Alexandr Pech (* 2002) pochází z Děčína. Jeho texty byly publikovány ve Tvaru a Protimluvu, v libereckém Světliku či v zinu pražské komparatistiky Koszina a na webech revue Prostor, časopisu Ink ad. V roce 2022 byl finalistou Literární soutěže Františka Halase, v roce 2023 se stal před pár dny jejím laureátem.
Dále byl oceněn v 19. ročníku Literární soutěže o cenu Filipa Venclíka (2020), Hořovicích Václava Hraběte (2022), Mladé Proseči Terézy Novákové (2022) a Literární soutěži Jana Palacha (2022). Kromě psaní příležitostně překládá z francouzštiny a polštiny, vybrané básně z rukopisného překladu sbírky Którego nie było Rafała Wojaczka vyšly ve Tvaru 11/2023. Žije a studuje v Praze.
Nedělní chvilka poezie.CZ přináší dva básnické cykly Alexandra Pecha, které představil na třetím ročníku 1. libereckého festivalu poezie v říjnu letošního roku. První se jmenuje Doupata po skopčáckejch, druhý Hansiáda.
Doupata po skopčáckejch
Víc líbej zemi
Vlčenec se přihnal na zmrzlých hroudách.
Když proniká vrstvami,
křehká prsť se trhá jako cejcha
a tmavé haldy,
ve kterých hnízdí vyklučenej strach,
se kupí po krajině.
Schovejte mě, jsem vlče
s urousanou mordou čenichající
u prázdných doupat.
Klein Zinken?
Na, dort ist tote Hose.
Sprašové hrudky na rtech.
Vlčenec přelézá vývraty
a rozhrabuje hlušinu
hladovej po kostech.
Schovejte mě,
tvrdé podzoly.
Hansova zkazka
Rostl v tobě
jak mrtvejm nehty.
Prosmýk sem se rozlezlym křoviskem
a za mnou se rozpadal Wittine.
V tědlech
roklinách se kroutěj slizký kořeny
a ptáci se zalykaj,
v tědlech roklinách rajbuju
chalupy, myslim na kokety ze vsi.
Před knajpou sem frajeřil
v mundúru z rajchu, vonělas norou
a já zašeptl.
Za Vrabincem sou v zemi džuzny,
nezakrytý studny, ve kerejch
plavou pijavice velký jak chlap!
Pak sem se našel, skrčenej v písčitý průrvě
sem přetrhával kořeny
jak pupeční šňůry.
Skopčácká modlitba
Vojtěchu Rauerovi
Za naše dny bez šnapsu a huby roztrhané
Za šílenství ve kterym sme mozky zahnízdili
a za naše mrchy který na pustevnách vyly
Za tmu kterous do nás vrazil Pomodli se Pane
A za ksichty mrtvejch co nad náma šejdrem visej
Za haksny a pracky kerejma sme šmuky čmajzli
Za můry co kroužej kolem a vočiska maj zlý
Za rotyku a za naše žvásty Pomodli se
protože dem Za tebou dem po vyvřelym hřbetě
a smrt s náma špiritus si hrdlem prolejvajíc
Pane pomodli se tiše Z našich těl a palic
jak kořeny ze zkroušené země vyrveme tě
Nory
I.
A smrt?
Polknutá křeč vrstvící se
v útrobách. Kam šlápneme, číhají
zapadlé otvory
a pořád nenasytné, pořád dokořán
přivolávají vrstevnice,
které vnikají dovnitř.
Neohrabaná
zemina se tlačí hlouběji pod ohryzek.
II.
Otvory se rozšiřují,
jak rozseté po lesích
hltaj.
Vyhladovělé prohlubně,
do nichž se padá
jako do hrobu.
O smrčinách se říkává,
že jsou v nich nory, které pohlcují těla
a vyplivují kosti.
Klein Zinken
Seš rapl a de z tebe cejtit les,
když spim, skřípu zubama…
Vydrápalas na líbesbríf,
kerej zmiz v kamnech.
V jámách tě vychmátli
hvízdající pasáci
a pod hrubou plachtovinou
odvezli za kopce do otčiny, tadyhlenc
budeš vrčet po cizim,
prvními slovy zaříkávat strnulé dětství.
Já zatim mapuju rujny, tluču na okna
a tajnym grifem lomcuju dveřmi,
zatuchlý kutlochy plenim a do kapes
cpu hadry, kosti po nebožtících.
Zatim dejchám.
Moh bych odepsat,
jen si před hlínou zaskřípej zubama
a ona se vodevře.
XI.
Je nejmokřejší
a hutnými flusanci nalejvá
otevřené hrtany.
Slyšíš?
Spodní vody chmataj po tělech.
Stále jsou do mě zapuštěné
kamenné zdi
oprýskané žíhanými lijáky,
ve spárách skrčenym prstem
nahmátnu zbytky po předcích.
Jejich smrt mě zarůstá
jako slídící končetiny,
do úst rve načichlou hlínu
a šeptá přitom huhňavá zaříkávadla.
Slyšíš?
Mrtví nepřestávaj umírat.
Vlčí
Kotcem zachřestil řetěz,
když ses zjevila.
Padal jsem po kluzkých
potočních šutrech a hledal
omletá znamení, věštil tě
z křečovejch žil.
Sem tě zaklel do neklidnejch tvarů
a přivolávám tě utrejchem
z kozího pysku.
Už neluštim zajíkavé vzkazy
na kožovitejch listech,
nemorduju zaběhnuté čokly,
zvlčenejma packama
hrabu v ulepené jílovité
půdě pelech,
budu tě větřit.
Ještě je čas nastražit pasti.
Ještě je čas
lízat si rány.
Kindheit
Pod černou hrušní
se skrčil jak vychrtlý stín
s roztlučenýma očima.
Mumlání tlumených ozvěn.
Úzkost, která tvrdne,
nepřetržitá svrbící přítomnost
přisátá na kůži.
Opadávání omítky
v opuštěných barácích nesmiřuje,
dřevnatí jazyk
a neřekne.
Připlížil se,
strnul
a civí
očima naruby.
Wittine
A vylejzá z tmavejch hald
vyklučenej strach.
Jsou údery
hrnoucí se do úzkejch krčků.
Zahlcujou.
Ale co. Ale co
si zašiju do žaludku.
Kamení
až k prasknutí.
Neopeřence
skrejváš pod nacucanou chlopní.
Drží se zuby nehty.
Před fotrem sem necek.
Vrátil se zaplevelenej
běsem z přízračný smrti.
Kořalou smejvá chuť chcanek,
těch z narvanejch dobytčáků.
Jsou údery vyrážející dech.
A rozduní se,
ale co, ale co.
Řacha do břicha.
Mordýřská I
A že les byl utopenej v šeru
žuchla ausgerechnet do maléru
Páč byla tma a von čapnul po ní
teďkon na vsi umíráček zvoní
Z fašírky se žádnej nevylíže
zbudou pod Vrabincem smírčí kříže
Pak jednou spal pod smolovym smrkem
Zhaftli ho a zakroutili krkem
A že jeho řbitov neunese
nechali ho válet se v tom lese
Až tam pudeš dej bacha Hans ví že
po nás zbudou jenom smírčí kříže
Hansiáda
Zwei Tannenwurzeln groß und alt unterhalten sich im Wald
Několik let po válce začali přistěhovavší se osadníci v neobývaných kopcích mezi Těchlovicemi a Vitínem potkávati podivného muže. Oděn do těžkého hubertusu pohyboval se tento v blízkosti starých baráků a rumišť zemědělských stavení po vysídlených Němcích, spatřil-li však živou duši, zmizel v neprostupném lesním porostu. Přistěhovalci pokládajíce ho za Němce, který vykázání vyhýbá se, či dokonce za werwolfa, jali se po neznámém pátrati. Napjatá situace se vyostřila poté, co několik místních žen vypovědělo, že je onen opakovaně sledoval při sběru klestí.
[…]
Po několikadenním pátrání těchlovičtí muži objevili podivína skrytého v útrobí jezevčí nory. Byl jimi vytažen a v následné tlačenici ubit. Po čase neřekl nikdo mrtvému jinak než Hans.
(Z tamní kroniky)
Vozka zvočil Kořenářův příplaz
Ukázkovej neřád,
po fotrovi zámora,
po máti kurevskej,
obejvá svoje bláboly.
Přisámbůh, zmerčil jsem ho
za ouplňku, jak se uřehtanej
plazil pod pařezem.
Řikám si: Aha, houžev!
Dupnu po něm, až zahejkal ozvěnou,
a za tři dni a tři noce
se mně kobyla
zalknula vozhřivkou.
Mordýřská II
Je mně ouzko dejchat pod smrkama
Co se támdle prohlubuje Tlama
kerá zhurta hltne Dáš mi vale
až vytrávěj hroudy pod úvalem
Estli eště kousek lesem pudem
zaplakaj si jinší nad osudem
Kam se skrejt dyž kořeny se kroutěj
Majzla nedáš si a zatáhnou tě
pod zem Zbudou zvěsti zbudou slova
a on příde hltnout Kam se skovat
Estli milej pudem eště kousek
díry pod smrkama rozevřou se
Vydřibřich
Kořenem vydřel jí
do břucha klikyháka.
Ze střížav nastříhala
na hastroší vlečku
a vyplašená třeštila po brdech,
huhlala po našem černou vodrhovačku:
Ty můj smutku malej
srdéčko mně zalej
V norách se tvary ješče nejmenujou
a z hloubek ďour tlapy šmátraj
do svatební noci.
A vona pak už zasviněná
plížila se smrčinou
a šálila průrvy, šilhala
po daremnejch hlinkách.
Kořenem vydřel jí
do břucha klikyháka
a vona prej polekaná
v chamradi
porodila hraboše.
Zaříkávadlo I
Vymršťuju se z útrob
a nemýlím se, smrčák
spřáhnutej s prstí
a přifařenej dovnitř.
Ouzkost je srdénko naruby,
hrkne-li nutkání
pokroutit kejhákem,
křením se jako kořínkář.
Pověry si stejskaj,
že chroustám šutří
a tvaruju se po hadrářsku.
Mezi řečma dřevnatím,
a až se utrhnu,
vyžbleptneš moje jméno.
Uřknutí
Zachmuřenej chlume,
by tě šlak přehrabal!
Pod tebou se zřítelnice
svinstvem hemžej.
Kdybych je odhrnula,
rozhučím se jako vichr.
Až černozem zamžourá
a křemenné poryvy křísnou
o sušinu, zachrastí, co si
vylhaly bahnité kuběny
přivábené do těsnot,
a pohledy
zkřehnou za kotlinou,
v níž se smrt natahuje jak budík.
Pak se rozezvoněj slídy
a hlubiny se rozprostřou.
Vejral
Ukazuješ se v náznacích
a našeptáváš:
Očenka napřed prosviť,
než je zatlačíš.
Vyjevím se ti v šifrách plamence.
Odsouzenej k opatrné
očividnosti,
já cejchovanej -
že sem vejral
do uhlů řeřavejch,
kukadla zarostla
mně bělmem.
Zjevenej
Křápu, křivdím, láteřím –
jsem bachorek umřenej.
Je čas rejdit
po zákrutech a cachtat.
Posedlej dušinkama
se srážím jako sedlina
v rmutnejch strouhách.
Oprat hadry dou holky
k vodám, do nichž dejchám,
a mělčiny mámí:
Seš vyhřezlej příboj,
pojďme žíznit
a se svým blouzněním
čeřit hladiny uspanejch.
Zaříkávadlo II
I ty vykořeněnej,
vybafnuls jak vyoraná kost
a po mezích poslals hubana.
Mornou strží mrouskám se,
drmolím: A za ksichty mrtvejch…
Zhmotňuj se z potočních bahnisek,
chlum se do ruměnejch hald.
Vykotlanej je tvůj modroret
a může
vyžvatlat smrt,
která mlaskne jako pocel.
Se rozviř, vykořeněnej,
a roztluč mě na pazdeří.
Líbesbríf
Jsi zjevování.
Zatímco mrzout říjen
zduřel po jeřabince,
v prokřehlým jíní pohledu
dozrávaj ti karlata,
rozháraná pajdavko.
Půjdeš přes slepá kořeniště
a holé svahy,
přes šlejfířské brlohy
ke mně.
Na kahánku tmy
se proťukáš do oken,
a až ráno zapraská
jako vosk,
naleznu na skle
ukrutné obrazce
od nehašených prstů.
Mordýřská III
Vykejchnutý práče co skus brousí
o drť I dušinky zapředou si
z mlžnejch nitek který smutky plašej
I dušinky předou na rubáše
Vohákni se Hansi do mundúru
běs ti do peřiny zastlal můru
Vykrvil řeč kterou nerozproudil
Huhňá potom rozhupuje moudí
když dušinky choděj sbírat klestí
Huhňá zahrabanej na rozcestí
Vohákni se Hansi do mundúru
smrčata už vysvlíkla si kůru
Hansovy vidiny
Naznačuju se k vidění
a vpadnutej do očnic
se mazaně protáčím.
Tě veme na věčnost kořen,
kterej hnízdí pod víčky.
Vyražená slepotiskem
do štvanejch usní
budeš vztekle zrnit
a v pohledech tajemnejch zvířat
se vytřeštíš jako bulva.
Zaříkávadlo III
Šeptanej po končinách
zastře se povídačkou
o jizvách
vylouděnejch na živůtku.
Než se přeřekne,
vyčmuchá pukrle
a přežvejká ouhor.
Jen ho klej,
poblouzní letokruhy,
rozzívá trhliště
a jako zapřená předzvěst
věštěná z prastarejch pařenišť
přelstí svou smrt.