Jarka Rozsypalová - Vykoupilová (* 1975) se narodila v Brně. Od dětství do nedávna žila v rodném domě na břehu řeky Svratky. Od 15ti do 25ti psala básně, potom přestala a vrátila se k tomu za 20 let. Miluje češtinu, to jak klade slova, slovní humor... a improvizaci nejen na divadle. Některé své básnické texty dokonce zpívá. 13 let je moderátorkou v Českém rozhlase Brno, kde si občas zahraje malou roli v rozhlasové divadelní hře.
Na moři
Mořská nemoc
na rozhoupané palubě.
Z vln jsou hory
a jediné co se dá dělat
je jít v rytmu lodi.
Neprotestovat
a neustrnout.
Pohupovat se v bocích
a vnímat ladnost
živého moře.
Vlna za vlnou,
slaná voda v gejzírech,
plní vzduch a prší.
A ti, kdo se brání,
zvrací.
Očekávání
Už
stačilo
dost bylo
nenaplněných šálků
instantního těšení.
Žízeň je, to jo.
Ale raději
Se s chutí
zakousnu
do přítomnosti.
***
Ó jak drahé jste české dráhy mé,
když rychlík plouží se Leštinou u Světlé.
Plamínek
Prázdná garsonka,
kde se záclony vlní jemným větrem nejdelší noci v roce.
Venku je šedo a teplo.
Plamínek svíčky má drobnou svatozář.
A ty se blížíš k mým dveřím.
Ambice
Ambice napsat dobrou báseň
mi sedí na rameni jako černá kočka.
Vrní a tře se mi o ušní lalůček,
sem tam bolestně zatne dráp.
A já se z hlubin
(odkud vyteče kapka krve)
urputně snažím vydolovat
zlatou žílu poezie
a napíchnout se na ni.
***
Čelíme
v tichém boji
minulým
strategiím.
Tma
Tma je jako nekonečná plocha stadionu,
ze kterého se ozývají vzdálené zvuky.
Co vidět není, cítit je násobně.
Tóny hlasu, jediné co vypovídá.
Zároveň všechno má přesné obrysy
přečtené konečky prstů.
Nasranost
Už je to ksakru dlouhý.
Už je to k nevydržení.
A to jsem si svatosvatě
slíbila, že hergot,
už nic
držet nebudu.
Noční Praha
Z výklenku zbabělosti
na střechu odvahy
a potom střemhlav
do světel víru velkoměsta.
S hvězdami za zády
a teplem komínů.
Na půlkách.
Zima
V kolejích,
na polích,
se drží déle bílý sníh.
Vyčkává s táním.
Z krajiny dělá
záclonu s vyšíváním.
Točí se
Točí se
a můj pohled se dívá skrz
čmouhy v propletenci.
S bezpečnou jistotou
naprogramovaně ševelí
a já počítám minuty
kdy dopere.
Displej
Vzpomínám.
Kolik šepotů bylo ve vzduchu.
Pomilovaná písmenky, na displeji šmouha od rtěnky.
Rodný dům
Lapena, popadá dech,
zkroucená
v rodných zdech.
Do koutu zatlačená
hrubostí
křehká a třesoucí se žena.
Tvrdě ponížena vytrvalostí
obviněna
chycena do železných pastí:
lhostejnosti
marnosti
sobeckosti
bez lásky milosti.
Tajemství
Kdybys byl žluté křeslo,
sedla bych do tebe
a podpěrky pod pažemi by ožívaly.
Lenoška pod nohama
se chvěla a já se propadala
hlouběji do měkkosti tvé náruče.
Až bych se stala tebou.
Tajemství rohu obývacího pokoje:
milenci v polstrování.
Sousto
Všechno prozatím
je za námi.
Teď je k nakrojení.
Jako čerstvý chléb
máslem namazaný.
Křupe, drobí a voní.
Jen se zakousnout.
. . .
