Slavomír Kudláček
Sibyla
Měla to těžké, protože ve všem
viděla budoucnost.
Střídaly se tam obludy s hnidama
velkohubí s malodušnejma
a zmrdi se zmrdy.
Zahrabali ji zaživa.
Roztrhali ji na kusy.
Svrhli ji ze skály.
Zůstali tím, čím jsou.
Tomáš Procházka: Démon poledne tu vždy řádil jak černá ruka
neděle 7. prosince 2025
Přinášíme výběr z nové sbírky Tomáše Procházky Stellio maior. Stejně jako kniha samotná, i výběr je rozdělen do dvou částí: Malá Paříž a Stellio maior. Oba texty čerpají inspiraci z místa, kde se autor narodil, ale podle jeho slov spolu více nesouvisí.
Přízračný Kamenický Šenov, zašlá sláva a bohatství sklářského města, současný obraz pohraničí, paměť krajiny, stopy po německo - českých vztazích, secesní továrna Eliáška - to vše prostoupí v druhé části knihy až psychedelická atmosféra.
Tomáš Procházka je nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V letech 1999-2015 působil v souboru Buchty a loutky. V roce 1998 založil hudební skupinu B4, se kterou získal v roce 2012 a 2019 cenu Vinyla v kategorii Album roku. V roce 2005 spoluzakládal uměleckou skupinu Handa Gote research & development, se kterou připravil přes dvě desítky divadelních projektů, několik výstav a intermediálních projektů. Jako hudebník a zvukový designér spolupracoval s mnoha divadly i filmaři, věnuje se rozhlasovému dokumentu i radioartu. Spolu s Petrem Ferencem organizoval v letech 2010-2020 koncertní sérii Wakushoppu, zaměřenou na scénu volné improvizace. Je členem mezinárodního sdružení pro Art Brut ABCD, založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives.
Působí jako pedagog v kabinetu režie na pražské KALD DAMU. Od roku 2019 je programovým ředitelem divadla Alfred ve dvoře. Jako žurnalista přispívá do periodik A2, HIS Voice a Svět a divadlo. Jeho texty vyšly v revue Skutečnost a nakladatelství Balbineum právě vydává jeho knihu Stellio Maior.
Připravila Bernardeta Babáková.
Malá Paříž
***
Do požární nádrže dole ve vsi
nasypali chlapi z pytle modrou skalici.
Chcíplé žáby vylovili síťkou k tomu určenou
a hodili do škarpy.
Voda už po dvou dnech ztratila mléčný zákal.
Vyšlo slunce a opírá se do modré hladiny.
Country skupina z vedlejší vesnice
ladí nástroje.
***
Na lesních cestách
se stačí zastavit
a rýpnout klackem do země.
Hned se objeví kusy skla.
Někdy člověk v lese zakopne
o kus sklářské pánve
rozbité možná kdysi před válkou.
Staré krámy a rezavý šunt všude.
Ale houby tu prý rostou jen u vodárny.
***
Na smetišti už žádné smetí není.
Vlastně se tomu místu už ani neříká smetiště.
My místní ale víme,
že pod tím nevzhledným kopcem
u viaduktu
leží navezené zbytky starého světa.
Dokonce možná několika světů
ve vrstvách nad sebou.
***
Tady nahoře je všechno z čediče,
z kusů vyvřelých kamenů.
Podezdívky či okrasné skalky.
z trčících kamenných sloupků.
O pár set metrů dál
mají už domy pískovcová podezdění
a zdi složené z pískovcových bloků,
kterým se říká štuk.
Kvádry vyřezané ze dna prvohorního moře
jsou populární
zvlášť u chalupářů.
Moře tu bylo dlouho, až do druhohor,
a nebylo tenkrát ještě
ani české ani německé.
Říká se, že bylo krásné.
***
Eternit vymyslel nějaký rakouský inženýr
a podle názvu měl vydržet věčně.
Věčnost má ovšem v našich krajích
krátké trvání.
Navíc se vysloužilý eternit
musí ekologicky zlikvidovat,
jelikož je prý karcinogenní.
Platit za ekologickou likvidaci
se chce ale málokomu.
Občas někdo celou starou střechu zahrabe v lese.
Eternit tady měl na střeše každý.
Lesní hroby bez křížů s karcinogenní náplní.
Stellio maior
Přespolní
Vás už jsem někde viděl,
zkoušel to na dvě místní dámy jeden přespolní.
Ať vám polévka nevystydne,
řekla ta mladší
a ta starší povídá:
Máte rád morek z lidských kostí?
Někdo se nad ním ofrňuje,
ale já si dám říct vždycky!
Do večerního bzikání cvrčků zapípal někomu mobil.
Společnost pomalu míjela skupina cyklistů
v komicky žlutých dresech.
Rukavice
Místní kutil pan Erich pojal plán
vyrobit funkční ponorku
a prozkoumat s ní místní vodní rezervoár,
o kterém se vypráví, že je v něm ukryto zlato.
Že jsou tu všude ještě od války poschovávány
různé poklady,
není v okolí žádným tajemstvím.
Zhotovil tedy nejprve na zkoušku
prototyp ponorky v měřítku 1:48,
do kterého se vešla tak akorát kožená rukavice.
Ta měla sehrát roli statečného potápěče,
ale i ona nakonec odmítla ponorku obsluhovat
a potopit se na dno místního rybníčku
pokrytého žabincem.
Pyšně odkráčela na svých pěti kožených prstech
a už ji nikdy nikdo neviděl.
Hubert vzpomíná
Pušková střelnice
byla kus cesty tady tou ulicí nahoru,
v bývalé spolkové budově.
A vedle bydlel policajt,
v tom parčíku, co možná nebyl parčík,
ale možná jen takový štráf zeleně,
jako nějaký květináč.
Tam jsme si tenkrát s kamarády postavili chýši
z hovězích kůží, starých lopat
a zlomených krumpáčů.
Měli jste vidět,
jak se z nich hřbitovní hlína drolila
ještě pěkných pár let.
Daemon meridianus
Démon poledne tu vždy řádil jak černá ruka,
zvlášť v horkých letních měsících.
Píše se o tom samozřejmě i v místní kronice,
což by každý mohl relativně snadno zjistit,
kdyby se jí ovšem někdy uráčil alespoň otevřít.
A tak když slunce zažhnulo přímo nad hlavou,
odhazovali automechanici náhle své univerzální klíče
a šroubováky z chrom-vanadové oceli
a vybíhali z dílny převlečeni za avantgardní umělce
či za zpěváky polské populární hudby.
Prodavačky ze samoobsluhy si lehaly na koleje
a obličej si přikrývaly straými výtisky
100+1 zahraničních zajímavostí.
Takto připraveny čekaly na smrt
pod koly diesel-elektrické lokomotivy.
Restauratéři vylévali vzácná alsaská vína
do kanálu před provozovnou
a s pláčem se vrhali do kašny na návsi,
v naději, že utonou.
Jediný místní policista obcházel obec
a všem se omlouval
za jím způsobená příkoří
i za všechny další věci.
Třeba za následky globálního oteplování,
kterému dostatečně nepomáhal čelit.
Potetovaní recidivisté štkali ruku v ruce
uprostřed náměstí
nad strašlivým nedostatkem
vkusu místních obyvatel.
Nikdo tu nemá kouska smyslu pro krásu!
vyráželi přerývaným hlasem
a v ruce křečovitě svírali
ohmataný svazek Hegelových spisů.
Odpoledne, když slunce zašlo za mraky,
bylo všechno zas jako dřív.
Daniel Hradecký: Byl to první den zbytku našeho života...
středa 3. prosince 2025
Daniel Hradecký
(březen 2021)
Byl to první den zbytku našeho života, bylo nám přibližně sedmnáct let, možnosti se nabízely jako holky do větru. Okamžitě jsme vycestovali do Amnézie, ve Vídni jsme zmokli, kanály v Benátkách slavně páchly, na salzburgském burgu jsme si dali zmrzlinu. Nakonec jsme naletěli na známé jméno, trvá to dodnes, Ježíš usedá na jedinou židli v celém ministerstvu, výsledky loterie budou oznámeny z minaretu.
(Cit. z: Pandezie. Antologie, vydala Knihovna revue Prostor, 2021)
Kristián Klein: Hodit botou a trefit mistra
neděle 30. listopadu 2025
Kristián Klein (* 1996) je knihovník a pisálek. V knihovně vede programy mediální gramotnosti. Vystudoval bohemistiku na UPOLu, psal pro Komiksárium, píše pro Pevnost, občas vypomáhá s komiksem Hubert & Hugo. V současnosti se do Olomouce vrací, aby tam nastoupil do městské knihovny. Až do teď psal básně jenom do šuplíku.
***
Malý děcka jsou konečně cool
konečně dobře vypadaj
konečně se dobře oblíkaj, dobře prezentujou
konečně dobře malujou, dobře natáčej, dobře zpívaj
A tím nás serou
My byli trapný a nic nám nešlo
Nechtěli sme bejt trapný, ale nešlo jinak
Přijdou nám extra trapný
je přece trapný bejt tak brzo tak dobrej
přece je trapný, že my už nemůžeme bejt cool děcka
Teď, když jsou cool
si už nemůžou dovolit vypadat trapně
mnohem dřív než my
https
Dneska už mi ani nepřijde divný
že koukám na cizí holku, jak si lakuje nehty
Dneska nepřijde mi už ani divný
že vidim gaye, jak se ujídá k smrti
Dneska mi nepřijde už ani divný
že sleduju tři hodiny rozbor filmu, kterej neznám
Dneska mi už ani nepřijde divný
že jsem slyšel skoro o všem aspoň jednu větu
Před desíti lety jsou koukal na Minecraft
a divný by mi to přišlo
Dostihy
Ještě stíhám
Ještě o sebe dbám
Ještě vim, co se děje
Ještě vim, co se nosí
Ještě jsem relevantní
Ještě se vsaďte, že
Ještě jo
Ještě chvíli
Generační 1
vojnu na vás, ale chtěj nám brát naše vnuky
totalitu na vás, ale my si nic diktovat nenecháme
pohromy na vás, ale globální oteplování v ČR nechceme
za komunistů bylo líp, ale ty mladý nám nějak svazáčtěj
za mýho mládí byla bída, ale takhle drahý másla nebyly
školství nikdy nebylo horší, ale voni chtěj zase přidat
děcka se dneska neuměj ozvat, ale drž hubu, tomu nerozumíš
ničemu tady už nerozumim, ale já vám k tomu něco řeknu
Škrabalovi
Lidi na veřejnosti by neměli bejt smutný
Lidi na veřejnosti by neměli bejt nemocný
Lidi na veřejnosti by se neměli smát
Lidi na veřejnosti by vůbec neměli bejt špinavý
Lidi na veřejnosti by neměli bejt sprostý
Lidi na veřejnosti by ideálně neměli bejt zoufalý
Lidi na veřejnosti by neměli moc mlaskat
Lidi na veřejnosti by měli jen bejt
bejt a snažit se potlačit všecko, co je dělá lidma
Nikdo nikdy nechtěl žít věčně
Nikdo nechtěl cejtit křivdy z minulýho století
Nikdo nechtěl mít tělo zkroucený a bezmocný
Nikdo nechtěl vidět umírat všecky svý blízký
Nikdo nechtěl před snídaní kontrolovat vrásky
Nikdo nechtěl zjistit, že už stačilo
Všichni chtěli jenom žít trochu dýl
Všichni se snažili toho víc stihnout
Všichni si mysleli, že musí víc poznat
Všichni si přáli víc času, aby to zvládli
Všichni doufali, že se to zlepší
Ale to se špatně říká
Tak jsme chtěli žít věčně
A tak teď žijem
Generační 2
mně nikdo nepomoh, tak proč byste se vy měli mít líp
my sme se usmívali, když jsme se stříleli a mlátili
co ste furt smutný, co vám furt chybí
my, když jsme trpěli, tak jsme drželi hubu
my sme nikomu neřekli, když nás řezali a ponižovali
my sme byli srovnaný, že se s tim musí žít
a vy byste furt skákali a něco polykali
my neměli nic a vy byste furt něco chtěli
vy vůbec nevíte, co máte
To je fakt. Vůbec nevim, co mám.
Nejlepší výběr
krásný stroje
co se neblyštěj, ale jen jemně vrzaj
co se přehřívaj jen trochu, je na ně spoleh
skvělý receptory
vymakaný neurony
kapacita paměti neznámá
miliony výpočtů za setinu vteřiny
určený k vyřešení jediný otázky, na kterou AI nestačí
jestli koupit, nebo nekoupit
***
píše zprávy
betonuje pergoly
vyřídí maily
kope díry
hlídá trh
tiskne části
po práci přijde domů
udělá jídlo
scrolluje zprávy
chvilku kreslí
pak se aktualizuje
Trocha duchovního usebrání %
teoretizuje
tápe
dumá
k čemu tady ty lidi vlastně byli
a proč to všechno dělá
Leden
jsme od sebe
tak daleko
tak dlouho
tak moc
obratel nad obratlem
obratel pod obratlem
jsou od sebe
naparuju se
pářu
otvírám se ti
levá pravá
hrudní koš praská na slunci
čekám
dokud mě smrt nerozdělí
***
Někdy mám strach
že jsem si tě vybral proto, žes na tom byla hůř než já
Někdy mám strach
že jsem si vás vybral, protože byste se mi mohli hodit
Někdy mám pocit
že chodím mezi lidi, jen aby se mě nebáli
Často mám strach, že jsem ten, co vás táhne dolů
• • • •, chléb nám dává
Všude ksichti
ti samí ksichti
Hodit botou a trefit mistra
mrsknout bičem a seknout finalistu
kopnout a svalit uznávaného umělce
poplivat mnohonásobného držitele
Ten neumí to a ten zas tohle
trochu tamto a jako bokovku spravuje socky
A všichni dohromady uděláme čtení
trochu zdravýho ega předat
v podvečernim klubu
v podvečernim překsichtěnym klubu
Povedlo se jim
Povedlo se jim
Kdo utíká, je hulvát
kdo nechce, nechápe souvislosti
Praky a šutry v kapsách jsou fuč
nikoho ani nenapadne jet po klandru
nikde žádnej rošťák, všude jen pranky a zmrdi
Nočním vlakem
Dozvuky hroznejch věcí jak lampy nad ránem
Ve skle odrazy staveb, nejsou vlevo ani vpravo
Sanitka tepe ze strachu o život
A plast dneska vypadá obzvlášť nechutně
Kůže se odlamuje do hloubky
hrudkuje
matlá jak písek u moře
moře plný potu
moře plný únavy
šupinky za nehtama
Otevřít gestem
letmé doteky
poťapat
polaskat
polechtat
pohladit
pořád v dlani
pohonit
očistit
nikdy nepustit
zanechat otisky
milion důkazů žes tu byl a cos ďál
a co dál
Ondřej Macl: Zášť, strach a svár ať už pominou...
středa 26. listopadu 2025
Ondřej Macl
Zášť, strach a svár ať už pominou.
Snad nám naše děti prominou.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád...
A co děti? Mají si kde hrát?