Vojtěch Kinter: Na ploše styku

neděle 16. června 2024


Vojtěch Kinter (* 1994, Děčín). Prózu a verše publikoval v časopise Tvar, dále již dříve publikoval básně na Nedělní chvilce poezie.CZ. Zastoupen v několika almanaších, zejména v několika ročnících Teplického Šlauchu. Píše recenze na současnou českou poezii pro Tvar. Nedávno mu v nakladatelství Dauphin vyšla sbírka Patrný rub věci. Předložené básně jsou ukázkou z této sbírky.

















Jsem sama!


Jsem sama – nepřibližujte se!

Tohle je můj batyskaf!

Venku voda a tlak

a tolik lásky

a má ji tolik špatných lidí.


Je bouřka a já jim přeju strach,

zatím jsem ho sama plna

a nenávisti – na cáry trhám

oděvy – květiny, zvířátka, kocourky

i slova „láska“ a „do not“ a „Born Villain“

na poloviny, třetiny i dvoutřetinky

a třeba i patnáctapůltiny a zbytky.

A tapetuju si tím stěny, ať jsem zase dál,

zase víc sama

(a ještě dál, daleko, jsem pryč,

rychle, pohlédni na pár paprsků světla!)

se slzami v očích rozvěšuju cáry po stěnách

i přes zrcadlo – dlouho jsem neviděla

to nic za cizíma očima při dlouhém pohledu

i při pohledu na sebe mi v tom zrcadlo lže

a vůbec – všechna lžou, když nás nezobrazí vzhůru nohama

anebo jsme protinožci?

Zrcadlo překryté!

Jsem tu sama – nepřibližujte se duchové!


Já mám hroznej strach,

přenechávám prostor, ustupuju do stěn,

zůstane po mě mokrý flek.


Ráno jsem jak pradlena či hejkal.

Hodně toho napadalo.






Úklid


Čas na prověrku!

Ruce na stůl, přiznat barvu,

všechny tajné přihrádky dokořán.


Nezdobná komoda zcela zmizela

a nevrátí se k nám.






Havěť


Je tady plno havěti,

je to tu jak botanická zahrada

a můry, jaký jsem neviděla nikde jinde.

Všechny druhy plísní na sýrovém podmazu pleti.

A někteří se tu snažili pěstovat pokojové rostliny i chodbové,

pamatuju si, že před balkónkem takové byly.


Končilo to vždycky frustrací,

ale nikdy dostatečnou.

Kdyby byl někdo už tak frustrovanej,

že mu ty kytky plesnivěj,

že by se rozhodl dál už pěstovat jenom plíseň,

vyrostl by mu v květináči mech a hřiby,

ale mně, mně by tam zůstala jen ta plíseň,

chtěla by se štěpit a napadat zuby, maso, pleť.

Květiny by odešly

jako nevinná zvířata či děti.


Příroda je moudrá, cestu si najde.

Když jsi dostatečně tichá a nehybná,

přijde za tebou.


V dózách tu mám:

sušené louhy

sušený lógr a zrní

popel a smetených prach

živočišný materiál

přírodní obaly sušené

stačilo by vše rozprostřít po podlaze

a jediná kapka vody a jediná kapka krve

a spustila by se nová divočina

jako hořlavina

jemné štětiny traviny

se zvídavým čumákem zajíců a veverek

z poloviny obou kapek pramének nové Vltavy

resp. stý přítok

bujení byl plašilo a spustilo řetězový poplach úřadů

pro demolici


Jako v přírodě jako v reklamě

ležela bych v trávě, čichala bych k hlíně.






Zhroucení


Tuby od léků jsou prázdné,

na ty se už nic kouzelného nezahraje.

Nezbylo mi než si dát ránu

abych tu migrainu vypudila,

abych se už začla hroutit,

že lebka se propadne do sebe,

a pak už je to jako dvojče 11. září.

Ještě vedle hodí grimasu,

a pak už ta hlava

s železobetonem migrainy uvnitř

půjde tíhou dolů,

celé tělo budou stlačovat a absorbovat

vlasy jako helma,

to udělá z jedné želvu.

A teprve to, co si z ní vydlabe,

a dle toho, na jakou tóninu nervy natáhne,

teprve to z Vojty udělá básníka,

ani sebevražda ani chlast,

jak je populární se domnívat.






Slzy


Slzy stékají po tváři

vyhladily její povrch

a já už se nesmím usmát;

úsměv nikdy nevydrží,

jakmile bych ho svěsila

zůstaly by po něm vrásky –

i plakat musím vznešeně bez emocí,

je to vyčerpávající, jediné vypětí svalů stačí,

druhé šance se nemusí dostat.






Mlčení


Vydechovat jen tak dolu

stiskem zubů zabít včelu

Zkratovalo mlýnské kolo


Záložku do kastrované tlamy

sliny poví z jaké strany

očima těkat po ovoci






Závažné myšlenky padají


vlastní tíhou dospod stran

tam se to hemží škrty

ale ty padají zrovna tak

a všechno co je podstatné

podtrhávaj

trochu se i propisují

na počátku je cenzurované slovo

a prsty špinavé





 

V betonu počínají rašit dráty 


v nich hlásky jako když ztuhne míza

v lahvičce to tepe

objímáš ji jak plyšáka

Přes ústa projdou jen archaismy

snažím se mluvit na tebe






Na ploše styku


obinadla potravinové folie s kůží

nejsou průklepové vředy písma.

Tam se proces kolem mumie točí

a Carter v labyrintu bloudí.





 

Vzpomínky


Jako dítě jsi zaslechla že

příliš mnoho prášků na spaní způsobuje usmrcení

a už jsi věděla že

spánek je malá smrt že

vzpomínka je malý život a že

sen je právě vzpomínka mrtvého

která jen matně říká že

objetí zahřívají

lední medvědi s kulichem a šálou

nesáňkují jen na hrníčcích s kakaem a že

uvnitř těl není tma

srdce jsou uvnitř a rozněcují





















. . .

Vladimír Jaromír Horák: Rána mezi oči

středa 12. června 2024














Vladimír Jaromír Horák

Rána mezi oči


Praskající oheň

ve starých kamnech

nápisy na stěnách

v kouři cigaret

zem plná nedopalků

a nevyřčených vět

strach z prázdnoty

a rána mezi oči




(Cit. z: Horák, Vladimír Jaromír.
Ve skořápce schován pták.
Ears&Wind Records, Brno, 2018)




. . .

Tomáš Braun: Každej chodník má svůj vlastní puls

neděle 9. června 2024


Tomáš Braun (* 1981 v Děčíně) je muzikant, výtvarník a středoškolský pedagog. Kapelník pražského fusion tria Ploy a spoluautorem grind-jazzového projektu Brauncholda. Malbu, fotografii a grafiku prezentuje jako TOMB. 


V roce 2017 vydal ve spolupráci s básnířkou Olgou Stehlíkovou album Vejce/Eggs (nakladatelství Dauphin). V roce 2019 spolupracoval s Básníkem Tichem na audioknize Tak trochu na mraky (label Guerilla Records). Působí také v projektu Pavla Straky Strakův pojízdný cirkus. V roce 2022 vydal u labelu Polí5 EP Butterflies on Acid.


Foto: Katka Trnková







Hassliebe


Tak už mě tu zase máš

Krajino

Cítím, jak mě nevítáš

Svědivej, mokrej vítr

Co tě pleská přes gezicht


V týhle chalupě byl bordel

V kuchyni byl bar

Nahoru se šlo

Všechno tam vrzalo

Nad futrama bílá stopa

Kruci fix!


Minule se svezla střecha

Z cimry bylo vidět nebe

Růžový stěny, vyvrácený panty

Tapety, tepich

Jen ať to nebe vidí

Sklep bez dveří


Zatuchlá geometrie

Šmucig

Připomínka míst

Shůry se to dívalo tam

Kde leželi

Než je zakopali


Tohle žádná děvka netušila

Krajino






Prvního pátý


Vlítla mi do ložnice vlaštovka

A ty její vlny nervózního vzduchu

Mi hladily čelo a tváře

Třepetala se pod stropem

Ubohej, pomatenej ptáček

Tak snad otevřít druhý okno

Ale ještě před tím

Vyfotit, umístit na síť

Sezobat lajky

Jenže než jsem po něm sáhnul, byla pryč

Mrcha






Hadí blues


Osudový setkání na nepravým místě

Lze obhájit jen tím, že k nim dochází v nesprávnej čas

V gejzírech oceánu zahynul motýl

A v dutině skaliska choulí se had

Aby se pak vydal na cestu

Pobořeným městem písečných zámků

Zanechávaje za sebou takový ty drobný, krátký vlnky

Jako hladina po bouřce, když se upokojí

Ten had

Jsem já






Les


Vertikály promítnuté na sítnici

To když slunce vstoupí mezi stromy

Aby urychlilo růst i tlení


V infrastruktuře nahodilosti dychtící po životě

Co na tom, jestli zmařeným či naplněným

Dál tu svádí a opěvuje

Lhostejnýho stvořitele


Po jehož stopách, když půjdeš

Najdeš jenom vyleželý místa

V trsech loňský zimy


Tam dnes odpoledne vyklíčí strom

A rybí oči na čepelích

Budou svítit jako majáky

Až se budeš vracet zpátky

Domů







Bůh velkého města


Co když někde v podzemí tohohle města

S námi žije taky jeho bůh

A možná právě snídá

Ten, co věčně bdí


Z plecháče usrkává černý kafe

A ze stropu mu do něj kapou stopový množství

Našich snů, antibiotik, fetu a tajností

Není divu, že nespí


Jenže teď naše prsty se našly

A zaklesly se do sebe

Jako při modlitbě

Dohlídni taky na nás, ty, co věčně bdíš

Po tmě nahmatáváš naše tepny

A pulzující svaly


Na dešti se všechno kovově leskne, vlhnou rty

Mříže kanálů pročesávají proud

(Zachytávají se na nich naše vlasy)

Padající střemhlav dolů

Jemu na zátylek






Poem


Napsat báseň tak úchvatnou

Že se vejde do jedinýho slova

A to pak zakřičet do údolí


Roztříští se o platany

A zabubnuje na deštníky chodců

Těch, co spolu kráčejí k nádraží


A dlažební kostky

Jim odměřují čas

Po který ještě mohou zůstat spolu


Protože každej chodník má svůj vlastní puls

A jemným poklepáním lze dosáhnout sevření

Jako když se žalem stáhne hrdlo

Nebo slastí klín






Slovní salát


Stejně jsou všechny slova zbytečný

Sypou se o stěny jako hrách

A do moře

Solíme pláž

Sovy exportujem do Athén


(Saze do komína, do lesa dříví)


Ohniskovou vzdálenost si přitahujem

Až na úplný dno oka

Čerstvě utopený ryby

Tam, kde třeští svět


Zkomolenej do flexí

A zohejbanej přívlastkama

Seběhnuvší se linky skleněnky


Nekonečně hmotný

Hromadný důlek






Krámy


Posbírej si svoje krámy

Brzy ráno vocať zmizíš

Tvoji postel spálíme


Tvoji postel spálíme

Stromy už jsme pokáceli

Táta ti z nich dolů házel pláňata

(jak to žuchlo, když ho odřízli)


Tvoji postel spálíme

Ale síň, ložnice i veřeje

Prošlapanej kámen stopama tvých lidí

Ten teď bude náš

Komu patřil

Zapomenem


Odteď

Bude

Náš






Bez příběhu


Tohle je song, co nemá děj

Nezadržitelně plyne

Sleduj nad náma ty mraky

A po skle stékají čůrky


Dost pravděpodobně jsme za půlkou

A vlákna podhoubí se táhnou kilometry

Až do okamžiku našeho početí


Každý ráno se znovu narodíš

Hnízdo leží pod třešní

Je prázdný


Vylétáme mimo naše dráhy

A vítr nás někdy zanese dál

Než by vůbec kdy koho napadlo přát si

být.






Návštěva


Zavolej si

Napiš dopis

Zazvoň u svých dveří

Zouvej boty

Pověs kabát

Dívej, venku sněží


Pozvi se dál

Nalej si čaj

Pochval si svůj dům

Fotky z dětství

V nich se poznám

I za století půl


Snídám se svým starým já






Babi


Přinesl jsem jí do domova hrstku srdcovek

Vážně vypadaly jako malý srdíčka

Z krámu vše za třicet devět

Jenže tyhle byly plný šťávy

Černě rudýho portskýho vína

Sezobala je na posezení

Pusu měla jako od rtěnky

A úsměv jako děvčátko





. . .

Vít Slíva: Poslední soud

středa 5. června 2024
















Vít Slíva

Poslední soud


Muži budou v pekle,

ženy v ráji.


Už si neza**dají.





(Cit. z: Slíva, Vít. Kyblík.
Větrné mlýny. Brno, 2024)



. . .

Klára Maňurová: Já v rukou nikdy nesvírala kleště

neděle 2. června 2024


Klára Maňurová (* 2001) pochází z malé vesničky u Kroměříže. Studuje v Brně restaurování malby, zajímá se o dějiny umění. Fascinuje ji příroda, ráda při cestování pozoruje z okna krajinu a nechává se jí inspirovat. Své básně publikovala v časopisech Ink a Tvar.

















O dešti


Už čtrnáct dní prší.

Žížaly se topí na chodnících

 a brzké květy švestek leží rozmočené v kalužích.

Déšť mám ve vlasech za nehty i v očích,

to proto, že nikdy nenosíš deštník.


Domy se podobají zmoklým vrabcům.

město se schoulilo do klubíčka.

Schovej se do cizích vchodů,

ať tě chladné dlaně vody nechytají za lem kabátu.

Rusalky tak rády skáčou kolemjdoucím do bot

a zabydlí se mezi tkaničkami,

pláštěnky pomalu obrůstají zelenou řasou

a holubům začínají růst žábry,

když se perou s žabami o drobky pečiva.


Voda mi sahá po kotníky a ty na ni žárlíš,

protože mi tak rád líbáš nožky.






Za Albertem na Veveří


Uprostřed Brna je díra,

kráter plný písku a křoví,

mezera po vyraženém zubu v horní čelisti ulice.


Lehni si na záda doprostřed kráteru,

jen tam tě šaliny nebudou rušit ve spaní.


To, že lezu dírou v plotě, 

neznamená, že ji mám na svědomí.

Já v rukou nikdy nesvírala kleště

a z drátěných ok nesplétala verše,

ale když se nikdo nedívá,

prosmýknu se jako myška.

Chomáček vlasů nechám ve křoví jako důkaz

a stopy v písku,

má malá Sahara.


Nikdo tě nebude hledat v kráteru uprostřed Brna

na jehož okrajích se válí flašky a plechovky 

a veškerá soudnost města,

ale uprostřed je tak panensky čistý.

Je to místo jen a jen pro tebe,

protože kdo by se odvážil překročit přes kraj absurdna

tak absurdního jako je díra uprostřed Brna.






U včelína


Budíš mě slovy: ,,Bude pršet,“ 

místo: ,,Dobré ráno.“

Zvedám se z dolíčku vyleženého v trávě

pod děravým stropem z trnkových větví.


Prý jsi celou nod bdělý hlídal moje spaní,

chránil mě před zajíci a kudlankami

a já klidně dřímala v náruči remízku a v náruči tvé. 

Utekli jsme z města a prodrali se až ke včelínu,

abychom uložili včely ke spánku.

Pak jsi mi sliboval bílé peřiny pod kvetoucími jabloněmi,

ale ty už dávno nekvetou a mně to bylo jedno,

stačila mi tvrdá země a tma a ty

a perseidy padaly jako ty bílé lístky jabloní ve větru.


Vlasy ti voní kouřem a senem,

načechrám trávu, 

aby nikdo nepoznal, že jsme tu byli.

Zabalím zbytek spánku do uzlíčku

a jdeme.






V


Véčko výstřihu podobá se hejnu táhnoucích hus,

jsem-li strunou, buď mi smyčcem.

Říkáš: ,,Včera bylo pozdě.“

Ale já mám paty obrácené dopředu,

proto dokážu utíkat proti směru hodinových ručiček.


Krajka křídel komárů,

konejšivé štípance letního večera,

snítky divokého kmínu ve vlasech

a plátky pryskyřníku na rtech.

Smůlou lepíme k sobě bříška prstů

a nikdy je už neoddělíme nikdy ji nesmyjeme.


Neznáš mé jméno a oslovuješ mě pokaždé jinak,

ale všechna jména která s rozkoší vyslovíš

jsou má.

Budu ti kým jen chceš

v nevědomosti noci.






Bohoslužba května


Mešní víno z hroznů šeříku

pro naši jarní eucharistii,

pro bohoslužbu května.

Tělo a krev,

tělo a mléko pampelišek,

konvalinky a krev.

Zelená štola utkaná z čerstvých stonků jitrocele

a z žilnatiny kopřivových listů čte se evangelium.


Musíš jít bosa po polní cestě 

do chrámu s klenbou modrého nebe

na pilířích stoletých topolů

a se špetkou prachu mezi prsty 

pokorně se sklonit 

/prach jsi a v prach se obrátíš/

To kosi a skřivani zpívají gloria

a k tomu vítr místo varhan

hraje melodie tak všední a tak vznešené.


Při zvonění fialových zvonků

lehni si čelem k zemi.

Včely usednu na tvé květované šaty, do tvých medově zlatých vlasů,

všichni brouci z okolí ubydlí se ve tvých kostech.

Sama jsi chrámem pro bohoslužbu května.


Zdrávas Maria milosti plná!

Zdrávas Maria květy oděná!






Doma


Zdávají se mi sny o chlebu,

o kůrce teplé a křehké jako domov.

Střída je měkčí než tvé tváře po probuzení.


Doma je tam, kde se krajina plaší jako koně,

kde se za kuchyňským oknem na poli lísají chloupky ječmene

a na zahradě roste starý ořech s větvemi polámanými letními bouřkami.


Maminčiny ruce

vrásčité s řečištěm vystouplých žil

dávají před cestou křížeček na čelo.

Z rádia v autě hraje cimbálka,

kterou sotva slyšíš přes řvoucí takty dieselového motoru.


Vymetám mrtvá tělíčka berušek z kostelních lavic.

Za hřbitovní zdí kvetou lesní jahody

a snad budou sladké jako mariánské písně.






Barokní

(imprese od sv. Jána)


,,Baroko je jako oliva“

řekla jsem ve snu už nevím komu

a ráno ta slova zářila na nebi vědomí jako písmena IHS ve vizi císaře Konstantina.


Baroko chutná jako vášeň.

Buclatá lýtka andílků

pořezal zlatý paprsek svatozáře.

Svatý Šebestián

/v agonii či extázi?/

prohnul se proti kmenu stromu,

když mu první šíp proniknul do těla.


Pod oválnou klenbou kostela voní lilie

těžce, sladce a samozřejmě.

Ve sloupoví iluzivní architektury

snažím se zachytit zbyteček snu.






Brněnská studentská


Jsi v cizím městě ztracená

a musíš se naučit kudy chodit domů.

Musíš zjistit,

ve kterých ulicích se v noci nemusíš bát.


Sojka zabloudila do vnitrobloku

zarostlého stromy jako kousek lesa

odtrženého od matčina prsu

a z větví žaluje, že zase rozkopali další ulici,

a že se na Antonínské srazilo auto s šalinou.


Cenzura rána musí zahladit stopy po opileckých písních zpívaných pod oknem,

o němž potulný bard nevěděl,

že je moje.


Najdi si přátele v maskarónech na fasádách,

jsou němí ale sledují každý tvůj krok,

tiší kmotři činžáků.


Po roce se zoufale snažíš vyvolat touhu vrátit se domů,

ale doma už není.

Jsi ve městě a město v tobě.

Srůstáš.






Kopce kolem Vyškova


Srpnové nebe chladne,

svatá Anna

zašlápla kvítky violek.

Čekáme, až slunce padne

Za stodolu

do halouzí černého rybízu.


Co je krásnějšího než krajina

otevírající se jako stehna ženy?

Stejně zvoucí a voňavá

obilím a deštěm.


Pozdní májka ční nad dědinou,

bleskosvod zdoben pentlemi.

Klásky obilí lehají naznak

pod tíhou srpnových krupobití,

slunečnice jsou skloněné i když je slunce vysoko na obzoru,

zvony v kapličce odzvonily střed léta.


Před 218 lety tudy prošli vojáci

ruští francouzští rakouští

a v jejich šlépějích vykvetl pýr.






Přelom září a října


To voní

terpentýn a sušený řebříček

visící ze stropu,

náušnice z šípků.


,,Nechoď do mlhy, aby ses neztratila,“

kladou mi naléhavě na srdce dětská ústa.


Ve tři hodiny vyhledám v polích boží muka,

korálky rozházené v krajině,

kde tráva šeptá: ,,anděle boží strážce můj“

spolu s lidskými hlasy,

které dozněly před desítkami let

a spí zaorány v němých brázdách.


Záblesk žlutých topinambur u trati

přetne nit usínání.


Projíždět vlakem kolem opuštěných JZD,

ve kterých už nejspíš dávno nevoní kravky

a které byly pro tvou dětskou zvědavost Eldorádem,

nevyvolá viditelnou reakci,

jen vzpomínku na zrezlé ohrádky

a vozíky na krmení zavěšené u stropu

jako větvičky sušeného řebříčku

u stropu mého pokoje.





. . .