Vratislav Brabenec: Přemejšlení

středa 30. září 2026
















Vratislav Brabenec

Přemejšlení


jeskynního člověka

seberu chlup

šavlozubýmu tygrovi

a v další díře

jeskyni asi

ulovím holku 

a vodtáhnu za vlasy

do svý díry

a bude


ta holka taky

vo tom sní

ale:

co s tím

kurva 

teď?




2. 11. 2024





(Cit. z: Brabenec, Vratislav. Tančírna Waldek. MAŤA, 2026)


. . .

Pavel Švanda: Co všechno tys taky nechtěl

neděle 27. září 2026


Pavel Švanda (* 1936) je básník, spisovatel a novinář, od roku 1938 žijící a působící v Brně, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna). Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech působil ve filmové distribuci a jako redaktor v časopise Host do domu a člen skupiny kolem časopisu Tvář, za normalizace vystřídal řadu zaměstnání.


Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filosofických aktivit. Od roku 1992 do roku 2014 vyučoval v Brně na Divadelní fakultě JAMU, přispívá do rozličných periodik, jako např. revue pro kulturu a politiku Proglas. V letech 1990 až 1992 byl redaktorem Akordu, 1992 - 1994 byl redaktorem brněnské redakce deníku Lidová demokracie. Je spolupracovníkem Čs. rozhlasu. (Wikipedie)


Uvedené básně napsal Pavel Švanda v poslední době a poskytl je Nedělní chvilce poezie.CZ. 








Přijatelný


A pohoršuje-li tě tvé fízlující oko,

chtivé prsty,

vyloupni a odsekni je.

Oroduj. A řež.


Co z tebe zbude?

Celkem přijatelný omyl?






1 9 4 5

Anně Švandové 


Tam nad námi     

v bledé modři

za smrtonosných palubních hluků,

v úpornosti výkrutů a spirál

nebeských pekel,

vůbec se nestarali o nás,

červy,

s rameny a podbřišky ve vlhké habřině

v dosud prázdném, avšak již slunečném ohanbí

dubna.

Kamenné klíny, 

radarový vid,

vševědoucí blesky v toulcích,

synchronní dvojčata a nenaváděné buzdovany

v hromovládných pancéřovaných nehtech.


Co jsme k tomu mohli dodat?

Varuj se zbožštěných,

člověče.






1 9 4 5     2

Josefu Švandovi


Železobetonová deska                    

třikrát trhavinou lomená

v mlází periferie, 

se sesutým zbytkem schodiště do krytu.

Nízký,

stříbřitý obzor improvizovaného letiště.


Dlaněmi, očima a nehty 

dítě

nedočkavě shráblo ocelovou střepinu,

sotva vychladlý fragment skutků

dospělých.

To platilo.


Dnes pátráš

po tichu slunných odpolední

přeplněných nejasným tušením 

budoucího ohrožení.

Však už víš: běloba,

příliš mnoho mdlobné bělosti

zachvátí tě dušností.


Vzpomínáš si na šedé nebe

 zastřené

pachem prudce sežehlého korditu.

Když podezřelá hrdinství

vyvolala tlakové vlny

a prudký odliv dechu.


Užívej si.  

Užívej si chladu ruly, 

běloby sněhu, vůně mlází 

před večerním deštěm.






To byly ty otázky

Zbyňku Hejdovi                                             


Leda v motýlí příměstské krajině,

ne na motelu.                                                                 

Leda neustáleně

v příležitostné domovině

na krokodýlím hostelu.

Vesměs s žádnou tak úplně  

k ní ani k sobě.  

Leda lehce se zadlužit,

aniž se vysušit.


Poznaly to 

po čichu.

Mstily se  

až potom.

Suše.

Roztěkaně. 

Potichu.






V labyrintu

Věře Linhartové 


Jdeme,

abychom se zastavili.

Ulehneme,                                                     

abychom vykročili.

Spěcháme,

abychom nedostihli.

Trváme,

abychom podlehli.

Bohatneme,

abychom ztratili.

Zbudeme si,

abychom si nezůstali.

Mlčíme,

abychom se vyjádřili.

Stojíme,

abychom konečně pokročili.






Píseň o nedosycení

Viole Fischerové


Píseň o rozpoložení                              

v nedosycení zrcadlením.

Nedotýkáním.

      

Utrpením

i mimo úzkosti mládí

v nevysokých vzpomínkách

 na uplakanou slast.

      Dávno.      Třeba v New Yorku.


Spěchám.

Slyšíš, já už spěchám

      Stářím.

      Modrým portugalem na sklech.


Vrostli jsme v sebe 

Žádoucí. 

Opustili jsme se nedosycení.

Ale já už nechci žádat.

      Raději nic. Ve vysušeném zrcadle.

    


Nenasycením přítomnosti

k věčnosti.

     Slyšel jsi dobře. Ano   

k věčnosti. 

Ale jen málem. 






V podpalubí plachetnice

Pavlu Švandovi


Co všechno víme.                                                   

Víno, beránka a ryby

a osmiveslice na Přehradě,

bystré metafory nostalgií


Věčné hádky o velikost údů                       

poezie

v nebi básníků.

Nic jsme nepochopili.

Ani nebudeme uznalí.  

Co všechno nechceme vědět

o slepotě.


Člověče, stejně tě

tahle hra ještě přijde draho.  

Člověče,  

hra naposledy jako každého. 

Stejně tě

jako každého viděli

na Popeleční středu křížové cesty.

Ale zahlédli tě krátce i na břehu

za odlivu.


Slíbil sis moře za přílivu.

Ale co všechno tys taky nechtěl.

          





Sonet pro Kreml


A je to tu zas.

Zápalné šípy letí k Troji.

Mundury brojí,

krví poskvrňují Boží čas.


Ve smyšlenkách jako v blátě,

na kongresu v policejním bufetu,

ukřivděnci v kočičím zlatě

pyšně adorují odvetu.


Zdrogovaní pověřenci pekel

suverénně přehlížejí nukleární mene tekel

v orgasmu ze zlovolného úletu. 






Doma                                                                     

Blance Švandové 


Po zatěžkaném dni                              

ti nabídne teplou polévku.

Za příliš oblačné noci si s tebou povídá,

po ránu se tě mile dotýká úsměvem očí

a rtů.

Radujete se z dnes, 

z chleba a rohlíků, 

z prolnutí dlaní, 

klínů,

z příběhů vín a kávy, 

anglických čajů,

z téměř indicky vonícího parmazánu,

z proseb a smíchu 

a infekčních nemocí

a prvních vysvědčení,

v Boží plodnosti 

vymezeného času 

všech vašich usínání 

a probouzení.

A všech vašich vzpomínek.






Kapsáče


To jsou ty kapsáče,

co v nich sobě žil 

za totáče

malíř a básník Mazura

spíš známý jako Azura.

To jsou ty kapsáče,

co v nich byl třikrát zbit 

za totáče Azura,

vlastně malíř a básník Mazura.

Chodil v nich tak, jak byl.

On se skoro nikdy neumyl

Ač Mazura žil nikdy nikým neschválen

a jako Azura poněkud uválen a ubitý,

přece jen byl nakonec jaksi pochválen.

A omytý.

Takže to jsou ty neprané kapsáče,

pravý odkaz Mazury Azury 

a totáče.     






Hystericky 


Je tu úzkost 

z propadání do tmy očí 

i hmatu,

z valivé bolesti v lýtkách 

a stehnech,

v křečovitých příbojích  

ozvěn artritických kloubů.

Mluvit rty ano ještě možno,

aniž by kdo v šíři noci 

naslouchal mé zúženosti. 

A bude pomálu duše

časem jaksi ušlé, 

zešedlé němým bědováním.

Rozumu o světě jen 

jak do zásmažky.

Je tu děs, že si zbudu 

oslepen, samojediný.






Obrázek ze Schreibetzu


Když jsem potkal Morgensterna,

kráčela s ním besoft Erna.

Gnädige Frau! Milostpaní! Nejdou 

rovnou z vinobraní?

A Erna na Morgensterna:

Dummkopf!

Rette deine liebstes Erna!

Morgenstern hned brunátně: 

Verschwide! Schnorer!

Zmizni! Prompter! 

Vyštěkl však kulantně.






Je to pravda?                                                  


Je pravda, co jste povídal

před lety? Že nakonec 

se vracíme na začátek, 

na to známé nádražíčko

se stehlíky,

odkud jsme se kdysi pustili dál?


Ale ano, snad ano. 

Jenže už se tam skoro s nikým 

nepoznáme.

Asi proto, že náš domov 

mezitím bez nás 

pluje si už někde vepředu. 

To si myslím dnes, 

ovšem člověk toho sám sobě 

napovídá!


Takže žádná idyla hadích kolejnic?

Ani pestré třepotání od vteřiny k příležitosti?


Znáte to. 

Stejně nám nezbývá,

než jít spolu s náhodami.

Už nám to moc nešlape.

A špatně vidíme na cestu. 

Ale musíme ještě jednou zkusit

dohlédnout.  

Skoro dohlédnout. 

Znáte to!






Orchestrace


Opravdu mi ozvěnou skřípe

můj věkem ozvláštněný 

komorní orchestrion

s bicími.

Jistěže drhnou nevděčné dotazy

minulostí 

právě 

v jejich atonální pomnožnosti.

Bez dirigenta.


Vždyť hořely i krovy.

Sloupoví času polepily vyhlášky 

o ceně krve.

Pal o ctnostech chaosu.


A základy podmílala

v podzemních řečištích bolesti

pádla zatrpklých, špatně placených

 veslařů.

Tak si honem vyberte. Bez dirigenta.


Ale planuly i svíce.


V proudění nevyladěných nedostatečností

a odlehlých nemožností

doufám, 

věřím, až

lehce se spoléhám,

těžce se obávám

poslední touhy po nadechnutí,

kéž by, Bože, v proudu Milosti.




. . .

Karel David: Dobrý den

středa 23. září 2026
















Karel David

Dobrý den


Tak dobrý den

byl jsem dlouho pryč

a teď se vracím znova

byl jsem až na konci dál nebo blíž

a stejně se vracím sem

a jestli jsi doma

tak otvírej

    otvírej

a pusť mě pryč

a pusť mě ven





(Cit. z: David, Karel. Texty. Artforum, edice Punkva, Brno. 1990.)



. . .

Agáta Lejčková: Přečkat všechny poločasy

neděle 20. září 2026


Agáta Lejčková @bozskagata (* 2004) se narodila v Praze. Studuje na Fakultě humanitních studií UK a aktivně se věnuje kavárenskému povalečství. Od osmnácti let pracuje za barem což formovalo ji i její tvorbu. 


















Pracák 


Pracák smrdí přesně jak jsem si myslela 

pach potu a unavenejch a zdrcanejch lidí 


Všichni čekaj hodinu ne-li dvě 

napětí v místnosti roste 


Lidé klepají nohama o zem

nebo usínají 

vyčerpaní životem a problémy v něm


Dělňasové v oranžových mundůrech 

každou minutu přemejšlej 

jestli stihnou cígo

než na ně příjde řada 


A86!

Tak to už je jenom jedno číslo Franto

to nestihnem






Hrozný věci 


Dělám hrozný věci 

hroznejm lidem 

v hrozný zemi 

v úplnejch a hroznejch sračkách 


Hrozně piju a hrozně kouřím 

hrozně toužím 

po tom už hrozně nepít a nekouřit 


Hrozně chci 

a hrozně nechci 

v hrozný zemi 

s hroznýma lidma 

dělat hrozný věci 

a bejt ve stejnejch hroznejch sračkách






Filip Topol freestyle 


Kdybych mohla

snesu ti modrý z nebe 

Kdybych mohla

vytrhnu čtrnáct stromů a postavím ti je pod okna 

Kdybych mohla

strhám nehty všem ženskejm a postavím ti z nich hrad 

Kdybych mohla

uvařím všechna prasata a obklopím tě vepřovým 


Kdybych mohla 


Kdybych jenom mohla

k tobě přijít, vložit ti do dlaní své srdce a říct:

 

NA, TO SI VEM, TO JE NA NÁDOBÍ






Ráno 


Plížila se sama Prahou

Pejskaři cyklisti běžci 

Plížila se 

Sotva šla 


Rozmazanej mejkap

a zaschlá mrdka stále ve vlasech 






Přešla mě chuť 


Přešla mě chuť psát a milovat

Touha poznat sebe a poznat věci 

Věci co dokážu 

Věci co mě baví

Normální věci 


Baví mě jezdit k vodě a chodit na pivo 

Baví mě... 

Baví mě kouřit trávu a na chvíli zapomenout 


že mě nic nebaví 






Kopec 


Ležmo na kopci 

Hlava hlavou dolů - do kopce 

Ptáci svítí 

Slunce zpívají 

Hlava hlavou dolů točí se 

Nahoru

Dolů 

Hvězdy svítí 

Měsíc padají 

Hlava hlavou dolu 

Dolu hlava hlavou 

Zase hlava na hlavě 

Hlava hlavou dolů 

Do kopce 

Točí se 






Víš vony holky 


Víš vony holky maj spoustu traumat z toho 

Víš vony holky 

Víš vony 

Vony holky maj vlastně strach 


Vony holky když pracujou za barem 

Vony holky když seděj v kanclu 

Vony holky když sekaj zahrady 

Vony holky když uklízí baráky 

Vony holky když dělaj vrcholový sporty 

Vony holky když prodávaj potraviny 

Vony holky když hrajou v divadle 


Vony holky ty maj spoustu traumat z toho 






Haiku trilogie 


V tiché konverzaci 

Jirka Babica 

ruší naše emoce 


Z noci upije 

lezu do fabie 

řvouc: Tak čau kundy!


Přikryt rohožkou 

usínáš s pupkem venku 

Netušiti nic 






Terronská 


Ještě oblečená 

k ránu se probouzím 

v ruce mobil 

zírám na zprávy co jsem ti psala 


A všechno tlačí

když si v ranním tichu 

sundavám postupně poblité kalhoty

 





Zkurvená sparta 


Už zase hrajou na Letný 

ty vypatlaný hlavy 

V tramvaji smrad horko a řev 

Vyližte si prdele vy zkurvení fotbaloví nadšenci 

Já chci jenom v klidu dojet domů 

Zamknout se v bytě a přečkat všechny poločasy

Protože vy jste to nejhorší co se Letný kdy stalo 






Občas 


Občas jsem tak smutná 

že mi probíhají malinké elektrické kapky smutku

Až do horní části ramen 


Občas 

Občas jsem tak smutná 

že místo piva piju rum a místo cigaret svíjím se v posteli 

Běduju nad tím jak to všechno je a nemělo být 


Občas

Občas jsem tak smutná 

že neotevřu knihu ani počítač 

Civím do zdi a místo piva piju rum 


Občas 

Občas jsem tak smutná 

že si večer nepustím muziku 

místo ní poslouchám 

Jak se svět 

pomalu hroutí 


Občas 

Občas jsem fakt smutná 






Hektická Praha 


S bublající Berounkou 

Opustila mě 


Možná jsem si tam dala jointa 

Co já vím 

Řeka bublala zvuky se vlnily 

Rachot Prahy pomalu odcházel 

Zvuky motorek přestaly 

Slunce svítilo 

Klid 


A víc, už nic 






 

. . .

Jan Těsnohlídek: Kousek něčeho dobrýho

středa 16. září 2026

















Jan Těsnohlídek

kousek něčeho dobrýho


večer

v tramvaji

na cestě z práce —


venku prší a

i kdyby bylo pěkně

není

o co stát —


rozemletý

unavený

se díváme z okna

na okna

na sebe —


někde vevnitř

každýho z nás je

snad

pořád

aspoň kousek

něčeho dobrýho —


někde vevnitř

každýho z nás je

snad

pořád

aspoň kousek

něčeho dobrýho co

jde


ještě zničit





(Cit. z: Těsnohlídek, Jan. Hranice a zdi. JT's nakladatelství, 2018.)


. . .