Petr Tureček: Na dopravním kdysihřišti

Petr Tureček (* 1990, Pelhřimov) básník, provokatér, strašpytel a jedlík. Pracuje jako evoluční biolog na Karlově univerzitě, neboť vědecké články jsou jedinou formou jeho tvorby, která generuje peníze. Dosud mu vyšla knihy pro děti Vlasy se vrací (Meander, 2017) a sbírka poezie Ptáci a prdele letěli vesele (Petr Štengl, 2018). Letos vychází jeho druhá sbírka Au tamtéž a post-sci-fi román Monstrum: Stručná zpráva o stavu příběhu v roce 52 000 ± 200 let u nakladatelství Malvern. Jeho básně se zatím objevily na serveru blazni.cz v Lidových novinách, či v almanachu nakladatelství Adolescent. Ostatní texty vyšly na platformě H7O časopisu Host, v Revue Prostor, v Salonu Práva, ve Vesmíru, Respektu, v A2, v Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, Proceedings of the National Academy of Sciences, v Evolutionary Human Sciences a mnoha dalších zahraničních plátcích.

Uvedené básně jsou ze sbírky Au (po obálku knihy), další z rukopisu.

°°°

Voda je pěkně placatá

Jsem potomkem klubu

přátel kruhů

v trávě

postmoderní pantáta

 

Mouchy krouží

kolem louží

mojich tělních tekutin

Co tu po mě

zbyde

nevim

Důchodci

Důchodci

sdružují se v parcích

Trénují

své vetché svaly

houpou se na bradlech

z našich daní

V pět ráno

už jsou nasnídaní

Být

Být

Sapa Inca, mít

stokrát tolik žen

co první kipukamajuk

Nechat se nosit

po celé zemi

na lešení

– jak přísluší mi –

ze zlata a peří

***

Kdybych měl hospodu,

zavřel bych ji na den

Ona by čuměla

prázdným oknem ven

Lidé by čuměli

prázdní 

oknem do ní

°°°

Velký a malý ponocný

Jak ručičky hodin

Ten velkej, ten se naběhá a nejen naběhá

Ten malej, to je chudák

a nejen on

Mír

Za války se válčí

v míru se míří

--

Nad dvojicí věží Týna

mlčí malé letadlo

***

Děda hraje dechovku

a já hraju underground

Oba dva jsme out

°°°

Má zkušenost s deodorantem

je zkušeností mimozemšťana

Chodím kolem

čichám k trysce

místo abych psal

zkusmo si sprejuji levé podpaží

 

Stojí pán před 

veterinou

s taškou Puma

°°°

A zas je červen

podpatky klapou

po schodech do Nuslí

Lípa se miluje s pajasanem

rychle

než si to rozmyslí

--

Urousaný od kopretin

v noci, která nevečeří

směle brzdím, šlapu na plyn

na dopravním kdysihřišti

jak poslední taxikáři

troubím, troubím, troubím, troubím

o

mouka na mě

škvírou kouká

okem svého o

***

Uprostřed července

láká mě ven

tulácká komerce

šunkových pěn

°°°

Zubařova mikroatletika

a kdy na to budu moct kousat?

Ty lidi

To je jediný, co je zajímá

pořád by jen kousali

Martovo pole

Široké bulváry

dávno již čekají

tuší to pod drny

zelených krokusů

písek je průsvitný

pod starou traverzou

sprinteři veteší

točí

Olbřímí roboti

z magmatu sražení

vyrvou se podloží

v šestistup seřadí

hranaté páteře

rameno k rameni

plamenné displeje

očí

--

Lednička živá

když chladí je

zaťatá

na špičkách stojí o

dva chlupy výš než když

vydechne

utichne

dosedne na zem

když odpočívá

--

Závidím kolegyním srnám

rychlé nohy

svobodné volby

praktické bobky

Předcházení podzimu

Když začne v srpnu padat listí

honem ho sbírám

než to někdo zjistí

°°°

Na podzim

vymyslím vtip!

(Ještě nevím jaký.)

Listí se v něm bude honit

mezi paneláky.

Podšňůráci

A tak jsme žili jako podšňůráci

Lucie, Mike a já

jako podšňůráci

a stále jsme hledali

původ onoho slova

***

Docela mě napíná

tisíckrát zrychlený

život jogína

Past

Pod dědovým portrétem

tam, kde dlouho stála urna,

byl úlovek pokaždé

největší

Řekni, jak se vyčistí,

past špinavá od myší

Jak krásu světa popsat?

Vyjít do krajiny 

Nechoulit se ke stromu

ale na tom nejkrásnějším výhledu

tváří k posedu

Rozepnout poklopec

Z plna těla se vychcat

***

Praha kope druhou ligu

v kategorii město

Brno kope první ligu

v kategorii Brno

Ostrava kope

***

Na chalupu jdu

zpívám si The Who

vedle v poli skřivan

My dva s kopřivama

dohromady dáme

jednu přírodu

. . .

Denisa Burkalo: Pouto

Denisa Burkalo

Pouto

Zvykla jsem si na tebe.

Bylo těžké tě opustit.

Bylo to těžké.

Smích.

Slyším z dálky smích,

to budoucnost mě volá,

už musím jít.

(Cit. z: Burkalo, Denisa. A teď si prosím 5 dekád lásky.
Soubor fotografií a básní k výstavě.
Denisa Burkalo nyní vystavuje v pražském klubu Za školou.)

. . .

Martina Kastnerová: Zaťal jsi srdce do mé hlavy

Martina Kastnerová (* 1981), žije v Plzni, kde působí na Katedře filozofie Západočeské univerzity. Dosud publikovala řadu akademických textů a knih, které se k literatuře a historii vztahují teoreticky, např. Shakespeare a teorie interpretace (2011), Profesionalizace literární kultury (2016), Poezie jako vyprávění příběhů (2018). V loňském roce vydala debutovou básnickou sbírku Kdybys mě zabil, stejně bych neexistovala (Nakladatelství Pavel Mervart), v současnosti připravuje k vydání druhou sbírku Třetí myšlenka. (Připravila Leona Bohdálková.)

Foto: Marta Bystřická

před

stloukli mě ze dvou skříněk

na jednom prkně táta

kruh se uzavřel

hladký olej proteče mým tělem

třísky co padají na zem

zase patří matce

ukřičené zemi 

v některých mýtech je Saturn žena

a děti vrásčitá batolata

sedlající houpacího se koně

nadívaného válečníky

dřevo oživuje muž

tluče a hladí 

když vzlyká, dřevo obrůstá větvemi

a když mluví, padají listy

dívá se za nimi, odchází

pak přináší sklo

vyfoukne srdce

strčí ho dovnitř

ještě horké

a zavře dvířka

ještě má práci

za rok se prý vrátí

Velké prádlo

Ztrácím tvou tvář mezi námi

nic tam nevede

jako když včera zaťal jsi srdce

do mé hlavy

Za stěnou

milovali se divoce

zatímco jsem vyprané prádlo

věšela na oči sousedům

i s tebou

Věděl jsi, že když otáčí klikou

pláčou

jako by slyšeli

mrtvé zdi zpívat

o duši bez lidí?

Sbírka

Miluju tvé boky, světlo se přes ně přelévá

vsakuje do živých otvorů

Malé tělíčko hmyzu slisované stranami básní

Rozněcoval jsi slova jazykem, olizoval hřbet

až se vzduch tetelil horkem a lákal ke zdroji tepla

Dosedala jsem na lepivé okraje

vibrovalo to probouzeným světem, medovými

květy, letní nocí, tlejícím mořem, mraky

nafouklými úsvitem

A pak jsi vystřelil. Zavřel knihu. Vnitřnosti

rozmačkané v básni, i se mnou

pomocnice

cos mě to naučila mámo

psík nenávidí ruku jíž líže

až k slasti

aby ho milovala

uštěkala bych si srdce

kdybys slyšela

ale to už je pryč

teď už jsme velké staré děti

už nás neoblbneš drobnými po kapsách

cos nás to naučila matko

že se nenávidíme 

že si nepatříme

že se viníme

dluh který nelze splatit

díra místo lůna

zrozené zrozeným

lásku čubám

krev krve do klína

Po špičkách

Jsem tvoje jako všechny běsy světa

narůžovělou kůži pokladu ti na rty a nestisknu

nemyslím na ně mozek výpustí k tobě táhne

zapomenuté psy

Brousíš žebra tichým hlasem zase ho slyším

sypu polštáře do klína a podvazuji prsa ztěžklá

zapomínáním – cosi nemá jména

nezáleží na nich když couváním narazíme

do beder i domovy měly ostré rohy

padala přes ně cukrkandlová tma

v ní svítily oči (cizí ulice)

teď jimi poséváš hrdlo lámeš víka popelnic

a mozolnaté zdi pokoje ožívají něčím

zděšené hádě – nečekáš a přitiskneš mě

zapomenu plíce třepotám jimi

tak blízko vlastního kovového strojku

nebyli jsme spolu v noci nikdy sami

vždycky cizí myšlenka 

nejdřív tiše šeptala tulila se ohřívala zdi

když jsem ji neslyšela

(nebo to předstírala)

a zaléhala ji na tobě svým tělem

aby se tam nevešlo už nic

ani nejdrobnější nejútlejší panenka

vize pochybnost nebo strach

tak jsem se do toho položila

že začala být mstivá

hned vyčítala křičela

sarkasticky se vysmívala

vyprávěla o světě za dveřmi ložnice

který prý neexistuje

dlouhým prstem ukazovala: tam!

i hlavu mi zvrátila 

sedala na tebe místo mě

musela jsem se dívat

jak do ní vnikáš

- tam!

prostrčíš nohu zrcadlem a ztratíš se

už tě nepotkám

tak jsem utíkala

nechala tě s ní ležet

ale měli jsme ji spolu

možná to tě rajcovalo

ale když bylo po všem

bylo jasné že měla pravdu

ošoustala nás a vyhrála

Nejsem Médeia

Exil – vyhýbám se ti. Budu-li projektovat, umřu.

Píšu, že absence je reverzní očekávání,

a tak tě nechci.

Okousávání tužek před verši, beru na to ostří,

raději usnu.

Sen je nesnesitelně krásný. Nůžky – 

Posedlost ovládat chvíli. Minulost má bezhlasý

krk otce, ale leze úžinami s našminkovanou 

tváří – otevřené průzory lebek, klapající boty matek.

Co na tom, že se nikomu nepodobá. Ještě tak

mlčet a roztrhnu se vejpůl

Dokořán. Říkám, že mi nechybíš. Ne ty, jen

okamžik. Láska a smrt, povídali až do smrštění

měsíce, padá do oceánu dýchavičně, červené

tváře. Stejně bude zítra neděle, konec cyklu

Strach pod očima přestává hrozit, když jdu

po slepu, dotýkám se tě prsty – znaková řeč.

Držíš mě – bolí to, ale klopýtání bez pádu

Hvězdy. Přitiskla jsem tvář k tobě a nespala,

hejno světla, perutě rajských ptáků,

cizích očí. Plátno zeď odráží stínohru,

čas mezi břehy, od rohu do rohu

Svlékat se do něhy jako lámat sklo. Kroutíme

ruce do holých vět. Neřeknu, kam jsem unesla

naše děti – střízlíky minuty

Nejsem Médeia, ale

miluji tě stejně 

. . .

Vratislav Brabenec: Přemejšlení

Vratislav Brabenec

Přemejšlení

jeskynního člověka

seberu chlup

šavlozubýmu tygrovi

a v další díře

jeskyni asi

ulovím holku 

a vodtáhnu za vlasy

do svý díry

a bude

ta holka taky

vo tom sní

ale:

co s tím

kurva 

teď?

2. 11. 2024

(Cit. z: Brabenec, Vratislav. Tančírna Waldek. MAŤA, 2026)

. . .

Pavel Švanda: Co všechno tys taky nechtěl

Pavel Švanda (* 1936) je básník, spisovatel a novinář, od roku 1938 žijící a působící v Brně, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna). Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech působil ve filmové distribuci a jako redaktor v časopise Host do domu a člen skupiny kolem časopisu Tvář, za normalizace vystřídal řadu zaměstnání.

Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filosofických aktivit. Od roku 1992 do roku 2014 vyučoval v Brně na Divadelní fakultě JAMU, přispívá do rozličných periodik, jako např. revue pro kulturu a politiku Proglas. V letech 1990 až 1992 byl redaktorem Akordu, 1992 - 1994 byl redaktorem brněnské redakce deníku Lidová demokracie. Je spolupracovníkem Čs. rozhlasu. (Wikipedie)

Uvedené básně napsal Pavel Švanda v poslední době a poskytl je Nedělní chvilce poezie.CZ. 

Přijatelný

A pohoršuje-li tě tvé fízlující oko,

chtivé prsty,

vyloupni a odsekni je.

Oroduj. A řež.

Co z tebe zbude?

Celkem přijatelný omyl?

1 9 4 5

Anně Švandové 

Tam nad námi     

v bledé modři

za smrtonosných palubních hluků,

v úpornosti výkrutů a spirál

nebeských pekel,

vůbec se nestarali o nás,

červy,

s rameny a podbřišky ve vlhké habřině

v dosud prázdném, avšak již slunečném ohanbí

dubna.

Kamenné klíny, 

radarový vid,

vševědoucí blesky v toulcích,

synchronní dvojčata a nenaváděné buzdovany

v hromovládných pancéřovaných nehtech.

Co jsme k tomu mohli dodat?

Varuj se zbožštěných,

člověče.

1 9 4 5     2

Josefu Švandovi

Železobetonová deska                    

třikrát trhavinou lomená

v mlází periferie, 

se sesutým zbytkem schodiště do krytu.

Nízký,

stříbřitý obzor improvizovaného letiště.

Dlaněmi, očima a nehty 

dítě

nedočkavě shráblo ocelovou střepinu,

sotva vychladlý fragment skutků

dospělých.

To platilo.

Dnes pátráš

po tichu slunných odpolední

přeplněných nejasným tušením 

budoucího ohrožení.

Však už víš: běloba,

příliš mnoho mdlobné bělosti

zachvátí tě dušností.

Vzpomínáš si na šedé nebe

 zastřené

pachem prudce sežehlého korditu.

Když podezřelá hrdinství

vyvolala tlakové vlny

a prudký odliv dechu.

Užívej si.  

Užívej si chladu ruly, 

běloby sněhu, vůně mlází 

před večerním deštěm.

To byly ty otázky

Zbyňku Hejdovi                                             

Leda v motýlí příměstské krajině,

ne na motelu.                                                                 

Leda neustáleně

v příležitostné domovině

na krokodýlím hostelu.

Vesměs s žádnou tak úplně  

k ní ani k sobě.  

Leda lehce se zadlužit,

aniž se vysušit.

Poznaly to 

po čichu.

Mstily se  

až potom.

Suše.

Roztěkaně. 

Potichu.

V labyrintu

Věře Linhartové 

Jdeme,

abychom se zastavili.

Ulehneme,                                                     

abychom vykročili.

Spěcháme,

abychom nedostihli.

Trváme,

abychom podlehli.

Bohatneme,

abychom ztratili.

Zbudeme si,

abychom si nezůstali.

Mlčíme,

abychom se vyjádřili.

Stojíme,

abychom konečně pokročili.

Píseň o nedosycení

Viole Fischerové

Píseň o rozpoložení                              

v nedosycení zrcadlením.

Nedotýkáním.

      

Utrpením

i mimo úzkosti mládí

v nevysokých vzpomínkách

 na uplakanou slast.

      Dávno.      Třeba v New Yorku.

Spěchám.

Slyšíš, já už spěchám

      Stářím.

      Modrým portugalem na sklech.

Vrostli jsme v sebe 

Žádoucí. 

Opustili jsme se nedosycení.

Ale já už nechci žádat.

      Raději nic. Ve vysušeném zrcadle.

    

Nenasycením přítomnosti

k věčnosti.

     Slyšel jsi dobře. Ano   

k věčnosti. 

Ale jen málem. 

V podpalubí plachetnice

Pavlu Švandovi

Co všechno víme.                                                   

Víno, beránka a ryby

a osmiveslice na Přehradě,

bystré metafory nostalgií

Věčné hádky o velikost údů                       

poezie

v nebi básníků.

Nic jsme nepochopili.

Ani nebudeme uznalí.  

Co všechno nechceme vědět

o slepotě.

Člověče, stejně tě

tahle hra ještě přijde draho.  

Člověče,  

hra naposledy jako každého. 

Stejně tě

jako každého viděli

na Popeleční středu křížové cesty.

Ale zahlédli tě krátce i na břehu

za odlivu.

Slíbil sis moře za přílivu.

Ale co všechno tys taky nechtěl.

          

Sonet pro Kreml

A je to tu zas.

Zápalné šípy letí k Troji.

Mundury brojí,

krví poskvrňují Boží čas.

Ve smyšlenkách jako v blátě,

na kongresu v policejním bufetu,

ukřivděnci v kočičím zlatě

pyšně adorují odvetu.

Zdrogovaní pověřenci pekel

suverénně přehlížejí nukleární mene tekel

v orgasmu ze zlovolného úletu. 

Doma                                                                     

Blance Švandové 

Po zatěžkaném dni                              

ti nabídne teplou polévku.

Za příliš oblačné noci si s tebou povídá,

po ránu se tě mile dotýká úsměvem očí

a rtů.

Radujete se z dnes, 

z chleba a rohlíků, 

z prolnutí dlaní, 

klínů,

z příběhů vín a kávy, 

anglických čajů,

z téměř indicky vonícího parmazánu,

z proseb a smíchu 

a infekčních nemocí

a prvních vysvědčení,

v Boží plodnosti 

vymezeného času 

všech vašich usínání 

a probouzení.

A všech vašich vzpomínek.

Kapsáče

To jsou ty kapsáče,

co v nich sobě žil 

za totáče

malíř a básník Mazura

spíš známý jako Azura.

To jsou ty kapsáče,

co v nich byl třikrát zbit 

za totáče Azura,

vlastně malíř a básník Mazura.

Chodil v nich tak, jak byl.

On se skoro nikdy neumyl

Ač Mazura žil nikdy nikým neschválen

a jako Azura poněkud uválen a ubitý,

přece jen byl nakonec jaksi pochválen.

A omytý.

Takže to jsou ty neprané kapsáče,

pravý odkaz Mazury Azury 

a totáče.     

Hystericky 

Je tu úzkost 

z propadání do tmy očí 

i hmatu,

z valivé bolesti v lýtkách 

a stehnech,

v křečovitých příbojích  

ozvěn artritických kloubů.

Mluvit rty ano ještě možno,

aniž by kdo v šíři noci 

naslouchal mé zúženosti. 

A bude pomálu duše

časem jaksi ušlé, 

zešedlé němým bědováním.

Rozumu o světě jen 

jak do zásmažky.

Je tu děs, že si zbudu 

oslepen, samojediný.

Obrázek ze Schreibetzu

Když jsem potkal Morgensterna,

kráčela s ním besoft Erna.

Gnädige Frau! Milostpaní! Nejdou 

rovnou z vinobraní?

A Erna na Morgensterna:

Dummkopf!

Rette deine liebstes Erna!

Morgenstern hned brunátně: 

Verschwide! Schnorer!

Zmizni! Prompter! 

Vyštěkl však kulantně.

Je to pravda?                                                  

Je pravda, co jste povídal

před lety? Že nakonec 

se vracíme na začátek, 

na to známé nádražíčko

se stehlíky,

odkud jsme se kdysi pustili dál?

Ale ano, snad ano. 

Jenže už se tam skoro s nikým 

nepoznáme.

Asi proto, že náš domov 

mezitím bez nás 

pluje si už někde vepředu. 

To si myslím dnes, 

ovšem člověk toho sám sobě 

napovídá!

Takže žádná idyla hadích kolejnic?

Ani pestré třepotání od vteřiny k příležitosti?

Znáte to. 

Stejně nám nezbývá,

než jít spolu s náhodami.

Už nám to moc nešlape.

A špatně vidíme na cestu. 

Ale musíme ještě jednou zkusit

dohlédnout.  

Skoro dohlédnout. 

Znáte to!

Orchestrace

Opravdu mi ozvěnou skřípe

můj věkem ozvláštněný 

komorní orchestrion

s bicími.

Jistěže drhnou nevděčné dotazy

minulostí 

právě 

v jejich atonální pomnožnosti.

Bez dirigenta.

Vždyť hořely i krovy.

Sloupoví času polepily vyhlášky 

o ceně krve.

Pal o ctnostech chaosu.

A základy podmílala

v podzemních řečištích bolesti

pádla zatrpklých, špatně placených

 veslařů.

Tak si honem vyberte. Bez dirigenta.

Ale planuly i svíce.

V proudění nevyladěných nedostatečností

a odlehlých nemožností

doufám, 

věřím, až

lehce se spoléhám,

těžce se obávám

poslední touhy po nadechnutí,

kéž by, Bože, v proudu Milosti.

. . .