je to nešťastný
ty
já
a čas
jenom pro tebe jsem si
zpřetrhala
všechny vazy v koleni
jenom pro tebe jsem si
trochu ve víře
že p o h y b e m se něco změní
setřela křídla o motýlí pyl
a letěla
// všechno co drželo pohromadě povolilo //
mezihostitelem
v zahradách introspekcí
jsem jako doma
docela celá se svlíkám z kůže
suším ji na plotě
v prsou poledne
pro kočky na večerní šaty
popluje
po proudu toxoplazmózy
// na rozdíl ode mě
ví kam //
PF červenci
ztrácím čas
z kapes od bundy
leží mezi pískem
v moři vykašlal moje nahý tělo
rozpuštěná v soli
miluju se s medúzami
pokud mne vylovíš
začne příliv
sladký
na jihu Francie
zaplakaly včely
v plástvi místo medu
objevily tebe
a já
celá pro med
rouhající
nikdy jsem neměla větší hlad
ještě teď
když otevřu dlaně
pořád lepí
po tobě
oxytocin
už rok jsem v celibátu
celibát od milování
mě
došel mi všecek oxytocin
přes nános prachu si nepamatuju už ani
tvůj hlas
už mám jiný hormony
včera se pro mě zatáhl měsíc
a slíbil mi že mi do žíly
protožes tam nemoh bejt ty
dá aspoň extázi když už
hořký
bude to pár dní co našli
v parku za řekou tou krystalickou cikánkou
mrtvý tělo
bylo obalený v trojobalu jako anděl
bez peří a v těle
víc bolesti než krve
soudní znalec uronil pár hrachů
jako tenkrát když
takhle podobně našel sebe
morseovou abecedou skoro
až lidsky
vrány vedle těla
vyryly nápis
\\ jsem připravena čelit všem obviněním
o tom kdo to tenkrát udělal
kdo mě tenkrát zabil \\
\\ chodil se mnou dlouhé roky
na oběd na tramvaj do snů
mám v peněžence jeho otisky
jsou průhledný
ale hořký \\
s láskou a s pozdravem
**razítko policejní stanice**
1976
kudrnatá silnice
do leva blikající srdce
// z mraků padaj struny //
na semaforu už tři hodiny a pět let
červená
místo abych čekala
vbíhám do provozu
v dešti klaksonů a světel
trvalo pár sekund než ses mi
před očima objevil znova
sen
plavu v zrcadlech kraula
v noci když sním
na břehu jsou všechny střepy který hodil
Florimon od Pavla Čecha z komína
chtěla jsem si přát ale
odliv mě odnesl
daleko od tebe
Ladislav Novák: Portrét zapomenutého básníka
středa 4. listopadu 2026
Ladislav Novák
Portrét zapomenutého básníka
Měl dvě ruce dvě nohy
měl oči které viděly
měl srdce na pravém místě
takový to byl člověk
Jedl vuřty pil pivo plival po ulici
chodil s rukama v kapsách
díval se za ženskými
nedíval se na nic
jezdil tramvají chodil do kina
takový to byl člověk
Měl dva knoflíky vpředu u kabátu
dva knoflíky do tří knoflíkových dírek
měl příliš mnoho kapes u kabátu
pět prázdných kapes
takový to byl člověk
Jednou v parku utrhl lupínek
na lupínku byla rozmázlá saze
to není má vina že vidím
barvu sází na oknech ve vzduchu i na nebi
zpíval o barvě sazí
zpíval o tom co viděly jeho oči
takový to byl člověk
Nevystupoval ve varieté
věděl že báseň není na prodej
to byla jeho smrt
přišel podzim
odlétli stěhovaví ptáci
neměl ani kožené boty
chodil jen v plátěných teniskách
nohy ho zábly
žaludek kroutil se v křeči
ale odmítl prodat své jméno
takový to byl člověk
Jeho básně zůstaly s námi
(Cit. z: Novák, Ladislav. Dílo II -1999. Mimo soubory
(1946-1999). Vydalo nakladatelství dybbuk, 2017.)
Dominik Obruča: Šlápota matky boží ve skále nad vesnicí
neděle 1. listopadu 2026
Dominik Obruča (* 1992) píše, učí zeměpis a společenské vědy, rád se toulá po světě a chodí po horách. Knižně vydal sbírku básní Když jsem byl člověkem (2019), dokumentární prózu o humanitární pomoci na balkánské trase Berkasovo (2022) a sbírku kratších divadelních textů Absurdní dramata a minidialogy (2024). Coby sloupkař pravidelně přispívá do časopisu Nový Prostor. Postupně rozvíjí experimentální fotografický soubor Svět v odrazech. "Jsem skaut, je mi blízká ekumenická komunita Taizé a účastním se aktivit Umělecké platformy Karavana," dodává s tím, že více najdete na www.dominikobruca.eu.
pršela slova
na cestách zůstávaly rozblácené věty
v kalužích příběhů jsem rozeznával odraz mého obličeje
šel jsem tou krajinou
a s jistotou jsem věděl
že tuhle chvíli jsem již někdy zažil
ten obraz, stejné stopy
uschlý strom, pastviny a živé ploty
a vítr rozfoukal mraky
a z větví kapaly nedořečené myšlenky
a na modré obloze
zakroužil krahujec
a já věděl
že to celé jsem již někdy dávno zažil
žijeme protože můžeme
dýcháme protože musíme
hledáme protože toužíme
věříme protože nevíme
mluvíme protože vidíme
doufáme protože vzdycháme
toužíme protože žijeme
vzdycháme protože hledáme
můžeme protože věříme
nevíme a proto doufáme
Vysvětli
Vysvětli ukrajinským dětem
proč je mámy ze dne na den sebraly
odvezly do cizí země
tátové zůstali
s kamarády nebylo kdy se rozloučit
Vysvětli dvacetiletému Afghánci
který chce jenom žít
proč mu v cestě stojí ploty
rozbouřený moře
proč mu Evropané říkají: „teroristo!“
Vysvětli mi
proč na každé návsi stojí pomník
desítky jmen s tak podobnými daty úmrtí
Vysvětli
proč mýho dědu jako dítě vyhnali Němci ze Sudet
a Češi coby studenta zavřeli do vězení
a nutili ho rubat uran pro sovětský šmejdy
Dozvíme se to, aspoň, po smrti?
bylo tam příliš mnoho bahna
a příliš mnoho větru
země se otřásala pod koly bojových vozidel
v zákopech bratři a synové, otcové a manželé
krátery po bombách, zápach benzínu
bylo tam příliš mnoho kouře
a příliš mnoho mlčení
otázky byly jasné
jen odpovědi chyběly
Knížecí Pláně
Laudetur Jesus Christus
Venite adoremus
Ego sum via veritas et viva
Baier
Wolf
Lankl
Reichhart
Schwarz
kameny bez písmen
nápisy ve střepech
zlomené kříže
zrezlý Kristus bez rukou
1864
1946
1956
postaven
opuštěn
zbořen
Zde stál
kostel farní obce
pila, mlýn a tři hospody
60 domů, 725 obyvatel
Zde stál dřevěný kostelík
později novogotický
Zde stál
později opuštěn, vyhnán, zbořen
Zde stály
vyhnány a zbořeny
mlýn a tři hospody
Jen náhrobní kameny
a ty kříže u cest
ty jediné tu zůstaly
Saharna
všechny ty posvátné ikony
všechny ty papírky s prosbami
všechny ty svíčky, písek pokapaný voskem
všichni ti poutníci, zdraví i nemocní
ranění na srdci, dospělí s dětmi
bábušky s taškami plnými oblečení
všechna ta jména co četl pop o půlnočním shromáždění
všechny ty kostely, jeskyně, vodopád
bazének s ozdravující vodou kde třikrát se potopíš
třikrát pokřižuješ
šlápota matky boží ve skále nad vesnicí
ta fronta na svíčky, fronta na pomazání olejem
líbání ikon
kropení větvičkou v pozdních nočních hodinách
žehnání vody, žehnání oděvů
všechna ta čtení a texty modliteb
ty písně
ty plamínky
ty prosby
ta pevná víra v uzdravení
praskání noci
jemnost tmy
zkrocený les
Večerní autobus
zelený, žlutý a červený světla
billboardy u silnic, rušná křižovatka
znavený tváře, displeje smartphonů
muž s velkým batohem, igelitka na klíně
černý pes s náhubkem, děcko v kočárku
křiklavý časopis, detektivka, laciný fantasy
zdvořilostní mlčení, konsensuální ignorace
lidi jak přeludy, surreálné obrazce
objekty bez duší
avataři vzpomínek a pocitů
dadaismus velkoměsta
studený vítr
a ta koláž světel
na asfaltu, v kalužích
Frafjordheiane
mlhy nad fjordem
podmáčená vřesoviště
šedivé dny a šedivé noci
jemný déšť a všude mraky
nezvyklé odstíny vodních ploch a holých skal
únava po celém těle
chlad a mokro v botách
a ten pocit fyzična
co nelze popsat slovy
co lze jen prožít, procítit
čtyři ruce
espreso a cappuccino
průsečík dvou příběhů
řekni mi, co se nestalo
a co se stát mohlo
řekni mi, po čem toužíš
o čem sníš
řekni mi
něco o té dívce s černými vlasy
vyprávěj mi o svém vztahu
tom, co ještě nezačal
co možná nikdy nenastane
kde je ta láska
po které všichni tolik toužíme?
prázdné hrnky, odložená lžička
roztržený pytlík od cukru
tak někdy brzy na viděnou
příště ti povím víc
bude-li o čem povídat
kde je ta láska?
má smysl stále ještě snít?
a je to tak
chtěl bys
tento den
využít k záchraně planety
ke spáse světa
a tak vůbec
co jsi dnes udělal
co jsi dnes udělal, co přežije tě na věčnost?
co jsi dnes udělal? co jsi dnes udělal?
a je to tak stále
chtěl bys
dobrat se nějaké pravdy
třeba
a třeba taky promluvit k lidu
lidé, je to takto
tak, tak to tedy je
je to takto, já to vím
já jsem „Ten, který ví“
ale místo toho:
co jsi dnes udělal pro světový mír?
co jsi dnes udělal pro řešení klimatické krize?
(vyžehlil sis aspoň košili?)
co jsi dnes udělal? co jsi dnes udělal?
(napsal jsem tuto báseň
pche – a koho to zajímá?)
PCHE!
chtěl bys…
Však víš.
Uměleckou tvorbu přenecháme umělé inteligenci
A potom?
Založíme na Marsu lidskou kolonii
A potom?
Oživíme dinosaury, mamuty a trilobity
A potom?
Implantujeme každému člověku do mozku čip, na kterém bude uloženo veškeré vědění lidstva
A potom?
Vyrobíme perpetuum mobile a zajistíme lidem nesmrtelnost
A potom?
…
A potom?
…
A potom?
A potom?
Josip Osti: Všechny květiny, které sázíme
středa 28. října 2026
Josip Osti
Všechny květiny, které sázíme
Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé, kvetou
a voní pro živé. … Jsou svícemi lásky, jež
jako vše žijí, aby zemřely a po smrti
žily ve vzpomínkách těch, kteří ještě
nezemřeli. … Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé,
kvetou a voní pro živé. … V zrcadle je vše
stejné, jenže naopak. Na které straně
rukavice života je pravda?