Jan Rosenthaler (* 1998) se narodil v Plzni. Vystudoval právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, aktuálně pracuje v advokacii. Aktivně se věnuje slam poetry, dostal se v tomto žánru třikrát do finále mistrovství České republiky. Se svými texty vystupoval v Egyptě nebo v Rumunsku. V roce 2021 vydal svou debutovou sbírku s názvem Kup si vlastní. (Připravil Sufian Massalema.)
Hérostratos bez zábran
Měl jsem tu čest
stát se první olympijskou
živou pochodní.
Pro někoho heroický
lidskoprávní protest,
pro jiného
normální sobota.
Každým dnem
se snažím dostat do kronik,
hajloval jsem na stories
a nikdo to nevyscreenoval,
zastřelil jsem Araba
a Camus o mně nic nenapsal.
Zápis do historie
jsem oželel až v momentě,
kdy mi došlo,
že pro vznik historie
je potřeba
i nějaká budoucnost.
Malá tragédie
V kuchyni pouštím dron,
abych ji viděl z nadhledu.
Dron narazí do stropu,
začíná hořet,
hlavně ať nepoškodí parkety.
Vypínám požární hlásič,
nemám náladu na lidi,
dnes jsem neměl v plánu
hasit nějaký požár.
Sousedka hlasitě volá 112,
naštěstí mají režim letadlo,
nad námi bydlí bývalý hasič,
stihl jako jediný
vyskočit z okna.
Útrapy
Vždy mě trápily
nízké důchody.
Kdo neokrádá rodinu,
nemá na nájem.
Moje babička
dostává důchod v NFT,
chtěla důstojné stáří
a má jen obrázky v počítači.
Sedíme s babičkou
nad internetem,
ona nerozumí jak
a já proč.
Ve 27 letech
jsem odešel do důchodu
svých prarodičů,
zemřel jsem hlady
a babička mě na pohřbu
dlouze oplakávala.
Slušní lidé
Zakopl jsem o regál,
kupuju 5 Fizi drinků,
přede mnou ve večerce
někdo tyká prodavačce,
usměje se jak letuška,
která ví, že padá letadlo.
Zdravíme se kývnutím,
v tom se nedá tykat,
nezastal jsem se jí,
zas jsem prohrál s neslušností,
oni jsou slušní lidé,
co jiného jim zbývá.
Česká tradice a phở bò,
špatný R
a Fun Din Dung,
kulturní asimilace
přes zavařovačku.
Nemáme české tradice,
zapomněli jsme je vytvořit,
snažíme se tedy,
aby je dodržovali jiní.
Kdo chce psa jíst,
rasismus jako když najde.
Idol hřiště
Zima dostihla
prázdný kolotoč
uprostřed kruhového objezdu.
Kdo se nejrychleji točí
je král,
nebo se poblije.
Proti klukům z béčka
házíme Kantovu morálku,
oni hned kontrují
preambulí Deklarace,
rozsoudí nás
kdo doplivne nejdál.
Nakonec jsme na houpačkách
podepsali příměří.
Problémy mikroekonomie,
zdražili pendreky,
zkurvená inflace,
nemít v sedmičce exekuci
je teplý.
Božská komedie
Začalo se proslýchat,
že Bůh je mrtvý.
Nikdo neplakal,
nevědělo se, který zemřel
a brečet pro cizího boha je rouhání.
Rozběhly se davy,
do rozvířených plic sedal prach,
padaly domy,
hysterie se neptá,
významné letopočty nejsou
matematická úloha.
Bili se na poplach holemi,
máchali v bat micva,
utopili v dluzích.
Po vypleněném městě
chodí davy turistů dodnes.
Stojím na chodníku
Děti si hrajou na bezdomovce.
Rodiče stejně nechtěli,
aby z nich byli kosmonauti.
Někdo nešťastný
skočil do magistály.
Chtěli jsme žít bez telefonu
a teď voláme cizím lidem.
Umíráme nevkusně
ve značkových hadrech.
Chtěli jsme být popeláři,
ale moc to smrdělo.
Nejlepší psychologové
mé generace
seděli na propadlých gaučích
a posté rozebírali
nejbanálnější rozchod na světě.
Filosofové Malého prince
kreslí beránky
do Baumova testu.
Vše co umím,
mě naučily komiksy s Platónem.
Jednou jsem vyhodil gauč
z koženky,
usnul na něm jeden alkoholik,
ideální ukázka
úspěšné terapie.
Na hřbitově světla
je tma.
Hrávalo se tu na schovávanou,
Karel se nikdy nenašel,
někdo odnesl pikolu do sběru.
Staré solné lampy
už dávno olízala zvěř,
kdosi ze tmy řekl
Budiž světlo
a veverky z něj mají solárium.
Na hřbitově světla
skončilo i světlo na konci tunelu,
festival letos zrušen,
Karel nepřijde domů,
ani mu nejde zapálit svíčka.
Na místě činu
lapám ve vzduchu molekuly,
na stole chladne sklenice vody,
ale nikomu není zima.
Pootevřenými dveřmi
měla odejít vina.
Mikrokosmos podezření,
někdo si sedl na mrtvolu,
počítáme potenciální roky,
v dálce mihotavě bliká křeslo.
Vyšetřovatel pro jistotu
zatkl sám sebe,
kapitulace represe,
rekapitulace dějin.
