Mirka Ábelová: Keď sa ma v noci dotýkajú tvoje prsty...

neděle 5. července 2020

Slovenská básnířka Mirka Ábelová (* 1985) připravuje novou sbírku a Nedělní chvilka poezieCZ z ní přináší ukázky. Sbírka vzniká díky tvůrčímu stipendiu Fondu na podporu umění a bude se jmenovat Dom. Půjde o pátou knihu této poetky. Více o autorce si můžete přečíst třeba zde: Mirka Ábelová na sk.wikipedia.org. Řadu ukázek z předchozí tvorby Mirky Ábelová najdete také na naší stránce, jelikož jde o básnířku našemu webu blízkou, která mimo jiné také edituje a uvádí na Rádiu_FM bratrský pořad Nedeľná chvíľka poézie_FM.

(Foto: Tatiana Hromadová)

















0.


medzi palec a ukazovák
uchop hlavu mestského človeka
zdvihni strechu paneláku
figúrku prenes
ponad diaľnicu
míňaj benzínové pumpy, polia, fabriku
skládku i strelnicu

mesto olejová škvrna na kaluži
mesto kaluž v hlave
škvrna na tričku

hýri nocami

polož panáka na pozemok
rozhlohy štyri áre
v obci s počtom xy obyvateľov
 plus tri a jeden pes

sleduj, čo sa bude diať

medzi palec a ukazovák
uchop hlavu mestského človeka
opatrne
neodtrhni ju





1.


zatiaľ je to iba prízrak
z vnútronej strany
viečok

môže byť sklenený
bez okien
môže mať penovú strechu
fialové okenice
nemusí mať žiadne okná
ani dvere

čoskoro ho

tehlu
po
tehle

kvapku potu
po kvapke

záder po zádere

postaví
iba pre teba

ukrajinský robotník
s pečiatkou
bratislavského developpera

ty si splodil
zasadíš





2.


auto zabrzdí uprostred poľa
cesta už je
aj kruhový objazd

vystúpia muž a žena

pole je konský cintorín
žena má strach
na koňoch jazdila
nechce na nich bývať

muž na koni nikdy nesedel
bude zaujíjmavé
mať na koni svoj hrad





3.


žena hovorí
toto nie je ekologické
stavať na ornej pôde

muž súhlasí

zámer je jasný
stavať sa bude

stavebná firma
nesleduje kampane ochranárskych združení

jej majitelia
si kúpia paradajky zo španielska
dozreté v kamióne

avokádo si dajú priamo v mexiku
počas dovolenky

muž a žena
nesúhlasia so zámerom
paradajky kúpia rovnaké
avokádo si odpustia
aspoň načas

nakoniec sa zhodnú
že orná pôda

bude dobrým podkladom
pre vlastné paradajky na záhrade





4. 


čo pre nas znamenajú domovy
čo pre ne znamenáme my
čo z nich robí nás
a čo sme my

kde je doma
a kedy to je

odkedy
na ako dlho

kto všetko má doma
kto nie





5. 


na poli poletuje šúpolie z kukurice
žena vyberá telefón
točí si slow motion
lietajúceho šúpolia

na horor nemyslí

keď odloží telefón

všimne si kŕdle vrabcov
lietajú tam
kde bude o rok stáť dom

myslíš
že to sú tie isté vrabce
ktoré nám raz budú lietať na záhrade?
pýta sa manžela

pochybujem
hovorí
on

nemajú dlhú životnosť





6.


stojíš pred základmi vlastného domu
ktoré postavili iní ľudia

je noc
dieťa v aute tíško dýcha

snažíš sa začuť
šťastné hlasy v záhrade
vás o pár rokov
kosačku v jedno sobotné ráno
psí brechot a výkriky gól

cesta v čase
21. 10. 2015
kam prídeme
21. 10. 2025





7.


v hosťovskej na zemi je veľa špakov
fľaška od kofoly
rolka toaletného papiera
netuší prečo
nepredstavuje si

je to ešte hrubá stavba
prenáša dieťa na rukách do domu
ukazuje mu prízemie
záchod

tu bude obývačka
kuchyňa
vidíš ten výhľad

aspoň rok bude takýto
kým ho zničia ďalšie domy

dieťa berie do ruky dlhý klinec
obzerá si ho
zaujal ho viac

pomaly prechádza k lopate
nad umývadlom bude okno

vynáša dieťa hore schodmi

a tu
bude tvoja izba
hovorí
hneď vedľa našej

položí dieťa na zem
dieťa berie do ruky ďalší dlhý klinec
sadá si na dlážku

rozhliadne sa dookola a povie
doma


- odbočka -

spomínam si
ako sme prvýkrát videli auto s klimatizáciou
boli sme ďaleko od domu
chvíľku po revolúcii
smerovali sme na Cote d azur
Favorit mojich rodičov
spotene fučal uprostred križovatky
v monte carle
zastavili vedľa nás
mali zavreté okná
žena kožuch a trblietavé šperky
muž cigaru a oblek

dívala som sa na ten prízrak
a nerozumela

ako sa
môžeme v aute tak potiť
a oni mrznúť

studená vojna sa skončila





8. 


pole za domom zaliala vlčia krv
dieťa sa spokojne hrá
na ešte stále cudzom pozemku
za ešte stále cudzím domom

na rozprávky o oslepnutí neverí

odovzdávame vzorce
tento som si nechala
cítim ako starnem s vlčím makom
cítim
starnem
som pokojná
jediné čo chcem
je pozorovať
ešte chvíľu
(byť)
vlčí mak

prišiel muž
hnevá sa že ešte píšem
je pol druhej
musím končiť





9. 


dedina má železničné priecestie
vlak chodí každú hodinu
cesta do hlavného mesta trvá zhruba dvadsať minút


na priecestí červená

šťastie
nešťastie
láska
list

aj v 50ke odratúva detské riekanky
čo ti vyjde
to bude

keď vyjde nešťastie
priráta rušeň
a hneď ca síti lepšie





10.


v našom dome rastie teplota
vo vaniach umývadlách toaletách
stúpa hladina
hladujú medvede deti sýkorky sršne
miznú celé mestá
strácajú sa kľúče predmety a živočíchy
dusíme sa
v útrobách je však sucho
penetrácia zadrháva
neobrúsenou doskou po dlani
nie je voda
nie je voda
inde jej je veľa
veľa
sucho súš
teplota stúpa
kľúče miznú
vysycháme
horíme
dusíme sa
slová sa kĺžu iba po povrchu
obchádzame sa
kĺžeme po povrchu
slová nas obchádzaju
obchádzame slová
obchádzame skutočný význam
skutočnú pravdu
nechty - špinavé

mizneme spolu s kľúčmi
pritom sami sme kľúčom

k tomu všetkému





11.


potme ležíš pri dieťati
sleduješ
dnes opäť zabudol na tieňové divadlo
bude ho chcieť
s plačom
opäť cez deň
ako vysvetliť javy

zrazu sa prevalí na bok
tvárou k tebe
spiace ťa rukou chytí za rameno
drží
nepustí


nič viac
a nič menej

to je Všetko





12.


sneh napadne toho roku iba jedenkrát
mestský človek zavesí na povalu klobásy
aby vymrzli
na chvíľu zaváha
či sa nezavesiť k nim

potom radšej oblečie dieťaťu oteplovačky
a žene nový kabát

otvorí prednú priehradku v aute
vytiahne zamrznutú minerálku
vyletia konfety
z rozhryzeného euroobalu
a zelenej karty od auta

žena vykríkne
do úst si strčí
krvavý prst

prvé stretnutia
nenápadné začiatky
ako ľad na čelnom skle
ktorý treba oškrabať
ako problém
ktorý treba vyriešiť





13. 


vraždíme tehotné
čierne
aj tie so sivými vlasmi

už kruto a neúprosne
bez náznaku ľudskosti
príznačne pre ľudstvo

v našom dome
v našom aute
nie je dosť miesta pre všetkých

sme číhajúca smrť

tú prvú vynášaš za dom
na pole
kam zvykne chodiť mačka
aby ukončila utrpenie
prilepených nožičiek
na silnom lepidle

na tú prvú ešte myslím celý deň
či tam ešte je
či sa ešte hýbe

pri ďalších
ma už len strasie od hnusu

či trpia

tak ako my
keď každé ráno
kontrolujeme pasce

na povale
v aute
v dome

sú plné
a my
každé ráno
takí prázdni





14.


keď synček v noci nevie zaspať
pohladíme ho po vlasoch
a radíme:
počítaj ovečky, miláčik

Keď zaspí
sedíme v obývačke
Počítame mŕtve myši

Zvrátený adventný kalendár





15.


keď sa ma v noci dotýkajú tvoje prsty
nedokážem sa zbaviť pocitu
že po mojom bruchu
cupká myš





16.


mysleli sme si, že nám sa to nemôže stať
že máme silné mačky, zúrivé psy

no stalo sa

vietor a mráz v našich srdciach
im dovolil prísť až sem
osídliť náš priestor
obsadiť nás
naše mysle

pred vstupom do domu sa obzeráme
pred tým než vyjdeme von sa obzeráme
sú všade

obsadili všetky posty
miesta vo vláde
v parlamentných výboroch
špeciálnu aj generálnu prokuratúru
vyššie územné celky
mestá
obce
štátne podniky

sú to vysokoodolné myši
rozmnožujú sa štyri až osemkrát ročne
v jednom vrhu
 zvyčajne štyri až deväť mláďat

blížia sa voľby
a rozšírili sa správy
že majú plán
spojiť sa s príbuznými

tam vonku
ich volajú Potkany

toto je vojnový stav
motyky, rýle, vraždené granule, plyn
pasce, čo nezlomia väzy
lepidlá, čo prilepia nožičky
aká bude budúcnosť?
a akí my?





17.


dnes vo sne
som bola čerstvo napadnutý sneh
ponáral si do mňa svoje prsty
a za nechtami sa ti ligotali
kryštáliky ľadu
vyskakovali nám na čelá

bola som aj teplá letná noc
brečtan sa prepletal s klematisom
bola som aj penou na vodnej hladine
a aj zázračným podmorským svetom pod hladinou

bola som ránom
keď sme sa zrazili
a peľ na sekundu
paralyzoval turnikety

opäť som to bola chvíľu ja
na chvíľu slobodná
od nich
a ich malých odporných chvostíkov





18.


obkľúčili nás
okná i dvere sme utesnili vlastným strachom
deti možno navždy uspali
čakáme, čo bude
zostala len láska k sebe
a nenávisť
k nim





19.


dnes ráno vstala
a myslela na walta whitmana
a jeho básne
tak veľmi jej chýbal

dvadsaťosem mladých mužov kope na ulici jarok pre optické káble
dvadsaťosem mladých mužov a všetci takí veselí
dvadsaťosem rokov života ženy krát dva a ešte čosi k tomu a všetky také osamelé

patrí jej pekný dom v obci
kedysi driečna a pekne oblečená skrýva sa za roletami okna

ktorý z tých mladých mužov sa jej páči najviac?
ach, i ten najškaredší z nich je pre ňu prekrásny

kam sa chystáte, pani? lebo vás vidím
tam vedľa nich na ulici koketovať, pýtať sa, či neprídu na koláčik, zostávata však naďalej trčať v izbe

s hlasným výkrikom a smiechom prichádza po ulici dvadsiaty deviaty makač
oni ju nevideli, ale ona ich videla a obdivovala

koža tých mladých mužov sa mokro leskla, z dlhých vlasov im kvapkal pot
po telách stekali pramienky

ale aj neviditeľná ruka hladila ich telá,
chvejivo skĺzla zo spánkov na rebrá
a potom nižšie

mladí muži sa oháňajú lopatami, krompáčmi, ich snedé bruchá sa vzpínajú
k slnku, nepýtajú sa, kto sa ich tak mocne drží,
nevedia, kto tak prudko dýcha, kto sa to v obloku napína a klesá,
netušia, koho postriekali vodnou triešťou

v poháriku zacinkal ľad
štupeľ z fľašky vydal zvuk
na dno už putuje
len trošku
len
dvadsať deväť kvapiek

tak veľmi jej chýbal

. . .

Petr Král: Chladný proud vody mě pořád spíná s dětstvím

neděle 28. června 2020

Básně Petra Krále (4. září 1941, Praha - 17. června 2020, Praha) ve výběru Jiřího Fiedora. Více o básníkovi, který nedávno zemřel, najdete třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Kr%C3%A1l.


Osobní výběr Králových básní pro Nedělní chvilku poezieCZ sestavil nakladatel, dokumentarista a publicista Jiří Fiedor. V jeho nakladatelství Pulchra pravidelně dílo Petra Krále vychází. Když Petr Král zemřel, Jiří Fiedor napsal: "Do básnického nebe odešel Petr Král. Budou mi chybět ty hovory o filmech, o vaření, receptech a jídle, o dobrém pití a samozřejmě o literatuře. Vydali jsme v nakladatelství Pulchra pět jeho knih a dvě máme ještě rozdělané. Určitě je, Petře, dotáhnu do konce a vydám. R.I.P."


(Úvodní foto Petra Krále: mac365.cz)
(Foto z facebookového profilu Jiřího Fiedora mladý Petr Král v NYC, vlevo dole)
(Foto Jiřího Fiedora: Petr Hořčička, vpravo dole)










Po ránu, metr od pravdy


V jasnějších chvílích kdy jsme viděli dál než na špičku
svého nosu
neviděli jsme nic pěkného
nosy bližních blížící se od lesa
neodvratně jak přibývání chyb v rukopisu
starci zvětřili salámy jeleni starce
a dámy jeleny
Rozcházejí se teď na nová seřadiště váží své klacky
perlíky narychlo v duchu přehlížejí svou slovní
zásobu
někteří zas a zas přeměřují hrbolky svých čel
když je přistihnou vyhánějí okázale anděly ze svých
postelí
a posílají je zpátky na nebe

Povídám: nehraju
když jsem však otevřel oči byl jsem za sakristií sám
na druhém konci náměstí už perně vysloužená lžička
vyplouvala z tribuny do úst posledního občana
Nehraju dosvědčoval jsem si poučili mě však že je lépe
počkat
až mě osloví
právníci znovu usilovně smrkali zvolna jsem si začínal
vážit jejich nesnadného povolání
hastroš přišel sdělit hastroši do řvoucí vichřice
jak to při ní sténá v rozklížených knihách
mužské cáry zmítající se s ženskými
v závěji prašné cesty

Občas si šli ulevit do sálu se pak vraceli s pádly
z někdejšího vodního skautování některý tu a tam se
zapomenutou vážkou
tu a tam
jeřabiny jaké mohou dozrát jen když se správně myslí
okouzlení houslisté oddalují smyčec od nástroje
usedají na mez a s otevřenou hubou sami naslouchají
přízraky anekdot už dávno přepracovaných
k nepoznání
tu a tam rovněž: učitelé bez žáků
šlechtici bez varlat bez Hýty i bez Batula
já sám na světě s několika rajčaty
8. června puška nehybně leží na skříni
8. září zůstává otázkou jak na ni dosáhnout
Nebe modré tak jako dřív. Metr nad lesem malý
zapomenutý balíček v hedvábném papíru
každý ví že jsi tam starý papriko jen trochu líný se ozvat
ti co to už od lesa vzali poklusem teď jenom funí
a rozhlížejí se zklamaně do všech stran
Pořád se ale nikam neletí


(Bar Příroda čili Budoucnost 5 km, 2004 – básně z let 1961-67) 





***

Pro Mária Cesariniho


Napřed odmítáme tváří v tvář povědomým ale znovu temným
průčelím
nechceme exil rozlehlou čekárnu prázdna za zády
Pohled jediný nestrne na útěku k obzoru

Světlo nabízí jen stříbrnou žílu kolejí
Zahýbajícím vzhůru vlhkým uhlím dlažby

Dějiny neposhoví jsme předem v potměšilém šepotu schnoucího
prádla
se svým pokoutním mumláním i s prkny ohrad
kde bez konce zhasínají cáry volebních plakátů
Všechen daleký křik dobíjených v našem stínu
Všechna beztvará zákulisní hrůza proti starým porcelánům
v prachu
výloh proti jejich pobledlému řádu
A člověk se nenápadně vytrácí do vesmírných sálů od barpultů
nám už málem odstavili
poslední židli Vím ticho slov pořád ještě šumí z novin na
vedlejším stolku
mezi zvoněním příborů ta zběžná mdloba šedé
jak nás v ní možná zas cosi bez následků míjí
V neúprosném soukolí boje o kůži a nutných pochůzek se otvírá
větrná skulina
Zasmání pohled jímž podržíme město proti hroší kůži dlažby
stačí Prázdnu se znovu vrátí lesk

Chladný proud vody mě pořád spíná s dětstvím

Z kamenných hlubin táhl vonný příslib mýdla pádili jsme vlhkým
nekonečnem chodby stále dál
od mateřských sukní stále blíž prázdnému středu Pěkně nebi
na počest
svou blankytnou vlaječkou Příští verš je podstatnější než ten
kde právě jsme
a tak dále

Tekuté zlato mízy v hloubi léta
i bez následků míjející pravda Byli jsme siluety dávali jsme z obzoru
znamení siluetám
a tak až do poslední šedé která ukončí obraz hluboký šatník večera
i s molem jenž připojí svůj podpis
Pod bílým přepychem své kůže jsem noční žumpa šachta temných
šťáv a zčernalých létavic
které už nedostanou
Naposled vyjíždí ze dna důstojný lesk niklů pod dřevem ostění klouže
dobře maštěný smyčec ach

výtah


(Právo na šedivou, 1991, úvodní báseň sbírky, psaná v červnu 1982 v Lisabonu)





Slavné vody


Ještě jednou tedy na slunci, v průhledných kuloárech
Dne. Statisté všude okolo, v roztržité radosti naloďování;
a, prostor jako jediný společný zločin, nehybně jasný. Naše stopy
nedbale roztroušené po krajině, rozeznávat, ale už se nepozastavit.
Jsme tady jen kvůli podpisu, někteří z větší dálky, než
ti druzí. V odstupu: můžeme se blýsknout, na ale zalidnit.
Všechna trpělivost sezón, navždycky skvoucí naháč se svou
svatozáří prachu. Žádný pohled nepomlouvá to, na čem spočívá,
s odhodlanou něhou těch, co nic nevlastní.
Hlavně ovšem, přes omluvně prchající mumlání,
Nečekaný návrat modré se zelenou – obě jen lehce zsinaly – tyčících
Se ze zavlhlé stránky vstříc propasti. Kopřivy se dodnes
Rozpomínají na plech, pěšiny se rozbíhají dál napříč listím. V přítmí
tvých zorniček se ještě přichází vyslovit táž dálka. Nahota
stromu a osamělost cesty, namísto krve jenom s vláhou
soumraku. V pozadí neúnavné siluety sveřepě zpytují černající
křoví.


(Soukromý život, 1996) 





Dřít


Pilným kouřením doutníků a pitím vína na sebe dřít
dlouho do noci, spolu s jazzmany, které zběsile
posloucháme z desky.


(Arco a jiné prózy, 2005)





Pondělní sonet


Hle, postává tu a kymácí se trochu,
líce má propadlé, tělo je pouhý stín,
z pusy mu vytéká sotva zbytek šprochu,
z paží, dvou pahýlů, bez chuti stoupá dým.

Krajinu mění jen v potrhanou krajku,
pobledlé fasády napíná na skřipec
jak před ně zvedá svou roztřesenou májku,
než ji zas nechá pít z louží, co skleslou věc.

Přišel jak se zprávou, teď jen hledá židli,
na niž by usedl uprostřed ulice,
před domem, v kterém zubař komusi rve zub

čeká sám na zprávu, propadlý panice
jako ten, kdo tu víc než nepřípadně zhub
v sevření světa, jenž sám do sebe mydlí.


(Kolem vejce, 2016)





Vůz a stromy I


Když tě předjede vůz s odpadky
a kus před tebou zastaví,
dojdi ho a sám u něj postůj;
předměty, které přemílá v útrobách,
i ty, které trčí okolo,
budou důkazy téhož mírného,
leč dokonaného zločinu,
tvůj šedozelený baloňák se zeleným vozem
a prašnou zelení stromů, trávy, laviček v blízkém parku
utvoří jediné širé pondělí


(Šíření, 2019)





Netlačte se


Mé vyhlídky nejsou nejlepší taky já vypadnu z domu
a budu se v tramvaji zděšeně vléct dnem
ňouma mezi mouly
i klobouk za mě bude mít jiný chlap
Naštěstí umím aspoň počítat do pěti
případně do víc přijde na to kolik se vás přede mne vyhrne z lítaček
Jenom vaše rojení se mi nedaří
rozhodnost s níž vycházíte ven s prázdným pytlíkem
a vracíte se s krabicí plnou nového vysavače
-  říkám vám teď i na kraji Vrchlabí kde se vaše
běsnění vtělilo jen do tiché šedi domků u řeky
Hned v pondělí to se ví tu zas budete všichni znovu výbojní chtiví 
   nastrčit hned matku
a hned dceru aspoň se netlačte nejsem na poukaz
Nenechávejte svůj zub v mé podšívce
hleďte nám ho vytáhnout z kaše


(Šíření, 2019)





Charleston


Nemohu říct že nechci víc
než tiché štěstí (pouhý úsměv říká Kozovoj
je na rozdíl od smíchu už smíření se smrtí)
bez signálů to nejde ticho samo je necelé bez výkřiku trumpety
a výkřik bez předchozího vrznutí pístu
I máslu tiše vyndanému z ledničky se trochu stýská po dalekém
   hlomozu New Yorku
jak mi doplňuje noc i den jak v něm spouštím sondu až k hlasu
   kamelota na úpatí buildingu
Co dělat chtít lze jen klid zas a zas přiostřovaný
na obzoru lehkým broušením nožů
nebo sykáním dvoučinelu zvaného charleston
Chřestění sirek v krabičce a hracích kostek v kalíšku taky svist
   břitvy třené holičem o řemen
a šum špendlíků u švadlen v táhlém šeru salonů
byly nutný úvod a doprovod k pronikání do světa
neméně než k jeho úlevnému obcházení
I cizí milostný křik patří k životu
tak jako pěnění šampaňského ve zvlněných vlečkách dam
na palubě  Někdy i v povlávajících šátcích vzrušených skautek
a v roztočených deštníčcích erotických opiček při prostných u
   pokreslených stropů zpupných paláců
Klapot tenisových míčků vnáší svou ozvěnou tajné
očekávání i do mrtvých měst oslava vyrazí už ze zasmání šatnářky
   za valem kabátů
každý signál je významný i když nic nehlásí

Až zvonění příborů za zády dává úplnost pohledu do zrcadla


(Šíření, 2019)





. . .

Xerodoth Sigmius: Přímá cesta z píči do hrobu

neděle 21. června 2020

Xerodoth Sigmius (* 1995) zkráceně Sigma, je performativní básník působící na pražské undergroundové scéně, povětšinou na barových čteních a malých literárních festivalech. V roce 2019 se stal finalistou Mistrovství ČR ve slam poetry. Je spoluorganizátorem básnických akcí "Poezie, vole!", které vnikly za účelem propojit básnickou scénu a postavit vedle sebe jak začínající, tak známé autory. Tato autorská čtení probíhají každý měsíc v pražském Baru Behind the Curtain (k únoru 2020). V současné době nemá vydanou žádnou oficiální publikaci. Většina jeho textů - jak sám uvádí - vychází z cynismu každodenního života nebo reakcí na aktuální situaci.












Snaha o obhajobu vlastního bytí


Vzpomínám, že už jako fetus,
tvořil jsem si obrannej mechanismus
vůči nepoznanýmu vnějšímu světu.
Tehdá v hlavě jen blues
o plavání v plodový tekutině.
Bez stresu, nevinně.
Když tu, a ani jsem nestih začít vřeštět,
sevřely mě porodnický kleště.
Zrod dalšího tragéda na entou,
co vylez na svět společně s placentou,
procházka noční můrou,
výčitky, že jsem se neoběsil pupeční šňůrou.

A tak to začlo:
Život. Přímá cesta z píči do hrobu.
Přerod ze slintajícího stvoření
v kultivovanou osobu.
Výsledek syndromu potulnýho genitálu
svýho biologickýho otce.
Většinu snů a ideálů
jsem splách do kanálu.
A i když bych se po vzoru starejch králů
moh vydat ve stopách svatýho grálu,
žádná vyšší síla to po mně prostě nechce.

Protřískáš se dospíváním
a najednou zjistíš, že se všechno daní.
Zklamání střídá zklamání,
učitelé i rodiče ti lhali,
živíš se čínskejma polívkama pochybnejch kvalit
a smysl života? Ten si musíš najít.
Teda ne najít, ale vsugerovat
upravovat, zas a znova,
uplácat si vzdušný zámky,
do kterých ti střílej tanky
armády Skutečnosti.
A tak děláš blbosti,
abys odved pozornost, pořád někde lítáš
a o pár let pozdějc…
Emocionální labilita,
morální kocoviny,
pocity viny,
sbírka cizích vlasů a spodního prádla,
naděje na zlepšení, dávno už zvadlá,
obličeje blízkejch, kterýs zradil,
neschopnost se usadit
a plíseň v hrnku od kafe.

Tak chci říct jen sorry za:
citovou skarifikaci
a mrzí mě, že to furt krvácí,
ale asi nemám kvalifikaci
na mezilidský vztahy.
Sorry za paranoidní úvahy
a strachy o budoucnost,
za nemístnou upřímnost
a milosrdný lhaní.
Sorry za každou spálenou snídani.
Za to, že se to celý bude opakovat znova.
Ale hlavně za tu plíseň v hrnku od kafe.

Tak tu nějak existuju a vzdám pokus
shodit to celý na determinismus,
abych se zprostil
zodpovědnosti.

Možná první věta, co jsem na tomhle světě slyšel, byla:
„Tak jseš tady, i kdyžs měl namále,
ale neboj, život není trvalej.“

A tak se bojím následků
mejch činů,
zatímco, coby hromada ostatků,
budu živit hlínu
a zbude po mně jen půl vzpomínky a několik chabejch omluv.





Pozůstatky


Prázdný je město, prázdný jsou ulice.
Ztichly divadla, prázdný jsou domy.
V obchodech nikdo, kdo by utrácel,
regály plný ticha, co nikdo neprolomí.
Prázdnej je místní lokál
i dětské hřiště,
uprostřed náměstí (jako memoriál)
zčernalý spáleniště.

Mlčej rádiový stanice,
už není, kdo by vysílal,
už není, kdo by podléhal panice.
Už není dál,
kdo by poslouchal.
Nikde ni pták nezazpívá,
neslyšíš štěkot, když blížíš se ke vratům.
Když nebylo kam pohřbívat,
to co se nespálilo, hodili jsme prasatům.

A na každé budově,
nápis v barvě krve,
jako krátký vzkaz...
...třeba někdy, pro někoho.
"Drahý poutníku, věz,
že nás všechny (do jednoho)
zahubil stres."





Alternativní scénář


Včera jsem vstřebal
poslední zbytky nadšení,
abych se zas chvíli nebál
smrti vyhladověním.
A v rámci šetření
uchýlil jsem se k bydlení
v chýši z muších nožek,
kde každý můj výkřik "Cože?!"
způsobí její zhroucení.
Buším do mříží
uzamčených zadních vrátek
a s výrazem Ježíše na kříži
zírám na účetní zůstatek.
V pomatení smyslů
vrhám se ke kolečkovému křeslu
a zaslepen rojem nočních můr
vykřikuji "Femur, femur!"
Pak hroutím se na dno vany,
škubu tělem na všechny strany
se slovem "kandelábry"
a doufám, že mi narostou žábry.
V neutuchající sebezášti
očekávám rytíře v bílém plášti
co se mnou zmizí v oblacích
a odvleče mne v kazajce svěrací.

A pak už jen celý dny
se z reality vytrácet,
polstrovanou podlahu pozvracet,
z antipsychotickejch prášků
dostat alergickou vyrážku,
po zbytek svýho života
bejt za slintajícího idiota,
postupně se bez pocitu viny
proměnit v kus zeleniny,
co jen zírá, jak se mu mění kapačky,
a postupně tloustnou ty sestřičky,
co ještě před chvílí
byly éterický víly,
ale jak čas z nich upíjel,
staly se z nich harpyje.
No jasně, a co se týče mýho pyje,
z toho jen masité kvítí, co navždy povadlo,
žádnej kašpárek, žádný zasraný divadlo,
protože z těch prášků, co jsou dobrý snad jen k zblití,
se mi libido už nikdy nerozsvítí.

Chtěl bych svou hlavu zprostit
týhle alternativní budoucnosti.
Navíc můj mozek se nepáře
s tímhle scénářem.
Ale víš...
...s každým selháním jsem tomu pořád blíž.





Zašnečení


jak v absurdních konverzačních dramatech
v městě o třech amorfních zdech
kde čtvrtou jsme už dávno zbořili
pro publikum co sami si v hlavě stvořili
vedem prázdné plky o životech
práci neštěstí a o pocitech
bez možnosti
se zbavit střízlivosti
snažíme se zahnat iracionální strach
zalezlí ve svých ulitách
zatímco nad celým procesím se nese
tichý duch kolektivní deprese
a amoři pod námi na koberci
umíraj na nemoc z komercí
a z médií ovlivněných mas
neslyšíme jejich doznívající hlas
my samozvaní herci v neexistujících hrách
s mozky hluboko v ulitách
symbolizujících naše role
ve válce jejíž bitevní pole
jsme si vykonstruovali
pro pocit že jsme za něco bojovali
i když jsme hrdí zbabělci
co tvrdí že jsou umělci
jen aby zakryli ten fakt co tak jasně svítí
že pro nás ve společnosti není využití





Pomník jménem Samota


Prázdné místo po tvé přítomnosti,
ticho rezonující skrze kosti
a memoáry tvého někdejšího života,
základ pomníku jménem Samota.

Moderní medicína zaostává s lékem,
co by vyřešil, jak bolí být člověkem,
zatímco endorfin v kapsli, co je k mání,
je dle zákona těžce ilegální.

Přísahám, že pokud budu živ,
nevyhodím to plato antidepresiv,
cos nechala na nočním stolku
hned vedle žmolků
zasoplených kapesníků,
těch základních kamenů pomníku
jménem Samota.

Jednou z kousků
tvého mozku
poskládám si mozaiku,
krví napíšu sbírku
haiku.
Pak bez rozmyslu zapálím sirku
a jako věčný dík
vložím svíčku na pomník
jménem Samota.

Ve zbytcích své víry
střádám staré suvenýry.
Naděje a rituály,
věci, co se staly,
nedají se vzíti zpátky.
A teď se tu sám motám,
když zbyl už jenom sebeklam.

Ty lepší časy, duševní nahota,
plamen, co se mihotá,
tvé genetické pozůstatky,
zmatky,
zmatky,
zmatky,
zmatky,
to, čím budu a čím jsem,
symbolizuji tímto pomníkem,
co nese jméno Samota.

. . .

Julius Benko: Lidé ani nevědí, že potřebují poezii

neděle 14. června 2020

Julius Benko (* 1981), autor básnických sbírek Pár slov z verbáře (2012), Posledních 31 dní (2014), Dna kořenů (2018). Publikoval v literárních časopisech Dobrá adresa, H_aluze, Host, Partonyma. Jeho texty jsou součástí česko-německého sborníku Krajina našich slov (2019). Kromě psaní se věnuje experimentální a vizuální poezii. Vystupuje na autorských čteních, která propojuje s hudbou. Více na https://cs-cz.facebook.com/basnikbenkroft/. 






















Další báseň


Mám rád když hustě sněží
a já ve skrytu našeho altánu
mohu kouřit cigaretu
zatímco ty doma sleduješ
v televizi pořad o celebritách
Za tvými okny je stlačená tma
ale já se propadám do očního sexu
tak prudce až téměř hrozí
exploze oční bulvy
Jsem tak strašně sám
jen s dokonalou bělobou na všem
co je z části právě tím plátnem
krystalicky malých tahů nekonečna
a z části jen snem matky ze které vzešlo
Jediné co mne v tu chvíli trápí je
kde jsou ty superhrdinové
kteří zničí Amazon
a velký pacifický odpadkový pás?





Obecné vlastnosti konkrétních subjektů


Vrátil se
ze služební cesty
„Toho si smrtelníku považuj
že šukáš bohyni“
řekla mu
Druhý den
na služební cestu
odjela ona





***


Prořezal jsem na zahradě smrk
rány po větvích se do druhého dne
zatáhly smolou

Lidé ani nevědí že potřebují poezii





Mimochodem rytířem


Až do oukropu plakaly
by tvé oči monády
když nocí rozmnožen
přicházím a se mnou
černé včely…
Don Quijote bývám
který prokoukl všechny
větrné tvé mlýny…
Říkáš mi spící:
„Že jste to vy Čaroději
máte volnou ruku“





Aniž


Naslepo… A je tam vůbec někdo
za paravánem tváře?
Uzavřen do vnějšku
aniž by nevěděl
kdo za něj žije…
Nebo je to zločin z nebe?





K zámku


jsme se vydali z jedné z posledních vesnic.
Někteří mezi námi byli zvídaví, jiní zas
klopýtali, reptajíce, přes výmoly s davem.
Slunce bylo zakrechtované kdesi za oblaky.

Ponejprv bylo nutné přejít obrovitý lom tam,
co dávné mokřady znásilnili do muklů,
do černých labutí vylétávajících z kotlů,
které nemají nejmenší šanci a všechny pojdou.

Blížili jsme se pomalu, oči plné prachu.
Napůl živí, napůl před zrozením, každý sám.
Vysoký muž vpředu náhle zvolal: „Je dokázané,
že za celý život spořádáme kolečko hnoje!“

Ticho však zavládlo nad posledním průsmykem,
v tajemném lese – latifundii drsného světa.
Nikdo se hlasem nepřidal, neboť bylo marné
před všemi skrývat těžká oportunistická srdce.

Na malou dřevěnou branku klepáme po všech
zhůvěřilostech, jež nás cestou o krev okradly.
Přišla nám otevřít neznámá bledá dívka
z kopie obrazu, jakoby nevěděla, co je za den.

Špalíry a loubím vstoupili jsme do zahrady,
někdo se z kaskád či bazénků osvěžil vodou
chladnou, jak jen může voda horských potoků být.
Omotala si nás kolem prstu ta potvůrka scenérie.

Salou terrenou voněly liliovníky jako přátelský štulec,
když jsme kolem nich procházeli do lesního pokoje
a potom dál do velkého sálu s oválnou klenbou.
Ach, zdalipak toto není Haydnovo oratorium Stvoření.

Všechna stará a vznešená slova němých maskaronů
stahují do hlubin šuntu, jejž navodil odšpuntovaný čas.
Zabijte nás víc, zabijte, ať můžeme napřesrok
jemným žilkovým plísně znovu vědět pendrek.

Demaskovaní popíjíme kontušovku hledíce z oken
rozmlácených na velkolepě se rozpadající blázinec.
Kdekdo z nás by si adoptoval ihned hrob neznámé
sudetské básnířky, aby se v něm nemusela obracet.





Čas?


Křičívají děti
v zahradách
zatímco za ploty
vedou se válčičky
Vstávej a bojuj
na později odlož dobro
na křižovatce světů
a osudů
kde jsi mne včera
bez rtů políbila
víc než jsem unesl





Bez okolků


Zrovna je to ve hvězdách
to netýkající se hvězd
tak jako v nás ničemech
ochotnictví k dobru





Po masopustu


Staré patníky
s lišejníky…
Nádech na truc všemu
Až od plotu pes
přeštěká trpaslíky
bude stejně cizí
jako ty

Za vsí v horách
je najednou klid
už nedusí satelit
místo sadu ani
bahno a pohozené
u cesty pneumatiky

Vysoko v horách
kdesi za potrubím
pramení potok

Kdybys mohl vyprávět
pomlčel bys že jsi tu kdy byl
Zarostl bys jako panely
s dávným nápisem:
KABLOBETON WARSZAWA





Pošetilosti nerozumu


Co má zamlčet a zastřít
nový typ koronaviru
či nová vlna uprchlíků
na řecko-turecké hranici?
Nebo je důvodem jen
poplašná zpráva sama o sobě?
Katapultace hyperhoaxu
který už konečně zažehne
finální destrukci planety?
Všichni jsme odsouzeni
tápat v temnotách
Požíváme přehršle dat a faktů
avšak nedokážeme rozlišit
co je pravda a co lež
Jako živá jsoucna
už od dob Aristotela
hledáme odpovědi na otázky
ale výsledkem je vždy nesnesitelné
babylónské zmatení jazyků
Logicky vzato tedy dnes
na prahu dezinformační revoluce
kdy už i sex bude v tabletách
je naše největší stvořenina
nesmysl každé ráže





Teskno


Bývaly zimy
kdy už ani nemrzlo
– jen v lidech…
Stála jste před muzeem
a pohlédla mi do očí
Něco ustrnulo
i neskutečná skutečnost
oné chvíle
kdy jste znovu
byla píseň
a já žalmista

. . .

Libor Poznámka Pospíšil: Jsem vlastní gól

neděle 7. června 2020

Libor Poznámka Pospíšil (* 1964) je lídrem brněnské undergroundové kapely Putrescin, dříve vedl skupinu Já jsem poznal... Jeho tvorbu na našem webu sledujeme, cyklus Až umřu je pokračováním, předchozí díly najdete v dřívějších blocích autora na Nedělní chvilce poezieCZ.


(Foto: Krista Kašpar)

























Závěr druhého poločasu


Tak jak ke konci se chýlí
života druhá půle
moje já blíží se
limitně nule





***


za sebou zametené stopy
pod kobercem zametený prach
od spodu zametené schody
před sebou zametený práh

za sebou spálené mosty
nad hlavou spálené slunce
dvakrát spálené prsty
spálená těla i duše





Roost bloody roost


Růst bloody růst
Růst bloody růst
Růst cen
Růst životní úrovně
Růst národního důchodu
Růst je zvětšování množství hmoty
Roost bloody roost
Roost bloody roost
Ekonomický růst
Růst nehtů
Růst věku odchodu do důchodu
Růst bloody růst
Růst bloody růst
Růst neživotního pojištění
Růst slyšet trávu
Růst sebevědomí
Růst spotřeby čehokoliv
Růst bloody růst
Růst bloody růst
Roost bloody roost
Roost bloody roost
Růst! Růst! Růst!





Dělej, že nejsi


Tak jak jsi chtěla, dělám, že nejsem.
Popravdě řečeno, moc mně to nejde
Když cítím bolest, jasné je že jsem.
Jen kolem všechno je najednou šedé.

Dělám, že nejsem i když stále jsem.
Plním tvé přání, jsem na to však slabý.
Nesnažím vůbec se vrtěti psem.
Tvé přání splním. Nech mě, prosím, zabít.





Zvědavost


Nejde mně do hlavy
že ačkoliv v ní mám oči
nevidím si do hlavy
Vloudit se do míst za zrakem
do vlastních myšlenek okem vkročit
zvěčnit selfíčkem jak vypadají
nakouknout do snů
co přicházejí  v nocích a
pak zdají se jen krátce
Pocit, že sám před sebou něco tajím
odstranit bystrozrace





Debaucher


nabídka zážitkové restaurace Gurmán
tropanový salát Andělská trumpeta
(rulík zlomocný, blín černý a durman)





***


Netoužit pokořit
sopky hory oceány
vyšinuti zcela
dolů
z výšin
z višní
až pod ně
po dně
den po dni
hezky
pomalu,
víš?
Netoužit pokořit
lidi
zvířata
živočicha
žádného
vyšinuti zcela
zde prosím
provaz váš
pro vaz váš
sám uvaž
zda či si
S úctou.
Váš
Karel Vaš
Víš?





***


Krásnější než ohňostroje
je noční obloha plná hvězd
nepadaly vůbec
a nic jsem si nepřál.
Nepřál jsem si nic
jen aby padaly Perseidy.
Aby padalo cokoliv.
Abych si mohl něco přát.
Hvězdy padají
aby si někdo něco
mohl přát oprávněně





***


Ona řekla anglickou větu
On odpověděl: Yes.
On řekl anglickou větu
Ona odpověděla: Yes.
Bylo zřejmé, že si rozumí.





Sado-maso


Kdyby ženy
nelíbily se mi tolik
byl bych dobrý katolík.

Protože však hřeším
myšlením, slovy i skutky
Pavla pořídila si důtky.

Pavla není
na hlavu padlá





Poslední výstřel


Už nikdy nebude bolest tak laskavá
už nikdy nebude radost tak veselá
už nikdy nebude tvář tak horká
už nikdy nebude vášeň tak divoká
už nikdy nebude vůně tak omamná
už nikdy nebude bláznovství tak rozesmáté
už nikdy nebude rozechvělost tak něžná
už nikdy nebude touha tak šílená
už nikdy nebude smutek tak slastný
už nikdy nebude lež tak milosrdná
ani ta surová ryzí trýzeň,
nezbylo nic,
krom pár barevných fotek uvnitř počítače
a černobílých vzpomínek uvnitř lebky
tak neplač, chlapče,
vždyť cestou z kina každý býval Vinnetou.
neplač, chlapče
nikoho nemine poslední výstřel





…nikdy si nesednu na tu židli u baru!


Jsem voják armády přemrdávačů tvých lásek.
Jsem pěšák v první linii, s životností 48 hodin.
Elegán v plynové masce na cestě do hrobu.
Jsem absolutní nic oblečené v mase.
Jsem voják armády přemrdávačů tvých lásek.

Jsem číslo vyražené do malého kousku plechu
podle kterého mně později dokážeš identifikovat.
Odvaha má - Bůh, obloha, kořalka a prášek.
Jsem svědkem smrti, bolesti, výkřiků a vzdechů.
Jsem voják armády přemrdávačů tvých lásek.

Jsem bigoš z první linie, na zteči s lopatkou v ruce,
kupředu plazím se abych se tam někde zakopal.
Uvnitř však nečistý cítím se jak prase.
Kdesi jsem ztratil nejen samopal.
Jsem voják armády přemrdávačů tvých lásek.





***


Zadarmo život
s nulovým navýšením
roztočené kolo neštěstí
smrt bezedná
stoprocentní sleva
pleva od zrna oddělená
jsem





Co!?


Co zmrzačení nosorožci bez rohů?
Co mrtví sloni bez klů?
Raději ke zlu a peklu
člověk přimkne se
než k Bohu
úúúú!





Efemérní


všechno
a všichni
i čas
i Vesmír
jen Boží láska

dočasně přítomen
předčasně pominutý





Řekla Lenka poté
co doručil jsem k ní na návštěvu Ivoška


to nebyl dobrý nápad s tím Ivošem
je najebaný jako prase
a odmítá odejít
jsem zamklá v aťasu
a už dvě hodiny sedí před aťasem
a dobývá se dovnitř
řekla jsem mu ať odejde
už před dvěma hodinama
zase byl útočnej
mají mi dojít hosti

Musela jsem do toho zapojit tatéra od vedle
aby to jistil
jinak nevím jak se ho zbavit

sedí tady jak hlídací pes
a nemůžu vyjít ven
to je zase situace na policajty
ale nechci tady dělat
pořád nějaký tyjátr
stačilo minulý týden





Řekl jsem já:
Bacha na jeho prasklou leb!


Řekla Lenka
Však už ho vyvedli policajti
on chce tuhle to
protože nemá co ztratit
chtěli na něj zavolat psychiatra
protože byl úplně mimo
řekli mi
že to můžu řešit jako stalking
páč to není poprvé
co ho ode mě vyváděli
dokonce jednou natankoval
mýho slepýho podnájemníka.





You´ll never walk alone


„Seru na vás na všechny!“
v rozčilení častokrát
vyklouzlo jí z úst
pozdě pochopil jsem
co předtím se nedovtípil
bylo nás víc
nebyl jsem sám
ačkoliv mnohokrát  jsem
se osamělý cítil

You´ll never walk alone!
jsem vlastní gól
vymetená šibenice
meruna ve vlastní síti





Jednoznačná


Polopravda + polopravda = pravda

Okolo letní zahrádky

pohupují se poprsí

No prosím..

Rovnice jedna báseň!





Tentam


Tam je tma.

Hmota i světlo.

A podivné zvuky.

A strach.

Slunce promítá oheň

na plátěný měsíc

Proletět strachem.

Ohněm i plátnem.

Vrátit se.

Jen přitom trefit

svoje tělo.

Ještě dlouho budeme vzpomínat na to,

co nás teprve čeká.





Až umřu XVI.

Až umřu, ztratím nebo najdu smysl.





Až umřu XVII.

Až umřu, přestanu si ze života dělat dobrý den.





Až umřu XVIII.

Až umřu, budu dělat jako že nic.





Až umřu XIX.

Až umřu, nehnu ani brvou.





Až umřu XX.

Až umřu, vyvodím z toho pro sebe důsledky.





Až umřu XXI.

Až umřu, stane se ze mne dialektický materialista.





Až umřu XXII.

Až umřu, budu toužit po hmotě rodu ženského.





Až umřu XXIII.

Až umřu, nechá mě to úplně chladným.





Až umřu XXIV.

Až umřu, budu si to chtít hlavně užít.





Až umřu XXV.

Až umřu, krve by se ve mně nedořezal.





Až umřu XXVI.

Až umřu, bude to, doufám, logické vyústění.





Až umřu XXVII.

Až umřu, konečně se dozvím pravdu.



. . .