Kristián Klein: Hodit botou a trefit mistra

Kristián Klein (* 1996) je knihovník a pisálek. V knihovně vede programy mediální gramotnosti. Vystudoval bohemistiku na UPOLu, psal pro Komiksárium, píše pro Pevnost, občas vypomáhá s komiksem Hubert & Hugo. V současnosti se do Olomouce vrací, aby tam nastoupil do městské knihovny. Až do teď psal básně jenom do šuplíku.

***

Malý děcka jsou konečně cool

konečně dobře vypadaj

konečně se dobře oblíkaj, dobře prezentujou

konečně dobře malujou, dobře natáčej, dobře zpívaj

A tím nás serou

My byli trapný a nic nám nešlo

Nechtěli sme bejt trapný, ale nešlo jinak

Přijdou nám extra trapný

je přece trapný bejt tak brzo tak dobrej

přece je trapný, že my už nemůžeme bejt cool děcka

Teď, když jsou cool

si už nemůžou dovolit vypadat trapně

mnohem dřív než my

 

https

Dneska už mi ani nepřijde divný

že koukám na cizí holku, jak si lakuje nehty

Dneska nepřijde mi už ani divný

že vidim gaye, jak se ujídá k smrti

Dneska mi nepřijde už ani divný

že sleduju tři hodiny rozbor filmu, kterej neznám

Dneska mi už ani nepřijde divný

že jsem slyšel skoro o všem aspoň jednu větu

Před desíti lety jsou koukal na Minecraft

a divný by mi to přišlo

 

Dostihy

Ještě stíhám

Ještě o sebe dbám

Ještě vim, co se děje

Ještě vim, co se nosí

Ještě jsem relevantní

Ještě se vsaďte, že

Ještě jo

Ještě chvíli

 

Generační 1

vojnu na vás, ale chtěj nám brát naše vnuky

totalitu na vás, ale my si nic diktovat nenecháme

pohromy na vás, ale globální oteplování v ČR nechceme

za komunistů bylo líp, ale ty mladý nám nějak svazáčtěj

za mýho mládí byla bída, ale takhle drahý másla nebyly

školství nikdy nebylo horší, ale voni chtěj zase přidat

děcka se dneska neuměj ozvat, ale drž hubu, tomu nerozumíš

ničemu tady už nerozumim, ale já vám k tomu něco řeknu

 

Škrabalovi

Lidi na veřejnosti by neměli bejt smutný

Lidi na veřejnosti by neměli bejt nemocný

Lidi na veřejnosti by se neměli smát

Lidi na veřejnosti by vůbec neměli bejt špinavý

Lidi na veřejnosti by neměli bejt sprostý

Lidi na veřejnosti by ideálně neměli bejt zoufalý

Lidi na veřejnosti by neměli moc mlaskat

Lidi na veřejnosti by měli jen bejt

bejt a snažit se potlačit všecko, co je dělá lidma

 

Nikdo nikdy nechtěl žít věčně

Nikdo nechtěl cejtit křivdy z minulýho století

Nikdo nechtěl mít tělo zkroucený a bezmocný

Nikdo nechtěl vidět umírat všecky svý blízký

Nikdo nechtěl před snídaní kontrolovat vrásky

Nikdo nechtěl zjistit, že už stačilo

Všichni chtěli jenom žít trochu dýl

Všichni se snažili toho víc stihnout

Všichni si mysleli, že musí víc poznat

Všichni si přáli víc času, aby to zvládli

Všichni doufali, že se to zlepší

Ale to se špatně říká

Tak jsme chtěli žít věčně

A tak teď žijem

 

Generační 2

mně nikdo nepomoh, tak proč byste se vy měli mít líp

my sme se usmívali, když jsme se stříleli a mlátili

co ste furt smutný, co vám furt chybí

my, když jsme trpěli, tak jsme drželi hubu

my sme nikomu neřekli, když nás řezali a ponižovali

my sme byli srovnaný, že se s tim musí žít

a vy byste furt skákali a něco polykali

my neměli nic a vy byste furt něco chtěli

vy vůbec nevíte, co máte

To je fakt. Vůbec nevim, co mám.

 

Nejlepší výběr

krásný stroje

co se neblyštěj, ale jen jemně vrzaj

co se přehřívaj jen trochu, je na ně spoleh

skvělý receptory

vymakaný neurony

kapacita paměti neznámá

miliony výpočtů za setinu vteřiny

určený k vyřešení jediný otázky, na kterou AI nestačí

jestli koupit, nebo nekoupit

 

***

píše zprávy

betonuje pergoly

vyřídí maily

kope díry

hlídá trh

tiskne části

po práci přijde domů

udělá jídlo

scrolluje zprávy

chvilku kreslí

pak se aktualizuje

Trocha duchovního usebrání %

teoretizuje

tápe

dumá

k čemu tady ty lidi vlastně byli

a proč to všechno dělá

 

Leden

jsme od sebe

tak daleko

tak dlouho

tak moc

obratel nad obratlem

obratel pod obratlem

jsou od sebe

naparuju se

pářu

otvírám se ti

levá pravá

hrudní koš praská na slunci

čekám

dokud mě smrt nerozdělí

 

***

Někdy mám strach

že jsem si tě vybral proto, žes na tom byla hůř než já

Někdy mám strach

že jsem si vás vybral, protože byste se mi mohli hodit

Někdy mám pocit

že chodím mezi lidi, jen aby se mě nebáli

Často mám strach, že jsem ten, co vás táhne dolů

 

• • • •, chléb nám dává

Všude ksichti

ti samí ksichti 

Hodit botou a trefit mistra 

mrsknout bičem a seknout finalistu

kopnout a svalit uznávaného umělce

poplivat mnohonásobného držitele

Ten neumí to a ten zas tohle

trochu tamto a jako bokovku spravuje socky

A všichni dohromady uděláme čtení

trochu zdravýho ega předat

v podvečernim klubu

v podvečernim překsichtěnym klubu

 

Povedlo se jim

Povedlo se jim 

Kdo utíká, je hulvát

kdo nechce, nechápe souvislosti

Praky a šutry v kapsách jsou fuč

nikoho ani nenapadne jet po klandru

nikde žádnej rošťák, všude jen pranky a zmrdi

 

Nočním vlakem

Dozvuky hroznejch věcí jak lampy nad ránem

Ve skle odrazy staveb, nejsou vlevo ani vpravo

Sanitka tepe ze strachu o život

A plast dneska vypadá obzvlášť nechutně

Kůže se odlamuje do hloubky 

hrudkuje 

matlá jak písek u moře

moře plný potu

moře plný únavy

šupinky za nehtama

 

Otevřít gestem

letmé doteky 

poťapat

polaskat

polechtat

pohladit

pořád v dlani

pohonit

očistit

nikdy nepustit

zanechat otisky

milion důkazů žes tu byl a cos ďál

a co dál

. . .

Ondřej Macl: Zášť, strach a svár ať už pominou...

Ondřej Macl

Zášť, strach a svár ať už pominou.

Snad nám naše děti prominou.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád...

A co děti? Mají si kde hrát?

(Cit. z: Macl, Ondřej. Hrajte ještě dál.
Spolek pro vydávání Revue Prostor. Praha, 2025)

. . .

Anežka Ficová: Naše mlčení je soukromé

Anežka Ficová (* 1999), vystudovala Literární tvorbu na Vysoké škole kreativní komunikace, její texty vyšly například v časopise Rukopis+ nebo v Almanachu Poezie, vole!. Ačkoliv se její současná tvorba ubírá jiným směrem, tato sbírka představuje návrat k dionýsovskému principu — k poezii jako k prožitému rituálu, k psaní jako stavu rozjitření a proměnlivého vědomí.

Básně vznikaly intuitivně, jako záznamy snových krajin i střetů s realitou, která je někdy příliš hlučná, jindy až podezřele tichá. V obraznosti této drobné sbírky se mísí městská dennodennost s archetypálním podvědomím, melancholie s ironií, tělesnost s touhou po transcendenci. Celek je možné vnímat jako záznam vrženosti do přechodového období dospívání – osobního, jazykového i generačního — a zároveň jako zpětný pohled na autorský vývoj v čase, kdy texty byly jemně ironickou, mytologicky podbarvenou sondou do světa, v němž se hledání stává trvalým stavem bytí.

Připravil Josef Straka.

YOU OLD ROMANTIC

Mezi flotilami labutí

jsme se na Dunaji nechávali

unášet sladkým létem

Vídeňští svatí pokuřovali cigarety bez filtru

a němý vandrák potichu drnkal

na svou punkovou kytaru

Labutě do toho šeptaly své písně

Co se světem?

Žijeme postaru

a z tváří odlupujeme kousky egoistické plísně

Přízraky skákaly z železničního mostu

Lidé se kolem zastavovali a pozorovali,

jak se zabíjejí životem

Nevypadali, že by přitom moc žili

Den

Poseď tu se mnou chvíli

Byl jsem magií zasažen

Mon ami,

sedíme pod platany,

mlčky se koupeme v horkém létě

Mon chéri,

jsme příšery,

které se omylem ocitly na planetě

PRAGA MATER

Seběhnu pár pater

a pohltí mě kráter

Kafe a cigára — příjímání pod obojí

Řekni, že věříš a budeme jen svoji

Stojíme v dešti 

a v nepokoji

Přetahovali jsme se v kolmicích o směr nočního hladu

Já jsem chtěla jen připálit a ty celou hitparádu

„Kouření snižuje plodnost“

No modleme se za to,

jediné, co můžu nabídnout

je možná tak kočičí zlato

Asi jsem se někde zapomněla

Potřebuješ-li si odnést oběť, vezmi si kus mého těla

Než odejdeš, zlom mi vaz

Jsme staří 

na to ztrácet čas

Nepláču

Radši si sáhnu do klína

Nediv se, nejsem jediná, líp se po tom usíná

Sám jsi to říkal

Kdyby sis vzpomněl, tančila bych, když ty by jsi vzlykal

Pak úklony v rytmu blízkosti

Bez kostí

a bez rozumu

Vůně pepře a barva rumu, když jsi mě svlíkal

Protančené tenisky hodíme přes telefonní drát

A potom to ještě všechno spolykat

Stejně se to v tom světě ztratí, jsme takhle malinkatí

Sejde z očí, sejde z mysli

Dochází mi kyslík

Sejde z mysli, sejde z očí

Prvně skočí, potom řekne „hop“

Pochop, jsme všelijací

Začínám od konce a na začátku se zas vracím

Jsou to docela podivný dveře a nechce se mi je vždycky otevírat

Rozpíná se mi v hrudi bublina sražené krve

Přijď, jako jsi přišel prve, roztoč křišťálovou spirálu na stole

a maluj — můj pouliční Vermere, 

než i tu poslední perlu ztratím

Ručičky hodinek mne mlátí

My neumřeme svatí

Kápni mi do kafe kyanid

Bude klid.

Praga mater

Seběhnu pár pater

Pohltí mě kráter

Už cítím cirhózu jater

Jsem jen další provokatér

NOC ZASE

byla vytržená

z nejčernějších nočních můr mojí matky

Promiň, jestli se nevrátím už zpátky

Co mne nezabije, mne prý posílí

Pojďme se opít a zůstat opilí

Já

Ty

Jsme dvě osekané rovnoběžky

Máš to se mnou těžký

Trnou nám zuby

Z nudy se necháváme ovládat nízkými pudy

Život na splátky začíná nabírat obrátky

Visím ve vzduchu

A nevím

Nade mnou šedý mrak, pode mnou hučí splav

Debakl a strach a hnus a jak je tobě?

Za stěnou z umakartu

na rozkládacím gauči

Peřina pod hlavou Kyselina na rtu

Přidusil jsi mě tou peřinou a myslel jsi přitom na jinou a přeci

se děly podivný věci

teprve teď vidím, že i tobě

uvízl na parapetu prach a popel a strach a hnus

Abys ses z toho nezbláznil, musel bys být génius

Emoční aneurysma

Nějak se v sobě nevyznám

Porouchaná epifýza

Blbá schíza

Ruka ruku myje

Carpe diem

Stejně to tu nepřežijem

Člověče, kam letíš?

Básnictví je divnej fetiš

VĚŠTKYNĚ

Prudce jsi za sebou zabouchl dveře

Průvan rozfoukal karty na stole

Udělal jsi ze mě kus štvané zvěře

mezi stěnami jednoho pokoje

Střílíš po mě svým netečným pohledem

Do peřin z vavřínů mi kladeš pasti

Za oknem se ztrácíš s podřezaným nebem

V mých vizích se brouzdáš bez účasti

Poznej sám sebe Obrůstáme vavříny

Hypnotické omámení apatie

Jsou to naše poslední vteřiny

Bdění na kraji skal je hořká parodie

Nevěříš mi, nebo nechceš věřit?

Proč jsi za mnou nepřišel dřív?

V mlhavém kouři své mysli teď musím střežit

už jen tvůj černobílý negativ

SALOME

Teď tma

Sterilní ticho předměstských vnitrobloků

z dálky rozráží řinčení vlaku

Ve spěchu hladí kolejnice pod sebou

Na úpatí snů

mě hladíš útržky svých metafor

A tančíš mezi závoji

A jde ti o mou hlavu,

drahá Salome

Chystáš mi hrob,

nad kterým kvetou jabloně

Krájíš naše ticho

na poslední údery srdce

Kapky krve čpějí

na nedopalcích cigaret

Za kopcem rostou atomové hřiby

Jde ti o mou hlavu

A mě jde jen o to

poslední minuty strávit vedle tebe

Černé ticho zebe

a tobě jde o mou hlavu,

má drahá Salome

Podřezala jsem nám žíly

po plejádě polibků pod peřinou

Dny bez tebe tak líně plynou

Tančíš kolem mě jen tak tiše

Ostrým nožem mi do kůže verše píšeš

A jde ti o mou hlavu

Má drahá Salome,

naše mlčení je soukromé

DO NIKAM

Koukni, 

jak to utíká

Panika se mne dotýká

když zakrývám modré rýhy na ubrusu

Nechceš se posunout o ponožky dál?

Nějak jsi neustál náš pouliční flám

Bez přítomnosti

Bez vkusu

Nikdy jsem neslyšela tolik nenávisti

Prázdná žila tě jistí

Nemáš padat

To je jistý

Dívej, 

jak to mizí

Měla jsem vizi

O našich starých bílých já

v televizi

V telenovele přízraků krizí

Mizím do nikam

Děláš,

že nevíš jaká jsou má jména

Když na mě náhodou natrefíš

Střílíš po mě hořící pohledy na odchodu

Já jsem pomatená

Bacha,

abys nespadl ze schodů

Neboj se nic neříkat

Katana tvar nereálných realit

Mlč

a zkus se přiblížit

sám sobě

Taky víš,

že nás to asi neomámí do něma

Konstanta smíchu neměnná

Asi mám dojem,

že si něco dlužíme

Ale už nemáme ani svá telefonní čísla

Když se předkloníš,

čeká jen osa svislá

Střepy lahví pod námi

se změní v řeku

My stáří neznámí

zmizíme na útěku

Mažu záznamy

Zvláštní,

jak se to smeká

Kolem teče řeka

Nebuď radikál

To ty ses mne dotýkal

NEJPOSLEDNĚJŠÍ VEČEŘE

Jde to s námi do kopru

Takže se to hodí obzvláště k rybám

okurkám

mrkvi

a salátům

Jenže ryba smrdí od hlavy a je lepší marinovaná

Tak tedy nasávám

Digestoř,

pod kterou vře voda

Snad se to všechno brzy poddá

Extra virgin olivového oleje

už byla poslední kapka

Teď nemám náladu na překvápka

Přidám ještě sweet&sour chilli sauce

A dál už to vidím jen na chaos

Radši bych to měla na salámu

Pěkně jsem si zavařila

Možná tak ty unavený ředkvičky

se mnou soucítí

Před použitím omyjte

. . .

Tomáš Přidal: Nikdo za nic nemůže...

Tomáš Přidal

Nikdo za nic nemůže

Havran se nevrátil

holubice ano

Nikdo za nic nemůže

možná opilý Noe

Za toho však zodpovídá

lodní společnost

Nikdo za nic nemůže

Není koho trestat

není komu se mstít

Karma se ruší

Nesmíme o nikom říct

že ho dostihla

aby nás nesejmula

protože si to myslíme

(Cit. z: Přidal, Tomáš. Čalouník. 
Druhé město – Martin Reiner, 2019.)

. . .

Marta Kocvrlichová: Cáry snů a zbytky přání

Marta Kocvrlichová (* 1974) je profesí psycholožka a psychoterapeutka. Žije na pomezí kopců Drahanské vrchoviny a otevřeného prostoru Hané. 

Několik textů publikovala na přelomu tisíciletí časopisecky ve Tvaru a internetovém Divokém víně. 

Básně z rukopisu vybrala Leona Bohdálková.

Foto: Ladislav Grossmann.

***

V kostele bez střechy

prší na Krista

V kostele bez střechy 

se kámen rozlomil

V kostele bez střechy 

jsem si nejistá

kdo koho vinu

krví smyl

Sudetská

Před sto lety 

vypustili rybník

Před sto lety

Vytěžili lom

Stvoly loňských kopřiv

A předloňských jasanů

Mi zbičovaly nohy

Na kroky a lokty měřím

Zapomenutý

Polámaný čas

Ta stará

Ve starých bezech

má skrýš

a před půlnocí zpívá

Na svět se dívá květy

když bez rozkvete

Pylem popráší

Vlasy děvčátek

Co je přijdou sbírat

V zimě v kořenech dřímá 

A v kmenech drží stráž

Zmatení

Tanečník si sundal masku

Zjistil

Že nemá tvář

Zapomněl

Kterého boha 

Tancem ctil

Totem bez zvířete

Kruhy 

Fragmenty sil

U černé madony

U Černé madony

Sedí divní muži

U černé kávy

Vedou svoji řeč

Muzikant 

Své věci balí

Prohrál dnešní zteč

Múzy a marnosti

Veršovánka

Zbytky snů a cáry přání

vlají ve větru.

Posbírá je Černá paní.

Znenadání kráčí strání.

Sbírá svojí bílou dlaní

cáry snů a zbytky přání.

Propouští je po větru.

Hluboko v noci

Odbilo na věži,

Na něco je půl.

Čas s temnou přítěží

jak by se nepohnul.

Dýchá to kolem mne,

tichounce dýchá.

Za chvíli rozemne 

mne dlaň velkého ticha.

Strážce prahu

Doušky dlouhými

Napij se z devíti pohárů.

Na prahu nech ležet

Všední i sváteční šat.

A taky medovinu a květ

pro toho, kdo střeží

ten krok a svět.

Pak do světa za slovy,

nahá a smířená,

v neznělých krocích

proklouzni osidlem.

Usednout smíš 

u jiného ohně.

Dialog

Jediné slovo nedáš zadarmo

V uších mi skřípá písek

Trhlinou v balvanech se přesýpá

Ještě miliony let

a v poušti zavzlíná

čirá voda

co v útrobách země zatím

zrcadlí jen čerň a čerň

. . .