Anežka Vašíčková: Jsi ve mně zrající víno

Anežka Vašíčková (* 2004) je studentkou psychologie v Brně. Ve své poezii se zajímá o tělesnost emocí, ztrátu, paměť, dospívání i zvláštní způsoby, jimiž se láska a bolest promítají do biologie člověka. Její volný verš pracuje s krutostí a křehkostí; pohybuje se mezi něhou, neklidem a jemnou absurditou. V roce 2025 získala ocenění v rámci festivalu Ortenova Kutná Hora. Její text byl otištěn ve sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka za roky 2024 a 2025. Blues má vytetované v kůži.

analog

vyvolám tě z filmu

jako ducha z celuloidovýho masa

pustím tě a

zestárneme spolu o 35 milimetrů

značky  promiň   mi   to   já   už   to

nikdys nedořekl

asi proto že

nemluvím skrz analogy

metamorfózou tobě

od včera to vím

roz pa dám se na střepy 

co se místo ran lesknou

až k jádru prasklin

kde krev rozkvétá do kovů

jsi ve mně zrající víno

všechno se děje obráceně

v tříčtvrtečním rytmu

stávám se metamorfózou tobě

to přejde

a já nechala přejít

život i psa

vše co se nemá nechávat bez dozoru 

a jiné 

 

asi mám zkažený kosti

v noci se mi mění tvar

siločar páteře

každej den se budím

o pár stupňů zkosená

efekt motýlích křídel

otěhotněla jsem   skrze odmítání

s odrazem nad hladinou

hluchých řek    

prudce šířících se hormonů

každý dech byl kontrakcí

rozpadajících se cihel

ve zdech mého vlastního těla

po odkapání kojenecké výživy

šest měsíců obsahující jeho DNA

vidím že   takový porod je pouze jiný název 

pro zabíjení srn 

pro zábavu

convallaria majalis

v čeledi chřestovitých 

jsem klasifikovaná omylem

nad ránem mě nosí

v náručí na kompost

// prý proto // že jsem

jedovatější než všechny 

botanické sezóny dohromady

zatímco ležíme

vedle sebe   s rajčaty      

a mezi nimi

přemýšlím kde končí taxonomie

a začíná láska

někdy si představuju ten dům

někdy si představuju ten dům

hranatý hrudník ulice

obrostlý rudou tkání

v chřtánu sedí

páchne po neděli

a kouká na rudý fleky

matně lesknoucí se 

bio hazard   na zbytcích linolea

další den budu přísahat

že jsem byla dobrým člověkem

budu přísahat

že my dvě

jedna druhé pod kůží

jsme spolu směr   dohromady

rýma

bylo to tenkrát 

hodně lila krev

cévy i tepny neměly přístup k tobě

noc mi pomalu 

odkrajovala kolena 

(malé plátky lehké nesnesitelnosti 

a alergické rýmy)

pár okamžiků poté

v korunách odběrů ticha 

dozráli jsme v jiném skupenství

vyšívání 

upředla jsem kuklu

z nití mých vlásečnic

kroužkovým stehem zašila

vše co mělo díry

trup se vrtěl v nové trasy

a tvoje obrazy se

rozmnožovaly dělením

netýkalo se mě to

dokud se části mého těla

nezačaly nápadným způsobem 

přizpůsobovat životu 

čeledi můrovitých

nešťastná triáda

na pomezí nebe a země

je to nešťastný

ty

    já

a     čas

jenom pro tebe jsem si

zpřetrhala

všechny vazy v koleni

jenom pro tebe jsem si

trochu ve víře

že p o h y b e m se něco změní

setřela křídla o motýlí pyl

a letěla

// všechno co drželo pohromadě povolilo //

mezihostitelem

v zahradách introspekcí

jsem jako doma

docela celá se   svlíkám z kůže

suším ji na plotě

v prsou poledne     

pro kočky na večerní šaty

popluje 

po proudu toxoplazmózy

// na rozdíl ode mě

ví kam //

PF červenci

ztrácím čas 

z kapes od bundy

leží mezi pískem

v moři vykašlal moje nahý tělo

rozpuštěná v soli

miluju se s medúzami

pokud mne vylovíš

začne příliv

sladký

na jihu Francie

zaplakaly včely

v plástvi místo medu

objevily tebe

a já 

celá pro med 

rouhající

nikdy jsem neměla větší hlad

ještě teď

když otevřu dlaně

pořád lepí 

po tobě

oxytocin

už rok jsem v celibátu

celibát od milování

mě

došel mi všecek oxytocin 

přes nános prachu si nepamatuju už ani

tvůj hlas

už mám jiný hormony

včera se pro mě zatáhl měsíc

a slíbil mi že mi do žíly 

protožes tam nemoh bejt ty 

dá aspoň extázi   když už

hořký

bude to pár dní co našli

v parku za řekou   tou krystalickou cikánkou

mrtvý tělo

bylo obalený v trojobalu   jako anděl

bez peří a v těle

víc bolesti než krve

soudní znalec uronil pár hrachů

jako tenkrát když

takhle podobně   našel sebe

morseovou abecedou   skoro 

až lidsky

vrány vedle těla

vyryly nápis

\\ jsem připravena čelit   všem obviněním

o tom kdo to tenkrát udělal

kdo mě tenkrát zabil \\

\\ chodil se mnou dlouhé roky

na oběd   na tramvaj   do snů

mám v peněžence jeho otisky

jsou průhledný

ale hořký \\

s láskou a s pozdravem 

**razítko policejní stanice** 

1976

kudrnatá silnice

do leva blikající srdce

// z mraků padaj struny //

na semaforu už   tři hodiny a pět let

červená

místo abych čekala

vbíhám do provozu

v dešti   klaksonů a světel

trvalo pár sekund než ses mi

před očima objevil znova

sen

plavu v zrcadlech kraula

v noci když sním

na břehu jsou všechny střepy který hodil

Florimon od Pavla Čecha z komína

chtěla jsem si přát ale

odliv mě odnesl 

daleko od tebe

. . .

Ladislav Novák: Portrét zapomenutého básníka

Ladislav Novák

Portrét zapomenutého básníka

Měl dvě ruce dvě nohy

měl oči které viděly

měl srdce na pravém místě

takový to byl člověk

Jedl vuřty pil pivo plival po ulici

chodil s rukama v kapsách

díval se za ženskými

nedíval se na nic

jezdil tramvají chodil do kina

takový to byl člověk

Měl dva knoflíky vpředu u kabátu

dva knoflíky do tří knoflíkových dírek

měl příliš mnoho kapes u kabátu

pět prázdných kapes

takový to byl člověk

Jednou v parku utrhl lupínek

na lupínku byla rozmázlá saze

to není má vina že vidím

barvu sází na oknech ve vzduchu i na nebi

zpíval o barvě sazí

zpíval o tom co viděly jeho oči

takový to byl člověk

Nevystupoval ve varieté

věděl že báseň není na prodej

to byla jeho smrt

přišel podzim

odlétli stěhovaví ptáci

neměl ani kožené boty

chodil jen v plátěných teniskách

nohy ho zábly

žaludek kroutil se v křeči

ale odmítl prodat své jméno

takový to byl člověk

Jeho básně zůstaly s námi

(Cit. z: Novák, Ladislav. Dílo II -1999. Mimo soubory
(1946-1999). Vydalo nakladatelství dybbuk, 2017.)

. . .

Dominik Obruča: Šlápota matky boží ve skále nad vesnicí

Dominik Obruča (* 1992) píše, učí zeměpis a společenské vědy, rád se toulá po světě a chodí po horách. Knižně vydal sbírku básní Když jsem byl člověkem (2019), dokumentární prózu o humanitární pomoci na balkánské trase Berkasovo (2022) a sbírku kratších divadelních textů Absurdní dramata a minidialogy (2024). Coby sloupkař pravidelně přispívá do časopisu Nový Prostor. Postupně rozvíjí experimentální fotografický soubor Svět v odrazech. "Jsem skaut, je mi blízká ekumenická komunita Taizé a účastním se aktivit Umělecké platformy Karavana," dodává s tím, že více najdete na www.dominikobruca.eu.

pršela slova

na cestách zůstávaly rozblácené věty

v kalužích příběhů jsem rozeznával odraz mého obličeje

šel jsem tou krajinou

a s jistotou jsem věděl

že tuhle chvíli jsem již někdy zažil

ten obraz, stejné stopy

uschlý strom, pastviny a živé ploty

a vítr rozfoukal mraky

a z větví kapaly nedořečené myšlenky

a na modré obloze

zakroužil krahujec

a já věděl

že to celé jsem již někdy dávno zažil

žijeme protože můžeme

dýcháme protože musíme

hledáme protože toužíme

věříme protože nevíme

mluvíme protože vidíme

doufáme protože vzdycháme

toužíme protože žijeme

vzdycháme protože hledáme

můžeme protože věříme

nevíme a proto doufáme

Vysvětli

Vysvětli ukrajinským dětem

proč je mámy ze dne na den sebraly

odvezly do cizí země

tátové zůstali

s kamarády nebylo kdy se rozloučit

Vysvětli dvacetiletému Afghánci

který chce jenom žít

proč mu v cestě stojí ploty

rozbouřený moře

proč mu Evropané říkají: „teroristo!“

Vysvětli mi

proč na každé návsi stojí pomník

desítky jmen s tak podobnými daty úmrtí

Vysvětli

proč mýho dědu jako dítě vyhnali Němci ze Sudet

a Češi coby studenta zavřeli do vězení

a nutili ho rubat uran pro sovětský šmejdy

Dozvíme se to, aspoň, po smrti?

bylo tam příliš mnoho bahna

a příliš mnoho větru

země se otřásala pod koly bojových vozidel

v zákopech bratři a synové, otcové a manželé

krátery po bombách, zápach benzínu

bylo tam příliš mnoho kouře

a příliš mnoho mlčení

otázky byly jasné

jen odpovědi chyběly

Knížecí Pláně

Laudetur Jesus Christus

Venite adoremus

Ego sum via veritas et viva

Baier

Wolf

Lankl

Reichhart

Schwarz

kameny bez písmen

nápisy ve střepech

zlomené kříže

zrezlý Kristus bez rukou

1864

1946

1956

postaven

opuštěn

zbořen

Zde stál

kostel farní obce

pila, mlýn a tři hospody

60 domů, 725 obyvatel

Zde stál dřevěný kostelík

později novogotický

Zde stál

později opuštěn, vyhnán, zbořen

Zde stály

vyhnány a zbořeny

mlýn a tři hospody

Jen náhrobní kameny

a ty kříže u cest

ty jediné tu zůstaly

Saharna

všechny ty posvátné ikony

všechny ty papírky s prosbami

všechny ty svíčky, písek pokapaný voskem

všichni ti poutníci, zdraví i nemocní

ranění na srdci, dospělí s dětmi

bábušky s taškami plnými oblečení

všechna ta jména co četl pop o půlnočním shromáždění

všechny ty kostely, jeskyně, vodopád

bazének s ozdravující vodou kde třikrát se potopíš

třikrát pokřižuješ

šlápota matky boží ve skále nad vesnicí

ta fronta na svíčky, fronta na pomazání olejem

líbání ikon

kropení větvičkou v pozdních nočních hodinách

žehnání vody, žehnání oděvů

všechna ta čtení a texty modliteb

ty písně

ty plamínky

ty prosby

ta pevná víra v uzdravení

praskání noci

jemnost tmy

zkrocený les

Večerní autobus

zelený, žlutý a červený světla

billboardy u silnic, rušná křižovatka

znavený tváře, displeje smartphonů

muž s velkým batohem, igelitka na klíně

černý pes s náhubkem, děcko v kočárku

křiklavý časopis, detektivka, laciný fantasy

zdvořilostní mlčení, konsensuální ignorace

lidi jak přeludy, surreálné obrazce

objekty bez duší

avataři vzpomínek a pocitů

dadaismus velkoměsta

studený vítr

a ta koláž světel

na asfaltu, v kalužích

Frafjordheiane

mlhy nad fjordem

podmáčená vřesoviště

šedivé dny a šedivé noci

jemný déšť a všude mraky

nezvyklé odstíny vodních ploch a holých skal

únava po celém těle

chlad a mokro v botách

a ten pocit fyzična

co nelze popsat slovy

co lze jen prožít, procítit

čtyři ruce

espreso a cappuccino

průsečík dvou příběhů

řekni mi, co se nestalo

a co se stát mohlo

řekni mi, po čem toužíš

o čem sníš

řekni mi

něco o té dívce s černými vlasy

vyprávěj mi o svém vztahu

tom, co ještě nezačal

co možná nikdy nenastane

kde je ta láska

po které všichni tolik toužíme?

prázdné hrnky, odložená lžička

roztržený pytlík od cukru

tak někdy brzy na viděnou

příště ti povím víc

bude-li o čem povídat

kde je ta láska?

má smysl stále ještě snít?

a je to tak

chtěl bys

tento den

využít k záchraně planety

ke spáse světa

a tak vůbec

co jsi dnes udělal

co jsi dnes udělal, co přežije tě na věčnost?

co jsi dnes udělal? co jsi dnes udělal?

a je to tak stále

chtěl bys

dobrat se nějaké pravdy

třeba

a třeba taky promluvit k lidu

lidé, je to takto

tak, tak to tedy je

je to takto, já to vím

já jsem „Ten, který ví“

ale místo toho:

co jsi dnes udělal pro světový mír?

co jsi dnes udělal pro řešení klimatické krize?

(vyžehlil sis aspoň košili?)

co jsi dnes udělal? co jsi dnes udělal?

(napsal jsem tuto báseň

pche – a koho to zajímá?)

PCHE!

chtěl bys…

Však víš.

Uměleckou tvorbu přenecháme umělé inteligenci

A potom?

Založíme na Marsu lidskou kolonii

A potom?

Oživíme dinosaury, mamuty a trilobity

A potom?

Implantujeme každému člověku do mozku čip, na kterém bude uloženo veškeré vědění lidstva

A potom?

Vyrobíme perpetuum mobile a zajistíme lidem nesmrtelnost

A potom?

…

A potom?

…

A potom?

A potom?

. . .

Josip Osti: Všechny květiny, které sázíme

Josip Osti

Všechny květiny, které sázíme

Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé, kvetou

a voní pro živé. … Jsou svícemi lásky, jež

jako vše žijí, aby zemřely a po smrti

žily ve vzpomínkách těch, kteří ještě

nezemřeli. … Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé,

kvetou a voní pro živé. … V zrcadle je vše

stejné, jenže naopak. Na které straně

rukavice života je pravda?

(Cit. z: Osti, Josip. Rouška Veroničina.
Překlad Hana Mžourková. Vydal Fori Prague, 2009.)

. . .

Aleš Kinc: Proč tam je zakázaný les

Aleš Kinc (* 1969 ve Znojmě). Dětství prožil na hranicích ve vsi Stálky. Vystudoval učitelství 1. stupně v Brně a studoval  scénáristiku na FAMU v Praze.

"Mé mládí zcela ovládla těžká alkoholová závislost, studium v Praze už jsem nedokončil. Dnes jsem více jak 26 let šťastně střízlivý. Třicet let žiju s rodinou v Lukově u Zlína, kde jsem taky nějaký čas učil v místní základní škole," uvedl ve svém medailonu. Teď pracuje v Lesní škole Sýkorka na okraji Zlína. Taky učí cizince češtinu a masíruje v jedné zlínské sauně.

"Moje žena mi uspořádala a vydala soukromě dvě básnické sbírky(2014, 2017) a několik ručně dělaných knih z básní pro děti ze Sýkorky, z cesty po Korsice a z pouti do Assisy (2025). Mou úplně první knihou byly kamarádem tři ručně vyrobené výtisky sestávající z fotografií mého táty a mých básní k nim (2006). Píšu každý den ráno," uzavírá Aleš Kinc.

Veřejné čtení

Účastním se 

veřejného čtení,

není tam nikdo

než pár hrdliček.

Odcházím dveřmi

zapomnění,

cením zub

jak ten králíček.

Hrdličky mávnou a odletí.

Četl jsem takhle potřetí.

Smutkům na syrové chvíle

Všem smutkům sbírám

na chladnou hodinu,

na syrovou chvíli,

když maso z kostí trhá a rve,

krev saje lačně

to neduživé zvíře,

ten netvor kost a kůže

obklopen buřtipány

a zlovolníky, kteří mu tleskají,

když rve ti vnitřnosti,

má Země milovaná,

má milovaná lidská bytosti.

Bůh vítězí

Svévole lidská, 

nezapomeň,

poslední slovo nemá.

Nemoc 

a ďáblovu moc

překoná dívka němá,

válkou zahnaná do chodeb

metra.

Láska a soucítění,

které v lidech probouzí

společné utrpení,

Bůh, který vítězí

ve slabosti a bezmoci.

Pěkné to bylo

Bylo to pěkné,

ale bolelo to.

Mísa se převrhla,

svícen se rozlomil,

kniha zplesnivěla.

Zavírejte dveře.

Nechte tmu vstoupit.

Ticho a smrt.

Nebojte se.

Stálky (Stallek)

Krajina mého dětství

přetnutá ostnatými dráty.

Zeptám se táty,

co to znamená,

proč je tam země šedá, znavená,

proč tam je zakázaný les.

Zeptám se mámy,

proč za námi

nemůžou přijít sousedé,

sousedé přes hranici.

Ptám se rodičů spících.

A kdo mi odpoví?

Proměny

Stál na peróně,

koně

v sobě skrýval,

když za vlakem se díval,

který se nevrací.

Vítr se obrací,

mlha se zvedne,

ale on,

ač za vlakem se žene,

nikdy ho nedožene...

Divokým

stane se koněm,

a běhá po planinách.

A ona ve vlaku sní o něm.

Než stane se laní.

Na mořském dně

Na mořském dně

řekla jsi mně:

"Miluji tě,

jako dítě

miluje svět,

a jako oceány

milují lidské plány,

toužení a sny."

Na mořském dně

běží nám dny

jako noci.

Světlo máš ve své moci.

Usínání

 

Spánek,

ten milosrdný vánek,

nepřichází.

Koupu se v sazích,

sázím na beránky.

Jak jen se vejít

do té malé branky

a zmizet za vysokou zdí.

Ten, kdo se opozdí,

už cestu nenachází.

Teď nezbývá než přelézt zeď.

A nebo čekat v mlází.

Chandra?

Hlava se mi točí,

motá,

nevím, kde mě tlačí

bota,

nevím, proč mě srdce

bolí,

proč si rány sypu

solí,

nevím, kdo jsem a můj

stín,

proč mě řeže 

do slabin...

Snad je to jen podzim splín.

Slunce ráno

Slunce se koulí

po obloze,

do dne jsem hozen

jako hrozen,

sněz si mě, Bože,

máš tu moc.

Proč k utrpení

byl jsem zrozen,

proč byl jsem zrozen tuto noc?

O jídle

Miluju dny

kdy mám co jíst.

Kdy je sýr pod poklopem

chléb ve skříňce 

máslo v nádobce 

a jogurt v ledničce.

Nádobí je umyté 

a já si na prkýnku

chystám večeři.

V zimě mám rád i klobásky.

Maria a Grigoriy

Při řece Dřevnici

pod lípou vonící

na lavičce

od jara do podzimu

sedávají

dva staří manželé 

z Ukrajiny.

Na Dnipr vzpomínají,

na svoje rodiny.

Pak čápi odlétnou.

A oni zůstávají.

Jak je na světě

Od prvních krůčků dítěte

ptáš se mě, jak je na světě

a kudy cesta vede.

Dny jsou tu dlouhé

a život krátký.

Někdo má víc než jeden,

jiný zná cestu zpátky.

Když sirka zhasne,

svíce se rozhoří.

Spálená čeká na zázrak.

Ty posloucháš, já hovořím,

a ze tvých očí mrak

se ztrácí.

Na světě každý má svou práci.

Ptáš se, odpovídám

K životu nepotřebuješ noty, 

máš boty,

to ti postačí.

Zpívej si,

třeba při pláči.

Nezapomínej na chudé.

Hladovému dej jíst.

A nevláčej se s osudem.

Jsi dítě milované,

tím můžeš si být jist.

Klíčem

Hledal jsi místa,

kde bys snáze

probořil hráze

mezi světy.

Střemhlavými lety

vrhal ses do moří,

zdolávals pohoří

nejvyšší.

Pak jsi byl nejtišší

z lidí.

Teď kolem brány slídíš

a ještě nevíš, že jsi klíč.

Věční milenci

Ve stínu maliny

dny, roky, hodiny

usedají.

Na ticho, na kosti,

na snítku radosti

píseň hrají.

Časy se mění,

jen oni stejní

zůstávají.

Ve stínu lucerny

rozhovor důvěrný

spolu mají.

Medobraní

Z výšiny stéká

zlatavá řeka

sluncem prozářená.

Včela je jako žena, 

co nektar sbírá

pro svůj kmen.

Ochutnej tenhle med

a budeš proměněn,

zlato ti v očích zajiskří

a ozáří tvůj dům.

Dej ochutnat i sousedům.

 

. . .