sundali jsme si boty a vysmrádlo naše češství
putovali jsme okcidentálně až
jsme dorazili do kraje bílých zdí
všechno zoranžovělo lidé žili formou sonetu
dávili jsme se sangrií a vzpomínali na knedlo zelo
na pláži nás oslovil prorok
strašlivé oči kuřecí úsměv
plakal byl ve vlastní zemi
vtiskli jsme mu do dlaně minci
a poslali ho pryč
Jedu hledat
sám sebe V zatáčkách
Frantík píská
škytá
když podřadím
Narychlo sbalenej bágl
sebou hází
Jedinej spolujezdec
Šumavská silnice Dáseň
po vykotlanejch zubech
černejch od kazů
takový hnily v mým úsměvu
v pěti šesti
Vzpomínky se klepou v hlavě
jak Frantík
skáčou jedna přes druhou
bágl bubnuje do dveří
Chce vystoupit
Chce ven
I mý vzpomínky na dětství
Drž se svý kšiltovky!
křičela máma z okna paneláku
Fouká
Nikdo je za slepým oknem
Nikdo dejchá na sklo
Nikdo ti odpoví
proč vyschla voda v hrnku
po babičce
Pravý jméno sněhu je Níh
Pravý jméno pro lupen je Pen
Pravý jméno tramvaje je Vaj
Pravý jméno pro ztracený roky
je Vítr
je Déšť
je Jinovatka
je Mrak
Když jsem byl dítě
znehybněly mi oči
Visely nad prázdnejma
šatama mý matky
Mám podezření
že zima neexistuje
že mi jenom zatajili
kde leží zátiší s kulichem
herbářem
a kostkami
Mý prsty nejsou mý
zjistil jsem to v noci
kdy se dotkly
mýho nosu
co nebyl
tak úplně můj
Pod keřem hořel sníh
Říkám to tátovi
a on že ne
že to jenom pláčou lampy
V pěti letech zmizela máma Na půl roku
Ve dvanácti táta Na dva roky
A já na šestatřicet let
Když jsem se znovu potkal
bolelo to
Vzpomínám na nahý stromy
a skleněný silnice
šíleně smutnejch lidí
Vzpomínám na vrchovatě nenaplněný
muže
Co je nahoře Je i dole
Mléčná dráha
v plný bedně piv
Posílenej četbou černejch
listů
obřího platanu
píšu
do noci plný hvězd
Měsíc dává
světlo
Jak pouliční lampa
co se zrcadlí v asfaltu
Ty mi odepíšeš zahradu
plnou fazolí a měsíčku
žlutých slunečnic
a máku
vzkaz od tebe
že po dešti možná
přijdeš
Dřív jsi tahala punčochy z klobouku
a z druhý strany od futer
zavoněl bez
sehnula ses a já měl chuť
vyšroubovat panty
dveří
Když jsem tě naposled povznášel
osvobodila ses hrnkem kafe
stoupla na židli a uzrála
jak plod
šel jsem
holýma rukama
do cizí kůže
Probdělá noc v kruhu
Pořád dokola píšu
Ten samej dopis Ty samý písmena
Tiskace Jak nějakej prvňák
a je mi líto
že tam dole nejseš Žes zůstala
doma s dcerou
žes mě nevyprovodila Nepřipravila
duchům hostinu
že nezpíváš u ohně Že už se
nemodlíš
Mosty nemluví
jen tě odnášej
od pramenů
mažu dopis z igelitu
Návrat k tabáku
Do samoty
Nozdry rozšířený prachem
srkáš vzduch
žíznivě
Tolik bys chtěl mluvit
spřízněnou řečí
Tvůrce zrcadla otrávil
lidskou duši
Pessoa
To proto sis nesměl vzít ani sešit
Knihu Pero Mobil
Co tě zrcadlí
Nic
Jenom sám sebe A to co
táhneš za sebou
Jen já jsem s to
snést vlastní osobu
Walser
Nikdo neměl právo se k němu chovat
jak by ho znal
Zkoušíš snést sám sebe - kámo - musíš
Nezbejvá ti nic
Nic jinýho tu
nemáš
jenom les
a toho chlápka Kterýmu říkáš
Já
Myslíš na noční osamění
Na noční psaní Tma
Myslíš na Jana
od Kříže Na temnou noc duše
Film od Saury
Myslíš a
je to málo Málo - kámo - Nemysli!
Vyprázdni se tak i tak
Břicho Střeva Hlavu
Pak tě snad
něco naplní
Zvířecí dech otisknutej
do kamene modrým igelitem
do blízký smrti Do útlejch
milenců
Piješ z bradavky zrzavý
veverky
Doma čeká studená večeře
chlad ložnice
štěbetající dcerka
chce pomazlit
Ty stojíš u okna v noční
košili
Dívám se do tvých zad
v ruce prázdnej hrnek
od kafe
Nikdo mě zaskočil u večeře
hlt vína - polknul
Sebral brejle Zhoršil zrak
a já už nepostřehnul
zblízka
názvy polotovarů
natož výslovnost
na talíři
Jsem dítě
znehybní mi oči
Pod keřem hoří sníh
nad prázdnejma šatama
mý matky
Říkám to tátovi a on že ne
že máma
nikdy nezmizí Ani on
To jenom já se prej
vypařuju
Tichá soulož nechráněná
umělou hmotou
náhlej závan možnosti
Jeden dotek
Bolestivý splynutí
Za měsíc podezření
Za dva jistota
Seš v tom
V břiše nosíš syna
Vím to
Viděl jsem ho sedět tam
na igelitu
Mlčel Zíral někam
do pryč
Taky už opustil ležícího chlápka
u kruhu z tabáku
Jakub Povídáš
To jméno k tobě přišlo ve snu
Zůstáváš v tom lese Ať seš kde seš
Ležíš v kruhu I teď
když píšeš I když si hraješ s dcerou
I když spíš se ženou
Pořád Pořád seš tam - kámo - v tom
kruhu z tabáku
a Jakub v břiše roste
Věčnej kolotoč
Nový rok, bílý list. Ale –
na žádném stromě
nerostou bílé listy,
každý list má
svůj
tvar,
svůj
odstín zeleně
a hnědi,
svá
drobná odmítnutí
jediného tvaru,
svou bolest.
Žádný
nepřišel bez dějin,
každý si nese
svou cestu
od první živé buňky,
kdy se světa
dotkl Boží prst života.
procházím naším městem se spěchem
jakoby bylo cizí
kdybych se zastavil
paměť by mne stáhla
o krok
o rok
zpátky
za pochodu zkouším dveře nočních ulic
v symbolickém pořadí
kdyby si mi směla otevřít
bylo pár slov pod nulou
když jsem zahlédl tvou sochu
naproti neonovému nápisu no_stop
ovšemže sochy nejsou jen
zmrazením času
ale i řeči
oslněný tvým pohledem
skrz vitráže posledního soudu
vypaluješ mi na sítnici
v z p o m í n ku
která neustála
náš skromný návrat
na výročním představení krasobruslařek
byla si nasvícena reflektorem koncentrované tmy
"to co vám bylo odepřeno
bude odepřeno znovu
v nekonečném návratu"
stáli jsme tam tři mezi náma dvěma
já, ty a to zvíře
které si bere úroky z přátelství
nechtěl jsem tě spatřit
jen kvůli tomu že si jediná
koho si nedokážu představit
nechtěl jsem -
aby si tě odneslo
ale to zvíře bylo jednou i ve mě
Smutek držím
jako ryby ve sklenici.
Byli jsme skoro šťastní
ve hře s nulovými součty.
Přál jsem si doma výstavní loutku
až jsem se jí stal.
Chtěl jsem lásku vždy pouze sčítat.
Být ohebný jako světlo mezi prsty,
ale ty si mnou prošla jako voda.
Jen si mě nepovažovala za živého.
Budeme krotcí jako loutky.
Dnes večer se hraje Jan Švankmajer.
cestou na fakultu posbírala kaštany
a trs rakytníku
jako by svět
vznikání a zanikání
vstoupil mezi betonové kvádry
nemohl jsem z nich strhnout pohled
uprostřed geometrické šedi
padala slova technokratů
velkých vypravěčů
strážců definic
otázka po bytí mě uspávala
chtěl jsem ty plody zachránit
nechat si je na později
pod studeným světlem chirurga
svlékla si je ze slupek
pod nimi stojíme nazí s maskami
o patro níž mluvíme jen
zdánlivě nepodstatná fakta
že čas je jen jeden
že nemůžeš zůstat v rozjeté tramvaji
tak rád bych ji zastavil
alespoň na jedno odpoledne
až v ní pojedu domů
a uvidím v mracích
obrys kaštanů
doufám že v nich poznám
ten neviditelný úsměv
ve všech vrstvách vtisknutý
do pórů i protihlukových stěn
pokládaly jste za mne otázky
odpovědi tahaly z pestrého výběru morbidních vizí
téměř jsem zapomenul
vázat si filmovou pásku přes oči
- vždyť jednalo výhradně o fabulaci
moje role mi byla zamlčena
z důvodu ochrany osobních zájmů
donutily jste mne skládat sám sebe
z vámi vložených replik v retrográdním pořadí
pravděpodobnost je podivná veličina
která se vždy vymykala pravdě
neměl jsem co skrývat
- až na zmačkaný scénář
který mi byl implantován
pod kůži na zápěstí proti mé vůli
slova byla ten poslední
z podřadných zdrojů
když činy byly upřeny k tvým očím
***
od druhé poloviny snímku
jsem marně hledal svého sufléra
jímž jsem se stal
psychologii postav jste vypracovala
sterilním nástrojem chirurga
který po nocích čítá Kafku
když se všechny vedlejší figury
stali protagonisty a naopak
přes mnou nezainteresovanost
ve vlastním konci
bylo vždy čerstvým zklamáním
slyšet naši ozvěnu
postavili jste nás nahé do řady
přes sliby transparentních technik výslechu
nedostali jste ze mne mou úlohu mimo manuskript
***
pří poslední scéně
jediný co jsem si mohl přát -
byl střih do T M Y
dostatečně dlouhý na to
abych ještě stihl odejít.
Nezmeškala si žádnou
příležitost mě umravnit.
Vždyť i hluboký nádech mohl
vypustit motýla, co se líhne z
minuty před kolapsem.
Skrz odnímání částí těla si
zjišťovala, co je člověk.
Zbyla ze mne jen hlava, dlaně,
genitálie.
Aspoň na chvíli jsem mohl
odložit tíhu nepodstatného.
Nevěděla si –
co s lítostí
co je lítost.
Nevěděla si, že se křídla rodí až
z vlastní ztráty.
Říkal jsem, že si zasloužíš lepší
sám jsem se stal pěšákem
v obětní strategii
„Víra je upnuta k tomu, co ještě není vidět“
šeptáš mi, když já poloslepý
stavím hráze proti zranitelnosti
Ale jediný lék proti samotě
je ti podat ruku odzbrojený
Házíš kamínky
po plochách mořské hladiny
na oblázkovém pobřeží
Odděleni na doživotí
nedotknutelní syceni září
zranitelní na slábnoucím slunci
V hrsti, co ti přijde pod ruku
vychladlé i hřející
bez rozdílu tvaru či barvy
Házíš kamínky
po plochách mořské hladiny
zatančí ti na rozloučenou
Dal jsem tě do kalendáře
abych tě měl kam -
abych tě měl na kdy odložit
Dal jsem tě do kalendáře
zůstala si běžet v pozadí
operačních systémů mysli
nemůžu tě vyoperovat
odinstalovat parazitní procesy
ChatGPT mi radí, jak být člověkem
hlasí residua, emo-jizvy, fixace
rezistenci jak se sebou pracovat
dělám na tom, moving on
Zůstaň v tom kalendáři
pro příští týden
příští měsíc
na příště
Chudokrevný
vratký vory
Nikdo už nemá
ani část manuálu
od stvořitelova computeru
Nechal jsem tě jít
pro svou neschopnost
zmáčknout tlačítko reset
Obvázej moje děravý ruce
Chci to celý vzít zpátky
Zpátky na zem
vidím to na dvě, možná na tři
večeře. přikrmit nedochůdné
city, otevřít průtokový ohřívač
vzruchů. v kávovém rauši se dotknout
nadosobních témat, ne v boha
nevěřím, ale něco vyššího
podle mě je. pozorně, empaticky
naslouchat /ale zas ne že bude
sama žvanit celý večer/.
živě přitakat pasivně vytápěným
dřevostavbám, deklarovat
vlažný postoj k užívání generického
maskulina. ve vhodnou chvíli
zmínit náklonnost k domácí fauně,
raději ovšem drobné.
v následující korespondenci
pak za poslední větou
významně nedělat tečku