Ještě jednou
Navštívit archu Petrkov
Vystoupat po dřevěných schodech
Na horu Sion
Zastavit se před ikonou
V kuchyni
U kamen
Tam, kde už vyhasla duše domu
Ještě jednou
Rozhlédnout se kolem
Než přijdou architekti
A zasadí skleněné dveře
Do vrat chléva
Kde Jiří Reynek
Homme de lettres
Umazaný i Pomazaný
Připravoval šlichtu pro prasata
“Abych řekl pravdu,
nic už mě k tobě netáhne.
Jedině ten kluk.
To je jediná věc, která mě drží”.
Řekl mi můj muž
po 6 letech
asi tak,
jako kdyby mi chtěl říct,
že ještě musí dojet pro benzín.
“Dáme tomu čas
a já se podle toho zařídím”,
řekla jsem mu na to.
A pak jsme se bavili
nad kalendářem.
“Prostě v tom lítám”,
pokračoval po chvíli
“a nevím co s tím,
ale jedno ti řeknu:
v posteli seš lepší.
Vlastně jsem od tebe
takovouhle reakci nečekal.
Vždycky jsi byla tolerantní”.
Brousím na internetu
a hledám
s kým budu zvracet
na silvestra roku 2000.
Dusno a stres po pátý odpoledne
Praha se zalyká vlastní špínou
a potem tak, že milostný vzdechy
v červenejch autech nikdo neslyší
Zběsile řadíš a vztekáš se
“ty čuráku!” slyším tak často
že se nestačím divit
Ha, tolik čuráků po městě?
A píču jsme nepotkali ani jednu?
míjela jsem tě polonahá
a ucítila vůni…
hm… chutnala…báječně
… ze všech…stran
… i… uvnitř…
. . .
. . . . . .
. . . . . . . . .
pak mě neslyšně oslepila tvá horkost
něžná
sametová
stékající
z mých očí
do našich úst
oba jsme se smáli
a já si běžela
smýt z obličeje
ročník 71
Co vlastně vím?
Rozvrzaná místa máslem natíráš
ošklivá káčátka se smíchem pusinkuješ
wallstreetské, narozdíl ode mne, necháváš na pokoji
ech! jsem nepoučitelná, zabedněná ovce bečící u lávky,
kterou jsi obrátila
netušíš, jak ráda bych v tvý kolonii zůstala po škole...
ach... vysmívaná hodino rodičovství
nepokradeš, nesesmilníš... zdalipak hřeší někdy tvoje dvojitá schránka?
no, řekni! snad se nestydíš?
anebo neříkej, nechci to slyšet,
v mých představách nosíš podvazkovej pás, dámo s kloboučkem.
Nevím zda bohudík či bohužel k nim nepatřím.
Někteří lidé vědí zcela jistě, co se jim líbí.
Nevím, jestli se mi dnes nelíbí něco,
co se mi časem už líbit nebude. A naopak.
Někteří lidé si myslí, že o mě vědí úplně všechno.
Já sama nevím, co mě napadne zítra ráno.
Ale když mám před sebou dvě rovnoběžné ulice,
vím určitě, že se vydám tou, kde je více stromů.
Slunce je poněkud pomíjivá priorita.
Pracuji nepřetržitě
již čtyři měsíce
v průměru
11 hodin denně
v příjemném prostředí
vaší firmy.
Autocad
Office
Photoshop
Access
všechno
díky vám skvěle funguje.
Vůně stromů a zeleně
proniká do kanceláří
a majitel areálu
pečuje o rozkvetlé záhony.
Nové bílé vozy jsou
pohodlné
a mezi spolupracovníky
jsem našla
přátele
jen
ibuprofeny
na bolest hlavy
už nezabírají
a začínám se bát
chvíle
kdy se mě syn
zeptá
jestli přijdu zítra
domů na návštěvu.
Nemám sílu.
Nemám už sílu
v tomto stavu
ani spustit
tlačítkem
FEAT
natožpak
Mechanical Desktop.
Nezlobte se
ale déle už
před Vámi
nemohu tajit
že za poslední
čtyři dny
jsem skoro nic
neudělala.
Rozhodnutí
jak nakládat
s vyčerpanými
zaměstnanci
ponechám
částečně
na Vás.
Všichni lidi jsou magoři
jen zvířata, kytky a děti jsou normální živý bytosti
magory rozlišuju na kladný, záporný a přelévající se
opravdový magory a ty levý
pak jsou ještě magoři na entou
nekoneční magoři
non plus ultra
a magoři absolutní
v práci mám vedle sebe několik magorů
a jednoho magora na entou
šéf je nekonečnej magor
dodavatelé jsou záporný magoři
a klientela jakbysmet
obchody jsou plný magorů
v multikinech jsou magoři non plus ultra a to na obou stranách
ještě že v divadle jsou nejčastěji magoři absolutní
i na internetu se to magorama jen hemží
jen těch absolutních je někdy málo
sama magořim taky
s magorem žiju
a mý dítě se pomalu ale jistě mění v dalšího magora
jen kytky u mě doma jsou furt normální
a želva spí ve sklepě
a neví že patří rodině magorů
žijící ve světě plném magorů na entou
magoři z vesmíru to sem nemaj daleko,
ale bohužel je moc nezajímáme
z jejich hlediska jim přijdeme normální
jako kytky a zvířata nám
nechávaj nás množit se
a magořit na pokoji
nestojíme jim absolutně za řeč
Myslím na palmy
rozzuřené deštníky
umělohmotné žluté bójkopyje
nenaplněné amfory
žraločí tlamy
a...
...zahlcené stíny
v odraze zrcadla
dva stromy
propletené větve
za záclonou
RO (zko) ŠÁDA
na šachovnici
z parket
Znáš moje myšlenky
ale stejně chceš nakonec vlastnit
něco hmatatelnýho
alespoň na chvíli
určovat směr
kterým se budu dívat na svět
kolem sebe
kolem nás
je zimní velkoměsto
a mráz
se snaží dostat všude
jen na zapovězený území
velikosti tvý dlaně
nemůže proniknout
když mě držíš za krk
Tyhle euforky a rozhozený mánie
jednou mě to zničí
kdybyste věděli
co všechno jsem tentokrát provedla!
tak předně jsem vyhodila z bytu Járu
a tvrdila mu, že máme malej byt
načež jsem prckův pokoj nechala Indiánovi
jen tak
než se k nám nastěhuje regulérní nájemnice
na Valentýna jsem obvolávala všechny možný chlapy
co je mám v mobilu a děsila je tím
jestli si nechtěj jen tak zčistajasna zašukat
číslo Jirky D. jsem dokonce přenechala dalším rozjařeným kamarádkám
přičemž ho flirtováním prý pěkně zdržely od práce
a přišel o podstatnou část kreditu
další mail mi přišel dneska – stihla jsem k sobě domů pozvat Tomáše V.
kterej je dávno ženatej
teď se teprve vrátil ze zimní dovolený
a ta moje euforka ho minula o týden
chce mě vzít za slovo a těší se, že si to se mnou rozdá,
čistě nezávazně
teď nevím, jak to mám zahrát do autu a jak se omluvit
a nejen proto, že v bytě žádné volno není
Jára těch čtrnáct dní přežil u ségry, která čeká druhý dítě
a v práci mu pro jistotu nabídli ubytovnu
jenže to mělo háček, musel kvůli tomu vstoupit do odborů
což v tom rozrušení udělal
teď mu budou kvůli mně strhávat 1% z platu
v bytě jsme nakonec čtyři místo tří.
Chápejte, že vy jste z toho vyváznuli ještě celkem obstojně...
Přišel do pokoje
vklátil se
a jeho oči se ptaly
rozpačitě
můžu?
a myslely tím
můžu ještě?
a moje rozpačité
můžeš
rozehrálo jiskry
vzájemné
na obou stranách
Složil se do mě
zabořil čenich
a nohy mu visely
už jako psovi
Objala jsem ho
a foukala mu pusou
horko do vlasů
a lekla se
toho
že jeho ruce
už nejsou dětské
a lekla se toho
jak moc je to příjemné
a lekla se toho
jak málo času mi zbývá
než si ho najde
první holka
Večerem slunce po zimě nadržený
dychtivě olizuje navlhlý prach.
A jazykem přejíždí mazlivě a něžně
vysvlečený plechy a pravý pálený hřebenáče.
Pak křehká ruka v kapse natržený.
A v očích řeka zakrývá strach.
Někam mi ujíždíš a v labutím peří běžně dovádějí blechy.
Jedna tam přes druhou skáče.
Další posranej pátek.
Manžel u jedný ženský,
miláček u druhý.
A já jsem prej tolerantní.
Spíš jsem blbá.
Díky bohu, že můj syn o ničem neví.
Usmívám se na něj.
Cpe se kupovaným kuřetem
a poslouchá malou čarodějnici.
Posranej život!
Proč já?
Proč?
Aspoň že ta vana je pořád na svým místě,
a taky štěstí, že neprasklo
vodovodní potrubí.
Víc jak měsíc jsem byla hodná holčička,
ale dneska ať jdou všichni k čertu!
Anebo jinak!
Podívám se prostě
na nějaký inzeráty.
Před chalupou rozřezali dva stromy
zavraždili mý jasany
jako dvě rozbitý záchodový mísy
září teď jejich světlý kmeny
uprostřed budoucí stavební parcely
zůstane po nich strašlivá díra
v mym beztak už docela provrtanym srdci
těma chodbama by šlo koukat do vesmíru
naproti teď budou stavět novej barák
nějací cizinci
počkám si
až zasadí svý stromy
jednou jim vypálím ten jejich sad.
poztrácelá jsem
vaši tvář
někde mezi briketami
a běžným kilometrem sněhu
pod převisem ledu
ohrnutým
poztrácela jsem
i vaše rty
jak rokyty v jinovatce chřadnou
a nikde na výsluní nelze
sednout si
mlčet
důsledně
ztrácím i všechny oči vaše
zpytavé záblesky
třpyt
a smeč
by nás přece pozorovala ta můra na stropě
měkce by pokynula jedním tykadlem
křídlama přiklopila Tvá oční víčka
a tak bys nemoh spatřit kdo vlastně jsem
přivázala bych ti ruce k uším
a ty bys mě jen ucítil
na kůži na rtech aniž bys tušil
ráno že někdo v noci s Tebou byl.
Mám začátek a prostřední část
zbytek vymyslím ve vaně
Mám začátek a konec
zbytek vymyslím u večeře
Mám prostřední část
o těžkejch penězích
nechám si zdát
V pondělí
to hodil na papír
v úterý si koupil brýle
ve středu
všechno přepsal
ve čtvrtek
to vydali
v pátek
přišly prachy
v sobotu
přistálo letadlo
nedělní linka
pravidelné zpoždění
Zvuk platby jedine v hotovosti.
Šuflíček pokladne
v samoobsluhe na konci týždňa.
V rurálnej zóne.
(Koniec týždňa je rurálna zóna.)
Cestou domov,
prebrázdiť výsečou Slnka,
zdolať steblo trávy,
prekonať steny kostola.
V nížinách sa nedarí kostihoju lekárskemu
zatiaľ čo zásadité územia neprospievajú jahodám.
“Ukáž mi svoje korene, a ja Ti poviem čo si za rastlinu.”
V Tvojich ušiach sa rozlieha ráno zabudnutých predstáv. Deň začal bez konsenzu.
Nahá jazdkyňa. Dehydrovaná a vybledlá.
Šovinistický impresionizmus.
Jedna z dvoch pohľadníc v samoobsluhe.
Jedna z dvoch výhradných možností.
Ako robiť umenie.
Tak mi to bolo povedané.
Budem mať Kristove roky.
Dozrievam k pochopeniu,
prečo si tak veľa ľudí vyberie z dostupneho sortimentu práve kinder bueno alebo cigarety.
Narodila som sa do světa druhých ľudí.
Nevidím na blízko,
v našom príliš tmavomodrom svete
rozoznávam 3 Dantove peklá
a
jednu realitu.
Peklá sú pomenované:
Algifen,
Prázdno
a
Vizualita.
Poézia je moja najvernejšia migréna.
Uskutočňovať nebo je ťažká drina.
Z perspektívy tmavomodrého sveta
je realita priťažlivým ťažiskom
- zamatovým klincom
zhlboka dýchajúcim
okolo vlastnej osi.
Chcem ju
vedome hladiť
po aj proti srsti.
Asi si zaplatím
kurzy tantrickej masáže.
Po treťom pohári vína
prisahám, že láska je ako bublanina.
A ja,
tentokrát celkom bezhriešne,
vyberám si z tej lásky iba čerešne.
Občas len tak, zo zlozvyku,
hrám sa s kôstkou na jazyku.
Dopila som tmavé víno
a tvrdím, že láska je ako Bombardino.
Premýšľam, či je to ten, ktorého chcem,
kým prstom ochutnávam krém
— len čo ho stihli vyšľahať —
s pohľadom upreným niekam do naha.
Aj keď sa čo najviac činím,
láska je vždy krajšia s iným.
Keď prídu najtuhšie duše stisky,
hľadám lásku ako whiskey.
Najskôr kdesi dlho zreje,
potom píše o nás ľudské epopeje.
Tak po každom dúšku
prepadám viac a viac zdaniu,
že možno raz prepijem sa
až k milovaniu...
Praha po zime
nasolená ako losos
s vyplazeným jazykom
do ktorého sa zamotávajú
nabití chodci
— dromedy napájané Křižíkovou elektrifikáciou
pobehujú sem a tam
Žijú, dýchajú, bojujú.
bitku o kachličky s nádražím
krupobitie schodov
neónové reflexy
a mizerná úroveň sebapoznania
doktor internet púšťa žilou Spotify
prichytená v offline svete
nepatrím nikomu
Nepatrím nikomu!
tak už nepíš tie vulgarizmy
fixkou na líca mesta
červenali by sa...
Pán/Pani a Pán/Pani
cez
dotyk dlaní
držia sa
v nepoznání,
toho čo ich čaká.
Až niekto šepne „Zhasni“
tónom ako v Prévertovej básni,
ostych a ich tiene stína
krehká spiritualita šumivého vína.
Bol horúci, smotanový pondelok
na pobreží bdenia
nahá pokožka naranja-i,
tak pomarančová, ako bola,
čľupla do azúrového mora.
Až to zapenilo.
V spomínanej
oranžovo - tyrkysovej komplementarite
je niečo slastne skryté.
Patrí to Tebe ako aj mne.
Šťavnaté a tajomné.
Chcem to!
Myslím na kúsok pomaranča,
ktorý som Ti nechala,
v jednom zo záhybov a preliačin
prechodnej bundy.
Bez toho aby si o tom vedel.
Myslím na to, ako ho tam nájdeš,
až v něj budeš prechádzať,
zo zimy do leta a späť.
Zo začiatku nasladlo vrtkavý na dotyk,
po chvíli Tvoj spoločník.
[DVB] Deaktivovaná vitamínová bomba,
[KPS] krotká prírodná surovina.
A potom neviem.
To ešte budem musieť ochutnať.
Verím, že napíšeš.
Možno aj Ježiš,
po tom čo vyzbierali sedem košov omrviniek,
rozdával pomaranče.
S úsmevom trhovníka.
Bližšie k neskorému, neskrotnému popoludniu,
ako ktokoľvek z nás.
Predtým sa chvíľu nudil,
omrvinky povievali v tráve.
Začal pozorovať
oblaky a ľudí,
plynúcich a postávajúcich
ako nás dvoch.
Vytiahol primerane ambíciozny pomaranč,
pošúchal ho o rúcho
a podal nám ho.
Vzala som ho ja
po pamäti tela,
lebo dozrieval vo mňe.
A potom som Ti z neho nechala,
v jednom zo záhybov a preliačin
starej známej bundy.
Zavolaj.
K modlitbě
tiché přitáhla si tě
těžká práce.