Dal jsem si dvě kafe a usnul
whisky se nedá pít bez medu
její ruce beze strachu
prsa...
byl jsem tak ospalý
že usínal každý
koho jsem ve snu potkal
ráno Erika odřená
jak se prodírala žárlivostí svého muže
posunula film
že vůbec netuším
jak jsem se ocitl doma
a kde se vzalo tohle odpoledne
%20(1).jpg)
Je autorem řady sbírek poezie (např. Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly, Auta vjíždějí do lodí, Nikde není řečeno, Minout se přesně), za sbírku Darmata obdržel Státní cenu za literaturu, za sbírku Spatřil jsem svou tvář cenu Magnesia Litera. Knihy jeho básní vycházejí také v zahraničí, verše bývají zhudebňovány různými uskupeními (Norská trojka, Sacrapes aj.).
Píše krátké prózy (Jedna věta), sloupky, podpovídky, odstavce a jiné texty shrnuje kniha V závalu. Podílel se na řadě literárněhistorických prací, napsal knižní monografie o básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi, jako editor připravil souborné dílo Jana Balabána nebo některé sbírky Ivana Martina Jirouse. Společně s Radovanem Lipusem je autorem scénáře k divadelnímu představení Průběžná O(s)trava krve. Spoluvydavatel časopisu Obrácená strana měsíce.
Foto Pavel Kotrla
Nervózní děti a zvířata zaslechnou zvuk sklenic v kredenci,
klepání obrazů o stěny.
Všichni spící otevřou oči.
Umět poznat, že je to vážné, a zasmát se.
Vystačit si.
Nezatěžovat záchranné složky.
Potmě
spočítat konzervy s fazolemi.
Poslední spláchnutí na záchodě.
Do několika minut přestane fungovat i telefon.
Utěsnit otvory.
Do jedné místnosti
všechny deky a koberce.
Multifunkční nůž.
Hotovost.
Naslouchat sirénám.
Dětem nenápadně vložit do kapsy kartičku se jménem a adresou.
Dveře mohou být horké,
klika rozžhavená.
Sunutí podél nosných stěn,
podvědomá je potřeba vrhnout se k oknům.
Pryč od velkých zrcadel.
Mluvit otevřeně, s úctou k situaci,
artikulovat zřetelně,
mlčet společně.
Dohodnout místo setkání
pro případ nečekaného rozdělení.
Po ruce boty.
Vyhledat střed stavby.
Nejprve namočit kabát, až pak obejmout hořícího.
Dolů s prsteny a náušnicemi.
Nestát, poslední vzduch je při zemi.
Nebezpečí dojetí,
malé předměty se změní v projektily.
Za žádných okolností se nevracet
pro zapomenuté.
Dělit se,
pokud je to možné, použít gumové rukavice.
Hroznový cukr.
Do záchodové mísy pytel na odpadky.
Začnou se rychle šířit pravdy a zvěsti.
Nepřeceňovat auta.
Většina zábavy
zahřeje krátkodobě, snižuje pozornost a zhoršuje úsudek.
Pověra futer. Pokud padají zdi,
padají šikmo a vytváří takzvaný trojúhelník života.
Člověk má šedesát vteřin.
Vypustit zvířata.
Zákeřné pokušení výtahu.
Vana je často jedinou věcí, která zůstane na svém místě.
Okamžitě opustit, zůstat, nesnažit se ujet,
v garáži nikdy nestát proti dveřím.
Každý dav neustále hledá
jednoho člověka.
Za každou cenu vytrvat na nohou,
pryč ze zúženého hrdla
mostů a ulic.
Zakrýt se rukama.
Hroty hřebíků by neměly vyčnívat z desek.
Rýže a těstoviny vyžadují hodně vody a energie.
Odolat napodobování,
libidu masy.
V epicentru paniky vzniká jazyk,
jehož šíření nelze zabránit.
Myslet svědomím.
Hluk shlukování podobný vlaku.
City davu začnou probíjet,
výhodou je šedé oblečení. Zbavit se žluté barvy.
Lokty před hrudník.
Udušení stojí mezi ostatními.
Otevření dveří může zvednout střechu.
Savý vír.
Běh podporuje hoření.
Nezbývá než zastavit třes,
zapnout pás, v takových chvílích je běžné,
že člověk mohutně halucinuje malá zvířata,
vidí sám sebe.
V příkopu ochrání hlavu dětská sedačka.
Před šokem z ticha
rychle vložit do rukou něco nového.
Útěk se snadno mění v útok.
Nesoudit, stále odpovídat.
Při užití škrtidla
se zaznamenává čas.
Vzpřímená chůze již není možná.
Nezapomenout společenskou hru.
Posunování budov, otáčení domů,
všichni najednou počínají mluvit.
Dveře se nesmí otevírat dovnitř.
Nepřibližovat se, vzájemně se rozepnout,
ověřit přítomnost.
Prudký pokles úrovně,
odvržení těžké hmoty.
Je vidět daleko dopředu,
mnoho desítek kilometrů.
Zatřást rameny, zaklonit hlavu a přizvednout bradu,
nezdržovat se rozepínáním košile,
položit dlaně na střed hrudníku mezi bradavky.
Je tam.
Cítit surovou lidskou platnost.
Dvě tři zlomená žebra nic neznamenají.
Moc toho
nebylo.
Jednou ukázal na kámen
na pobřeží.
Zelený šedý kámen.
Zrovna jsme jedli
a lilo.
Hleděli jsme na ten kámen,
jak mokne do modra.
Brzy se posralo,
co mohlo.
Všechna pobřeží jsou stejná.
Ale každýmu,
každýmu v životě bych přála
jeden takovej
pořádnej
někým ukázanej kámen.
Kango!
Ukáže do kouta,
kde stojí bourací kladivo.
Je to velká vteřina,
na kterou se čeká dlouho,
celé roky.
Kango!
Všichni se obracejí,
můj nevlastní Adam jde do kouta,
zdvihá bourací kladivo,
zásobu hudby má v mobilu.
Nikdo teď nemyslí na to,
co bude pak
s tím prostorem tady,
všichni věří,
z kapes lezou metry.
Zní to čistě a zhluboka
jako africká modlitba.
Kango!
Nechtějte, aby vám Adam pouštěl muziku.
Raději rychle najděte kus polévky,
nechtějte,
ať se zouvá.
Místo nápravy světa zas tyhle rozpaky
na rohu,
čekat,
až si otře to něco z brady,
vyvalí oči,
zařve do plynu!
a obejme vás.
Jsou myšlenky
které máme
a myšlenky
které mají nás
vše ostatní
jsou bílé rybky
za oknem
vzdálil ses, léto opadává
prastarou cestu prorůstá šípek
do prstů nebodá jediné z dětí
tlející usmrcená a urousaná srna
dokresluje tóny nádechu krajiny
z vyprázdněnosti komor
do nového života.
/
už přišel
už přišel
vítám tě
/
v tento moment necítím se být
docela bez hříchu
vábím to k sobě
jen srdcem nepřijímám
vzdouvat se před usnutím
odprosit svítání, které proměňuje
strháváš jemný film
ochrannou membránu soli
nemůže ti už nic pomoct
necítit se rozdvojen do míst kdysi
a dnes
ač prostorovost odezíráš stále stejně
v tobě je něco docela jinak
jsi u vytržení.
schovej si v ústech malou síť
spletenou ze všeho přišlého i odešlého
dobře poslouží ti
nos si ji s sebou
jako skrýš
až začne dech vonět
schovej si v ústech drobné lži
vše přišlé i odešlé po jisté chvíli
ničím jiným není.
chceš-li svou touhu nadobro ukojit
ze všech směrů zaměř
jediný vedoucí k prameni
a přisaj se
instinktu důvěřuj, ale sebe drž v paměti
rozpomeň se na chvíli, kdy daleko od domova
sloužíme mši s koleny zabořenými do jehličnatých tůní
ty, celá bezbřehá
toužíš vystoupit a nenalokat se
ze slepých ramen.
na šňůře ještě visí prostěradla
rez na kůlech plotu uzavřela stezky
zahnědlá skvrna krve
ční nad bělost
bralas ji tuhým mýdlem
a ona se nepustila
raněnost zažraná do věčnosti.
vysvlékla jsem se z loňských šatů
dala je do skříně viset jen na ramínku
moli je prokoušou
co bylo, zmizí
tak jako všechno
i já jen děravím
vzpomínkou na cosi
a netrvám.
stůj tam
a ještě dlouho stůj
objeď kmen prstem
na světě lepšího místa není
než právě zde
zas přicházím k tobě
prosit o odpuštění
stůj tam
a ještě dlouho stůj
zas přicházím k tobě
a prosím.
zrnění bříz
svět bez programu
všechno to tady jsme my
člověk zapomněl…
najít měkké místo k spočinutí
vzpomínkou sedat si do proschlého mechu
cítíš to v sobě
sem jako jediný
patříš a zapadáš.
je to můj symbol něžnosti
pěšinami ještě pořád znějí tvé kroky
jsi tak
krásná
obraz tvé tváře obalen do nejostřejšího světla
srha a kostřava a bojínek
který tě postupně obepíná přesně podél těla
ale na tebe nemůže
jsi se vším smířená
a je to ticho
které hojí
v které se strojíš a jímž i protékáš
byla jsi dívkou
ženou
matkou
byla jsi člověkem
tuším, že přijde
onen den
tuším to sevřením hrdla…
ale jsem se vším smířená
ještě pořád píšu tvoje iniciály
do kmenů
do zamlžených skel
do písku
a přece myslím v plnosti
na tvé jméno.
není kam.
kolena škrábou modlitbu do ostrý hrany
pro domov nemusíš porozumět
skrze kůži
to každá chvíle padá v ústech
země mě nepřijímá
jenom mě olizuje
jsem její raněný mládě
a věřím jí
ne proto, že by milovala
ale že neumí jinak
stimuluje moje dýchání
každým dalším pohybem proti srsti
věřím jí
jednou se narodím
do místa s otevřenými dveřmi.
sféru poly
z jednoho přeskupit do mnoha
zvedá se vítr
mé nebe se proměňuje
na cokoliv teď pomyslím
– nepřekonám
tak namluv si vlastním hlasem
ta nejjemnější slůvka
v nouzi obměkčí tě
vprostřed toho všeho uslyšíš
chraptění srdce
pozorně poslouchej
když chraptí, stále ještě žije.
/
tím vším proudí stejný vzduch
jedině zarytím prstů do zkypřené hlíny porozumět
více nečekat
/
modré světlo
i rty
i ty
i ty
i ty.
/
nic neměl
nic neměl
stesk ulpívá
touhy jsou dávno vzpomínkami
přiznaný obřitek ve tvaru srdce
udává bělost stáda
přijď ke mně jako stohlavý had
chci tě zachránit
přijď jako hořící rys
a odejmi ze mě lidský pach
přehluš ho, dej, ať zapomenu
odchována v zajetí – povahou krotnu
přes kalnost upíjím a hltám z jediného potoka
aniž tuším svůj odraz pod sebou
– natož pokřivenost
jsem něha i krutá oběť
dychtím po vodách
po vodách k očištění
jsem nevinná a křehká
jak mariánský obraz
prahnu po neviditelném, božském klidu
a utíkám
i když On mě vidí
narážím zrovna tak
na mezník mezi světem divokým a posvěceným
mezi smrtí a spásou
tou vodou jsem já, trpělivá
tou bouří jsi ty, neustupující
zříkám se svrchovanosti a tvojí vlády
pro skromnost.
v hlubinách z nahnutého světla
ambit do něhož vcházíš těsně před usnutím
klenutím v sobě rozprostře hlasy
hlasy ztěžklé mocí
hlasy, které v namodralé chvíli
jakoby mučí tě
vše vzduchem prazvláštně hučí
náhlé stopy toho ve snu
bytostná potřeba popřít v myšlence dvojsvětí
člověk zapomněl…
nic už tě tady neudrží
ostružiní omotané kolem kotníku / analogie trnoví
i přes bolest tentokráte projdeš
vzdávám-li se osvojenosti
pak nevěřícně čekám
na tebe změněnou –
jakmile zahlédneš vránu v usychající bříze
poházené chvojí a černý bez
stádo srn zmateně bloudící po polích
přesouvá se rozštěpení
k otevřenosti
vše vzduchem prazvláštně skřípe a současně mlčí
odcházíš pro věčnost nohama napřed
dřevěná podlaha v domě se rozduněla
klepání zní:
krok první
krok druhý
krok třetí.
Jen jednu vadu má ta Kamenka,
že je tak kapesní, tak malinká.
O kapku větší kdyby chtěla být.
Aby se v ní dalo zabloudit.
Jak ve Stínadlech,
kdyby je zfilmoval David Lynch.