Klára Maňurová (* 2001) pochází z malé vesničky u Kroměříže. Studuje v Brně restaurování malby, zajímá se o dějiny umění. Fascinuje ji příroda, ráda při cestování pozoruje z okna krajinu a nechává se jí inspirovat. Své básně publikovala v časopisech Ink a Tvar.
O dešti
Už čtrnáct dní prší.
Žížaly se topí na chodnících
a brzké květy švestek leží rozmočené v kalužích.
Déšť mám ve vlasech za nehty i v očích,
to proto, že nikdy nenosíš deštník.
Domy se podobají zmoklým vrabcům.
město se schoulilo do klubíčka.
Schovej se do cizích vchodů,
ať tě chladné dlaně vody nechytají za lem kabátu.
Rusalky tak rády skáčou kolemjdoucím do bot
a zabydlí se mezi tkaničkami,
pláštěnky pomalu obrůstají zelenou řasou
a holubům začínají růst žábry,
když se perou s žabami o drobky pečiva.
Voda mi sahá po kotníky a ty na ni žárlíš,
protože mi tak rád líbáš nožky.
Za Albertem na Veveří
Uprostřed Brna je díra,
kráter plný písku a křoví,
mezera po vyraženém zubu v horní čelisti ulice.
Lehni si na záda doprostřed kráteru,
jen tam tě šaliny nebudou rušit ve spaní.
To, že lezu dírou v plotě,
neznamená, že ji mám na svědomí.
Já v rukou nikdy nesvírala kleště
a z drátěných ok nesplétala verše,
ale když se nikdo nedívá,
prosmýknu se jako myška.
Chomáček vlasů nechám ve křoví jako důkaz
a stopy v písku,
má malá Sahara.
Nikdo tě nebude hledat v kráteru uprostřed Brna
na jehož okrajích se válí flašky a plechovky
a veškerá soudnost města,
ale uprostřed je tak panensky čistý.
Je to místo jen a jen pro tebe,
protože kdo by se odvážil překročit přes kraj absurdna
tak absurdního jako je díra uprostřed Brna.
U včelína
Budíš mě slovy: ,,Bude pršet,“
místo: ,,Dobré ráno.“
Zvedám se z dolíčku vyleženého v trávě
pod děravým stropem z trnkových větví.
Prý jsi celou nod bdělý hlídal moje spaní,
chránil mě před zajíci a kudlankami
a já klidně dřímala v náruči remízku a v náruči tvé.
Utekli jsme z města a prodrali se až ke včelínu,
abychom uložili včely ke spánku.
Pak jsi mi sliboval bílé peřiny pod kvetoucími jabloněmi,
ale ty už dávno nekvetou a mně to bylo jedno,
stačila mi tvrdá země a tma a ty
a perseidy padaly jako ty bílé lístky jabloní ve větru.
Vlasy ti voní kouřem a senem,
načechrám trávu,
aby nikdo nepoznal, že jsme tu byli.
Zabalím zbytek spánku do uzlíčku
a jdeme.
V
Véčko výstřihu podobá se hejnu táhnoucích hus,
jsem-li strunou, buď mi smyčcem.
Říkáš: ,,Včera bylo pozdě.“
Ale já mám paty obrácené dopředu,
proto dokážu utíkat proti směru hodinových ručiček.
Krajka křídel komárů,
konejšivé štípance letního večera,
snítky divokého kmínu ve vlasech
a plátky pryskyřníku na rtech.
Smůlou lepíme k sobě bříška prstů
a nikdy je už neoddělíme nikdy ji nesmyjeme.
Neznáš mé jméno a oslovuješ mě pokaždé jinak,
ale všechna jména která s rozkoší vyslovíš
jsou má.
Budu ti kým jen chceš
v nevědomosti noci.
Bohoslužba května
Mešní víno z hroznů šeříku
pro naši jarní eucharistii,
pro bohoslužbu května.
Tělo a krev,
tělo a mléko pampelišek,
konvalinky a krev.
Zelená štola utkaná z čerstvých stonků jitrocele
a z žilnatiny kopřivových listů čte se evangelium.
Musíš jít bosa po polní cestě
do chrámu s klenbou modrého nebe
na pilířích stoletých topolů
a se špetkou prachu mezi prsty
pokorně se sklonit
/prach jsi a v prach se obrátíš/
To kosi a skřivani zpívají gloria
a k tomu vítr místo varhan
hraje melodie tak všední a tak vznešené.
Při zvonění fialových zvonků
lehni si čelem k zemi.
Včely usednu na tvé květované šaty, do tvých medově zlatých vlasů,
všichni brouci z okolí ubydlí se ve tvých kostech.
Sama jsi chrámem pro bohoslužbu května.
Zdrávas Maria milosti plná!
Zdrávas Maria květy oděná!
Doma
Zdávají se mi sny o chlebu,
o kůrce teplé a křehké jako domov.
Střída je měkčí než tvé tváře po probuzení.
Doma je tam, kde se krajina plaší jako koně,
kde se za kuchyňským oknem na poli lísají chloupky ječmene
a na zahradě roste starý ořech s větvemi polámanými letními bouřkami.
Maminčiny ruce
vrásčité s řečištěm vystouplých žil
dávají před cestou křížeček na čelo.
Z rádia v autě hraje cimbálka,
kterou sotva slyšíš přes řvoucí takty dieselového motoru.
Vymetám mrtvá tělíčka berušek z kostelních lavic.
Za hřbitovní zdí kvetou lesní jahody
a snad budou sladké jako mariánské písně.
Barokní
(imprese od sv. Jána)
,,Baroko je jako oliva“
řekla jsem ve snu už nevím komu
a ráno ta slova zářila na nebi vědomí jako písmena IHS ve vizi císaře Konstantina.
Baroko chutná jako vášeň.
Buclatá lýtka andílků
pořezal zlatý paprsek svatozáře.
Svatý Šebestián
/v agonii či extázi?/
prohnul se proti kmenu stromu,
když mu první šíp proniknul do těla.
Pod oválnou klenbou kostela voní lilie
těžce, sladce a samozřejmě.
Ve sloupoví iluzivní architektury
snažím se zachytit zbyteček snu.
Brněnská studentská
Jsi v cizím městě ztracená
a musíš se naučit kudy chodit domů.
Musíš zjistit,
ve kterých ulicích se v noci nemusíš bát.
Sojka zabloudila do vnitrobloku
zarostlého stromy jako kousek lesa
odtrženého od matčina prsu
a z větví žaluje, že zase rozkopali další ulici,
a že se na Antonínské srazilo auto s šalinou.
Cenzura rána musí zahladit stopy po opileckých písních zpívaných pod oknem,
o němž potulný bard nevěděl,
že je moje.
Najdi si přátele v maskarónech na fasádách,
jsou němí ale sledují každý tvůj krok,
tiší kmotři činžáků.
Po roce se zoufale snažíš vyvolat touhu vrátit se domů,
ale doma už není.
Jsi ve městě a město v tobě.
Srůstáš.
Kopce kolem Vyškova
Srpnové nebe chladne,
svatá Anna
zašlápla kvítky violek.
Čekáme, až slunce padne
Za stodolu
do halouzí černého rybízu.
Co je krásnějšího než krajina
otevírající se jako stehna ženy?
Stejně zvoucí a voňavá
obilím a deštěm.
Pozdní májka ční nad dědinou,
bleskosvod zdoben pentlemi.
Klásky obilí lehají naznak
pod tíhou srpnových krupobití,
slunečnice jsou skloněné i když je slunce vysoko na obzoru,
zvony v kapličce odzvonily střed léta.
Před 218 lety tudy prošli vojáci
ruští francouzští rakouští
a v jejich šlépějích vykvetl pýr.
Přelom září a října
To voní
terpentýn a sušený řebříček
visící ze stropu,
náušnice z šípků.
,,Nechoď do mlhy, aby ses neztratila,“
kladou mi naléhavě na srdce dětská ústa.
Ve tři hodiny vyhledám v polích boží muka,
korálky rozházené v krajině,
kde tráva šeptá: ,,anděle boží strážce můj“
spolu s lidskými hlasy,
které dozněly před desítkami let
a spí zaorány v němých brázdách.
Záblesk žlutých topinambur u trati
přetne nit usínání.
Projíždět vlakem kolem opuštěných JZD,
ve kterých už nejspíš dávno nevoní kravky
a které byly pro tvou dětskou zvědavost Eldorádem,
nevyvolá viditelnou reakci,
jen vzpomínku na zrezlé ohrádky
a vozíky na krmení zavěšené u stropu
jako větvičky sušeného řebříčku
u stropu mého pokoje.