Felix Geisler: Zřídla

Felix Geisler (* 1997) v Praze, kde v současnosti pracuje jako technický redaktor a studuje doktorát na FHS UK. Příležitostně vystupuje na básnických čteních. V minulosti publikoval např. ve Tvaru, Hostu a ve Foezii. Ve volném čase píše a chytá lelky.

V sobotu se stal laureátem první ceny Literární ceny Vladimíra Vokolka 2025 v kategorii 25-35 let.

Foto: Alexandra Brocková

čtyři zřídlo

vyžehnuté sklíčko

tolikrát šisované tím samým proudem

vždy pod dnem zapraská

ze vsi mu říkají vrahokam

leží tam

kde v prameni seprané prádlo

prodrané a vyvrhlé

vytrvale sychraví

sdrhni dokud dříme proud

s procitnutím bací

ruplé šle zdvihaj z podpatků

ruka loutkaře klopýtá

převrhnutý zátylek lehounce stuhne

 

zřídlo jedna

den jako ze škatulky

šperkovnice vykládaná tlačenkou a lazuritem

škleb slunce zpod škapulíře

vynucuje osiření

z desek vychlíplý celofán

vystoupil v roli

svědka opotřebovanosti

akryl na líci praská

hloubí vrásnění

pro slejváky mlíčí

zdrclé jak škraloup

a slinné cestičky

škrobily solné šlápoty

budem rouhat padoucnici

dokud nechytneš psotník

 

zřídlo třetí

z drúzy vykřesnutý

jiskřícím pangejtem

jako dvě hrůzy s kručákem pod břišákem

kapáme meziměstskou nití

vyšli jsme když se černá s nachem

z nebe do nás slévali v barvu perskou

vlákna hvězdné plísně zrosila kadeře vrb

s pohledem každé stinné měklo

ležet se dá dnes snad na stokrát

a tady na troskách a štěrku

krásně se bude stlát

 

druhým zřídlem

zřítelnice ředila výzor

příprava zírání do zítřků

vyzradit co má přijít

před rozpukem zory obstát

a čumět polopatě

– jinak plápolat

vyskučet dvouhlasně kokrhavé vítání dne

 

páté zřídlo jsme vypustili

pač se v něm hromadil fras

a jiné harampádí

s politováním jsme pozorovali

jak vteklo do smetiště

v němž nějak vždycky pramenilo

achich bylo to krásné zřídlo

až na troud trudné

 

o šestém zřídle kolují jen neurčité zvěsti

že přímo napájelo hradní příkop v novém městě

že vzniklo úderem blesku do zapomenuté dopravní značky zarostlé nálety

že ve skutečnosti prýštilo plameny a tavenou struskou

že v něm každý čtvrtek přesně kolem půl paté hodiny proplul zelený banán

a další skorosmyslné příběhy a pochroumaná vyprávění

mnozí mají za to, že nikdy opravdu nebylo

že pátým to hasne a basta

jenomže jak si pak vysvětlit existenci sedmého zřídla?

 

sedum

 

posuň osum kosům

lehání strachy odhání

před uzoučkým svítáním

natahuji prádelní šnůry

věsím co neulpívá

a natahuji sítě pro zachycení

úderů z osrdcení

dobrou noc, sladký čase

dobrou noc, mraku nad Moravou

dobrou noc, jméno usedavě plačící

dobrou noc, mléčná pěno

dobrou noc, spitý žale

dobrou noc, nezvaná návštěvo

nevěsto dobrou!

loučím se s radostí a rád

chystám se ještě jednou mrknout

tentokrát déle než obvykle

. . .

Jaroslav Seifert: Kouř marihuany

Jaroslav Seifert

Kouř marihuany

Uklánět se na rampě

a klesnout až do pokleku,

jak to na scéně dělávají Francouzi,

ne, to by nebylo pro mě.

Sotva jsem však napsal

pár šťastných veršů o lásce,

hledal jsem očima oči žen,

rukama jejich ruce

a ústy jejich překvapené rty.

Bůhví že v této zemi

milují ženy verše.

Snad proto před vzdechy básníků

netisknou dlaněmi tak křečovitě

svá prsa.

Když jsem byl ještě mlád

a učil se dvořit ženám,

ach, ty má domýšlivosti,

bývalas tenkrát okázalejší

než paví chvost,

který je modrý, růžový a zlatý

jako planeta Renoirova.

Přelhávaje tak sám sebe,

šťastně jsem se dostal až na konec,

až k zoufalství,

kterému se říká moudrost.

Nevím proč.

V té chvíli mi však někdo za hlavou

šeptal do ucha:

Jako kouř marihuany

jsou verše básníků.

A jestliže její lehký kouř

otevře dveře neznámých krajin,

odkud nám s úsměvem běží vstříc

rozkošné chvíle štěstí

a drží se za ruce

s chvílemi šťastné rozkoše,

proč by to nedovedly i verše?

Stačí jen jediná píseň,

aby lidem zatajil se dech

a aby dívky, až ji zaslechnou,

daly se do pláče.

Jak rád bych to uměl!

Zvláště dnes,

kdy už jsem stár a přešlapuji

a slova mi skřípou v zubech.

Kdybych však se zaposlouchal do ticha

a donutil své pero,

co myslíte, že byste zaslechli?

Leda tu píseň,

kterou s podříznutým hrdlem

zpíval Jan Jakub Ryba,

když mu břitva vypadla z ruky

a ještě stál opřen o borovici

sám a sám

v lese u Rožmitálu.

(Cit. z: Seifert, Jaroslav. Větvička jívy. Praha: Nibiru, 2006.)

. . .

Michael Johan Ventura: Doma někdo žít musí

Michael Johan Ventura (* 1999) pochází z Ostravy, vystudoval Bc. polonistiku a nederlandistiku na olomoucké UPOL, nyní studuje Mgr. studium polštiny pro překladatelskou praxi na Ostravské univerzitě. 

Na podzim roku 2022 vydal samonákladem svou první sbírku Galimatyášník, na které spolupracoval s Marií Paterovou. Michael tento projekt ale vnímá spíše jako svou "nultou" knížku a spíše se těší z toho, co by ještě mohlo přijít, například nějaká možná spolupráce s nakladatelstvím, kdy by mohla být první sbírka hezky a pečlivě připravena.

Kromě poezie a překladu cizích jazyků se věnuje také hudbě, dříve různým žánrům včetně rapu, dnes spíše folku. Michael také rád pravidelně hraje squash. Ve volném čase vysedává po ostravských podnicích, kde lokální uměleckou bublinu baví svými bonmoty (ať už povedenými, nebo těmi nevydařenými).

Uvedené básně jsou z cyklu Session Beers. Michael Johan Ventura bude hostem Poezie Za školou v pondělí 23. března od 20:00 v klubu Za školou v Praze-Bubenči spolu s Klárou Goldstein a Ondřejem Maclem, více zde.

Hmmmmmmm

dneska je nádherný den!

ten si přímo říká o to, aby ho někdo z k a z i l

a tak se nadechněme

otevřme ústa

a pojďme

mluvit

 

Blahopřání

Chtěl bych ti poblahopřát

jelikož se to hodí

protože ses vyšvihla

My se teď trousíme naokolo

jako včely na med všude

a budem dychtivě nasávat 

To málo co zbylo

ti dám dnes jako dárek

v igelitu skví se

Glůtnfrý vegan párek

 

Je klendra

tak půjdu do baru a budu se tvářit 

STRAŠNĚ záhadně

a bude na mě URČITĚ mluvit

spousta lidí

 

Šora

poučoval jsem ji na seznamce o tom

že už několikrát napsala hrubku 

pak však obratem následovala zpráva

že se upřímně omlouvám

hlavně pokud je

no

ten

dys

kurva jaké i/y se tam píše

nejistota

stejně tak si nejsem jistý skutečností

že hodiny v autoškole

přinesou cokoli kýženého 

jestliže na ně jezdím linkou č. 34 okolo 4 hodin odpoledne

a mezi Sadem a Hornickým muzeem

trčíme s panem řidičem

a zpocenými prajzáckými starci

v dopravní zácpě dlouhé

jak  v e d e n í

HR specialistky společnosti Randstad

která mě musela odmítnout kvůli mé nekompetenci 

osedlat biliontou ocelovou bestii 

a vyrazit směrem

DO PIČE

kvůli pár Filipíncům

a kvůli  š k v á ř e

 

Přívoz

přišel do zmrzlinárny a zvolil si násilí

dva kopečky ran pěstí prosím

všechno je dobrý

tady v Přívoze holt můžeš být sám sebou

tak moc sám sebou

že jsou pak z tebe někteří v okolí

vyloženě nesví

 

Doma

podezřele brzké léto

lidi v díře začínaj smrdět čím dál tím víc

nejvyšší čas vyjet eskalátorem

vytočit pana Mojžíše

naskládat to málo co zbylo

(co jsem řek a nic nedal)

vrátit se čuchat domovinu

pozorovat liány podpaží robošů z Jihu

v modrobílých tramvajích 

jelikož ne každá změna 

je dobrá

a doma někdo žít musí 

Vláha

zatímco praktikuješ ajurvédu kdesi v Počátcích u Pelhřimova

(každou noc trávíš čočku s čočkou balenou v čočce)

přijíždím do Plesné zalít ti kytky (nikoho se neprosily)

a pak se vrátím do centra vylít sebe

nasáknu všechnu tu potřebnou vláhu 

následně v mozku staronová vláda moku

úřaduje cukrem a cukrem (bič se ztratil)

jen aby myšlenkové proudy 

pramenící v hnisu minulosti

přehrazeny náhle byly (aspoň na pár chvílí)

tichou polskou inženýrkou

o nazwisku

Żubrówka

 

Kto nie jest dupka?

na věčné dilema polského obyvatelstva

"nie rozumiem dlaczego jesteśmy dla Czechów takie dupki"

bych stručně odpověděl:

"ponieważ dla Czechów są dupkami wszyscy, łącznie z Czechami” 

Hollywood

no jo 

Západní Hollywood je fakt špína

a v těchto chvílích si vždycky řikám

odkaď se bere všechna ta čerstvost?

a svěžest?

hej mlč kámo 

já tu chtěl udělat moudro

a teď tu ve finále

namísto velkolepých myšlenek

jen opět dusí mě 

audiovizuálprach

rdousí mě šéfkuchař Paulus

a jeho svěží spolupráce

s nadnárodním korporátem 

tančícím jeho nechutným mastným pozadím

do rytmu rimejku popové písně

která je příšerně známá a slyšel jsem ji tisíckrát

ale ani za nic si nevzpomenu na název

na autora

na pouhé slovo

no nic 

no jo 

momentální retardace

tak s tím už nic nezmůžu

umění nabývá místy neočekávaných forem

Lidl Lidl Lidl

(a nějaké to hvízdání)

 

Déemko

řekla mu ať jde sehnat něco voňavého

užitečného

a velmi specifického do drogerky

hledá

nenachází

ani prd

a už zde strávil dobrou hodinu

jenže je mu blbě

a mluvit s pověřenými zdá se občas nesnadné

tak radši bude toxický v chatu

začne jí spílat do zpráv

“kde to mám jako doprdele hledat ještě”

a ona kontruje ještě silnějc 

a tak to bývá 

nejenom s nimi 

a nejen ohledně drogerie

ohledně věcí 

většího kalibru 

a nejen u nich platí že 

DMs

zde nejsem člověkem 

 

Přežil jsem 

přežil jsem

a jak!

zůstal jsem na místě

dobře mi tak

. . .