večer
v tramvaji
na cestě z práce —
venku prší a
i kdyby bylo pěkně
není
o co stát —
rozemletý
unavený
se díváme z okna
na okna
na sebe —
někde vevnitř
každýho z nás je
snad
pořád
aspoň kousek
něčeho dobrýho —
někde vevnitř
každýho z nás je
snad
pořád
aspoň kousek
něčeho dobrýho co
jde
ještě zničit
Do pekelného kotle mé duše
do bílého kostela mé duše
kterou cestu si vybereš
tu trnitou zkrvavenou
tu písčitou uhrabanou
tu zarostlou zavlaženou
tu žíznivou nechozenou
ten bílý kostel na vršku
jehož věž hrozí světu
jak vyhládlý vyhublý prst
nebo tu rozpadlou chatrč
ze všech stran obtékanou
zpěvavými potoky
Uprostřed vesnice je malý domek z trámů
žena tam kvílí do noci
měsíc otevírá tlamu
a olizuje ji svým horkým dechem
Potok bzučí podél stavení
hubený muž s popelavou tváří
smutně sedí na zápraží
přemýšlí jak slunce zpopelnit
Pod okny ořech připíná
svou větev na okenní rám
malý synek vzhlíží k vršinám
sedí a neumí si hrát
Ve chlévě se potí krávy
komín se líně vypařuje
muž se nad hnojištěm sklání
chlapec dumá proč řetězy řinčí
Teplý pach noci prostupuje noc
okna tmavá se šklebí na měsíc
žena nekvílí, bije muže po spáncích
je ticho bezesné
Slunce zkrvavělo domek ranním krvácením
kohoutí hlas zajel do rána jak nůž
nad hnojištěm se sklání malý muž
slepice rachotí na hřadech a vozy po cestách
V poledne se náhle ozval křik
žena tluče hrnce v policích
žena či meluzína kvílí
nebe je modré ni vánek nevane
Na hnojišti se blýská žlutá sláma
pára tam stoupá z kravinců
však nestoupá už z úst
na hnojišti s popelavou tváří leží mrtvý muž
Ohnivá tlama kamen
cení svůj plamen
do noci
jdi spát
a řekni ámen
teď už ti není pomoci
kámen mi hodil po srdci
ten
jenž byl poslední
koho jsem ještě mohla milovat
Až to k poledni
poslední šedý vlas slunce
zabrnká na strunách
je podzim
a starý ohmataný snář
mé duše
potichu a zas
obrátí své stránky
a hebce
jak saze křídlem havraním
zaslzí v tmách
Černomor
schází z hor
za ním slunce prohořelo na troud
černou tmou
Zástupy stromů nad obzor
jak hlavně děl
až po jícen
zažehly svícny hvězd
na křídlech větví jejich pel
rozdoutnal noc
a hnízda ptačí
teď houpou na houslích
svých těl
Ať si ráno ráčí
rozedrat do krve
své zkřehlé prsty
dne
a na strunách větví
bude hvězdám otrhávat knoty
Je-li nad námi bůh
zachází s námi tak
jako my zacházíme se psy
na řetěz nás může uvázat
nebo nám do tlam cpe keksy
a nechává nás bloudit v tmách
se srstí zježenou
až vyjem samotou
a s pěnou u úst
slintáme po svobodě
Jako po živé vodě
jež vytryskne ze skály
jen jednou jedinkrát
napij se
zdivočíš
Od šílenství k šílenství
kráčím životem
potácivě za svým snem
Málokdy měním zelený svůj šat
jen jednou za pár let
vysvlíknu se z kůže
jako šupinatý had
Růže je jiná každý den
a stále růží je
A já sním stále tentýž sen
než se rozvije
Krvavý plátek po plátku
padá do listí
a od neděle do pátku
čekám na příští
den jako sen
Potichu padá žal
a zlehounka se plíží noc
na zsinalých skalách
doutná sen
a nehynoucí nářek chvil
kvílivě sténá tmou
Lebka luny bledne
nad horou
a na hranici noci
doutná den
Špinavé mraky plují po obloze
vítr se honí černou tmou
ach můj dobrotivý bože
bdi neustále nade mnou
Černá tma špinavé saze vrací
a další den tupě zmírá
čas ten se nikdy neobrací
Budoucnost je černá díra
A za okny vítr duje
a den po dni následuje
včera dnes a zítra zas
Smrt tě čeká za branami
jimiž projdeš jako stín
dny už znavily tě hrami
noc je černý baldachýn
Měsíc vyšel nad horami
tvůj život je boží šprým
Jeleni už uléhají k spánku
a ty máš na kahánku
a ještě bdíš
Tvůj osud je ve hvězdách
a ty ho nepoznáš
Tvůj život je sen který sníš
nevíš nic
a bůh je otevřený snář
A nebe je pusté bez hranic
nevíš nic
čím víc přemýšlíš
Vítr ti mlátí do dveří
jediný host který k tobě jde
Vyčkáváš až se zešeří
jiný nepřijde
V dálce smutně štěká pes
všechno omamně voní
Píseň monotónní
tichem jest
A v tomto tichu spící
má samota bdící
může kvést
Na všechno je příliš brzy
a na všechno pozdě jest
Vlny bez konce běží
jako čas
Na tobě nezáleží
je slyšet jen tvůj hlas
Tvoř a hoř
a sálej žár
kolem tebe suchopár
nedopusť
aby bůh
byl stár
Chtěla bych do kuřáckého nebe
ale v nebi se asi kouřit nesmí
Nikdy jsem neviděla anděla
s doutníkem nebo fajfkou
Zato peklo je plné kouře
Tam se asi kouřit smí
Jenže peklo je pro mě uzavřeno
Nikdy jsem nespáchala vědomě nic zlého
ale já asi přijdu do nějakého nebeského blázince
protože i v nebi budu mít důchod na hlavu
a tam bude určitě nějaká špinavá kuřárna
s plechovkami od konzerv plnými nedopalků
Protože kuřárna je v každém blázinci
tak doufám že bude i v tom nebeském
Na troskách osudu
rozetnu svůj život
rozepnu svá křídla
a vzlétnu do nebes
kde jako bůh
sedí můj pes
Stáří má být čas usmíření
ale s čím
když kolem mě už nic není
Jsem jak nemocný kaštan
listí mám plné rzi
a tak mě smrti chytni za chřtán
a rozfoukej po větru
Aby mě lidi nenašli
Jen z kořenů z těch mě nevyrvi
abych se mohla znovu narodit
i když budu mít listy
plné rzi
Pomalým krokem
jsem přešla k němu
Vypadal ustaraně
Plivla jsem mu do tváře
a řekla: "Ráda tě vidím!"
Cukal se, jako by jím
projížděla elektřina
Povolala jsem osla
V nozdrách měl sádru
a hýkal jako zvíře
Je to můj miláček:
perversně hubený
s růžovými chloupky
kolem citlivých míst
Pošeptala jsem mu
aby zatáhl za provaz
Ozvalo se zachroptění
Otevřela jsem okno
a viděla duši
jak stoupá k nebi
na dřevěné podlaze
v zaprášené komůrce staré chalupy
a kdesi pode mnou se vaří voda na čaj
~
Na plátně motáš švestky k snídani
s rohlíkem pro slepice
abys ukázala, co jsi
nesnědla
a kolem začne bzučet komár –
co s ním?
~
v zapadlé dolině
pod paprsky
praskají maliny
slunečními šťávami
roní zkvašené slzy
ukládám je do hrnku
~
Z louky strháváš koberce mechů,
abys zachránila petrklíče,
celé rodině vyprávíš
o vertikutátoru,
ale to jediné, co tě na něm přitahuje,
je zaoblená zubatost
toho slova.
Všichni víme,
že na ty rány
půjdeš další den mech vrátit,
posílena čajem z petrklíčů.
~
do šerého kamrlíku
v němž bydlí zvláště pavouci a prach
prosvítá oknem šestiokým
zvířený prach a červotočí piliny
plovou světlem a dávají na odiv
ve zlatavém tanci každičkou věc
v tom jeden bývá vydán
aby všechna ta léta sklidil
a stvořil si úklidem poklidný byt
zdi vypráví o tom
co v nich a za nimi leží
o duších minulých
co čekají na lepší večer
pro ně dávno skončily slavnosti
ožívají tu a tam
jen občas se poštěstí je zaslechnout
vzdechy časných námah
zde vydechly svůj nejlepší tón
dnes po nich zbylo
přítulné šero
tu bydlel člověk, říkají trámy
jejich slovy se zvíří vzduch
prach doléhá na rámy obrazů
s pannou a jejím synem
na vázu květin
~
Při měsíci kapali půdu citronem,
aby neplodila hrče.
V dřevěném pokoji
ze sebe bdělá hrča dělá sovu.
Kytici na zdi obtěžují včely,
křidýlka přitiskávají na sklo snaže
se dostat k barvám.
Hrče mívají tvar úlu.
Hrča je vzácná,
ale tísní půdu.
~
z horkých pražců
probublává tér
trouchnivých jabloní
provazy z náhonu
lámou pece
střecha češe
eternitu čas
padlé chmýří
uléhá v mech
na dýně se sneslo padlí
~
Po úklidu půdy
se leží na starých postelích,
péra bodají do zad,
jenže před chalupou
padají hvězdy.
Babička v záhoně
s čelovkou hledá slimáky
a stříhá.
~
Láska hřeje pověstně
Na chalupu se nejezdí kvůli spánku,
přes prkna fouká, červotočí prach,
podlahou je vidět do kuchyně.
Leda kvůli noci na peci,
kde pověstně hřeje láska.
Na tom se shodli.
~
Jako buddhistický mnich
se nechat sát,
nezabít žádného živého tvora,
ani komára.
S klidem naslouchat sršňům
a jejich chroupání
celou noc.
Jedu autem do Prahy
mám sebou síť na vrahy
V Praze je jich plno
to není žádný Brno
Po Karlově mostě
choděj príma kostě
Na jazyku valuty
sexy trika vydutý
Kostely já nesjíždím
a vyhejbám se zdvižím
Já su totiž chlapec z Brna
mě zajímá Nová vlna