Daniel Hradecký: Na cvičišti

neděle 7. března 2021

Daniel Hradecký (* 1973) je básník a spisovatel s výrazným kreslířským talentem. Více o jeho tvorbě se můžete dočíst zde (Hradecký, Jedna báseň, ČTart), jeho poslední básnickou sbírku si můžete zakoupit zde (Přibližování dřeva) nebo i další knihy zde (Hradecký na Kosmas.cz).


Soubor Na cvičišti poskytl Daniel Hradecký Nedělní chvilce poezieCZ s uvedenou kresbou, v závěru textu přikládáme i autoportrét. "Jsou to taková divertimenta. Vzpoura proti vlastnímu dogmatu," uvedl skromně autor jedinečného bloku. 









(Evě Prchalové)


Uživatel cvičiště je povinen respektovat, seznámit se a řídit se, udržovat, nepoužívat, nahlásit. Na cvičišti platí zákaz poškozovat, kouřit a konzumovat, odhazovat, vodit, vstupovat, provozovat. Provozní řád je závazný, provozní řád stanoví a obsahuje. Stane-li se svědkem, uživatel je rovněž povinen. 

S těmito znalostmi se již rodíme –






Umřem. Na břehu rybníka Rudý Sever

září říjen, zjevně jde o rozloučení.

Na břehu téhož rybníka všichni myslí

v rýmovaných verších, všichni, všichni

ti kulatolebí Češi se dvěma bradami

a pršinosem, jak je viděl Apollinaire.

Na břehu je sucho a zakřiknuto,

cyklisté pronásledují západ slunce,

chtějí stihnout popravu katů zběhlých

od řemesla. Na břehu rybníka stojí vojsko

a říjen září a oslňuje.




Na břehu jiného rybníka stojí zřícenina

pivovaru, vstup je přirozeně zakázán,

zákazy bdí, promýšlejí možnosti dobra a zdaru.

Než půjdete dál, najděte si co je to fontánové umění.

Z komína technické památky juká bříza,

zda se odvážíme dovnitř, kde jsme doma.

Když začalo svítat, stál na břehu Ježíš,

ale policisté nevěděli, že je to on.

Když svítat přestalo, zahnali nás zpátky, aby z rybníka

u pivovaru v klidu vylovili postavu že Švejka. 




Byla to veliká láska, jediným pohledem

ji nebylo lze obejmout, trvalo i několik dní,

celou ji obejít. Odpočívala všude, kde překážela,

experti se sjížděli, měřili a vážili, žasli nad kvalitou

provedení, vzorky mířily do laboratoří, o nichž pomlčíme.

Výsledky zkoumání budou přeloženy do jazyků. 




Slunce přelstilo oblačnost,

prorazilo pozinkovaný poklop

nad krajem blázinců s mírným režimem,

trvalo to pět minut,

byla to jen ukázka, reklama na světlo,

těch pár minut, než zjednali nápravu.

Barvy zbledly úlekem,

svět skryl se do stavebnic, šeptla Ingeborg. 




Pod kopcem panuje nečekané jarní veselí,

včelstva se prohánějí mezi pěknými balvany,

hnedle je tu hospoda, ve výčepu množina lidí,

vesměs sisyfů. Podnik jede nonstop,

stolující jsou střídavě rádi, neradi, rádi,

zaparkované balvany zarůstají do země.

V povětří, kolem kopce krouží rogalisté,

všechno vidí, doufejme, že nás neprásknou hned

po přistání na parkovišti před služebnou. 




Umřem. Veselá mysl, vůl zdravý.

Žije se na čtyři fáze: Žena, Růže, Píseň,

Kost. Nebo tu snad, milosti, vidíte

něco k tanci? Zkoušeli jsme přijít

do města, zkoušeli jsme přijít do Loun,

podivit se, poobědvat, prohlédnout si

občany, kteří se odvážili vyjít ze dveří. 




Frajer vstupuje do města, do problému,

do rozhovoru, do rozepře, dostává facku,

facka přiletí, frajer vodletí. Neděle

vzpomíná na století vlastivědy, slunce

vyplivuje bago, anarchisté vykřikují

Dej bůh vejbuch. Oči se mění v orgány

hmatu, hvězdy jsou jedovaté, život hoří 

bez kyslíku a píše napříč linkami. 




K rybníku Rudý Sever přijíždějí inženýři,

odeberou vzorky, pořídí fota, nakalibrují přístroje,

zabalí fidlátka, naskáčou do obrněných vozů

a zmizí v propasti. Rybník Rudý Sever není sám,

na dosah jsou významnější rybníky. Rozumíte tomu?

Eliška má možná ráda Rudý Sever a rybníky

a možná je ráda nemá. 




Přes obzor a plot k nám zvesela nahlíží počápelská

teplárna, vzpomínka, co bylo k vidění dole

nás povzbuzuje k výkonu. Pády se děly

ve spirálách, v takzvaných brunových spirálách

z ostnatého drátu, protektorát přivítal oslepené

poddůstojníky, učili se v sálech znovu číst

na důmyslných strojích, které se nedochovaly.

Pak přišli Rusáci, pobyli třicet dní, v parku

se juchalo, zámek zůstal neobyvatelný třicet let. 




Repertoár zámeckého orchestru je pestrý,

hraje se částečná šílenost, šílenost s pelagrou,

vrozená blbost, získaná blbost, alkoholismus

a jiná intoxikační šílenost, evergreenem zůstává

šílenost periodická. Přes plot žasne svět,

svět nákupů a zdravé zločinnosti,

Krásná Paní Lurdská ukrývá lasturu

a ukazuje škebli, jednorožci si pochvalují

jakost soli v chomutovském lesoparku.




Rumunsko je rozvinutá průmyslová země,

mohli jsme si před cestou přečíst v učebnici,

byly jsme ještě děti, boty nám ukradly hned

v Aradu cikánky v sukních jak kesony.

V kempu se o život třásli Holanďané,

policisté se pásli jako o život, v obchodě

byl k mání někdy chléb a vždycky televizory.

Naštěstí jsme jen projížděli, cestu občas tarasil

ozbrojený medvědář, kdekoli jsme zastavili,

ze země vyrostl zástup, něco chtěl.

Ze situací nás vyprostily bonbóny a cigarety,

diktátor slavil narozeniny, na pokyn se musela

zamést dálnice, končící náhle uprostřed slunečnic. 




Na nemoc se předepisuje venkov,

který ničemu nevadí a nepomůže,

lékař a dominikán se propocují

k upotřebitelnému řešení.

Ale až přijedeš, smluvíme večer,

srazíme stoly, srazíme čepice, 

nad příslovím Pivo dělá hezká těla

zapomenem, život že dělá mrtvá těla.




Přicházejí v kalibrovaných skupinách,

aby zahlédli cíp pláště vynikající osobnosti,

aby si potřásli rukama s Gagarinem,

aby zahrnuli bývalého člověka dotazy

po zničeném městě, v němž se stihnul narodit.

Zpovídaná veličina se skryje na záchodě,

skočí do rybníka Rudý Sever,

budou ho vyslýchat distančně,

nechá se zastupovat dámami.

Dopadne to dobře,

výsledek úsilí nastartuje tiskárny,

tři králové vydají se hledat místo,

kde se prý narodil čtenář. 




Ten člověk dlouhodobě píše levou

hemisférou provlhlého, plísní prorostlého

mozku, tudíž mu z pazoury nevytéká poezie,

nýbrž odsýpá se účetnictví, ponuré výpočty

se vrší, už nezpívá, není přece cikán,

jeho matka a její matka měly by z něj radost,

počaly by tančit šlapson, počaly by opět

usmívat se na svět a život jako tenkrát,

když počaly. 




Na dně rybníka Rudý Sever

je možná veselo, kdo ví,

zahrajte, zahrajte nám, cikáni!

Mít všeho dost a ničeho nejvíc,

skočit a zjistit, co že se to děje

líbezného na dně rybníka Rudý Sever.

A mlčet, mlčet, ani vrkl ani cvrkl,

mlčet, jako bys dobře koupil.

K rybníku se ještě vrátíme, až někdo

vhodí mincí a stiskne na správném místě.

Umřem. Zahrajte, zahrajte nám,

bašavel čavale romale!




Pocítíte-li jakoukoli bolest, přerušte cvičení.

Na stroje s pružinami je odevšad vidět,

přísná pravidla se střídají ve stráži,

parkoviště je dostupné po provazových

žebřících. Rozumíte tomu?

Kosti končetin kmitají na trenažérech chůze,

zranění cvičenci staví se do fronty

na trestné body, očekávají se velké věci,

v podvečer započne klání fagotistů. 




Pavel se upil k smrti pro výstrahu.

Tato jeho akce měla dopad: žijeme.

Předtím Pavel uviděl hořící, mluvící

keř a pozvracel se z toho. Ještě předtím

se rozzuřil tak, že zakoupil své ženě brož.

Všemu předcházela láska, bez níž se

ani neuprdneš. Co však bylo na samém

počátku? Například zatmění slunce,

příležitost ke kapesní krádeži.

Podle expertů třetí světová válka

potrvá nanejvýš půl hodiny.

Tak to by byla ta dobrá zpráva.




Pavel píše v žaláři dopis,

uprchlý otrok Onesim jej zanese

urozenému Filemonovi. Rozumíte tomu?

Pavel, Onesim a Filemon jsou tři muži ve člunu,

v Reedingu s nimi vyrazili dveře hospody,

prezident Hácha jejich příběh přetlumočí

svému národu. Následuje veselka, svatebčané

se různě pohybují, jistě si to umíte představit.

Pavel je ze žaláře vysvobozen vyšší mocí,

žalářníci jsou toutéž mocí ponecháni naživu,

Svatý Pavel se dobrodružně plaví do Říma,

kde povečeří.




Jsme ve městě Padově, kde kdysi působil

patron hazardních hráčů, věhlasný kazatel

Antonín, známá firma, s oblibou prý kázal rybám.

V bazilice u překážkové dráhy bratří dodnes schraňují

zasklené oko, fialový jazyk je rovněž zasklený.

Křižujeme ulicemi k univerzitě, dole jsou masné krámy,

paduánští dědci hartusí a se objímají, víno ti nalejou

i v papírnictví. V poledne se všechno zastaví a utichá,

rolety třesknou o parapety, mouchy jak pěsti usedají

na salámy jako mlýnská kola, v dómu se dodnes smíme

poklonit zaskleným hlasivkám Svatého Antonína.




Bylo to v Praze, pokud Praha existuje,

počasí nebylo samo sebou, sehrálo však roli,

v předchozím verši není skrytý význam,

za Vltavou číhala povinnost, zástupy

proháněl čert neviditelnými vidlemi sem a tam.

Pak přišla nějaká ta válka, no bodejť,

neberte si to osobně, občané. Prvního dne

bylo zabaveno nábřeží a několik mostů,

vybraní lidé se zaradovali, v ústech jim trčela

cigárka, všimné od vyšetřovatelů.

Opouštíme dům, jdeme se podívat,

co je dovoleno, všímáme si děr do sklepů,

holubi snídají, čtouce vyhlášky.




Vždy připraveni na nejhorší, ve sklepení

mají vodu, ocet, pytel chlebových kůrek,

výpisky z krizového zpravodajství,

svázané do ročníků. Nastává jim velké čekání,

čekání až to přejde, až to přejde jako rýma,

čas od času se ve sklepení narodí dítě,

geniální dítě, to se dalo čekat. Míjejí léta,

octovou vodu si všichni pochvalují, ve skvrnách

na zdi vidí fantazie dítěte oblaka a bitvy. 




Nač mluvit, psáti postačí, řekl prý

Josef Florian, když se Leon Bloy

podivoval jeho mlčení.

Mlčení je čekání na mnoho jiného,

na poklad zakopaný na ostrově,

na ostrově vyhozeném do vzduchu.

Umřem. Svoji řeč předává jeden den

druhému, noc noci sděluje poznatky,

zapisuje si redaktor bible, přeložený

do jazyka papíru, přeložený že zahrady

do dolů, aby si polepšil, aby se polepšil,

ne že by z toho všeho něco vyplývalo. 




Dávno tomu, od východu byli vysláni

andělé, aby bděli, našli nás po vysilujícím letu,

v kritickém bodě, kde lípou proti dubu povstalo češství. 

Seskupený lid se do široka rozvlňuje a pátrá,

koho vzít pod krkem, trhnout mezi dveřma,

zavěsit nahatýho do průvanu, samé akty lásky.

Vybílená země se jmenuje albánie, bílá se líbí

každému, bílá je kalina, váhy se polámaly,

představa, že někdo za všechno může nám dodává naději. 




Uzrála čerstvá epocha, téma se osvěžilo

v proudu nové řeči, nevadí, že je to fašismus,

hezky a měkce popíšeme všechny jeho krásy,

vydáme soukromý tisk. Uděláme si pěší výlet

ke střelnici, postavíme v poli sněhuláka,

postavíme do pole tisíc sněhuláků, naskáčeme

do zákopů. Maminka přečetla v 16 letech

celého Jiráska, ale to sem nepatří,

to už nebude nikdy nikam patřit. Vracíme se

na zámek obklíčený čímkoli, na co stačí představivost,

napětí roste do nebes, úlevu určuje lékař.




Je to tady dobré, říká ve městě Tu

reportéru Fu děvčátko Li z vesnice Po.

Je to tady dobré, v jedné z továren

na polštáře pracujeme jenom 14 hodin

denně, dostáváme jídlo, večer na pokojích

je legrace, vždycky si s ostatními zazpíváme. 

Výdělek posílá Li do Po, dovídá se dále Fu,

který doufá reportáží oslavit město polštářů Tu,

kde šťastně pracuje, jí a večer vesele zpívá

padesát tisíc svatých dívek Li. 




Je to tady dobré, v šaškecu je o každého

dobře postaráno, řád a pořádek jsou naši bráchové,

požadavek vrátit se na pár měsíců z měsíce rádi splníme.

Pokud tomu rozumíte, můžeme dál. V širém světě

se dějí věci, bílí nosorožci se modlí třikrát denně,

vědci jsou zachráněni, papež utekl z balkónu.

Velice rádi si dáme další den, snídani nám přivezou

v boxech na přepravu plutoniových koulí,

přes slabý čaj je vidět Hradčana. 




Brány fabriky se otevírají novým silám,

vpuštěni jsou i lidé, proběhne předepsané školení,

od havárie prchejte kolmo na směr větru,

nabádá konzultant. Klukovi bude brzo sedmnáct,

musíme koupit další auto, odhalí svou motivaci

jeden z mužů. V pytlovací stanici se ztrácejí šrouby,

ztrácejí se dělníci, nedávno se záhadně ztratil

dělník Rendl, než ho záhadně našli. 




Řeka se před městem zakusuje do středohoří,

aby to bylo hezké, aby se nám líbilo na světě,

sedmnáctka zajíždí až do Sebuzína.

Turisté se hecují, stoupají doubravou

k plešatému vrchu, jako by se chtěli zachránit,

nahoře je pavilon, kde metodicky posvačí.

Vyprávění z dávných dob se zhmotňuje v písních,

které si zapisujeme, protože papír, na rozdíl od lidí,

nehoří. Na opozdilce číhá památná zvonice

v Církvicích, střeží ji katolík z domku naproti,

člověk tak šťastný, až se potí. Řeka nás má

opatrně ráda, ukazuje cestu těm, kdo hledají

svou královnu, tu jedinou ve včelím roji.




Přítomnost je vždycky strašlivá,

přítomnost místní, přítomnost časová,

jakož i Přítomnost Peroutkova, již si mládež

bude muset zkrátka dohledat.

Na kuřárně blázince zasedá celý sbor,

na kuřárně se čeká dobře, je to

poslední místnost na celičkém světě.

V Boleslavi jsme se kdysi v postojích opírali

o násady lopat, mozoly na našich bradách bytněly,

čekali jsme, až to přijde, holubi zakroužili v povětří,

prozradili pohyb vojsk.




Jihovýchodní vítr k nám zanáší obraz blízkého města,

je to pyšný Mělník, uděláme si výlet, který schvaluje

vrchnost. Nic nestojí v cestě, jen ta žitná pole

z nenapsaného románu, útočiště neviditelných chřestýšů,

když klasy zápasí. Spatříme plavební kanál, který není

odnikud vidět, cestou podél mineme můstky, jejich

konečný počet. Nezabloudíme, ač právě takové bylo

zadání, před cílem vyroste že země komisař, kapsy plné

rákosových doutníků. Uvidíme vítr čeřící hladiny

národních veletoků, jak mísí kalné vody

pod korunními vinicemi Mělníka,

žádné překvapení se bohudík nekoná.




Za mračny je nebe vysoké jako mínění,

jež si o sobě zachováváme, jež si o sobě

hýčkají sviňáci, co se chechtají.

Nesuďme sviňáky přísně, zahrejme si na katolíky,

poddejme se závrati z vysokého nebe,

smiřme se s bližními, které nám přidělil knížepán.

Ve zdejším parku odpočívají hromádky listí,

stromy mají trojmístná čísla jako pokoje v hotelích,

na lidi to dělá dojem. Pod trávníkem číhá tunel

ústící v mandelu obilí za Omskem,

odněkud té situaci přihlíží Boris Pilňak,

za trpce vonných soumraků v barabizně

průvan cituje věčnost.




V mlze z obrysů skládá se obrázek,

snad je to monastýr, snad děčínská skála

s vodočetem, svědectví se rozcházejí,

aby se něco dělo. Zítřek patří tomu,

čemu patřil vždycky, příslovečné horké slzy

zalévají rozpustnou náladu, kvočny se podivují,

kam mizí vejce, nikdy je to neomrzí.

Ke slovu svět není zdrobnělina, snad je to dobře,

budeme si o tom večer vyprávět, 

než přinesou účet za bombardování,

kterého jsme si nevšimli.




V Černé Hoře ostražitě bdí jeskyně,

v Černé Hoře jsou mořské pláže a pyšné vápence,

bývalí muslimové si hladí fiktivní plnovousy,

čekají, až jim dvakrát do roka samy od sebe

uzrají melouny. Na tržnici v Titogradu

s rozbřeskem přijíždějí Češi přestrojení za turisty,

z kufru automobilu vykouzlí kufr, z kufru zboží.

Strýc mucholapky, synovec jehly, to tu ještě

neviděli, rodáci šílí, utrhají Čechům ruce.

Černá Hora má železnici, jezera, moře a inflaci,

s napětím sílí proud, pod pergolou učí otec syna

pití produktu českého pivovaru v Nikšiči. 




Rakousko je rozlehlá země, její výměru násobí

výšiny a propasti, za časů, kdy byl ještě svět

se pořádaly zájezdy, abychom si šáhli.

Na břehu jezera Grundlsee vztyčili plátěné pavilony,

do základů rozlili višňovku, z blízkých lázní

přijela kapela složená z barevného papíru.

Je to sériová vesnická slavnost, jíž se zúčastníme,

zatančíme si s milovaným poštmistrem,

než se rozední, ukradne otec pěkný popelník.

Synáčkovi se ve Štýrsku líbilo, ale už je to pryč,

vodu voli vypili a páni snědli, u jezera tlí mariánský kult,

vyhláška o dočasném zákazu příjemně žloutne.




Prdel má astma, ale až to všechno skončí,

pojedeme do Jizerských hor, opět budeme

ráno kávě číst důležité texty, možná

se i zamilujeme, kdo to asi bude.

Opět nás navštíví slavný sníh, slunce sníh

vybělí do modra, opět bude dovoleno,

opět se naučíme hře na člověka a jeho

radosti, je to dokonce pravděpodobné.

Otec bude před snídaní běhat pro noviny

až do Bedřichova, aby se cítil. Než se vrátí,

vyprázdníme dosažitelné skrýše, zapomeneme,

že jsou na světě nížiny, že jsou na světě

verše, že jsou na světě jiné světy.


Horní Beřkovice, jaro 21






. . .

Experimentuji s možnostmi lyriky

neděle 28. února 2021

 


. . .

Jana Orlová: Útrpné právo pro pokročilé

neděle 21. února 2021

Jana Orlová (* 1986) je básnířka, performerka, kurátorka. Přinášíme její básně z poslední doby, se kterými pronikla - jak sama napsala pro magazín Ravt - na indický trh:


"Záměrně používám slovo trh, v Indii (trochu překvapivě) něco takového skutečně existuje, dokonce trh s anglicky psanou poezií. Skrze lehce záhadné okolnosti a příjemné náhody, jsem zaplavena nabídkami k publikaci v nejrůznějších indických antologiích, často na předem dané téma. Můj instinkt postdekadentní básnířky nad takovou praxí přirozeně zvrátil žaludek. V tropech, prosycených omamujícími výpary, jsem došla k názoru, že když jsem už přežila několik indických online festivalů, tak bych to mohla alespoň nezávazně zkusit."

"Inspirace, kterou jsem dosud vnímala jako vnitřní puzení, naléhavou nutnost vnitřního vyjádření či vyjádření vnitřku, může být docela dobře i inspirací vnější, docela dobrá inspirace. Svět poetických výzev, velkého množství periodik a publikačních příležitostí. Svět možností, ale i soutěživosti, inspirativních setkání stejně jako strategických přátelství. Překlad do čínštiny, hindi, arabštiny. Znamená to něco? Zatím nevím. Jen jsem to vyhodnotila jako inspirativní." 

(Foto: Eliška Šárková)













***


Orchidej se potí.

Ruce rozevřené

na mokrém břehu řeky.

Je chladno až v žaludku...






***


Staří bohové jsou stále online


Ráda bych obcovala s chmelem

zarostlým v lese jako moje srst

v namožených fasciích úřednice


Kroky odměřím touhu po tobě

útrpné právo po pokročilé

a vím, ještě je čas, protože

staří bohové jsou stále online






Hlas bílé úzkosti


Bez nikoho a bez ničeho

Prázdná sebe sama

bez vlnění, bez struktury

Podáš mi ještě ruku?

Ale ovšem, není to vidět

Hlas bílé úzkosti






***


Jsem stvůra, jsem čistota

která se oprašuje poté

co prokousla krk snu

který stále nevymýcen

ozývá se jako mýtus

ne srdce, dávno ne

dokonce ani mýtus sexu

Jsem stvůra, jsem čistota

Čekám doma na muže






Girls just wanna have fun


Ráda jsem to s tebou dělala

už od jedenácti


Análek za řasenku a Lancome krémík

Proč ne, to byly časy


Ale ty zprávy v televizi

tys při tom včera pouštět neměl


Napráskám tě

ty prase odporné






Duše nemá gender


Jsem něco mezi mužem

strojem a planetou


Postavím komoru pro duchy

a ukážu ti, kde lovit v šeru


Vše uvařím ve své krvi

Ostří ztráty, řez lásky


Jsem bílá, nahá, krásná

v dálce na asteroidu






Můj muž a mé morče


Na procházce, ráno

muž se usmívá, tolik mě miluje

Zajímavé, napadlo mě:

možná je muž lepší

než morče, které jsem

mazlila v jedenácti






End of the Year


Něco se končí, něco se začíná.

Kdy jindy jíst hlínu z hrobů?


Přítomnost objímá těsně,

je velká, teplá, měkká.


Sny jasné jako opuštěné hroby.

Nemožnost dýchat, úzkost lásky.


Něco se končí, něco se začíná.

Stromy rostou skrze domy.






Noc nehybných palem


Přikradeš se a vezmeš si,

co není ničí, ty, harpyje,

otevíráš to, co nechceš mít,

dotýkáš se znova podlah.


Ve snu jsi schvácená láskou,

v noci plácáš holou dlaní oceán.

Oceán, ten si nelze pronajmout.

Ňadra ráje, podlaha hotelu.


Obrazy v tříslech, nehybné palmy

ti v noci naslouchají, ty a prach.

Moře tě pohltí, moře tě nakrmí.

Na rozhraní s řekou roste strom.


Dostatečně dobrá kokosová voda,

jistě, piješ, kouříš, souložíš.

Noc je tichá, škrábe tě na lýtku.

Otevíráš to, co chceš mít.






***


Koně u cesty

jako sochy

den co den

pozorují chodidla:

stojí za někým

a jsou šťastní


. . .

Tomáš Reiner: Katastrofa už je stará zpráva

neděle 14. února 2021

Tomáš Reiner (* 1978) žije v Praze, pochází od Jeseníků. Pracuje jako novinář. Vydal sbírky Do stejné řeky a Dokonalým dům (nakl. Adolescent). S Alexem Švamberkem se podílel na hudebních doku-kolážích pro Český rozhlas Akce K, Apollo? Apollo a (U)krajina války. S básníkem a nakladatelem Alešem Kauerem hrál ve vernisážové kapele Kauerei. Uvedené básně jsou novinky z jeho tvorby.














Sudety, přelom věku


Takové jsou dojmy:

buben a trumpeta.

Století zdrtilo dvojku nulou.

 

Sedíme ve Slovanu,

televizor řve,

katastrofa už je stará zpráva.

Hostivař, Žichlínek, Nadějov –

samí lakomí.






Náměstí Míru


Vezmi na milost tohle zaříkávání, 

všechny moje mapy, 

všechny prapory mi popadaly. 

 

Šel jsem za Tebou, spěchala jsi k metru, 

a mohla ses jmenovat Hana nebo Martina. 

Už tehdy jsem Ti patřil – 

klečela jsi nade mnou, slíbezná a ličná, 

a jaro lhalo. 

 

Jednou snad víc o té rozmazané kresbě, 

ještě to taje, stéká po roletách. 

 

Na konečné o půl čtvrté stáli, 

obě ruce pod sukní. 

Teď Ti stáhl, poprvé olízl. 

Chyť se jí a drž, trnice hvězdité. 






Akropolis


Co zbylo z poezie? 

Reklamní slogan s andělem na kolečkách, 

z neděle chvilka, 

na pračce její šminky. 

 

Jezdila na kole s prázdnou duší 

Žižkovem pod Akropolí, 

syčáci a květy, 

v létě 2005. 

Miloval ji k zbláznění, 

Proxima Centauri, 

sestřičku, která v Treblince, 

za lodí brázda, exil. 

 

Co zbylo z lásky? 


Riegrovy sady, 

to byly Saracinka, Švihanka, Pštroska, 

a v někdejším Café Illusion dnes ordinuje kardiolog.


Kde politika je lakování paneláků na fialovo, 

kde to asepticky sípá, 

vracím do hry vyznání, 

kaštany v milostném květu. 

A naskakuji s Tebou do motoráku, 

vůbec to není absurdní. 

Uvízni se mnou v tom vlaku. 

 





Rivoli


Co jsme se o sebe naříkali, v tom pažíři.

Hrával jsem Dessubyho, občas Raleva,

byla jsi o deset let mladší.

Koho jsem později opouštěl?


Kdekdo teď sahá po vnější pravdě.

A u Waterloo zmordovali tolik koní,

že i Wellington si stýskal.






Milenci


Její ruka ve tvém klíně,

nejslastnější z pádů.


Postříleli všechny -

kněze, heretiky, zběhy,

partu dětských kamarádů.






Antracit


Není nad to,

posadit se do letadla,

proletět se nad Alpami.

Ostatní spí, možná umřeli.

Noc je jako antracit. 


Končí letní výprodeje,

střediska pod Grossglocknerem

zahájí lyžařskou sezónu,

zadělávají na lívance

v tančírně bordelu v Casablance.

 

Jen hlásím polohu. 

Každou chvíli

se může všechno 

zbortit. 






Lehovec


Zůstal jsem tu sám, Báro,

už i taxikáři spí.

Všeho bylo málo.

Kdo mi to kdy odpustí?




. . .

Maňas se Škrabalem: Letní moudré večery v menším kempu po sezóně

neděle 7. února 2021

Internetová stránka Nedělní chvilka poezieCZ existuje právě sedm let. První příspěvek se na ní objevil 9. února 2014 a od té doby každou neděli přinášíme novou nálož poezie. Naše dramaturgie nemusí každému vyhovovat, ale snaha je jasná: při zaručení vysoké míry kvality dosáhnout co nejpestřejšího rozkročení přes současnou českou a také slovenskou poetickou scénu. Balancujeme, někdy děláme skopičiny na hraně, bereme to smrtelně vážně, ale ani nechceme nikoho unudit k smrti...


Okruh lidí, kteří nám s webem pomáhají nebo pomáhali je širší, ale to jádro a začátek je u Škrabala s Maňasem. A někde na Vítrholci...


Za sedm let se nám podařilo vydat přes 370 nedělních bloků poezie. Návštěvnost webu je pravidelně v průměru kolem deseti tisíc zobrazení za měsíc. Na Facebooku naši stránku sleduje přes dva tisíce lidí, profil na Instagramu aktuálně 535 lidí. To podle nás nejsou na tento obor a tento jazykový okruh vůbec špatné výsledky. Ale čísla nejsou všechno, největší radost máme z toho, že stránka má čtenáře. A pak respekt a vliv, což nepotvrzuje jenom míra citovanosti v literárních periodikách či studiích. Myslíme si, že se stala součástí českého kulturního prostředí.


Když máme to výročí, tak vás snad neurazí pár ukázek z našich připravovaných sbírek, které vydáváme u Větrných mlýnů. Ta Karla Škrabala (* 1969) se jmenuje Nikoho nečekám, ta Dalibora Maňase (* 1966) Tynošita. Toto je malý koktejl z nich a zde je adresa, kde lze autorům i Větrným mlýnům pomoci s jejich vydáním: https://www.hithit.com/cs/project/9266/manas-se-skrabalem. Děkujeme.








***

Dalibor Maňas


Mezi svými každý mesiáš

ale bez svíčky a elektřiny

ve vypnutém koutě

teprve každý

silný příběh začíná


po slovech šlapajících

pátečním volnem

mokrým blivajzem

těžké nohy sněhobílé noci

ten den

už dopoledne…


Prastarým zimním sluncem

zahalená

elektronika volnosti

když za ruce

propadající se rytmus

toho dne vede

a slábne a slábne a slábne…






Úplněk

Karel Škrabal


Vypiju flašku vína

a půjdu výt na měsíc

Ještě tu noc se vyčůráme

spolu se smrtibráchou

v lesíku za bečkou


Squaw háže do ohně dalšího vajgla


Nastupující básnická generace

fotí Borkovcovy knížky

a označuje se s nimi na Facebooku


Měsíc se právě do zlatova vyblil

Mé planoucí srdce hasí les






***

Dalibor Maňas


letní moudré večery

pod lípou

s bílým vínem a hvězdami

cigareta

plná myšlenek…






Prázdniny po padesátce

Karel Škrabal


Dost leju

Už třetí den nemám chleba

a taky to jde

Chuť na prázdninovej románek

tu pořád je

Co tak sleduju

tak zatím jsem nepřišel

o nic důležitýho

Pomalu mi roste sebevědomí

Dokonce občas přijdou i dny

kdy si vůbec nevzpomenu

na ty dvě kundy

co mě vyhodily z práce






Brno je hlad

Dalibor Maňas


Sedmadvacet

promarněných šancí

přineslo do ulic

radost

že si konečně všimli

té krásy

pod Petrovem


Tam

kde slibem neurazíš

se vždycky dobře žije

kdy bude stadion

kde nádraží –


to je ta poezie…


Brno je tajemství

na které se jak na stáří

poctivě spoří

a když je hlad

holduje požitkářství


Město

jak kalamář studentů

kteří se ztratili

v románech Jiřího Kratochvila

a nenajdou z něj

už nikdy

cestu zpět…


Brno je kolorit

podivných lidí:

mnozí si myslí

že něco znamenají

a Zelňák je snese


Jak rozpadlá pavlač

kde turisté nebloudí –

lásky moc nepřidá

ale ani nesebere


Zvenčí i zevnitř

nezvykle podobné

dusí se možnostmi

i steskem po lidech


V Brně je

všechno v centru

gangy

postavičky

fízlové

podivíni

koleje

křižovatky se zabrzděnými přechody

a koc co míjíš

je vždycky lepší

než ta

kterou doháníš






Boogie

Karel Škrabal


V mlze na kopci

chčiju jak bůh

Teče to do moře

Moravské Bránice

nejbližší vinařská obec

jihovýchodně od Reykjavíku

Vlak na mostě drnčí

svoje boogie


Začalo pršet

Oheň syčí

Každej má svý tempo






***

Dalibor Maňas


Údělem umělce

vždycky je samota

a jeho prokletím

život v obyčejném těle


Jako poslední z lidí

chodí po světě

a nahlíží osudy

těch ostatních


zatímco ten jeho

je bolestně prázdný






Kiosek

Karel Škrabal


Poslední kiosek ve kterým budu sedět

bude mít stůl ve stínu pod kaštanem

V okýnku paní s pěknýma očima

když vyjde sesbírat prázdné půllitry

tak i s pěkným zadkem

U nohou spící pes

místo hudby budou slyšet ptáci

Bude tu slušný pivo

a ke klobáse čerstvě nastrouhanej křen

Od stolu bude vidět na hladinu rybníka

kousek odtud v menším kempu po sezóně

bude stát moje staré obytné auto


To odpoledne napíšu svoji poslední báseň

a budu rád že i když je neděle

nemusím zítra do práce






***

Dalibor Maňas


Někdo chodí k psychologovi

jiný vypráví o životě po hospodách

Prožít se dá všelicos

těžké je jen přilnout k všednosti

a vzývat nudná odpoledne

kdesi o samotě v prdeli


když žádná kosmická loď

na obzoru nepřistává






Chlapi

Karel Škrabal


Chlapi v modrákách v nádražní hospodě

v Zábřehu na Moravě

Chlapi v černém na metalové oslavě narozenin

a svatby a narození dítěte v areálu nad

Drozdovem u Šumperku

Chlapi v sepraných tričkách před nejblbější

hospodou v pražské Bubenči

Vyvonění sebevědomí chlapi s dámičkama ve

vinárně Na břehu Róny

Chlapi ve zmačkaných oblecích na obědě

v restauraci kam choděj obchoďáci

Chlapi všech druhů v prostředcích městské

hromadné dopravy

Chlapi co lezou do zadku ženským každodenními

statusy na sociálních sítích odsuzující různé

formy mužského šovinismu

I ti tři Rusové čekající na autobus na Hradčanské

se síťovkou s vodkou a bramborami

Chlapi v práci

Pochcanej bezdomovec na lavičce u hřbitova

Každej

I já, Poznámka a Dalibor

Všichni

máme srdce










. . .