Rosalie Wernischová (* 1994) se narodila a žije v Praze. Momentálně studuje transkulturní komunikaci na Hradecké univerzitě a je zaměstnána v jednom z pražských nakladatelství. Básně doposud zveřejnila v časopise Tvar a na autorských čteních. Dále její texty zazněly v představení Medvěd s motorovou pilou, které v roce 2022 uvedlo Divadlo Na zábradlí.
Vesnická plovárna
Na zchátralé plovárně ke mně přišel život –
Olinka z továrny.
Po kapsách nosila brambory,
a boží muka měla za ježky na tanky.
Ve městech jsou denní bary,
říkám.
Chtěla bych vidět ty denní bary,
řekla ona.
Prokurista Pick
Já jsem mnoho osob.
Jsem chrámový zpěvák,
představitel lidské výbornosti.
Jsem spící kazivec,
s návyky slabých lidí.
Jsem nevýrazný doprovod,
s kterým ženy hrají své hry.
Jsem věčně kašlající vymahač,
tvar z kategorie lehkotěžkých.
Jsem malý nahý muž,
šaman pějící Icaros.
Jsem přítel krásných,
stejně jako prokurista Pick.
Kraje
V kraji trvajících obětin,
stojí lidé rozkročeni a nikam nejdou.
Mamanuka je dcerou lávy.
Za dalekými obzory,
tikají lidé z císařských vinic,
ti nemají na nic a nikoho čas.
Hysterion
Poslední minuty kalvárie denních snílků,
a není nikoho kdo by zatleskal.
Jsou to děsné pořádky, nehezké.
Předstupuji já, krásný Hysterion.
Malá vratká dítka se natahují,
matky mají v postelích námořníků.
„Pamatujte, že život je propast i důl,
a cizozemské břehy omílá táž voda.”
Dívenka lomí hlavu v záchvatu smíchu,
hošík se chlubí první kolumbijskou kravatou.
„Já už vám nemám co povídat.”
Nasazuji si brýle se skly barvy blumy a odcházím.
Podzim života
Ghulam byl na rozcestí.
Potemníkům dával jména,
která jim nepatří.
Psal pozpátku,
což málokdy ustál.
Lidé, které znal důvěrně,
byli kolemjdoucí.
Bavil se vzpomínkou,
o doprovázení své matky,
na obřady černé magie.
Všímal si zdechlin,
s jejich břichy korábů.
Za všechny korunní blázny,
se potají omlouval.
Vlchevec
Propadám bezzubými ústy,
rohy minojského býka,
slezinou trpitelů,
kouzelnickým číslem,
salonem tramvaje,
látkami moaré.
Dopadám,
a písař mi snímá slova z úst.
Co říkám, neslyším.
Výpěstek
Bývám nepředvídatelná,
ale myslím na druhé.
Na smůlu Giana Gastona,
a jeho skovky v zahradách.
Na průhledné výletníky,
na nádvoří Karlštejna.
Na plovoucí dvojice,
jež se zrcadlí v hlubokém přátelství.
Na rovná práva ezoteristů.
Na ženy z tajných společenství,
Bundu a Sande.
Kurare
Jezdecké holínky hoří plamenem modrého víru.
Podrážky zpívají cestovní píseň – jedinou co znají, pořád dokola.
Zinna natahuje uschlý rákos a poslepu zkoumá tělo pod hladinou.
Kdo je v těch holínkách a čeká na mě s hlavou u dna jezera?
Holínky zapomínají slova své písně, povzbuzují se, pomáhají si.
Plamen ale utichá, hladina se uzavírá a nad ní nic nezůstává.
Městečko Molalla
V kruhu dobrovolně nemluvných –
mých přátel až na kůži,
dotýká se našich šest srdcí,
pod páry stažených ramen.
Naše zasněnost válí trávu,
na které neležíme.
Naše ruce dělají pořádky,
kterých si neceníme.
Je nám spolu dobře.
Naší světlinou jsou ztracenci –
ty si rozdělíme, ty si přiřadíme.
A až poslední z nás, zavře oči ku spánku,
dlouhé bílé prase odejde, z našeho městečka Molalla.
Odeta
Tentokrát jsem zaměstnána v papírnách.
Šílená bába hlídá vodní kolo,
a z výpusti v šatnách mi hrozí prstem:
„Tobě ruku nepodám!” sykne.
Skláním se ke kachlím a odpovídám,
že bych ji tu svou taky nepodala.
Další báby sedí v sušárně listů v kruhu na zemi.
Buší do země, omdlévají a zase přicházejí k sobě.
V kantýně se otevírá výdejní okénko a podivný rituál končí.
Po obědě báby vyvěsily ústřední telefon a zdůraznily mi,
že je pozdě litovat hříchů ve chvíli umírání.
Už nejsem zaměstnána v papírnách.
Procesí
Domem prochází procesí těl bez tváří,
bezprizorních, jako po velikých válkách.
Černé stíny překračují střechy a opakují:
„Vaše srdce se dosud ničeho nezbavila.”
V prachovém peří se zmítají psi od krve,
a třpytí se jako déšť hedvábné výšivky v poledním slunci.
Zvědavé děti tlačí své horké dlaně na tabule oken.
Těla bez tváří jsou teď připoutána k zemi jako veliké stromy.
Na stole uprostřed místnosti leží pět motanek z banánového listí.
