Martin Kovařík: V tomhle jsme za jedno v naprosté pohodě

neděle 31. května 2026


Martin Kovařík se narodil v roce 1974 v Praze 4 - Podolí. Po ukončení gymnázia absolvoval nástavbové studium v oboru Výpočetní technika a zpracování informací. V současné době pracuje jako databázový programátor.


Část jeho básní je ovlivněna dosavadní profesní praxí v oblasti informačních technologií a nynějším působením v softwarové firmě. Věnuje se však i tématům, která s počítači nijak nesouvisejí. Své básně a texty prezentuje divákům od roku 2024. Je organizátorem Poeticko-hudebních večerů v různých pražských klubech, nejčastěji Za školou. 


Tento výběr básní pro Nedělní chvilku poezieCZ je inspirován Dnem dětí, který je zítra, i když se zdaleka nejedná pouze o básně určené dětem...


(Martin Kovařík recituje své básně na vinici nedaleko rakouského Poysdorfu, foto: Karel Škrabal)






Zelená

 

Zelená je na pastvinách tráva

kterou ráda spásá každá kráva

Zelená je kedlubna, okurka i paprika

Zelená se nosí na den svatého Patrika


Zelená je zmrzlina pistáciová

s ní chuť do života přichází znova

Zelený je i dort ozdoben kiwi

ta jeho chuť vážně nemá chyby


Zelená je barva stromů listí, 

které ovzduší pro nás čistí

Zelená je barva ropuchy i rosničky

Zelené má Martina auto i šatičky


Zelená se tráva, když se vyprší mrak

Zelená je dobrá, už je to tak

Zelená je mojí barvou vysněnou

Ulici přecházím vždy na zelenou


Zelená je i barva maskota Alzáka 

Zelený klokan nás do Vršovic láká

Čajovny fakt chybu neudělaj

když mají v nabídce zelený čaj


Ani to přísloví není překvapení

Komu se nelení, tomu se zelení

Tomu se zelení, a ne třeba modrá

Protože zelená je barva dobrá


Zelená je ve stromů korunách

Zelená je taky na stokorunách

Zelená je i trasa A v metru

Zelená vyjímá se skvěle na svetru


Zelená je též v láhvích z Božkova

rád si jí dávám, opět, zas a znova

v klidu ji vychutnám, když nemám spěch

chuť máty osvěží skvěle můj dech


Zelené jsou taky leckteré ryby

i oblek vodníka, bez pochyby

V tom, co je zelené by nebylo fér

nezmínit také pistáciový likér


Pro život se zelenou je leckdo zrozen

Vinoř má ve znaku zelený hrozen 

Co víc než zelenou přát si více

mají ji ve znaku i Klánovice


Copak by Škodovka mohla udělat líp

než si dát do znaku zelený šíp

Na lékárnách najdeme zelený kříž

zelená je dobrá, vždyť už to víš


Zelená často nás doprovází

zelený hrách se na stěnu hází

Je to barva, kterou já mám rád, fakt 

zelená je dobrá, už je to tak






Kája


Kája si mazlíčka mít přála

představa o něm postupně zrála

Až přála si mít černou fenku

dlouho se s ní procházet venku

Manžel však detaily ignoroval

a bílým psím klukem jí obdaroval


Svého psího kamaráda

má však i tak velmi ráda

Ať je léto či období bund a svetrů

nachodí spolu spoustu kilometrů

Jsou v dobré kondici 

a radost z pohybu jim vzkvétá

na počet kilometrů 

už obešli víckrát kolem světa


Kolegyně Karolína

ta není na chůzi líná

chodí rychle jen to sviští

v lese, na louce či

při rauchpauzách na parkovišti


Karolína je moc prima

i když je jí často zima

I malý pokles teplot 

jí přiobléct se přiměje


Když ochladí se 

Kája se zimou zachvěje

že zase oteplí se

je pro ni milá naděje


Po ránu v kanceláři 

máme radost zas

Když Kája zamíří

opět mezi nás






Vodácká

 

Když končí škola

začíná léto

jedem na tábor

a o tom je to


Nikdo se nebojí

být v lodi na vodě

v tomhle jsme za jedno

v naprosté pohodě


Na vodu míříme

po škole, po práci

zkrátka ne nadarmo

říká se nám vodáci


Můžeme navštívit

Egypt či Řecko

být v Čechám na vodě

ale předčí všecko


Tahle naše láska k vlasti

může k sebezáchově pomoci

moc nám tu totiž nehrozí

že nás překvapí žraloci


Nemůžem být bez vody

podobně jako vážky

radost z ní nám nevezmou

snad ani vodní srážky


Plovací vestou jsme chráněni

skoro jak zákonem bobři

vždycky si jí nasadíme

ač víme, že jsme fakt dobří


My škody dělat nechceme

tam, kam jsme přírodou zváni

ryby se nás bát nemusí

nejsme jak kormoráni


U vody si vždy stavíme

svoje stany a celty

než se však pod nimi vyspíme

budem si hrát na Kelty






Tajnůstkářka


Často má úsměv na líčkách

tají vše o svých koníčkách

dát o nich aspoň malou zmínku

úkol pro budoucí Kristýnku






Chovatelská


Máš radosti nejvíce

když máš vlastní slepice

zvláště pak slepice bílý

po nich dneska každý šílí


Případů je maličko

kdy ti snese vajíčko

tak u prázdný kukaně

netvař se moc naštvaně


Ty se nejvíc zaraduješ

když je hezky pojmenuješ

bude novým fenoménem

mít slepice s rodokmenem






Zuzčino jarní zamyšlení

 

Zas je tu jaro je tu 

všichni šílí

z počasí co se mění

každou chvíli


Až trochu ustálí se

potom hned

vyrazím se svým synem

někam na výlet


A kam se vydáme

to není záhada

určitě bude to

nějaká zahrada


Tentokrát ne ZOO

jak skoro vždycky

pro změnu zkusíme

do botanický


Půjdem se podívat

zda kvete jilm

večer si pustíme

nějaký film


Můj synek Honzík

má největší je láska

skvěle se učí

rád čokoládu tláská


Maličké chlapce

ve větší promění

když začnou dělat

bojové umění


V karate reprezentuje

celý náš rod

jak v judu Koudelka

Chvojkovice – Brod


Ve dnech, co jsou plny

sportovních radovánek

vždy rychle usíná

má bezstarostný spánek


A o čem se mu zdá

já tuším detaily

určitě bude to

o zlaté medaili


Karate prožívá

docela zběsile

bližší je kimono

než třeba košile


Až bude mu dvojnásob

let nežli dnes

přijde maturita

a před ní ples






Zima


Zima je dnes všude

zítra větší bude

kdo to hůře nese

tak se zimou třese

nosí teplé prádlo

mě však hřeje sádlo


Když se v kanceláři 

mírně ochladí

někomu to vadí

jinému zas nevadí


Když rtuť teploměru

klesne mírně dolu

tak pro zahřátí chce

někdo běhat kolem stolu


Já nemusím běhat hned

poběžím až na oběd

já si říkám s Churchilem:

Absolutely no sport !

A až půjdu na oběd

nezapomenu na dort






Smutnej programátor


Jsem smutnej,

když chyba do kódu zapadne

jsem smutnej,

když v čem je problém 

mě nenapadne


Jak programem

si tak listuji

když chci najít tu botu

tak doufám, že ji v pátek najdu

a bude klid v sobotu


Jsem smutnej

když řešení dlouho nenacházím

jsem smutnej

a náladu mi to zcela pokazí

Můj teskný hlas

volá do dáli to slovo sprosté

Čímž signalizuji to

své zoufalství naprosté


Pak smutnej přestanu být 

uvnitř i navenek

když dostaví se příval 

konstruktivních myšlenek

když se program opraví, 

radostný jsem tvor

a zase jsem

veselý programátor 


. . .

Michal Grac: Na planetě posedů...

středa 27. května 2026















Michal Grac

***


Na planetě posedů

vrboví oběšenci

kříže z trámu

odhozené v bodláčí


vápenecké záblatí

temné nebe

modlím se na pekelci

na dvoře na koze

kdosi jede


touhy se rozlejí

v tužích zalitých

zůstanou otisky





(Cit. z: Grac, Michal. Obecní ampliony. Dobrý důvod, 2025)






. . .

Jiří Volf: Vstříc ztraceným dívkám

neděle 24. května 2026


Jiří Volf (1947–1993) byl francouzsky píšící básník, který žil po roce 1968 v exilu ve francouzském městě Toulouse, kde za nešťastných okolností zemřel. V únoru roku 1993 byl nalezen mrtvý v opuštěné kapli, která se o několik měsíců později stala squatem a jako známé kulturní centrum La Chapelle existuje dodnes. 


Objevování Volfova života se v posledních několika letech věnovala Anna Luňáková, básnířka, divadelní performerka, redaktorka, dramaturgyně Čítárny HYB4. Takto na to vzpomíná:


Začalo to šeptandou, kamarádstvo Ondřej Macl se kdysi vrátil z Francie, kde byl na studijním pobytu a řekl mi, že v Toulouse žil jakýsi český básník, o kterém není v českém prostředí nikde ani zmínka. Obvykle říkám, že jsem se z nějakého důvodu rozhodla, že přijdu na to, kdo ten člověk byl. Když se dnes dívám zpětně na své důvody, uvědomuji si, že byly výsostně romantické, že šlo tak trochu o projekci...


Možná jsem chtěla, aby se na Volfa nezapomnělo tak, jako jsem zapomněla na sebe. Je to asi deset let, co jsem žila v Nice, partnerství s tamním mužem prodloužilo můj původní Erasmus pobyt na neurčito. Moje první tamní bydlení bylo srovnatelné s ubytovnou nejhorší kategorie, navíc ve stejné čtvrti, odkud vyjel v roce 2016 nákladní vůz na promenádu. Neměla jsem peníze a nedokázala sehnat práci ani v McDonaldu. (O tom, jak jsem se nakonec živila, by mohla být jiná kniha.) Byla jsem zamilovaná, a tak říkajíc out of control. Moje francouzská „tchýně“ si myslela, že jsem přišla hledat bohatého ženicha (nevěděla, že syn je kovaný marxista?). Tak jsem si prožívala svůj vlastní exil. A psala jsem poezii.


Bylo to brzy po mém návratu do Česka, kdy jsem se o Volfovi poprvé doslechla. Veděla jsem, jak je snadné se v té zemi ztratit. Nedávno publikovaná monografie Ztracený básník Jiří Volf (PNP, 2025) je proto ozvěnou, výsledkem něčeho původně ryze osobního. Rekonstruovala jsem Volfův život pomocí vzpomínek pamětníků, archivů, cest do Toulouse (za covidu), překonáváním nesčetného množství slepých stop a své samoučené francouzštiny.


Volf byl student arabistiky a historie v Praze, na mé alma mater FF UK, později lektoroval na toulouské univerzitě češtinu a literaturu, působil v místních literárních časopisech a stýkal se s mladým básnictvem. Dle mých informací se příliš nesetkával s českými exulanty, jediný doložitelný kontakt byl s historikem Karlem Bartoškem. Po smrti se stal literární postavou v dílech druhých, nabral řadu přezdívek od „Rimbauda Východu“ po básníka „slovanského smutku“. Volf byl vyhnanec – nepodmíněně odsouzen za trestný čin opuštění republiky –, učitel, básník, a tím pádem tak trochu blázen, jehož život doprovázelo mnoho katastrof. Odlesky jeho příběhu snad naleznete nejen v mé monografii, ale i ve zde otištěné poezii. 


Na jejím překladu se mj. významně podílel Jean-Gaspard Páleníček, který jako bilingvní autor a překladatel dokáže plně docenit česko-francouzské čtení jeho básní. Knižně vydané texty redigovali Jakub Vaníček a velmi intenzivně Ladislav Šerý. Texty vyšly v češtině vůbec poprvé, ať už ze sbírek publikovaných za Volfova života či z nevydaných rukopisů.


Uvedené básně jsou vybrané z publikace Ztracený básník Jiří Volf, konkrétně ze sbírky Jedna kaple, jeden básník v překladu Anny Luňákové.






***


Napadl čerstvý sníh 

včera za soumraku  

V čisté silné vrstvě 

Neposkvrněné jako závoj  

Vyzývám rolničky, aby zvonily 

zvoňte tedy 

zvoňte 

V této skvělé roční době!

 

Za mříží řada modrých jedlí, 

půltucet, 

Pod řadou šesti jedlí, modrých 

jako obloha 

Má láhev pijana posázená hvězdami 

Má láhev bílého vína 

Nuže, na horizontu mého ducha 

tedy 

Duše, života a srdce 

Mě čeká 

Láhev bílého vína, 

Stolního vína, vína mého obyčejného života: 

Stránka, stránky mého sešitu, 

mého panenského notýsku 

Se proměňují 

přetvářejí svou šedou šeď v můj horizont  

položený na oltář 

Mezi sošku mnicha kapucína 

S uťatou hlavou drží vázu, drží kalich 

v natažených rukou, 

Oděný ve svém hábitu, v pytlovině 

ve světě mimo tento svět 

Oděný 

Zahalený do pytle odolnosti vůči zlu 

Do své hnědé látky, třímá v rukou 

Svého pána. 






***


Podpírá balkon 

Pouliční holka, přelétavá záletnice 

Poletucha, slípka mezi šlapkami 

Motá se na konci ulice Svornosti 

U pultu v Tamově baru  

Děvka v černých vdovských šatech 

Vrhá neomalený pohled, 

do mé četby 

Plavá děvka v krátké sukni 

Dobrý den, kurvy ven, blonďatá mrcha  

V sukýnce.






***


Bílý šampus 

Špatně zašpuntovaná láhev bílého šampusu 

Šedá rulanda všedních dní 

Každodenní šeď a rulanda šedá 

Někdo pije na ex suché bílé 

Sochu Johanky z Arku pokrývají připálení 

Červi 

Na břehu Středozemního moře 

Se opálím. Se smočím. 






***


Lehká holka občas, sem tam 

udělá pár kroků nebo postojí na místě, 

I všední nebe občas bloumá 

nebo se zastaví 

Šlapka pije rum.

 

Mám rád tu lyceistku která se dává kdekomu 

Láska funguje a kráčí 

Vstříc ztraceným dívkám






***


Zatímco piju vínko z láhve se šesti hvězdami  

Zatímco se opíjím, zatímco zpíjím svou duši 

V lahodné lahvince 

V mažoretce se šesti hvězdami 

Která je mi oporou 

Zatímco se ožírám na kaši 

pod klenbou vrásek na čele 

znovu objevuju cesty svého života






***


Ať jste alkoholik, amatér či znalec,  

Ochutnejte víno 

Na svém patře, pod patrem, 

Každé náboženství má své obřady, svůj kult.






***


Hvízdaje kráčel jsem po břehu řeky  

Sázavy. Za velkou mříží 

Vzadu 

Za plotem a zavřenou branou s řetězem  

Dvě řady modrých jedlí vedou ke kostelu. 

Dva živé ploty z hlohů vedou ke kapličce, ke 

skromné sousedské svatyni,  

Záleží na ročním období, hlohy kvetou na 

jaře, odívají se za svítání  

Před červánky 

Jejich červené plody dozrávají mezi zelení,  

Na podzim obnažují trny 

V zimě se přikrývají zasněženým ornátem. 

Po vůli ročních dob mají jejich keře rády 

stejný obřad, stejný rituál. 

A sextáni je rádi zastřihují velkými nůžkami 

Prořezávají je, aby měly stejný tvar  

Pro architekturu zachráněné zahrady 

A kněz na ně dohlíží a bdí nad nimi.  

Na podzim, v chladnějším období, ať je dobrý 

 či špatný rok, 

Modré jedle, pod modrou nebo šedou 

oblohou  

Shazují své jehličí na zem 

Tam napadá a shnije. 


Pokaždé když se opije, probírá bývalý hrobař, 

 opilec a tulák ve svém squatu v rue Toul  

růženec z urážek a nadávek,

po deseti, po tuctech 

Šňůru kleteb, zároveň lidskou, vulgární, 

 biblickou (jen málo)  

trochu lidskou. 

trochu božskou. 


Kdo vyryl jméno toho pohřbeného  

ptáčka 

Kdo zná jméno mého přítele? 

Stačí se ho zeptat. Řekne to. 


Vyryl jméno svého mrtvého ptáčka 

Do kůry stromu 

Do stromu v japonské zahradě  

A jméno toho ptáčka tam zůstane 

Vyryté v mém mozku 


Zvonky, zvonky, nezvoňte pořád stejně 

Je to stejná píseň, stejný zimní nápěv 

Stejná roční doba, píseň zpívaná 

v jednom tónu.






***


Děloha má tvar hrušky.  

Stejně jako ovoce (doporučuji)  

Jsou mnoha odrůd 

Pokaždé když potkám ženu. 

Říkám si jaký tvar má její vagina  

Protože 

v příručce pro děti katolických rodičů  

je psáno, že vagina 

mívá tvar hrušky  

Epilog k tomu jsou 

Všechny odrůdy hrušek  

Pokaždé když  

Potkám ženu 

Říkám si jaký tvar  

Má hruška






***


V hloubi její halenky 

Je lehký stín  

V hloubi jejího dekoltu  

Přetékají ňadra 

Čistí mou duši.






***


Osmašedesátý 

byl nakonec 

osobní urážkou.






***


Mezi dvěma nahými ženami 

Mezi dvěma úplně nahými ženami  

Jsem objevil nahotu ulice 

Kterou máte všichni na očích 

šlapky 

Odbarvené blond nebo dokonce platinové  

Zatímco hustě prší 

Nohy po kotníky v jezeře 

v bažině  

Šlapky 

Pod oranžovými jeřáby 

šlapou  

Přecházejí sem tam 

Odulé opuchlé tváře 


Protože každá láhev je ženského rodu  

Každá láhev 

běžného vína 

Je ženského rodu 

Na hrdle má šest hvězdiček  

Na hrudi láhve 

ne na hrdle 


Četl jsem 

a pil 

slabikář života.






***


Každou neděli ráno 

Mě rodiče poslali do kina 

Kde protestantský pastor promítal komiksy 

Každé pondělí za mříží chrámu 

Služebná uklízí místo bohoslužby 

Svatyně zvané Husův sbor 

V době, kdy jsem sbíral svaté obrázky 

Byzantské ikony Panny Marie s dítětem  

Když matka vyšla z vody na břeh  

Téměř nahá, oblečená jen v plavkách 

Když vylezla z vody,  

vždycky říkala: 

„Cítím se jako znovuzrozená.“ 


Loni v červenci mi sestra napsala dopis 

Tvá matka, bratře, zemřela, když lezla z vody. 


Každou neděli mě rodiče posílali 

Na komiksy, které promítal pastor 

Jeho žena byla sekretářkou mého otce 

Každé pondělí nějaká laskavá dobrovolnice  

zcela samozřejmě 

Uklízí svatyni místo uctívání 

Když matka vylézala z vody, měla ve zvyku  

říkat 

cítím se jako znovuzrozená. 


Podle toho, co mi psala sestra 

ve svém dopise 

Matka zemřela, když uklouzla na břehu  

Podle toho, co sestra psala v dopise, 

Museli zavolat sanitku  

aby odvezli její tělo 

Když moje matka v plavkách  

Vylézala z vody 

Vždycky říkala: „Cítím se jako znovuzrozená“ 

Jednoho dne upadla 

Museli volat záchranku 

Dovídám se z dopisu své sestry  

Pokaždé když se máma koupala, 

Když vylezla z vody, jakmile se dostala na břeh  

Řekla, když vylezla z vody: 

„Cítím se jako znovuzrozená.“ 


Moje sestra nechce otěhotnět  

protože nechce ztloustnout jako její matka. 


Má mandlové oči, 

Podívá se na mě, omámí mě  

svými kukadly 

Je to oříšek k rozlousknutí, je to lískový  

oříšek. 


Baví mě lid, který pozoruje krále  

s podřízlým krkem 

Baví tu chátru. 


Má sestra je mrtvá



















. . .

Jakub Poštolka: Sázeli ty stromy spolu...

středa 20. května 2026















Jakub Poštolka



Sázeli ty stromy spolu,

dvě lípy a jeden ořech.

Táta umřel před padesáti čtyřmi lety,

tak už to musí být padesát sedm let.


Každý podzim odnese

tři vlašské ořechy.





(Cit. z: Poštolka, Jakub. Selské lesy. Dobrý důvod, 2025)





. . .

Tomáš Štiler: Pěchotní srub

neděle 17. května 2026


Tomáš Štiler je český básník narozený v roce 1990 ve Švábenicích. Vystudoval odborné učiliště ve Vyškově a prošel řadou profesí – pracoval mimo jiné jako dělník, soustružník, skladník, zámečník, údržbář v kině, barman, kuchař, prodavač, vinařský dělník či účastník historických rekonstrukcí. Pracoval i v pivovaru. V roce 2022 vydal debutovou sbírku Odpálím, přepálím, zamiluju se. Publikoval v literárních časopisech Prostor, Dno, Host, Tvar a ve slovenském magazínu Rozum. Nejednou jste se s ním setkali i na webu Nedělní chvilka poezieCZ, kde teď přinášíme jeho básně z posledních let.


Foto: David Konečný













***


Kudy se chodí pozdě domů

Když vás nikdo nečeká

Není to snadný, věřím tomu

Ve vás jen kousek člověka


Pořád jen brouzdám po nonstopech

A je to velký žízně žár

Větráky na zakouřených stropech

Pach samoty žádnej neodvál






***


Včera přiletěli marťani

A pozvali mě na čtení

Tak jsem jim řek

Že na rudé planetě číst nebudu






***


Nevím kde dát širák

Jsem totiž zašívák

A vždycky mě vyhodí

Že na lenost marodím






Beltin


Tuhle noc tě nemá cenu hledat

Budeš totiž někde jebat






Ketamin


Rozsypanej ketamin

Íhahá a kůň má míň


Rozsypanej ketamin

Íhahá a kůň má splín






***


Když soudnost spí

Jsi zmatený

Těžký trápení

Mám tě na dosah

Ale jdu radši jinam

Jsem asi malej pán tohohle velkýho vesmíru

Brífink přišel pozdě

Už seš naučenej

Na hovadiny






Velký pátek v Brně


Je velký pátek

Vstávám z hrobu v pět odpoledne

A vynesu odpadky

Myslím na Krista

Jak by se asi měl v téhle době

Kdyby žil v Brně

Možná by se zakecával s jehovisty

Nebo chodil do kavárny

Po nocích by kázal na nádraží

A modlil se za zbořený Tesco

Teď se na to snad zvrchu dívá

A jenom si přeje

Abychom na svátky tak nechlastali






Lence


Určitě jsi hezká víla

A nejen proto tě furt líbám

Máš totiž dobrý názory

Ne s kdekým jedeš na hory

A vysedáváš v kavárnách

V protivětru hořkých snah

Kdy mlčíš a říkáš toho moc

Potom jdeš dom, dobrou noc






Černá díra v gauči


Mám černou díru v gauči,

Kdo mě v něm hledat naučí

Ty všechny cigára a drobný

Možná trochu trávy dobrý

A telefon na Andulku

A bagetu, sněd jsem jenom půlku


Mám v gauči černou díru

Vede někam do vesmíru

Padají mi tam věci i čas

Má černá díro, oroduj za nás


Tak mám se to snad učit sám?

Baterku rychle pohledám

A kápézetku beru též

Tu když se ztratíš, prostě chceš

Jen doufám že tam nic nežije

Nebo to nezažilo pašije


Mám v gauči černou díru

Vede někam do vesmíru

Padají mi tam věci i čas

Má černá díro, oroduj za nás


Jó, mám v gauči černou díru

Nenechá mě žíti v míru

Ztratím tam ketamin i inzulín

I léčivou mast na šulin

Johohó


Mám v gauči černou díru

Vede někam do vesmíru

Padají mi tam věci i čas

Má černá díro, oroduj za nás






Tady je tma


Tady je tma

A u tebe furt prší

Tvý prsa jsou rotundy

Mý koule jsou mniši

Modlí se na nich váhavě

A neslyší snad jejich žal

Že kdo tam přišel bezhlavě

Je tma jeho negližé a čert aby ho vzal






Trampové


Jen tichý šum

A praskot dřeva

Sem tam kytara ševelí

Věk není žádná bariéra

Jó trampové

No to jsme my






***


Měli jsme všechno

Pec na pizzu z hlíny

Sem tam ranní kocoviny

A pět koček

Na zahradě permakulturu

Strakapoudy pořád vzhůru

Furt klepali a klepali

Dřevo z palet

Dobrého nepálí

V zimě jsem furt přikládal

A v létě se s topinamburama sral

A lesu jsme furt mávali






Pamatovat si


Vždycky jsem fotil

Mám fotku komína švábenické mlékárny

I fotku tebe s krávou ze švýcarska

Všechno pozitivní z negativu

Chtít se dívat na minulost

Zaostřit to, co je v mlze

Každou tu chvíli jsem si pamatoval

Akorát to bylo někde hluboko zasunutý

Jako je teď většina mejch negativů

A teďka se kloním břízkám u Kapličky

A omlouvám se

Že nejsem svatý






Co ty, lásko?


Co ty, lásko?

Spal jsem pod širákem v Bordeaux

A ty zatím počítáš nanuky na Mácháči

Ale jako bych tě viděl

Jsi jedna z těch dívek s vlajícími vlasy

Co chodí dopoledne po parku

Jsi jako ta velká loď na řece

A ty se jedeš podívat na Bezděz

Toho se neděsím

Snad jen že tam jdeš sama






***


Prošlapal jsem nejedny boty

Na cestě k větrným mlýnům

Kde sice nevyválčím co ty

Jen možná bídně zhynu






***


Visím ti na rtech

Jsem tvůj naštvaný kolemjdoucí

Máme se dobře když je zima

A když je léto ještě líp

Vždycky mi říkáš

Že poslouchám divnou muziku

Ale Vítrholc je styl života, bejby!

Stejně ti visím na rtech

Jako nikdy

A když se loučíme

Poslouchám tvý srdce






***


Kde je tady? Kde je sem?

Jednou sem přijdu

A budu navštíven

Lacinou hádkou

A vzpurná tenata jsou

Když málo mluvíš

Dav rozeženeš glosou






Brno mé


Brno, mé Brno

Brno mé...

Proč mečím jak koza je záhadné






***


Spolu s větrnými mlýny

To přešlo

Nebuď labuť

Řekni jak se máš

Na zpívání je kosa

Jednou byla válka

A vyhrály ty zrzavý mravenci

Ale teď jen hoří oheň

A rudě se domáhá dřeva

Stáli jsme s očima dokořán

Ticho louky na kraji lesa

Divoženkám ouvej

A my se máme taky strašlivě

Přilož něco

Třeba ta pouta, která určují tvou náladu






***


Ještě rundu, Domčo

Pojď pomlouvat Jáchyma

O tom jak je skvělej

A jak ti smutek vypíná

Ještě rundu Domčo

A Jáchym by řek dost

Frída tě čeká, lásko

A já jsem z ničeho nevyrost






***


Nikdy ti nekoupím pivo

Nikdy ti nekoupím kalhotky

Protože nepiješ

A chodíš na ostro






V jehličí u krkolomných skal


V jehličí jedna větvička

Láhev rozbitá na sklíčka

A minulost, jako bumerang


Uprostřed lesa

U vysokých skal

Ta malá pachuť po změně

Stopa mě zmátla šíleně

Tam v jehličí, u krkolomných skal

Neskočil jsem, jen se posbíral






Tři ráno


Vojto, můžu Kamenici?

Nejsem totiž ještě spící






Média


Běžíš o život

A zatím ve zprávách

Na jiném kusu planety

Ukazují koťátka v županu






***


Pod tratí krev

Někdo zase skočil

Na nebi zpívá ptáček

Nic se nezměnilo

Jenom už pro někoho

Nebude hůř

Anebo líp






Rozsypanej tabák


Měla mezi nohama rozsypanej tabák

Ale nekouřila

Dostal jsem chuť na cígo

A pak na ní

Ale začal jsem s ní a cigáro si dal až potom


Bylo to dojemný






Miloš Kocman


Miloš Kocman hraje na kytaru

Všichni se čumí do mobilu a nikdo neposlouchá

Já se čumím do mobilu, poslouchám, a píšu tuto báseň






Sobota


Je sobota

Posledních sto osmdesát korun na účtě

Ty jsou na neděli

Ale co dnes?

Pár piv na velkou sekeru

A pak voda na skle

Ou jé, život je pes






***


Našlas prstýnek na dně prázdnýho krýglu

Barman tě požádal o ruku, nebo si neuhlídal prst

Je to milenec nebo nešika?






***


Dle dostupných informací

Jsou lidi hodní

Ale jsou i tací

Kteří za stálých reklamací

Své činy zvrací

A je jich tolik

A každej druhej alkoholik...






Někdy jsem a někdy nejsem


jsem kamínek v podrážce tvých bot

jsem takový bezvýznamný bod

jsem orel, co létá nad zemí

ale už otráven, a brzo spadne, to se ví

jsem ten kočárek v přízemí

ve kterém se nikdo nevozí

a vyhozen, ač zdárně přece

jsem jako lev co nesmí z klece

ani když poblíž krotíš ty

a když jdu pak večer spát

ráno se vzbudím a jsem rád

nač se furt tolik litovat?

všecko to musel být jen sen

píšu ti zprávu: půjdeš ven?






***


Hledáš kde přebrodit řeku

Abys nešlápl po lebkách

Těch, co se tam utopili

Když proud je prudce splách






Pěchotní srub


Moje hlava je pěchotní srub

Všichni spojenci mě zradí

Nikdy se neubráním
















. . .