Zdeněk Volf
***
K modlitbě
tiché přitáhla si tě
těžká práce.
Gregory Corso: Děsivě ztracený v přítomnosti
neděle 14. června 2026
Gregory Corso (26. 3. 1930 – 17. 1. 2001) se narodil v Greenwich Village v New York City. Byl umístěn v mnoha náhradních rodinách a jako dospívající si odpykával trest v nápravných zařízeních a věznicích v New Yorku a ve Vermontu. Jeho celoživotní přátelství s Allenem Ginsbergem začalo v roce 1951 po jejich setkání v baru v Greenwich Village, krátce po Corsově propuštění z nápravného zařízení v Clintonu. V letech 1954–1955 sídlil v Cambridge, Massachusetts, mezi přáteli z Harvardu a Radcliffeu, a v Poetʾs Theatre se spřátelil s Frankem OʾHarou a Bunnym Langem. Tam v roce 1955 vyšla jeho první sbírka Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady on Brattle and Other Poems). Jako původní člen beat generation spolu s Ginsbergem, Herbertem Hunckem, Williamem S. Burroughsem a Jackem Kerouakem se Corso stal veřejnou postavou a básníkem se značnou popularitou. V roce 1965 byl pozván, aby přednášel na SUNY v Buffalu, ale byl propuštěn ihned po příjezdu, když odmítl podepsat slib věrnosti vládě Spojených států. Žil kočovným životem, svůj čas dělil mezi New York, San Francisco, Paříž, Řím a Athény. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století byl členem učitelského sboru v oboru poetiky na Narópově institutu v Boulderu. Zemřel na rakovinu prostaty v lednu 2001.
Českým čtenářům Corsovu poezii (plus jednu divadelní hru) představil již roku 1963 překladatel Jan Zábrana. Postupně zde vyšly tři výbory poezie – Mokré moře (Odeon, 1964, 1988), Jak neumírat (Maťa, 2000) a Zlatá tečka (Maťa, 2024) – a experimentální román American Express (Votobia, 1998). Nejznámějšími básněmi se staly „Vlasy“, „Manželství“, „Moc“, „Bombo“, „Armáda“, „Americký způsob“ nebo „Spontánní rekviem za Indiána“.
Vybrané texty jsou z knihy Zlatá tečka, která shrnuje poslední tvorbu Gregoryho Corsa. Básně ležely v rukopisech přes dvacet let, než mohly přičiněním Raymonda Foyeho vyjít knižně. Do češtiny přeložil a profil připravil Luboš Snížek.
„Děsivě ztracený v přítomnosti“
Děsivě ztracený v přítomnosti
už nemůžu vyběhnout z domu
a jít za svým nejlepším přítelem
– nedávno umřel
Mám tu matku
přísahala, že se o mě postará
ale já ji neznám
Potkal jsem ji až
po 67 letech života
– bydlí daleko, v New Jersey
Nevím, co dělat na ulici
kam jít…
Lidé, život – všechno je jiné
Skoro nikoho neznám
Staré knajpy, některé pryč, v ostatních cizinci
Občas si popláču pro svoje mrtvé kamarády
občas jen tak bez důvodu
Cítím se zmítán vinou
vinou za nějaký nevědomý hřích
který jsem snad ani nespáchal
Nešlo ani tak o to, že jsem zklamal svoje přátele
ale o to, že sebe
To až později jsem si hořce uvědomil
že tyhle přátele mi seslal sám bůh
Po životě bez lásky
mě milovali tihle andělé bez křídel
Lásky neznalého, zmateného
nevědomého si svého osudu
Přikázal Bůh: „Jdi a miluj nemilovaného?“
Uběhl rok
a tolik smrtí za ten rok
ukončilo život, kterému jsem dávno přivyknul –
Tenhle nový život
oloupený o všechny známé věci
vypadá, jako kdybych umřel
a pak se zase vrátil přímo do života
do světa, o kterém nevím nic –
„Tučňáci a medvědi…“
Tučňáci a medvědi ať mi klidně ušáky potrhaj
a tuleni ať se válí v posteli jak úhoři v sudu od nafty
Jestli začne kosa, v plechovkách sníh povařte a zapějte Haj-hou!
Jestli ti na iglú eskymáci zaklepou
řekni jim, vemte si svůj tuleního masa smrad a padejte –
Já nestojím o ty arktický sračky; co s pastmi lovců kožešin
a soboly bez tlapek, který si kvůli svobodě uhryžou
… hnus, a ten můj rozbordelenej srub
Nikdy mě nenapadlo vstát a poklidit;
to je ale binec! tulení kůže, krvavý zuby
ledních medvědů hromada, dokud z nich nenadělám korále;
ale jak, musím vyvrtat díry do zubů;
nemám vrták! Měl jsem zůstat doma;
dobrý ale je: Nechce se mi umřít –
„Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš…“
Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš
Svoje srdce jsem měl vždycky na dlani
Mě spousta věcí uvádí do rozpaků
ale i tak se o ně nestarám
Jsem otevřená kniha
až na tu jednu stránku
kterou jsem vytrhl a dávno spálil
Stejně už mám na kahánku
Většina mých přátel je pryč
Nemyslím, že by bylo k něčemu
kdybych pustil to jediné, co vím
Aspoň to jediné bych si měl nechat pro sebe
a proč si pyšně namlouvat
že by to někomu k něčemu vůbec bylo?
„Mám chuť napsat nádhernou báseň…“
Mám chuť napsat nádhernou báseň
skvostnou, shakespearovsky skvostnou báseň
Mám ten krásný vědoucí pocit
Mám tu moc
Takovou, jakou moji mrtví přátelé básníci už nemají
Byli to velcí básníci
Všichni velcí básníci jsou mrtví
Cedule taverny U mořské panny piští
jako myš chycená ve dveřích vrzajících ve větru
kdy s každým zapištěním na pant kapka krve skápne
Ti v sametových oblecích mají botu na barové trnoži
„Jas ze vzduchu padá“ byla tvoje nejlepší
a „Jako hora másla; laciný jak vejce“ tvoje
Bylo to sem a tam
Každý básník recitoval nejlepší verše těch ostatních
Kdy zjistím, že už jsem na tohle moc starý?
Nijak to neřeším
Nabízí se to
Beru to
čistě jako ruskou ruletu
Zatím jsem ještě živ
A tak se nad sebou ustrnu
Ale copak?
Celý svůj básnický život
jsem práskal sám na sebe!
„Jak se zbavit strachu...“
Jak se zbavit strachu
bezejmenného, útroby svírajícího strachu?
Tvrdit, že se cosi stalo ve jménu strachu
je zastření mysli; strach je bezejmenný
... hluboký dechberoucí pocit; nedefinovatelný –
Stvořil strach Boha?... prvotní člověk, když nabyl vědomí
měl takový strach z toho, co v něm ty kalné vlhké dny vzbuzovaly
že stvořil krajní mez a nazval ji Bohem –
„Lpěl jsem na Kráse…“
Lpěl jsem na Kráse
když inspirovala
Poslechl jsem
a přec, co vytrysklo, krásné nebylo –
Mířil jsem na vinu
jako šipkami na terč:
Trefil jsem pýchu –
Ze Zapření se ruka třese
Spíš Víra to byla
než její nedostatek
co mi dala cíl & směr i bez terče –
Vědění bez Víry je nevyvážená šipka
Víra drží pírka rovně
Její šipka činí oko dokonalým
Moudrost poučená trefí do černého –
„Čtenáři, když ke mně přicházela poezie…“
Čtenáři, když ke mně přicházela poezie
nikdy jsem nemyslel na tebe
Byl jsem sirotek
mně matkou byla Múza
Byl jsem chovanec Církve
Byl jsem svěřován chudým
rodinám bez lásky; bylo jich 6;
každá pro mě měla jen tmavý pokojík
Mým jediným společníkem byla moje představivost
Tehdy jsem to nevěděl
ale teď už vím
narodil jsem se Múze
… to proto jsem byl v životě tak zlý na básníky
chtěl jsem Ji mít jen pro sebe
Jediní básníci, které jsem měl kdy rád, byli ti mrtví
Nikdy mi nepřišlo
že by to tvrzení bylo arogantní
Moc dobře vím
jaké to je zažít zrození básně
ten nevýslovný, ó Bože, ten nevýslovný pocit
Víro, zbožňuju tě, tvoji spásu –
Bylo to v době světové krize
narodil jsem se do ní jako sirotek
chovanec katolické církve
Od narození až do 10 let
jsem byl vždy na dva roky nebo míň svěřen
6 chudým podivným rodinám bez lásky –
Jednou za rok mě navštívil jeden chlap
Seděl vzpřímeně, s tvrdým pohledem,
mluvil s mými nevlastními rodiči
… na mě se skoro nepodíval;
po kafi si řekli na shledanou;
než odešel, vešel se mnou do pokoje
… zavřel za sebou dveře a plesk, plesk
dvě štiplavé facky.
„Chovej se slušně,“ přikázal a odešel.
Až po letech jsem zjistil, že to byl můj táta.
Trestal mě za to, že jsem na sebe zvrhl
pudink, ještě horký! před 8 měsíci,
za něco, za co už jsem potrestaný byl!
Nenáviděl jsem ho, když odcházel z pokoje.
A bál se dne, až za rok zas přijde ten návštěvník –
Karel Škrabal: Ten večer
středa 10. června 2026
Karel Škrabal
Ten večer
Ten večer jsem dopsal poslední stránku
dopil zbytek vína z lahve
a vydal se
na svůj oblíbenej drink
do svýho oblíbenýho baru
Otevřu dveře
zamířím rovnou k pultu
pozdravím svojí oblíbenou servírku
a říkám ji:
Jó, jasně kotě, dej mi můj oblíbenej drink
Za chvíli ho mám před sebou
napiju se
V protějším rohu se zvedne
nějaká postava
Zamíří si to rovnou ke mně
a řve přes půl hospody:
Škrabale, ty Ginsbergu s teplým místečkem v Mladé frontě!
Byl to Tomáš Přidal
a toto bylo moje první setkání
s beat generation
(Cit. z: Škrabal, Karel. Almanach Vítrholc 08. Brno: Větrné mlýny, 2005.)
Marie Škrdlíková: Sbírka tvých vajglů na okně
neděle 7. června 2026
Marie Škrdlíková (* 1999) vyrůstala v Uherském Brodě, nyní žije v Brně. Věnuje se sociální práci, aktivismu a vlastní tvorbě. Její kniha povídek Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, vyšla na podzim 2025 v NLN a byla oceněna Magnesií Literou za debut roku. Časopisecky vyšlo také několik jejích povídek, mj. v Hostu, Tvaru a Respektu.
Své básně publikovala v několika časopisech a také na webech Nedělní chvilka poezie, Psí víno a revue Prostor uvádí. Dvakrát se stala finalistkou Literární soutěže Františka Halase.
Autorem fotky je Lukáš Kubart.
Hlad
seškrábat kašel z peřiny
zavřít se do knihy
průduchami ve zdech poslouchat
spi nejde to spi musíš
nikdo mi nedá správný lék
v kolik budu mít hlad?
mám zálohu
na nájem půlky pokoje
a tolik vzpomínek
je potřeba sníst
Ztráty
po meluzíně se nesmí stýskat
bolelo by to jako hladit sumce proti proudu
štípance do tváří nám dávaly dobrou noc
jediný způsob kterým se dalo
vyspat do růžova
přes dva dvory natáhli elektřinu
vyřízneme z těch kabelů měděné dráty
až budeme zase dětmi bez kapesného
kdo bude lepit faktury odevzdávat projekty
kdo bude hnízdit v opuštěných kostelech
kdo se bude rojit na stromech
na vysočině
kapka dětské krve v místě
kde jsme viděli mrtvou budoucnost
rýsuju na naši bolest nové pokoje
budou mít velká okna broušené parkety
a vprostřed slunce
budeme obíhat po vyšlapaných dráhách
jako dvě planety
které neuhoří
nový dům bude mít z mědi celou střechu
po proudu spadne okap voda ztratí záměr
na konci se budeme všichni klanět
společně
Louky
večer je tyhle dny tak daleko od rána
všechno zbledlo
pojistili jsme se proti vlastním rodičům
oheň bylo to místo kde začít
a nikomu to nepřipadalo málo ani moc
jen do očí šel kouř
a po červených cestách odcházely
pohádky o tom
jak se naše děti budou kamarádit
včerejší večeři někdo
odběhl na stole
zarostla lesem jako louky bez lidí
jako krajina z kostí
kde už se mnou nebudete
Sbírka tvých vajglů na okně
ty vypiješ kafe ale já pak nespím
máš velikost nohy
jako moje boty z doby
kdy jsem ještě jedla písek
neumíš křičet
musím ti připomenout
že máš přestat kouřit za chůze
a začít jíst teplá jídla
zase se opakuju když říkám
že vzdor jsou praskliny v asfaltu
a ty se do nich toužíš schovat
Co po mně zbylo
v nemocnicích ve třídách v pokojích
na stropech na židlích pod okny
zůstal po mně rozdíl mezi havranem a kavkou
vyhýbat se černé by bylo jako zapomínat na hlínu
která tu po nás vždycky zbyde
zbyly po mně nachové sedmikrásky
kámen v kaluži a slepé střely
v parku ve stromech a ve zdech
zbyly kosti
s vyvráceným kořenem
Oddělení 24
šišky se nemůžou vracet na stromy
nesmí se napsat báseň o rehkovi
a já spím
nic nemusím a ani nemůžu
dělím se o kaši a prášky
a bojím se
jaké jsou odchody po dlouhé době
jako návraty z oceánu?
proč nás trápíte
a skrýváte žlutou lásku slunečnic
přece všude se vždycky
schyluje k dešti
Všichni víme
všichni víme jak zní stříhání papíru
jak zní když se stříhá půlnoc
a jak velké věci
nikdo ve skutečnosti není zlý
v jakém jazyce by to mohla být pravda
v jazyce psa přimrzlém na strop zahrady
o které víme jenom my
V létě
v létě všichni někam jedou
chci dvě sedačky pro sebe
opouštět město
vždycky jenom v noci
v létě si včely musí dávat pozor
na všechny sladké lidi
vylité do trávy
v létě děti mají rodiče
a nijak to nechutná
když je zataženo
Let dravce
vidím kořínky vlasů v jeřabinách
nosím vždycky klacek v levé ruce
lozím na stavby nových nemocnic
a na zbořeniště starých
chodím bublat vodu v cizích sklenicích
zachraňuju krysy z kaluží
mám duté kosti z toho
co se nedá vědět s jistotou
ani sto stolů ani sto kostelů a zvonů
pod které bych se mohla schovat
nesmaže stín člověka stín lišky
budu spát venku
budu puštíkem ve dne v noci
abych se uzdravila
Filip Klega: Psát jako střízlivý...
středa 3. června 2026
Filip Klega
***
Psát jako střízlivý
Pomátnout se ve spánku
Probuzení na okraji
Proletět dnem
Jak vítr vajglem vyhozeným z okna
Zrovna teď se všude mluví
Neodkladná potřeba
Zarytě zůstat v hlíně