Jiří Volf (1947–1993) byl francouzsky píšící básník, který žil po roce 1968 v exilu ve francouzském městě Toulouse, kde za nešťastných okolností zemřel. V únoru roku 1993 byl nalezen mrtvý v opuštěné kapli, která se o několik měsíců později stala squatem a jako známé kulturní centrum La Chapelle existuje dodnes.
Objevování Volfova života se v posledních několika letech věnovala Anna Luňáková, básnířka, divadelní performerka, redaktorka, dramaturgyně Čítárny HYB4. Takto na to vzpomíná:
Začalo to šeptandou, kamarádstvo Ondřej Macl se kdysi vrátil z Francie, kde byl na studijním pobytu a řekl mi, že v Toulouse žil jakýsi český básník, o kterém není v českém prostředí nikde ani zmínka. Obvykle říkám, že jsem se z nějakého důvodu rozhodla, že přijdu na to, kdo ten člověk byl. Když se dnes dívám zpětně na své důvody, uvědomuji si, že byly výsostně romantické, že šlo tak trochu o projekci...
Možná jsem chtěla, aby se na Volfa nezapomnělo tak, jako jsem zapomněla na sebe. Je to asi deset let, co jsem žila v Nice, partnerství s tamním mužem prodloužilo můj původní Erasmus pobyt na neurčito. Moje první tamní bydlení bylo srovnatelné s ubytovnou nejhorší kategorie, navíc ve stejné čtvrti, odkud vyjel v roce 2016 nákladní vůz na promenádu. Neměla jsem peníze a nedokázala sehnat práci ani v McDonaldu. (O tom, jak jsem se nakonec živila, by mohla být jiná kniha.) Byla jsem zamilovaná, a tak říkajíc out of control. Moje francouzská „tchýně“ si myslela, že jsem přišla hledat bohatého ženicha (nevěděla, že syn je kovaný marxista?). Tak jsem si prožívala svůj vlastní exil. A psala jsem poezii.
Bylo to brzy po mém návratu do Česka, kdy jsem se o Volfovi poprvé doslechla. Veděla jsem, jak je snadné se v té zemi ztratit. Nedávno publikovaná monografie Ztracený básník Jiří Volf (PNP, 2025) je proto ozvěnou, výsledkem něčeho původně ryze osobního. Rekonstruovala jsem Volfův život pomocí vzpomínek pamětníků, archivů, cest do Toulouse (za covidu), překonáváním nesčetného množství slepých stop a své samoučené francouzštiny.
Volf byl student arabistiky a historie v Praze, na mé alma mater FF UK, později lektoroval na toulouské univerzitě češtinu a literaturu, působil v místních literárních časopisech a stýkal se s mladým básnictvem. Dle mých informací se příliš nesetkával s českými exulanty, jediný doložitelný kontakt byl s historikem Karlem Bartoškem. Po smrti se stal literární postavou v dílech druhých, nabral řadu přezdívek od „Rimbauda Východu“ po básníka „slovanského smutku“. Volf byl vyhnanec – nepodmíněně odsouzen za trestný čin opuštění republiky –, učitel, básník, a tím pádem tak trochu blázen, jehož život doprovázelo mnoho katastrof. Odlesky jeho příběhu snad naleznete nejen v mé monografii, ale i ve zde otištěné poezii.
Na jejím překladu se mj. významně podílel Jean-Gaspard Páleníček, který jako bilingvní autor a překladatel dokáže plně docenit česko-francouzské čtení jeho básní. Knižně vydané texty redigovali Jakub Vaníček a velmi intenzivně Ladislav Šerý. Texty vyšly v češtině vůbec poprvé, ať už ze sbírek publikovaných za Volfova života či z nevydaných rukopisů.
Uvedené básně jsou vybrané z publikace Ztracený básník Jiří Volf, konkrétně ze sbírky Jedna kaple, jeden básník v překladu Anny Luňákové.
***
Napadl čerstvý sníh
včera za soumraku
V čisté silné vrstvě
Neposkvrněné jako závoj
Vyzývám rolničky, aby zvonily
zvoňte tedy
zvoňte
V této skvělé roční době!
Za mříží řada modrých jedlí,
půltucet,
Pod řadou šesti jedlí, modrých
jako obloha
Má láhev pijana posázená hvězdami
Má láhev bílého vína
Nuže, na horizontu mého ducha
tedy
Duše, života a srdce
Mě čeká
Láhev bílého vína,
Stolního vína, vína mého obyčejného života:
Stránka, stránky mého sešitu,
mého panenského notýsku
Se proměňují
přetvářejí svou šedou šeď v můj horizont
položený na oltář
Mezi sošku mnicha kapucína
S uťatou hlavou drží vázu, drží kalich
v natažených rukou,
Oděný ve svém hábitu, v pytlovině
ve světě mimo tento svět
Oděný
Zahalený do pytle odolnosti vůči zlu
Do své hnědé látky, třímá v rukou
Svého pána.
***
Podpírá balkon
Pouliční holka, přelétavá záletnice
Poletucha, slípka mezi šlapkami
Motá se na konci ulice Svornosti
U pultu v Tamově baru
Děvka v černých vdovských šatech
Vrhá neomalený pohled,
do mé četby
Plavá děvka v krátké sukni
Dobrý den, kurvy ven, blonďatá mrcha
V sukýnce.
***
Bílý šampus
Špatně zašpuntovaná láhev bílého šampusu
Šedá rulanda všedních dní
Každodenní šeď a rulanda šedá
Někdo pije na ex suché bílé
Sochu Johanky z Arku pokrývají připálení
Červi
Na břehu Středozemního moře
Se opálím. Se smočím.
***
Lehká holka občas, sem tam
udělá pár kroků nebo postojí na místě,
I všední nebe občas bloumá
nebo se zastaví
Šlapka pije rum.
Mám rád tu lyceistku která se dává kdekomu
Láska funguje a kráčí
Vstříc ztraceným dívkám
***
Zatímco piju vínko z láhve se šesti hvězdami
Zatímco se opíjím, zatímco zpíjím svou duši
V lahodné lahvince
V mažoretce se šesti hvězdami
Která je mi oporou
Zatímco se ožírám na kaši
pod klenbou vrásek na čele
znovu objevuju cesty svého života
***
Ať jste alkoholik, amatér či znalec,
Ochutnejte víno
Na svém patře, pod patrem,
Každé náboženství má své obřady, svůj kult.
***
Hvízdaje kráčel jsem po břehu řeky
Sázavy. Za velkou mříží
Vzadu
Za plotem a zavřenou branou s řetězem
Dvě řady modrých jedlí vedou ke kostelu.
Dva živé ploty z hlohů vedou ke kapličce, ke
skromné sousedské svatyni,
Záleží na ročním období, hlohy kvetou na
jaře, odívají se za svítání
Před červánky
Jejich červené plody dozrávají mezi zelení,
Na podzim obnažují trny
V zimě se přikrývají zasněženým ornátem.
Po vůli ročních dob mají jejich keře rády
stejný obřad, stejný rituál.
A sextáni je rádi zastřihují velkými nůžkami
Prořezávají je, aby měly stejný tvar
Pro architekturu zachráněné zahrady
A kněz na ně dohlíží a bdí nad nimi.
Na podzim, v chladnějším období, ať je dobrý
či špatný rok,
Modré jedle, pod modrou nebo šedou
oblohou
Shazují své jehličí na zem
Tam napadá a shnije.
Pokaždé když se opije, probírá bývalý hrobař,
opilec a tulák ve svém squatu v rue Toul
růženec z urážek a nadávek,
po deseti, po tuctech
Šňůru kleteb, zároveň lidskou, vulgární,
biblickou (jen málo)
trochu lidskou.
trochu božskou.
Kdo vyryl jméno toho pohřbeného
ptáčka
Kdo zná jméno mého přítele?
Stačí se ho zeptat. Řekne to.
Vyryl jméno svého mrtvého ptáčka
Do kůry stromu
Do stromu v japonské zahradě
A jméno toho ptáčka tam zůstane
Vyryté v mém mozku
Zvonky, zvonky, nezvoňte pořád stejně
Je to stejná píseň, stejný zimní nápěv
Stejná roční doba, píseň zpívaná
v jednom tónu.
***
Děloha má tvar hrušky.
Stejně jako ovoce (doporučuji)
Jsou mnoha odrůd
Pokaždé když potkám ženu.
Říkám si jaký tvar má její vagina
Protože
v příručce pro děti katolických rodičů
je psáno, že vagina
mívá tvar hrušky
Epilog k tomu jsou
Všechny odrůdy hrušek
Pokaždé když
Potkám ženu
Říkám si jaký tvar
Má hruška
***
V hloubi její halenky
Je lehký stín
V hloubi jejího dekoltu
Přetékají ňadra
Čistí mou duši.
***
Osmašedesátý
byl nakonec
osobní urážkou.
***
Mezi dvěma nahými ženami
Mezi dvěma úplně nahými ženami
Jsem objevil nahotu ulice
Kterou máte všichni na očích
šlapky
Odbarvené blond nebo dokonce platinové
Zatímco hustě prší
Nohy po kotníky v jezeře
v bažině
Šlapky
Pod oranžovými jeřáby
šlapou
Přecházejí sem tam
Odulé opuchlé tváře
Protože každá láhev je ženského rodu
Každá láhev
běžného vína
Je ženského rodu
Na hrdle má šest hvězdiček
Na hrudi láhve
ne na hrdle
Četl jsem
a pil
slabikář života.
***
Každou neděli ráno
Mě rodiče poslali do kina
Kde protestantský pastor promítal komiksy
Každé pondělí za mříží chrámu
Služebná uklízí místo bohoslužby
Svatyně zvané Husův sbor
V době, kdy jsem sbíral svaté obrázky
Byzantské ikony Panny Marie s dítětem
Když matka vyšla z vody na břeh
Téměř nahá, oblečená jen v plavkách
Když vylezla z vody,
vždycky říkala:
„Cítím se jako znovuzrozená.“
Loni v červenci mi sestra napsala dopis
Tvá matka, bratře, zemřela, když lezla z vody.
Každou neděli mě rodiče posílali
Na komiksy, které promítal pastor
Jeho žena byla sekretářkou mého otce
Každé pondělí nějaká laskavá dobrovolnice
zcela samozřejmě
Uklízí svatyni místo uctívání
Když matka vylézala z vody, měla ve zvyku
říkat
cítím se jako znovuzrozená.
Podle toho, co mi psala sestra
ve svém dopise
Matka zemřela, když uklouzla na břehu
Podle toho, co sestra psala v dopise,
Museli zavolat sanitku
aby odvezli její tělo
Když moje matka v plavkách
Vylézala z vody
Vždycky říkala: „Cítím se jako znovuzrozená“
Jednoho dne upadla
Museli volat záchranku
Dovídám se z dopisu své sestry
Pokaždé když se máma koupala,
Když vylezla z vody, jakmile se dostala na břeh
Řekla, když vylezla z vody:
„Cítím se jako znovuzrozená.“
Moje sestra nechce otěhotnět
protože nechce ztloustnout jako její matka.
Má mandlové oči,
Podívá se na mě, omámí mě
svými kukadly
Je to oříšek k rozlousknutí, je to lískový
oříšek.
Baví mě lid, který pozoruje krále
s podřízlým krkem
Baví tu chátru.
Má sestra je mrtvá
