Rebecca Marten: Aspoň že ta vana je pořád na svým místě

Rebecca Marten anebo jen Rebecca 13, vlastním jménem Melanie Walker Narozena 3. 2. 1971 v Londýně, vyrůstala v Čechách u svých prarodičů. Většinu života prožila v Praze, s občasnými úniky do jiných koutů Čech a Moravy. Měla silné pouto k Andělu a ke Žďárským vrchům. Roku 1989 maturovala na Gymnáziu Jana Nerudy. Studium oboru Pozemní stavby a architektura na Stavební fakultě ČVUT zahájila téhož roku, ale kvůli vážnému psychickému onemocnění ho v roce 1994 přerušila a již nedokončila. Profesně působila v oblasti stavebnictví a telekomunikací.

Vychovala syna Fabiána.

Na literární scéně se začala výrazněji prosazovat od roku 1999 díky literárnímu webu Písmák, kde s přestávkami působila osmnáct let jako redaktorka poezie.

V roce 2005 získala Cenu Waltera Sernera za povídku Den podle želvy. Její sci-fi/fantasy román L’andelau se úspěšně umístil v Ceně Karla Čapka. Básně byly zařazeny do Antologie české poezie II. díl (1986–2006). Texty Jídlo versus Larry Flynt a Oběti doby byly oceněny zvláštní cenou poroty na prvním ročníku Festivalu experimentální poezie Bohémia (2002) a publikovány v Salonu – literární příloze deníku Právo. Dále publikovala například v Almanachu Wagon, v periodiku Téma a ve výběru Taxus Bohemica.

Za svého života vydala jedinou knihu – sbírku Jídlo versus Larry Flynt, která vyšla v edici Antipolis (Petr Vaněk) vlastním nákladem.

Po dobu tří let byla členkou poroty Ceny Josefa Škvoreckého za nejlepší vydanou prózu v ČR. Vedla rubriku pro dorost v časopise Everwood, určeném pro dětské domovy. V roce 2021 zahájila první ročník literární soutěže Bořetické pero, který už nestihla dokončit.

Během své literární dráhy zorganizovala několik festivalů autorského čtení, které se zapsaly do povědomí jako neformální, progresivní a přitom pečlivě připravené akce. Setkávali se na nich básníci z celé republiky, často v dialogu s dalšími uměleckými obory, jako je hudba či výtvarné umění.

Na počátku roku 2022 se pod vlivem svého onemocnění dobrovolně rozhodla odejít z tohoto světa.

Uvedené básně jsou z knihy Deteky, kterou vydalo Nakladatelství Igor Indruch (www.indruch.cz) ve Valašském Meziříčí v roce 2025. Na tomto bloku spolupracoval redaktor knihy Jan Zbořil.

Silvestr 2000 

“Abych řekl pravdu,  

nic už mě k tobě netáhne.  

Jedině ten kluk.  

To je jediná věc, která mě drží”.  

Řekl mi můj muž  

po 6 letech  

asi tak, 

jako kdyby mi chtěl říct,  

že ještě musí dojet pro benzín. 

“Dáme tomu čas  

a já se podle toho zařídím”, 

řekla jsem mu na to.  

A pak jsme se bavili  

nad kalendářem.  

“Prostě v tom lítám”, 

pokračoval po chvíli  

“a nevím co s tím,  

ale jedno ti řeknu:  

v posteli seš lepší.  

Vlastně jsem od tebe  

takovouhle reakci nečekal.  

Vždycky jsi byla tolerantní”.  

Brousím na internetu  

a hledám  

s kým budu zvracet  

na silvestra roku 2000. 

Milostný vzdechy v červenejch autech 

Dusno a stres po pátý odpoledne 

Praha se zalyká vlastní špínou 

a potem tak, že milostný vzdechy  

v červenejch autech nikdo neslyší 

Zběsile řadíš a vztekáš se 

“ty čuráku!” slyším tak často 

že se nestačím divit  

Ha, tolik čuráků po městě?

 

A píču jsme nepotkali ani jednu?

Silvestrovský přípitek

míjela jsem tě polonahá

a ucítila vůni…

hm… chutnala…báječně

… ze všech…stran

… i… uvnitř…

. . .

. . . . . .

. . . . . . . . .

pak mě neslyšně oslepila tvá horkost

něžná

sametová

stékající

z mých očí

do našich úst

oba jsme se smáli

a já si běžela

smýt z obličeje

ročník 71

Dámo s kloboučkem

Co vlastně vím?

Rozvrzaná místa máslem natíráš

ošklivá káčátka se smíchem pusinkuješ

wallstreetské, narozdíl ode mne, necháváš na pokoji

ech! jsem nepoučitelná, zabedněná ovce bečící u lávky, 

kterou jsi obrátila

netušíš, jak ráda bych v tvý kolonii zůstala po škole... 

ach... vysmívaná hodino rodičovství

nepokradeš, nesesmilníš... zdalipak hřeší někdy tvoje dvojitá schránka? 

no, řekni! snad se nestydíš?

anebo neříkej, nechci to slyšet, 

v mých představách nosíš podvazkovej pás, dámo s kloboučkem.

Někteří lidé vědí naprosto přesně, co chtějí.

Nevím zda bohudík či bohužel k nim nepatřím.

Někteří lidé vědí zcela jistě, co se jim líbí.

Nevím, jestli se mi  dnes nelíbí něco,

co se mi časem už líbit nebude.    A naopak.

Někteří lidé si myslí, že o mě vědí úplně všechno.

Já sama nevím, co mě napadne zítra ráno.

Ale když mám před sebou dvě rovnoběžné ulice,

vím určitě, že se vydám tou, kde je více stromů.

Slunce je poněkud pomíjivá priorita.

Rozhodnutí 
aneb 
alespoň něco bych měla napsat pro mého syna

Pracuji nepřetržitě

již čtyři měsíce

v průměru

11 hodin denně

v příjemném prostředí

vaší firmy.

Autocad

Office

Photoshop

Access

všechno

díky vám skvěle funguje.

Vůně stromů a zeleně 

proniká do kanceláří

a majitel areálu

pečuje o rozkvetlé záhony.

Nové bílé vozy jsou

pohodlné

a mezi spolupracovníky

jsem našla

přátele

jen

ibuprofeny

na bolest hlavy

už nezabírají

a začínám se bát

chvíle

kdy se mě syn

zeptá

jestli přijdu zítra

domů na návštěvu.

Nemám sílu.

Nemám už sílu

v tomto stavu

ani spustit

tlačítkem

FEAT

natožpak

Mechanical Desktop.

Nezlobte se

ale déle už

před Vámi

nemohu tajit

že za poslední

čtyři dny

jsem skoro nic

neudělala.

Rozhodnutí

jak nakládat

s vyčerpanými

zaměstnanci

ponechám

částečně

na Vás.

Magoři

Všichni lidi jsou magoři

jen zvířata, kytky a děti jsou normální živý bytosti

magory rozlišuju na kladný, záporný a přelévající se

opravdový magory a ty levý 

pak jsou ještě magoři na entou

nekoneční magoři

non plus ultra

a magoři absolutní

v práci mám vedle sebe několik magorů

a jednoho magora na entou

šéf je nekonečnej magor

dodavatelé jsou záporný magoři

a klientela jakbysmet

obchody jsou plný magorů

v multikinech jsou magoři non plus ultra a to na obou stranách

ještě že v divadle jsou nejčastěji magoři absolutní

i na internetu se to magorama jen hemží

jen těch absolutních je někdy málo

sama magořim taky

s magorem žiju

a mý dítě se pomalu ale jistě mění v dalšího magora

jen kytky u mě doma jsou furt normální

a želva spí ve sklepě

a neví že patří rodině magorů

žijící ve světě plném magorů na entou

magoři z vesmíru to sem nemaj daleko,

ale bohužel je moc nezajímáme

z jejich hlediska jim přijdeme normální

jako kytky a zvířata nám

nechávaj nás množit se

a magořit na pokoji

nestojíme jim absolutně za řeč

RO (zko) ŠÁDA 

Myslím na palmy 

rozzuřené deštníky 

umělohmotné žluté bójkopyje 

nenaplněné amfory 

žraločí tlamy 

a... 

...zahlcené stíny 

v odraze zrcadla 

dva stromy 

propletené větve 

za záclonou 

RO (zko) ŠÁDA 

na šachovnici  

z parket 

Když mě držíš za krk  

Znáš moje myšlenky 

ale stejně chceš nakonec vlastnit 

něco hmatatelnýho 

alespoň na chvíli 

určovat směr 

kterým se budu dívat na svět 

kolem sebe  

kolem nás 

je zimní velkoměsto 

a mráz 

se snaží dostat všude 

jen na zapovězený území 

velikosti tvý dlaně 

nemůže proniknout 

když mě držíš za krk

Moje průsery... omlouvám se...

Tyhle euforky a rozhozený mánie

jednou mě to zničí

kdybyste věděli

co všechno jsem tentokrát provedla!

tak předně jsem vyhodila z bytu Járu

a tvrdila mu, že máme malej byt

načež jsem prckův pokoj nechala Indiánovi

jen tak

než se k nám nastěhuje regulérní nájemnice

na Valentýna jsem obvolávala všechny možný chlapy

co je mám v mobilu a děsila je tím

jestli si nechtěj jen tak zčistajasna zašukat

číslo Jirky D. jsem dokonce přenechala dalším rozjařeným kamarádkám

přičemž ho flirtováním prý pěkně zdržely od práce 

a přišel o podstatnou část kreditu

další mail mi přišel dneska – stihla jsem k sobě domů pozvat Tomáše V.

kterej je dávno ženatej

teď se teprve vrátil ze zimní dovolený 

a ta moje euforka ho minula o týden

chce mě vzít za slovo a těší se, že si to se mnou rozdá, 

čistě nezávazně

teď nevím, jak to mám zahrát do autu a jak se omluvit

a nejen proto, že v bytě žádné volno není

Jára těch čtrnáct dní přežil u ségry, která čeká druhý dítě

a v práci mu pro jistotu nabídli ubytovnu

jenže to mělo háček, musel kvůli tomu vstoupit do odborů

což v tom rozrušení udělal

teď mu budou kvůli mně strhávat 1% z platu

v bytě jsme nakonec čtyři místo tří.

Chápejte, že vy jste z toho vyváznuli ještě celkem obstojně...

Největší potěšení, nejkrásnější pýcha

Přišel do pokoje

vklátil se

a jeho oči se ptaly

rozpačitě

můžu?

a myslely tím

můžu ještě?

a moje rozpačité

můžeš

rozehrálo jiskry

vzájemné

na obou stranách

Složil se do mě

zabořil čenich

a nohy mu visely

už jako psovi

Objala jsem ho

a foukala mu pusou

horko do vlasů

a lekla se

toho

že jeho ruce

už nejsou dětské

a lekla se toho

jak moc je to příjemné

a lekla se toho

jak málo času mi zbývá

než si ho najde

první holka

Slunce na střeše 

Večerem slunce po zimě nadržený  

dychtivě olizuje navlhlý prach.  

A jazykem přejíždí mazlivě a něžně  

vysvlečený plechy a pravý pálený hřebenáče. 

Pak křehká ruka v kapse natržený.  

A v očích řeka zakrývá strach.  

Někam mi ujíždíš a v labutím peří běžně dovádějí blechy.  

Jedna tam přes druhou skáče.

Emancipace 

Další posranej pátek. 

Manžel u jedný ženský, 

miláček u druhý. 

A já jsem prej tolerantní. 

Spíš jsem blbá. 

Díky bohu, že můj syn o ničem neví. 

Usmívám se na něj. 

Cpe se kupovaným kuřetem  

a poslouchá malou čarodějnici. 

Posranej život! 

Proč já?  

Proč? 

Aspoň že ta vana je pořád na svým místě, 

a taky štěstí, že neprasklo  

vodovodní potrubí. 

Víc jak měsíc jsem byla hodná holčička, 

ale dneska ať jdou všichni k čertu! 

Anebo jinak! 

Podívám se prostě  

na nějaký inzeráty.

Vypálím sad!

Před chalupou rozřezali dva stromy

zavraždili mý jasany

jako dvě rozbitý záchodový mísy

září teď jejich světlý kmeny

uprostřed budoucí stavební parcely

zůstane po nich strašlivá díra

v mym beztak už docela provrtanym srdci

těma chodbama by šlo koukat do vesmíru

naproti teď budou stavět novej barák

nějací cizinci

počkám si

až zasadí svý stromy

jednou jim vypálím ten jejich sad.

Poztrácelá

poztrácelá jsem

vaši tvář

někde mezi briketami

a běžným kilometrem sněhu

pod převisem ledu

ohrnutým

poztrácela jsem

i vaše rty

jak rokyty v jinovatce chřadnou

a nikde na výsluní nelze

sednout si

mlčet

důsledně

ztrácím i všechny oči vaše

zpytavé záblesky

třpyt

a smeč

Ve skutečnosti...

by nás přece pozorovala ta můra na stropě

měkce by pokynula jedním tykadlem 

křídlama přiklopila Tvá oční víčka

a tak bys nemoh spatřit kdo vlastně jsem

přivázala bych ti ruce k uším 

a ty bys mě jen ucítil

na kůži   na rtech   aniž bys tušil

ráno   že někdo v noci s Tebou byl.

. . .

Tomáš Přidal: Mám začátek a prostřední část...

Tomáš Přidal

Mám začátek a prostřední část

zbytek vymyslím ve vaně

Mám začátek a konec

zbytek vymyslím u večeře

Mám prostřední část

o těžkejch penězích

nechám si zdát

V pondělí

to hodil na papír

v úterý si koupil brýle

ve středu

všechno přepsal

ve čtvrtek

to vydali

v pátek

přišly prachy

v sobotu

přistálo letadlo

nedělní linka

pravidelné zpoždění

(Cit. z: Přidal, Tomáš. Čalouník. Brno: Druhé město – Martin Reiner, 2019.)

. . .

Katarína Bakošová: Narodila som sa do světa druhých ľudí

Katarína Bakošová (* 1993) je multižánrový, výrazně nedělní člověk. Programování a datovou analýzu vyvažuje uměleckými aktivitami. A naopak.

Poezie je “její nejvěrnější migréna” od dob matematických studií na UK v Praze, kde zůstala. Občas něco pošle do open callu nebo přispěje do antologie, například do Revue Prostor, Toto je môj coming out, Souterranians a dalších. V kolektivu Alica Minar & col. spolu-tvoří multižánrová díla na pomezí současného tance, fyzického a objektového divadla. Zaměřuje se na dramaturgii, výzkum a autorské texty. Kromě kurátorství symposia Dancetopia také spolupořádá festival Den poezie.

Na čteních jste ji mohli potkat i v klarinetově-poetické formaci Obohrané básně. Její básně vycházejí z nutnosti a hravosti zároveň. Vášnivě podporuje bezpečný prostor pro smysluplné interakce. Zajímají ji kolektivní a autorská čtení.

Foto: Soňa Pokorná, připravil Josef Straka

Kristove roky, datované 6.9.2025

Zvuk platby jedine v hotovosti.

Šuflíček pokladne

v samoobsluhe na konci týždňa.

V rurálnej zóne.

(Koniec týždňa je rurálna zóna.)

Cestou domov,

prebrázdiť výsečou Slnka,

zdolať steblo trávy,

prekonať steny kostola.

V nížinách sa nedarí kostihoju lekárskemu 

zatiaľ čo zásadité územia neprospievajú jahodám.

“Ukáž mi svoje korene, a ja Ti poviem čo si za rastlinu.”

V Tvojich ušiach sa rozlieha ráno zabudnutých predstáv. Deň začal bez konsenzu.

Nahá jazdkyňa. Dehydrovaná a vybledlá. 

Šovinistický impresionizmus.

Jedna z dvoch pohľadníc v samoobsluhe.

Jedna z dvoch výhradných možností.

Ako robiť umenie.

Tak mi to bolo povedané.

Budem mať Kristove roky.

Dozrievam k pochopeniu,

prečo si tak veľa ľudí vyberie z dostupneho sortimentu práve kinder bueno alebo cigarety.

Narodila som sa do světa druhých ľudí.

 

Tmavomodrý svet

Nevidím na blízko, 

v našom príliš tmavomodrom svete

rozoznávam 3 Dantove peklá

a 

jednu realitu.

Peklá sú pomenované:

Algifen,

Prázdno

a

Vizualita.

Poézia je moja najvernejšia migréna.

Uskutočňovať nebo je ťažká drina.

Z perspektívy tmavomodrého sveta

je realita priťažlivým ťažiskom

- zamatovým klincom 

zhlboka dýchajúcim

okolo vlastnej osi.

Chcem ju 

vedome hladiť

po aj proti srsti.

Asi si zaplatím

kurzy tantrickej masáže.

 

Červeň v lícach

Po treťom pohári vína 

prisahám, že láska je ako bublanina.

A ja, 

tentokrát celkom bezhriešne, 

vyberám si z tej lásky iba čerešne.

Občas len tak, zo zlozvyku, 

hrám sa s kôstkou na jazyku.

Dopila som tmavé víno 

a tvrdím, že láska je ako Bombardino.

Premýšľam, či je to ten, ktorého chcem,

kým prstom ochutnávam krém 

— len čo ho stihli vyšľahať —

s pohľadom upreným niekam do naha.

Aj keď sa čo najviac činím, 

láska je vždy krajšia s iným.

Keď prídu najtuhšie duše stisky, 

hľadám lásku ako whiskey.

Najskôr kdesi dlho zreje, 

potom píše o nás ľudské epopeje.

Tak po každom dúšku 

prepadám viac a viac zdaniu,

že možno raz prepijem sa 

až k milovaniu...

 

Naspäť v meste  

Praha po zime 

nasolená ako losos  

s vyplazeným jazykom

do ktorého sa zamotávajú 

nabití chodci 

— dromedy napájané Křižíkovou elektrifikáciou 

pobehujú sem a tam 

Žijú, dýchajú, bojujú.  

bitku o kachličky s nádražím

 

krupobitie schodov

neónové reflexy  

a mizerná úroveň sebapoznania

doktor internet púšťa žilou Spotify  

prichytená v offline svete 

nepatrím nikomu

Nepatrím nikomu!  

tak už nepíš tie vulgarizmy 

fixkou na líca mesta 

červenali by sa...

  

 

Pomaranč

Pán/Pani a Pán/Pani

cez

dotyk dlaní

držia sa

v nepoznání,

toho čo ich čaká.

Až niekto šepne „Zhasni“

tónom ako v Prévertovej básni,

ostych a ich tiene stína

krehká spiritualita šumivého vína.

Bol horúci, smotanový pondelok

na pobreží bdenia

nahá pokožka naranja-i,

tak pomarančová, ako bola,

čľupla do azúrového mora.

Až to zapenilo.

V spomínanej 

oranžovo - tyrkysovej komplementarite

je niečo slastne skryté.

 

Patrí to Tebe ako aj mne.

Šťavnaté a tajomné.

Chcem to!

 

Myslím na kúsok pomaranča

Myslím na kúsok pomaranča,

ktorý som Ti nechala,

v jednom zo záhybov a preliačin

prechodnej bundy.

Bez toho aby si o tom vedel.

Myslím na to, ako ho tam nájdeš,

až v něj budeš prechádzať, 

zo zimy do leta a späť.

Zo začiatku nasladlo vrtkavý na dotyk,

po chvíli Tvoj spoločník.

[DVB] Deaktivovaná vitamínová bomba,

[KPS] krotká prírodná surovina.

A potom neviem.

To ešte budem musieť ochutnať.

Verím, že napíšeš.

Možno aj Ježiš,

po tom čo vyzbierali sedem košov omrviniek,

rozdával pomaranče.

S úsmevom trhovníka.

Bližšie k neskorému, neskrotnému popoludniu,

ako ktokoľvek z nás.

Predtým sa chvíľu nudil,

omrvinky povievali v tráve.

Začal pozorovať 

oblaky a ľudí, 

plynúcich a postávajúcich 

ako nás dvoch.

Vytiahol primerane ambíciozny pomaranč,

pošúchal ho o rúcho 

a podal nám ho.

Vzala som ho ja

po pamäti tela,

lebo dozrieval vo mňe.

A potom som Ti z neho nechala,

v jednom zo záhybov a preliačin

starej známej bundy.

Zavolaj.

. . .

Zdeněk Volf: K modlitbě...

Zdeněk Volf

***

K modlitbě

tiché přitáhla si tě

těžká práce.

(Cit. z: Volf, Zdeněk. Dospávám úplněk. Dobrý důvod, 2025.)

. . .

Gregory Corso: Děsivě ztracený v přítomnosti

Gregory Corso (26. 3. 1930 – 17. 1. 2001) se narodil v Greenwich Village v New York City. Byl umístěn v mnoha náhradních rodinách a jako dospívající si odpykával trest v nápravných zařízeních a věznicích v New Yorku a ve Vermontu. Jeho celoživotní přátelství s Allenem Ginsbergem začalo v roce 1951 po jejich setkání v baru v Greenwich Village, krátce po Corsově propuštění z nápravného zařízení v Clintonu. V letech 1954–1955 sídlil v Cambridge, Massachusetts, mezi přáteli z Harvardu a Radcliffeu, a v Poetʾs Theatre se spřátelil s Frankem OʾHarou a Bunnym Langem. Tam v roce 1955 vyšla jeho první sbírka Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady on Brattle and Other Poems). Jako původní člen beat generation spolu s Ginsbergem, Herbertem Hunckem, Williamem S. Burroughsem a Jackem Kerouakem se Corso stal veřejnou postavou a básníkem se značnou popularitou. V roce 1965 byl pozván, aby přednášel na SUNY v Buffalu, ale byl propuštěn ihned po příjezdu, když odmítl podepsat slib věrnosti vládě Spojených států. Žil kočovným životem, svůj čas dělil mezi New York, San Francisco, Paříž, Řím a Athény. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století byl členem učitelského sboru v oboru poetiky na Narópově institutu v Boulderu. Zemřel na rakovinu prostaty v lednu 2001.

Českým čtenářům Corsovu poezii (plus jednu divadelní hru) představil již roku 1963 překladatel Jan Zábrana. Postupně zde vyšly tři výbory poezie – Mokré moře (Odeon, 1964, 1988), Jak neumírat (Maťa, 2000) a Zlatá tečka (Maťa, 2024) – a experimentální román American Express (Votobia, 1998). Nejznámějšími básněmi se staly „Vlasy“, „Manželství“, „Moc“, „Bombo“, „Armáda“, „Americký způsob“ nebo „Spontánní rekviem za Indiána“.

Vybrané texty jsou z knihy Zlatá tečka, která shrnuje poslední tvorbu Gregoryho Corsa. Básně ležely v rukopisech přes dvacet let, než mohly přičiněním Raymonda Foyeho vyjít knižně. Do češtiny přeložil a profil připravil Luboš Snížek.

„Děsivě ztracený v přítomnosti“

Děsivě ztracený v přítomnosti

už nemůžu vyběhnout z domu

a jít za svým nejlepším přítelem 

– nedávno umřel

Mám tu matku 

přísahala, že se o mě postará

ale já ji neznám

Potkal jsem ji až 

po 67 letech života

– bydlí daleko, v New Jersey

Nevím, co dělat na ulici

kam jít…

Lidé, život – všechno je jiné

Skoro nikoho neznám

Staré knajpy, některé pryč, v ostatních cizinci

Občas si popláču pro svoje mrtvé kamarády

občas jen tak bez důvodu

Cítím se zmítán vinou

vinou za nějaký nevědomý hřích

který jsem snad ani nespáchal

Nešlo ani tak o to, že jsem zklamal svoje přátele

ale o to, že sebe

To až později jsem si hořce uvědomil

že tyhle přátele mi seslal sám bůh

Po životě bez lásky

mě milovali tihle andělé bez křídel 

Lásky neznalého, zmateného

nevědomého si svého osudu

Přikázal Bůh: „Jdi a miluj nemilovaného?“

Uběhl rok

a tolik smrtí za ten rok

ukončilo život, kterému jsem dávno přivyknul –

Tenhle nový život

oloupený o všechny známé věci

vypadá, jako kdybych umřel

a pak se zase vrátil přímo do života

do světa, o kterém nevím nic –

„Tučňáci a medvědi…“

Tučňáci a medvědi ať mi klidně ušáky potrhaj

a tuleni ať se válí v posteli jak úhoři v sudu od nafty

Jestli začne kosa, v plechovkách sníh povařte a zapějte Haj-hou!

Jestli ti na iglú eskymáci zaklepou

řekni jim, vemte si svůj tuleního masa smrad a padejte –

Já nestojím o ty arktický sračky; co s pastmi lovců kožešin

a soboly bez tlapek, který si kvůli svobodě uhryžou

… hnus, a ten můj rozbordelenej srub

Nikdy mě nenapadlo vstát a poklidit;

to je ale binec! tulení kůže, krvavý zuby

ledních medvědů hromada, dokud z nich nenadělám korále;

ale jak, musím vyvrtat díry do zubů;

nemám vrták! Měl jsem zůstat doma;

dobrý ale je: Nechce se mi umřít –

„Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš…“

Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš 

Svoje srdce jsem měl vždycky na dlani

Mě spousta věcí uvádí do rozpaků

ale i tak se o ně nestarám

Jsem otevřená kniha

až na tu jednu stránku

kterou jsem vytrhl a dávno spálil

Stejně už mám na kahánku

Většina mých přátel je pryč

Nemyslím, že by bylo k něčemu

kdybych pustil to jediné, co vím

Aspoň to jediné bych si měl nechat pro sebe

a proč si pyšně namlouvat

že by to někomu k něčemu vůbec bylo?

„Mám chuť napsat nádhernou báseň…“

Mám chuť napsat nádhernou báseň

skvostnou, shakespearovsky skvostnou báseň    

Mám ten krásný vědoucí pocit

Mám tu moc

Takovou, jakou moji mrtví přátelé básníci už nemají

Byli to velcí básníci

Všichni velcí básníci jsou mrtví

Cedule taverny U mořské panny piští 

jako myš chycená ve dveřích vrzajících ve větru 

kdy s každým zapištěním na pant kapka krve skápne

Ti v sametových oblecích mají botu na barové trnoži

„Jas ze vzduchu padá“ byla tvoje nejlepší  

a „Jako hora másla; laciný jak vejce“ tvoje

Bylo to sem a tam

Každý básník recitoval nejlepší verše těch ostatních

Kdy zjistím, že už jsem na tohle moc starý?

Nijak to neřeším

Nabízí se to

Beru to

čistě jako ruskou ruletu

Zatím jsem ještě živ

A tak se nad sebou ustrnu

Ale copak?

Celý svůj básnický život

jsem práskal sám na sebe!

„Jak se zbavit strachu...“

Jak se zbavit strachu

bezejmenného, útroby svírajícího strachu?

Tvrdit, že se cosi stalo ve jménu strachu

je zastření mysli; strach je bezejmenný

... hluboký dechberoucí pocit; nedefinovatelný –

Stvořil strach Boha?... prvotní člověk, když nabyl vědomí

měl takový strach z toho, co v něm ty kalné vlhké dny vzbuzovaly

že stvořil krajní mez a nazval ji Bohem –

„Lpěl jsem na Kráse…“

Lpěl jsem na Kráse

když inspirovala

Poslechl jsem

a přec, co vytrysklo, krásné nebylo – 

Mířil jsem na vinu

jako šipkami na terč:

Trefil jsem pýchu –

Ze Zapření se ruka třese

Spíš Víra to byla

než její nedostatek

co mi dala cíl & směr i bez terče –

Vědění bez Víry je nevyvážená šipka

Víra drží pírka rovně

Její šipka činí oko dokonalým

Moudrost poučená trefí do černého – 

„Čtenáři, když ke mně přicházela poezie…“

Čtenáři, když ke mně přicházela poezie

nikdy jsem nemyslel na tebe

Byl jsem sirotek

mně matkou byla Múza

Byl jsem chovanec Církve

Byl jsem svěřován chudým

rodinám bez lásky; bylo jich 6;

každá pro mě měla jen tmavý pokojík

Mým jediným společníkem byla moje představivost

Tehdy jsem to nevěděl 

ale teď už vím

narodil jsem se Múze

… to proto jsem byl v životě tak zlý na básníky

chtěl jsem Ji mít jen pro sebe

Jediní básníci, které jsem měl kdy rád, byli ti mrtví

Nikdy mi nepřišlo

že by to tvrzení bylo arogantní

Moc dobře vím

jaké to je zažít zrození básně

ten nevýslovný, ó Bože, ten nevýslovný pocit

Víro, zbožňuju tě, tvoji spásu –

Bylo to v době světové krize

narodil jsem se do ní jako sirotek

chovanec katolické církve

Od narození až do 10 let

jsem byl vždy na dva roky nebo míň svěřen

6 chudým podivným rodinám bez lásky –

Jednou za rok mě navštívil jeden chlap

Seděl vzpřímeně, s tvrdým pohledem,

mluvil s mými nevlastními rodiči

… na mě se skoro nepodíval;

po kafi si řekli na shledanou;

než odešel, vešel se mnou do pokoje

… zavřel za sebou dveře a plesk, plesk

dvě štiplavé facky.

„Chovej se slušně,“ přikázal a odešel.

Až po letech jsem zjistil, že to byl můj táta.

Trestal mě za to, že jsem na sebe zvrhl 

pudink, ještě horký! před 8 měsíci,

za něco, za co už jsem potrestaný byl!

Nenáviděl jsem ho, když odcházel z pokoje.

A bál se dne, až za rok zas přijde ten návštěvník –

. . .