Denisa Burkalo
Pouto
Zvykla jsem si na tebe.
Bylo těžké tě opustit.
Bylo to těžké.
Smích.
Slyším z dálky smích,
to budoucnost mě volá,
už musím jít.
Martina Kastnerová: Zaťal jsi srdce do mé hlavy
neděle 4. října 2026
Martina Kastnerová (* 1981), žije v Plzni, kde působí na Katedře filozofie Západočeské univerzity. Dosud publikovala řadu akademických textů a knih, které se k literatuře a historii vztahují teoreticky, např. Shakespeare a teorie interpretace (2011), Profesionalizace literární kultury (2016), Poezie jako vyprávění příběhů (2018). V loňském roce vydala debutovou básnickou sbírku Kdybys mě zabil, stejně bych neexistovala (Nakladatelství Pavel Mervart), v současnosti připravuje k vydání druhou sbírku Třetí myšlenka. (Připravila Leona Bohdálková.)
Foto: Marta Bystřická
před
stloukli mě ze dvou skříněk
na jednom prkně táta
kruh se uzavřel
hladký olej proteče mým tělem
třísky co padají na zem
zase patří matce
ukřičené zemi
v některých mýtech je Saturn žena
a děti vrásčitá batolata
sedlající houpacího se koně
nadívaného válečníky
dřevo oživuje muž
tluče a hladí
když vzlyká, dřevo obrůstá větvemi
a když mluví, padají listy
dívá se za nimi, odchází
pak přináší sklo
vyfoukne srdce
strčí ho dovnitř
ještě horké
a zavře dvířka
ještě má práci
za rok se prý vrátí
Velké prádlo
Ztrácím tvou tvář mezi námi
nic tam nevede
jako když včera zaťal jsi srdce
do mé hlavy
Za stěnou
milovali se divoce
zatímco jsem vyprané prádlo
věšela na oči sousedům
i s tebou
Věděl jsi, že když otáčí klikou
pláčou
jako by slyšeli
mrtvé zdi zpívat
o duši bez lidí?
Sbírka
Miluju tvé boky, světlo se přes ně přelévá
vsakuje do živých otvorů
Malé tělíčko hmyzu slisované stranami básní
Rozněcoval jsi slova jazykem, olizoval hřbet
až se vzduch tetelil horkem a lákal ke zdroji tepla
Dosedala jsem na lepivé okraje
vibrovalo to probouzeným světem, medovými
květy, letní nocí, tlejícím mořem, mraky
nafouklými úsvitem
A pak jsi vystřelil. Zavřel knihu. Vnitřnosti
rozmačkané v básni, i se mnou
pomocnice
cos mě to naučila mámo
psík nenávidí ruku jíž líže
až k slasti
aby ho milovala
uštěkala bych si srdce
kdybys slyšela
ale to už je pryč
teď už jsme velké staré děti
už nás neoblbneš drobnými po kapsách
cos nás to naučila matko
že se nenávidíme
že si nepatříme
že se viníme
dluh který nelze splatit
díra místo lůna
zrozené zrozeným
lásku čubám
krev krve do klína
Po špičkách
Jsem tvoje jako všechny běsy světa
narůžovělou kůži pokladu ti na rty a nestisknu
nemyslím na ně mozek výpustí k tobě táhne
zapomenuté psy
Brousíš žebra tichým hlasem zase ho slyším
sypu polštáře do klína a podvazuji prsa ztěžklá
zapomínáním – cosi nemá jména
nezáleží na nich když couváním narazíme
do beder i domovy měly ostré rohy
padala přes ně cukrkandlová tma
v ní svítily oči (cizí ulice)
teď jimi poséváš hrdlo lámeš víka popelnic
a mozolnaté zdi pokoje ožívají něčím
zděšené hádě – nečekáš a přitiskneš mě
zapomenu plíce třepotám jimi
tak blízko vlastního kovového strojku
nebyli jsme spolu v noci nikdy sami
vždycky cizí myšlenka
nejdřív tiše šeptala tulila se ohřívala zdi
když jsem ji neslyšela
(nebo to předstírala)
a zaléhala ji na tobě svým tělem
aby se tam nevešlo už nic
ani nejdrobnější nejútlejší panenka
vize pochybnost nebo strach
tak jsem se do toho položila
že začala být mstivá
hned vyčítala křičela
sarkasticky se vysmívala
vyprávěla o světě za dveřmi ložnice
který prý neexistuje
dlouhým prstem ukazovala: tam!
i hlavu mi zvrátila
sedala na tebe místo mě
musela jsem se dívat
jak do ní vnikáš
- tam!
prostrčíš nohu zrcadlem a ztratíš se
už tě nepotkám
tak jsem utíkala
nechala tě s ní ležet
ale měli jsme ji spolu
možná to tě rajcovalo
ale když bylo po všem
bylo jasné že měla pravdu
ošoustala nás a vyhrála
Nejsem Médeia
Exil – vyhýbám se ti. Budu-li projektovat, umřu.
Píšu, že absence je reverzní očekávání,
a tak tě nechci.
Okousávání tužek před verši, beru na to ostří,
raději usnu.
Sen je nesnesitelně krásný. Nůžky –
Posedlost ovládat chvíli. Minulost má bezhlasý
krk otce, ale leze úžinami s našminkovanou
tváří – otevřené průzory lebek, klapající boty matek.
Co na tom, že se nikomu nepodobá. Ještě tak
mlčet a roztrhnu se vejpůl
Dokořán. Říkám, že mi nechybíš. Ne ty, jen
okamžik. Láska a smrt, povídali až do smrštění
měsíce, padá do oceánu dýchavičně, červené
tváře. Stejně bude zítra neděle, konec cyklu
Strach pod očima přestává hrozit, když jdu
po slepu, dotýkám se tě prsty – znaková řeč.
Držíš mě – bolí to, ale klopýtání bez pádu
Hvězdy. Přitiskla jsem tvář k tobě a nespala,
hejno světla, perutě rajských ptáků,
cizích očí. Plátno zeď odráží stínohru,
čas mezi břehy, od rohu do rohu
Svlékat se do něhy jako lámat sklo. Kroutíme
ruce do holých vět. Neřeknu, kam jsem unesla
naše děti – střízlíky minuty
Nejsem Médeia, ale
miluji tě stejně
Vratislav Brabenec: Přemejšlení
středa 30. září 2026
Vratislav Brabenec
Přemejšlení
jeskynního člověka
seberu chlup
šavlozubýmu tygrovi
a v další díře
jeskyni asi
ulovím holku
a vodtáhnu za vlasy
do svý díry
a bude
ta holka taky
vo tom sní
ale:
co s tím
kurva
teď?
2. 11. 2024
(Cit. z: Brabenec, Vratislav. Tančírna Waldek. MAŤA, 2026)
Pavel Švanda: Co všechno tys taky nechtěl
neděle 27. září 2026
Pavel Švanda (* 1936) je básník, spisovatel a novinář, od roku 1938 žijící a působící v Brně, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna). Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech působil ve filmové distribuci a jako redaktor v časopise Host do domu a člen skupiny kolem časopisu Tvář, za normalizace vystřídal řadu zaměstnání.
Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filosofických aktivit. Od roku 1992 do roku 2014 vyučoval v Brně na Divadelní fakultě JAMU, přispívá do rozličných periodik, jako např. revue pro kulturu a politiku Proglas. V letech 1990 až 1992 byl redaktorem Akordu, 1992 - 1994 byl redaktorem brněnské redakce deníku Lidová demokracie. Je spolupracovníkem Čs. rozhlasu. (Wikipedie)
Uvedené básně napsal Pavel Švanda v poslední době a poskytl je Nedělní chvilce poezie.CZ.
Přijatelný
A pohoršuje-li tě tvé fízlující oko,
chtivé prsty,
vyloupni a odsekni je.
Oroduj. A řež.
Co z tebe zbude?
Celkem přijatelný omyl?
1 9 4 5
Anně Švandové
Tam nad námi
v bledé modři
za smrtonosných palubních hluků,
v úpornosti výkrutů a spirál
nebeských pekel,
vůbec se nestarali o nás,
červy,
s rameny a podbřišky ve vlhké habřině
v dosud prázdném, avšak již slunečném ohanbí
dubna.
Kamenné klíny,
radarový vid,
vševědoucí blesky v toulcích,
synchronní dvojčata a nenaváděné buzdovany
v hromovládných pancéřovaných nehtech.
Co jsme k tomu mohli dodat?
Varuj se zbožštěných,
člověče.
1 9 4 5 2
Josefu Švandovi
Železobetonová deska
třikrát trhavinou lomená
v mlází periferie,
se sesutým zbytkem schodiště do krytu.
Nízký,
stříbřitý obzor improvizovaného letiště.
Dlaněmi, očima a nehty
dítě
nedočkavě shráblo ocelovou střepinu,
sotva vychladlý fragment skutků
dospělých.
To platilo.
Dnes pátráš
po tichu slunných odpolední
přeplněných nejasným tušením
budoucího ohrožení.
Však už víš: běloba,
příliš mnoho mdlobné bělosti
zachvátí tě dušností.
Vzpomínáš si na šedé nebe
zastřené
pachem prudce sežehlého korditu.
Když podezřelá hrdinství
vyvolala tlakové vlny
a prudký odliv dechu.
Užívej si.
Užívej si chladu ruly,
běloby sněhu, vůně mlází
před večerním deštěm.
To byly ty otázky
Zbyňku Hejdovi
Leda v motýlí příměstské krajině,
ne na motelu.
Leda neustáleně
v příležitostné domovině
na krokodýlím hostelu.
Vesměs s žádnou tak úplně
k ní ani k sobě.
Leda lehce se zadlužit,
aniž se vysušit.
Poznaly to
po čichu.
Mstily se
až potom.
Suše.
Roztěkaně.
Potichu.
V labyrintu
Věře Linhartové
Jdeme,
abychom se zastavili.
Ulehneme,
abychom vykročili.
Spěcháme,
abychom nedostihli.
Trváme,
abychom podlehli.
Bohatneme,
abychom ztratili.
Zbudeme si,
abychom si nezůstali.
Mlčíme,
abychom se vyjádřili.
Stojíme,
abychom konečně pokročili.
Píseň o nedosycení
Viole Fischerové
Píseň o rozpoložení
v nedosycení zrcadlením.
Nedotýkáním.
Utrpením
i mimo úzkosti mládí
v nevysokých vzpomínkách
na uplakanou slast.
Dávno. Třeba v New Yorku.
Spěchám.
Slyšíš, já už spěchám
Stářím.
Modrým portugalem na sklech.
Vrostli jsme v sebe
Žádoucí.
Opustili jsme se nedosycení.
Ale já už nechci žádat.
Raději nic. Ve vysušeném zrcadle.
Nenasycením přítomnosti
k věčnosti.
Slyšel jsi dobře. Ano
k věčnosti.
Ale jen málem.
V podpalubí plachetnice
Pavlu Švandovi
Co všechno víme.
Víno, beránka a ryby
a osmiveslice na Přehradě,
bystré metafory nostalgií
Věčné hádky o velikost údů
poezie
v nebi básníků.
Nic jsme nepochopili.
Ani nebudeme uznalí.
Co všechno nechceme vědět
o slepotě.
Člověče, stejně tě
tahle hra ještě přijde draho.
Člověče,
hra naposledy jako každého.
Stejně tě
jako každého viděli
na Popeleční středu křížové cesty.
Ale zahlédli tě krátce i na břehu
za odlivu.
Slíbil sis moře za přílivu.
Ale co všechno tys taky nechtěl.
Sonet pro Kreml
A je to tu zas.
Zápalné šípy letí k Troji.
Mundury brojí,
krví poskvrňují Boží čas.
Ve smyšlenkách jako v blátě,
na kongresu v policejním bufetu,
ukřivděnci v kočičím zlatě
pyšně adorují odvetu.
Zdrogovaní pověřenci pekel
suverénně přehlížejí nukleární mene tekel
v orgasmu ze zlovolného úletu.
Doma
Blance Švandové
Po zatěžkaném dni
ti nabídne teplou polévku.
Za příliš oblačné noci si s tebou povídá,
po ránu se tě mile dotýká úsměvem očí
a rtů.
Radujete se z dnes,
z chleba a rohlíků,
z prolnutí dlaní,
klínů,
z příběhů vín a kávy,
anglických čajů,
z téměř indicky vonícího parmazánu,
z proseb a smíchu
a infekčních nemocí
a prvních vysvědčení,
v Boží plodnosti
vymezeného času
všech vašich usínání
a probouzení.
A všech vašich vzpomínek.
Kapsáče
To jsou ty kapsáče,
co v nich sobě žil
za totáče
malíř a básník Mazura
spíš známý jako Azura.
To jsou ty kapsáče,
co v nich byl třikrát zbit
za totáče Azura,
vlastně malíř a básník Mazura.
Chodil v nich tak, jak byl.
On se skoro nikdy neumyl
Ač Mazura žil nikdy nikým neschválen
a jako Azura poněkud uválen a ubitý,
přece jen byl nakonec jaksi pochválen.
A omytý.
Takže to jsou ty neprané kapsáče,
pravý odkaz Mazury Azury
a totáče.
Hystericky
Je tu úzkost
z propadání do tmy očí
i hmatu,
z valivé bolesti v lýtkách
a stehnech,
v křečovitých příbojích
ozvěn artritických kloubů.
Mluvit rty ano ještě možno,
aniž by kdo v šíři noci
naslouchal mé zúženosti.
A bude pomálu duše
časem jaksi ušlé,
zešedlé němým bědováním.
Rozumu o světě jen
jak do zásmažky.
Je tu děs, že si zbudu
oslepen, samojediný.
Obrázek ze Schreibetzu
Když jsem potkal Morgensterna,
kráčela s ním besoft Erna.
Gnädige Frau! Milostpaní! Nejdou
rovnou z vinobraní?
A Erna na Morgensterna:
Dummkopf!
Rette deine liebstes Erna!
Morgenstern hned brunátně:
Verschwide! Schnorer!
Zmizni! Prompter!
Vyštěkl však kulantně.
Je to pravda?
Je pravda, co jste povídal
před lety? Že nakonec
se vracíme na začátek,
na to známé nádražíčko
se stehlíky,
odkud jsme se kdysi pustili dál?
Ale ano, snad ano.
Jenže už se tam skoro s nikým
nepoznáme.
Asi proto, že náš domov
mezitím bez nás
pluje si už někde vepředu.
To si myslím dnes,
ovšem člověk toho sám sobě
napovídá!
Takže žádná idyla hadích kolejnic?
Ani pestré třepotání od vteřiny k příležitosti?
Znáte to.
Stejně nám nezbývá,
než jít spolu s náhodami.
Už nám to moc nešlape.
A špatně vidíme na cestu.
Ale musíme ještě jednou zkusit
dohlédnout.
Skoro dohlédnout.
Znáte to!
Orchestrace
Opravdu mi ozvěnou skřípe
můj věkem ozvláštněný
komorní orchestrion
s bicími.
Jistěže drhnou nevděčné dotazy
minulostí
právě
v jejich atonální pomnožnosti.
Bez dirigenta.
Vždyť hořely i krovy.
Sloupoví času polepily vyhlášky
o ceně krve.
Pal o ctnostech chaosu.
A základy podmílala
v podzemních řečištích bolesti
pádla zatrpklých, špatně placených
veslařů.
Tak si honem vyberte. Bez dirigenta.
Ale planuly i svíce.
V proudění nevyladěných nedostatečností
a odlehlých nemožností
doufám,
věřím, až
lehce se spoléhám,
těžce se obávám
poslední touhy po nadechnutí,
kéž by, Bože, v proudu Milosti.
Karel David: Dobrý den
středa 23. září 2026
Karel David
Dobrý den
Tak dobrý den
byl jsem dlouho pryč
a teď se vracím znova
byl jsem až na konci dál nebo blíž
a stejně se vracím sem
a jestli jsi doma
tak otvírej
otvírej
a pusť mě pryč
a pusť mě ven