Jakub Poštolka
Sázeli ty stromy spolu,
dvě lípy a jeden ořech.
Táta umřel před padesáti čtyřmi lety,
tak už to musí být padesát sedm let.
Každý podzim odnese
tři vlašské ořechy.
Tomáš Štiler: Pěchotní srub
neděle 17. května 2026
Tomáš Štiler je český básník narozený v roce 1990 ve Švábenicích. Vystudoval odborné učiliště ve Vyškově a prošel řadou profesí – pracoval mimo jiné jako dělník, soustružník, skladník, zámečník, údržbář v kině, barman, kuchař, prodavač, vinařský dělník či účastník historických rekonstrukcí. Pracoval i v pivovaru. V roce 2022 vydal debutovou sbírku Odpálím, přepálím, zamiluju se. Publikoval v literárních časopisech Prostor, Dno, Host, Tvar a ve slovenském magazínu Rozum. Nejednou jste se s ním setkali i na webu Nedělní chvilka poezieCZ, kde teď přinášíme jeho básně z posledních let.
Foto: David Konečný
***
Kudy se chodí pozdě domů
Když vás nikdo nečeká
Není to snadný, věřím tomu
Ve vás jen kousek člověka
Pořád jen brouzdám po nonstopech
A je to velký žízně žár
Větráky na zakouřených stropech
Pach samoty žádnej neodvál
***
Včera přiletěli marťani
A pozvali mě na čtení
Tak jsem jim řek
Že na rudé planetě číst nebudu
***
Nevím kde dát širák
Jsem totiž zašívák
A vždycky mě vyhodí
Že na lenost marodím
Beltin
Tuhle noc tě nemá cenu hledat
Budeš totiž někde jebat
Ketamin
Rozsypanej ketamin
Íhahá a kůň má míň
Rozsypanej ketamin
Íhahá a kůň má splín
***
Když soudnost spí
Jsi zmatený
Těžký trápení
Mám tě na dosah
Ale jdu radši jinam
Jsem asi malej pán tohohle velkýho vesmíru
Brífink přišel pozdě
Už seš naučenej
Na hovadiny
Velký pátek v Brně
Je velký pátek
Vstávám z hrobu v pět odpoledne
A vynesu odpadky
Myslím na Krista
Jak by se asi měl v téhle době
Kdyby žil v Brně
Možná by se zakecával s jehovisty
Nebo chodil do kavárny
Po nocích by kázal na nádraží
A modlil se za zbořený Tesco
Teď se na to snad zvrchu dívá
A jenom si přeje
Abychom na svátky tak nechlastali
Lence
Určitě jsi hezká víla
A nejen proto tě furt líbám
Máš totiž dobrý názory
Ne s kdekým jedeš na hory
A vysedáváš v kavárnách
V protivětru hořkých snah
Kdy mlčíš a říkáš toho moc
Potom jdeš dom, dobrou noc
Černá díra v gauči
Mám černou díru v gauči,
Kdo mě v něm hledat naučí
Ty všechny cigára a drobný
Možná trochu trávy dobrý
A telefon na Andulku
A bagetu, sněd jsem jenom půlku
Mám v gauči černou díru
Vede někam do vesmíru
Padají mi tam věci i čas
Má černá díro, oroduj za nás
Tak mám se to snad učit sám?
Baterku rychle pohledám
A kápézetku beru též
Tu když se ztratíš, prostě chceš
Jen doufám že tam nic nežije
Nebo to nezažilo pašije
Mám v gauči černou díru
Vede někam do vesmíru
Padají mi tam věci i čas
Má černá díro, oroduj za nás
Jó, mám v gauči černou díru
Nenechá mě žíti v míru
Ztratím tam ketamin i inzulín
I léčivou mast na šulin
Johohó
Mám v gauči černou díru
Vede někam do vesmíru
Padají mi tam věci i čas
Má černá díro, oroduj za nás
Tady je tma
Tady je tma
A u tebe furt prší
Tvý prsa jsou rotundy
Mý koule jsou mniši
Modlí se na nich váhavě
A neslyší snad jejich žal
Že kdo tam přišel bezhlavě
Je tma jeho negližé a čert aby ho vzal
Trampové
Jen tichý šum
A praskot dřeva
Sem tam kytara ševelí
Věk není žádná bariéra
Jó trampové
No to jsme my
***
Měli jsme všechno
Pec na pizzu z hlíny
Sem tam ranní kocoviny
A pět koček
Na zahradě permakulturu
Strakapoudy pořád vzhůru
Furt klepali a klepali
Dřevo z palet
Dobrého nepálí
V zimě jsem furt přikládal
A v létě se s topinamburama sral
A lesu jsme furt mávali
Pamatovat si
Vždycky jsem fotil
Mám fotku komína švábenické mlékárny
I fotku tebe s krávou ze švýcarska
Všechno pozitivní z negativu
Chtít se dívat na minulost
Zaostřit to, co je v mlze
Každou tu chvíli jsem si pamatoval
Akorát to bylo někde hluboko zasunutý
Jako je teď většina mejch negativů
A teďka se kloním břízkám u Kapličky
A omlouvám se
Že nejsem svatý
Co ty, lásko?
Co ty, lásko?
Spal jsem pod širákem v Bordeaux
A ty zatím počítáš nanuky na Mácháči
Ale jako bych tě viděl
Jsi jedna z těch dívek s vlajícími vlasy
Co chodí dopoledne po parku
Jsi jako ta velká loď na řece
A ty se jedeš podívat na Bezděz
Toho se neděsím
Snad jen že tam jdeš sama
***
Prošlapal jsem nejedny boty
Na cestě k větrným mlýnům
Kde sice nevyválčím co ty
Jen možná bídně zhynu
***
Visím ti na rtech
Jsem tvůj naštvaný kolemjdoucí
Máme se dobře když je zima
A když je léto ještě líp
Vždycky mi říkáš
Že poslouchám divnou muziku
Ale Vítrholc je styl života, bejby!
Stejně ti visím na rtech
Jako nikdy
A když se loučíme
Poslouchám tvý srdce
***
Kde je tady? Kde je sem?
Jednou sem přijdu
A budu navštíven
Lacinou hádkou
A vzpurná tenata jsou
Když málo mluvíš
Dav rozeženeš glosou
Brno mé
Brno, mé Brno
Brno mé...
Proč mečím jak koza je záhadné
***
Spolu s větrnými mlýny
To přešlo
Nebuď labuť
Řekni jak se máš
Na zpívání je kosa
Jednou byla válka
A vyhrály ty zrzavý mravenci
Ale teď jen hoří oheň
A rudě se domáhá dřeva
Stáli jsme s očima dokořán
Ticho louky na kraji lesa
Divoženkám ouvej
A my se máme taky strašlivě
Přilož něco
Třeba ta pouta, která určují tvou náladu
***
Ještě rundu, Domčo
Pojď pomlouvat Jáchyma
O tom jak je skvělej
A jak ti smutek vypíná
Ještě rundu Domčo
A Jáchym by řek dost
Frída tě čeká, lásko
A já jsem z ničeho nevyrost
***
Nikdy ti nekoupím pivo
Nikdy ti nekoupím kalhotky
Protože nepiješ
A chodíš na ostro
V jehličí u krkolomných skal
V jehličí jedna větvička
Láhev rozbitá na sklíčka
A minulost, jako bumerang
Uprostřed lesa
U vysokých skal
Ta malá pachuť po změně
Stopa mě zmátla šíleně
Tam v jehličí, u krkolomných skal
Neskočil jsem, jen se posbíral
Tři ráno
Vojto, můžu Kamenici?
Nejsem totiž ještě spící
Média
Běžíš o život
A zatím ve zprávách
Na jiném kusu planety
Ukazují koťátka v županu
***
Pod tratí krev
Někdo zase skočil
Na nebi zpívá ptáček
Nic se nezměnilo
Jenom už pro někoho
Nebude hůř
Anebo líp
Rozsypanej tabák
Měla mezi nohama rozsypanej tabák
Ale nekouřila
Dostal jsem chuť na cígo
A pak na ní
Ale začal jsem s ní a cigáro si dal až potom
Bylo to dojemný
Miloš Kocman
Miloš Kocman hraje na kytaru
Všichni se čumí do mobilu a nikdo neposlouchá
Já se čumím do mobilu, poslouchám, a píšu tuto báseň
Sobota
Je sobota
Posledních sto osmdesát korun na účtě
Ty jsou na neděli
Ale co dnes?
Pár piv na velkou sekeru
A pak voda na skle
Ou jé, život je pes
***
Našlas prstýnek na dně prázdnýho krýglu
Barman tě požádal o ruku, nebo si neuhlídal prst
Je to milenec nebo nešika?
***
Dle dostupných informací
Jsou lidi hodní
Ale jsou i tací
Kteří za stálých reklamací
Své činy zvrací
A je jich tolik
A každej druhej alkoholik...
Někdy jsem a někdy nejsem
jsem kamínek v podrážce tvých bot
jsem takový bezvýznamný bod
jsem orel, co létá nad zemí
ale už otráven, a brzo spadne, to se ví
jsem ten kočárek v přízemí
ve kterém se nikdo nevozí
a vyhozen, ač zdárně přece
jsem jako lev co nesmí z klece
ani když poblíž krotíš ty
a když jdu pak večer spát
ráno se vzbudím a jsem rád
nač se furt tolik litovat?
všecko to musel být jen sen
píšu ti zprávu: půjdeš ven?
***
Hledáš kde přebrodit řeku
Abys nešlápl po lebkách
Těch, co se tam utopili
Když proud je prudce splách
Pěchotní srub
Moje hlava je pěchotní srub
Všichni spojenci mě zradí
Nikdy se neubráním
Pertti Nieminen: Leželas na trávníku...
středa 13. května 2026
Pertti Nieminen
Leželas na trávníku...
Leželas na trávníku jako načatý
přezrálý camembert. Teprve později
jsi ucítila mravence,
zjistila, že trávou zeleň nevypereš.
Vzpomínky, vzpomínky: kdykoli vidím zelenou šmouhu
na zádech tvých šatů,
přemýšlím o historii,
kdo v ní vůbec umí číst.
(Cit. z: Bílé přeludy na vlnách. Antologie finské lyriky. Editor knihy a překlad této básně Michal Švec. Nakladatelství Pavel Mervart, 2020)
Lukáš Matouš: V žilách jim koluje neon z nedalekých hal
neděle 10. května 2026
Lukáš Matouš (* 2005, Ústí nad Labem) studuje mezikulturní komunikaci čeština – němčina na FF UK a Univerzitě Lipsko. Praha mu nikdy nepřirostla k srdci, doma se cítí na severu. Ve dnech volna utíká do lesů; nejlépe tam, kde jsou skály. Píše o jizvách, které mu zůstaly po těle. Doteď objevuje další.
Roku 2025 se stal laureátem Literární ceny Vladimíra Vokolka. Své básně dosud publikoval v časopisech Tvar a Světlik – Svět libereckých knihoven.
Ukázka z chystaného souboru Planiny. Do světa vypravil Josef Straka.
kameňák
na štědrý den
dědečkův hrob
opět obrazil
definice slova plýtvat
se nevztahuje na počet sirek
pohaslých před modlitbou k bohu
londýnská I
nedoplatek za mýdlové opery nám zůstal od chvíle
kdy mě na pelesti vedle tebe zastihla dospělost
jen ti znovu být tak na dotek blízko
a odtáhnout se od výhod
které ze sebe po nocích smývám
jako tehdy pach erárního strachu
strachu že jsem vás tam nechal
a doteď mě hledáte kdesi po oddělení
londýnská II
na boží hod
z plácku u popelnic
pročítat společnost
prý je rozkmotřená jako nikdy dřív
tehdy se však sjednotila
pohledem na župan
v němž mi tě přivezli domů
po kolapsu plic
střekov I
víš že spolu nechodíme řekls
a pak mě vískal ve vlasech
jako bys snad chtěl všechno popřít
možná jsi v nich hledal předešlé já
a dobu kdy ještě nebylo třeba
preventivně ranit
střekov II
věříte na něco? družila se svědkyně
tak jsem jí vyprávěl
jak nám po milování zhasla svíčka
a tys mě nechal odejít
po růženci čapla rozpačitě
jako já v polibku hledala lásku
střekov III
jen odhrnout deku a jitro polaská i tebe
zůstáváš schoulený v hlubinách intimity
kam vpouštějí pouze osoby nahé a bez brýlí
stojím vedle nich a můj dech se zplošťuje
jako bych se měl přistihnout při zjihnutí
přiznat co stále silněji tane do ticha
odcházím a opuštěnou ulicí snad i popoběhnu
střekov IV
přestal jsem plýtvat slovy
a vlastně i sebou –
teď stojím sám
na konci uliček
které osleply
kolik roků tam tolik i zpět
a každý tvůj dotek
zkracuje krok...
střekov V
při snídani tě pár věcí ještě stačí překvapit
třeba když se ozve
tohle je jiné zachvění než do chladného rána
i tak se míjí účinkem
každý hrajeme na jiném serveru
je věta kterou jsi pronesl jen tak v meziřečí
nyní našla svůj význam
leipzig I
jako student mezikulturní komunikace
jsem tě polopatě učil hrát prší
v zápalu se totiž ukáže naše pravá tvář
a také že ano!
prý jsem žalud a špatně míchám karty
slyšet mateřštinu nikdy nebylo tak osvěžující
a s ní i záchvěv v soukolí plic
leipzig II
při barvení vlasů jsem se tě přece jen dotýkal jinak
než jako levná pracovní síla z východu
nečekaně platonická intimita totiž ukázala
že jazyková bariéra je pro nás dva tou nejmenší
leipzig III
víš kde mě najdeš řekls
i když jsi tušil že zbytečně
ta doba už je dávno pryč
předběhli tě a já teď vím
všechno vím –
v lipsku jsem měl zapomenout
chvíle před spaním
však ševelí všude stejně
jako canopus dokola vrací mě
nazpátek do ústí…
předlice
v žilách jim koluje neon z nedalekých hal
a málokdo je snese
přitom to byla cikánka z kolonie
která mi jako jediná řekla
že jsem hezkej
jen tak
John Bok: Vysočina
středa 6. května 2026
John Bok
Vysočina
Vždy a znovu mě zasáhne
do paměti kouř ohně
a vůně v popelu upečených
brambor.
Je to prastará vzpomínka
přesahující paměť nespočtu
generací. Je to vzpomínka,
která se k nám dostala
prostřednictvím brambor
od Indiánů. I brambory
mají svoji paměť.
8. 8. 1993