Aleš Kinc (* 1969 ve Znojmě). Dětství prožil na hranicích ve vsi Stálky. Vystudoval učitelství 1. stupně v Brně a studoval scénáristiku na FAMU v Praze.
"Mé mládí zcela ovládla těžká alkoholová závislost, studium v Praze už jsem nedokončil. Dnes jsem více jak 26 let šťastně střízlivý. Třicet let žiju s rodinou v Lukově u Zlína, kde jsem taky nějaký čas učil v místní základní škole," uvedl ve svém medailonu. Teď pracuje v Lesní škole Sýkorka na okraji Zlína. Taky učí cizince češtinu a masíruje v jedné zlínské sauně.
"Moje žena mi uspořádala a vydala soukromě dvě básnické sbírky(2014, 2017) a několik ručně dělaných knih z básní pro děti ze Sýkorky, z cesty po Korsice a z pouti do Assisy (2025). Mou úplně první knihou byly kamarádem tři ručně vyrobené výtisky sestávající z fotografií mého táty a mých básní k nim (2006). Píšu každý den ráno," uzavírá Aleš Kinc.
Veřejné čtení
Účastním se
veřejného čtení,
není tam nikdo
než pár hrdliček.
Odcházím dveřmi
zapomnění,
cením zub
jak ten králíček.
Hrdličky mávnou a odletí.
Četl jsem takhle potřetí.
Smutkům na syrové chvíle
Všem smutkům sbírám
na chladnou hodinu,
na syrovou chvíli,
když maso z kostí trhá a rve,
krev saje lačně
to neduživé zvíře,
ten netvor kost a kůže
obklopen buřtipány
a zlovolníky, kteří mu tleskají,
když rve ti vnitřnosti,
má Země milovaná,
má milovaná lidská bytosti.
Bůh vítězí
Svévole lidská,
nezapomeň,
poslední slovo nemá.
Nemoc
a ďáblovu moc
překoná dívka němá,
válkou zahnaná do chodeb
metra.
Láska a soucítění,
které v lidech probouzí
společné utrpení,
Bůh, který vítězí
ve slabosti a bezmoci.
Pěkné to bylo
Bylo to pěkné,
ale bolelo to.
Mísa se převrhla,
svícen se rozlomil,
kniha zplesnivěla.
Zavírejte dveře.
Nechte tmu vstoupit.
Ticho a smrt.
Nebojte se.
Stálky (Stallek)
Krajina mého dětství
přetnutá ostnatými dráty.
Zeptám se táty,
co to znamená,
proč je tam země šedá, znavená,
proč tam je zakázaný les.
Zeptám se mámy,
proč za námi
nemůžou přijít sousedé,
sousedé přes hranici.
Ptám se rodičů spících.
A kdo mi odpoví?
Proměny
Stál na peróně,
koně
v sobě skrýval,
když za vlakem se díval,
který se nevrací.
Vítr se obrací,
mlha se zvedne,
ale on,
ač za vlakem se žene,
nikdy ho nedožene...
Divokým
stane se koněm,
a běhá po planinách.
A ona ve vlaku sní o něm.
Než stane se laní.
Na mořském dně
Na mořském dně
řekla jsi mně:
"Miluji tě,
jako dítě
miluje svět,
a jako oceány
milují lidské plány,
toužení a sny."
Na mořském dně
běží nám dny
jako noci.
Světlo máš ve své moci.
Usínání
Spánek,
ten milosrdný vánek,
nepřichází.
Koupu se v sazích,
sázím na beránky.
Jak jen se vejít
do té malé branky
a zmizet za vysokou zdí.
Ten, kdo se opozdí,
už cestu nenachází.
Teď nezbývá než přelézt zeď.
A nebo čekat v mlází.
Chandra?
Hlava se mi točí,
motá,
nevím, kde mě tlačí
bota,
nevím, proč mě srdce
bolí,
proč si rány sypu
solí,
nevím, kdo jsem a můj
stín,
proč mě řeže
do slabin...
Snad je to jen podzim splín.
Slunce ráno
Slunce se koulí
po obloze,
do dne jsem hozen
jako hrozen,
sněz si mě, Bože,
máš tu moc.
Proč k utrpení
byl jsem zrozen,
proč byl jsem zrozen tuto noc?
O jídle
Miluju dny
kdy mám co jíst.
Kdy je sýr pod poklopem
chléb ve skříňce
máslo v nádobce
a jogurt v ledničce.
Nádobí je umyté
a já si na prkýnku
chystám večeři.
V zimě mám rád i klobásky.
Maria a Grigoriy
Při řece Dřevnici
pod lípou vonící
na lavičce
od jara do podzimu
sedávají
dva staří manželé
z Ukrajiny.
Na Dnipr vzpomínají,
na svoje rodiny.
Pak čápi odlétnou.
A oni zůstávají.
Jak je na světě
Od prvních krůčků dítěte
ptáš se mě, jak je na světě
a kudy cesta vede.
Dny jsou tu dlouhé
a život krátký.
Někdo má víc než jeden,
jiný zná cestu zpátky.
Když sirka zhasne,
svíce se rozhoří.
Spálená čeká na zázrak.
Ty posloucháš, já hovořím,
a ze tvých očí mrak
se ztrácí.
Na světě každý má svou práci.
Ptáš se, odpovídám
K životu nepotřebuješ noty,
máš boty,
to ti postačí.
Zpívej si,
třeba při pláči.
Nezapomínej na chudé.
Hladovému dej jíst.
A nevláčej se s osudem.
Jsi dítě milované,
tím můžeš si být jist.
Klíčem
Hledal jsi místa,
kde bys snáze
probořil hráze
mezi světy.
Střemhlavými lety
vrhal ses do moří,
zdolávals pohoří
nejvyšší.
Pak jsi byl nejtišší
z lidí.
Teď kolem brány slídíš
a ještě nevíš, že jsi klíč.
Věční milenci
Ve stínu maliny
dny, roky, hodiny
usedají.
Na ticho, na kosti,
na snítku radosti
píseň hrají.
Časy se mění,
jen oni stejní
zůstávají.
Ve stínu lucerny
rozhovor důvěrný
spolu mají.
Medobraní
Z výšiny stéká
zlatavá řeka
sluncem prozářená.
Včela je jako žena,
co nektar sbírá
pro svůj kmen.
Ochutnej tenhle med
a budeš proměněn,
zlato ti v očích zajiskří
a ozáří tvůj dům.
Dej ochutnat i sousedům.
