Alexandr Pech: Po nás zbudou jenom smírčí kříže

neděle 29. října 2023

Alexandr Pech (* 2002) pochází z Děčína. Jeho texty byly publikovány ve Tvaru a Protimluvu, v libereckém Světliku či v zinu pražské komparatistiky Koszina a na webech revue Prostor, časopisu Ink ad. V roce 2022 byl finalistou Literární soutěže Františka Halase, v roce 2023 se stal před pár dny jejím laureátem.


Dále byl oceněn v 19. ročníku Literární soutěže o cenu Filipa Venclíka (2020), Hořovicích Václava Hraběte (2022), Mladé Proseči Terézy Novákové (2022) a Literární soutěži Jana Palacha (2022). Kromě psaní příležitostně překládá z francouzštiny a polštiny, vybrané básně z rukopisného překladu sbírky Którego nie było Rafała Wojaczka vyšly ve Tvaru 11/2023. Žije a studuje v Praze.


Nedělní chvilka poezie.CZ přináší dva básnické cykly Alexandra Pecha, které představil na třetím ročníku 1. libereckého festivalu poezie v říjnu letošního roku. První se jmenuje Doupata po skopčáckejch, druhý Hansiáda.















Doupata po skopčáckejch






Víc líbej zemi


Vlčenec se přihnal na zmrzlých hroudách.

Když proniká vrstvami,

křehká prsť se trhá jako cejcha

a tmavé haldy,

ve kterých hnízdí vyklučenej strach,

se kupí po krajině.

Schovejte mě, jsem vlče

s urousanou mordou čenichající

u prázdných doupat. 


Klein Zinken?

Na, dort ist tote Hose.


Sprašové hrudky na rtech. 

Vlčenec přelézá vývraty

a rozhrabuje hlušinu

hladovej po kostech.

Schovejte mě, 

tvrdé podzoly.






Hansova zkazka


Rostl v tobě

jak mrtvejm nehty. 


Prosmýk sem se rozlezlym křoviskem

a za mnou se rozpadal Wittine. 

V tědlech 

roklinách se kroutěj slizký kořeny

a ptáci se zalykaj,

v tědlech roklinách rajbuju

chalupy, myslim na kokety ze vsi.

Před knajpou sem frajeřil

v mundúru z rajchu, vonělas norou

a já zašeptl.


Za Vrabincem sou v zemi džuzny,

nezakrytý studny, ve kerejch

plavou pijavice velký jak chlap!

Pak sem se našel, skrčenej v písčitý průrvě

sem přetrhával kořeny

jak pupeční šňůry.






Skopčácká modlitba 

Vojtěchu Rauerovi 


Za naše dny bez šnapsu a huby roztrhané

Za šílenství ve kterym sme mozky zahnízdili 

a za naše mrchy který na pustevnách vyly

Za tmu kterous do nás vrazil Pomodli se Pane


A za ksichty mrtvejch co nad náma šejdrem visej

Za haksny a pracky kerejma sme šmuky čmajzli 

Za můry co kroužej kolem a vočiska maj zlý

Za rotyku a za naše žvásty Pomodli se 


protože dem Za tebou dem po vyvřelym hřbetě

a smrt s náma špiritus si hrdlem prolejvajíc 

Pane pomodli se tiše Z našich těl a palic

jak kořeny ze zkroušené země vyrveme tě 






Nory


I.

A smrt? 

Polknutá křeč vrstvící se

v útrobách. Kam šlápneme, číhají

zapadlé otvory 

a pořád nenasytné, pořád dokořán

přivolávají vrstevnice,

které vnikají dovnitř.

Neohrabaná

zemina se tlačí hlouběji pod ohryzek.


II.

Otvory se rozšiřují,

jak rozseté po lesích 

hltaj.

Vyhladovělé prohlubně,

do nichž se padá

jako do hrobu.

O smrčinách se říkává,

že jsou v nich nory, které pohlcují těla 

a vyplivují kosti.






Klein Zinken 


Seš rapl a de z tebe cejtit les, 

když spim, skřípu zubama…

Vydrápalas na líbesbríf,

kerej zmiz v kamnech.


V jámách tě vychmátli

hvízdající pasáci 

a pod hrubou plachtovinou

odvezli za kopce do otčiny, tadyhlenc

budeš vrčet po cizim, 

prvními slovy zaříkávat strnulé dětství.

Já zatim mapuju rujny, tluču na okna 

a tajnym grifem lomcuju dveřmi, 

zatuchlý kutlochy plenim a do kapes 

cpu hadry, kosti po nebožtících.

Zatim dejchám.


Moh bych odepsat,

jen si před hlínou zaskřípej zubama

a ona se vodevře. 






XI.


Je nejmokřejší 

a hutnými flusanci nalejvá 

otevřené hrtany. 

Slyšíš?

Spodní vody chmataj po tělech. 


Stále jsou do mě zapuštěné

kamenné zdi 

oprýskané žíhanými lijáky, 

ve spárách skrčenym prstem

nahmátnu zbytky po předcích.

Jejich smrt mě zarůstá

jako slídící končetiny, 

do úst rve načichlou hlínu 

a šeptá přitom huhňavá zaříkávadla.


Slyšíš?

Mrtví nepřestávaj umírat. 






Vlčí 


Kotcem zachřestil řetěz,

když ses zjevila.

Padal jsem po kluzkých

potočních šutrech a hledal 

omletá znamení, věštil tě 

z křečovejch žil.

Sem tě zaklel do neklidnejch tvarů

a přivolávám tě utrejchem 

z kozího pysku. 


Už neluštim zajíkavé vzkazy

na kožovitejch listech,

nemorduju zaběhnuté čokly,

zvlčenejma packama

hrabu v ulepené jílovité 

půdě pelech,

budu tě větřit.

Ještě je čas nastražit pasti.

Ještě je čas 

lízat si rány.






Kindheit


Pod černou hrušní 

se skrčil jak vychrtlý stín

s roztlučenýma očima.

Mumlání tlumených ozvěn.

Úzkost, která tvrdne,

nepřetržitá svrbící přítomnost

přisátá na kůži.


Opadávání omítky

v opuštěných barácích nesmiřuje,

dřevnatí jazyk 

a neřekne.


Připlížil se,

strnul

a civí 

očima naruby. 






Wittine


A vylejzá z tmavejch hald

vyklučenej strach.

Jsou údery

hrnoucí se do úzkejch krčků.

Zahlcujou.

Ale co. Ale co

si zašiju do žaludku.

Kamení

až k prasknutí.


Neopeřence

skrejváš pod nacucanou chlopní. 

Drží se zuby nehty.


Před fotrem sem necek. 

Vrátil se zaplevelenej 

běsem z přízračný smrti.

Kořalou smejvá chuť chcanek,

těch z narvanejch dobytčáků.


Jsou údery vyrážející dech.

A rozduní se,

ale co, ale co.

Řacha do břicha.






Mordýřská I


A že les byl utopenej v šeru

žuchla ausgerechnet do maléru

Páč byla tma a von čapnul po ní

teďkon na vsi umíráček zvoní


Z fašírky se žádnej nevylíže

zbudou pod Vrabincem smírčí kříže


Pak jednou spal pod smolovym smrkem

Zhaftli ho a zakroutili krkem

A že jeho řbitov neunese

nechali ho válet se v tom lese


Až tam pudeš dej bacha Hans ví že

po nás zbudou jenom smírčí kříže






Hansiáda





Zwei Tannenwurzeln groß und alt unterhalten sich im Wald






Několik let po válce začali přistěhovavší se osadníci v neobývaných kopcích mezi Těchlovicemi a Vitínem potkávati podivného muže. Oděn do těžkého hubertusu pohyboval se tento v blízkosti starých baráků a rumišť zemědělských stavení po vysídlených Němcích, spatřil-li však živou duši, zmizel v neprostupném lesním porostu. Přistěhovalci pokládajíce ho za Němce, který vykázání vyhýbá se, či dokonce za werwolfa, jali se po neznámém pátrati. Napjatá situace se vyostřila poté, co několik místních žen vypovědělo, že je onen opakovaně sledoval při sběru klestí. 
[…]  
Po několikadenním pátrání těchlovičtí muži objevili podivína skrytého v útrobí jezevčí nory. Byl jimi vytažen a v následné tlačenici ubit. Po čase neřekl nikdo mrtvému jinak než Hans.
(Z tamní kroniky)






Vozka zvočil Kořenářův příplaz 


Ukázkovej neřád,

po fotrovi zámora, 

po máti kurevskej,

obejvá svoje bláboly. 

Přisámbůh, zmerčil jsem ho

za ouplňku, jak se uřehtanej 

plazil pod pařezem.

Řikám si: Aha, houžev!

Dupnu po něm, až zahejkal ozvěnou,

a za tři dni a tři noce

se mně kobyla 

zalknula vozhřivkou. 






Mordýřská II 


Je mně ouzko dejchat pod smrkama 

Co se támdle prohlubuje Tlama

kerá zhurta hltne Dáš mi vale

až vytrávěj hroudy pod úvalem


Estli eště kousek lesem pudem

zaplakaj si jinší nad osudem


Kam se skrejt dyž kořeny se kroutěj

Majzla nedáš si a zatáhnou tě

pod zem Zbudou zvěsti zbudou slova

a on příde hltnout Kam se skovat


Estli milej pudem eště kousek

díry pod smrkama rozevřou se






Vydřibřich


Kořenem vydřel jí

do břucha klikyháka.

Ze střížav nastříhala

na hastroší vlečku 

a vyplašená třeštila po brdech,

huhlala po našem černou vodrhovačku:

Ty můj smutku malej 

srdéčko mně zalej


V norách se tvary ješče nejmenujou

a z hloubek ďour tlapy šmátraj

do svatební noci. 

A vona pak už zasviněná 

plížila se smrčinou 

a šálila průrvy, šilhala

po daremnejch hlinkách. 


Kořenem vydřel jí

do břucha klikyháka 

a vona prej polekaná

v chamradi 

porodila hraboše. 






Zaříkávadlo I


Vymršťuju se z útrob

a nemýlím se, smrčák 

spřáhnutej s prstí 

a přifařenej dovnitř.

Ouzkost je srdénko naruby,

hrkne-li nutkání

pokroutit kejhákem,

křením se jako kořínkář. 

Pověry si stejskaj, 

že chroustám šutří

a tvaruju se po hadrářsku.

Mezi řečma dřevnatím,

a až se utrhnu,

vyžbleptneš moje jméno.






Uřknutí


Zachmuřenej chlume,

by tě šlak přehrabal!

Pod tebou se zřítelnice 

svinstvem hemžej. 

Kdybych je odhrnula,

rozhučím se jako vichr.


Až černozem zamžourá

a křemenné poryvy křísnou

o sušinu, zachrastí, co si

vylhaly bahnité kuběny 

přivábené do těsnot,

a pohledy 

zkřehnou za kotlinou,

v níž se smrt natahuje jak budík. 


Pak se rozezvoněj slídy

a hlubiny se rozprostřou. 






Vejral 


Ukazuješ se v náznacích

a našeptáváš:

Očenka napřed prosviť,

než je zatlačíš.

Vyjevím se ti v šifrách plamence.


Odsouzenej k opatrné 

očividnosti,

já cejchovanej - 

že sem vejral 

do uhlů řeřavejch,

kukadla zarostla

mně bělmem.






Zjevenej 


Křápu, křivdím, láteřím – 

jsem bachorek umřenej.

Je čas rejdit 

po zákrutech a cachtat.

Posedlej dušinkama

se srážím jako sedlina 

v rmutnejch strouhách.


Oprat hadry dou holky

k vodám, do nichž dejchám,

a mělčiny mámí:

Seš vyhřezlej příboj,

pojďme žíznit 

a se svým blouzněním 

čeřit hladiny uspanejch.






Zaříkávadlo II


I ty vykořeněnej,

vybafnuls jak vyoraná kost

a po mezích poslals hubana.

Mornou strží mrouskám se,

drmolím: A za ksichty mrtvejch…

Zhmotňuj se z potočních bahnisek,

chlum se do ruměnejch hald.

Vykotlanej je tvůj modroret 

a může

vyžvatlat smrt,

která mlaskne jako pocel.

Se rozviř, vykořeněnej,

a roztluč mě na pazdeří. 






Líbesbríf


Jsi zjevování. 

Zatímco mrzout říjen 

zduřel po jeřabince,

v prokřehlým jíní pohledu 

dozrávaj ti karlata,

rozháraná pajdavko.


Půjdeš přes slepá kořeniště

a holé svahy, 

přes šlejfířské brlohy 

ke mně.


Na kahánku tmy

se proťukáš do oken,

a až ráno zapraská 

jako vosk,

naleznu na skle

ukrutné obrazce 

od nehašených prstů.






Mordýřská III


Vykejchnutý práče co skus brousí

o drť I dušinky zapředou si

z mlžnejch nitek který smutky plašej

I dušinky předou na rubáše 


Vohákni se Hansi do mundúru 

běs ti do peřiny zastlal můru


Vykrvil řeč kterou nerozproudil

Huhňá potom rozhupuje moudí

když dušinky choděj sbírat klestí

Huhňá zahrabanej na rozcestí


Vohákni se Hansi do mundúru

smrčata už vysvlíkla si kůru






Hansovy vidiny 


Naznačuju se k vidění

a vpadnutej do očnic

se mazaně protáčím.

Tě veme na věčnost kořen, 

kterej hnízdí pod víčky. 

Vyražená slepotiskem

do štvanejch usní

budeš vztekle zrnit

a v pohledech tajemnejch zvířat

se vytřeštíš jako bulva.






Zaříkávadlo III


Šeptanej po končinách

zastře se povídačkou

o jizvách 

vylouděnejch na živůtku.

Než se přeřekne,

vyčmuchá pukrle 

a přežvejká ouhor.

Jen ho klej, 

poblouzní letokruhy,

rozzívá trhliště

a jako zapřená předzvěst

věštěná z prastarejch pařenišť

přelstí svou smrt.