během přestávky při sbírání spadlých jablek
jsme si s bratrem pod stromem rozprostřeli deku
četli jsme ábíčka mateřídoušky časopisy formule jedna
za pár let už nebyly kameny třeba
mobily zatížily deku i nás
a tys mi vleže na zádech řekl
že v minecraftu ty stromy vypadaly jinak
Jeden bydlí v mrakodrapu
snídá prý medvědí tlapu.
Druhý žije ve své noře
sedlá tygry, pije moře,
silný je jak medvěd
a ke všemu vševěd.
Jestřáb s medvědem dělí si
teď ještě živou bělici.
Kdo je nepřítel a kdo přítel?
Oba dva nesou stejný pytel.
Oba dva brousí jeden nůž.
Jestřáb měl bělici chránit
teď ji chce obřadně zabít
a darovat ji medvědu
ke společnému obědu.
Prý chce být znovu velký bílý muž.
sužovaná touhou
vytváří si nespočet
křehkých citových vztahů
miluje zvraty
když přichází na
vždycky tě budu mít ráda
pociťuje vděčnost
vůči češtině:
luxus takové nezávaznosti
ti dovolí pouze
pohodová řeč
barva je zločin
proti krajině
narušuje rovnováhu
české mentality
ohlodaný skličující les
první kvartál je pryč
a soubor čítá jen čtyři stránky
neoliberální úzkosti
pronikají do básní
a najednou to vypukne
a příležitosti a výzvy
a šance možnosti plány jsou
jen další krajiny
kam nepatří
když pokusy o útěk selhávají
útěchu nachází ve skloňování
toponym
přátelství pokojová teplota
straka obecná kos černý orsej jarní
kokoška pastuší tobolka
dymnivka dutá
dymnivka plná
zrovnoprávnění diskriminace
národ občan cizinka
pojmenováváš tedy jsem
9,5 sexuálních partnerek za celý život
10 000 kroků a 400 mg kofeinu každý den
2 až 3 orgasmy týdně
dosáhnout průměrnosti
pomáhají aplikace
pohybujeme se v číslech
být chvíli sama
znamenalo
být chvíli bez tebe
s jinými těly
které poskytovaly
jiné druhy
rozkoše
že je to definitivní poznám
když mi pod okny
pokácejí strom
nenechám se zmást
bolestí jazyka
na kterém stále cítím
jak jsi chutnala
u nás doma se s nočními můrami bojovalo nožem schovaným pod polštářem –
bez ostří, protože se věřilo, že čepel si má člověk vždycky držet u srdce
a tak dodnes usnu jenom s jednou rukou pod polštářem a druhou rukou na svém srdci
protože se neustále bojím
nosím svůj strach v kleci jako kanárka do dolu –
u nás doma bylo v uhelném kraji, kde se sny zalévaly betonem
a z jejich kostek dláždili chodníky podél knihkupectví, do kterých nikdo nechodil
a tak vždycky usínám s jednou rukou pod polštářem a druhou rukou na tvém srdci, které mi rozumí
protože oba dva jsme děti odchované uhlím, mramorem a pronikavým betonovým tichem
občas nás vídám ve snech, jak kráčíme ruku v ruce po chodníku
a knihy ve výlohách nám neříkají vůbec nic
a jejich obálky se smějí naší prostotě, jako by je stvořil jiný druh, než ke kterému patříme
a tak pevně stisknu svůj jídelní nůž pod polštářem
svírám ho, jako svírám tvoji ruku před výlohou knihkupectví
a pak mě probudí hlasitý zpěv kanárka v kleci
když mluvím svou rodnou řečí, jsem tím nejnudnějším člověkem na světě
ve večerkách zásadně zdravím potichu a česky
aby se nepoznalo, že nevím, jak se řekne
jehla do gramofonu
srolovaná bankovka
nebo co by tomu řekli doma
má rodná řeč je zpěvná jako kanárek v kleci a spádná jako máminy vlasy,
které voní napalmem a fritézovým olejem
jednou bych ti chtěla říct “miluju tě” vietnamsky
ale zatím nevím, co tím naši mysleli, když říkali “milovat”
vím jenom, jak se řekne “nemusíš se bát”
a tak ti tajně v noci dávám jídelní nůž pod polštář
a doufám, že tomu porozumíš, až se obě naše těla promění v uhlí
u nás doma se stavělo jenom z nezbytně nutného materiálu,
kterého bylo tak málo, že jsme ukrajovali sami ze sebe
a i ve městě, které staví jenom z přebytku, se občas přistihnu s nožem v ruce a maltou z vlastních tělesných tekutin
ale pak udělám nádech a výdech do rytmu tramvajových zastávek
a projdu se po národní třídě vlastní páteře
a vzpomenu si, že my dva už kráčíme ruku v ruce jenom vstříc bankovkám a gramodeskám
nakreslíme uhlím křížky na dveře lidí, kteří by si do dolu místo kanárka v kleci přinesli neurol a čtyři gramodesky
a v moderních galeriích ukradneme obrazy a místo nich vystavíme exekuční příkazy v pozlaceném rámu
budeme dělnické ředidlo reality
a řezná rána na dopravní tepně
pokaždé, když se steskem probdíme do hodin, které jsou stejně tiché jako knihkupectví v uhelném kraji
tak se strašlivě bojím
protože jediné místo, kde nám prodají bílé víno a dvoje cigarety, je večerka -
první hvězda na noční obloze -
a já ještě nevím, jak se v rodném jazyce řekne
pohraničí
krize identity
nebo co by tomu řekli doma
a tak už teď raději chodím po ulici jen s jídelním nožem v jedné kapse a tvým srdcem v druhé
jednou bych ti chtěla umět říct “bojím se” vietnamsky
ale to se u nás doma
zásadně nikdy
neříká
V pondělí jsem šel na Albertov;
přicházím od hospody na Slupi
a na ulici vidím dlouhý
bílý pruh obvazu.
Nebyl to obvaz, ale Toaletní Papír;
mírně se ohýbal, vlnil, zatáčel,
vytvářel roztodivné tvary.
Ubíhal k Albertovským schodům.
Neubíhal, ale postupoval
(o něco pomaleji než jdoucí člověk).
Šel jsem s ním nahoru po schodech
a pak jsem s ním pokračoval směrem k Budči,
stále podle něj.
Před kolejí Budeč seděla Obluda,
něco mezi Velbloudem, Kolohnátem
a Lubošovými Fousy.
Pojídala přicházející lidi
a zároveň trhala Toaletní Papír
a utírala si zadek.
Pomyslel jsem si o tom své
a obešel Ji.
Namaloval jsem si
na jazyk balón
a spolkl ho.
Začal jsem se nafukovat,
potom jsem vzlétl.
Letěl jsem nad bílými vrcholy
a najednou mě pohltila
otevřená pusa veliká
tisíc kilometrů čtverečních.
Takhle u nás v ulici
vyváděli opilci…
Opusťte tuto místnost!
Je tu spousta kouře, odejděte!
Oblékněte si
bláznivě barevný plášť,
obujte si
holínky z velbloudí kůže,
na hlavu si dejte
Petrolejovou lampu.
Sedněte si na oslíka
a odejděte
s Pánem
Bohem.
Rozhodně nic nedělejte!
Klidně ležte
a vykašlete se na všechno.
Jen tak najdete sám Sebe.
Všeliké Pachtění, Pocení
a sprosté Nádeničení
zavádí a vrhá vás
do Rachotu Banálnosti
a Víru Běžnosti.
Nedělejte vůbec nic!
Budete Moudrý, Silný
a Blažený.
U indiánských kůlů
cítíš horkou smůlu.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Napneš všechny síly,
naběhnou ti žíly.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Nemůžeš se rozhodnout,
máš chuť někoho probodnout.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Neručíš za to, co se stane
dokavaď to nepřestane.
Provazem stažen
díváš se na zem.
Bojíš se, bojíš,
že umřeš.
Půlnoc krájí den
neprůhledným sklem
Obzor svírá zem
černým provazem
Řeka teče z hor
hadi lezou z nor
Hoří ohně, syčí pára
Šílený chór, šílený chór
Býti upírem
plul bys vesmírem
Nemusel bys čekat
Na nic Na nic Na nic
Blesk stíhá blesk
Hrom stírá hrom
Les svírá strom
Lez! Lez! Lez! Lez!
A prolez větvemi
poklekni na hebký mech
Panenka sedí na zemi
Pohlaď ji po vlasech
Na ostrůvku stojíš a kolem jezdí tramvaje
Možná že se bojíš a ptáš se, co to je
Co to je, co to je, co to je, co to je
co tě v jednom kuse morduje
Na ostrůvku stojíš a zdá se, že jsi sám
Chceš se někde projít, auta jezdí sem a tam
sem a tam, sem a tam, sem a tam, sem a tam
nevíš, kudy jít, a nevíš, kam
Poklad na ostrově, zdálo se mi ve snu
Poklad na ostrově, dívám se a žasnu
Stojíš dál, stojíš dál, stojíš dál, stojíš dál
ale jako by ses propadal
Chodníčky, chodníčky, chodníčky, úzké chodníčky
My po vás chodíme
Ach, jak se nosíme
Chodníčky, úzké chodníčky
Chodníčky, chodníčky, chodníčky, úzké chodníčky
Z chodníků máváme
potom si nadáme
Chodníčky, úzké chodníčky
Chodníčky, chodníčky, chodníčky, úzké chodníčky
Ach, jak nás klamete
Kam nás jen vedete?
Chodníčky, úzké chodníčky
Prosvětleným dnem
venku za oknem
zní hlasy ptáků
Zní tence ptačí zpěv
do ticha rudých střech
a bílých mraků
Zatím nevstávám
jsem tady i tam
když naslouchám
Vltavo, Vltavo, hluboká jsi
Bereš mě, beru tě
stejně jak tvé labutě
Po mostě jdou psi
Vltavo, Vltavo, hluboká jsi
Podle tebe, podle mě
všechny lásky dojemné
jsou jenom sny
Vltavo, Vltavo, hluboká jsi
Bereš mě, beru tě
musím už jít na kutě
stejně jak ti psi
Skála neteče, skála
Skála kamenná
Dobře stavěná
Skála neteče
Skála neteče, skála
Skála kamenná
Dobře stavěná
Skála neteče
Voda neteče, skála
Skála kamenná
Dobře stavěná
Skála neteče
Chrám je jak příroda, která už neroste
a jeho symboly, bohužel, nemluví.
Alespoň prozatím. Budou kdy? Pámbuví.
Dříve nám svítily v temnotě naprosté.
V umělém světle se krčíme za bezem,
bez živých smyslů i bez smyslu všech svých let.
Pohodlí překáží, brání nám rozumět.
Až bude nejhůře, však my zas přilezem.
Měl Kant svůj zákon vždycky v sobě.
Pokřtěný, důstojně nesl svůj kříž.
Dospělý, pravé své ceně tak blíž,
děkoval dílem Bohu, době.
Nekřtěni jdeme bouří časů.
Dětičky bez táty, bez vůle jdem.
Neschopni rozlišit den a svůj sen.
Skutek se dusí v kouři hlasů.
