Michal Grac
***
Na planetě posedů
vrboví oběšenci
kříže z trámu
odhozené v bodláčí
vápenecké záblatí
temné nebe
modlím se na pekelci
na dvoře na koze
kdosi jede
touhy se rozlejí
v tužích zalitých
zůstanou otisky
Jiří Volf: Vstříc ztraceným dívkám
neděle 24. května 2026
Jiří Volf (1947–1993) byl francouzsky píšící básník, který žil po roce 1968 v exilu ve francouzském městě Toulouse, kde za nešťastných okolností zemřel. V únoru roku 1993 byl nalezen mrtvý v opuštěné kapli, která se o několik měsíců později stala squatem a jako známé kulturní centrum La Chapelle existuje dodnes.
Objevování Volfova života se v posledních několika letech věnovala Anna Luňáková, básnířka, divadelní performerka, redaktorka, dramaturgyně Čítárny HYB4. Takto na to vzpomíná:
Začalo to šeptandou, kamarádstvo Ondřej Macl se kdysi vrátil z Francie, kde byl na studijním pobytu a řekl mi, že v Toulouse žil jakýsi český básník, o kterém není v českém prostředí nikde ani zmínka. Obvykle říkám, že jsem se z nějakého důvodu rozhodla, že přijdu na to, kdo ten člověk byl. Když se dnes dívám zpětně na své důvody, uvědomuji si, že byly výsostně romantické, že šlo tak trochu o projekci...
Možná jsem chtěla, aby se na Volfa nezapomnělo tak, jako jsem zapomněla na sebe. Je to asi deset let, co jsem žila v Nice, partnerství s tamním mužem prodloužilo můj původní Erasmus pobyt na neurčito. Moje první tamní bydlení bylo srovnatelné s ubytovnou nejhorší kategorie, navíc ve stejné čtvrti, odkud vyjel v roce 2016 nákladní vůz na promenádu. Neměla jsem peníze a nedokázala sehnat práci ani v McDonaldu. (O tom, jak jsem se nakonec živila, by mohla být jiná kniha.) Byla jsem zamilovaná, a tak říkajíc out of control. Moje francouzská „tchýně“ si myslela, že jsem přišla hledat bohatého ženicha (nevěděla, že syn je kovaný marxista?). Tak jsem si prožívala svůj vlastní exil. A psala jsem poezii.
Bylo to brzy po mém návratu do Česka, kdy jsem se o Volfovi poprvé doslechla. Veděla jsem, jak je snadné se v té zemi ztratit. Nedávno publikovaná monografie Ztracený básník Jiří Volf (PNP, 2025) je proto ozvěnou, výsledkem něčeho původně ryze osobního. Rekonstruovala jsem Volfův život pomocí vzpomínek pamětníků, archivů, cest do Toulouse (za covidu), překonáváním nesčetného množství slepých stop a své samoučené francouzštiny.
Volf byl student arabistiky a historie v Praze, na mé alma mater FF UK, později lektoroval na toulouské univerzitě češtinu a literaturu, působil v místních literárních časopisech a stýkal se s mladým básnictvem. Dle mých informací se příliš nesetkával s českými exulanty, jediný doložitelný kontakt byl s historikem Karlem Bartoškem. Po smrti se stal literární postavou v dílech druhých, nabral řadu přezdívek od „Rimbauda Východu“ po básníka „slovanského smutku“. Volf byl vyhnanec – nepodmíněně odsouzen za trestný čin opuštění republiky –, učitel, básník, a tím pádem tak trochu blázen, jehož život doprovázelo mnoho katastrof. Odlesky jeho příběhu snad naleznete nejen v mé monografii, ale i ve zde otištěné poezii.
Na jejím překladu se mj. významně podílel Jean-Gaspard Páleníček, který jako bilingvní autor a překladatel dokáže plně docenit česko-francouzské čtení jeho básní. Knižně vydané texty redigovali Jakub Vaníček a velmi intenzivně Ladislav Šerý. Texty vyšly v češtině vůbec poprvé, ať už ze sbírek publikovaných za Volfova života či z nevydaných rukopisů.
Uvedené básně jsou vybrané z publikace Ztracený básník Jiří Volf, konkrétně ze sbírky Jedna kaple, jeden básník v překladu Anny Luňákové.
***
Napadl čerstvý sníh
včera za soumraku
V čisté silné vrstvě
Neposkvrněné jako závoj
Vyzývám rolničky, aby zvonily
zvoňte tedy
zvoňte
V této skvělé roční době!
Za mříží řada modrých jedlí,
půltucet,
Pod řadou šesti jedlí, modrých
jako obloha
Má láhev pijana posázená hvězdami
Má láhev bílého vína
Nuže, na horizontu mého ducha
tedy
Duše, života a srdce
Mě čeká
Láhev bílého vína,
Stolního vína, vína mého obyčejného života:
Stránka, stránky mého sešitu,
mého panenského notýsku
Se proměňují
přetvářejí svou šedou šeď v můj horizont
položený na oltář
Mezi sošku mnicha kapucína
S uťatou hlavou drží vázu, drží kalich
v natažených rukou,
Oděný ve svém hábitu, v pytlovině
ve světě mimo tento svět
Oděný
Zahalený do pytle odolnosti vůči zlu
Do své hnědé látky, třímá v rukou
Svého pána.
***
Podpírá balkon
Pouliční holka, přelétavá záletnice
Poletucha, slípka mezi šlapkami
Motá se na konci ulice Svornosti
U pultu v Tamově baru
Děvka v černých vdovských šatech
Vrhá neomalený pohled,
do mé četby
Plavá děvka v krátké sukni
Dobrý den, kurvy ven, blonďatá mrcha
V sukýnce.
***
Bílý šampus
Špatně zašpuntovaná láhev bílého šampusu
Šedá rulanda všedních dní
Každodenní šeď a rulanda šedá
Někdo pije na ex suché bílé
Sochu Johanky z Arku pokrývají připálení
Červi
Na břehu Středozemního moře
Se opálím. Se smočím.
***
Lehká holka občas, sem tam
udělá pár kroků nebo postojí na místě,
I všední nebe občas bloumá
nebo se zastaví
Šlapka pije rum.
Mám rád tu lyceistku která se dává kdekomu
Láska funguje a kráčí
Vstříc ztraceným dívkám
***
Zatímco piju vínko z láhve se šesti hvězdami
Zatímco se opíjím, zatímco zpíjím svou duši
V lahodné lahvince
V mažoretce se šesti hvězdami
Která je mi oporou
Zatímco se ožírám na kaši
pod klenbou vrásek na čele
znovu objevuju cesty svého života
***
Ať jste alkoholik, amatér či znalec,
Ochutnejte víno
Na svém patře, pod patrem,
Každé náboženství má své obřady, svůj kult.
***
Hvízdaje kráčel jsem po břehu řeky
Sázavy. Za velkou mříží
Vzadu
Za plotem a zavřenou branou s řetězem
Dvě řady modrých jedlí vedou ke kostelu.
Dva živé ploty z hlohů vedou ke kapličce, ke
skromné sousedské svatyni,
Záleží na ročním období, hlohy kvetou na
jaře, odívají se za svítání
Před červánky
Jejich červené plody dozrávají mezi zelení,
Na podzim obnažují trny
V zimě se přikrývají zasněženým ornátem.
Po vůli ročních dob mají jejich keře rády
stejný obřad, stejný rituál.
A sextáni je rádi zastřihují velkými nůžkami
Prořezávají je, aby měly stejný tvar
Pro architekturu zachráněné zahrady
A kněz na ně dohlíží a bdí nad nimi.
Na podzim, v chladnějším období, ať je dobrý
či špatný rok,
Modré jedle, pod modrou nebo šedou
oblohou
Shazují své jehličí na zem
Tam napadá a shnije.
Pokaždé když se opije, probírá bývalý hrobař,
opilec a tulák ve svém squatu v rue Toul
růženec z urážek a nadávek,
po deseti, po tuctech
Šňůru kleteb, zároveň lidskou, vulgární,
biblickou (jen málo)
trochu lidskou.
trochu božskou.
Kdo vyryl jméno toho pohřbeného
ptáčka
Kdo zná jméno mého přítele?
Stačí se ho zeptat. Řekne to.
Vyryl jméno svého mrtvého ptáčka
Do kůry stromu
Do stromu v japonské zahradě
A jméno toho ptáčka tam zůstane
Vyryté v mém mozku
Zvonky, zvonky, nezvoňte pořád stejně
Je to stejná píseň, stejný zimní nápěv
Stejná roční doba, píseň zpívaná
v jednom tónu.
***
Děloha má tvar hrušky.
Stejně jako ovoce (doporučuji)
Jsou mnoha odrůd
Pokaždé když potkám ženu.
Říkám si jaký tvar má její vagina
Protože
v příručce pro děti katolických rodičů
je psáno, že vagina
mívá tvar hrušky
Epilog k tomu jsou
Všechny odrůdy hrušek
Pokaždé když
Potkám ženu
Říkám si jaký tvar
Má hruška
***
V hloubi její halenky
Je lehký stín
V hloubi jejího dekoltu
Přetékají ňadra
Čistí mou duši.
***
Osmašedesátý
byl nakonec
osobní urážkou.
***
Mezi dvěma nahými ženami
Mezi dvěma úplně nahými ženami
Jsem objevil nahotu ulice
Kterou máte všichni na očích
šlapky
Odbarvené blond nebo dokonce platinové
Zatímco hustě prší
Nohy po kotníky v jezeře
v bažině
Šlapky
Pod oranžovými jeřáby
šlapou
Přecházejí sem tam
Odulé opuchlé tváře
Protože každá láhev je ženského rodu
Každá láhev
běžného vína
Je ženského rodu
Na hrdle má šest hvězdiček
Na hrudi láhve
ne na hrdle
Četl jsem
a pil
slabikář života.
***
Každou neděli ráno
Mě rodiče poslali do kina
Kde protestantský pastor promítal komiksy
Každé pondělí za mříží chrámu
Služebná uklízí místo bohoslužby
Svatyně zvané Husův sbor
V době, kdy jsem sbíral svaté obrázky
Byzantské ikony Panny Marie s dítětem
Když matka vyšla z vody na břeh
Téměř nahá, oblečená jen v plavkách
Když vylezla z vody,
vždycky říkala:
„Cítím se jako znovuzrozená.“
Loni v červenci mi sestra napsala dopis
Tvá matka, bratře, zemřela, když lezla z vody.
Každou neděli mě rodiče posílali
Na komiksy, které promítal pastor
Jeho žena byla sekretářkou mého otce
Každé pondělí nějaká laskavá dobrovolnice
zcela samozřejmě
Uklízí svatyni místo uctívání
Když matka vylézala z vody, měla ve zvyku
říkat
cítím se jako znovuzrozená.
Podle toho, co mi psala sestra
ve svém dopise
Matka zemřela, když uklouzla na břehu
Podle toho, co sestra psala v dopise,
Museli zavolat sanitku
aby odvezli její tělo
Když moje matka v plavkách
Vylézala z vody
Vždycky říkala: „Cítím se jako znovuzrozená“
Jednoho dne upadla
Museli volat záchranku
Dovídám se z dopisu své sestry
Pokaždé když se máma koupala,
Když vylezla z vody, jakmile se dostala na břeh
Řekla, když vylezla z vody:
„Cítím se jako znovuzrozená.“
Moje sestra nechce otěhotnět
protože nechce ztloustnout jako její matka.
Má mandlové oči,
Podívá se na mě, omámí mě
svými kukadly
Je to oříšek k rozlousknutí, je to lískový
oříšek.
Baví mě lid, který pozoruje krále
s podřízlým krkem
Baví tu chátru.
Má sestra je mrtvá
Jakub Poštolka: Sázeli ty stromy spolu...
středa 20. května 2026
Jakub Poštolka
Sázeli ty stromy spolu,
dvě lípy a jeden ořech.
Táta umřel před padesáti čtyřmi lety,
tak už to musí být padesát sedm let.
Každý podzim odnese
tři vlašské ořechy.
(Cit. z: Poštolka, Jakub. Selské lesy. Dobrý důvod, 2025)
Tomáš Štiler: Pěchotní srub
neděle 17. května 2026
Tomáš Štiler je český básník narozený v roce 1990 ve Švábenicích. Vystudoval odborné učiliště ve Vyškově a prošel řadou profesí – pracoval mimo jiné jako dělník, soustružník, skladník, zámečník, údržbář v kině, barman, kuchař, prodavač, vinařský dělník či účastník historických rekonstrukcí. Pracoval i v pivovaru. V roce 2022 vydal debutovou sbírku Odpálím, přepálím, zamiluju se. Publikoval v literárních časopisech Prostor, Dno, Host, Tvar a ve slovenském magazínu Rozum. Nejednou jste se s ním setkali i na webu Nedělní chvilka poezieCZ, kde teď přinášíme jeho básně z posledních let.
Foto: David Konečný
***
Kudy se chodí pozdě domů
Když vás nikdo nečeká
Není to snadný, věřím tomu
Ve vás jen kousek člověka
Pořád jen brouzdám po nonstopech
A je to velký žízně žár
Větráky na zakouřených stropech
Pach samoty žádnej neodvál
***
Včera přiletěli marťani
A pozvali mě na čtení
Tak jsem jim řek
Že na rudé planetě číst nebudu
***
Nevím kde dát širák
Jsem totiž zašívák
A vždycky mě vyhodí
Že na lenost marodím
Beltin
Tuhle noc tě nemá cenu hledat
Budeš totiž někde jebat
Ketamin
Rozsypanej ketamin
Íhahá a kůň má míň
Rozsypanej ketamin
Íhahá a kůň má splín
***
Když soudnost spí
Jsi zmatený
Těžký trápení
Mám tě na dosah
Ale jdu radši jinam
Jsem asi malej pán tohohle velkýho vesmíru
Brífink přišel pozdě
Už seš naučenej
Na hovadiny
Velký pátek v Brně
Je velký pátek
Vstávám z hrobu v pět odpoledne
A vynesu odpadky
Myslím na Krista
Jak by se asi měl v téhle době
Kdyby žil v Brně
Možná by se zakecával s jehovisty
Nebo chodil do kavárny
Po nocích by kázal na nádraží
A modlil se za zbořený Tesco
Teď se na to snad zvrchu dívá
A jenom si přeje
Abychom na svátky tak nechlastali
Lence
Určitě jsi hezká víla
A nejen proto tě furt líbám
Máš totiž dobrý názory
Ne s kdekým jedeš na hory
A vysedáváš v kavárnách
V protivětru hořkých snah
Kdy mlčíš a říkáš toho moc
Potom jdeš dom, dobrou noc
Černá díra v gauči
Mám černou díru v gauči,
Kdo mě v něm hledat naučí
Ty všechny cigára a drobný
Možná trochu trávy dobrý
A telefon na Andulku
A bagetu, sněd jsem jenom půlku
Mám v gauči černou díru
Vede někam do vesmíru
Padají mi tam věci i čas
Má černá díro, oroduj za nás
Tak mám se to snad učit sám?
Baterku rychle pohledám
A kápézetku beru též
Tu když se ztratíš, prostě chceš
Jen doufám že tam nic nežije
Nebo to nezažilo pašije
Mám v gauči černou díru
Vede někam do vesmíru
Padají mi tam věci i čas
Má černá díro, oroduj za nás
Jó, mám v gauči černou díru
Nenechá mě žíti v míru
Ztratím tam ketamin i inzulín
I léčivou mast na šulin
Johohó
Mám v gauči černou díru
Vede někam do vesmíru
Padají mi tam věci i čas
Má černá díro, oroduj za nás
Tady je tma
Tady je tma
A u tebe furt prší
Tvý prsa jsou rotundy
Mý koule jsou mniši
Modlí se na nich váhavě
A neslyší snad jejich žal
Že kdo tam přišel bezhlavě
Je tma jeho negližé a čert aby ho vzal
Trampové
Jen tichý šum
A praskot dřeva
Sem tam kytara ševelí
Věk není žádná bariéra
Jó trampové
No to jsme my
***
Měli jsme všechno
Pec na pizzu z hlíny
Sem tam ranní kocoviny
A pět koček
Na zahradě permakulturu
Strakapoudy pořád vzhůru
Furt klepali a klepali
Dřevo z palet
Dobrého nepálí
V zimě jsem furt přikládal
A v létě se s topinamburama sral
A lesu jsme furt mávali
Pamatovat si
Vždycky jsem fotil
Mám fotku komína švábenické mlékárny
I fotku tebe s krávou ze švýcarska
Všechno pozitivní z negativu
Chtít se dívat na minulost
Zaostřit to, co je v mlze
Každou tu chvíli jsem si pamatoval
Akorát to bylo někde hluboko zasunutý
Jako je teď většina mejch negativů
A teďka se kloním břízkám u Kapličky
A omlouvám se
Že nejsem svatý
Co ty, lásko?
Co ty, lásko?
Spal jsem pod širákem v Bordeaux
A ty zatím počítáš nanuky na Mácháči
Ale jako bych tě viděl
Jsi jedna z těch dívek s vlajícími vlasy
Co chodí dopoledne po parku
Jsi jako ta velká loď na řece
A ty se jedeš podívat na Bezděz
Toho se neděsím
Snad jen že tam jdeš sama
***
Prošlapal jsem nejedny boty
Na cestě k větrným mlýnům
Kde sice nevyválčím co ty
Jen možná bídně zhynu
***
Visím ti na rtech
Jsem tvůj naštvaný kolemjdoucí
Máme se dobře když je zima
A když je léto ještě líp
Vždycky mi říkáš
Že poslouchám divnou muziku
Ale Vítrholc je styl života, bejby!
Stejně ti visím na rtech
Jako nikdy
A když se loučíme
Poslouchám tvý srdce
***
Kde je tady? Kde je sem?
Jednou sem přijdu
A budu navštíven
Lacinou hádkou
A vzpurná tenata jsou
Když málo mluvíš
Dav rozeženeš glosou
Brno mé
Brno, mé Brno
Brno mé...
Proč mečím jak koza je záhadné
***
Spolu s větrnými mlýny
To přešlo
Nebuď labuť
Řekni jak se máš
Na zpívání je kosa
Jednou byla válka
A vyhrály ty zrzavý mravenci
Ale teď jen hoří oheň
A rudě se domáhá dřeva
Stáli jsme s očima dokořán
Ticho louky na kraji lesa
Divoženkám ouvej
A my se máme taky strašlivě
Přilož něco
Třeba ta pouta, která určují tvou náladu
***
Ještě rundu, Domčo
Pojď pomlouvat Jáchyma
O tom jak je skvělej
A jak ti smutek vypíná
Ještě rundu Domčo
A Jáchym by řek dost
Frída tě čeká, lásko
A já jsem z ničeho nevyrost
***
Nikdy ti nekoupím pivo
Nikdy ti nekoupím kalhotky
Protože nepiješ
A chodíš na ostro
V jehličí u krkolomných skal
V jehličí jedna větvička
Láhev rozbitá na sklíčka
A minulost, jako bumerang
Uprostřed lesa
U vysokých skal
Ta malá pachuť po změně
Stopa mě zmátla šíleně
Tam v jehličí, u krkolomných skal
Neskočil jsem, jen se posbíral
Tři ráno
Vojto, můžu Kamenici?
Nejsem totiž ještě spící
Média
Běžíš o život
A zatím ve zprávách
Na jiném kusu planety
Ukazují koťátka v županu
***
Pod tratí krev
Někdo zase skočil
Na nebi zpívá ptáček
Nic se nezměnilo
Jenom už pro někoho
Nebude hůř
Anebo líp
Rozsypanej tabák
Měla mezi nohama rozsypanej tabák
Ale nekouřila
Dostal jsem chuť na cígo
A pak na ní
Ale začal jsem s ní a cigáro si dal až potom
Bylo to dojemný
Miloš Kocman
Miloš Kocman hraje na kytaru
Všichni se čumí do mobilu a nikdo neposlouchá
Já se čumím do mobilu, poslouchám, a píšu tuto báseň
Sobota
Je sobota
Posledních sto osmdesát korun na účtě
Ty jsou na neděli
Ale co dnes?
Pár piv na velkou sekeru
A pak voda na skle
Ou jé, život je pes
***
Našlas prstýnek na dně prázdnýho krýglu
Barman tě požádal o ruku, nebo si neuhlídal prst
Je to milenec nebo nešika?
***
Dle dostupných informací
Jsou lidi hodní
Ale jsou i tací
Kteří za stálých reklamací
Své činy zvrací
A je jich tolik
A každej druhej alkoholik...
Někdy jsem a někdy nejsem
jsem kamínek v podrážce tvých bot
jsem takový bezvýznamný bod
jsem orel, co létá nad zemí
ale už otráven, a brzo spadne, to se ví
jsem ten kočárek v přízemí
ve kterém se nikdo nevozí
a vyhozen, ač zdárně přece
jsem jako lev co nesmí z klece
ani když poblíž krotíš ty
a když jdu pak večer spát
ráno se vzbudím a jsem rád
nač se furt tolik litovat?
všecko to musel být jen sen
píšu ti zprávu: půjdeš ven?
***
Hledáš kde přebrodit řeku
Abys nešlápl po lebkách
Těch, co se tam utopili
Když proud je prudce splách
Pěchotní srub
Moje hlava je pěchotní srub
Všichni spojenci mě zradí
Nikdy se neubráním
Pertti Nieminen: Leželas na trávníku...
středa 13. května 2026
Pertti Nieminen
Leželas na trávníku...
Leželas na trávníku jako načatý
přezrálý camembert. Teprve později
jsi ucítila mravence,
zjistila, že trávou zeleň nevypereš.
Vzpomínky, vzpomínky: kdykoli vidím zelenou šmouhu
na zádech tvých šatů,
přemýšlím o historii,
kdo v ní vůbec umí číst.