Vladimír Mikeš: Byl jsem za kus masa v nemocnici

neděle 28. května 2023

Držitel Státní ceny za překladatelské dílo (2012) a ceny Magnesia Litera za poezii (2022) Vladimír Mikeš (* 1927) pokračuje i po pětadevadesátce ve svém básnickém deníku. První výbor, jemuž předcházelo sebrané dosavadní básnické dílo ve dvou svazcích (Poemy / Pozdní sběr, 2015), obsahuje texty z let 2015–2018 a pod titulem Odkud to přichází? (2021) jej vydal ostravský Protimluv. Téměř každodenní tvorbu přerušila mozková příhoda, kterou básník utrpěl v srpnu 2021. Po několikaměsíčním pobytu v nemocnici se vrací ke své poetické kronice. Výběr od návratu k psaní po napadení Ukrajiny Ruskem připravil Jonáš Hájek.


(Foto: Dirk Skiba)

















Sestra?

Váleček zpresovaného bravčového masa,

z kterého se na poutích ukrajují plátky,

třípatrový drdol na temeni hlavy.

Usmyslila si, že mě bude týrat.

Byla to ona s povidlovou buchtou?

Mám na ni jenom pravici, neposlušnou levici

a bezzubá ústa. Povidla tečou po prstech,

po obličeji. To ste právník? směje se sestra,

pamatujete si nějaké paragrafy? Mluví

jako členka uličního výboru. Nenávidí právníky.

Nejsem právník, zasténám. Tak co ste?

Jak byste jedla vy tu buchtu bezzubými ústy?

Neví. Směje se, čubka. Je stále kolem mne,

sleduje mne pichlavýma očima.

Až k tomu kadění do mísy. Před očima

všech. Nejde mi to. Vrtíte se, kárá mě.

Ne, špatně pode mne podstrčili mísu, já tam

nevidím. Boxuje mě do zad. Nestrkejte do mě,

křičím na ni dvakrát. Když neumíte sedět na míse,

posadí vás na gramo a budou si na vás ukazovat prstem.

A pak se to stalo. Držím se dřevěného ostění postele

a ona mi z něho ruku strhne.

Viděl to někdo? Já vidím, co vidím, a viděl jsem,

co jsem viděl. Ona ví, že o ní vím, že je zlá.

Od té doby děláme, že se nevidíme. Irina, Mariána,

Pavla přicházejí na ranní směnu a radostně

mě zdraví, běží plácnout mi do dlaně. Sestra

přede mě přistrčí lavor s vodou, houkne, myjte se,

a odchází. Proč mě musí koupat, sprchovat zrovna ona?

Sedím na kadicí židli. Kadit lze? ptám se.

Jste v koupelně, ne na záchodě, odsekne.

Jste v koupelně, ne na záchodě, křiknu,

hlas v koupelně duní, trhne sebou, neodpoví,

přece jen si není jistá svou převahou mučitele.

Taky slyší, co to pleská za plentou v sousední kóji.

Máte zarudlé oči, poznamená. To že mi lijete mejdlo

na hlavu. Už drží karafu s mýdlem, že mi poleje temeno hlavy,

a neudělá to. Říkám lékaři,

že bych rád kadil na gramu. A svedete to? ptá se. Terapeutka

přijede s židlí, vyhupuju se na ni, ale je třeba svléknout se donaha,

abych do lejna nenamočil dlouhou košili,

rozprostřít ji na postel a nasoukat se do ní.

Je to vítězství, nikdo na mě neukazuje prstem,

sám se utírám proti dveřím otevřeným na chodbu,

někdy některá ze sester nabídne pomoc. Ani káča

se nesměje, dělá, že židli u mé postele nevidí.

Ve čtvrtek ráno ještě za šera cítím, že něco kutí

v nohách mé postele, „okem svého ducha“ vidím ji,

že bere polštář s kuličkami z umělé hmoty, má mně foukat

na nohy a utíká s ním pryč. Třípatrový drdol poskakuje jí

na hlavě. Chce odnést můj župan, to je můj župan, křiknu na ni včas.

Lekne se a ruce jí klesnou.

A přece nakonec zvítězí. Nedalo se to čekat. Po třech proticovidových

injekcích pozitivní test. Sedím na posteli a ona přibíhá s veselou. Prstíkem

bodá proti mně. Lehnout, lehnout! přikazuje, máte covid.

Přijdou ostatní sestry a ona už cloumá s postelí. Táhne ji pryč. Vesele volá,

nebojte se, jste třikrát očkovanej. Mrcha.

Hodila by se jako bachařka do trestnice, bouchačku na zadku, bičík

v ruce.


6. 12. 2021








Černá skvrna, která bobtná

při každém ohlédnutí, je svědomí,

zastavit se to nedá. Neohlížet se,

ale je to tam stále, za zády. Já ji ani neznal,

sestru Nováka skauta. Co ji přimělo,

že šestkrát proběhla pod oknem

a dívala se nahoru, hormonální jiskření,

zahlédla mě a neuhnula pohledem.

Otevřel jsem okno. Ahoj, jdeš za mnou?

Pojď nahoru. Anebo – nechtělo se od rozdělané práce –

co večer jít do lesa? Byl to podivný rozhovor

s neznámou. Ještě šlo všecko zastavit,

ale ďábel už míchal karty. Chtěla to?

Připravoval les, mýtinu na srubských okrajích,

porostlou řídkým borůvčím, mechem,

zeměžlučí s fialovými kvítky. Ještě šlo všecko

zastavit, sednout na okraj sutiny a hledět do tmy.

Co to děláme, Jano? zeptat se. Ale ďábel naléhal, pokračuj.

Došli jsme na mýtinu, hořká je zeměžluč, žluč země,

pod letními šaty neměla nic, nahé tělo, nebránila se,

nechala sklouznout šaty. Je mi zima, zaprosila, ale bylo už pozdě,

klečela a prosila, už dost! Nešikovné krvesmilstvo

v prachu mýtin na jejím těle dokončit. Vzlykala, oblékla se,

běželi jsme k domovům. Černá skvrna při každém ohlédnutí

se stále rozpíjí. Tolik let.

Příběh tím nekončil. Den nato vypravili jsme se s kumpánem 

do Brandýsa a na nádraží jedna z tří dívek byla ona. Nepodívali

jsme se na sebe, dělal jsem, že ji neznám. Má smysl

dnes na kolenou prosit o odpuštění. Na mýtině se zeměžlučí

nebyl jsem už nikdy. Fialová kvítka rostou jenom tam.


8. 12. 2021








Chodím na chodítku, krůček po krůčku,

Jarda říká, že to pude,

chvílemi mě ani nedržel,

deset krůčků ke koupelně a zpátky,

učit se chodit. Myslet na levou nohu,

zdvíhat ji. Kadižidli přivezl Jarda

od doktora Tomka, zítra odveze tu zapůjčenou

do Mýta. Brzo ráno přichází Věra,

než jde do práce, přinese lavor s vodou

na umytí, na kousky nakrájený rohlík

s máslem a medem, čaj, díky, mami, říkám jí.

Dnes k ránu tu byl Jarda, včera jsem ho vzbudil,

když jsem shodil poklop od židle,

dnes v noci jsem se tiše několikrát

vymočil do bažanta vestoje, musím

stáhnout kalhoty od pyžama, kalhotky

s plenou, abych se trefil do toho ptačího

zařízení, kterému se říká bažant. Divné

je to všecko, život obrácený naruby,

napomínat levou nohu, aby šlapala,

ruku, aby se zdvíhala, ale Jarda říká,

že to pude. Bára přijede dnes odpoledne

po službě, v nemocnici mi četla z knihy

Řeč zvířat, než kvůli covidu zakázali návštěvy.

Má ráda zvířata, nejí zvířecí maso

a je to dobrá duše.


15. 12. 2021








Byl jsem za kus masa v nemocnici,

otočit na bok, křikli, smýkli tváří ke zdi,

na druhý bok, strhli tváří zpátky, na břicho,

promnuli řiť žínkou, sprejem pokropili,

otočili na záda, prohnětli pohlaví, mělo

by se to spíš psát s tvrdým y, byly to

mladičké sestry, někdy bratr, ty mladé

chovaly se laskavě, tvrdé byly ty padesátnice,

zvlášť jedna zmíněná s trojitým drdolem

na temeni, obnažen na holou existenci

před nimi ležet jak plátek hověziny, kálet

veřejně, dveře na chodbu byly dokořán,

gramofon, kadicí židle s otvorem místo dýnka,

stál zády k chodbě, bylo třeba sundat dlouhou košili,

aby se nevymáchala v lejnu, nasoukat se na gramofon

a beze studu konat, zadek vystrčit směrem k chodbě

a utřít si řiť. Občas některá z mladších sester

šla kolem a nabídla pomoc. A obléct košili

rozloženou na posteli. Odložte stud, kdo vstupujete.

Být méně než biologická existence Aristotelova.


2. 1. 2022








Sněť se šíří, lékař mu stroze oznámil,

jako by oznamoval změnu počasí,

černé oči za skly v černých obroučkách

jako by neznaly krutost slov,

musí amputovat pravici nad loktem.

Manželka už jede. Co si počne

bez pravé ruky? Má smysl

ještě pokračovat? V Africe malým dětem

z nepřátelského kmene vrahové teroristi

usekávali obě ruce. Když nevykrvácely hned,

jak žily? Chleba do úst si nepodaly. Smrt

nebyla by spásou? Na obecné jezdil k nám

do školy bezruký Frantík, naučil se psát

a malovat prosté obrázky nohama,

na stupínku to předváděl, korunu

na bezrukého Frantíka jsme si z domu

přinesli. Předvedl nám svoji statečnost.

Muž čeká na svoji ženu. Už jí to řekli.

Elektrikář vysokého napětí, a už nikdy

nevyleze na stožár, pravici nepodá, čeká.


3. 1. 2022








Jardo, dals kobylám, volám za Járou,

když mi přišel sdělit, že jde dát

slepicím. Dělá mi opatrovníka

v mé bezmocnosti. Nabádá mě,

abych ani neotvíral podezřelé maily.

Z pošty mi psali, že mi nemohla být doručena

zásilka, neboť nebylo zaplaceno clo 1,10 Kč.

Jarda v tom vidí úskok podvodníků,

neboť on z pošty dostává zprávy na mobil, no jo,

jenže číslo mého mobilu neznají, tak to dělají takhle.

Jarda hluboce pochybuje. Snad se to vysvětlí.

Pošta mi asi veze balíček z Číny, od soudruha Si

s poděkováním, že o něm píšu, jak s naším monarchou

opatrně usrkává pivo na Pražském hradě. Jarda stále

hluboce pochybuje. Však uvidíme. Ani

otvírat to nemám. Život je plný zrad. Jarda

je bývalý řidič kamionů, těch tanků našich silnic, celou

Evropu sjezdil a zná spoustu i košilatých anekdot.

Ani včera, ve středu, pošta s balíčkem nepřijela,

Jarda mi vrátil dvě koruny, jak jinak zaplatit clo

korunu deset halířů. Snad balíček byl opravdu z Číny

a Si chtěl zjistit mé bankovní číslo, to tak,

aby mě, důchodce, připravili o poslední peníz.

Ale divné je mi, jak ví, kde bydlím, a možná taky,

že o žlutém fašismu často i píšu.


27. 1. 2022








Zázračnost smyslů zvěře,

odkud se vzala? motýl uletí

čtyři tisíce kilometrů nad oceánem,

aby se vrátil domů, kde se narodil,

pták dvanáct tisíc kilometrů, ryba

chutná vodu rodné řeky, kterou

opustila jako žmolek nevědomé hmoty.

Nepamatuje se na své trdliště, a přesto

spěje za ním proti proudu, přes jezy,

v jakémsi posvátném zoufalství.

Svět prý zahyne, až lidé vydrancují

hlubiny země, síru, fosfor, uhlí, naftu,

prvky, zahyne žízní, až vyčerpá podzemní

jezera vody, sucho přivodí sucho,

až kapky deště se promění v páru,

když z mraků dopadnou na pás

skleníkových plynů a dopadnou do moře.

Čmelák jde jako obchodní cestující

nejkratší cestou od květu ke květu,

africký mravenec se sluncem po levém boku

počítá kroky v nekonečném písku

a se sluncem po pravém boku vrací se

neomylně k svému domovu v zemi,

ptakopysk nabíjí zobák elektřinou,

důmyslně příroda vynalézá nástroje

dorozumění, zvukovody na bocích ryb,

z neznámých prvků, my jenom žasneme,

jak na to přišla, a dál rabujeme zemi, obdařeni

tajemným mozkem, uspišujeme svoje poslední

pozemské dny. Dnes Rusko vyhlásilo válku

Ukrajině, chtěla je zničit. Běda, i my

jsme u Ruska zapsáni jako nepřátelé,

nevíme, zda se dožijeme konce světa

schouleni ve svém trdlišti.


24. 2. 2022








Jarek je hodný člověk, je můj

terapeut. Přichází po ránu kolem deváté

prohodit pár slov, že dal nebo jde dát

slepicím, dopít kávu. Nechci,

aby začal o Ukrajině, mám toho plnou hlavu,

válka už trvá dvanáct dní, v Rusku

je pod trestem patnácti let nucených prací v gulagu

označovat za válku to nastolování míru, a Jarek začne

nářkem, že začala třetí světová válka,

Putin hrozí jadernými zbraněmi, to Járu zarazím.

A on před dvanáctou ohřeje něco

k snědku, co ráno uvařila Věra. Zapne televizi,

i nějaký mls přinese, ukáže, že si jde dáchnout,

a pak přijde večer nastavit audioknihu.

Tak spolu dobře vycházíme. Je členem

dobrovolných hasičů, ve čtvrtek večer

se scházejí v hasičárně, udělá dvě tři piva,

šenk je v kamrlíku za stříkačkou, pokecají,

snad odtamtud přinese Jára pár příběhů,

nad některými zůstane až rozum stát. Tak

muž přijde do krámu a shání tašku, která by unesla šest tun.

Takovou nemáme, říká prodavačka, a nač ji potřebujete?

Čekám meteor, říká zákazník. To je všechno.

Asi tam něco schází, ale co?

Připomíná to Vojtu, toho herce z Národního, co lámal

anekdoty přes koleno. Připomnělo to

vystoupení hasičů v Pelinách roku 2014

při stém výročí hospodářské výstavy,

která skončila vyhlášením mobilizace. Hasiči

v Pelinách předvedli zásah při požáru,

vyrobili z lepenky a papíru atrapu rodinného domku,

ale zapálili ho příliš brzy, a než smontovali hadice,

domeček shořel do základů, hasili jenom ohořelé latě.

Je třeba vědět předem,

kdy vypukne požár.

Jarek má ve skříni hasičskou uniformu, ale na schůzky chodí

v civilu, i na páteční výroční schůzi půjde ve svých šatech.

Těžko chodí, otéká mu noha

po operaci žil, byl šoférem velkotonážních vozů, desítky

cigaret vykouřil za nočních

osamělých jízd. Říkám mu, Járo, nekuř.


9. 3. 2022