Přinášíme výběr z nové sbírky Tomáše Procházky Stellio maior. Stejně jako kniha samotná, i výběr je rozdělen do dvou částí: Malá Paříž a Stellio maior. Oba texty čerpají inspiraci z místa, kde se autor narodil, ale podle jeho slov spolu více nesouvisí.
Přízračný Kamenický Šenov, zašlá sláva a bohatství sklářského města, současný obraz pohraničí, paměť krajiny, stopy po německo - českých vztazích, secesní továrna Eliáška - to vše prostoupí v druhé části knihy až psychedelická atmosféra.
Tomáš Procházka je nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V letech 1999-2015 působil v souboru Buchty a loutky. V roce 1998 založil hudební skupinu B4, se kterou získal v roce 2012 a 2019 cenu Vinyla v kategorii Album roku. V roce 2005 spoluzakládal uměleckou skupinu Handa Gote research & development, se kterou připravil přes dvě desítky divadelních projektů, několik výstav a intermediálních projektů. Jako hudebník a zvukový designér spolupracoval s mnoha divadly i filmaři, věnuje se rozhlasovému dokumentu i radioartu. Spolu s Petrem Ferencem organizoval v letech 2010-2020 koncertní sérii Wakushoppu, zaměřenou na scénu volné improvizace. Je členem mezinárodního sdružení pro Art Brut ABCD, založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives.
Působí jako pedagog v kabinetu režie na pražské KALD DAMU. Od roku 2019 je programovým ředitelem divadla Alfred ve dvoře. Jako žurnalista přispívá do periodik A2, HIS Voice a Svět a divadlo. Jeho texty vyšly v revue Skutečnost a nakladatelství Balbineum právě vydává jeho knihu Stellio Maior.
Připravila Bernardeta Babáková.
Malá Paříž
***
Do požární nádrže dole ve vsi
nasypali chlapi z pytle modrou skalici.
Chcíplé žáby vylovili síťkou k tomu určenou
a hodili do škarpy.
Voda už po dvou dnech ztratila mléčný zákal.
Vyšlo slunce a opírá se do modré hladiny.
Country skupina z vedlejší vesnice
ladí nástroje.
***
Na lesních cestách
se stačí zastavit
a rýpnout klackem do země.
Hned se objeví kusy skla.
Někdy člověk v lese zakopne
o kus sklářské pánve
rozbité možná kdysi před válkou.
Staré krámy a rezavý šunt všude.
Ale houby tu prý rostou jen u vodárny.
***
Na smetišti už žádné smetí není.
Vlastně se tomu místu už ani neříká smetiště.
My místní ale víme,
že pod tím nevzhledným kopcem
u viaduktu
leží navezené zbytky starého světa.
Dokonce možná několika světů
ve vrstvách nad sebou.
***
Tady nahoře je všechno z čediče,
z kusů vyvřelých kamenů.
Podezdívky či okrasné skalky.
z trčících kamenných sloupků.
O pár set metrů dál
mají už domy pískovcová podezdění
a zdi složené z pískovcových bloků,
kterým se říká štuk.
Kvádry vyřezané ze dna prvohorního moře
jsou populární
zvlášť u chalupářů.
Moře tu bylo dlouho, až do druhohor,
a nebylo tenkrát ještě
ani české ani německé.
Říká se, že bylo krásné.
***
Eternit vymyslel nějaký rakouský inženýr
a podle názvu měl vydržet věčně.
Věčnost má ovšem v našich krajích
krátké trvání.
Navíc se vysloužilý eternit
musí ekologicky zlikvidovat,
jelikož je prý karcinogenní.
Platit za ekologickou likvidaci
se chce ale málokomu.
Občas někdo celou starou střechu zahrabe v lese.
Eternit tady měl na střeše každý.
Lesní hroby bez křížů s karcinogenní náplní.
Stellio maior
Přespolní
Vás už jsem někde viděl,
zkoušel to na dvě místní dámy jeden přespolní.
Ať vám polévka nevystydne,
řekla ta mladší
a ta starší povídá:
Máte rád morek z lidských kostí?
Někdo se nad ním ofrňuje,
ale já si dám říct vždycky!
Do večerního bzikání cvrčků zapípal někomu mobil.
Společnost pomalu míjela skupina cyklistů
v komicky žlutých dresech.
Rukavice
Místní kutil pan Erich pojal plán
vyrobit funkční ponorku
a prozkoumat s ní místní vodní rezervoár,
o kterém se vypráví, že je v něm ukryto zlato.
Že jsou tu všude ještě od války poschovávány
různé poklady,
není v okolí žádným tajemstvím.
Zhotovil tedy nejprve na zkoušku
prototyp ponorky v měřítku 1:48,
do kterého se vešla tak akorát kožená rukavice.
Ta měla sehrát roli statečného potápěče,
ale i ona nakonec odmítla ponorku obsluhovat
a potopit se na dno místního rybníčku
pokrytého žabincem.
Pyšně odkráčela na svých pěti kožených prstech
a už ji nikdy nikdo neviděl.
Hubert vzpomíná
Pušková střelnice
byla kus cesty tady tou ulicí nahoru,
v bývalé spolkové budově.
A vedle bydlel policajt,
v tom parčíku, co možná nebyl parčík,
ale možná jen takový štráf zeleně,
jako nějaký květináč.
Tam jsme si tenkrát s kamarády postavili chýši
z hovězích kůží, starých lopat
a zlomených krumpáčů.
Měli jste vidět,
jak se z nich hřbitovní hlína drolila
ještě pěkných pár let.
Daemon meridianus
Démon poledne tu vždy řádil jak černá ruka,
zvlášť v horkých letních měsících.
Píše se o tom samozřejmě i v místní kronice,
což by každý mohl relativně snadno zjistit,
kdyby se jí ovšem někdy uráčil alespoň otevřít.
A tak když slunce zažhnulo přímo nad hlavou,
odhazovali automechanici náhle své univerzální klíče
a šroubováky z chrom-vanadové oceli
a vybíhali z dílny převlečeni za avantgardní umělce
či za zpěváky polské populární hudby.
Prodavačky ze samoobsluhy si lehaly na koleje
a obličej si přikrývaly straými výtisky
100+1 zahraničních zajímavostí.
Takto připraveny čekaly na smrt
pod koly diesel-elektrické lokomotivy.
Restauratéři vylévali vzácná alsaská vína
do kanálu před provozovnou
a s pláčem se vrhali do kašny na návsi,
v naději, že utonou.
Jediný místní policista obcházel obec
a všem se omlouval
za jím způsobená příkoří
i za všechny další věci.
Třeba za následky globálního oteplování,
kterému dostatečně nepomáhal čelit.
Potetovaní recidivisté štkali ruku v ruce
uprostřed náměstí
nad strašlivým nedostatkem
vkusu místních obyvatel.
Nikdo tu nemá kouska smyslu pro krásu!
vyráželi přerývaným hlasem
a v ruce křečovitě svírali
ohmataný svazek Hegelových spisů.
Odpoledne, když slunce zašlo za mraky,
bylo všechno zas jako dřív.
