Miroslav Stuchlý (* 1974) se narodil v Šumperku, žije v Liberci. Je spisovatel, básník, filmař a organizátor kulturního dění. Absolvoval libereckou Technickou univerzitu. Podílel se na vydávání internetového časopisu Prostor pro původní literární tvorbu a spolupracoval s redakcí samizdatového občasníku Ještědál. Jeho krátký snímek o Charlesu Baudelairovi získal ocenění Český lvíček 2006 v kategorii hraných filmů. V Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádá filmové projekce, pomáhá i s festivalem Jeden svět. Je zakládajícím členem spolku Liberecký autorský kruh. Vydal sbírku básní Daleko do jara (Miroslav Stuchlý, 2012), román Waldvilla (Nakladatelství Bor, 2021) a nejnověji sbírku Potkat jelena (Druhé město, 2021), ze které jsou následující básně.
Čtenář se značkou Puml v diskusi na databazeknih.cz o sbírce Potkat jelena napsal: "Krásná sbírka jak obsahem, tak po formální stránce. Každá báseň je označena souřadnicemi, takže lze přesně dohledat místa, o kterých básně pojednávají. Navíc moc pěkná obálka s přetiskem mapy a označením míst v Jizerských horách a okolí, kam jsou básně situovány. (...) Autor nás tak provází minulou i současnou krajinou Jizerských hor. Občas v básních probleskne jízlivý úšklebek a občas i lehká ironie. To činí ze sbírky Potkat jelena vděčného průvodce na cestách po jizerských tišinách."
Protržená přehrada
Není, kdo by pamatoval vlnu
ženoucí se do údolí, která smetla
Riedelovu brusírnu a zpustošila
část Desné. Není, kdo by se
budil ze sna v řevu vody nesoucí
vyvrácené stromy, kamení
a hlínu, nebo plakal pro někoho
z šedesáti dvou mrtvých.
Z louky na Mariánskohorském hřebeni
po pěšině mezi smrčinami
vede cesta k Bílé Desné,
nad kterou osaměle ční šoupátková věž,
vykřičník za smutnou tragédií.
Zbytky můstku natahují se
do prázdna,
co zůstalo po hrázi.
Řeka tiše probublává
údolím, trpělivě obrušuje kameny.
Svah zarůstá travou a plevelem.
I na tento příběh se jednou
zapomene, ale hejna netopýrů
budou ve staré štole
zimovat dál.
Stammel
Ještě nedávno býval pomníček
vidět z cesty. Les ovšem zhoustl
a stromy povyrostly. O Stammelovi,
nejslavnějším pytlákovi Jizerských hor,
se vypráví mnohé. S jistotou se můžeme
spolehnout pouze na jeho smrt
v údolí Černé Nisy při divoké přestřelce
s lesníky. Kříž nechal vztyčit
jako výraz díků hajný Mieth, který
utržené zranění přežil. Pytlákova pověst
byla však silnější a na kříž kdosi
připevnil ozdobnou cedulku
s jeho jménem. Pomníčku
dnes nikdo neřekne jinak než
Stammelova smrt. Legendární pytláci
stále ožívají v představách a příbězích,
protože vždycky se najde dost těch,
které potěší, že někdo škodí vrchnosti.
Naproti kříži trouchniví starý pařez,
zpod kterého vylézají černí mravenci.
To oni jsou skutečnými hrdiny lesa.
Budoucnost toho místa
patří jim.
Starý Harcov
Ráno odešel
svážet dříví. Neřekl,
kdy se vrátí. Za oknem tma
a metelice. Děti uložily
hračky do truhly a šly spát.
Ve dveřích chlap, z kabátu
setřásá sníh a vzpomínku
na nehybné tělo ležící v závěji
vedle rozbitých saní. Světnice
se s ní zatočí, chytí se židle,
na které sedával. Hledá
ve vyhaslých očích
jiskru naděje. Host mlčí,
mozolnaté prsty svírají čepici.
Zve ho dovnitř, ale zamítavě
vrtí hlavou. Žena
by měla starost. Teprve tehdy
se rozpláče. Tiše, aby nikoho
nevzbudila. Na okenních tabulkách
přes noc vykvetou
bílé růže.
Stařec
Otázku na svůj věk zaháněl
mávnutím žilnaté ruky
připomínající pergamen. Tvář
zrytá vráskami
složila se do záhybů, když
si podepřel bradu. Bydlel prý
v horách, snad v Jiřetíně.
Vyprávěl o zimách, kdy
vesnici zavalil sníh
a z chalup se ven muselo lézt
komínem.
U Blatného rybníka
Nedaleko Nové Louky
na rozbahněné pěšině
stopy srny. Hroudy bláta
tryskaly od kopyt, když
štvaná smrtelnou hrůzou
mlázím hnala se
hlouběji do lesa. Šelmy
se tomu místu vyhýbají
už od dob, kdy tu stávala
sklářská huť. Jen člověk
nese v sobě tolik zla,
že vyplašené zvíře
málem srazí si vaz. Vítr
rozfoukává chomáč chlupů
zachycený na keři.
Mýtina
Večer tudy procházel jelen.
Zalit měsíčním svitem došel
k okraji mýtiny, aby o kmínky stromů
vytloukal lýčí. Paroží už je připravené
na nelítostné podzimní souboje.
Sálala z něj síla a hrdost lesa.
Kde se kopyta dotknou země,
vyroste tráva.
Myslivec umí obdivovat jeho krásu
jen přes mířidla pušky.
Maso výhodně prodá
a vycpanou hlavu s parožím
pověsí na stěnu.
Opět ticho
Cvrčci jsou silně rozladěni
a ruší večerní koncert.
Přešel jsem pohoří
Do Lužice vracejí se vlci, ale tady
je nepotkáte. Slyšel jste vyprávět
o burácejícím hlase a hřmotné
chůzi, při které sype se
ze skal kamení? To nejspíš
někdo dlouho hleděl do Krkonoš
a záviděl.
Znal jste pana Gustava
z Misthausu? Odešlo s ním víc
než jen jizerské ticho. Vojska lyžařů
a cyklistů oblehla hory. Krásu,
kterou dokážou vnímat, chtějí
vlastnit a písním ptáků
nerozumí.
Emauzský obrázek
Čerstvě nařezané klády
voní smůlou a dřevem. Pomníček
hrbící se u cesty je pokrytý
skvrnami mechu. Syté barvy křičí
radostnou zprávu tichem bučin, ale
otlučený žulový sloup
je křivý a starý nápis
kdosi odstranil.
Kdo by tudy dnes bosý
chodil do Hejnic?
Jizerské ticho
Nářek praskajícího dřeva. Za hrází
Bedřichovské přehrady kácejí
vzrostlé smrky. Tolik let trvalo,
než dosáhly téhle výšky. Za chvíli
po nich zbydou jen žalující pařezy.
Nadělají z nich nábytek, papír,
nebo je spálí v kamnech. Se soumrakem
se rozhostí ticho. Pukání žulového srdce
slyšet není.
Na Smědavě
Muž, žena a syn vyrazili
na nedělní oběd. Svíčková
mizí z talíře. Polonazí mladíci
zahánějí nudu pivem, líně
mžourají proti slunci a čekají,
která si jich všimne.
Muž, žena a syn jedí
mlčky. Každý z nich by raději
byl jinde. Ona na písku pláže
nebo v křesle před televizí,
on v sedle kola nebo u ponku
v dílně. Chlapec nad ničím
nepřemýšlí. Je oligofrenik.
Zvedá se vítr, odnáší
jejich sny i bílý ubrousek,
kterým mu chtěli utřít ústa.
Chlapec vzrušeně pozoruje
jeho divoký let, zamíří
na něj prstem a radostně zvolá:
„Sněží!“
Cyklista, který přejel motýla
Usedá k večeři a sledován
láskyplným pohledem ženy
nese sousto k ústům. Spokojeně
se usmívá, spíš pro sebe
než na ni. V myšlenkách stále skloněný
nad řídítky řítí se z Kristiánova
k Šámalově chatě. Energie ukrytá
ve stehnech a lýtkách dříme, aby mohla
znovu explodovat. Z běláska
zůstávají na silnici jen zbytky
potrhaných křídel. Najel na něj
z hloupého rozmaru. Pociťoval
rozkoš vandala ničícího v galerii
vzácné plátno. Žena čeká, kdy zazní
slova chvály, ale ozývá se
jen mlaskání.
