Tomáš Štiler: Pěchotní srub

Tomáš Štiler je český básník narozený v roce 1990 ve Švábenicích. Vystudoval odborné učiliště ve Vyškově a prošel řadou profesí – pracoval mimo jiné jako dělník, soustružník, skladník, zámečník, údržbář v kině, barman, kuchař, prodavač, vinařský dělník či účastník historických rekonstrukcí. Pracoval i v pivovaru. V roce 2022 vydal debutovou sbírku Odpálím, přepálím, zamiluju se. Publikoval v literárních časopisech Prostor, Dno, Host, Tvar a ve slovenském magazínu Rozum. Nejednou jste se s ním setkali i na webu Nedělní chvilka poezieCZ, kde teď přinášíme jeho básně z posledních let.

Foto: David Konečný

***

Kudy se chodí pozdě domů

Když vás nikdo nečeká

Není to snadný, věřím tomu

Ve vás jen kousek člověka

Pořád jen brouzdám po nonstopech

A je to velký žízně žár

Větráky na zakouřených stropech

Pach samoty žádnej neodvál

***

Včera přiletěli marťani

A pozvali mě na čtení

Tak jsem jim řek

Že na rudé planetě číst nebudu

***

Nevím kde dát širák

Jsem totiž zašívák

A vždycky mě vyhodí

Že na lenost marodím

Beltin

Tuhle noc tě nemá cenu hledat

Budeš totiž někde jebat

Ketamin

Rozsypanej ketamin

Íhahá a kůň má míň

Rozsypanej ketamin

Íhahá a kůň má splín

***

Když soudnost spí

Jsi zmatený

Těžký trápení

Mám tě na dosah

Ale jdu radši jinam

Jsem asi malej pán tohohle velkýho vesmíru

Brífink přišel pozdě

Už seš naučenej

Na hovadiny

Velký pátek v Brně

Je velký pátek

Vstávám z hrobu v pět odpoledne

A vynesu odpadky

Myslím na Krista

Jak by se asi měl v téhle době

Kdyby žil v Brně

Možná by se zakecával s jehovisty

Nebo chodil do kavárny

Po nocích by kázal na nádraží

A modlil se za zbořený Tesco

Teď se na to snad zvrchu dívá

A jenom si přeje

Abychom na svátky tak nechlastali

Lence

Určitě jsi hezká víla

A nejen proto tě furt líbám

Máš totiž dobrý názory

Ne s kdekým jedeš na hory

A vysedáváš v kavárnách

V protivětru hořkých snah

Kdy mlčíš a říkáš toho moc

Potom jdeš dom, dobrou noc

Černá díra v gauči

Mám černou díru v gauči,

Kdo mě v něm hledat naučí

Ty všechny cigára a drobný

Možná trochu trávy dobrý

A telefon na Andulku

A bagetu, sněd jsem jenom půlku

Mám v gauči černou díru

Vede někam do vesmíru

Padají mi tam věci i čas

Má černá díro, oroduj za nás

Tak mám se to snad učit sám?

Baterku rychle pohledám

A kápézetku beru též

Tu když se ztratíš, prostě chceš

Jen doufám že tam nic nežije

Nebo to nezažilo pašije

Mám v gauči černou díru

Vede někam do vesmíru

Padají mi tam věci i čas

Má černá díro, oroduj za nás

Jó, mám v gauči černou díru

Nenechá mě žíti v míru

Ztratím tam ketamin i inzulín

I léčivou mast na šulin

Johohó

Mám v gauči černou díru

Vede někam do vesmíru

Padají mi tam věci i čas

Má černá díro, oroduj za nás

Tady je tma

Tady je tma

A u tebe furt prší

Tvý prsa jsou rotundy

Mý koule jsou mniši

Modlí se na nich váhavě

A neslyší snad jejich žal

Že kdo tam přišel bezhlavě

Je tma jeho negližé a čert aby ho vzal

Trampové

Jen tichý šum

A praskot dřeva

Sem tam kytara ševelí

Věk není žádná bariéra

Jó trampové

No to jsme my

***

Měli jsme všechno

Pec na pizzu z hlíny

Sem tam ranní kocoviny

A pět koček

Na zahradě permakulturu

Strakapoudy pořád vzhůru

Furt klepali a klepali

Dřevo z palet

Dobrého nepálí

V zimě jsem furt přikládal

A v létě se s topinamburama sral

A lesu jsme furt mávali

Pamatovat si

Vždycky jsem fotil

Mám fotku komína švábenické mlékárny

I fotku tebe s krávou ze švýcarska

Všechno pozitivní z negativu

Chtít se dívat na minulost

Zaostřit to, co je v mlze

Každou tu chvíli jsem si pamatoval

Akorát to bylo někde hluboko zasunutý

Jako je teď většina mejch negativů

A teďka se kloním břízkám u Kapličky

A omlouvám se

Že nejsem svatý

Co ty, lásko?

Co ty, lásko?

Spal jsem pod širákem v Bordeaux

A ty zatím počítáš nanuky na Mácháči

Ale jako bych tě viděl

Jsi jedna z těch dívek s vlajícími vlasy

Co chodí dopoledne po parku

Jsi jako ta velká loď na řece

A ty se jedeš podívat na Bezděz

Toho se neděsím

Snad jen že tam jdeš sama

***

Prošlapal jsem nejedny boty

Na cestě k větrným mlýnům

Kde sice nevyválčím co ty

Jen možná bídně zhynu

***

Visím ti na rtech

Jsem tvůj naštvaný kolemjdoucí

Máme se dobře když je zima

A když je léto ještě líp

Vždycky mi říkáš

Že poslouchám divnou muziku

Ale Vítrholc je styl života, bejby!

Stejně ti visím na rtech

Jako nikdy

A když se loučíme

Poslouchám tvý srdce

***

Kde je tady? Kde je sem?

Jednou sem přijdu

A budu navštíven

Lacinou hádkou

A vzpurná tenata jsou

Když málo mluvíš

Dav rozeženeš glosou

Brno mé

Brno, mé Brno

Brno mé...

Proč mečím jak koza je záhadné

***

Spolu s větrnými mlýny

To přešlo

Nebuď labuť

Řekni jak se máš

Na zpívání je kosa

Jednou byla válka

A vyhrály ty zrzavý mravenci

Ale teď jen hoří oheň

A rudě se domáhá dřeva

Stáli jsme s očima dokořán

Ticho louky na kraji lesa

Divoženkám ouvej

A my se máme taky strašlivě

Přilož něco

Třeba ta pouta, která určují tvou náladu

***

Ještě rundu, Domčo

Pojď pomlouvat Jáchyma

O tom jak je skvělej

A jak ti smutek vypíná

Ještě rundu Domčo

A Jáchym by řek dost

Frída tě čeká, lásko

A já jsem z ničeho nevyrost

***

Nikdy ti nekoupím pivo

Nikdy ti nekoupím kalhotky

Protože nepiješ

A chodíš na ostro

V jehličí u krkolomných skal

V jehličí jedna větvička

Láhev rozbitá na sklíčka

A minulost, jako bumerang

Uprostřed lesa

U vysokých skal

Ta malá pachuť po změně

Stopa mě zmátla šíleně

Tam v jehličí, u krkolomných skal

Neskočil jsem, jen se posbíral

Tři ráno

Vojto, můžu Kamenici?

Nejsem totiž ještě spící

Média

Běžíš o život

A zatím ve zprávách

Na jiném kusu planety

Ukazují koťátka v županu

***

Pod tratí krev

Někdo zase skočil

Na nebi zpívá ptáček

Nic se nezměnilo

Jenom už pro někoho

Nebude hůř

Anebo líp

Rozsypanej tabák

Měla mezi nohama rozsypanej tabák

Ale nekouřila

Dostal jsem chuť na cígo

A pak na ní

Ale začal jsem s ní a cigáro si dal až potom

Bylo to dojemný

Miloš Kocman

Miloš Kocman hraje na kytaru

Všichni se čumí do mobilu a nikdo neposlouchá

Já se čumím do mobilu, poslouchám, a píšu tuto báseň

Sobota

Je sobota

Posledních sto osmdesát korun na účtě

Ty jsou na neděli

Ale co dnes?

Pár piv na velkou sekeru

A pak voda na skle

Ou jé, život je pes

***

Našlas prstýnek na dně prázdnýho krýglu

Barman tě požádal o ruku, nebo si neuhlídal prst

Je to milenec nebo nešika?

***

Dle dostupných informací

Jsou lidi hodní

Ale jsou i tací

Kteří za stálých reklamací

Své činy zvrací

A je jich tolik

A každej druhej alkoholik...

Někdy jsem a někdy nejsem

jsem kamínek v podrážce tvých bot

jsem takový bezvýznamný bod

jsem orel, co létá nad zemí

ale už otráven, a brzo spadne, to se ví

jsem ten kočárek v přízemí

ve kterém se nikdo nevozí

a vyhozen, ač zdárně přece

jsem jako lev co nesmí z klece

ani když poblíž krotíš ty

a když jdu pak večer spát

ráno se vzbudím a jsem rád

nač se furt tolik litovat?

všecko to musel být jen sen

píšu ti zprávu: půjdeš ven?

***

Hledáš kde přebrodit řeku

Abys nešlápl po lebkách

Těch, co se tam utopili

Když proud je prudce splách

Pěchotní srub

Moje hlava je pěchotní srub

Všichni spojenci mě zradí

Nikdy se neubráním

. . .

Pertti Nieminen: Leželas na trávníku...

Pertti Nieminen

Leželas na trávníku...

Leželas na trávníku jako načatý

přezrálý camembert. Teprve později

jsi ucítila mravence,

zjistila, že trávou zeleň nevypereš.

Vzpomínky, vzpomínky: kdykoli vidím zelenou šmouhu

na zádech tvých šatů,

  přemýšlím o historii,

kdo v ní vůbec umí číst.

(Cit. z: Bílé přeludy na vlnách. Antologie finské lyriky. Editor knihy a překlad této básně Michal Švec. Nakladatelství Pavel Mervart, 2020)

. . .

Lukáš Matouš: V žilách jim koluje neon z nedalekých hal

Lukáš Matouš (* 2005, Ústí nad Labem) studuje mezikulturní komunikaci čeština – němčina na FF UK a Univerzitě Lipsko. Praha mu nikdy nepřirostla k srdci, doma se cítí na severu. Ve dnech volna utíká do lesů; nejlépe tam, kde jsou skály. Píše o jizvách, které mu zůstaly po těle. Doteď objevuje další.

Roku 2025 se stal laureátem Literární ceny Vladimíra Vokolka. Své básně dosud publikoval v časopisech Tvar a Světlik – Svět libereckých knihoven.

Ukázka z chystaného souboru Planiny. Do světa vypravil Josef Straka.

kameňák

na štědrý den

dědečkův hrob

opět obrazil

definice slova plýtvat

se nevztahuje na počet sirek

pohaslých před modlitbou k bohu

londýnská I

nedoplatek za mýdlové opery nám zůstal od chvíle

kdy mě na pelesti vedle tebe zastihla dospělost

jen ti znovu být tak na dotek blízko

a odtáhnout se od výhod 

které ze sebe po nocích smývám

jako tehdy pach erárního strachu

strachu že jsem vás tam nechal 

a doteď mě hledáte kdesi po oddělení

londýnská II

na boží hod

z plácku u popelnic

pročítat společnost

prý je rozkmotřená jako nikdy dřív

tehdy se však sjednotila

pohledem na župan

v němž mi tě přivezli domů

po kolapsu plic

střekov I

víš že spolu nechodíme řekls 

a pak mě vískal ve vlasech

jako bys snad chtěl všechno popřít

možná jsi v nich hledal předešlé já

a dobu kdy ještě nebylo třeba

preventivně ranit

střekov II

věříte na něco? družila se svědkyně

tak jsem jí vyprávěl

jak nám po milování zhasla svíčka

a tys mě nechal odejít

po růženci čapla rozpačitě

jako já v polibku hledala lásku

 

střekov III

jen odhrnout deku a jitro polaská i tebe

zůstáváš schoulený v hlubinách intimity

kam vpouštějí pouze osoby nahé a bez brýlí

stojím vedle nich a můj dech se zplošťuje

jako bych se měl přistihnout při zjihnutí

přiznat co stále silněji tane do ticha

odcházím a opuštěnou ulicí snad i popoběhnu

střekov IV

přestal jsem plýtvat slovy

a vlastně i sebou –

teď stojím sám

na konci uliček 

které osleply

kolik roků tam tolik i zpět

a každý tvůj dotek 

zkracuje krok...

střekov V

při snídani tě pár věcí ještě stačí překvapit

třeba když se ozve

tohle je jiné zachvění než do chladného rána

i tak se míjí účinkem

každý hrajeme na jiném serveru

je věta kterou jsi pronesl jen tak v meziřečí

nyní našla svůj význam

leipzig I

jako student mezikulturní komunikace

jsem tě polopatě učil hrát prší

v zápalu se totiž ukáže naše pravá tvář

a také že ano!

prý jsem žalud a špatně míchám karty

slyšet mateřštinu nikdy nebylo tak osvěžující

a s ní i záchvěv v soukolí plic

leipzig II

při barvení vlasů jsem se tě přece jen dotýkal jinak

než jako levná pracovní síla z východu

nečekaně platonická intimita totiž ukázala

že jazyková bariéra je pro nás dva tou nejmenší

 

leipzig III

víš kde mě najdeš řekls 

i když jsi tušil že zbytečně

ta doba už je dávno pryč

předběhli tě a já teď vím

všechno vím –

v lipsku jsem měl zapomenout

chvíle před spaním

však ševelí všude stejně

jako canopus dokola vrací mě 

nazpátek do ústí…

předlice

v žilách jim koluje neon z nedalekých hal

a málokdo je snese

přitom to byla cikánka z kolonie

která mi jako jediná řekla

že jsem hezkej

jen tak

. . .

John Bok: Vysočina

John Bok

Vysočina

Vždy a znovu mě zasáhne

do paměti kouř ohně

a vůně v popelu upečených

brambor.

Je to prastará vzpomínka

přesahující paměť nespočtu

generací. Je to vzpomínka,

která se k nám dostala

prostřednictvím brambor

od Indiánů. I brambory

mají svoji paměť.

8. 8. 1993

(Cit. z: Bok, John. Kruhová obrana přítomnosti.
Básně a texty z let 1982-2009. Vetus Via. Brno, 2010.

. . .

Tomáš Reiner: Tady občas prší

Tomáš Reiner (* 1978) žije v Praze, pochází ze Šumperka. Je zástupcem šéfredaktora deníku Právo. Vydal sbírky Do stejné řeky a Dokonalým dům (nakl. Adolescent). S novinářským kolegou Alexem Švamberkem nahrál několik alb improvizované hudby a doku-koláží pro Český rozhlas. Spíše se ale považuje za písničkáře. Básně jsou z rukopisu. 

Střední Evropa remixed

Vesnickým sálem

polka, valčík, polka.

Muzikanti se dlouze rozehrávali,

teď nestačí střízlivět.

Svět stavím z holých věd.

Jakýsi svět:

hrbaté písmo silnice,

láska k nesmělé En,

kamarád s úsměvem

papírového draka,

samota – 

s velrybím břichem

muže Godota.

Půjdu vařit kávu,

zachraňovat situaci.

Stará zpráva

Zpívá tady les,

Johanne von Goethe,

Vaše nová adresa:

Koncentrační tábor Buchenwald,

pošta Výmar.

Dny se krátí

a za Solou

brzy budou mít práce

na vagóny.

Stará zpráva II

Nastoupila do vlaku, vlasy ještě mokré po ranním sprchování.

Shromažďování oblečení, které zůstalo ve svlékárně, 

nakládání oblečení na nákladní auta, čištění prostoru: 15 osob

Vlasy, když si je rozpustí, se jí na ramenou stáčejí.

Vynášení mrtvol z komory a jejich vlečení k výtahu: 15 osob

Polibek na šíji a překvapený pohled holčičky ze školního portrétu. 

Nakládání do výtahu: 2 osoby 

Chtěla by se učit zpívat, najít svůj hlas.

Stříhání ženských vlasů: 4 osoby

Pravda a sen na jednom provaze s roztřepenými konci.

Tahání zlatých zubů: 2 osoby

Konec světa bude deštivý a větrný.

Obsluha generátorů: 2 osoby 

Hluboko uvnitř věřím, že se jednoho dne vrátíš.

Obsluha výtahů: 2 osoby

Srdce jsou trumfy.

Vytahování mrtvol z výtahů: 2 osoby

Ďáblice jsou Eden a Praha Náhradní Město.

Vlečení k muflovým pecím: 2 osoby

Láska se vrátí, zralost uvolní sevření.

Vkládání do muflových pecí: 2 skupiny po 5 osobách

Vyneste trumfy! Básníku, malířko, skočte!

Dozor: 4 osoby

Tato noc jen zdá se. Měsíc je pod obraz a usmívá se.

Znělec

Sektorem noci

prošli tiše.

Zůstanou při sobě,

i kdyby jaro lhalo.

Juditin most

Píšeš z ostrova Mauricius:

Starají se tady o mě jako o královnu,

záložkou v mojí knize

je květ mangrovníku.

Tady občas prší

a jestli mě někdy budeš mít dost,

shoď mě z Juditina mostu

na ledolam; tam,

trochu severněji

po proudu.

Až bude láska u a e á.

Příbram

Jsou to bezmála dva roky, co přišel.

Otevírá kufřík s cennostmi,

odkládá svůj oddací list,

tátovo parte, 

rodné listy holčiček.

Leží tam,

dopis, který tak dlouho 

čekal na odpověď.

Je odpoledne,

ticho regálu,

v mlze tone sad.

Navečer přijedou holky

Sakuradžima,

Malahat.

Unisono

Na podlaze se vrší archy popsaného papíru,

třetí týden pokrývá zahradu sníh.

Taky máte v botách mokro? Miluji to.

Brouzdají se návějí pod Hladovou zdí.

Srdce a oči má veliké jako svět.

Postupně jmenuje básníka Holana, 

Restaurant Peklo i Sochu Panny Marie z Exilu.

Všude jenom cáry slov, ale ji bere doslova.

Sníh zakryl zahradu, a přitom tolik odhalil:

stopy laní, účel trpělivého čekání –

unisona hlasů

s kurážnými přechody mezi tóninami.

Plejády

Jsi ze souhvězdí Enduro,

ale pro mě znamenáš celý vesmír.

Dělí nás čtyři sta šedesát světelných roků

nebo jen polštář, který ve spánku objímáš.

Včera se Mars přiblížil k hvězdokupě Plejády.

Oblak plynu, přes který se hvězdy pohybovaly,

odrážel jejich světlo.

Všichni jsme závislí na ušlé cestě –

vyděděnci nemocní řečí. Opršelí a zesurovělí.

Pro nás dva však čas jako by neexistoval.

* Statistické pasáže v básni Stará zpráva II. pocházejí z knihy Dopisy z popela – Záznamy židovského sonderkommanda v KT Auschwitz (David Polian, nakl. Academia, 2025)

. . .