John Giorno: Rodinným hodnotám prostě řekni ne

středa 1. dubna 2026















John Giorno

Rodinným hodnotám prostě řekni ne


V den, kdy

půjdeš ulicí

a uvidíš

pohřební vůz

s rakví,

následovaný

autem s květinami

a limuzínami,

budeš vědět, že ten den

je příznivý,

tvé plány budou

úspěšné;

ale v den, kdy

uvidíš nevěstu a ženicha

a svatební průvod,

dej si pozor,

buď opatrný,

může to být špatné znamení.


Rodinným hodnotám

prostě řekni ne

a nevzdávej se

své každodenní činnosti.


Drogy

jsou posvátné

látky,

a některé drogy

jsou velmi posvátné látky,

prosím, chval je,

že částečně osvobozují

mysl.


Tabák

je pro někoho

posvátná látka,

a i když jsi

přestal kouřit,

projev trochu respektu.


Alkohol

je naprosto skvělý,

oslavujme

úžasné kvality

chlastu,

a já jsem

s tebou

zažil skvělé časy.


Prostě

to udělej,

prostě to udělej,

prostě nedělej,

abys to nedělal,

udělej to.


Křesťanští

fundamentalisté

a fundamentalisté

obecně

jsou viry,

a zabíjejí nás,

množí se

a mutují,

a ničí nás.

Teď už víš,

že k boji s virem

musíš použít

silný lék.


Kdo koupí?

dobrý trip,

letím,

kloužu

a padám,

srkám

a cucám,

potápím se,

nořím se

a kapu,

a stříkám

v tobě;

nikdy

nezadržuj

přicházející výstřik;


mléko, mléko,

limonáda,

za rohem,

kde se dělá čokoláda;

zbožňuju sledovat

tvůj obličej,

když trpíš.


Dělej to

s kýmkoli

chceš,

cokoli

chceš,

tak dlouho, jak chceš,

kdykoli,

kdekoli,

pokud je to možné,

a snaž se být

v bezpečí;


v situaci, kdy

musíš vyvázat

sám sebe

úplně ze všech 

zažitých konvencí.


Rodinným

hodnotám

prostě řekni ne,

my nemusíme říkat ne

rodinným hodnotám,

protože na ně 

nikdy nemyslíme;

prostě

to udělej,

prostě tvoř

lásku

a soucit.





(Cit. z: Giorno, John. Ptáci a jiná krocení démonů v Americe. Přeložil Hoyko Letmein. Brno – Praha: Ears&Wind Records ve spolupráci s nakladatelstvím Vršovice 2016, 2026.)


. . .

Felix Geisler: Zřídla

neděle 29. března 2026


Felix Geisler (* 1997) v Praze, kde v současnosti pracuje jako technický redaktor a studuje doktorát na FHS UK. Příležitostně vystupuje na básnických čteních. V minulosti publikoval např. ve Tvaru, Hostu a ve Foezii. Ve volném čase píše a chytá lelky.


V sobotu se stal laureátem první ceny Literární ceny Vladimíra Vokolka 2025 v kategorii 25-35 let.


Foto: Alexandra Brocková

















čtyři zřídlo


vyžehnuté sklíčko

tolikrát šisované tím samým proudem

vždy pod dnem zapraská


ze vsi mu říkají vrahokam

leží tam

kde v prameni seprané prádlo

prodrané a vyvrhlé

vytrvale sychraví


sdrhni dokud dříme proud

s procitnutím bací

ruplé šle zdvihaj z podpatků

ruka loutkaře klopýtá

převrhnutý zátylek lehounce stuhne

 





zřídlo jedna


den jako ze škatulky

šperkovnice vykládaná tlačenkou a lazuritem

škleb slunce zpod škapulíře

vynucuje osiření


z desek vychlíplý celofán

vystoupil v roli

svědka opotřebovanosti

akryl na líci praská

hloubí vrásnění

pro slejváky mlíčí

zdrclé jak škraloup

a slinné cestičky

škrobily solné šlápoty


budem rouhat padoucnici

dokud nechytneš psotník





zřídlo třetí


z drúzy vykřesnutý

jiskřícím pangejtem


jako dvě hrůzy s kručákem pod břišákem

kapáme meziměstskou nití


vyšli jsme když se černá s nachem

z nebe do nás slévali v barvu perskou


vlákna hvězdné plísně zrosila kadeře vrb

s pohledem každé stinné měklo


ležet se dá dnes snad na stokrát

a tady na troskách a štěrku

krásně se bude stlát





druhým zřídlem


zřítelnice ředila výzor

příprava zírání do zítřků

vyzradit co má přijít

před rozpukem zory obstát

a čumět polopatě

jinak plápolat

vyskučet dvouhlasně kokrhavé vítání dne





páté zřídlo jsme vypustili

pač se v něm hromadil fras

a jiné harampádí

s politováním jsme pozorovali

jak vteklo do smetiště

v němž nějak vždycky pramenilo

achich bylo to krásné zřídlo

až na troud trudné





o šestém zřídle kolují jen neurčité zvěsti

že přímo napájelo hradní příkop v novém městě

že vzniklo úderem blesku do zapomenuté dopravní značky zarostlé nálety

že ve skutečnosti prýštilo plameny a tavenou struskou

že v něm každý čtvrtek přesně kolem půl paté hodiny proplul zelený banán

a další skorosmyslné příběhy a pochroumaná vyprávění

mnozí mají za to, že nikdy opravdu nebylo

že pátým to hasne a basta

jenomže jak si pak vysvětlit existenci sedmého zřídla?





sedum





posuň osum kosům


lehání strachy odhání


před uzoučkým svítáním

natahuji prádelní šnůry

věsím co neulpívá

a natahuji sítě pro zachycení

úderů z osrdcení


dobrou noc, sladký čase

dobrou noc, mraku nad Moravou

dobrou noc, jméno usedavě plačící

dobrou noc, mléčná pěno

dobrou noc, spitý žale

dobrou noc, nezvaná návštěvo

nevěsto dobrou!


loučím se s radostí a rád

chystám se ještě jednou mrknout

tentokrát déle než obvykle






. . .

Jaroslav Seifert: Kouř marihuany

středa 25. března 2026















Jaroslav Seifert

Kouř marihuany


Uklánět se na rampě

a klesnout až do pokleku,

jak to na scéně dělávají Francouzi,

ne, to by nebylo pro mě.

Sotva jsem však napsal

pár šťastných veršů o lásce,

hledal jsem očima oči žen,

rukama jejich ruce

a ústy jejich překvapené rty.


Bůhví že v této zemi

milují ženy verše.

Snad proto před vzdechy básníků

netisknou dlaněmi tak křečovitě

svá prsa.


Když jsem byl ještě mlád

a učil se dvořit ženám,

ach, ty má domýšlivosti,

bývalas tenkrát okázalejší

než paví chvost,

který je modrý, růžový a zlatý

jako planeta Renoirova.


Přelhávaje tak sám sebe,

šťastně jsem se dostal až na konec,

až k zoufalství,

kterému se říká moudrost.

Nevím proč.


V té chvíli mi však někdo za hlavou

šeptal do ucha:

Jako kouř marihuany

jsou verše básníků.

A jestliže její lehký kouř

otevře dveře neznámých krajin,

odkud nám s úsměvem běží vstříc

rozkošné chvíle štěstí

a drží se za ruce

s chvílemi šťastné rozkoše,

proč by to nedovedly i verše?


Stačí jen jediná píseň,

aby lidem zatajil se dech

a aby dívky, až ji zaslechnou,

daly se do pláče.


Jak rád bych to uměl!

Zvláště dnes,

kdy už jsem stár a přešlapuji

a slova mi skřípou v zubech.


Kdybych však se zaposlouchal do ticha

a donutil své pero,

co myslíte, že byste zaslechli?


Leda tu píseň,

kterou s podříznutým hrdlem

zpíval Jan Jakub Ryba,

když mu břitva vypadla z ruky

a ještě stál opřen o borovici

sám a sám

v lese u Rožmitálu.






(Cit. z: Seifert, Jaroslav. Větvička jívy. Praha: Nibiru, 2006.)



. . .