Eliška Tondrová: V mé mysli tě převlékám do bílé krajky

Eliška Tondrová (* 2006) pochází z Podbezdězí, studuje bohemistiku a germanistiku na FFUK. Její poezie byla oceněna v soutěži Ortenova Kutná Hora a uveřejněna v Revue Prostor. Dále se věnuje tvorbě autorských písní a stavbě lesních domečků.

srna i.

vzdálil ses, léto opadává

prastarou cestu prorůstá šípek

do prstů nebodá jediné z dětí

tlející usmrcená a urousaná srna

dokresluje tóny nádechu krajiny

z vyprázdněnosti komor

do nového života.

 

/

už přišel

už přišel

vítám tě

/

v tento moment necítím se být

docela bez hříchu

vábím to k sobě

jen srdcem nepřijímám

 

horizonty

vzdouvat se před usnutím

odprosit svítání, které proměňuje

strháváš jemný film

ochrannou membránu soli

nemůže ti už nic pomoct

necítit se rozdvojen do míst kdysi

a dnes

ač prostorovost odezíráš stále stejně

v tobě je něco docela jinak

jsi u vytržení.

 

paměti

schovej si v ústech malou síť

spletenou ze všeho přišlého i odešlého

dobře poslouží ti

nos si ji s sebou

jako skrýš

až začne dech vonět

schovej si v ústech drobné lži

vše přišlé i odešlé po jisté chvíli

ničím jiným není.

 

úběžník

chceš-li svou touhu nadobro ukojit

ze všech směrů zaměř

jediný vedoucí k prameni

a přisaj se

instinktu důvěřuj, ale sebe drž v paměti

rozpomeň se na chvíli, kdy daleko od domova

sloužíme mši s koleny zabořenými do jehličnatých tůní

ty, celá bezbřehá

toužíš vystoupit a nenalokat se

ze slepých ramen.

 

v zahradě to voní dětstvím a štiplavostí louhu

na šňůře ještě visí prostěradla

rez na kůlech plotu uzavřela stezky

zahnědlá skvrna krve

ční nad bělost

bralas ji tuhým mýdlem

a ona se nepustila

raněnost zažraná do věčnosti.

 

tineola

vysvlékla jsem se z loňských šatů

dala je do skříně viset jen na ramínku

moli je prokoušou

co bylo, zmizí

tak jako všechno

i já jen děravím

vzpomínkou na cosi

a netrvám.

 

kolem dokola

stůj tam

a ještě dlouho stůj

objeď kmen prstem

na světě lepšího místa není

než právě zde

zas přicházím k tobě

prosit o odpuštění

stůj tam

a ještě dlouho stůj

zas přicházím k tobě 

a prosím.

 

kdysi

zrnění bříz

svět bez programu

všechno to tady jsme my

člověk zapomněl…

najít měkké místo k spočinutí

vzpomínkou sedat si do proschlého mechu

cítíš to v sobě

sem jako jediný

patříš a zapadáš.

 

v mé mysli tě převlékám do bílé krajky

je to můj symbol něžnosti

pěšinami ještě pořád znějí tvé kroky

jsi tak 

krásná

obraz tvé tváře obalen do nejostřejšího světla

srha a kostřava a bojínek

který tě postupně obepíná přesně podél těla

ale na tebe nemůže

jsi se vším smířená

a je to ticho

které hojí

v které se strojíš a jímž i protékáš

byla jsi dívkou

ženou

matkou

byla jsi člověkem

tuším, že přijde

onen den

tuším to sevřením hrdla…

ale jsem se vším smířená

 

představa o tvojí přítomnosti

ještě pořád píšu tvoje iniciály

do kmenů

do zamlžených skel 

do písku

a přece myslím v plnosti

na tvé jméno.

 

nejdu

není kam.

kolena škrábou modlitbu do ostrý hrany

pro domov nemusíš porozumět

skrze kůži

to každá chvíle padá v ústech

země mě nepřijímá

jenom mě olizuje

jsem její raněný mládě

a věřím jí

ne proto, že by milovala

ale že neumí jinak

stimuluje moje dýchání

každým dalším pohybem proti srsti

věřím jí

jednou se narodím

do místa s otevřenými dveřmi.

 

otevřít vícero dveří

sféru poly

z jednoho přeskupit do mnoha

zvedá se vítr

mé nebe se proměňuje

na cokoliv teď pomyslím

– nepřekonám

tak namluv si vlastním hlasem

ta nejjemnější slůvka

v nouzi obměkčí tě 

vprostřed toho všeho uslyšíš

chraptění srdce

pozorně poslouchej

když chraptí, stále ještě žije.

 

/

tím vším proudí stejný vzduch

jedině zarytím prstů do zkypřené hlíny porozumět

více nečekat

/

modré světlo

i rty

i ty

i ty

i ty.

/

nic neměl

nic neměl

 

srna ii.

stesk ulpívá

touhy jsou dávno vzpomínkami

přiznaný obřitek ve tvaru srdce

udává bělost stáda

přijď ke mně jako stohlavý had

chci tě zachránit

přijď jako hořící rys

a odejmi ze mě lidský pach

přehluš ho, dej, ať zapomenu

odchována v zajetí – povahou krotnu

přes kalnost upíjím a hltám z jediného potoka

aniž tuším svůj odraz pod sebou

– natož pokřivenost

jsem něha i krutá oběť

dychtím po vodách 

po vodách k očištění

jsem nevinná a křehká

jak mariánský obraz

prahnu po neviditelném, božském klidu

a utíkám

i když On mě vidí

narážím zrovna tak

na mezník mezi světem divokým a posvěceným 

mezi smrtí a spásou

tou vodou jsem já, trpělivá

tou bouří jsi ty, neustupující

zříkám se svrchovanosti a tvojí vlády 

pro skromnost.

 

přes práh se otevírá svět novorozence 

v hlubinách z nahnutého světla

ambit do něhož vcházíš těsně před usnutím

klenutím v sobě rozprostře hlasy

hlasy ztěžklé mocí

hlasy, které v namodralé chvíli 

jakoby mučí tě

vše vzduchem prazvláštně hučí

náhlé stopy toho ve snu

bytostná potřeba popřít v myšlence dvojsvětí

člověk zapomněl…

nic už tě tady neudrží 

ostružiní omotané kolem kotníku / analogie trnoví

i přes bolest tentokráte projdeš

vzdávám-li se osvojenosti

pak nevěřícně čekám

na tebe změněnou –

jakmile zahlédneš vránu v usychající bříze

poházené chvojí a černý bez

stádo srn zmateně bloudící po polích

přesouvá se rozštěpení

k otevřenosti

vše vzduchem prazvláštně skřípe a současně mlčí

odcházíš pro věčnost nohama napřed

dřevěná podlaha v domě se rozduněla

klepání zní:

krok první

krok druhý

krok třetí.

. . .

Petr Pálenský: Jen jednu vadu má ta Kamenka…

Petr Pálenský

***

Jen jednu vadu má ta Kamenka,

že je tak kapesní, tak malinká.

O kapku větší kdyby chtěla být.

Aby se v ní dalo zabloudit.

Jak ve Stínadlech,

kdyby je zfilmoval David Lynch.

(Cit. z: Petr Pálenský, báseň z knihy
Republika Kamenka, vydalo
Druhé město - Martin Reiner, Brno)

. . .

Pavel Sobek: Přes horizont událostí jdeš sám

Pavel Sobek (* 1973) se narodil v Opavě, žije v Roztokách u Prahy. Vydal tři básnické sbírky (Sbírka milostných dásní, Princové jsou na koksu, Za nocí) a je ideovým autorem knihy Klub osamělých srdcí pana Vajíčko, povídek z reklamního prostředí. Je kytaristou pražské formace Zed Jones a zakladatelem hudebního projektu Kayapa. S ním vydal loni na podzim album Když se zeptáš, ze kterého je část vybraných textů. Další část představuje volná tvorba od poslední sbírky Za nocí.

Živí se jako textař a idea maker a je autorem řady komunikačních kampaní, namátkou pro Českou filharmonii, Amnesty International, ale i pro komerční subjekty, například Fio banku nebo Radegast.

Kromě psaní a skládání muziky točí i režíruje. Je držitelem několika mezinárodních ocenění za scénář k ekologickému animovanému filmu Lednice (the Fridge), který připravoval společně s animátorkou a ilustrátorkou Lucií Štamfestovou.

4 ráno

Město se budí jako ospalý drak,

z komínů včerejší splín pomalu stoupá,

můry si rentgenují křídla na lampách, 

na starý loďce bílá labuť se houpá.

A když chceš vědět, kam vlastně jdem,

roztáhnu ruce odtud až sem.

A když se zeptáš, říkám, že vím,

jsou čtyři ráno, bude to tím.

A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,

jenom se směju, začíná den,

a když máš starost, co vlastně já,

dlouze se dívám, to všechno se zdá.

Rozlitý kafe tančí na kostkách,

schody vzhůru vedou a pak se ztrácej,

od stěn se odrážejí hlasy v uličkách,

těch co odcházej i těch co se vracej.

A když chceš vědět, kam vlastně jdem,

roztáhnu ruce odtud až sem.

A když se zeptáš, říkám, že vím,

jsou čtyři ráno, bude to tím.

A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,

jenom se směju, začíná den,

a když máš starost, co vlastně já,

dlouze se dívám, to všechno se zdá.

Na lavičce si ustlal Caravaggiův stín,

můžem se bát jako když byli jsme děti,

světla aut malují tváře průčelím,

noc je film, z kterýho zbyde jen smetí.

A když chceš vědět, kam vlastně jdem,

roztáhnu ruce odtud až sem.

A když se zeptáš, říkám, že vím,

jsou čtyři ráno, bude to tím.

A když zas hádáš, kdo vlastně jsem,

jenom se směju, začíná den,

a když máš starost, co vlastně já,

dlouze se dívám, to všechno se zdá.

Město se budí jako ospalý drak.

Hranice

Zlomený strom 

uprostřed polí opuštěných,

řeka míjí kraj 

kde nikdo nebydlí,

rezavý kříž, 

co spadnul z ramen bezejmenných,

prázdný flašky, 

stoly hospod bez židlí.

Možná že cestou šlápneš 

na hraniční kámen, 

další krok přes něj uděláš?

Zahlídneš možná někde v dálce 

hořet plamen, 

když touhu hledat v sobě máš.

V kostelních hodinách 

kde čas už dávno stojí,

jen vítr hlásí morseovkou, 

co teď dál,

bez dlouhých kázání 

přijímáš pod obojí,

vzhůru míříš 

kolem pískovcových skal.

Možná že cestou šlápneš 

na hraniční kámen, 

další krok přes něj uděláš?

Zahlídneš možná 

někde v dálce hořet plamen,

když sílu najít v sobě máš.

Možná že cestou šlápneš 

na hraniční kámen, 

další krok přes něj uděláš?

Zahlídneš možná 

někde v dálce hořet plamen,

když touhu hledat v sobě máš.

102 stupňů Fahrenheita

Obři valí sudy přes mé tělo bouřkou zlomené,

horizont se vlní, houpe, nohy jako z kamene,

promění se v plameňáky, křídla oheň rozráží,

do zorniček světlo pálí, tělo drtí závaží.

Vylétám ven, dívám se jak na posteli usínám,

vznáším se a sahám na strop, já jsem tady, jsem i tam,

tělo doutná dole v koutě, cítím vlastní horký dech,

chci se vrátit, obři valí sudy prachu po zádech.

Exploze a chvíle prázdna, v chimérách se láme čas,

stromy křičí, padají a staví hradbu mezi nás.

Tvoje ruka chytá mě před pádem do údolí vran,

držíš mě a tiše slibuješ, že se mnou zůstáváš.

Realita.

Někdo jinej.

Kauzalita.

Nezhasínej.

Drž se pevně.

Neusínej.

... nebo nás v sobě ztratí tma 

Obři valí sudy přes tvé tělo bouřkou zlomené,

sedím vedle, mokrý ruce, zkřivenou tvář z kamene,

světlomety odráží se na ulici v kalužích,

dýcháš pomalu a hoříš, vypnutý je teď tvůj smích.

Nechci usnout, nakláním se, mozek pouští starý film,

tvoje noční můry v zorničkách jen těžko uvidím,

dny jen hrají falešnou hru, vůbec nikam neběží,

otáčíš se, zem se drolí, láva maže nábřeží.  

Kde jsem, nevím, těžko hledám odpovědi ve vráskách,

dělí nás zeď, dýcháš tiše, slzy stékaj po maskách,

zkouším přeprat obry, které ze vzdálených nocí znám,

držím tě a šeptem slibuju, že pořád zůstávám.  

Realita.

Někdo jinej.

Kauzalita.

Nezhasínej.

Drž se pevně...

... nebo nás v sobě ztratí tma.

Horizont událostí

Svítá do tmy ran,

věže se bortí, vlci spí.

Lítá do všech stran

prach města, popel našich dní.

A když sis myslel, 

že se ti to jenom zdá,

myšlenky tě nepustí,

a když sis myslel, 

že se tě to netýká,

přes horizont událostí...

Pálí každý sval, 

nikdo tvůj signál nevidí.

Válí se na dně grál,

cesty jsou prázdný, bez lidí.

A když sis myslel, 

že se ti to jenom zdá,

myšlenky tě nepustí,

a když sis myslel, 

že se tě to netýká,

přes horizont událostí...

... jdeš sám.

Přes horizont událostí, 

kde potkáš ty, kterým to dlužíš

a všechny věci co jsi před tím 

už nestihl říct, 

se jako střepy propadaj dolů.

Přes horizont událostí, 

kde každý večer zas se budíš

a všichni lidi kteří zmizeli 

dávno už pryč, 

se ve tvý tváři objeví, 

zpátky letíte spolu.

Tenhleten svět

Dnes tě nezlomí

hry, lži pitomý,

víš svý, akorát

zkus si za tím stát.

Od prázdných tváří z plakátů, 

jejich kámošu a tet,

masek plných frází, lživejch vět 

si tenhleten svět vezmi zas zpět.

Od navoněnejch chytráků,

těch co chtějí všechno hned,

fejk trollů, co maj na háku

si tenhleten svět vezmi zas zpět.

Pryč sjet z kolejí,

chtít, co nechtějí,

zpívat, boty zout,

zas se nadechnout.

Od prázdných tváří z plakátů, 

jejich kámošu a tet,

masek plných frází,lživejch vět 

si tenhleten svět bereš zas zpět.

Od navoněnejch chytráků,

těch co vědí všechno hned,

fejk trollů, co maj na háku

si tenhleten svět bereš zas zpět.

Když se potopím

Yelow Submarine

táhne dál mě ven,

stoupám za sluncem.

Od prázdných tváří z plakátů, 

jejich kámošu a tet,

masek plných frází, lživejch vět 

si tenhleten svět berem zas zpět.

Od navoněnejch chytráků,

těch co vědí všechno hned,

fejk trollů, co maj na háku

si tenhleten svět berem zas zpět.

Loukou

Loukou rozkvetlou 

bosky můžem jít.

Bránu zamčenou 

klíčem otevřít.

Zabloudíš, 

a já tě objevím,

klopýtneš 

a já tě podržím,

směješ se

a já se připojím.

... pořád tak můžem být.

Silou tajemnou 

bouřku porazit.

Vodou z pramenů

žízeň uhasit.

Bojíš se, 

tak světlo rozsvítím,

dotkneš se

a já to ucítím,

zašeptáš

a já to zachytím.

... pořád tak můžem být.

Krví spřízněnou

sílu do žil lít.

S touhou bezbřehou

nádherně se mít.

Zaváháš 

a já ti poradím,

hádáš 

a já ti prozradím,

zazpíváš

a já se naladím.

... pořád tak můžem být.

(Z alba KAYAPA / Když se zeptáš)

Lovci a sběrači

Dvacet tisíc let zpátky 

bych těžko přežil třicítku.

Jedu padesát, 

na gauči i v obci, 

dobré je to, povznášející,

... když teda zrovna neprší, 

není vedro, inverze,

čas platit DPH, 

nebo mě nedrtí rýmička.

Dvacet tisíc let zpátky 

bych snadno přežil pondělí,

bez kalendáře, 

jen v hluboké přítomnosti. 

Smrděli bychom spolu u ohně

(což samozřejmě 

myslím obrazně),

ty starostlivě balila 

děti do kůže 

a já čmáral na stěnu malby,

co v budoucnu stejně

nikdo nepobere.

Za oknem

Venku za oknem

roste jabloň,

vylez na ni,

zhoupni se,

pověs se

za bouřky!

... druhou rukou

jablka natrhej,

jsou každý rok

sladší a sladší.

Nechoď spát

Dneska ještě nechoď spát,

chci mít tvý vlasy všude kolem,

do rána můžeme si hrát,

milovat se horem dolem.

Tisíc dní do ucha mě štípej,

ať vím, že nebyla to lež,

až mě v tomhle filmu vypnou,

potom už dělej si co chceš.

Co dokážeš?

Nosím trička s kapelama,

co maj přes půlku

mrtvejch členů.

Poslouchám pozorněji,

chodím pomaleji, 

na čím dál míň otázek 

nacházím odpověď.

Třeba na tuhle:

„Tati dokážeš zastavit válku?“

Pouť

Pátý kačer zleva 

se už nedokáže zvednout,

ostatní ještě vržou 

spořádaně nahoru,

káry do sebe naráží 

za jásotu posádek,

růže na špejli se zdá

mnohem dál, než loni, 

nejspíš si ze mě 

jen zase někoho vystřelil

Než tu zůstane 

zválená tráva,

maringotky odplují 

směrem na jih,

dám ti aspoň 

srdce z perníku,

jiný už ve mně 

stejně nezůstalo.

Neříkej

Neříkej že pracuješ,

říkej startup,

neříkej, že miluješ,

říkej nasrat,

neříkej, že nemůžeš,

říkej koučink,

Ketamin, Ozempich,

LinkedIn, jemnej sníh.

It Must Have Been Love

ti hlavou vrtá,

ale holka, co to zpívala,

už je taky mrtvá.

Škoda, jako každé,

smrt je hrozná svině,

skočíš trojitého axela,

pak seš pryč ve vteřině.

Ale dnes ještě ne,

takže k excelu zpátky,

přezka jak od Jobse,

meeting byl hladký,

dej sem Tequilu Sunrise,

pár slintů na ubrousek,

a když bude nejhůř,

jsou Bohnice kousek.

Chtěl bych

Chtěl bych ty lidi znát.

Všechny,

každého jménem.

„Ahoj Hanko, Matěji, Petro,

jak se máte?

Svět se asi posral!“

Poslední zavře

Poslední zavře.

Ale koho, když nikdo nezbyl?

Dobrá tedy,

editorský zásah:

Poslední zařve!

Pak 

ticho.

Ticho tak omamné, 

tak povznášející,

tak příznačné.

Škoda jen, 

že ho nikdo neuslyší.

. . .

Martin Šenkypl: Přijdou deštivé dny

Martin Šenkypl

Přijdou deštivé dny

přijdou deštivé dny, které budou reciproční,

mokré, studené a nahé.

Několik dělníků za mými okny ostentativně

a sveřepě ignoruje právě probíhající léto;

sbíječkami svlékají starý a klidný činžovní dům

až na tkáně, cévy a vnitřnosti.

Je to neestetické.

Kéž by někde hořelo.

Prázdno naplňuje okna, která jsou pokryta prachem z omítky,

slzami starých cihel.

Půjdu nakoupit potraviny, jednou nebo dvakrát přitom řeknu dobrý den,

někomu. 

Květiny v mém bytě mi nahrazují přírodu, do které jsem z nějakého

nelogického důvodu přestal chodit.

Prohlížím si fotografie z míst, do kterých jsem kdysi

odcestoval za poznáním a zážitky,

vůbec neumím rozeznat, co na těch snímcích je k vidění.

Potkávám básníky, jak mluví o svých básních,

většinou je mlčky obejdu a ani už je nezdravím.

Nevím, co bych jim říkal.

Možná bych jim mohl říct, že přijdou deštivé dny,

které budou reciproční,

mokré, studené a nahé.

(Cit. z: Šenkypl, Martin. Z rukopisu.)

. . .

Tomáš Král: K snídani požijeme libovolnou katastrofu

Tomáš Král (* 1982) žije v Plzni. Je autorem sbírek Písně dne a noci (2021); Fragmenty devoluce (2023); Velká nápověda (2024); Hrubost hladiny (2024); Situace v kostce (2025); Zasklambor (2025) a románu Úterní poledne (2023). Za sbírku Fragmenty devoluce obdržel Cenu Bohumila Polana pro rok 2024. Uvedené básně vyšly ve sbírce Situace v kostce, kterou vydalo nakladatelství Togga.

***

Je tady už příliš podzim

Život, součet stěhování vlaštovek 

Náš cit  je už čistě retrográdní

Po deseti minutách mé nečinnosti

ti naskočí spořič

Sníh opatrně poletuje

Chtěl bych někam, kde bude jaro

ale ne příliš

 

***

K snídani požijeme libovolnou katastrofu

Platíme za tenhle báječný výhled

Zbavuje život reálné perspektivy

Sousedi jsou, ale neviditelní

Z čela sfoukneš fantomové vlasy 

Vymyslím si nějakou lež

Vymyslíš si nějakou pravdu

Někdo zvoní

Chtějí naše odpadky 

 

***

Cítím se

jako by uvnitř nikdo nebyl

Vzpomínky světélkují ve stěnách

zastřených chronickou mlhou

Kontrola duplicit

neodhalila nic fatálního

Pokud nic

není fatální

 

***

Narozeniny

Přesně čtyřicet let 

okorávající schránka

Dárek

bez návodu k použití

Rozumí se 

k vnitřnímu 

Ložnice ve válečných barvách

Sedm hodin příprav

na šest minut

 

***

Ze stavebnice mého života 

se ztratila další kostka

Poslední jsem já

na nic nepasuje

 

***

Zatím žiji 

z nevyčerpaného času minulého století

Jako už dnes všichni

píšu pouze před zeleným plátnem

Kamery se nemění

Je přežité líčit kulisy

tak si je přestavte

Duše mouchy na rtech

Rty na duši mouchy

Moucha duše na rtech

Kde by se vzala duše?

Kde se vzala moucha

 

***

Nedaří se mi protnout s dobou

Nezbývá než čekat

až se doba protne se mnou

 

***

Nepřijatý hovor

Obracím ho, přístroj hlásí: 

„Volající číslo neexistuje“

 

***

Odepnul jsem společenské háčky

Každá návštěva po třech hodinách 

začne zahnívat

Poznáváme se bezkontaktně

bezdotykově

Život medium rare

Vše, co je důležité individuálně

je nedůležité globálně

Najdeme si někoho 

úplně neznámého

abychom měli s kým žít

 

***

Okno velebí koruny stromů

ale jakou to má váhu

když z jiného úhlu

stejně velebí betonové hřiště

Psi venčí lidi

Všichni dodržují povinnou rychlost 

Dohledný horizont 

se každým dnem krátí

Fatální srážka mraků 

které nebylo možné zabránit

Padá smích

 

***

Otřeš tvář odcitovačem

Mé domněnky se naplnily

ve shodě s tvými ještě pomačkanými šaty 

Šálí mne tvůj lesk na rty 

ze schránek brouků

V posteli už děláme 

jen měsíční uzávěrku

Můžeme se alespoň dívat 

na šťastné filmy

Tak se to má s naší láskou na jednu noc 

trvající už třicet let

 

***

Oblíbil jsem si toho

za koho jsi mne měla

Škoda, že odešel s tebou

Zapomněl jsem se zeptat

pro koho se holíš

tam dole

Teď už se nezeptám

Co jsi odešla, změnilo se 

jen složení 

a rozložení nepořádku

Jaro je stále tentýž pocit

. . .