Josip Osti: Všechny květiny, které sázíme

středa 28. října 2026














Josip Osti

Všechny květiny, které sázíme


Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé, kvetou

a voní pro živé. … Jsou svícemi lásky, jež

jako vše žijí, aby zemřely a po smrti

žily ve vzpomínkách těch, kteří ještě

nezemřeli. … Všechny květiny, které sázíme pro mrtvé,

kvetou a voní pro živé. … V zrcadle je vše

stejné, jenže naopak. Na které straně

rukavice života je pravda?





(Cit. z: Osti, Josip. Rouška Veroničina.
Překlad Hana Mžourková. Vydal Fori Prague, 2009.)




. . .

Aleš Kinc: Proč tam je zakázaný les

neděle 25. října 2026


Aleš Kinc (* 1969 ve Znojmě). Dětství prožil na hranicích ve vsi Stálky. Vystudoval učitelství 1. stupně v Brně a studoval  scénáristiku na FAMU v Praze.


"Mé mládí zcela ovládla těžká alkoholová závislost, studium v Praze už jsem nedokončil. Dnes jsem více jak 26 let šťastně střízlivý. Třicet let žiju s rodinou v Lukově u Zlína, kde jsem taky nějaký čas učil v místní základní škole," uvedl ve svém medailonu. Teď pracuje v Lesní škole Sýkorka na okraji Zlína. Taky učí cizince češtinu a masíruje v jedné zlínské sauně.


"Moje žena mi uspořádala a vydala soukromě dvě básnické sbírky(2014, 2017) a několik ručně dělaných knih z básní pro děti ze Sýkorky, z cesty po Korsice a z pouti do Assisy (2025). Mou úplně první knihou byly kamarádem tři ručně vyrobené výtisky sestávající z fotografií mého táty a mých básní k nim (2006). Píšu každý den ráno," uzavírá Aleš Kinc.







Veřejné čtení


Účastním se 

veřejného čtení,

není tam nikdo

než pár hrdliček.

Odcházím dveřmi

zapomnění,

cením zub

jak ten králíček.

Hrdličky mávnou a odletí.

Četl jsem takhle potřetí.






Smutkům na syrové chvíle


Všem smutkům sbírám

na chladnou hodinu,

na syrovou chvíli,

když maso z kostí trhá a rve,

krev saje lačně

to neduživé zvíře,

ten netvor kost a kůže

obklopen buřtipány

a zlovolníky, kteří mu tleskají,

když rve ti vnitřnosti,

má Země milovaná,

má milovaná lidská bytosti.






Bůh vítězí


Svévole lidská, 

nezapomeň,

poslední slovo nemá.

Nemoc 

a ďáblovu moc

překoná dívka němá,

válkou zahnaná do chodeb

metra.

Láska a soucítění,

které v lidech probouzí

společné utrpení,

Bůh, který vítězí

ve slabosti a bezmoci.






Pěkné to bylo


Bylo to pěkné,

ale bolelo to.

Mísa se převrhla,

svícen se rozlomil,

kniha zplesnivěla.

Zavírejte dveře.

Nechte tmu vstoupit.

Ticho a smrt.

Nebojte se.






Stálky (Stallek)


Krajina mého dětství

přetnutá ostnatými dráty.

Zeptám se táty,

co to znamená,

proč je tam země šedá, znavená,

proč tam je zakázaný les.

Zeptám se mámy,

proč za námi

nemůžou přijít sousedé,

sousedé přes hranici.

Ptám se rodičů spících.

A kdo mi odpoví?






Proměny


Stál na peróně,

koně

v sobě skrýval,

když za vlakem se díval,

který se nevrací.

Vítr se obrací,

mlha se zvedne,

ale on,

ač za vlakem se žene,

nikdy ho nedožene...

Divokým

stane se koněm,

a běhá po planinách.

A ona ve vlaku sní o něm.

Než stane se laní.






Na mořském dně


Na mořském dně

řekla jsi mně:

"Miluji tě,

jako dítě

miluje svět,

a jako oceány

milují lidské plány,

toužení a sny."

Na mořském dně

běží nám dny

jako noci.

Světlo máš ve své moci.






Usínání

 

Spánek,

ten milosrdný vánek,

nepřichází.

Koupu se v sazích,

sázím na beránky.

Jak jen se vejít

do té malé branky

a zmizet za vysokou zdí.

Ten, kdo se opozdí,

už cestu nenachází.

Teď nezbývá než přelézt zeď.

A nebo čekat v mlází.






Chandra?


Hlava se mi točí,

motá,

nevím, kde mě tlačí

bota,

nevím, proč mě srdce

bolí,

proč si rány sypu

solí,

nevím, kdo jsem a můj

stín,

proč mě řeže 

do slabin...

Snad je to jen podzim splín.






Slunce ráno


Slunce se koulí

po obloze,

do dne jsem hozen

jako hrozen,

sněz si mě, Bože,

máš tu moc.

Proč k utrpení

byl jsem zrozen,

proč byl jsem zrozen tuto noc?






O jídle


Miluju dny

kdy mám co jíst.

Kdy je sýr pod poklopem

chléb ve skříňce 

máslo v nádobce 

a jogurt v ledničce.

Nádobí je umyté 

a já si na prkýnku

chystám večeři.

V zimě mám rád i klobásky.






Maria a Grigoriy


Při řece Dřevnici

pod lípou vonící

na lavičce

od jara do podzimu

sedávají

dva staří manželé 

z Ukrajiny.

Na Dnipr vzpomínají,

na svoje rodiny.

Pak čápi odlétnou.

A oni zůstávají.






Jak je na světě


Od prvních krůčků dítěte

ptáš se mě, jak je na světě

a kudy cesta vede.

Dny jsou tu dlouhé

a život krátký.

Někdo má víc než jeden,

jiný zná cestu zpátky.

Když sirka zhasne,

svíce se rozhoří.

Spálená čeká na zázrak.

Ty posloucháš, já hovořím,

a ze tvých očí mrak

se ztrácí.

Na světě každý má svou práci.






Ptáš se, odpovídám


K životu nepotřebuješ noty, 

máš boty,

to ti postačí.

Zpívej si,

třeba při pláči.

Nezapomínej na chudé.

Hladovému dej jíst.

A nevláčej se s osudem.

Jsi dítě milované,

tím můžeš si být jist.






Klíčem


Hledal jsi místa,

kde bys snáze

probořil hráze

mezi světy.

Střemhlavými lety

vrhal ses do moří,

zdolávals pohoří

nejvyšší.

Pak jsi byl nejtišší

z lidí.

Teď kolem brány slídíš

a ještě nevíš, že jsi klíč.






Věční milenci


Ve stínu maliny

dny, roky, hodiny

usedají.

Na ticho, na kosti,

na snítku radosti

píseň hrají.

Časy se mění,

jen oni stejní

zůstávají.

Ve stínu lucerny

rozhovor důvěrný

spolu mají.






Medobraní


Z výšiny stéká

zlatavá řeka

sluncem prozářená.

Včela je jako žena, 

co nektar sbírá

pro svůj kmen.

Ochutnej tenhle med

a budeš proměněn,

zlato ti v očích zajiskří

a ozáří tvůj dům.

Dej ochutnat i sousedům.








 

. . .

Joshua Mensch: Protože pokoj není pokoj...

středa 21. října 2026

















Joshua Mensch

***

Základní škola St. Andrew,
1990 – podzim


Protože pokoj není pokoj,

ale kabinka na WC,

kam tě zahnali nepřátelé

(spíš znovu zahnali),

pátý den po sobě;

protože ti z pitomýho nosu

teče krev jako z kohoutku

(přichází to zničehonic)

a tys ucpal záchod

celou rolí toaleťáku;

protože voda v míse přetéká

a z vedlejších kabinek

se za chvíli ozve jekot

holek, co mají svý

důvody se tam schovávat;

protože tohle je tvoje

škola, kde obědváš

v tiché knihovně,

pokradmu do sebe soukáš

sendvič od táty; protože

tady nemůžeš zůstat navždy –

až zazvoní, budeš muset

projít dlouhou chodbou,

nekonečnými řadami skříněk




(Cit. z: Mensch, Joshua. Protože. Přeložil Jan Zikmund. Druhé město, 2026.)





. . .

Jarka Rozsypalová - Vykoupilová: Všechno prozatím je za námi

neděle 18. října 2026


Jarka Rozsypalová - Vykoupilová (* 1975) se narodila v Brně. Od dětství do nedávna žila v rodném domě na břehu řeky Svratky. Od 15ti do 25ti psala básně, potom přestala a vrátila se k tomu za 20 let. Miluje češtinu, to jak klade slova, slovní humor... a improvizaci nejen na divadle. Některé své básnické texty dokonce zpívá. 13 let je moderátorkou v Českém rozhlase Brno, kde si občas zahraje malou roli v rozhlasové divadelní hře. 











Na moři


Mořská nemoc

na rozhoupané palubě.

Z vln jsou hory

a jediné co se dá dělat

je jít v rytmu lodi.

Neprotestovat

a neustrnout.

Pohupovat se v bocích

a vnímat ladnost

živého moře.

Vlna za vlnou,

slaná voda v gejzírech,

plní vzduch a prší.


A ti, kdo se brání,

zvrací. 






Očekávání


Už 

stačilo

dost bylo

nenaplněných šálků

instantního těšení.

Žízeň je, to jo.

Ale raději

Se s chutí

zakousnu

do přítomnosti.






***


Ó jak drahé jste české dráhy mé,

když rychlík plouží se Leštinou u Světlé.






Plamínek


Prázdná garsonka,

kde se záclony vlní jemným větrem nejdelší noci v roce.

Venku je šedo a teplo.

Plamínek svíčky má drobnou svatozář.

A ty se blížíš k mým dveřím.






Ambice


Ambice napsat dobrou báseň

mi sedí na rameni jako černá kočka.

Vrní a tře se mi o ušní lalůček,

sem tam bolestně zatne dráp.

A já se z hlubin 

(odkud vyteče kapka krve)

urputně snažím vydolovat

zlatou žílu poezie

a napíchnout se na ni.






***


Čelíme

v tichém boji

minulým

strategiím.






Tma


Tma je jako nekonečná plocha stadionu,

ze kterého se ozývají vzdálené zvuky.

Co vidět není, cítit je násobně.

Tóny hlasu, jediné co vypovídá.

Zároveň všechno má přesné obrysy

přečtené konečky prstů.






Nasranost


Už je to ksakru dlouhý.

Už je to k nevydržení.

A to jsem si svatosvatě 

slíbila, že hergot,

už nic

držet nebudu.






Noční Praha


Z výklenku zbabělosti

na střechu odvahy

a potom střemhlav

do světel víru velkoměsta.

S hvězdami za zády

a teplem komínů.

Na půlkách.






Zima


V kolejích,

na polích,

se drží déle bílý sníh.

Vyčkává s táním.

Z krajiny dělá

záclonu s vyšíváním.






Točí se


Točí se

a můj pohled se dívá skrz

čmouhy v propletenci.

S bezpečnou jistotou

naprogramovaně ševelí

a já počítám minuty

kdy dopere.






Displej


Vzpomínám.

Kolik šepotů bylo ve vzduchu.

Pomilovaná písmenky, na displeji šmouha od rtěnky.






Rodný dům


Lapena, popadá dech,

zkroucená

v rodných zdech.

Do koutu zatlačená

hrubostí 

křehká a třesoucí se žena.

Tvrdě ponížena vytrvalostí

obviněna

chycena do železných pastí:

lhostejnosti

marnosti

sobeckosti

bez lásky milosti.






Tajemství


Kdybys byl žluté křeslo,

sedla bych do tebe

a podpěrky pod pažemi by ožívaly.

Lenoška pod nohama

se chvěla a já se propadala 

hlouběji do měkkosti tvé náruče.

Až bych se stala tebou.

Tajemství rohu obývacího pokoje: 

milenci v polstrování.






Sousto


Všechno prozatím

je za námi.

Teď je k nakrojení.

Jako čerstvý chléb

máslem namazaný.

Křupe, drobí a voní.

Jen se zakousnout.








. . .

Andrea Bakalová: Neznám rajskou zahradu...

středa 14. října 2026

















Andrea Bakalová

***


neznám rajskou zahradu

ani památnou lípu

jenom tu starou slivoň

na naší zahradě

kde jsme lovili hady

děti schované pod korunami stromu

jako pod indiánským nebem

když se urodila švestka

byl to zázrak

Ribanin kůň

plaše přiklusal

aby napojil své žíznivé hrdlo

posvátným nektarem

když odešel

mohla jsem konečně usnout

v tichu zahradních stínů

kde rodil se čas

boty jsem nazula až ráno

při prvním volání vystrašené babičky

a slíbila

že už nikdy v noci

neopustím naši peřinu





(Cit. z: Zahradní lyrika. Almanach k 20. zahradní
chvilce poezie. 10. 10. 2026, Brno - Medlánky.)





. . .