Petr Pálenský
***
Jen jednu vadu má ta Kamenka,
že je tak kapesní, tak malinká.
O kapku větší kdyby chtěla být.
Aby se v ní dalo zabloudit.
Jak ve Stínadlech,
kdyby je zfilmoval David Lynch.
Petr Pálenský: Jen jednu vadu má ta Kamenka…
středa 28. ledna 2026
(Cit. z: Petr Pálenský, báseň z knihy
Pavel Sobek: Přes horizont událostí jdeš sám
neděle 25. ledna 2026
Pavel Sobek (* 1973) se narodil v Opavě, žije v Roztokách u Prahy. Vydal tři básnické sbírky (Sbírka milostných dásní, Princové jsou na koksu, Za nocí) a je ideovým autorem knihy Klub osamělých srdcí pana Vajíčko, povídek z reklamního prostředí. Je kytaristou pražské formace Zed Jones a zakladatelem hudebního projektu Kayapa. S ním vydal loni na podzim album Když se zeptáš, ze kterého je část vybraných textů. Další část představuje volná tvorba od poslední sbírky Za nocí.
Živí se jako textař a idea maker a je autorem řady komunikačních kampaní, namátkou pro Českou filharmonii, Amnesty International, ale i pro komerční subjekty, například Fio banku nebo Radegast.
Kromě psaní a skládání muziky točí i režíruje. Je držitelem několika mezinárodních ocenění za scénář k ekologickému animovanému filmu Lednice (the Fridge), který připravoval společně s animátorkou a ilustrátorkou Lucií Štamfestovou.
4 ráno
Město se budí jako ospalý drak,
z komínů včerejší splín pomalu stoupá,
můry si rentgenují křídla na lampách,
na starý loďce bílá labuť se houpá.
A když chceš vědět, kam vlastně jdem,
roztáhnu ruce odtud až sem.
A když se zeptáš, říkám, že vím,
jsou čtyři ráno, bude to tím.
A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,
jenom se směju, začíná den,
a když máš starost, co vlastně já,
dlouze se dívám, to všechno se zdá.
Rozlitý kafe tančí na kostkách,
schody vzhůru vedou a pak se ztrácej,
od stěn se odrážejí hlasy v uličkách,
těch co odcházej i těch co se vracej.
A když chceš vědět, kam vlastně jdem,
roztáhnu ruce odtud až sem.
A když se zeptáš, říkám, že vím,
jsou čtyři ráno, bude to tím.
A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,
jenom se směju, začíná den,
a když máš starost, co vlastně já,
dlouze se dívám, to všechno se zdá.
Na lavičce si ustlal Caravaggiův stín,
můžem se bát jako když byli jsme děti,
světla aut malují tváře průčelím,
noc je film, z kterýho zbyde jen smetí.
A když chceš vědět, kam vlastně jdem,
roztáhnu ruce odtud až sem.
A když se zeptáš, říkám, že vím,
jsou čtyři ráno, bude to tím.
A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,
jenom se směju, začíná den,
a když máš starost, co vlastně já,
dlouze se dívám, to všechno se zdá.
Město se budí jako ospalý drak.
Hranice
Zlomený strom
uprostřed polí opuštěných,
řeka míjí kraj
kde nikdo nebydlí,
rezavý kříž,
co spadnul z ramen bezejmenných,
prázdný flašky,
stoly hospod bez židlí.
Možná že cestou šlápneš
na hraniční kámen,
další krok přes něj uděláš?
Zahlídneš možná někde v dálce
hořet plamen,
když touhu hledat v sobě máš.
V kostelních hodinách
kde čas už dávno stojí,
jen vítr hlásí morseovkou,
co teď dál,
bez dlouhých kázání
přijímáš pod obojí,
vzhůru míříš
kolem pískovcových skal.
Možná že cestou šlápneš
na hraniční kámen,
další krok přes něj uděláš?
Zahlídneš možná
někde v dálce hořet plamen,
když sílu najít v sobě máš.
Možná že cestou šlápneš
na hraniční kámen,
další krok přes něj uděláš?
Zahlídneš možná
někde v dálce hořet plamen,
když touhu hledat v sobě máš.
102 stupňů Fahrenheita
Obři valí sudy přes mé tělo bouřkou zlomené,
horizont se vlní, houpe, nohy jako z kamene,
promění se v plameňáky, křídla oheň rozráží,
do zorniček světlo pálí, tělo drtí závaží.
Vylétám ven, dívám se jak na posteli usínám,
vznáším se a sahám na strop, já jsem tady, jsem i tam,
tělo doutná dole v koutě, cítím vlastní horký dech,
chci se vrátit, obři valí sudy prachu po zádech.
Exploze a chvíle prázdna, v chimérách se láme čas,
stromy křičí, padají a staví hradbu mezi nás.
Tvoje ruka chytá mě před pádem do údolí vran,
držíš mě a tiše slibuješ, že se mnou zůstáváš.
Realita.
Někdo jinej.
Kauzalita.
Nezhasínej.
Drž se pevně.
Neusínej.
... nebo nás v sobě ztratí tma
Obři valí sudy přes tvé tělo bouřkou zlomené,
sedím vedle, mokrý ruce, zkřivenou tvář z kamene,
světlomety odráží se na ulici v kalužích,
dýcháš pomalu a hoříš, vypnutý je teď tvůj smích.
Nechci usnout, nakláním se, mozek pouští starý film,
tvoje noční můry v zorničkách jen těžko uvidím,
dny jen hrají falešnou hru, vůbec nikam neběží,
otáčíš se, zem se drolí, láva maže nábřeží.
Kde jsem, nevím, těžko hledám odpovědi ve vráskách,
dělí nás zeď, dýcháš tiše, slzy stékaj po maskách,
zkouším přeprat obry, které ze vzdálených nocí znám,
držím tě a šeptem slibuju, že pořád zůstávám.
Realita.
Někdo jinej.
Kauzalita.
Nezhasínej.
Drž se pevně...
... nebo nás v sobě ztratí tma.
Horizont událostí
Svítá do tmy ran,
věže se bortí, vlci spí.
Lítá do všech stran
prach města, popel našich dní.
A když sis myslel,
že se ti to jenom zdá,
myšlenky tě nepustí,
a když sis myslel,
že se tě to netýká,
přes horizont událostí...
Pálí každý sval,
nikdo tvůj signál nevidí.
Válí se na dně grál,
cesty jsou prázdný, bez lidí.
A když sis myslel,
že se ti to jenom zdá,
myšlenky tě nepustí,
a když sis myslel,
že se tě to netýká,
přes horizont událostí...
... jdeš sám.
Přes horizont událostí,
kde potkáš ty, kterým to dlužíš
a všechny věci co jsi před tím
už nestihl říct,
se jako střepy propadaj dolů.
Přes horizont událostí,
kde každý večer zas se budíš
a všichni lidi kteří zmizeli
dávno už pryč,
se ve tvý tváři objeví,
zpátky letíte spolu.
Tenhleten svět
Dnes tě nezlomí
hry, lži pitomý,
víš svý, akorát
zkus si za tím stát.
Od prázdných tváří z plakátů,
jejich kámošu a tet,
masek plných frází, lživejch vět
si tenhleten svět vezmi zas zpět.
Od navoněnejch chytráků,
těch co chtějí všechno hned,
fejk trollů, co maj na háku
si tenhleten svět vezmi zas zpět.
Pryč sjet z kolejí,
chtít, co nechtějí,
zpívat, boty zout,
zas se nadechnout.
Od prázdných tváří z plakátů,
jejich kámošu a tet,
masek plných frází,lživejch vět
si tenhleten svět bereš zas zpět.
Od navoněnejch chytráků,
těch co vědí všechno hned,
fejk trollů, co maj na háku
si tenhleten svět bereš zas zpět.
Když se potopím
Yelow Submarine
táhne dál mě ven,
stoupám za sluncem.
Od prázdných tváří z plakátů,
jejich kámošu a tet,
masek plných frází, lživejch vět
si tenhleten svět berem zas zpět.
Od navoněnejch chytráků,
těch co vědí všechno hned,
fejk trollů, co maj na háku
si tenhleten svět berem zas zpět.
Loukou
Loukou rozkvetlou
bosky můžem jít.
Bránu zamčenou
klíčem otevřít.
Zabloudíš,
a já tě objevím,
klopýtneš
a já tě podržím,
směješ se
a já se připojím.
... pořád tak můžem být.
Silou tajemnou
bouřku porazit.
Vodou z pramenů
žízeň uhasit.
Bojíš se,
tak světlo rozsvítím,
dotkneš se
a já to ucítím,
zašeptáš
a já to zachytím.
... pořád tak můžem být.
Krví spřízněnou
sílu do žil lít.
S touhou bezbřehou
nádherně se mít.
Zaváháš
a já ti poradím,
hádáš
a já ti prozradím,
zazpíváš
a já se naladím.
... pořád tak můžem být.
(Z alba KAYAPA / Když se zeptáš)
Lovci a sběrači
Dvacet tisíc let zpátky
bych těžko přežil třicítku.
Jedu padesát,
na gauči i v obci,
dobré je to, povznášející,
... když teda zrovna neprší,
není vedro, inverze,
čas platit DPH,
nebo mě nedrtí rýmička.
Dvacet tisíc let zpátky
bych snadno přežil pondělí,
bez kalendáře,
jen v hluboké přítomnosti.
Smrděli bychom spolu u ohně
(což samozřejmě
myslím obrazně),
ty starostlivě balila
děti do kůže
a já čmáral na stěnu malby,
co v budoucnu stejně
nikdo nepobere.
Za oknem
Venku za oknem
roste jabloň,
vylez na ni,
zhoupni se,
pověs se
za bouřky!
... druhou rukou
jablka natrhej,
jsou každý rok
sladší a sladší.
Nechoď spát
Dneska ještě nechoď spát,
chci mít tvý vlasy všude kolem,
do rána můžeme si hrát,
milovat se horem dolem.
Tisíc dní do ucha mě štípej,
ať vím, že nebyla to lež,
až mě v tomhle filmu vypnou,
potom už dělej si co chceš.
Co dokážeš?
Nosím trička s kapelama,
co maj přes půlku
mrtvejch členů.
Poslouchám pozorněji,
chodím pomaleji,
na čím dál míň otázek
nacházím odpověď.
Třeba na tuhle:
„Tati dokážeš zastavit válku?“
Pouť
Pátý kačer zleva
se už nedokáže zvednout,
ostatní ještě vržou
spořádaně nahoru,
káry do sebe naráží
za jásotu posádek,
růže na špejli se zdá
mnohem dál, než loni,
nejspíš si ze mě
jen zase někoho vystřelil
Než tu zůstane
zválená tráva,
maringotky odplují
směrem na jih,
dám ti aspoň
srdce z perníku,
jiný už ve mně
stejně nezůstalo.
Neříkej
Neříkej že pracuješ,
říkej startup,
neříkej, že miluješ,
říkej nasrat,
neříkej, že nemůžeš,
říkej koučink,
Ketamin, Ozempich,
LinkedIn, jemnej sníh.
It Must Have Been Love
ti hlavou vrtá,
ale holka, co to zpívala,
už je taky mrtvá.
Škoda, jako každé,
smrt je hrozná svině,
skočíš trojitého axela,
pak seš pryč ve vteřině.
Ale dnes ještě ne,
takže k excelu zpátky,
přezka jak od Jobse,
meeting byl hladký,
dej sem Tequilu Sunrise,
pár slintů na ubrousek,
a když bude nejhůř,
jsou Bohnice kousek.
Chtěl bych
Chtěl bych ty lidi znát.
Všechny,
každého jménem.
„Ahoj Hanko, Matěji, Petro,
jak se máte?
Svět se asi posral!“
Poslední zavře
Poslední zavře.
Ale koho, když nikdo nezbyl?
Dobrá tedy,
editorský zásah:
Poslední zařve!
Pak
ticho.
Ticho tak omamné,
tak povznášející,
tak příznačné.
Škoda jen,
že ho nikdo neuslyší.
Martin Šenkypl: Přijdou deštivé dny
středa 21. ledna 2026
Martin Šenkypl
Přijdou deštivé dny
přijdou deštivé dny, které budou reciproční,
mokré, studené a nahé.
Několik dělníků za mými okny ostentativně
a sveřepě ignoruje právě probíhající léto;
sbíječkami svlékají starý a klidný činžovní dům
až na tkáně, cévy a vnitřnosti.
Je to neestetické.
Kéž by někde hořelo.
Prázdno naplňuje okna, která jsou pokryta prachem z omítky,
slzami starých cihel.
Půjdu nakoupit potraviny, jednou nebo dvakrát přitom řeknu dobrý den,
někomu.
Květiny v mém bytě mi nahrazují přírodu, do které jsem z nějakého
nelogického důvodu přestal chodit.
Prohlížím si fotografie z míst, do kterých jsem kdysi
odcestoval za poznáním a zážitky,
vůbec neumím rozeznat, co na těch snímcích je k vidění.
Potkávám básníky, jak mluví o svých básních,
většinou je mlčky obejdu a ani už je nezdravím.
Nevím, co bych jim říkal.
Možná bych jim mohl říct, že přijdou deštivé dny,
které budou reciproční,
mokré, studené a nahé.
(Cit. z: Šenkypl, Martin. Z rukopisu.)
Tomáš Král: K snídani požijeme libovolnou katastrofu
neděle 18. ledna 2026
Tomáš Král (* 1982) žije v Plzni. Je autorem sbírek Písně dne a noci (2021); Fragmenty devoluce (2023); Velká nápověda (2024); Hrubost hladiny (2024); Situace v kostce (2025); Zasklambor (2025) a románu Úterní poledne (2023). Za sbírku Fragmenty devoluce obdržel Cenu Bohumila Polana pro rok 2024. Uvedené básně vyšly ve sbírce Situace v kostce, kterou vydalo nakladatelství Togga.
***
Je tady už příliš podzim
Život, součet stěhování vlaštovek
Náš cit je už čistě retrográdní
Po deseti minutách mé nečinnosti
ti naskočí spořič
Sníh opatrně poletuje
Chtěl bych někam, kde bude jaro
ale ne příliš
***
K snídani požijeme libovolnou katastrofu
Platíme za tenhle báječný výhled
Zbavuje život reálné perspektivy
Sousedi jsou, ale neviditelní
Z čela sfoukneš fantomové vlasy
Vymyslím si nějakou lež
Vymyslíš si nějakou pravdu
Někdo zvoní
Chtějí naše odpadky
***
Cítím se
jako by uvnitř nikdo nebyl
Vzpomínky světélkují ve stěnách
zastřených chronickou mlhou
Kontrola duplicit
neodhalila nic fatálního
Pokud nic
není fatální
***
Narozeniny
Přesně čtyřicet let
okorávající schránka
Dárek
bez návodu k použití
Rozumí se
k vnitřnímu
Ložnice ve válečných barvách
Sedm hodin příprav
na šest minut
***
Ze stavebnice mého života
se ztratila další kostka
Poslední jsem já
na nic nepasuje
***
Zatím žiji
z nevyčerpaného času minulého století
Jako už dnes všichni
píšu pouze před zeleným plátnem
Kamery se nemění
Je přežité líčit kulisy
tak si je přestavte
Duše mouchy na rtech
Rty na duši mouchy
Moucha duše na rtech
Kde by se vzala duše?
Kde se vzala moucha
***
Nedaří se mi protnout s dobou
Nezbývá než čekat
až se doba protne se mnou
***
Nepřijatý hovor
Obracím ho, přístroj hlásí:
„Volající číslo neexistuje“
***
Odepnul jsem společenské háčky
Každá návštěva po třech hodinách
začne zahnívat
Poznáváme se bezkontaktně
bezdotykově
Život medium rare
Vše, co je důležité individuálně
je nedůležité globálně
Najdeme si někoho
úplně neznámého
abychom měli s kým žít
***
Okno velebí koruny stromů
ale jakou to má váhu
když z jiného úhlu
stejně velebí betonové hřiště
Psi venčí lidi
Všichni dodržují povinnou rychlost
Dohledný horizont
se každým dnem krátí
Fatální srážka mraků
které nebylo možné zabránit
Padá smích
***
Otřeš tvář odcitovačem
Mé domněnky se naplnily
ve shodě s tvými ještě pomačkanými šaty
Šálí mne tvůj lesk na rty
ze schránek brouků
V posteli už děláme
jen měsíční uzávěrku
Můžeme se alespoň dívat
na šťastné filmy
Tak se to má s naší láskou na jednu noc
trvající už třicet let
***
Oblíbil jsem si toho
za koho jsi mne měla
Škoda, že odešel s tebou
Zapomněl jsem se zeptat
pro koho se holíš
tam dole
Teď už se nezeptám
Co jsi odešla, změnilo se
jen složení
a rozložení nepořádku
Jaro je stále tentýž pocit
Benedikt Zuzaník: Boleslavná
středa 14. ledna 2026
Benedikt Zuzaník
BOLESLAVNÁ
vypátral jsem tvoje dívčí jméno
Dalo mi to práci
ale mám teď aspoň pocit
že tě trochu lépe znám
A že je mezi námi o něco menší vzdálenost
byť se třeba už víckrát nesetkáme
Je to jako by sis rozepnula dva knoflíčky u košile
Jako když sklouzne blůzka z ramen
Jako by ses přede mnou jen tak prošla bosa po koberci
Jako bych ti mohl tykat
i pokud zrovna nepíšu verše