Filip Klega
***
Psát jako střízlivý
Pomátnout se ve spánku
Probuzení na okraji
Proletět dnem
Jak vítr vajglem vyhozeným z okna
Zrovna teď se všude mluví
Neodkladná potřeba
Zarytě zůstat v hlíně
Martin Kovařík: V tomhle jsme za jedno v naprosté pohodě
neděle 31. května 2026
Martin Kovařík se narodil v roce 1974 v Praze 4 - Podolí. Po ukončení gymnázia absolvoval nástavbové studium v oboru Výpočetní technika a zpracování informací. V současné době pracuje jako databázový programátor.
Část jeho básní je ovlivněna dosavadní profesní praxí v oblasti informačních technologií a nynějším působením v softwarové firmě. Věnuje se však i tématům, která s počítači nijak nesouvisejí. Své básně a texty prezentuje divákům od roku 2024. Je organizátorem Poeticko-hudebních večerů v různých pražských klubech, nejčastěji Za školou.
Tento výběr básní pro Nedělní chvilku poezieCZ je inspirován Dnem dětí, který je zítra, i když se zdaleka nejedná pouze o básně určené dětem...
(Martin Kovařík recituje své básně na vinici nedaleko rakouského Poysdorfu, foto: Karel Škrabal)
Zelená
Zelená je na pastvinách tráva
kterou ráda spásá každá kráva
Zelená je kedlubna, okurka i paprika
Zelená se nosí na den svatého Patrika
Zelená je zmrzlina pistáciová
s ní chuť do života přichází znova
Zelený je i dort ozdoben kiwi
ta jeho chuť vážně nemá chyby
Zelená je barva stromů listí,
které ovzduší pro nás čistí
Zelená je barva ropuchy i rosničky
Zelené má Martina auto i šatičky
Zelená se tráva, když se vyprší mrak
Zelená je dobrá, už je to tak
Zelená je mojí barvou vysněnou
Ulici přecházím vždy na zelenou
Zelená je i barva maskota Alzáka
Zelený klokan nás do Vršovic láká
Čajovny fakt chybu neudělaj
když mají v nabídce zelený čaj
Ani to přísloví není překvapení
Komu se nelení, tomu se zelení
Tomu se zelení, a ne třeba modrá
Protože zelená je barva dobrá
Zelená je ve stromů korunách
Zelená je taky na stokorunách
Zelená je i trasa A v metru
Zelená vyjímá se skvěle na svetru
Zelená je též v láhvích z Božkova
rád si jí dávám, opět, zas a znova
v klidu ji vychutnám, když nemám spěch
chuť máty osvěží skvěle můj dech
Zelené jsou taky leckteré ryby
i oblek vodníka, bez pochyby
V tom, co je zelené by nebylo fér
nezmínit také pistáciový likér
Pro život se zelenou je leckdo zrozen
Vinoř má ve znaku zelený hrozen
Co víc než zelenou přát si více
mají ji ve znaku i Klánovice
Copak by Škodovka mohla udělat líp
než si dát do znaku zelený šíp
Na lékárnách najdeme zelený kříž
zelená je dobrá, vždyť už to víš
Zelená často nás doprovází
zelený hrách se na stěnu hází
Je to barva, kterou já mám rád, fakt
zelená je dobrá, už je to tak
Kája
Kája si mazlíčka mít přála
představa o něm postupně zrála
Až přála si mít černou fenku
dlouho se s ní procházet venku
Manžel však detaily ignoroval
a bílým psím klukem jí obdaroval
Svého psího kamaráda
má však i tak velmi ráda
Ať je léto či období bund a svetrů
nachodí spolu spoustu kilometrů
Jsou v dobré kondici
a radost z pohybu jim vzkvétá
na počet kilometrů
už obešli víckrát kolem světa
Kolegyně Karolína
ta není na chůzi líná
chodí rychle jen to sviští
v lese, na louce či
při rauchpauzách na parkovišti
Karolína je moc prima
i když je jí často zima
I malý pokles teplot
jí přiobléct se přiměje
Když ochladí se
Kája se zimou zachvěje
že zase oteplí se
je pro ni milá naděje
Po ránu v kanceláři
máme radost zas
Když Kája zamíří
opět mezi nás
Vodácká
Když končí škola
začíná léto
jedem na tábor
a o tom je to
Nikdo se nebojí
být v lodi na vodě
v tomhle jsme za jedno
v naprosté pohodě
Na vodu míříme
po škole, po práci
zkrátka ne nadarmo
říká se nám vodáci
Můžeme navštívit
Egypt či Řecko
být v Čechám na vodě
ale předčí všecko
Tahle naše láska k vlasti
může k sebezáchově pomoci
moc nám tu totiž nehrozí
že nás překvapí žraloci
Nemůžem být bez vody
podobně jako vážky
radost z ní nám nevezmou
snad ani vodní srážky
Plovací vestou jsme chráněni
skoro jak zákonem bobři
vždycky si jí nasadíme
ač víme, že jsme fakt dobří
My škody dělat nechceme
tam, kam jsme přírodou zváni
ryby se nás bát nemusí
nejsme jak kormoráni
U vody si vždy stavíme
svoje stany a celty
než se však pod nimi vyspíme
budem si hrát na Kelty
Tajnůstkářka
Často má úsměv na líčkách
tají vše o svých koníčkách
dát o nich aspoň malou zmínku
úkol pro budoucí Kristýnku
Chovatelská
Máš radosti nejvíce
když máš vlastní slepice
zvláště pak slepice bílý
po nich dneska každý šílí
Případů je maličko
kdy ti snese vajíčko
tak u prázdný kukaně
netvař se moc naštvaně
Ty se nejvíc zaraduješ
když je hezky pojmenuješ
bude novým fenoménem
mít slepice s rodokmenem
Zuzčino jarní zamyšlení
Zas je tu jaro je tu
všichni šílí
z počasí co se mění
každou chvíli
Až trochu ustálí se
potom hned
vyrazím se svým synem
někam na výlet
A kam se vydáme
to není záhada
určitě bude to
nějaká zahrada
Tentokrát ne ZOO
jak skoro vždycky
pro změnu zkusíme
do botanický
Půjdem se podívat
zda kvete jilm
večer si pustíme
nějaký film
Můj synek Honzík
má největší je láska
skvěle se učí
rád čokoládu tláská
Maličké chlapce
ve větší promění
když začnou dělat
bojové umění
V karate reprezentuje
celý náš rod
jak v judu Koudelka
Chvojkovice – Brod
Ve dnech, co jsou plny
sportovních radovánek
vždy rychle usíná
má bezstarostný spánek
A o čem se mu zdá
já tuším detaily
určitě bude to
o zlaté medaili
Karate prožívá
docela zběsile
bližší je kimono
než třeba košile
Až bude mu dvojnásob
let nežli dnes
přijde maturita
a před ní ples
Zima
Zima je dnes všude
zítra větší bude
kdo to hůře nese
tak se zimou třese
nosí teplé prádlo
mě však hřeje sádlo
Když se v kanceláři
mírně ochladí
někomu to vadí
jinému zas nevadí
Když rtuť teploměru
klesne mírně dolu
tak pro zahřátí chce
někdo běhat kolem stolu
Já nemusím běhat hned
poběžím až na oběd
já si říkám s Churchilem:
Absolutely no sport !
A až půjdu na oběd
nezapomenu na dort
Smutnej programátor
Jsem smutnej,
když chyba do kódu zapadne
jsem smutnej,
když v čem je problém
mě nenapadne
Jak programem
si tak listuji
když chci najít tu botu
tak doufám, že ji v pátek najdu
a bude klid v sobotu
Jsem smutnej
když řešení dlouho nenacházím
jsem smutnej
a náladu mi to zcela pokazí
Můj teskný hlas
volá do dáli to slovo sprosté
Čímž signalizuji to
své zoufalství naprosté
Pak smutnej přestanu být
uvnitř i navenek
když dostaví se příval
konstruktivních myšlenek
když se program opraví,
radostný jsem tvor
a zase jsem
veselý programátor
Michal Grac: Na planetě posedů...
středa 27. května 2026
Michal Grac
***
Na planetě posedů
vrboví oběšenci
kříže z trámu
odhozené v bodláčí
vápenecké záblatí
temné nebe
modlím se na pekelci
na dvoře na koze
kdosi jede
touhy se rozlejí
v tužích zalitých
zůstanou otisky
(Cit. z: Grac, Michal. Obecní ampliony. Dobrý důvod, 2025)
Jiří Volf: Vstříc ztraceným dívkám
neděle 24. května 2026
Jiří Volf (1947–1993) byl francouzsky píšící básník, který žil po roce 1968 v exilu ve francouzském městě Toulouse, kde za nešťastných okolností zemřel. V únoru roku 1993 byl nalezen mrtvý v opuštěné kapli, která se o několik měsíců později stala squatem a jako známé kulturní centrum La Chapelle existuje dodnes.
Objevování Volfova života se v posledních několika letech věnovala Anna Luňáková, básnířka, divadelní performerka, redaktorka, dramaturgyně Čítárny HYB4. Takto na to vzpomíná:
Začalo to šeptandou, kamarádstvo Ondřej Macl se kdysi vrátil z Francie, kde byl na studijním pobytu a řekl mi, že v Toulouse žil jakýsi český básník, o kterém není v českém prostředí nikde ani zmínka. Obvykle říkám, že jsem se z nějakého důvodu rozhodla, že přijdu na to, kdo ten člověk byl. Když se dnes dívám zpětně na své důvody, uvědomuji si, že byly výsostně romantické, že šlo tak trochu o projekci...
Možná jsem chtěla, aby se na Volfa nezapomnělo tak, jako jsem zapomněla na sebe. Je to asi deset let, co jsem žila v Nice, partnerství s tamním mužem prodloužilo můj původní Erasmus pobyt na neurčito. Moje první tamní bydlení bylo srovnatelné s ubytovnou nejhorší kategorie, navíc ve stejné čtvrti, odkud vyjel v roce 2016 nákladní vůz na promenádu. Neměla jsem peníze a nedokázala sehnat práci ani v McDonaldu. (O tom, jak jsem se nakonec živila, by mohla být jiná kniha.) Byla jsem zamilovaná, a tak říkajíc out of control. Moje francouzská „tchýně“ si myslela, že jsem přišla hledat bohatého ženicha (nevěděla, že syn je kovaný marxista?). Tak jsem si prožívala svůj vlastní exil. A psala jsem poezii.
Bylo to brzy po mém návratu do Česka, kdy jsem se o Volfovi poprvé doslechla. Veděla jsem, jak je snadné se v té zemi ztratit. Nedávno publikovaná monografie Ztracený básník Jiří Volf (PNP, 2025) je proto ozvěnou, výsledkem něčeho původně ryze osobního. Rekonstruovala jsem Volfův život pomocí vzpomínek pamětníků, archivů, cest do Toulouse (za covidu), překonáváním nesčetného množství slepých stop a své samoučené francouzštiny.
Volf byl student arabistiky a historie v Praze, na mé alma mater FF UK, později lektoroval na toulouské univerzitě češtinu a literaturu, působil v místních literárních časopisech a stýkal se s mladým básnictvem. Dle mých informací se příliš nesetkával s českými exulanty, jediný doložitelný kontakt byl s historikem Karlem Bartoškem. Po smrti se stal literární postavou v dílech druhých, nabral řadu přezdívek od „Rimbauda Východu“ po básníka „slovanského smutku“. Volf byl vyhnanec – nepodmíněně odsouzen za trestný čin opuštění republiky –, učitel, básník, a tím pádem tak trochu blázen, jehož život doprovázelo mnoho katastrof. Odlesky jeho příběhu snad naleznete nejen v mé monografii, ale i ve zde otištěné poezii.
Na jejím překladu se mj. významně podílel Jean-Gaspard Páleníček, který jako bilingvní autor a překladatel dokáže plně docenit česko-francouzské čtení jeho básní. Knižně vydané texty redigovali Jakub Vaníček a velmi intenzivně Ladislav Šerý. Texty vyšly v češtině vůbec poprvé, ať už ze sbírek publikovaných za Volfova života či z nevydaných rukopisů.
Uvedené básně jsou vybrané z publikace Ztracený básník Jiří Volf, konkrétně ze sbírky Jedna kaple, jeden básník v překladu Anny Luňákové.
***
Napadl čerstvý sníh
včera za soumraku
V čisté silné vrstvě
Neposkvrněné jako závoj
Vyzývám rolničky, aby zvonily
zvoňte tedy
zvoňte
V této skvělé roční době!
Za mříží řada modrých jedlí,
půltucet,
Pod řadou šesti jedlí, modrých
jako obloha
Má láhev pijana posázená hvězdami
Má láhev bílého vína
Nuže, na horizontu mého ducha
tedy
Duše, života a srdce
Mě čeká
Láhev bílého vína,
Stolního vína, vína mého obyčejného života:
Stránka, stránky mého sešitu,
mého panenského notýsku
Se proměňují
přetvářejí svou šedou šeď v můj horizont
položený na oltář
Mezi sošku mnicha kapucína
S uťatou hlavou drží vázu, drží kalich
v natažených rukou,
Oděný ve svém hábitu, v pytlovině
ve světě mimo tento svět
Oděný
Zahalený do pytle odolnosti vůči zlu
Do své hnědé látky, třímá v rukou
Svého pána.
***
Podpírá balkon
Pouliční holka, přelétavá záletnice
Poletucha, slípka mezi šlapkami
Motá se na konci ulice Svornosti
U pultu v Tamově baru
Děvka v černých vdovských šatech
Vrhá neomalený pohled,
do mé četby
Plavá děvka v krátké sukni
Dobrý den, kurvy ven, blonďatá mrcha
V sukýnce.
***
Bílý šampus
Špatně zašpuntovaná láhev bílého šampusu
Šedá rulanda všedních dní
Každodenní šeď a rulanda šedá
Někdo pije na ex suché bílé
Sochu Johanky z Arku pokrývají připálení
Červi
Na břehu Středozemního moře
Se opálím. Se smočím.
***
Lehká holka občas, sem tam
udělá pár kroků nebo postojí na místě,
I všední nebe občas bloumá
nebo se zastaví
Šlapka pije rum.
Mám rád tu lyceistku která se dává kdekomu
Láska funguje a kráčí
Vstříc ztraceným dívkám
***
Zatímco piju vínko z láhve se šesti hvězdami
Zatímco se opíjím, zatímco zpíjím svou duši
V lahodné lahvince
V mažoretce se šesti hvězdami
Která je mi oporou
Zatímco se ožírám na kaši
pod klenbou vrásek na čele
znovu objevuju cesty svého života
***
Ať jste alkoholik, amatér či znalec,
Ochutnejte víno
Na svém patře, pod patrem,
Každé náboženství má své obřady, svůj kult.
***
Hvízdaje kráčel jsem po břehu řeky
Sázavy. Za velkou mříží
Vzadu
Za plotem a zavřenou branou s řetězem
Dvě řady modrých jedlí vedou ke kostelu.
Dva živé ploty z hlohů vedou ke kapličce, ke
skromné sousedské svatyni,
Záleží na ročním období, hlohy kvetou na
jaře, odívají se za svítání
Před červánky
Jejich červené plody dozrávají mezi zelení,
Na podzim obnažují trny
V zimě se přikrývají zasněženým ornátem.
Po vůli ročních dob mají jejich keře rády
stejný obřad, stejný rituál.
A sextáni je rádi zastřihují velkými nůžkami
Prořezávají je, aby měly stejný tvar
Pro architekturu zachráněné zahrady
A kněz na ně dohlíží a bdí nad nimi.
Na podzim, v chladnějším období, ať je dobrý
či špatný rok,
Modré jedle, pod modrou nebo šedou
oblohou
Shazují své jehličí na zem
Tam napadá a shnije.
Pokaždé když se opije, probírá bývalý hrobař,
opilec a tulák ve svém squatu v rue Toul
růženec z urážek a nadávek,
po deseti, po tuctech
Šňůru kleteb, zároveň lidskou, vulgární,
biblickou (jen málo)
trochu lidskou.
trochu božskou.
Kdo vyryl jméno toho pohřbeného
ptáčka
Kdo zná jméno mého přítele?
Stačí se ho zeptat. Řekne to.
Vyryl jméno svého mrtvého ptáčka
Do kůry stromu
Do stromu v japonské zahradě
A jméno toho ptáčka tam zůstane
Vyryté v mém mozku
Zvonky, zvonky, nezvoňte pořád stejně
Je to stejná píseň, stejný zimní nápěv
Stejná roční doba, píseň zpívaná
v jednom tónu.
***
Děloha má tvar hrušky.
Stejně jako ovoce (doporučuji)
Jsou mnoha odrůd
Pokaždé když potkám ženu.
Říkám si jaký tvar má její vagina
Protože
v příručce pro děti katolických rodičů
je psáno, že vagina
mívá tvar hrušky
Epilog k tomu jsou
Všechny odrůdy hrušek
Pokaždé když
Potkám ženu
Říkám si jaký tvar
Má hruška
***
V hloubi její halenky
Je lehký stín
V hloubi jejího dekoltu
Přetékají ňadra
Čistí mou duši.
***
Osmašedesátý
byl nakonec
osobní urážkou.
***
Mezi dvěma nahými ženami
Mezi dvěma úplně nahými ženami
Jsem objevil nahotu ulice
Kterou máte všichni na očích
šlapky
Odbarvené blond nebo dokonce platinové
Zatímco hustě prší
Nohy po kotníky v jezeře
v bažině
Šlapky
Pod oranžovými jeřáby
šlapou
Přecházejí sem tam
Odulé opuchlé tváře
Protože každá láhev je ženského rodu
Každá láhev
běžného vína
Je ženského rodu
Na hrdle má šest hvězdiček
Na hrudi láhve
ne na hrdle
Četl jsem
a pil
slabikář života.
***
Každou neděli ráno
Mě rodiče poslali do kina
Kde protestantský pastor promítal komiksy
Každé pondělí za mříží chrámu
Služebná uklízí místo bohoslužby
Svatyně zvané Husův sbor
V době, kdy jsem sbíral svaté obrázky
Byzantské ikony Panny Marie s dítětem
Když matka vyšla z vody na břeh
Téměř nahá, oblečená jen v plavkách
Když vylezla z vody,
vždycky říkala:
„Cítím se jako znovuzrozená.“
Loni v červenci mi sestra napsala dopis
Tvá matka, bratře, zemřela, když lezla z vody.
Každou neděli mě rodiče posílali
Na komiksy, které promítal pastor
Jeho žena byla sekretářkou mého otce
Každé pondělí nějaká laskavá dobrovolnice
zcela samozřejmě
Uklízí svatyni místo uctívání
Když matka vylézala z vody, měla ve zvyku
říkat
cítím se jako znovuzrozená.
Podle toho, co mi psala sestra
ve svém dopise
Matka zemřela, když uklouzla na břehu
Podle toho, co sestra psala v dopise,
Museli zavolat sanitku
aby odvezli její tělo
Když moje matka v plavkách
Vylézala z vody
Vždycky říkala: „Cítím se jako znovuzrozená“
Jednoho dne upadla
Museli volat záchranku
Dovídám se z dopisu své sestry
Pokaždé když se máma koupala,
Když vylezla z vody, jakmile se dostala na břeh
Řekla, když vylezla z vody:
„Cítím se jako znovuzrozená.“
Moje sestra nechce otěhotnět
protože nechce ztloustnout jako její matka.
Má mandlové oči,
Podívá se na mě, omámí mě
svými kukadly
Je to oříšek k rozlousknutí, je to lískový
oříšek.
Baví mě lid, který pozoruje krále
s podřízlým krkem
Baví tu chátru.
Má sestra je mrtvá
Jakub Poštolka: Sázeli ty stromy spolu...
středa 20. května 2026
Jakub Poštolka
Sázeli ty stromy spolu,
dvě lípy a jeden ořech.
Táta umřel před padesáti čtyřmi lety,
tak už to musí být padesát sedm let.
Každý podzim odnese
tři vlašské ořechy.