Vojtěch Landa
Hrubá báseň
Toho památného roku se, aniž by to kdokoliv předvídal, přemnožili divočáci, srnci a mír.
Zejména mír nám všem naháněl starosti.
Onoho památného roku se urodilo míru jako jablek v třiadevadesátém,
kdy jich celé hromady tlely pod stromy v nekonečných řadách
a v širokých žlutočerných mracích nad nimi mlsně kroužily hladové vosy.
Tak jako s jablky
i teď zoufalé babičky vnucovaly svým dětičkám mír v přepravkách a zavařovačkách.
Kandovaný mír
mír s chilli a jalapeňos
mír s kmínem a křenem.
„Ještě se ti do té bedny aspoň 2 kila vejdou, Vojtíšku,
ale ty sklenice mi musíš dovézt zpátky!“
Mír tekl všude
Mír se prodával na ulicích ve velkých plastových demižonech,
i v odložných krabicích před vchodem knižních řetězců.
Mír tančil v reklamách v zeleném kostýmku s mimozemšťany.
Mír v balení 1 plus 1 zdarma v Kauflandu,
mír dokonce stříleli pistolí do publika na festivalech místo triček Gambrinus.
Mír se dal mimořádně odepsat z daní.
Mír v baťůžcích migrantů, co nám přišli znásilnit ženy.
Mír v kufrech Sudeťáků, co nám přišli ukrást chaty.
Mír na obřích haldách kontejnerů ve všech sběrných dvorech.
Mír prskající z úst brunátných pánů, kteří cosi hulákají po náměstích do mikrofonů.
Mír na happeninzích té nové, a teď už konečně vítězící, revoluční mládeže.
Mír na palestinských vlajkách
i na hvězdě Davidově.
Mír, mír, mír
komm zu mir.
Jen na okrajích lesů, tam při remízku
a také na odlehlých refýžích tramvajových zastávek kdesi na perifériích
pomalu rostla
jako šlahouny plevelu mezi kvádry betonu
tiše a nepozorovaně
válka.