Jarka Rozsypalová - Vykoupilová: Všechno prozatím je za námi

Jarka Rozsypalová - Vykoupilová (* 1975) se narodila v Brně. Od dětství do nedávna žila v rodném domě na břehu řeky Svratky. Od 15ti do 25ti psala básně, potom přestala a vrátila se k tomu za 20 let. Miluje češtinu, to jak klade slova, slovní humor... a improvizaci nejen na divadle. Některé své básnické texty dokonce zpívá. 13 let je moderátorkou v Českém rozhlase Brno, kde si občas zahraje malou roli v rozhlasové divadelní hře. 

Na moři

Mořská nemoc

na rozhoupané palubě.

Z vln jsou hory

a jediné co se dá dělat

je jít v rytmu lodi.

Neprotestovat

a neustrnout.

Pohupovat se v bocích

a vnímat ladnost

živého moře.

Vlna za vlnou,

slaná voda v gejzírech,

plní vzduch a prší.

A ti, kdo se brání,

zvrací. 

Očekávání

Už 

stačilo

dost bylo

nenaplněných šálků

instantního těšení.

Žízeň je, to jo.

Ale raději

Se s chutí

zakousnu

do přítomnosti.

***

Ó jak drahé jste české dráhy mé,

když rychlík plouží se Leštinou u Světlé.

Plamínek

Prázdná garsonka,

kde se záclony vlní jemným větrem nejdelší noci v roce.

Venku je šedo a teplo.

Plamínek svíčky má drobnou svatozář.

A ty se blížíš k mým dveřím.

Ambice

Ambice napsat dobrou báseň

mi sedí na rameni jako černá kočka.

Vrní a tře se mi o ušní lalůček,

sem tam bolestně zatne dráp.

A já se z hlubin 

(odkud vyteče kapka krve)

urputně snažím vydolovat

zlatou žílu poezie

a napíchnout se na ni.

***

Čelíme

v tichém boji

minulým

strategiím.

Tma

Tma je jako nekonečná plocha stadionu,

ze kterého se ozývají vzdálené zvuky.

Co vidět není, cítit je násobně.

Tóny hlasu, jediné co vypovídá.

Zároveň všechno má přesné obrysy

přečtené konečky prstů.

Nasranost

Už je to ksakru dlouhý.

Už je to k nevydržení.

A to jsem si svatosvatě 

slíbila, že hergot,

už nic

držet nebudu.

Noční Praha

Z výklenku zbabělosti

na střechu odvahy

a potom střemhlav

do světel víru velkoměsta.

S hvězdami za zády

a teplem komínů.

Na půlkách.

Zima

V kolejích,

na polích,

se drží déle bílý sníh.

Vyčkává s táním.

Z krajiny dělá

záclonu s vyšíváním.

Točí se

Točí se

a můj pohled se dívá skrz

čmouhy v propletenci.

S bezpečnou jistotou

naprogramovaně ševelí

a já počítám minuty

kdy dopere.

Displej

Vzpomínám.

Kolik šepotů bylo ve vzduchu.

Pomilovaná písmenky, na displeji šmouha od rtěnky.

Rodný dům

Lapena, popadá dech,

zkroucená

v rodných zdech.

Do koutu zatlačená

hrubostí 

křehká a třesoucí se žena.

Tvrdě ponížena vytrvalostí

obviněna

chycena do železných pastí:

lhostejnosti

marnosti

sobeckosti

bez lásky milosti.

Tajemství

Kdybys byl žluté křeslo,

sedla bych do tebe

a podpěrky pod pažemi by ožívaly.

Lenoška pod nohama

se chvěla a já se propadala 

hlouběji do měkkosti tvé náruče.

Až bych se stala tebou.

Tajemství rohu obývacího pokoje: 

milenci v polstrování.

Sousto

Všechno prozatím

je za námi.

Teď je k nakrojení.

Jako čerstvý chléb

máslem namazaný.

Křupe, drobí a voní.

Jen se zakousnout.

. . .

Andrea Bakalová: Neznám rajskou zahradu...

Andrea Bakalová

***

neznám rajskou zahradu

ani památnou lípu

jenom tu starou slivoň

na naší zahradě

kde jsme lovili hady

děti schované pod korunami stromu

jako pod indiánským nebem

když se urodila švestka

byl to zázrak

Ribanin kůň

plaše přiklusal

aby napojil své žíznivé hrdlo

posvátným nektarem

když odešel

mohla jsem konečně usnout

v tichu zahradních stínů

kde rodil se čas

boty jsem nazula až ráno

při prvním volání vystrašené babičky

a slíbila

že už nikdy v noci

neopustím naši peřinu

(Cit. z: Zahradní lyrika. Almanach k 20. zahradní
chvilce poezie. 10. 10. 2026, Brno - Medlánky.)

. . .

Petr Tureček: Na dopravním kdysihřišti

Petr Tureček (* 1990, Pelhřimov) básník, provokatér, strašpytel a jedlík. Pracuje jako evoluční biolog na Karlově univerzitě, neboť vědecké články jsou jedinou formou jeho tvorby, která generuje peníze. Dosud mu vyšla knihy pro děti Vlasy se vrací (Meander, 2017) a sbírka poezie Ptáci a prdele letěli vesele (Petr Štengl, 2018). Letos vychází jeho druhá sbírka Au tamtéž a post-sci-fi román Monstrum: Stručná zpráva o stavu příběhu v roce 52 000 ± 200 let u nakladatelství Malvern. Jeho básně se zatím objevily na serveru blazni.cz v Lidových novinách, či v almanachu nakladatelství Adolescent. Ostatní texty vyšly na platformě H7O časopisu Host, v Revue Prostor, v Salonu Práva, ve Vesmíru, Respektu, v A2, v Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, Proceedings of the National Academy of Sciences, v Evolutionary Human Sciences a mnoha dalších zahraničních plátcích.

Uvedené básně jsou ze sbírky Au (po obálku knihy), další z rukopisu.

°°°

Voda je pěkně placatá

Jsem potomkem klubu

přátel kruhů

v trávě

postmoderní pantáta

 

Mouchy krouží

kolem louží

mojich tělních tekutin

Co tu po mě

zbyde

nevim

Důchodci

Důchodci

sdružují se v parcích

Trénují

své vetché svaly

houpou se na bradlech

z našich daní

V pět ráno

už jsou nasnídaní

Být

Být

Sapa Inca, mít

stokrát tolik žen

co první kipukamajuk

Nechat se nosit

po celé zemi

na lešení

– jak přísluší mi –

ze zlata a peří

***

Kdybych měl hospodu,

zavřel bych ji na den

Ona by čuměla

prázdným oknem ven

Lidé by čuměli

prázdní 

oknem do ní

°°°

Velký a malý ponocný

Jak ručičky hodin

Ten velkej, ten se naběhá a nejen naběhá

Ten malej, to je chudák

a nejen on

Mír

Za války se válčí

v míru se míří

--

Nad dvojicí věží Týna

mlčí malé letadlo

***

Děda hraje dechovku

a já hraju underground

Oba dva jsme out

°°°

Má zkušenost s deodorantem

je zkušeností mimozemšťana

Chodím kolem

čichám k trysce

místo abych psal

zkusmo si sprejuji levé podpaží

 

Stojí pán před 

veterinou

s taškou Puma

°°°

A zas je červen

podpatky klapou

po schodech do Nuslí

Lípa se miluje s pajasanem

rychle

než si to rozmyslí

--

Urousaný od kopretin

v noci, která nevečeří

směle brzdím, šlapu na plyn

na dopravním kdysihřišti

jak poslední taxikáři

troubím, troubím, troubím, troubím

o

mouka na mě

škvírou kouká

okem svého o

***

Uprostřed července

láká mě ven

tulácká komerce

šunkových pěn

°°°

Zubařova mikroatletika

a kdy na to budu moct kousat?

Ty lidi

To je jediný, co je zajímá

pořád by jen kousali

Martovo pole

Široké bulváry

dávno již čekají

tuší to pod drny

zelených krokusů

písek je průsvitný

pod starou traverzou

sprinteři veteší

točí

Olbřímí roboti

z magmatu sražení

vyrvou se podloží

v šestistup seřadí

hranaté páteře

rameno k rameni

plamenné displeje

očí

--

Lednička živá

když chladí je

zaťatá

na špičkách stojí o

dva chlupy výš než když

vydechne

utichne

dosedne na zem

když odpočívá

--

Závidím kolegyním srnám

rychlé nohy

svobodné volby

praktické bobky

Předcházení podzimu

Když začne v srpnu padat listí

honem ho sbírám

než to někdo zjistí

°°°

Na podzim

vymyslím vtip!

(Ještě nevím jaký.)

Listí se v něm bude honit

mezi paneláky.

Podšňůráci

A tak jsme žili jako podšňůráci

Lucie, Mike a já

jako podšňůráci

a stále jsme hledali

původ onoho slova

***

Docela mě napíná

tisíckrát zrychlený

život jogína

Past

Pod dědovým portrétem

tam, kde dlouho stála urna,

byl úlovek pokaždé

největší

Řekni, jak se vyčistí,

past špinavá od myší

Jak krásu světa popsat?

Vyjít do krajiny 

Nechoulit se ke stromu

ale na tom nejkrásnějším výhledu

tváří k posedu

Rozepnout poklopec

Z plna těla se vychcat

***

Praha kope druhou ligu

v kategorii město

Brno kope první ligu

v kategorii Brno

Ostrava kope

***

Na chalupu jdu

zpívám si The Who

vedle v poli skřivan

My dva s kopřivama

dohromady dáme

jednu přírodu

. . .

Denisa Burkalo: Pouto

Denisa Burkalo

Pouto

Zvykla jsem si na tebe.

Bylo těžké tě opustit.

Bylo to těžké.

Smích.

Slyším z dálky smích,

to budoucnost mě volá,

už musím jít.

(Cit. z: Burkalo, Denisa. A teď si prosím 5 dekád lásky.
Soubor fotografií a básní k výstavě.
Denisa Burkalo nyní vystavuje v pražském klubu Za školou.)

. . .

Martina Kastnerová: Zaťal jsi srdce do mé hlavy

Martina Kastnerová (* 1981), žije v Plzni, kde působí na Katedře filozofie Západočeské univerzity. Dosud publikovala řadu akademických textů a knih, které se k literatuře a historii vztahují teoreticky, např. Shakespeare a teorie interpretace (2011), Profesionalizace literární kultury (2016), Poezie jako vyprávění příběhů (2018). V loňském roce vydala debutovou básnickou sbírku Kdybys mě zabil, stejně bych neexistovala (Nakladatelství Pavel Mervart), v současnosti připravuje k vydání druhou sbírku Třetí myšlenka. (Připravila Leona Bohdálková.)

Foto: Marta Bystřická

před

stloukli mě ze dvou skříněk

na jednom prkně táta

kruh se uzavřel

hladký olej proteče mým tělem

třísky co padají na zem

zase patří matce

ukřičené zemi 

v některých mýtech je Saturn žena

a děti vrásčitá batolata

sedlající houpacího se koně

nadívaného válečníky

dřevo oživuje muž

tluče a hladí 

když vzlyká, dřevo obrůstá větvemi

a když mluví, padají listy

dívá se za nimi, odchází

pak přináší sklo

vyfoukne srdce

strčí ho dovnitř

ještě horké

a zavře dvířka

ještě má práci

za rok se prý vrátí

Velké prádlo

Ztrácím tvou tvář mezi námi

nic tam nevede

jako když včera zaťal jsi srdce

do mé hlavy

Za stěnou

milovali se divoce

zatímco jsem vyprané prádlo

věšela na oči sousedům

i s tebou

Věděl jsi, že když otáčí klikou

pláčou

jako by slyšeli

mrtvé zdi zpívat

o duši bez lidí?

Sbírka

Miluju tvé boky, světlo se přes ně přelévá

vsakuje do živých otvorů

Malé tělíčko hmyzu slisované stranami básní

Rozněcoval jsi slova jazykem, olizoval hřbet

až se vzduch tetelil horkem a lákal ke zdroji tepla

Dosedala jsem na lepivé okraje

vibrovalo to probouzeným světem, medovými

květy, letní nocí, tlejícím mořem, mraky

nafouklými úsvitem

A pak jsi vystřelil. Zavřel knihu. Vnitřnosti

rozmačkané v básni, i se mnou

pomocnice

cos mě to naučila mámo

psík nenávidí ruku jíž líže

až k slasti

aby ho milovala

uštěkala bych si srdce

kdybys slyšela

ale to už je pryč

teď už jsme velké staré děti

už nás neoblbneš drobnými po kapsách

cos nás to naučila matko

že se nenávidíme 

že si nepatříme

že se viníme

dluh který nelze splatit

díra místo lůna

zrozené zrozeným

lásku čubám

krev krve do klína

Po špičkách

Jsem tvoje jako všechny běsy světa

narůžovělou kůži pokladu ti na rty a nestisknu

nemyslím na ně mozek výpustí k tobě táhne

zapomenuté psy

Brousíš žebra tichým hlasem zase ho slyším

sypu polštáře do klína a podvazuji prsa ztěžklá

zapomínáním – cosi nemá jména

nezáleží na nich když couváním narazíme

do beder i domovy měly ostré rohy

padala přes ně cukrkandlová tma

v ní svítily oči (cizí ulice)

teď jimi poséváš hrdlo lámeš víka popelnic

a mozolnaté zdi pokoje ožívají něčím

zděšené hádě – nečekáš a přitiskneš mě

zapomenu plíce třepotám jimi

tak blízko vlastního kovového strojku

nebyli jsme spolu v noci nikdy sami

vždycky cizí myšlenka 

nejdřív tiše šeptala tulila se ohřívala zdi

když jsem ji neslyšela

(nebo to předstírala)

a zaléhala ji na tobě svým tělem

aby se tam nevešlo už nic

ani nejdrobnější nejútlejší panenka

vize pochybnost nebo strach

tak jsem se do toho položila

že začala být mstivá

hned vyčítala křičela

sarkasticky se vysmívala

vyprávěla o světě za dveřmi ložnice

který prý neexistuje

dlouhým prstem ukazovala: tam!

i hlavu mi zvrátila 

sedala na tebe místo mě

musela jsem se dívat

jak do ní vnikáš

- tam!

prostrčíš nohu zrcadlem a ztratíš se

už tě nepotkám

tak jsem utíkala

nechala tě s ní ležet

ale měli jsme ji spolu

možná to tě rajcovalo

ale když bylo po všem

bylo jasné že měla pravdu

ošoustala nás a vyhrála

Nejsem Médeia

Exil – vyhýbám se ti. Budu-li projektovat, umřu.

Píšu, že absence je reverzní očekávání,

a tak tě nechci.

Okousávání tužek před verši, beru na to ostří,

raději usnu.

Sen je nesnesitelně krásný. Nůžky – 

Posedlost ovládat chvíli. Minulost má bezhlasý

krk otce, ale leze úžinami s našminkovanou 

tváří – otevřené průzory lebek, klapající boty matek.

Co na tom, že se nikomu nepodobá. Ještě tak

mlčet a roztrhnu se vejpůl

Dokořán. Říkám, že mi nechybíš. Ne ty, jen

okamžik. Láska a smrt, povídali až do smrštění

měsíce, padá do oceánu dýchavičně, červené

tváře. Stejně bude zítra neděle, konec cyklu

Strach pod očima přestává hrozit, když jdu

po slepu, dotýkám se tě prsty – znaková řeč.

Držíš mě – bolí to, ale klopýtání bez pádu

Hvězdy. Přitiskla jsem tvář k tobě a nespala,

hejno světla, perutě rajských ptáků,

cizích očí. Plátno zeď odráží stínohru,

čas mezi břehy, od rohu do rohu

Svlékat se do něhy jako lámat sklo. Kroutíme

ruce do holých vět. Neřeknu, kam jsem unesla

naše děti – střízlíky minuty

Nejsem Médeia, ale

miluji tě stejně 

. . .