Miroslav Stuchlý: Vojska lyžařů a cyklistů oblehla hory

neděle 23. ledna 2022

Miroslav Stuchlý (* 1974) se narodil v Šumperku, žije v Liberci. Je spisovatel, básník, filmař a organizátor kulturního dění. Absolvoval libereckou Technickou univerzitu. Podílel se na vydávání internetového časopisu Prostor pro původní literární tvorbu a spolupracoval s redakcí samizdatového občasníku Ještědál. Jeho krátký snímek o Charlesu Baudelairovi získal ocenění Český lvíček 2006 v kategorii hraných filmů. V Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádá filmové projekce, pomáhá i s festivalem Jeden svět. Je zakládajícím členem spolku Liberecký autorský kruh. Vydal sbírku básní Daleko do jara (Miroslav Stuchlý, 2012), román Waldvilla (Nakladatelství Bor, 2021) a nejnověji sbírku Potkat jelena (Druhé město, 2021), ze které jsou následující básně.


Čtenář se značkou Puml v diskusi na databazeknih.cz o sbírce Potkat jelena napsal: "Krásná sbírka jak obsahem, tak po formální stránce. Každá báseň je označena souřadnicemi, takže lze přesně dohledat místa, o kterých básně pojednávají. Navíc moc pěkná obálka s přetiskem mapy a označením míst v Jizerských horách a okolí, kam jsou básně situovány. (...) Autor nás tak provází minulou i současnou krajinou Jizerských hor. Občas v básních probleskne jízlivý úšklebek a občas i lehká ironie. To činí ze sbírky Potkat jelena vděčného průvodce na cestách po jizerských tišinách."









Protržená přehrada


Není, kdo by pamatoval vlnu

ženoucí se do údolí, která smetla

Riedelovu brusírnu a zpustošila

část Desné. Není, kdo by se

budil ze sna v řevu vody nesoucí

vyvrácené stromy, kamení

a hlínu, nebo plakal pro někoho

z šedesáti dvou mrtvých.


Z louky na Mariánskohorském hřebeni

po pěšině mezi smrčinami

vede cesta k Bílé Desné,

nad kterou osaměle ční šoupátková věž,

vykřičník za smutnou tragédií.

Zbytky můstku natahují se

do prázdna,

co zůstalo po hrázi.


Řeka tiše probublává

údolím, trpělivě obrušuje kameny.

Svah zarůstá travou a plevelem.

I na tento příběh se jednou

zapomene, ale hejna netopýrů

budou ve staré štole

zimovat dál.






Stammel


Ještě nedávno býval pomníček

vidět z cesty. Les ovšem zhoustl

a stromy povyrostly. O Stammelovi,

nejslavnějším pytlákovi Jizerských hor,

se vypráví mnohé. S jistotou se můžeme

spolehnout pouze na jeho smrt

v údolí Černé Nisy při divoké přestřelce

s lesníky. Kříž nechal vztyčit

jako výraz díků hajný Mieth, který

utržené zranění přežil. Pytlákova pověst

byla však silnější a na kříž kdosi

připevnil ozdobnou cedulku

s jeho jménem. Pomníčku

dnes nikdo neřekne jinak než

Stammelova smrt. Legendární pytláci

stále ožívají v představách a příbězích,

protože vždycky se najde dost těch,

které potěší, že někdo škodí vrchnosti.

Naproti kříži trouchniví starý pařez,

zpod kterého vylézají černí mravenci.

To oni jsou skutečnými hrdiny lesa.

Budoucnost toho místa

patří jim.






Starý Harcov


Ráno odešel

svážet dříví. Neřekl,

kdy se vrátí. Za oknem tma

a metelice. Děti uložily

hračky do truhly a šly spát.

Ve dveřích chlap, z kabátu

setřásá sníh a vzpomínku

na nehybné tělo ležící v závěji

vedle rozbitých saní. Světnice

se s ní zatočí, chytí se židle,

na které sedával. Hledá

ve vyhaslých očích

jiskru naděje. Host mlčí,

mozolnaté prsty svírají čepici.

Zve ho dovnitř, ale zamítavě

vrtí hlavou. Žena

by měla starost. Teprve tehdy

se rozpláče. Tiše, aby nikoho

nevzbudila. Na okenních tabulkách

přes noc vykvetou

bílé růže.






Stařec


Otázku na svůj věk zaháněl

mávnutím žilnaté ruky

připomínající pergamen. Tvář

zrytá vráskami

složila se do záhybů, když

si podepřel bradu. Bydlel prý

v horách, snad v Jiřetíně.

Vyprávěl o zimách, kdy

vesnici zavalil sníh

a z chalup se ven muselo lézt

komínem.






U Blatného rybníka


Nedaleko Nové Louky

na rozbahněné pěšině

stopy srny. Hroudy bláta

tryskaly od kopyt, když

štvaná smrtelnou hrůzou

mlázím hnala se

hlouběji do lesa. Šelmy

se tomu místu vyhýbají

už od dob, kdy tu stávala

sklářská huť. Jen člověk

nese v sobě tolik zla,

že vyplašené zvíře

málem srazí si vaz. Vítr

rozfoukává chomáč chlupů

zachycený na keři.






Mýtina


Večer tudy procházel jelen.

Zalit měsíčním svitem došel

k okraji mýtiny, aby o kmínky stromů

vytloukal lýčí. Paroží už je připravené

na nelítostné podzimní souboje.

Sálala z něj síla a hrdost lesa.

Kde se kopyta dotknou země,

vyroste tráva.


Myslivec umí obdivovat jeho krásu

jen přes mířidla pušky.

Maso výhodně prodá

a vycpanou hlavu s parožím

pověsí na stěnu.






Opět ticho


Cvrčci jsou silně rozladěni

a ruší večerní koncert.






Přešel jsem pohoří


Do Lužice vracejí se vlci, ale tady

je nepotkáte. Slyšel jste vyprávět

o burácejícím hlase a hřmotné

chůzi, při které sype se

ze skal kamení? To nejspíš

někdo dlouho hleděl do Krkonoš

a záviděl.


Znal jste pana Gustava

z Misthausu? Odešlo s ním víc

než jen jizerské ticho. Vojska lyžařů

a cyklistů oblehla hory. Krásu,

kterou dokážou vnímat, chtějí

vlastnit a písním ptáků

nerozumí.






Emauzský obrázek


Čerstvě nařezané klády

voní smůlou a dřevem. Pomníček

hrbící se u cesty je pokrytý

skvrnami mechu. Syté barvy křičí

radostnou zprávu tichem bučin, ale

otlučený žulový sloup

je křivý a starý nápis

kdosi odstranil.

Kdo by tudy dnes bosý

chodil do Hejnic?






Jizerské ticho


Nářek praskajícího dřeva. Za hrází

Bedřichovské přehrady kácejí

vzrostlé smrky. Tolik let trvalo,

než dosáhly téhle výšky. Za chvíli

po nich zbydou jen žalující pařezy.

Nadělají z nich nábytek, papír,

nebo je spálí v kamnech. Se soumrakem

se rozhostí ticho. Pukání žulového srdce

slyšet není.






Na Smědavě


Muž, žena a syn vyrazili

na nedělní oběd. Svíčková

mizí z talíře. Polonazí mladíci

zahánějí nudu pivem, líně

mžourají proti slunci a čekají,

která si jich všimne.

Muž, žena a syn jedí

mlčky. Každý z nich by raději

byl jinde. Ona na písku pláže

nebo v křesle před televizí,

on v sedle kola nebo u ponku

v dílně. Chlapec nad ničím

nepřemýšlí. Je oligofrenik.

Zvedá se vítr, odnáší

jejich sny i bílý ubrousek,

kterým mu chtěli utřít ústa.

Chlapec vzrušeně pozoruje

jeho divoký let, zamíří

na něj prstem a radostně zvolá:

„Sněží!“






Cyklista, který přejel motýla


Usedá k večeři a sledován

láskyplným pohledem ženy

nese sousto k ústům. Spokojeně

se usmívá, spíš pro sebe

než na ni. V myšlenkách stále skloněný

nad řídítky řítí se z Kristiánova

k Šámalově chatě. Energie ukrytá

ve stehnech a lýtkách dříme, aby mohla

znovu explodovat. Z běláska

zůstávají na silnici jen zbytky

potrhaných křídel. Najel na něj

z hloupého rozmaru. Pociťoval

rozkoš vandala ničícího v galerii

vzácné plátno. Žena čeká, kdy zazní

slova chvály, ale ozývá se

jen mlaskání.



. . .

Ondřej Hložek: Kde domov hnůj

neděle 16. ledna 2022

Ondřej Hložek (* 1986) se narodil v Opavě. Po vystudování tamního Slezského gymnázia absolvoval v bakalářském oboru Česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě. Pracoval jako novinář, uklízeč v kavárně a klášteře, skladník, expedient, pracovník v sociálních službách, archivář, textař, knihovník, opatrovník, prodavač v obchodě s pivem, demontér tiskových kazet, vrátný. Od konce roku 2018 je v invalidním důchodu.


Vydal sedm básnických knih a dvě knihy pro děti. Je zastoupen v antologiích Nejlepší české básně 2017 a 2018 (nakl. Host Brno). Jeho básně byly přeloženy a publikovány časopisecky či knižně v několika evropských jazycích. Recenzemi a esejisticky přispívá do různých literárních časopisů (Texty aj.).


Uvedené básně jsou ukázkou z jeho nové sbírky Půlnoční deník, kterou vydalo nakladatelství Dobrý důvod.











***


Trasy protažené mezi

kráčejícími.

Nijak dlouhé, ale tmou

spálené kopce

(poražené jak obětované ovce)

se rozkládají do útěků

za sny.

Nad kaluží slunce

tlačí svou vrzavou káru

a oblaka pukají deštěm.


29. 10. 2019, Opava město






Natě


Stvoly zlámané

u země.

Za obzor paže,

mísy hlíny,

peřiny brambor.


Sílí déšť,

vzduchem vyjevené

houštiny.

Prolamuje slunce,

v kostech únava

a poušť. Jen houšť.


1. 11. 2019, Staré Těchanovice






Kalvárie


Šestá kaple

zakrojená do svahu.

Městem kohouti se pnou

a skřipky tmy

samotné se rozehrály.

Veroniko, ty hřebe temnoty,

tiše přebíjíš hrůzné vzpomínání.

Jemně a se slávou.

Je otevřeno. Stíny se lomí

ke kříži mezi lipami.


3. 11. 2019, Hradec nad Moravicí






***


Soumrak shrabaných polí,

někdo jde.

Raněné stromy,

pukliny zalité,

rozevřená stehna srázů.


Sama stojíš při mně

jen na vteřinu

a zkáza proletí.

Stráží tě čas.

Rozevřená náruč. Nic.


14. 11. 2019, Jevíčko






***


Hustý sulc zimy

nakrájený pod okny.

Místa k nepohnutí

a městem už nejde

popoběhnout.


Kde domov hnůj.

Síla řezu v tváři.

Listy v teplém vzduchu.

Žádný domov.

Slast.

Přišels. Uvidíš.


20. 11. 2019, Opava město






***


Gin noci piju.

Těžkým spánkem

vine se gin noci... Dynybyl.

Po taková léta.

Žimrovická hospodo!

Jdeš kolem,

na holých stěnách

dva andělé,

co tak krásně

a pobratření sedí

při tvém chlastu.


23. 11. 2019, Žimrovice






***


Vyješ šerem,

zavalen pádem řeky.

Příteli, kryso poloutopená,

sevřená, ale ještě živá,

na prahu.

Vem si mě,

věčná plavbo!


24. 11. 2019, Praha







. . .

Karolína Charvátová: Radši, ať myslíš na tu štětku, než na fotbal

neděle 9. ledna 2022

Karolína Charvátová (* 2001) pochází z Pálavy, má za sebou práci ve školním časopisu Kaktus, několik čtení v Praze, Brně, Znojmě a Mikulově. Aktuálně studuje architekturu na VUT a působí v divadle hudby a poezie Agadir. K psaní potřebuje víno, gintonic a bezlepkový rohlík s výhledem na rodnou Pálavu.













***


Nepříjemné pocity lítají za oknem,

zrovna, když potřebuješ vyvětrat.

Když se tomu postavíš,

potřebuješ si hned sednout.

Uvařit kafe a naschvál říkat expresso.

A za oknem hlava medúzy,

kterou musíš setnout.

I když ona, holka nešťastná, vlastně za nic nemůže.


Můžeš si za to sám, že máš hlavu plnou chapadel.

Objímají ti mozek a vymačkávají všechny neurony do sedmičky,

která ti leží pátý den pod stolem.


Jednou toho budeš mít dost –

Otevřeš okno, pocity tě protnou

jako čepele paprsků slunce.

Ale ty to ustojíš, nezblázníš se z toho

a konečně

si vyvětráš.






***


Kámen v botě

Nosím už pár týdnů.

Když se vyzuji

On na mě čeká.

Když jsme na procházce

Je šťastný

Můj kámen v botě je mi nejvěrnějším společníkem.






Fyzika a pozemní stavitelství


Primární energie vychází z nás,

konkrétněji z tebe.

Řekni mi kolik má krás

teplo, co zebe?

Průměrný součinitel prostupu tepla

skrze naše těla.

Klidně bych si klekla

a celého tě měla.

Spotřeba tepla na vytápění

nemusí se počítat.

Stačí jedno zaúpění

a celý rok můžeme hřát.






Malý český sen


Prznit kafe cukrem

a pivo limonádou.

Na vše prcnout kečup

a majonézu do lepeňáku.

Probodat párky špagetama

a přehodit manžovi.






***


Často myslím na zlomená přátelství. 

Na to, proč už nejsou. 

Nemůžu přece za to, že jsi byl kokot. 

A pak že zlí psi nekoušou... 

Mít kámoša na celý život je kurva jackpot.






***


Na koho myslíš, když vedle mě uleháš?

Nemyslíme na toho stejného? 

Co se ti honí hlavou, když mě vyslíkáš? 

Radši, ať myslíš na tu štětku, než na fotbal. 

Co si v hlavě říkáš, když jdeš domů? 

Myslíme na ten stejný domov?






Běhoun

 

Pozorovat život jako běhoun 

natažený v předsíni. 

Být sarkastický ke svému okolí, 

co nevidím, to nebolí. 

A až si život o mě dostatečně 

otře své zablácené boty, 

poděkuji a nechám se odnést do čistírny. 


Ty hajzle, pomyslím si v mega pračce 

a na 800 otáček a 3 ždímání se dám do rozjímání.

 Proč jsme občas tam, kde nemáme být, 

stejně jako proč není běhoun na stole?






***


Včera stála jsem na ulici 

omámená volty. 

Včera stála jsem na ulici 

a dívala se do okna nade mnou. 

Včera stála jsem na ulici 

a čekala, kdo mě osloví. 

Včera stála jsem na ulici 

sama jak sloup morový. 


Dneska – stoupnu si tam zas 

na křížek od minule.

 Dneska budu tam stát 

a odejdu, až mě pomiluješ.






***


Nakreslíš mi beránka?

Ne. Nakreslím ti roubenku.

Bude roubená až do nebe 

a dřevěná až do pekla.


Nečekej na mě s obědem,

kreslím ti roubenku.


Tři okna vepředu, ať zachovám řád,

dvoje dveře vzadu, ať se tam dostaneš. (A máš kudy utéct.)


Nečekej na mě v posteli,

nepřijdu, nemám čas, 

kreslím ti roubenku.






***


Střípky Slunce v nekonečném tichu

slepím zase zpátky.

Já vím, že život je krátký – 

ale stejně přijde ta dlouhá chvilka

na druhém břehu.


Všichni hledáme něhu a toužíme 

po doteku na líci.

Ale to nedělají ani trpaslíci

držící kraslici

pro strýčka příhodu 

nebo pro zajíce,

který jich má určitě více.


A stejně jako Velikonoce i já čekám velké 

dlouhé noce

na Godota a Lakomce

při slepování paprsků slunce na měsíční louce,

kde sbírám odvahu na pohled do mé duše,

která je vyprahlá jak buše,

ale netvařme se tak suše,

když na sebe hledíme tak hluše.


Touhle básní vám chci říci,

že i absolutní rým do poezie patří

a snad se tedy nemýlím,

drahé sestry a bratři!






***


Narodíš se s vidinou smrti.

Umíráš s nadějí znovuzrození.

Tenhle zvrácený svět je šílený.

Bohové musejí být šílení.

Poslat nás sem, dívat se, 

jak trpíme, pot stíráme modlitbami, 

puchýře léčíme zpovědí.


Snažíme se být všude co nejdřív, 

jen abychom čekali na smrt.

Zmrd jsi a zmrdem zůstaneš,

tak - 


Konej dobro a čiň ostatním radost,

ať na tebe může být matka hrdá.



. . .

Dominik Želinský: Keď tlak dosiahol bod varu

neděle 2. ledna 2022

Dominik Želinský (* 1993) vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, má doktorát z University of Edinburgh. V současnosti je zaměstnaný jako vědecký pracovník na katedře filozofie Kodaňské univerzity v Dánsku. Byl finalistou soutěže Básne 2016. Jeho básně, recenze a literární kritiky vyšly v různých českých a slovenských periodikách (Romboid, Glosolália, Rozum), byly preloženy do polštiny (překl. Z. Baldyga) a maďarštiny (překl. L. Szigeti). Byl redaktorem literárních časopisů Psí víno a kloaka: magazín experimentální a nekonvenční tvorby, v současnosti je redaktorem kritického časopisu Kapitál. Jako redaktor pracoval na sbírkách Ivony Pekárkové a Vlado Šimka či na prózách Zusky Kepplové a Michaely Rosové.


Nyní mu vychází v bratislavském nakladatelství Brak sbírka Teórie osobnosti, ze které přinášíme tyto básně.











Mužský kruh


I.


keď tlak dosiahol bod varu

prestal si holiť podpazušie

tvár aj rozkrok 

a ohlásil návrat k prírode

 

my muži sme hrdinovia

hovorí

 

vydaj sa na cestu

 

nie je to jednoduchá cesta

ale stačí na to týždeň v lete

prípadne dva víkendy v priebehu roka






III.


voľný čas?

čo to je?

 

odpovieš (smiech)

redaktorke lifestylového

magazínu


kam ťa raz pozvú

 

čas je rozdelený na presné porcie

technikou pomodoro

technikou bullet

a napokon technikou Secret Technique

vo výhodnej subskripcii 

za 7,99 mesačne






V.


v bode varu 

keď si sa vydal na cestu

 

je jednou z najťažších skúšok 

stretnúť skutočného muža-hrdinu

 

ktorý sa živí hrubou prácou

s materiálmi ako drevo koža uhlíkové vlákno

opravami komplexných spotrebičov

 

taký muž sa zväčša ani nevyzuje

kým prejde k práci

 

to je cesta mužov

 

hľadíte si z očí do očí

 

on rytier – ty páža

on ti vraví šéfe

ty mu vravíš šéfe

vravíte si šéfe

 

no obaja viete

že šéf

tu je len jeden






VI.


na pocit sa nespoliehaj

pozoruj uč sa a študuj

ženu získaš iba hlbokým 

porozumením jej psychológie

 

stačí tento jednoduchý trik

a ostatní muži ťa budú nenávidieť

 

ženská psychológia je totiž

v skutočnosti 

pomerne jednoduchá vec

 

dá sa heknúť ako počítač

ak nevieš ako sa hekuje počítač

nevadí

 

je to jednoduché


stačí na to týždeň

prípadne dva víkendy počas roka






AKADÉMIA (cyklus)


Problémy vedy

priznajme si

naša inštitúcia trpí

mnohými nedostatkami

 

menovite:

pracovná morálka

pracovné povinnosti

pracovné príležitosti

pracovníci a pracovníčky

ktorí podkopávajú

autoritu a dobré meno

 

potkany v archíve

tiež na prvom druhom a štvrtom poschodí

 

ak by som však mala vybrať

jeden problém

je to ústav etnológie

 

pýtate sa prečo?

hneď zdôvodním





 

Prečo

zamykáme?

 

zamykáme preto

aby sa sem nedostal nikto

nepovolaný

 

a neukradol naše artefakty

cenné knihy plné poznania

a pani riaditeľke kožuch

 

najmä však zamykáme

kvôli etnológom

ktorí k nám chodia na záchod

kradnú toaletný papier

a nepoužívajú kefu





 

Pán Boh

vedel čo robí

keď dávno-pradávno stvoril

túto budovu

 

a etnológom pridelil najmenší ústav

s jedinou toaletou

 





Zamykáme aj

kvôli káve

ktorá výraznou arómou


vábi etnológov

ktorí útočia na naše zásoby

zradne pred desiatou ráno


keď ostatné ústavy ešte spia






SMRŤ (cyklus)


Prvá

prišla pomaly

autor ani subjekt netušili

že s každým 

dňom 

hodinou

subjektu dosluhujú obličky


napokon zostal odkázaný na dialýzu

postupne sa vytrácal z básní

až kým konečne neodišiel

žltý a šedý 


niektorí vraveli že za to mohla

proteínová diéta

pre optimálnu hypertrofiu

iní že karma

 





Druhá

kauza je záhadná

subjekt raz ráno nebol vo svojej postieľke

 

privolaná polícia si nevedela rady

vyšetrovanie napokon odložili

autor zostal sám

 

neprestáva dúfať

spolieha sa na pomoc jasnovidcov

a médií

 





Tretia

na starobu






Štvrtá

na dovolenke

aspoň tak autorovi povedali

on sám to nevidel

preto na otázku

nemôže odpovedať

 

počul však

že to bolo pri šnorchlovaní

alebo potápaní


jednoducho

sa nevynoril






. . .

Eliška Poledníčková: Rozplakal mě i beton

neděle 26. prosince 2021

Eliška Poledníčková (* 2003) pochází z malé vesnice poblíž Trutnova, momentálně studuje poslední ročník Krkonošského gymnázia. V roce 2020 se stala finalistkou literární soutěže Nezvalova Třebíč, kde jí jako hlavní cena byla nabídnuta možnost vydat debutovou sbírku: její prvotina nese název Sebevědomí a jeho poruchy. Kromě poezie píše také prózu, ráda čte a ručně vyšívá vlastní nášivky. Zde zveřejněné básně nejsou součástí vydané sbírky.
















***


Zrcadlo, 

utírám ti slzy

kloužeš mi po kůži jako rozlité mléko

bílá

třikrát tak nevinná jako tma

schovávající všechno kostěné

Kostelní zvony zní 

jednotvárnou baladou

tak jako život

Jíst a spát

a počítat


Počítat dny

kdy mohlo být a nebylo

všechny už jsou šedé

zafoukaná smítka z lidské kůže

popsané básněmi a prózou

Svět je roztrhal

tak jako smysl





***


Na zuby mi hrajou 

malinkatí kostlivci

Vysoký tóny 

se rozplývaj

v letním večeru


Jejich kostnatý těla 

mi běhaj po hrudníku

a brnkají si o žebra

dokonale vystouplá


Já usínám

pod jejich veledílem





***


Myslím že to bylo v březnu

kdy rozplakal mě i beton


Neuvědomujeme si 

jak moc jsme sami


Jen v matčině lůně

jsme na to dva





***


Těším se na ten den

na ten sen

kdy mi torzo zchladne

a já se ocitnu někde za mlhavou párou

kde potkám všechny 

mrtvé básníky

popíjející čaj poznání

který sáli už z matčina prsu

a já usednu mezi nimi

jako ztracený poutník

co našel přístřeší





***


Člověk se snáze utopí

ve vodě nebo výčitkách

Každá myšlenka může zabít

oběsí tě na vlásečnici pochybnosti

uškrtí žulovýma rukama

můžeš sklopit hlavu do dun písku

schovat se mezi rozlité víno

nebo vztyčit zeď boje a odhodlání


Rvát se o kusy z úst druhých





***


Pokouším se marně?

Říkají že jsi z kamene

avšak i socha

může ztratit hlavu





***


Neznáte někoho kdo není 

povrchní děvka?

křičel jsem

ze sna


Nebo to bylo na ulici?





***


Bolavé místo 

někde pod žebry

u srdce

kam prší a zatéká


Rozbitý mechanismus

kmitu

už nějakou dobu

stojí

netloukne


To ticho 

rve uši





***


Svět stojí za nic

nemám na něj

Chtěl bych být lepší 

ale splývám s davem

Den po dni šlapu tu samou zem

den po dni snívám ten samý mrtvý sen

přestože okořenit život se snažím

nevím co je koření a co střepy 

hlavně abych peněz měl dost

za ně koupím si recept na radost


Kecy





***


Pošramocený cínový vojáček

navždy zamrzlý

v jedné umírající poloze

uprostřed pole

kde rostou pouze květy smrti

Nevinně si stojí

na dřevěné poličce

a nikdo netuší

co prožívá 





. . .