Gregory Corso (26. 3. 1930 – 17. 1. 2001) se narodil v Greenwich Village v New York City. Byl umístěn v mnoha náhradních rodinách a jako dospívající si odpykával trest v nápravných zařízeních a věznicích v New Yorku a ve Vermontu. Jeho celoživotní přátelství s Allenem Ginsbergem začalo v roce 1951 po jejich setkání v baru v Greenwich Village, krátce po Corsově propuštění z nápravného zařízení v Clintonu. V letech 1954–1955 sídlil v Cambridge, Massachusetts, mezi přáteli z Harvardu a Radcliffeu, a v Poetʾs Theatre se spřátelil s Frankem OʾHarou a Bunnym Langem. Tam v roce 1955 vyšla jeho první sbírka Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady on Brattle and Other Poems). Jako původní člen beat generation spolu s Ginsbergem, Herbertem Hunckem, Williamem S. Burroughsem a Jackem Kerouakem se Corso stal veřejnou postavou a básníkem se značnou popularitou. V roce 1965 byl pozván, aby přednášel na SUNY v Buffalu, ale byl propuštěn ihned po příjezdu, když odmítl podepsat slib věrnosti vládě Spojených států. Žil kočovným životem, svůj čas dělil mezi New York, San Francisco, Paříž, Řím a Athény. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století byl členem učitelského sboru v oboru poetiky na Narópově institutu v Boulderu. Zemřel na rakovinu prostaty v lednu 2001.
Českým čtenářům Corsovu poezii (plus jednu divadelní hru) představil již roku 1963 překladatel Jan Zábrana. Postupně zde vyšly tři výbory poezie – Mokré moře (Odeon, 1964, 1988), Jak neumírat (Maťa, 2000) a Zlatá tečka (Maťa, 2024) – a experimentální román American Express (Votobia, 1998). Nejznámějšími básněmi se staly „Vlasy“, „Manželství“, „Moc“, „Bombo“, „Armáda“, „Americký způsob“ nebo „Spontánní rekviem za Indiána“.
Vybrané texty jsou z knihy Zlatá tečka, která shrnuje poslední tvorbu Gregoryho Corsa. Básně ležely v rukopisech přes dvacet let, než mohly přičiněním Raymonda Foyeho vyjít knižně. Do češtiny přeložil a profil připravil Luboš Snížek.
„Děsivě ztracený v přítomnosti“
Děsivě ztracený v přítomnosti
už nemůžu vyběhnout z domu
a jít za svým nejlepším přítelem
– nedávno umřel
Mám tu matku
přísahala, že se o mě postará
ale já ji neznám
Potkal jsem ji až
po 67 letech života
– bydlí daleko, v New Jersey
Nevím, co dělat na ulici
kam jít…
Lidé, život – všechno je jiné
Skoro nikoho neznám
Staré knajpy, některé pryč, v ostatních cizinci
Občas si popláču pro svoje mrtvé kamarády
občas jen tak bez důvodu
Cítím se zmítán vinou
vinou za nějaký nevědomý hřích
který jsem snad ani nespáchal
Nešlo ani tak o to, že jsem zklamal svoje přátele
ale o to, že sebe
To až později jsem si hořce uvědomil
že tyhle přátele mi seslal sám bůh
Po životě bez lásky
mě milovali tihle andělé bez křídel
Lásky neznalého, zmateného
nevědomého si svého osudu
Přikázal Bůh: „Jdi a miluj nemilovaného?“
Uběhl rok
a tolik smrtí za ten rok
ukončilo život, kterému jsem dávno přivyknul –
Tenhle nový život
oloupený o všechny známé věci
vypadá, jako kdybych umřel
a pak se zase vrátil přímo do života
do světa, o kterém nevím nic –
„Tučňáci a medvědi…“
Tučňáci a medvědi ať mi klidně ušáky potrhaj
a tuleni ať se válí v posteli jak úhoři v sudu od nafty
Jestli začne kosa, v plechovkách sníh povařte a zapějte Haj-hou!
Jestli ti na iglú eskymáci zaklepou
řekni jim, vemte si svůj tuleního masa smrad a padejte –
Já nestojím o ty arktický sračky; co s pastmi lovců kožešin
a soboly bez tlapek, který si kvůli svobodě uhryžou
… hnus, a ten můj rozbordelenej srub
Nikdy mě nenapadlo vstát a poklidit;
to je ale binec! tulení kůže, krvavý zuby
ledních medvědů hromada, dokud z nich nenadělám korále;
ale jak, musím vyvrtat díry do zubů;
nemám vrták! Měl jsem zůstat doma;
dobrý ale je: Nechce se mi umřít –
„Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš…“
Je jedna věc, kterou ze mě nikdy nedostaneš
Svoje srdce jsem měl vždycky na dlani
Mě spousta věcí uvádí do rozpaků
ale i tak se o ně nestarám
Jsem otevřená kniha
až na tu jednu stránku
kterou jsem vytrhl a dávno spálil
Stejně už mám na kahánku
Většina mých přátel je pryč
Nemyslím, že by bylo k něčemu
kdybych pustil to jediné, co vím
Aspoň to jediné bych si měl nechat pro sebe
a proč si pyšně namlouvat
že by to někomu k něčemu vůbec bylo?
„Mám chuť napsat nádhernou báseň…“
Mám chuť napsat nádhernou báseň
skvostnou, shakespearovsky skvostnou báseň
Mám ten krásný vědoucí pocit
Mám tu moc
Takovou, jakou moji mrtví přátelé básníci už nemají
Byli to velcí básníci
Všichni velcí básníci jsou mrtví
Cedule taverny U mořské panny piští
jako myš chycená ve dveřích vrzajících ve větru
kdy s každým zapištěním na pant kapka krve skápne
Ti v sametových oblecích mají botu na barové trnoži
„Jas ze vzduchu padá“ byla tvoje nejlepší
a „Jako hora másla; laciný jak vejce“ tvoje
Bylo to sem a tam
Každý básník recitoval nejlepší verše těch ostatních
Kdy zjistím, že už jsem na tohle moc starý?
Nijak to neřeším
Nabízí se to
Beru to
čistě jako ruskou ruletu
Zatím jsem ještě živ
A tak se nad sebou ustrnu
Ale copak?
Celý svůj básnický život
jsem práskal sám na sebe!
„Jak se zbavit strachu...“
Jak se zbavit strachu
bezejmenného, útroby svírajícího strachu?
Tvrdit, že se cosi stalo ve jménu strachu
je zastření mysli; strach je bezejmenný
... hluboký dechberoucí pocit; nedefinovatelný –
Stvořil strach Boha?... prvotní člověk, když nabyl vědomí
měl takový strach z toho, co v něm ty kalné vlhké dny vzbuzovaly
že stvořil krajní mez a nazval ji Bohem –
„Lpěl jsem na Kráse…“
Lpěl jsem na Kráse
když inspirovala
Poslechl jsem
a přec, co vytrysklo, krásné nebylo –
Mířil jsem na vinu
jako šipkami na terč:
Trefil jsem pýchu –
Ze Zapření se ruka třese
Spíš Víra to byla
než její nedostatek
co mi dala cíl & směr i bez terče –
Vědění bez Víry je nevyvážená šipka
Víra drží pírka rovně
Její šipka činí oko dokonalým
Moudrost poučená trefí do černého –
„Čtenáři, když ke mně přicházela poezie…“
Čtenáři, když ke mně přicházela poezie
nikdy jsem nemyslel na tebe
Byl jsem sirotek
mně matkou byla Múza
Byl jsem chovanec Církve
Byl jsem svěřován chudým
rodinám bez lásky; bylo jich 6;
každá pro mě měla jen tmavý pokojík
Mým jediným společníkem byla moje představivost
Tehdy jsem to nevěděl
ale teď už vím
narodil jsem se Múze
… to proto jsem byl v životě tak zlý na básníky
chtěl jsem Ji mít jen pro sebe
Jediní básníci, které jsem měl kdy rád, byli ti mrtví
Nikdy mi nepřišlo
že by to tvrzení bylo arogantní
Moc dobře vím
jaké to je zažít zrození básně
ten nevýslovný, ó Bože, ten nevýslovný pocit
Víro, zbožňuju tě, tvoji spásu –
Bylo to v době světové krize
narodil jsem se do ní jako sirotek
chovanec katolické církve
Od narození až do 10 let
jsem byl vždy na dva roky nebo míň svěřen
6 chudým podivným rodinám bez lásky –
Jednou za rok mě navštívil jeden chlap
Seděl vzpřímeně, s tvrdým pohledem,
mluvil s mými nevlastními rodiči
… na mě se skoro nepodíval;
po kafi si řekli na shledanou;
než odešel, vešel se mnou do pokoje
… zavřel za sebou dveře a plesk, plesk
dvě štiplavé facky.
„Chovej se slušně,“ přikázal a odešel.
Až po letech jsem zjistil, že to byl můj táta.
Trestal mě za to, že jsem na sebe zvrhl
pudink, ještě horký! před 8 měsíci,
za něco, za co už jsem potrestaný byl!
Nenáviděl jsem ho, když odcházel z pokoje.
A bál se dne, až za rok zas přijde ten návštěvník –
