Josef Kocourek (1909, Brdo na Novopacku – 1933, tamtéž) byl český prozaik, básník, fejetonista a učitel. Jeho sebrané básnické spisy pod názvem I smutek byl jen sen vydalo nedávno nakladatelství Bor, s jehož svolením uveřejňujeme ukázky z Kocourkovy poezie. Zachovali jsme i původní typografii básní. Knihu edičně připravil Jaroslav Vyskočil. Obsahuje i doslov malíře a básníka Víta Ondráčka, který o Kocourkovi napsal (staženo z webu Jaromíra Typlta Typlt.cz):
“Expresionista, lyrik, extatik, zběsilec a vizionář, menšinový učitel, přesvědčený socialista, solitér, bohém, palič vlastních děl, svůdce dívek předurčený podle vlastních slov k bláznění a životu bezútěšnému a smutnému, malíř postižený oční vadou, nemocný člověk hazardující se zdravím, ale především básník nadaný schopností doslova spalovat každou vteřinu života. Tvořil horečně v předtuše blízké smrti. Do svých čtyřiadvaceti let stihl vydat dva z mnoha románů, které napsal, jeho fejetony tiskly Lidové noviny, své prózy publikoval časopisecky, stal se autorem hojně překládaným do slovinštiny. O jeho rozsáhlou literární pozůstalost Památník národního písemnictví neprojevil zájem. Je tedy uložena v archivu šumperského muzea.”
HOSPODA
NA ČERNÉM STOLE BÍLÁ SKLENICE
U NOHOU PIJÁKA OHAREK DOUTNÍKU.
RTY VLHKÉ POLIBKEM. ŠIROKÉ ZORNICE
KRVAVÉ LUCERNY NA KLÍNECH POUTNÍKŮ
PIJÁCI BLOUZNÍ. ARISTON BŘINKÁ DO BÍLÉ STĚNY
JAK SE RTY SPOUŠTĚJÍ DO DNA SKLENICE
RUM VONÍ ŽENAMI. DLANĚ SE CHVĚJÍ
DVA ČERNÍ PAVOUCI PÁŘÍ SE NA RUCE
RTY VLHKÉ KOŘALKOU. ČLOVĚK SI POMYSLÍ
ŽE ŽIVOT VLASTNĚ NENÍ ZLÝ
NĚKDE SI TAKÉ VZPOMÍNÁ
I NA FRANTIŠKA VILLONA
MOŽNÁ ŽE3 NĚKDĚ V PAŘÍŽI
V KRČMĚ U SVATÉ TROJICE
SEDÍ DVA BLEDÍ MALÍŘI
PŘED NIMI CIZÍ SKLENICE
MOŽNÁ ŽE BUDOU LÉTA ČEKATI
NEŽ PUKNOU BŘICHA STALETÍ
A PŘIJDE COLIN VILLON A REGNIER
A KAŽDÝ SVOU ČÍŠI DOPIJE.
PŮLNOC
KDYŽ SE TAK PROBOUZÍM K PŮLNOCI
PO NEBI HVĚZDY JDOU JAK BÍLÍ LOSOSI
NA SCHODECH HŘBITOVA PES SMUTNĚ NAŘÍKÁ
NA SRDCE KLADOU SE VLHKÉ RTY PAVOUKA
STUDENÝ PAVOUKU NOHY SLOŽ DO KŘÍŽE
HUBENÁ SEPIE JDI DOLŮ
NEVIDÍŠ MÉ SRDCE KDE K SMRTI NEJBLÍŽE
A ZA NÍM HOSPODU
SEDÍ TAM ZA STOLEM STARÝ PIJÁK
NEMŮŽE UŽ PLAKAT ANI ZPÍVAT
SE STROPU SPUSŤ SE PŘED JEHO TVÁŘ
PŘED OČI SÍTÍ MU NAMOTEJ JAK BÍLOU ZÁŘ
ABY TAK V MĚKKÉM ZAJETÍ
NECÍTIL SMUTEK PROKLETÍ
JE TO TAK SMUTNÉ
KDYŽ SE VŠAK PROBOUZÍM K PŮLNOCI
NECHOĎTE KE MNĚ PAVOUCI
OPILÝ TOPIČ
VAGONY TLESKAJÍ RUKAMA
A TOPIČ LULKU DOKOUŘÍ
NAD STROJEM PÁRA ROZKVETE JAK BÍLÝ STROM
K RESTAURACI SE KÝVÁ TOPIČ OPILÝ
U MALÝCH STOLKŮ ČEKÁRNY
STUDENTI PÍŠÍ MILOSTNÉ DOPISY
A DÍVKA V STŘÍBRNÉM KOŽICHU
ZAVĚSÍ NA STĚNU KUPÉ PLÁŠŤ
JAK BÍLÝ HROZEN ŠEŘÍKU
A JÁ OPILÝ TOPIČ NA JEJÍ LÁSKU
POSLEDNÍ VÍNO DOPIJI
A POTOM OPIJU MILENKU A KAŽDÝ VLAK
OPIJU KOMETY A MODRÉ NEBE
OPIJU LOKOMOTIVY A NÁDRAŽÍ
JAKO JSEM OPIL SEBE
ČERVENÉ VAGONY JAK LIDSKÁ SRDCE
POLETÍ RUDÝM SVĚTEM
JEN DÍVKA V STŘÍBRNÉM PLÁŠTI BUDE SE DÍVAT
NA TVÁŘI S RUDÝM KVĚTEM
RUCE A DOPISY PŘILOŽÍM POD KOTEL
Z KOLEJNIC SVÉHO OSUDU VYTRHÁM POSLEDNÍ ŠROUBY
AŽ BUDU PRCHATI ZMAŘENÝM ŽIVOTEM
NĚKDO MI ZAZPÍVÁ BALADU MILOSTNOU
ANEBO TANGO TESKLIVÉ
RYCHLÍKY MÉ PÍSNĚ PO LESÍCH ROZNESOU
A LIDÉ JAK KŘEČKY
DO LASSA BUDOU CHYTATI
MÉ VLAKY OPILÉ
LES
V ZELENÉ LESNÍ ALEJI
ČERNÝ PES OTEVŘEL BÍLOU TLAMU
SVÍTÁ NA JEDLÍCH TETŘEVI ZPÍVAJÍ
DÍVKA SE PROJÍŽDÍ NA JELENU
TETŘEVI TOKAJÍ NA PLÁNÍCH MĚSÍCE
VE VĚTVÍCH VLHKÉ TICHO
ŘÍJÍCÍ SRNEC O BLIZNY VSTAVAČE
OTÍRÁ TEPLÉ BŘICHO
Z OKVĚTÍ DIVIZEN RODÍ SE MŮRA
MYSLIVCI STŘÍLEJÍ PO SVÝCH STÍNECH
KREV SE RTŮ MILENCE DÍVKA STÍRÁ
A ŇADRŮM HLAVU VINE
CHODÍ SEM MILENCI KAŽDÉ LÉTO
KDYŽ MĚSÍC HOŘÍ V ÚPLŇKU
A V STÍNECH STROMU ZTRACENÉHO
MILENEC ČEŠE MILENKU
LAMPA MILENCŮ
ŽÁROVKA SPUSTÍ SVÁ VLÁKNA DO OČÍ JAK ZLATÉ UDICE
MILENCI TVÁŘEMI HLADÍ SI SKRÁNĚ U STOLU SEDÍCE
SLINY HVĚZD JAK MĚSÍC DO OKNA PLIJE NEBESKÉ MORFIUM
STÉKAJÍ NÍŽ A NÍŽ A JÁ SE OPIJU
JE SLADKÁ TMA HUSTÁ JAK TĚLO ČERNÉ MILENKY
PROTO MÁM MÍSTO SNŮ JEN ČERNÉ VZPOMÍNKY
ŽÁROVKA PODRUHÉ VYHODÍ UDICI
MILENCI OTOČÍ SVÉ KLÍNY K MĚSÍCI
JEDNO TĚLO DÁŠ TY A JEDNO JÁ
A V LÁSCE SVĚTA NÁS BŮH NEPOZNÁ
MÍROV
I
O STARÉ KMENY MODŘÍNŮ
OTÍRÁ JELEN SVÉ PAROHY JAK DLOUHÉ ZLATÉ DÝMKY
VE VĚTVÍCH KAŠTANŮ A JEDLÍ
ZETLELÝ SEBEVRAH POČÍTÁ POUPATA A BLIZNY SAMČÍCH KVĚTŮ
NA DLANÍCH MYSLIVCE REZAVÍ STUDENÁ ZBRAŇ
II
PO DLAŽBĚ STARÉHO MĚSTEČKA
TRESTANCI TLAČÍ ZPUCHŘELOU KÁRU PŘED VRATA VĚZENÍ
DALEKO K SEVERU ZBOBTNALA TESKNOTOU
SVALNATÁ TĚLA LYSÍCH HOR A MLÝNŮ
MRAKY JAK RŮŽE VSTALY Z OBZORU
SLUNCE SE ROZBILO V AZURU JAK ZLATÝ DŽBÁN
Ó SLUNCE ZAPADÁ DO KLÍNA MILENKY
III
A PŘECE KDYŽ MUSÍM NA LÁSKU VZPOMÍNAT
SLYŠÍM JEN ZBLOUDILÉ SÝČKY JAK LKAJÍ ZE SAMOT
OZVĚNY DŘEVAŘŮ DO OKEN BIJÍ JAK RUCE ZLOMENÉ
NENÍ V TÉ ZEMI DÍVEK A MILENCŮ
DUHA SE ZLOMÍ JAK VĚTEV PŘETÍŽENÁ
A DO KALICHŮ MÍSTO HOSTIÍ
KRKAVCI KLADOU SVÁ MODRÁ VEJCE
NENÍ TU DÍVEK NENÍ TU KUŘÁKŮ OPIA
IV
A PŘECE
DALEKO NA ZÁPADĚ KDE HVĚZDY
A MLÉČNÁ DRÁHA SPÁJEJÍ NEBE S OBZOREM JAK CÍN
VE VONNÝCH KEŘÍCH MALIN A RULÍKU
KRKONOŠE LEŽÍ JAK KYTARA
A PŘECE NEŽ UMRU
OTAJÍ JEŠTĚ BESKYDY A BŘICHA JESENÍKŮ
JAKO BY S TĚLA DĚVEČEK SETŘEL SE POT
ZAHRAJE JEŠTĚ KYTARA A ARISTONY HOSPOD KDE JSEM SE OPÍJEL
POSLEDNÍ LYŽAŘ NAHLÉDNE NAPOSLED DO DŽBÁNU SNĚŽNÝCH JAM
ZAHRAJE KYTARA KRKONOŠ
ALE AŽ UMRU
CHCI BÝTI POCHOVÁN POD PRAHEM HŘBITOVNÍCH VRAT
BUDOU MI PO SRDCI ŠLAPATI MILENKY
AŽ PŮJDOU RŮŽE ZALÉVAT
ODJEZD
Vlak šumí ve skalách jako sklenice vína
kdosi se do zornic oblohy zahleděl
Když hvězdy padaly jak se stmívá
tu napříč kolejnic tvůj stín jsem zřel
Jak rosa padala na květy jmelí
v lijáku krve a tanci bílých těl
jak rychlovlaky smutně v dálku jely
tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel
Viděl jsem města tisíce světel a barů
a zahrad plných žen
jak smutně vířila kolem rychlovlaků
tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel
Duha se zlomila po nebi jako růže
ďábel spal na ňadrech ženy a byl to sen
a jako blouznivý sebevrah v němé hrůze
tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel
Klavíry hrály v rytmu hymny
pomalu hasl nad planinou den
když měsíc vycenil své zlato a zdloužily se stíny
tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel
A zítra černý pes olíže rudý pás kolejnic
a v tlamě za město mé srdce odnese
za zpěvu chřástalů a svitu létavic
budou vést hovory milostné
o tom jak sladké je láskou být bičován
když leže napříč kolejnic marně jsi dokonal
10. II. 1930
MASKA
Nevěřme nikomu
nad sklenicí vína
je to jak hvězda nad mořem
když se stmívá
Vezmi si masku kejklíři
a do rtů úsměv bílý
stačí ti pro tisíc nocí
i pro tu jedinou chvíli
až ruka spadne mimo země v tmu
A stín svůj spatříš v polosnu
černý jak maska na tváři
nebo text kletby v žaláři
X
Nad sklínkou jsme se sešli, přátelé
nad sklínkou ruce sepneme
a budeme se modlit celou noc
by mě vzal ďábel na milost
26. II. 30.
ŘÍJEN
Mlhy jak servané závoje nemocných nevěst
po nebi čárají tesknotu bídu a neřest
V dutinách jedlových lesů dřevaři loupají bílý kmen
jeleni zdechnou vidinou střely
já umru samoten
Četník jde krajem šedého ticha jako přízrak
na nahý bodák jenž trčí do temnot
usedá černý pták a zpívá
hnijící listí je teplé jak měkká díže pelechu
krvavá záplava smrti se šíří po mechu
na osy květin mrtvoly šíří svá křídla blanitá
na osy životů věsí se hříchy pro něž se nevzdychá
krajina lisuje z jeřabin červené rubíny a víno
když z pekla lásky milenka odešla
a dávno pozdě bylo
Jen říjen v hudebních nástrojích krásných jmen měsíců
zkřivený leží na datech sedmi dní
a lásky bez hříchu
Z těch sladkých dívek zbyla jen jména laskavá
protože na světě všechno co je krásné
pro pouhý úsměv se prohrává
BERGSCHENKE
Hospoda voní vínem a kořalkou
není to podivné prokletí
když srdce letí pustinou
a za ním celá staletí
klarinet skanduje rytmus lásky
a dívka s velkými zuby v rohu štká
Smutně zní píseň harmoniky
jako pláč šílence z polosna
Jak luky zkřivily své větve křoviska
pod kůlnou třpytí se široké zornice
Naposled stisknu ti ruku klarinet zapíská
uslyšíš zvony z vesnice
a smutní milenci se s hory vrátí spat
v kaluži vína se zhlédne měsíček
a až se do tváře oblohy tvá dívka bude smát
v srdci jak rosa se srazí divný stesk
Bergschenke umlká den se chýlí
sluníčko zkomírá nad lesem
byla to neděle a pro tu chvíli
i smutek byl jen sen
Jen vstávej opilče ze svých vidin
klarinet zlomený leží v prachu
a z temnot měkce zarosených nížin
voní květ bílých hrachů
U ŘEKY
Písčina uprostřed hladiny na ní stan
a paní ostrova na břehu spí
Vlny se ztišily gramofon dozpíval
písničku loučení
Usnete s rukama v klíně krásná paní
nad stanem vlajka vzplála
Sen bloudí krajinou jezy hrají
baladu sebevraha
Obloha nad vámi je jako cirkus bílý
motýli vzlétají s vaší šíje
a vaše tělo v této chvíli
má formu srdce ty lstivé křivky zmije
Usnete tiše před stanem a tělo zmizí ve tmě
měsíček zlatýma rukama rozčeřil hladinu
a osud vaší lásky se podobá kletbě
anebo osudu hadímu
22. V. 30.
PŘED SMRTÍ
Cypřiše vzplanuly na břehu oceánu
krvavým plamenem brzy k ránu
Pirátská lodice zbloudila nad tůněmi
z rybářské vesnice zoufale zvoní hranu
vychází měsíc ztmělý
Oh srdce piráte s rukama krvavýma
oh srdce mlčíš už a smrt se dívá
když v těle pálíš jako démant v peci
jenž do prstenu vsazen být má
podoben zrníčku pšenice anebo rudému půlměsíci
Běž rychle do hor milenko má malá
odešlas pokaždé když ve mně umíralas
běž rychle říci supům v oblacích
aby šli sezobat srdce jak proso seté zrána
tak bílí jako když do růží se sype sníh
Je dnes tak smutno nad městem a splavy
hřbitovy voní hnilobou s klavíry flétny hrají
hluboko do nitra rozkoše vpálil se děs
žes místo lásky a rozkoše které se krásné zdály
s obrazy božích muk do tůně kles
Nemám co milovat nemám co zabíjet
jenom snad plamen snů a marných vzpomínek
i stín můj odešel zřítil se chrám
snad musí s rozkoší i bolest pomíjet
pro kterou nebyl jsi sám
Vrátíš se od řeky dva květy rákosu na rukou
člun pluje zpátky po proudu hvězda se potácí nad řekou
Ztrnulost vidím lpět v geysirech očí tvých
na hřbetech kluzkých vln spí smutek s tesknotou
po pláni stín meče tiše se mih
Nemám co milovat nemám co proklíti
nemám se čemu smát hvězdy mne zradily
čekám jen na supy až slétnou z hrotů skal
čekám jen na tebe přelude z písčiny
čekám tu po celé klekání až vyjde slunce tmám
4. ČERVNA
Nad lesem mračna se valí jako roje
sluníčko zamává krvavým praporem
Louka je plna kopretin a všechny byly tvoje
když navraceli jsme se s večerem
Proč vadnou květiny proč sen se končí v tmách
duha se láme v oblacích
Kdo jednou věřit šel a sen ho oklamal
pro bolest víry se nevrací
Nikdy se nevrátit vy bílé kopretiny
raději koukol mít rád
Raději stínem být mezi stíny
potom se uvěří snad
