Vratislav Brabenec
Přemejšlení
jeskynního člověka
seberu chlup
šavlozubýmu tygrovi
a v další díře
jeskyni asi
ulovím holku
a vodtáhnu za vlasy
do svý díry
a bude
ta holka taky
vo tom sní
ale:
co s tím
kurva
teď?
2. 11. 2024
Pavel Švanda: Co všechno tys taky nechtěl
neděle 27. září 2026
Pavel Švanda (* 1936) je básník, spisovatel a novinář, od roku 1938 žijící a působící v Brně, představitel generace šestatřicátníků (Václav Havel, Jiří Kuběna). Po studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v 60. letech působil ve filmové distribuci a jako redaktor v časopise Host do domu a člen skupiny kolem časopisu Tvář, za normalizace vystřídal řadu zaměstnání.
Po roce 1969 se stal ineditním spisovatelem, účastnil se neoficiálních brněnských filosofických aktivit. Od roku 1992 do roku 2014 vyučoval v Brně na Divadelní fakultě JAMU, přispívá do rozličných periodik, jako např. revue pro kulturu a politiku Proglas. V letech 1990 až 1992 byl redaktorem Akordu, 1992 - 1994 byl redaktorem brněnské redakce deníku Lidová demokracie. Je spolupracovníkem Čs. rozhlasu. (Wikipedie)
Uvedené básně napsal Pavel Švanda v poslední době a poskytl je Nedělní chvilce poezie.CZ.
Přijatelný
A pohoršuje-li tě tvé fízlující oko,
chtivé prsty,
vyloupni a odsekni je.
Oroduj. A řež.
Co z tebe zbude?
Celkem přijatelný omyl?
1 9 4 5
Anně Švandové
Tam nad námi
v bledé modři
za smrtonosných palubních hluků,
v úpornosti výkrutů a spirál
nebeských pekel,
vůbec se nestarali o nás,
červy,
s rameny a podbřišky ve vlhké habřině
v dosud prázdném, avšak již slunečném ohanbí
dubna.
Kamenné klíny,
radarový vid,
vševědoucí blesky v toulcích,
synchronní dvojčata a nenaváděné buzdovany
v hromovládných pancéřovaných nehtech.
Co jsme k tomu mohli dodat?
Varuj se zbožštěných,
člověče.
1 9 4 5 2
Josefu Švandovi
Železobetonová deska
třikrát trhavinou lomená
v mlází periferie,
se sesutým zbytkem schodiště do krytu.
Nízký,
stříbřitý obzor improvizovaného letiště.
Dlaněmi, očima a nehty
dítě
nedočkavě shráblo ocelovou střepinu,
sotva vychladlý fragment skutků
dospělých.
To platilo.
Dnes pátráš
po tichu slunných odpolední
přeplněných nejasným tušením
budoucího ohrožení.
Však už víš: běloba,
příliš mnoho mdlobné bělosti
zachvátí tě dušností.
Vzpomínáš si na šedé nebe
zastřené
pachem prudce sežehlého korditu.
Když podezřelá hrdinství
vyvolala tlakové vlny
a prudký odliv dechu.
Užívej si.
Užívej si chladu ruly,
běloby sněhu, vůně mlází
před večerním deštěm.
To byly ty otázky
Zbyňku Hejdovi
Leda v motýlí příměstské krajině,
ne na motelu.
Leda neustáleně
v příležitostné domovině
na krokodýlím hostelu.
Vesměs s žádnou tak úplně
k ní ani k sobě.
Leda lehce se zadlužit,
aniž se vysušit.
Poznaly to
po čichu.
Mstily se
až potom.
Suše.
Roztěkaně.
Potichu.
V labyrintu
Věře Linhartové
Jdeme,
abychom se zastavili.
Ulehneme,
abychom vykročili.
Spěcháme,
abychom nedostihli.
Trváme,
abychom podlehli.
Bohatneme,
abychom ztratili.
Zbudeme si,
abychom si nezůstali.
Mlčíme,
abychom se vyjádřili.
Stojíme,
abychom konečně pokročili.
Píseň o nedosycení
Viole Fischerové
Píseň o rozpoložení
v nedosycení zrcadlením.
Nedotýkáním.
Utrpením
i mimo úzkosti mládí
v nevysokých vzpomínkách
na uplakanou slast.
Dávno. Třeba v New Yorku.
Spěchám.
Slyšíš, já už spěchám
Stářím.
Modrým portugalem na sklech.
Vrostli jsme v sebe
Žádoucí.
Opustili jsme se nedosycení.
Ale já už nechci žádat.
Raději nic. Ve vysušeném zrcadle.
Nenasycením přítomnosti
k věčnosti.
Slyšel jsi dobře. Ano
k věčnosti.
Ale jen málem.
V podpalubí plachetnice
Pavlu Švandovi
Co všechno víme.
Víno, beránka a ryby
a osmiveslice na Přehradě,
bystré metafory nostalgií
Věčné hádky o velikost údů
poezie
v nebi básníků.
Nic jsme nepochopili.
Ani nebudeme uznalí.
Co všechno nechceme vědět
o slepotě.
Člověče, stejně tě
tahle hra ještě přijde draho.
Člověče,
hra naposledy jako každého.
Stejně tě
jako každého viděli
na Popeleční středu křížové cesty.
Ale zahlédli tě krátce i na břehu
za odlivu.
Slíbil sis moře za přílivu.
Ale co všechno tys taky nechtěl.
Sonet pro Kreml
A je to tu zas.
Zápalné šípy letí k Troji.
Mundury brojí,
krví poskvrňují Boží čas.
Ve smyšlenkách jako v blátě,
na kongresu v policejním bufetu,
ukřivděnci v kočičím zlatě
pyšně adorují odvetu.
Zdrogovaní pověřenci pekel
suverénně přehlížejí nukleární mene tekel
v orgasmu ze zlovolného úletu.
Doma
Blance Švandové
Po zatěžkaném dni
ti nabídne teplou polévku.
Za příliš oblačné noci si s tebou povídá,
po ránu se tě mile dotýká úsměvem očí
a rtů.
Radujete se z dnes,
z chleba a rohlíků,
z prolnutí dlaní,
klínů,
z příběhů vín a kávy,
anglických čajů,
z téměř indicky vonícího parmazánu,
z proseb a smíchu
a infekčních nemocí
a prvních vysvědčení,
v Boží plodnosti
vymezeného času
všech vašich usínání
a probouzení.
A všech vašich vzpomínek.
Kapsáče
To jsou ty kapsáče,
co v nich sobě žil
za totáče
malíř a básník Mazura
spíš známý jako Azura.
To jsou ty kapsáče,
co v nich byl třikrát zbit
za totáče Azura,
vlastně malíř a básník Mazura.
Chodil v nich tak, jak byl.
On se skoro nikdy neumyl
Ač Mazura žil nikdy nikým neschválen
a jako Azura poněkud uválen a ubitý,
přece jen byl nakonec jaksi pochválen.
A omytý.
Takže to jsou ty neprané kapsáče,
pravý odkaz Mazury Azury
a totáče.
Hystericky
Je tu úzkost
z propadání do tmy očí
i hmatu,
z valivé bolesti v lýtkách
a stehnech,
v křečovitých příbojích
ozvěn artritických kloubů.
Mluvit rty ano ještě možno,
aniž by kdo v šíři noci
naslouchal mé zúženosti.
A bude pomálu duše
časem jaksi ušlé,
zešedlé němým bědováním.
Rozumu o světě jen
jak do zásmažky.
Je tu děs, že si zbudu
oslepen, samojediný.
Obrázek ze Schreibetzu
Když jsem potkal Morgensterna,
kráčela s ním besoft Erna.
Gnädige Frau! Milostpaní! Nejdou
rovnou z vinobraní?
A Erna na Morgensterna:
Dummkopf!
Rette deine liebstes Erna!
Morgenstern hned brunátně:
Verschwide! Schnorer!
Zmizni! Prompter!
Vyštěkl však kulantně.
Je to pravda?
Je pravda, co jste povídal
před lety? Že nakonec
se vracíme na začátek,
na to známé nádražíčko
se stehlíky,
odkud jsme se kdysi pustili dál?
Ale ano, snad ano.
Jenže už se tam skoro s nikým
nepoznáme.
Asi proto, že náš domov
mezitím bez nás
pluje si už někde vepředu.
To si myslím dnes,
ovšem člověk toho sám sobě
napovídá!
Takže žádná idyla hadích kolejnic?
Ani pestré třepotání od vteřiny k příležitosti?
Znáte to.
Stejně nám nezbývá,
než jít spolu s náhodami.
Už nám to moc nešlape.
A špatně vidíme na cestu.
Ale musíme ještě jednou zkusit
dohlédnout.
Skoro dohlédnout.
Znáte to!
Orchestrace
Opravdu mi ozvěnou skřípe
můj věkem ozvláštněný
komorní orchestrion
s bicími.
Jistěže drhnou nevděčné dotazy
minulostí
právě
v jejich atonální pomnožnosti.
Bez dirigenta.
Vždyť hořely i krovy.
Sloupoví času polepily vyhlášky
o ceně krve.
Pal o ctnostech chaosu.
A základy podmílala
v podzemních řečištích bolesti
pádla zatrpklých, špatně placených
veslařů.
Tak si honem vyberte. Bez dirigenta.
Ale planuly i svíce.
V proudění nevyladěných nedostatečností
a odlehlých nemožností
doufám,
věřím, až
lehce se spoléhám,
těžce se obávám
poslední touhy po nadechnutí,
kéž by, Bože, v proudu Milosti.
Karel David: Dobrý den
středa 23. září 2026
Karel David
Dobrý den
Tak dobrý den
byl jsem dlouho pryč
a teď se vracím znova
byl jsem až na konci dál nebo blíž
a stejně se vracím sem
a jestli jsi doma
tak otvírej
otvírej
a pusť mě pryč
a pusť mě ven
(Cit. z: David, Karel. Texty. Artforum, edice Punkva, Brno. 1990.)
Agáta Lejčková: Přečkat všechny poločasy
neděle 20. září 2026
Agáta Lejčková @bozskagata (* 2004) se narodila v Praze. Studuje na Fakultě humanitních studií UK a aktivně se věnuje kavárenskému povalečství. Od osmnácti let pracuje za barem což formovalo ji i její tvorbu.
Pracák
Pracák smrdí přesně jak jsem si myslela
pach potu a unavenejch a zdrcanejch lidí
Všichni čekaj hodinu ne-li dvě
napětí v místnosti roste
Lidé klepají nohama o zem
nebo usínají
vyčerpaní životem a problémy v něm
Dělňasové v oranžových mundůrech
každou minutu přemejšlej
jestli stihnou cígo
než na ně příjde řada
A86!
Tak to už je jenom jedno číslo Franto
to nestihnem
Hrozný věci
Dělám hrozný věci
hroznejm lidem
v hrozný zemi
v úplnejch a hroznejch sračkách
Hrozně piju a hrozně kouřím
hrozně toužím
po tom už hrozně nepít a nekouřit
Hrozně chci
a hrozně nechci
v hrozný zemi
s hroznýma lidma
dělat hrozný věci
a bejt ve stejnejch hroznejch sračkách
Filip Topol freestyle
Kdybych mohla
snesu ti modrý z nebe
Kdybych mohla
vytrhnu čtrnáct stromů a postavím ti je pod okna
Kdybych mohla
strhám nehty všem ženskejm a postavím ti z nich hrad
Kdybych mohla
uvařím všechna prasata a obklopím tě vepřovým
Kdybych mohla
Kdybych jenom mohla
k tobě přijít, vložit ti do dlaní své srdce a říct:
NA, TO SI VEM, TO JE NA NÁDOBÍ
Ráno
Plížila se sama Prahou
Pejskaři cyklisti běžci
Plížila se
Sotva šla
Rozmazanej mejkap
a zaschlá mrdka stále ve vlasech
Přešla mě chuť
Přešla mě chuť psát a milovat
Touha poznat sebe a poznat věci
Věci co dokážu
Věci co mě baví
Normální věci
Baví mě jezdit k vodě a chodit na pivo
Baví mě...
Baví mě kouřit trávu a na chvíli zapomenout
že mě nic nebaví
Kopec
Ležmo na kopci
Hlava hlavou dolů - do kopce
Ptáci svítí
Slunce zpívají
Hlava hlavou dolů točí se
Nahoru
Dolů
Hvězdy svítí
Měsíc padají
Hlava hlavou dolu
Dolu hlava hlavou
Zase hlava na hlavě
Hlava hlavou dolů
Do kopce
Točí se
Víš vony holky
Víš vony holky maj spoustu traumat z toho
Víš vony holky
Víš vony
Vony holky maj vlastně strach
Vony holky když pracujou za barem
Vony holky když seděj v kanclu
Vony holky když sekaj zahrady
Vony holky když uklízí baráky
Vony holky když dělaj vrcholový sporty
Vony holky když prodávaj potraviny
Vony holky když hrajou v divadle
Vony holky ty maj spoustu traumat z toho
Haiku trilogie
V tiché konverzaci
Jirka Babica
ruší naše emoce
Z noci upije
lezu do fabie
řvouc: Tak čau kundy!
Přikryt rohožkou
usínáš s pupkem venku
Netušiti nic
Terronská
Ještě oblečená
k ránu se probouzím
v ruce mobil
zírám na zprávy co jsem ti psala
A všechno tlačí
když si v ranním tichu
sundavám postupně poblité kalhoty
Zkurvená sparta
Už zase hrajou na Letný
ty vypatlaný hlavy
V tramvaji smrad horko a řev
Vyližte si prdele vy zkurvení fotbaloví nadšenci
Já chci jenom v klidu dojet domů
Zamknout se v bytě a přečkat všechny poločasy
Protože vy jste to nejhorší co se Letný kdy stalo
Občas
Občas jsem tak smutná
že mi probíhají malinké elektrické kapky smutku
Až do horní části ramen
Občas
Občas jsem tak smutná
že místo piva piju rum a místo cigaret svíjím se v posteli
Běduju nad tím jak to všechno je a nemělo být
Občas
Občas jsem tak smutná
že neotevřu knihu ani počítač
Civím do zdi a místo piva piju rum
Občas
Občas jsem tak smutná
že si večer nepustím muziku
místo ní poslouchám
Jak se svět
pomalu hroutí
Občas
Občas jsem fakt smutná
Hektická Praha
S bublající Berounkou
Opustila mě
Možná jsem si tam dala jointa
Co já vím
Řeka bublala zvuky se vlnily
Rachot Prahy pomalu odcházel
Zvuky motorek přestaly
Slunce svítilo
Klid
A víc, už nic
Jan Těsnohlídek: Kousek něčeho dobrýho
středa 16. září 2026
Jan Těsnohlídek
kousek něčeho dobrýho
večer
v tramvaji
na cestě z práce —
venku prší a
i kdyby bylo pěkně
není
o co stát —
rozemletý
unavený
se díváme z okna
na okna
na sebe —
někde vevnitř
každýho z nás je
snad
pořád
aspoň kousek
něčeho dobrýho —
někde vevnitř
každýho z nás je
snad
pořád
aspoň kousek
něčeho dobrýho co
jde
ještě zničit