Vavřinec Novotný (* 1998, Praha) vystudoval střední školu v oboru fotograf. Pracuje v pražském Památníku národního písemnictví na detašovaném pracovišti v Litoměřicích na pozici dokumentátor. Je vášnivým čtenářem, fotografem a filmovým fandou. V minulém roce mu poprvé vyšlo několik básní v časopise Tvar, dříve publikoval na webu Liter.cz. Věnuje se také rapu s kapelou Mormonz Crew.
Promítačka
Promítat ve sklenici celuloidovou duši
mraky černé a zpěvní syrinxem netuší
co říct…
Baroko fantazijní
Baroko fantazijní
v kuse pendant,
ženskost, bohéma.
Smrad a disonance
tak eufonická.
Mršiny zaječí
zobrazené mými verši,
přiléhavých nálad
uzlíček!
Škréta oděn v knír,
jen slabý odvar, temnosvit,
a co přinesou další dny?
Baroko fantazijní,
komáři v Litu vřeští,
nemoc pohanská,
při zemi.
Držkou ve
fereto,
Mene Tekel, serete mi!
Kontury reality
Popis nejasných událostí
pel ohnivých básní
bábel tkanic
jen tak pro nic za nic
kontury reality ožehavé téma
nevrhá světlo do neznámá
veřejná samota bezbranná jak darmota
ponor do studených vod
nechtít žít už dost
kontury reality
jen čtyři růže smuteční
na hrob….
Óda velikejm básníkům
Okruží domrdáno
hloupostí peregrínů. Na hlavě popel máslo,
jak balabán vhozen různejm podivínům.
Neživotné živoucí město,
barvy, gamuty.
A přesto,
nekončící zástupy a škály hoven.
Jsem v tom sám.
Žel bohu,
dál zoufám. Nebudu básníkům
velikejm já nikdy roven.
V něco věřit musejí
Na ulici stát
a v dešti číst v němých
výlohách v rozevřených knihách.
Na přídeštích o pocitu prázdnoty číst,
v něco věřit i v těch deštích,
lidé znavení musejí,
aby den světil účel prostředkem.
V něco věřit musejí,
druzí se potají,
po svém vyprázdněné nicotě zas oddají,
v něco věřit musejí.
Ve vesmíru na Zemi, 510 kilometrů čtverečních.
V něco věřit musejí,
chropot věřícím před smrtí nezvratně zazurčí,
a zhasne knot při posledním pohnutí.
Proto lepší do kapsy optimismem dál si lhát.
V něco věřit musejí, na světy zítřejší, vstřícnější,
proto opět než rozejdou se do svejch iluzí a bublin,
jen při mši nedělní, Pokoj Vám!
Dómské
Dómské v smrti
domicilu
náměstí
obrazů lidských vlastností
pohůnků i jejich ošumělých domků
ligotavého concerta grossa
ligatura farsa
populi jedním okem pivo pijí
druhým souloží
ovlivněni dekadencí
zpovykaní
piktoriální noc
v níž jsou mrtě moc svázáni těly
žerty sveřepé nechávají
mrtvým až na potom
Ostřice
Zdémantoví
chytání chřtánu
obyčejných
štipců slov
obyčejných vět
bez myšlenek
jako ostřice života
bodají vždy lidské pohledy
jaksi zvířecky
mdlobně
upadat do tenat
zrychleného tepu
a přitom se vůbec
nic neděje
a jen stěží za noci nachové
umíráme
Bez názvu
Oldřichu Mikuláškovi
...neobklopen poezií
osamocen s houslemi
co nehrají a jen na ontologii nadávají...
Vdechuji
Vdechuji prach
pětisetletých
sedmidílných
iluminovaných rukopisů
Bible
vdechuji
z umatlaných rukou
františkánů
ónanů z Kroměříže
vdechuji život
vdechuji pápěří
několika století
nejraději
onanuji...
Zabřízka v Litoměřicích
I. M. Jirosouvi, velkému básníkovi českému
Zabřízko, zabřeznout v zábřezu
znamená milovat!
Tak jako chodíme v Litoměřicích spolu...
...brízám, brízám odolat.
Miluju nejvíce, že nesourodě
sourodá jsme dvojice.
Ó, os pubis, zpívám forsírovaně, falešně,
však ze srdce.
V podvečer nad Labem stoupáme
po schodech k Máchově soše,
mokřinka lezavé měňavé letory,
blížíme se ztrápeni.
Avšak když čůrák je v kundě
a rozum v prdeli,
je libo: „Sapere aude“?
Suicidium
J. H. Krchovskému
Sám sebe večer nepoznám,
v Českém středohoří ztracen.
V mánii na Radobýl vystoupám,
suicidium, a lůně přírody jsem vrácen!
400 let
Na záhoří
kamýk
voda teče
z očí
400 let
z paláců
Melcelius
Te Deum
zní
Mezi realitou
Surrealismus je styk
s lidmi bez lidí
dadaismus je styk s úřady
sexismus je styk s policií
komunismus je karbunkl hnisavý
rapacitas je dnešek
...a tak bezdomovectví jediný řešení
je mezi nádory
Schloss Scharfeneck
Scharfeneck,
Polsko.
A kam má paměť sahá
moje vědomí prašné je a na padrť.
