Milan Kozelka: Kolem ohňů

středa 21. května 2025


















Milan Kozelka

Kolem ohňů


Po celé Stromovce hoří ohně, kolem

nich posedávají a postávají tisíce

bezdomovců. Každý den přicházejí

další a další, stejná situace je i v

ostatních velkých pražských parcích.

ODS je vysmátá, TOP 09 si spokojeně

mne ruce, Věci veřejné mění svůj

název na Věci soukromé. ČSSD

se od problému distancuje, Zelení

bojují za záchranu anakond. KDU-ČSL

je v rekonvalescenci, komunisti se

rozvalují v kancelářích, pojídají buřty

a cibulí a drží huby. Spolek přátel

šňupacího tabáku pořádá třídenní

konferenci na téma Problém je

problém jen tehdy, je-li řešitelný.





(Cit. z: Kozelka, Milan. Semeniště zmrdů. Vydal
Jan Těsnohlídek – JT´s nakladatelství, 2012)








. . .

Michal Švec: Je čas orat, sít a třísnit pyl

neděle 18. května 2025


Michal Švec (* 1984) je literární a audiovizuální překladatel, redaktor, jazykový́ lektor, turistický průvodce, organizátor kulturních akcí a teď už i básník a brzy snad i prozaik. Překládá z finštiny, prózu i poezii, sestavil a z velké části přeložil antologii finské lyriky Bílé přeludy na vlnách (vyd. Pavel Mervart, 2020). Jeho vlastním, pozdním básnickým debutem jsou Průzory ke zrozenu (vyd. Větrné mlýny, 2024). První zdejší texty jsou právě z této knihy, další pak z rukopisu navazující básnické knihy Sněhy a výběr uzavírají úvodní strofy z rukopisu rozsáhlejší existenciální poémy Vcitnutí.












z knihy Průzory ke zrozenu (Větrné mlýny, 2024)






VIII


napnuté umouněné plátno prořízne čísi nůž

chvěje se v zkřehlém neúprosném úchopu

co pamatuje úzkost z uzmutého žebra

pálení plazí sliny s vůní nezralého moštu

laskavost hřebů zatloukaných hlasem hebce trnitým

z rámu obitého vůkol třískami ze začouzených kůlů

se zvnějšku prohryzává hrůzně souměrný

čeřen člověka

krajinný obtisk basreliéf vytyčený nepřekročitelným průřezem

odhalená hostina pro gurmánství erozivních sil

to málo prostupuje stoupou do prostoru

pomalu postupuje z pusta do pousteven

opouští pouště pro pouť houštinami k hlíně

slepenci stezek zaslepeně leze od lizu k lizu

po svých se sune nesourodým dýmem

dere se zadrátovanými propadly podií po derniérách

a bez ovací obrací se ve vejčité privilegium sebe sama

tvárnost pozbývá se zrozením tvaru tváře

tvářnost se z rázu přetváří a přetvařuje

sotva se zrodí

zradí





XV


v příhodném příšeří prýští patos světa vzdechu

ze záblaní do předblaní skrze vrstvu předsmluvených hranic

hra nic pranic pravého přece nepředstírá

a přesto stírá z brýlí začerněných nános koptu

hlasivky přestrojené za stroj kloužou po kostýmu

letují vyčerpané síly v nerozlučné uzly

cukrové suky čekající na surové stětí obousečným mečem

kati jsou němí ti jen tančí

vkleče se krčí zrazená rezonance gongu pod nimi

naděje krev a krutost za závojem

hatí spánek města na pokraji náměsíčné pouti

k protilehlým břehům nedobytných trůnů

uprostřed noci prozřel Mistr v beznocí

v korunách sálu pod křišťálem šustí

jeho jméno zanikavé v ševelení smyčců

vše je ztraceno

ač zářily hvězdy a voněla země

v šálivém světě za zdmi který rozplynul se

s prvním tónem tenat taktovky





XXXII


žíněné housle překříží rozpitou perokresbu

napnutou hliněnou strunu za prámem převozníka

i pouhé pomyšlení na návrat je těžší než náušnice z vltavínu

stahující do blat list nedozrálý v sprintu letních dní

na rozespalé město na soutoku vyschlých řečišť

padla zrána vlahá neprůsvitná dusivá duchna mlhy

ze zesnulých lesů strmě stoupá suchý dech

ze siničnatých chlopní vždyzelených plic se rvoucně sype sípot

ze sýpek zapečetěných zaschlým znojem

uchází neřestný vzdychot siřičitanů

zakonzervovaná vášeň pronikat ústy do útrob

a z útrob do úst koprofágních tvůrců

jenže střep černofigurové amfory rozemletý v tvárné zrno

neví nic o plameni vína s nímž obcovalo duté nitro

odvrácená strana archetypů uzamčených v listru

a kapka ropy ukanutá do kanystrů metamorfuje se

v hlušinnou hmotu vlažnou k touze prapůvodních forem

tělo je stálé v tvarech výtvorů a tvorů

tvořivý dech však vchází na večerním voru v nenávratno

zní dále táhlý tón když náhle není pro něj uší?





z rukopisu knihy Sněhy






***


tmí se tmí se tmí

tím přítmím kráčí vraník

na rozkodrcaných se saních za ním

spečeným krajem něžných krajek

přítomnost vleče

houštinu mlází upírá skráním

voština schází úpí pod laskáním zmedovatělých úst

klopotně vysychají pablesky mléče

v lesku půst

a po tmě: zánik

kar – a škvára tmy





 

***


chřoupe to křehce

pod ploskami

jiskřivých břitev břitké klamy

podráží bosý pocit srůstání

ztupené bodce ztuhlé slámy

strnule trčí ze škraloupu

do nohou nemohou vrůst ani

nevrůst – napůl jsou v nás napůl my jimi

sražené bubny statných sloupů

zem dávno s mýtem nespájejí

báj z mramoru se rozdrolila v naše rýmy

a prašná padrť jejich

zem poprášila lehce





***


chrástev

co je to co to je?

chřestí v tom chrastí

rozhrnované netrpělivostí

cloumá hanebnost s tím

když to obnažujeme

a v odhalených plástvích toho se med

scvrkává v cukernatý dozvuk slasti

jak oprýskává šalba závoje

jak chrástev chřadne

jak ona vyprchává a s tím z nás prchá klid

chtělo by se nám vrátit před oponu

opanovat hlad ne-

nasytnost nesytit nu a onu

chrástev pokorně zpoza ctít

chrástev ctít

chrástev ctít

ctít ctít





z rukopisu poémy Vcitnutí






Mlha se trhá, oči svitem tají,

v řídnoucí šedi zornicím se rodí dech.

Stíny si v koutech plaše šepotají

o oslnění osidlech.

Průzračná blána sice chrání

hlavní vstup do paláce mříží, zbraní

nepropustnosti, avšak její štít

je sebeklamem hradby, hrází, klecí,

již pouhým paprskem lze lehce ztéci

a jeho beranidlem hebce orouněným prorazit.


Nevpustit — vpustit. Blanokřídla brání

třepotem křehoulinký brány vchod.

Rej osvícený nedbá mihotání,

je odjakživa připravený na pochod;

sotva když výheň vyvře utrum dilematům,

zavelí hrana rána svědomitým katům

tmy: Je čas! Je čas orat, sít a třísnit pyl,

vtláčet se zvnějšku do brázd nitra,

urputně sémě investovat, aby zítra

vykvetl na kočičím hrobě opět devětsil.


Rozhrne mlází orosené zorou

čtyřprstí dychtíc dýchat zhluboka,

seškrábne nehtem vyvřelinu ospalosti sporou,

to aby zřídlo mohlo volně pít a nebo lkát.

Při prvním doušku kalné mlhoviny rána

zalknou se vrátka příliš prudce otvíraná

dokořán; zajíkajíce se zavětří

vábivou vůni hloubek pohostinných,

v nichž prostřeno je zastřeností jeskyň stinných,

kde tupý plamen pižlá siluety v závětří.


A znovu zásvit vytrhává vjemy spárům

zákoutí potemnělých jam,

rumovišť puchřejících ideálních darů,

vědomí rve ze šerosvitných tlam,

vysouší každou krůpěj černi zlatem,

blouznění léčí v suterénu horečnatém,

aby se ztišil rozbouřený spodní proud,

aby se květy doširoka rozevřely,

nasály sladkých chutí příval vřelý,

nechaly opojení do dužiny vplout.


Slova se zvolna řinou ze zásloví,

úchopy pro kontury zrovna zostřené,

výplně pro to, co lze vycpat slovy —

vatový kabát naducaný znaky, plstěné

polštáře, prošívané deky obzorného pole,

pápěří změkčující nehostinno kolem

iluzí vlády nad vším, co se octne v okovech,

v zajetí názvů, v moci jmenných zaklínadel,

co se dá opanovat přidržujíce se pojmoslovných madel,

co osloveno ztrácí se pro nalezení ve slovech.


Korálky slov, co samovolně vypěnily,

navléká ruka souvislostí na pojivou nit;

z ní tká se prostor: kostra, svalstvo, žíly,

úpony, šlachy, klouby — stačí obalit

tkáň do rozmyslu vyčiněnou kůží,

propíchat do ní póry za podpory skruží,

procedit jimi výpary slin stínů zásvětí.

Na oknech uvědomování zkondenzují v posloupnostech,

odějí morkem dutá místa v kostech

vět, které holé opustily závětí.



. . .

Apolena Vybíralová: Střet zájmů

středa 14. května 2025

















Apolena Vybíralová

střet zájmů


řekls že nemáš rád měkký

tak jsem

ze všech přístrojů v domě

vymazala software


zuby jsem si začala čistit

extra tvrdým kartáčkem


každé ráno jsem koupila

čerstvý chleba

jen abych snědla kůrku

a zbytek vyhodila


teď ale

když nad tím tak přemýšlím

možná jsem

přece jen měla ochutnat

tělo Krista





(Cit. z: Vybíralová, Apolena. Vzteklina. Bílý Vigvam, Ostrava, 2024.)






. . .

Adam Hošek: Na úsvitu dějin

neděle 11. května 2025


Adam Hošek (* 1995) pochází z Českého ráje. Absolvoval bohemistiku a historii v Olomouci, pár let učil, chvíli pracoval v Národním zemědělském muzeu, léta působil ve Valdštejnské lodžii, momentálně řídí Knihovnu Václava Čtvrtka v Jičíně. Časopisecky publikoval ve Tvaru, Hostu, Herberku či Foesii. V roce 2019 ve Vydavatelství Univerzity Palackého vydal debutovou sbírku A na stromech les. 


Foto: Petr Palarčík















dědeček


1


Na úsvitu dějin rozkázala kněžna vytesat práh

A hodila jej za sebe

Přes levé rameno


Město bylo v pohybu

Byla to malá místnost

Nějaký sklep 

Nějaký dům

Z těch domů

Okénko u stropu 

Město bylo v pohybu

Rachotilo až sem

Od stropu se sypal prach


Aus bei mit nach von zu?

Zeptal se perfektní němčinou

Praštil židlí

Zuby větší než brejličky větší než vypoulená leb

Gegenüber seit!

Snažil se budovat autoritu

Praštil židlí

Ano pane

Pokorně a česky

Ano pane

Durch für!

Stříkla krev


Žídě umolousaný 

Rudou pásku

Zbraň moc velkou 

Větší než zuby

Posbíraný 

Na totál ajnzacu

Na útěku

Na oslavě osmdesátin

Tuhle zbraň 

Nebo dalekohled

Vycpanýho velblouda

Nebo něco

S celým příběhem

Dal 

Čestnému hostu

U dědova místa

V čele stolu

Ještě před pohárem

S čokoládovou oplatkou


Na úsvitu dějin

Se rozevřely vody

A veřeje se pomazaly krví beránka

Aby nevrzaly

Až jimi vstoupí 

S páskou na rukávu

Moc velkou 

Samozřejmě 

Žídě umolousaný

Šprt zamindrákovanej

Makat makat 

Omakávat život 

To člověka – i skoro-člověka

Činí svobodným


Gegen ohne um!

Talent na jazyky

Ale flintu jako prase kost

Ale přece jenom flintu

Nebo pušku

Nebo revolver

Nebo aspoň židli

Kterou se dalo třískat o zeď

O podlahu lebku zprohýbanou hnáty tak svalnatý

Svině německá


Město rachotilo zuby padaly

Padaly hvězdy staleté řády

Od úsvitu dějin 

Do téhle rány

A téhle

A ještě tady


Seď a nevrť se

Dědeček povídá


Byla to velká doba 

A já jsem šel 

Přešel jsem z toho totál ajnzacu

Z toho šroubování letadel

Pilování chemikálií

Barvení potahů

Soustružení židlí

Šel jsem a tentokrát už mě nechytili

Tentokrát už mě nezavřeli a nezastřelili a neposlali do sprch protože 

Tentokrát jsem měl tady tohle tadyto vidíš chlapče

A slyšel jsem tu velkou dobu už byla za kopci

Už k nám jela a já uměl rusky

Talent na jazyky

A věděl jsem že se budou obracet a padat řády a pořádky

Až jim poteče z huby krev protože

Už bylo slyšet hřímání

A zpěv


Je to úsvit dějin

Poslední budou první a konečně

Bude konec dějin

Konečné řešení

Všech otázek

Konečné vítězství

Pomazaných beránků

Nad tou sviní německou

A jejími přisluhovači


Město bylo v pohybu 

A byl to pohyb vpřed 

A svými pásy rval dlažební kostky z ulice

A soudruh dědeček si poměřoval lebku

S lebkou důstojníka SS 

Nebo jenom Wehrmachtu

Nebo jenom vojínem

Nebo jenom Herr Krausem který šel náhodou kolem a nezkřížil prsty v ochranném znamení 

Nebo se to vůbec nestalo

Poměřil a byl spokojen

Dürfen können mögen müssen!

Odpověď už nezazněla

Klouby brejličky a kvér a povytáhnout pásku

Spočítal zuby

Zbytky židle

Všechno sedělo

Dal se do pohybu 

V harmonii s dějinami

Vyšel ze sklepa

Něco křikl

Něco vyfasoval

Něco rozdával

Něco rekvíroval

Pořídil si učebnice cizích jazyků a statistik

Usedl v kanceláři a budoval

Nejčastěji ve složkách nadepsaných úhledným písmem

Později strojovým budoval nový krásný dobrý svět

Potáhnul si z cigarety i když možná nekouřil

A šel dál ulicí padala mu páska a zasvinil si brejličky

Jak to stříklo svině německá

Potáhnul a šel tou svojí chůzí a budoval

Nejčastěji pod kódovým označením

Někdy budoval 

Ve výslechové místnosti 

Budoval respekt a autoritu

Čím víc mu soudruzi kreslili na čelo jarmulku

Čím víc mu soudruzi počítali svíčky

Čím víc si musil čistit brejličky a vytahovat pásku

Tím víc mu znělo ano pane

Ano pane pokorně a česky

Z tý držky


Na úsvitu věčného máje


2


Z teplého domova

Mezi židle a stoly a úhledné složky a kachle

A kachle a kachle

S sebou nosíval kapesník 

Vždycky ho vytáhnul

Položil na stůl obřadně za jednotlivé cípy rozložil

Dvakrát se rozhlédnul

Hlasitě do něj flusnul 

A zase pečlivě složil

Nosíval v něm sušený sliny

Nosíval v něm sušený zbytky

Který tehdy posbíral na podlaze 

Pečlivě ho vložil do vnitřní kapsy elegantního obleku

Trochu velkého samozřejmě

Čerpal z něj sílu k budování syna

K budování dcery


3


A před okrajem jednoho nového srpnového dne

V ruce revolver v budově ministerstva skoro sám čeká co bude

Státní bezpečnost se mu zodpovídá

Státní bezpečnost s lidskou tváří

Pečlivě ji budoval 

Na jeho povel skoro sama

Ve dvě ráno

V síle dvou mužů

Proti stojí

Něco za okny

Celá noc v pohybu

Celá noc v síle bratra

Celá noc vrže

Žádné veřeje se mazat nebudou

Vstupuje se přímo jak to mezi bratry bývá

Do úsvitu ještě kolik hodin


4


Žídě drzý zrzavý plive v tramvaji

Šprtá se slovíčka

Taky talent na jazyky

Pro soudruha Hočimina vyřezal z kůry lodičku

Pro tatínka srp a kladivo

Pro maminku srdce

Židli by vyřezat nesvedl

Říznul by se

Pomazal krví veřeje

A podlaha by nevrzala

Až by vstoupil

S páskou na ruce

A židlí v ruce

Žídě drzý zrzavý to vrzání potřebuje slyšet

Aby mohl včas vstát 

A bránit sestru


5


Tady tenhle dalekohled

Tady tenhle mindrák

Čokoládovou oplatku

Velblouda

Talent na jazyky

Tady tuhle 

A tuhle

A ještě tady

Dodneška je všechny mám















. . .

Václav Maxmilián: Chci přiložit rty na tvou kůži a vyjídat tvou paměť...

středa 7. května 2025
















Václav Maxmilián

***


                                                         pro I. 


chci přiložit rty na tvou kůži a vyjídat tvou paměť

nechat si z tebe ve mně kousek noci

plavání v chladném oceánu (ty jsi ten oceán)

chci vysávat slunce z tvých ramen

sůl z tvých vlasů cestu z tvých zad

voda nikdy neopustila tvé ruce


viděli jsme světlo zlomit se v záhybu oblohy


v ten moment se ztratil všechen strach ze smrti

už nikdy neseskočíme ze střech jedoucích vlaků

budeme natahovat ruce a hladit bříška prolétávajících netopýrů

nikdo už nedopíše naše rozepsané knihy

ze zmuchlaných papírů nerozezná tvé písmo od mého


naše společné jméno zašeptané uprostřed noci do fontány

bude znít celým městem ve světlých strunách pod ptačími křídly

a zůstane viset v čase jako sklo otevřeného okna v horečkách


mytologové a synchonisté po nás budou pátrat a nikdy nás nenajdou 





(Cit. z: Maxmilián, Václav. Z rukopisu.)



. . .