Držitel Státní ceny za překladatelské dílo (2012) a ceny Magnesia Litera za poezii (2022) Vladimír Mikeš (* 1927) pokračuje i po pětadevadesátce ve svém básnickém deníku. První výbor, jemuž předcházelo sebrané dosavadní básnické dílo ve dvou svazcích (Poemy / Pozdní sběr, 2015), obsahuje texty z let 2015–2018 a pod titulem Odkud to přichází? (2021) jej vydal ostravský Protimluv. Téměř každodenní tvorbu přerušila mozková příhoda, kterou básník utrpěl v srpnu 2021. Po několikaměsíčním pobytu v nemocnici se vrací ke své poetické kronice. Výběr od návratu k psaní po napadení Ukrajiny Ruskem připravil Jonáš Hájek.
(Foto: Dirk Skiba)
Sestra?
Váleček zpresovaného bravčového masa,
z kterého se na poutích ukrajují plátky,
třípatrový drdol na temeni hlavy.
Usmyslila si, že mě bude týrat.
Byla to ona s povidlovou buchtou?
Mám na ni jenom pravici, neposlušnou levici
a bezzubá ústa. Povidla tečou po prstech,
po obličeji. To ste právník? směje se sestra,
pamatujete si nějaké paragrafy? Mluví
jako členka uličního výboru. Nenávidí právníky.
Nejsem právník, zasténám. Tak co ste?
Jak byste jedla vy tu buchtu bezzubými ústy?
Neví. Směje se, čubka. Je stále kolem mne,
sleduje mne pichlavýma očima.
Až k tomu kadění do mísy. Před očima
všech. Nejde mi to. Vrtíte se, kárá mě.
Ne, špatně pode mne podstrčili mísu, já tam
nevidím. Boxuje mě do zad. Nestrkejte do mě,
křičím na ni dvakrát. Když neumíte sedět na míse,
posadí vás na gramo a budou si na vás ukazovat prstem.
A pak se to stalo. Držím se dřevěného ostění postele
a ona mi z něho ruku strhne.
Viděl to někdo? Já vidím, co vidím, a viděl jsem,
co jsem viděl. Ona ví, že o ní vím, že je zlá.
Od té doby děláme, že se nevidíme. Irina, Mariána,
Pavla přicházejí na ranní směnu a radostně
mě zdraví, běží plácnout mi do dlaně. Sestra
přede mě přistrčí lavor s vodou, houkne, myjte se,
a odchází. Proč mě musí koupat, sprchovat zrovna ona?
Sedím na kadicí židli. Kadit lze? ptám se.
Jste v koupelně, ne na záchodě, odsekne.
Jste v koupelně, ne na záchodě, křiknu,
hlas v koupelně duní, trhne sebou, neodpoví,
přece jen si není jistá svou převahou mučitele.
Taky slyší, co to pleská za plentou v sousední kóji.
Máte zarudlé oči, poznamená. To že mi lijete mejdlo
na hlavu. Už drží karafu s mýdlem, že mi poleje temeno hlavy,
a neudělá to. Říkám lékaři,
že bych rád kadil na gramu. A svedete to? ptá se. Terapeutka
přijede s židlí, vyhupuju se na ni, ale je třeba svléknout se donaha,
abych do lejna nenamočil dlouhou košili,
rozprostřít ji na postel a nasoukat se do ní.
Je to vítězství, nikdo na mě neukazuje prstem,
sám se utírám proti dveřím otevřeným na chodbu,
někdy některá ze sester nabídne pomoc. Ani káča
se nesměje, dělá, že židli u mé postele nevidí.
Ve čtvrtek ráno ještě za šera cítím, že něco kutí
v nohách mé postele, „okem svého ducha“ vidím ji,
že bere polštář s kuličkami z umělé hmoty, má mně foukat
na nohy a utíká s ním pryč. Třípatrový drdol poskakuje jí
na hlavě. Chce odnést můj župan, to je můj župan, křiknu na ni včas.
Lekne se a ruce jí klesnou.
A přece nakonec zvítězí. Nedalo se to čekat. Po třech proticovidových
injekcích pozitivní test. Sedím na posteli a ona přibíhá s veselou. Prstíkem
bodá proti mně. Lehnout, lehnout! přikazuje, máte covid.
Přijdou ostatní sestry a ona už cloumá s postelí. Táhne ji pryč. Vesele volá,
nebojte se, jste třikrát očkovanej. Mrcha.
Hodila by se jako bachařka do trestnice, bouchačku na zadku, bičík
v ruce.
6. 12. 2021
Černá skvrna, která bobtná
při každém ohlédnutí, je svědomí,
zastavit se to nedá. Neohlížet se,
ale je to tam stále, za zády. Já ji ani neznal,
sestru Nováka skauta. Co ji přimělo,
že šestkrát proběhla pod oknem
a dívala se nahoru, hormonální jiskření,
zahlédla mě a neuhnula pohledem.
Otevřel jsem okno. Ahoj, jdeš za mnou?
Pojď nahoru. Anebo – nechtělo se od rozdělané práce –
co večer jít do lesa? Byl to podivný rozhovor
s neznámou. Ještě šlo všecko zastavit,
ale ďábel už míchal karty. Chtěla to?
Připravoval les, mýtinu na srubských okrajích,
porostlou řídkým borůvčím, mechem,
zeměžlučí s fialovými kvítky. Ještě šlo všecko
zastavit, sednout na okraj sutiny a hledět do tmy.
Co to děláme, Jano? zeptat se. Ale ďábel naléhal, pokračuj.
Došli jsme na mýtinu, hořká je zeměžluč, žluč země,
pod letními šaty neměla nic, nahé tělo, nebránila se,
nechala sklouznout šaty. Je mi zima, zaprosila, ale bylo už pozdě,
klečela a prosila, už dost! Nešikovné krvesmilstvo
v prachu mýtin na jejím těle dokončit. Vzlykala, oblékla se,
běželi jsme k domovům. Černá skvrna při každém ohlédnutí
se stále rozpíjí. Tolik let.
Příběh tím nekončil. Den nato vypravili jsme se s kumpánem
do Brandýsa a na nádraží jedna z tří dívek byla ona. Nepodívali
jsme se na sebe, dělal jsem, že ji neznám. Má smysl
dnes na kolenou prosit o odpuštění. Na mýtině se zeměžlučí
nebyl jsem už nikdy. Fialová kvítka rostou jenom tam.
8. 12. 2021
Chodím na chodítku, krůček po krůčku,
Jarda říká, že to pude,
chvílemi mě ani nedržel,
deset krůčků ke koupelně a zpátky,
učit se chodit. Myslet na levou nohu,
zdvíhat ji. Kadižidli přivezl Jarda
od doktora Tomka, zítra odveze tu zapůjčenou
do Mýta. Brzo ráno přichází Věra,
než jde do práce, přinese lavor s vodou
na umytí, na kousky nakrájený rohlík
s máslem a medem, čaj, díky, mami, říkám jí.
Dnes k ránu tu byl Jarda, včera jsem ho vzbudil,
když jsem shodil poklop od židle,
dnes v noci jsem se tiše několikrát
vymočil do bažanta vestoje, musím
stáhnout kalhoty od pyžama, kalhotky
s plenou, abych se trefil do toho ptačího
zařízení, kterému se říká bažant. Divné
je to všecko, život obrácený naruby,
napomínat levou nohu, aby šlapala,
ruku, aby se zdvíhala, ale Jarda říká,
že to pude. Bára přijede dnes odpoledne
po službě, v nemocnici mi četla z knihy
Řeč zvířat, než kvůli covidu zakázali návštěvy.
Má ráda zvířata, nejí zvířecí maso
a je to dobrá duše.
15. 12. 2021
Byl jsem za kus masa v nemocnici,
otočit na bok, křikli, smýkli tváří ke zdi,
na druhý bok, strhli tváří zpátky, na břicho,
promnuli řiť žínkou, sprejem pokropili,
otočili na záda, prohnětli pohlaví, mělo
by se to spíš psát s tvrdým y, byly to
mladičké sestry, někdy bratr, ty mladé
chovaly se laskavě, tvrdé byly ty padesátnice,
zvlášť jedna zmíněná s trojitým drdolem
na temeni, obnažen na holou existenci
před nimi ležet jak plátek hověziny, kálet
veřejně, dveře na chodbu byly dokořán,
gramofon, kadicí židle s otvorem místo dýnka,
stál zády k chodbě, bylo třeba sundat dlouhou košili,
aby se nevymáchala v lejnu, nasoukat se na gramofon
a beze studu konat, zadek vystrčit směrem k chodbě
a utřít si řiť. Občas některá z mladších sester
šla kolem a nabídla pomoc. A obléct košili
rozloženou na posteli. Odložte stud, kdo vstupujete.
Být méně než biologická existence Aristotelova.
2. 1. 2022
Sněť se šíří, lékař mu stroze oznámil,
jako by oznamoval změnu počasí,
černé oči za skly v černých obroučkách
jako by neznaly krutost slov,
musí amputovat pravici nad loktem.
Manželka už jede. Co si počne
bez pravé ruky? Má smysl
ještě pokračovat? V Africe malým dětem
z nepřátelského kmene vrahové teroristi
usekávali obě ruce. Když nevykrvácely hned,
jak žily? Chleba do úst si nepodaly. Smrt
nebyla by spásou? Na obecné jezdil k nám
do školy bezruký Frantík, naučil se psát
a malovat prosté obrázky nohama,
na stupínku to předváděl, korunu
na bezrukého Frantíka jsme si z domu
přinesli. Předvedl nám svoji statečnost.
Muž čeká na svoji ženu. Už jí to řekli.
Elektrikář vysokého napětí, a už nikdy
nevyleze na stožár, pravici nepodá, čeká.
3. 1. 2022
Jardo, dals kobylám, volám za Járou,
když mi přišel sdělit, že jde dát
slepicím. Dělá mi opatrovníka
v mé bezmocnosti. Nabádá mě,
abych ani neotvíral podezřelé maily.
Z pošty mi psali, že mi nemohla být doručena
zásilka, neboť nebylo zaplaceno clo 1,10 Kč.
Jarda v tom vidí úskok podvodníků,
neboť on z pošty dostává zprávy na mobil, no jo,
jenže číslo mého mobilu neznají, tak to dělají takhle.
Jarda hluboce pochybuje. Snad se to vysvětlí.
Pošta mi asi veze balíček z Číny, od soudruha Si
s poděkováním, že o něm píšu, jak s naším monarchou
opatrně usrkává pivo na Pražském hradě. Jarda stále
hluboce pochybuje. Však uvidíme. Ani
otvírat to nemám. Život je plný zrad. Jarda
je bývalý řidič kamionů, těch tanků našich silnic, celou
Evropu sjezdil a zná spoustu i košilatých anekdot.
Ani včera, ve středu, pošta s balíčkem nepřijela,
Jarda mi vrátil dvě koruny, jak jinak zaplatit clo
korunu deset halířů. Snad balíček byl opravdu z Číny
a Si chtěl zjistit mé bankovní číslo, to tak,
aby mě, důchodce, připravili o poslední peníz.
Ale divné je mi, jak ví, kde bydlím, a možná taky,
že o žlutém fašismu často i píšu.
27. 1. 2022
Zázračnost smyslů zvěře,
odkud se vzala? motýl uletí
čtyři tisíce kilometrů nad oceánem,
aby se vrátil domů, kde se narodil,
pták dvanáct tisíc kilometrů, ryba
chutná vodu rodné řeky, kterou
opustila jako žmolek nevědomé hmoty.
Nepamatuje se na své trdliště, a přesto
spěje za ním proti proudu, přes jezy,
v jakémsi posvátném zoufalství.
Svět prý zahyne, až lidé vydrancují
hlubiny země, síru, fosfor, uhlí, naftu,
prvky, zahyne žízní, až vyčerpá podzemní
jezera vody, sucho přivodí sucho,
až kapky deště se promění v páru,
když z mraků dopadnou na pás
skleníkových plynů a dopadnou do moře.
Čmelák jde jako obchodní cestující
nejkratší cestou od květu ke květu,
africký mravenec se sluncem po levém boku
počítá kroky v nekonečném písku
a se sluncem po pravém boku vrací se
neomylně k svému domovu v zemi,
ptakopysk nabíjí zobák elektřinou,
důmyslně příroda vynalézá nástroje
dorozumění, zvukovody na bocích ryb,
z neznámých prvků, my jenom žasneme,
jak na to přišla, a dál rabujeme zemi, obdařeni
tajemným mozkem, uspišujeme svoje poslední
pozemské dny. Dnes Rusko vyhlásilo válku
Ukrajině, chtěla je zničit. Běda, i my
jsme u Ruska zapsáni jako nepřátelé,
nevíme, zda se dožijeme konce světa
schouleni ve svém trdlišti.
24. 2. 2022
Jarek je hodný člověk, je můj
terapeut. Přichází po ránu kolem deváté
prohodit pár slov, že dal nebo jde dát
slepicím, dopít kávu. Nechci,
aby začal o Ukrajině, mám toho plnou hlavu,
válka už trvá dvanáct dní, v Rusku
je pod trestem patnácti let nucených prací v gulagu
označovat za válku to nastolování míru, a Jarek začne
nářkem, že začala třetí světová válka,
Putin hrozí jadernými zbraněmi, to Járu zarazím.
A on před dvanáctou ohřeje něco
k snědku, co ráno uvařila Věra. Zapne televizi,
i nějaký mls přinese, ukáže, že si jde dáchnout,
a pak přijde večer nastavit audioknihu.
Tak spolu dobře vycházíme. Je členem
dobrovolných hasičů, ve čtvrtek večer
se scházejí v hasičárně, udělá dvě tři piva,
šenk je v kamrlíku za stříkačkou, pokecají,
snad odtamtud přinese Jára pár příběhů,
nad některými zůstane až rozum stát. Tak
muž přijde do krámu a shání tašku, která by unesla šest tun.
Takovou nemáme, říká prodavačka, a nač ji potřebujete?
Čekám meteor, říká zákazník. To je všechno.
Asi tam něco schází, ale co?
Připomíná to Vojtu, toho herce z Národního, co lámal
anekdoty přes koleno. Připomnělo to
vystoupení hasičů v Pelinách roku 2014
při stém výročí hospodářské výstavy,
která skončila vyhlášením mobilizace. Hasiči
v Pelinách předvedli zásah při požáru,
vyrobili z lepenky a papíru atrapu rodinného domku,
ale zapálili ho příliš brzy, a než smontovali hadice,
domeček shořel do základů, hasili jenom ohořelé latě.
Je třeba vědět předem,
kdy vypukne požár.
Jarek má ve skříni hasičskou uniformu, ale na schůzky chodí
v civilu, i na páteční výroční schůzi půjde ve svých šatech.
Těžko chodí, otéká mu noha
po operaci žil, byl šoférem velkotonážních vozů, desítky
cigaret vykouřil za nočních
osamělých jízd. Říkám mu, Járo, nekuř.