Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé, kvetou
a voní pro živé. … Jsou svícemi lásky, jež
jako vše žijí, aby zemřely a po smrti
žily ve vzpomínkách těch, kteří ještě
nezemřeli. … Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé,
kvetou a voní pro živé. … V zrcadle je vše
stejné, jenže naopak. Na které straně
rukavice života je pravda?
Účastním se
veřejného čtení,
není tam nikdo
než pár hrdliček.
Odcházím dveřmi
zapomnění,
cením zub
jak ten králíček.
Hrdličky mávnou a odletí.
Četl jsem takhle potřetí.
Všem smutkům sbírám
na chladnou hodinu,
na syrovou chvíli,
když maso z kostí trhá a rve,
krev saje lačně
to neduživé zvíře,
ten netvor kost a kůže
obklopen buřtipány
a zlovolníky, kteří mu tleskají,
když rve ti vnitřnosti,
má Země milovaná,
má milovaná lidská bytosti.
Svévole lidská,
nezapomeň,
poslední slovo nemá.
Nemoc
a ďáblovu moc
překoná dívka němá,
válkou zahnaná do chodeb
metra.
Láska a soucítění,
které v lidech probouzí
společné utrpení,
Bůh, který vítězí
ve slabosti a bezmoci.
Bylo to pěkné,
ale bolelo to.
Mísa se převrhla,
svícen se rozlomil,
kniha zplesnivěla.
Zavírejte dveře.
Nechte tmu vstoupit.
Ticho a smrt.
Nebojte se.
Krajina mého dětství
přetnutá ostnatými dráty.
Zeptám se táty,
co to znamená,
proč je tam země šedá, znavená,
proč tam je zakázaný les.
Zeptám se mámy,
proč za námi
nemůžou přijít sousedé,
sousedé přes hranici.
Ptám se rodičů spících.
A kdo mi odpoví?
Stál na peróně,
koně
v sobě skrýval,
když za vlakem se díval,
který se nevrací.
Vítr se obrací,
mlha se zvedne,
ale on,
ač za vlakem se žene,
nikdy ho nedožene...
Divokým
stane se koněm,
a běhá po planinách.
A ona ve vlaku sní o něm.
Než stane se laní.
Na mořském dně
řekla jsi mně:
"Miluji tě,
jako dítě
miluje svět,
a jako oceány
milují lidské plány,
toužení a sny."
Na mořském dně
běží nám dny
jako noci.
Světlo máš ve své moci.
Spánek,
ten milosrdný vánek,
nepřichází.
Koupu se v sazích,
sázím na beránky.
Jak jen se vejít
do té malé branky
a zmizet za vysokou zdí.
Ten, kdo se opozdí,
už cestu nenachází.
Teď nezbývá než přelézt zeď.
A nebo čekat v mlází.
Hlava se mi točí,
motá,
nevím, kde mě tlačí
bota,
nevím, proč mě srdce
bolí,
proč si rány sypu
solí,
nevím, kdo jsem a můj
stín,
proč mě řeže
do slabin...
Snad je to jen podzim splín.
Slunce se koulí
po obloze,
do dne jsem hozen
jako hrozen,
sněz si mě, Bože,
máš tu moc.
Proč k utrpení
byl jsem zrozen,
proč byl jsem zrozen tuto noc?
Miluju dny
kdy mám co jíst.
Kdy je sýr pod poklopem
chléb ve skříňce
máslo v nádobce
a jogurt v ledničce.
Nádobí je umyté
a já si na prkýnku
chystám večeři.
V zimě mám rád i klobásky.
Při řece Dřevnici
pod lípou vonící
na lavičce
od jara do podzimu
sedávají
dva staří manželé
z Ukrajiny.
Na Dnipr vzpomínají,
na svoje rodiny.
Pak čápi odlétnou.
A oni zůstávají.
Od prvních krůčků dítěte
ptáš se mě, jak je na světě
a kudy cesta vede.
Dny jsou tu dlouhé
a život krátký.
Někdo má víc než jeden,
jiný zná cestu zpátky.
Když sirka zhasne,
svíce se rozhoří.
Spálená čeká na zázrak.
Ty posloucháš, já hovořím,
a ze tvých očí mrak
se ztrácí.
Na světě každý má svou práci.
K životu nepotřebuješ noty,
máš boty,
to ti postačí.
Zpívej si,
třeba při pláči.
Nezapomínej na chudé.
Hladovému dej jíst.
A nevláčej se s osudem.
Jsi dítě milované,
tím můžeš si být jist.
Hledal jsi místa,
kde bys snáze
probořil hráze
mezi světy.
Střemhlavými lety
vrhal ses do moří,
zdolávals pohoří
nejvyšší.
Pak jsi byl nejtišší
z lidí.
Teď kolem brány slídíš
a ještě nevíš, že jsi klíč.
Ve stínu maliny
dny, roky, hodiny
usedají.
Na ticho, na kosti,
na snítku radosti
píseň hrají.
Časy se mění,
jen oni stejní
zůstávají.
Ve stínu lucerny
rozhovor důvěrný
spolu mají.
Z výšiny stéká
zlatavá řeka
sluncem prozářená.
Včela je jako žena,
co nektar sbírá
pro svůj kmen.
Ochutnej tenhle med
a budeš proměněn,
zlato ti v očích zajiskří
a ozáří tvůj dům.
Dej ochutnat i sousedům.
Protože pokoj není pokoj,
ale kabinka na WC,
kam tě zahnali nepřátelé
(spíš znovu zahnali),
pátý den po sobě;
protože ti z pitomýho nosu
teče krev jako z kohoutku
(přichází to zničehonic)
a tys ucpal záchod
celou rolí toaleťáku;
protože voda v míse přetéká
a z vedlejších kabinek
se za chvíli ozve jekot
holek, co mají svý
důvody se tam schovávat;
protože tohle je tvoje
škola, kde obědváš
v tiché knihovně,
pokradmu do sebe soukáš
sendvič od táty; protože
tady nemůžeš zůstat navždy –
až zazvoní, budeš muset
projít dlouhou chodbou,
nekonečnými řadami skříněk
Mořská nemoc
na rozhoupané palubě.
Z vln jsou hory
a jediné co se dá dělat
je jít v rytmu lodi.
Neprotestovat
a neustrnout.
Pohupovat se v bocích
a vnímat ladnost
živého moře.
Vlna za vlnou,
slaná voda v gejzírech,
plní vzduch a prší.
A ti, kdo se brání,
zvrací.
Už
stačilo
dost bylo
nenaplněných šálků
instantního těšení.
Žízeň je, to jo.
Ale raději
Se s chutí
zakousnu
do přítomnosti.
Ó jak drahé jste české dráhy mé,
když rychlík plouží se Leštinou u Světlé.
Prázdná garsonka,
kde se záclony vlní jemným větrem nejdelší noci v roce.
Venku je šedo a teplo.
Plamínek svíčky má drobnou svatozář.
A ty se blížíš k mým dveřím.
Ambice napsat dobrou báseň
mi sedí na rameni jako černá kočka.
Vrní a tře se mi o ušní lalůček,
sem tam bolestně zatne dráp.
A já se z hlubin
(odkud vyteče kapka krve)
urputně snažím vydolovat
zlatou žílu poezie
a napíchnout se na ni.
Čelíme
v tichém boji
minulým
strategiím.
Tma je jako nekonečná plocha stadionu,
ze kterého se ozývají vzdálené zvuky.
Co vidět není, cítit je násobně.
Tóny hlasu, jediné co vypovídá.
Zároveň všechno má přesné obrysy
přečtené konečky prstů.
Už je to ksakru dlouhý.
Už je to k nevydržení.
A to jsem si svatosvatě
slíbila, že hergot,
už nic
držet nebudu.
Z výklenku zbabělosti
na střechu odvahy
a potom střemhlav
do světel víru velkoměsta.
S hvězdami za zády
a teplem komínů.
Na půlkách.
V kolejích,
na polích,
se drží déle bílý sníh.
Vyčkává s táním.
Z krajiny dělá
záclonu s vyšíváním.
Točí se
a můj pohled se dívá skrz
čmouhy v propletenci.
S bezpečnou jistotou
naprogramovaně ševelí
a já počítám minuty
kdy dopere.
Vzpomínám.
Kolik šepotů bylo ve vzduchu.
Pomilovaná písmenky, na displeji šmouha od rtěnky.
Lapena, popadá dech,
zkroucená
v rodných zdech.
Do koutu zatlačená
hrubostí
křehká a třesoucí se žena.
Tvrdě ponížena vytrvalostí
obviněna
chycena do železných pastí:
lhostejnosti
marnosti
sobeckosti
bez lásky milosti.
Kdybys byl žluté křeslo,
sedla bych do tebe
a podpěrky pod pažemi by ožívaly.
Lenoška pod nohama
se chvěla a já se propadala
hlouběji do měkkosti tvé náruče.
Až bych se stala tebou.
Tajemství rohu obývacího pokoje:
milenci v polstrování.
Všechno prozatím
je za námi.
Teď je k nakrojení.
Jako čerstvý chléb
máslem namazaný.
Křupe, drobí a voní.
Jen se zakousnout.
neznám rajskou zahradu
ani památnou lípu
jenom tu starou slivoň
na naší zahradě
kde jsme lovili hady
děti schované pod korunami stromu
jako pod indiánským nebem
když se urodila švestka
byl to zázrak
Ribanin kůň
plaše přiklusal
aby napojil své žíznivé hrdlo
posvátným nektarem
když odešel
mohla jsem konečně usnout
v tichu zahradních stínů
kde rodil se čas
boty jsem nazula až ráno
při prvním volání vystrašené babičky
a slíbila
že už nikdy v noci
neopustím naši peřinu