Lukáš Marvan: Vyber si své potíže

středa 11. února 2026
















Lukáš Marvan

Vyber si své potíže


Dal jsem si dvě kafe a usnul

whisky se nedá pít bez medu

její ruce beze strachu

prsa...

byl jsem tak ospalý

že usínal každý

koho jsem ve snu potkal

ráno Erika odřená

jak se prodírala žárlivostí svého muže

posunula film

že vůbec netuším

jak jsem se ocitl doma

a kde se vzalo tohle odpoledne





(Cit. z: Marvan, Lukáš. Mrtvý muž a skleněné oko.
Vydal Dauphin v Praze - Podlesí 2025.)




. . .

Petr Hruška: Prvních 72 hodin

neděle 8. února 2026


Petr Hruška (* 1964) je český básník, narozen v Ostravě, kde žije dosud. Pracuje však v Praze v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR jako literární historik se zaměřením na českou literaturu 20. a 21. století, zejména poezii. Toto téma také dříve vyučoval na českých univerzitách. 

Je autorem řady sbírek poezie (např. Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly, Auta vjíždějí do lodí, Nikde není řečeno, Minout se přesně), za sbírku Darmata obdržel Státní cenu za literaturu, za sbírku Spatřil jsem svou tvář cenu Magnesia Litera. Knihy jeho básní vycházejí také v zahraničí, verše bývají zhudebňovány různými uskupeními (Norská trojka, Sacrapes aj.).

Píše krátké prózy (Jedna věta), sloupky, podpovídky, odstavce a jiné texty shrnuje kniha V závalu. Podílel se na řadě literárněhistorických prací, napsal knižní monografie o básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi, jako editor připravil souborné dílo Jana Balabána nebo některé sbírky Ivana Martina Jirouse. Společně s Radovanem Lipusem je autorem scénáře k divadelnímu představení Průběžná O(s)trava krve. Spoluvydavatel časopisu Obrácená strana měsíce.


Foto Pavel Kotrla










Prvních 72 hodin


Nervózní děti a zvířata zaslechnou zvuk sklenic v kredenci,

klepání obrazů o stěny.


Všichni spící otevřou oči.

Umět poznat, že je to vážné, a zasmát se.


Vystačit si.

Nezatěžovat záchranné složky.


Potmě

spočítat konzervy s fazolemi.

Poslední spláchnutí na záchodě.


Do několika minut přestane fungovat i telefon.


Utěsnit otvory.

Do jedné místnosti

všechny deky a koberce.


Multifunkční nůž.

Hotovost.


Naslouchat sirénám. 


Dětem nenápadně vložit do kapsy kartičku se jménem a adresou.


Dveře mohou být horké,

klika rozžhavená.

Sunutí podél nosných stěn,

podvědomá je potřeba vrhnout se k oknům.

Pryč od velkých zrcadel.


Mluvit otevřeně, s úctou k situaci, 

artikulovat zřetelně,

mlčet společně.


Dohodnout místo setkání

pro případ nečekaného rozdělení.

Po ruce boty.


Vyhledat střed stavby.

Nejprve namočit kabát, až pak obejmout hořícího.

Dolů s prsteny a náušnicemi.

Nestát, poslední vzduch je při zemi.


Nebezpečí dojetí,

malé předměty se změní v projektily.

Za žádných okolností se nevracet

pro zapomenuté. 


Dělit se,

pokud je to možné, použít gumové rukavice.

Hroznový cukr.


Do záchodové mísy pytel na odpadky.

Začnou se rychle šířit pravdy a zvěsti.


Nepřeceňovat auta.

Většina zábavy 

zahřeje krátkodobě, snižuje pozornost a zhoršuje úsudek.


Pověra futer. Pokud padají zdi,

padají šikmo a vytváří takzvaný trojúhelník života.

Člověk má šedesát vteřin.


Vypustit zvířata.


Zákeřné pokušení výtahu.

Vana je často jedinou věcí, která zůstane na svém místě.


Okamžitě opustit, zůstat, nesnažit se ujet,

v garáži nikdy nestát proti dveřím.


Každý dav neustále hledá

jednoho člověka.

Za každou cenu vytrvat na nohou,

pryč ze zúženého hrdla 

mostů a ulic.


Zakrýt se rukama.


Hroty hřebíků by neměly vyčnívat z desek.

Rýže a těstoviny vyžadují hodně vody a energie.


Odolat napodobování,

libidu masy.

V epicentru paniky vzniká jazyk,

jehož šíření nelze zabránit.


Myslet svědomím. 

Hluk shlukování podobný vlaku.

City davu začnou probíjet, 

výhodou je šedé oblečení. Zbavit se žluté barvy. 

Lokty před hrudník. 

Udušení stojí mezi ostatními.


Otevření dveří může zvednout střechu.

Savý vír.

Běh podporuje hoření.


Nezbývá než zastavit třes,

zapnout pás, v takových chvílích je běžné,

že člověk mohutně halucinuje malá zvířata,

vidí sám sebe.


V příkopu ochrání hlavu dětská sedačka.


Před šokem z ticha 

rychle vložit do rukou něco nového.

Útěk se snadno mění v útok.


Nesoudit, stále odpovídat.

Při užití škrtidla

se zaznamenává čas.

Vzpřímená chůze již není možná.


Nezapomenout společenskou hru.


Posunování budov, otáčení domů, 

všichni najednou počínají mluvit.


Dveře se nesmí otevírat dovnitř.

Nepřibližovat se, vzájemně se rozepnout,

ověřit přítomnost.

Prudký pokles úrovně,

odvržení těžké hmoty.


Je vidět daleko dopředu,

mnoho desítek kilometrů.


Zatřást rameny, zaklonit hlavu a přizvednout bradu,

nezdržovat se rozepínáním košile,

položit dlaně na střed hrudníku mezi bradavky.


Je tam.


Cítit surovou lidskou platnost.

Dvě tři zlomená žebra nic neznamenají.









Ukázanej kámen


Moc toho 

nebylo.


Jednou ukázal na kámen

na pobřeží.

Zelený šedý kámen.

Zrovna jsme jedli

a lilo.

Hleděli jsme na ten kámen,

jak mokne do modra.


Brzy se posralo,

co mohlo.

Všechna pobřeží jsou stejná.


Ale každýmu,

každýmu v životě bych přála 

jeden takovej 

pořádnej

někým ukázanej kámen.





Povolání Adama


Kango!

Ukáže do kouta,

kde stojí bourací kladivo.

Je to velká vteřina,

na kterou se čeká dlouho,

celé roky.

Kango!

Všichni se obracejí,

můj nevlastní Adam jde do kouta,

zdvihá bourací kladivo,

zásobu hudby má v mobilu.

Nikdo teď nemyslí na to,

co bude pak

s tím prostorem tady,

všichni věří,

z kapes lezou metry.

  

Zní to čistě a zhluboka

jako africká modlitba.

Kango!





Nechtějte


Nechtějte, aby vám Adam pouštěl muziku.

Raději rychle najděte kus polévky,

nechtějte,

ať se zouvá.


Místo nápravy světa zas tyhle rozpaky

na rohu,

čekat,

až si otře to něco z brady,

vyvalí oči,

zařve do plynu!

a obejme vás.






. . .

Radovan Jursa: Chodba

středa 4. února 2026
















Radovan Jursa

Chodba


Jsou myšlenky

které máme

a myšlenky

které mají nás

vše ostatní

jsou bílé rybky

za oknem





(Cit. z: Jursa, Radovan. Koncept transparence.
Vydala Galerie Věž z. s., Frýdek-Místek, 2025)




. . .

Eliška Tondrová: V mé mysli tě převlékám do bílé krajky

neděle 1. února 2026


Eliška Tondrová (* 2006) pochází z Podbezdězí, studuje bohemistiku a germanistiku na FFUK. Její poezie byla oceněna v soutěži Ortenova Kutná Hora a uveřejněna v Revue Prostor. Dále se věnuje tvorbě autorských písní a stavbě lesních domečků.
















srna i.


vzdálil ses, léto opadává

prastarou cestu prorůstá šípek

do prstů nebodá jediné z dětí

tlející usmrcená a urousaná srna

dokresluje tóny nádechu krajiny


z vyprázdněnosti komor

do nového života.





/

už přišel

už přišel

vítám tě

/

v tento moment necítím se být

docela bez hříchu


vábím to k sobě

jen srdcem nepřijímám





horizonty


vzdouvat se před usnutím

odprosit svítání, které proměňuje

strháváš jemný film

ochrannou membránu soli

nemůže ti už nic pomoct

necítit se rozdvojen do míst kdysi

a dnes


ač prostorovost odezíráš stále stejně

v tobě je něco docela jinak


jsi u vytržení.





paměti


schovej si v ústech malou síť

spletenou ze všeho přišlého i odešlého

dobře poslouží ti


nos si ji s sebou

jako skrýš

až začne dech vonět

schovej si v ústech drobné lži

vše přišlé i odešlé po jisté chvíli

ničím jiným není.





úběžník


chceš-li svou touhu nadobro ukojit

ze všech směrů zaměř

jediný vedoucí k prameni

a přisaj se

instinktu důvěřuj, ale sebe drž v paměti

rozpomeň se na chvíli, kdy daleko od domova

sloužíme mši s koleny zabořenými do jehličnatých tůní


ty, celá bezbřehá

toužíš vystoupit a nenalokat se

ze slepých ramen.





v zahradě to voní dětstvím a štiplavostí louhu


na šňůře ještě visí prostěradla

rez na kůlech plotu uzavřela stezky

zahnědlá skvrna krve

ční nad bělost


bralas ji tuhým mýdlem

a ona se nepustila


raněnost zažraná do věčnosti.





tineola


vysvlékla jsem se z loňských šatů

dala je do skříně viset jen na ramínku

moli je prokoušou

co bylo, zmizí

tak jako všechno

i já jen děravím

vzpomínkou na cosi

a netrvám.





kolem dokola


stůj tam

a ještě dlouho stůj

objeď kmen prstem

na světě lepšího místa není

než právě zde


zas přicházím k tobě

prosit o odpuštění

stůj tam

a ještě dlouho stůj

zas přicházím k tobě 

a prosím.





kdysi


zrnění bříz

svět bez programu

všechno to tady jsme my

člověk zapomněl…


najít měkké místo k spočinutí

vzpomínkou sedat si do proschlého mechu

cítíš to v sobě


sem jako jediný

patříš a zapadáš.





v mé mysli tě převlékám do bílé krajky


je to můj symbol něžnosti

pěšinami ještě pořád znějí tvé kroky

jsi tak 

krásná

obraz tvé tváře obalen do nejostřejšího světla

srha a kostřava a bojínek

který tě postupně obepíná přesně podél těla

ale na tebe nemůže

jsi se vším smířená

a je to ticho

které hojí

v které se strojíš a jímž i protékáš


byla jsi dívkou

ženou

matkou

byla jsi člověkem

tuším, že přijde

onen den

tuším to sevřením hrdla…


ale jsem se vším smířená





představa o tvojí přítomnosti


ještě pořád píšu tvoje iniciály

do kmenů

do zamlžených skel 

do písku

a přece myslím v plnosti

na tvé jméno.





nejdu


není kam.

kolena škrábou modlitbu do ostrý hrany

pro domov nemusíš porozumět

skrze kůži


to každá chvíle padá v ústech

země mě nepřijímá

jenom mě olizuje

jsem její raněný mládě

a věřím jí

ne proto, že by milovala

ale že neumí jinak

stimuluje moje dýchání

každým dalším pohybem proti srsti

věřím jí


jednou se narodím

do místa s otevřenými dveřmi.





otevřít vícero dveří


sféru poly

z jednoho přeskupit do mnoha


zvedá se vítr

mé nebe se proměňuje

na cokoliv teď pomyslím

– nepřekonám


tak namluv si vlastním hlasem

ta nejjemnější slůvka

v nouzi obměkčí tě 


vprostřed toho všeho uslyšíš

chraptění srdce

pozorně poslouchej


když chraptí, stále ještě žije.





/

tím vším proudí stejný vzduch

jedině zarytím prstů do zkypřené hlíny porozumět

více nečekat

/

modré světlo

i rty

i ty

i ty

i ty.

/

nic neměl

nic neměl





srna ii.


stesk ulpívá

touhy jsou dávno vzpomínkami

přiznaný obřitek ve tvaru srdce

udává bělost stáda


přijď ke mně jako stohlavý had

chci tě zachránit

přijď jako hořící rys

a odejmi ze mě lidský pach

přehluš ho, dej, ať zapomenu


odchována v zajetí – povahou krotnu

přes kalnost upíjím a hltám z jediného potoka

aniž tuším svůj odraz pod sebou

– natož pokřivenost

jsem něha i krutá oběť

dychtím po vodách 

po vodách k očištění

jsem nevinná a křehká

jak mariánský obraz

prahnu po neviditelném, božském klidu

a utíkám

i když On mě vidí

narážím zrovna tak

na mezník mezi světem divokým a posvěceným 

mezi smrtí a spásou


tou vodou jsem já, trpělivá

tou bouří jsi ty, neustupující


zříkám se svrchovanosti a tvojí vlády 

pro skromnost.





přes práh se otevírá svět novorozence 


v hlubinách z nahnutého světla

ambit do něhož vcházíš těsně před usnutím

klenutím v sobě rozprostře hlasy

hlasy ztěžklé mocí

hlasy, které v namodralé chvíli 

jakoby mučí tě


vše vzduchem prazvláštně hučí

náhlé stopy toho ve snu

bytostná potřeba popřít v myšlence dvojsvětí

člověk zapomněl…

nic už tě tady neudrží 

ostružiní omotané kolem kotníku / analogie trnoví

i přes bolest tentokráte projdeš


vzdávám-li se osvojenosti

pak nevěřícně čekám

na tebe změněnou –

jakmile zahlédneš vránu v usychající bříze

poházené chvojí a černý bez

stádo srn zmateně bloudící po polích

přesouvá se rozštěpení

k otevřenosti

vše vzduchem prazvláštně skřípe a současně mlčí

odcházíš pro věčnost nohama napřed


dřevěná podlaha v domě se rozduněla

klepání zní:

krok první

krok druhý

krok třetí.


. . .

Petr Pálenský: Jen jednu vadu má ta Kamenka…

středa 28. ledna 2026

















Petr Pálenský

***


Jen jednu vadu má ta Kamenka,

že je tak kapesní, tak malinká.

O kapku větší kdyby chtěla být.

Aby se v ní dalo zabloudit.

Jak ve Stínadlech,

kdyby je zfilmoval David Lynch.





(Cit. z: Petr Pálenský, báseň z knihy
Republika Kamenka, vydalo
Druhé město - Martin Reiner, Brno)


. . .