J. H. Kalif (* 1977) se narodil a žije v Děčíně. Absolvoval střední elektrotechnickou školu a VOŠ stavební – obor železniční stavitelství. V současnosti je zaměstnaný jako stavbyvedoucí. V roce 1998 založil s F. Řezníčkem a D. Ruppem Literární spolek Houby s woctem. Spolu s F. Řezníčkem je vydavatelem soukromých tisků v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Publikoval například v Psím víně, Welesu, Pandoře, Dobré adrese, H_aluzi, Tvaru, Hostu a almanaších Pět let, Město D (oba Městská knihovna Děčín). Je zastoupen ve výběru Nejlepší české básně 2014 (Host, 2014). Knižně vydal sbírky Norkova (Městská knihovna Děčín 2005, v edici Nomisterion) a Ve sportce je 78 milionů (Perplex 2017).
(Foto: Honza Walda Valík)
Jako hledat meč v kupce chaluh
Nechal jsem si vyrobit meče.
Dvanáct krásných mečů.
A když mi přišli, uložil jsem je
do skříňky vedle televize v obýváku,
připomínající noční stolek.
A pak se to stalo:
jeden z těch nejhezčích,
možná vůbec nejpodařenější z mečů,
někdo, a není v právu gentlemana jmenovat,
odnesl na kamenitou pláž severního moře.
Ale k večeru přitáhl tajfun a zvedl hladinu
a ten meč, meč z damašku,
tam někde zůstal.
A to mě společně s tím,
že mi ti Poláci,
kteří ty meče vyráběli,
poslali namísto 12 jen 10 mečů,
dost naštvalo.
A když voda opadla,
odmítl onen výtečník
jít se mnou ten damaškový meč hledat.
Sedím teď na schodech paneláku
zavazuji si boty
a pěním:
co když ho v chaluhách nenajdu?
Pěním jako moře,
ke kterému mířím.
Naše kočka
Poulí oči, těká z kytky na obraz,
z rohu do kouta,
uši jako radary.
Když se jí dívám do očí, vím,
že někde tají zahrádku,
kde chová vlčí děti v záplůtcích
z mladých kukuřic
a opeřené lišky.
Naše kočka
občas spadne z topení.
Když se jí dívám do očí, vím,
že někde tají zahrádku a v ní jezírko.
A nad hladinou ranních mlh
na provázcích z pavučin
venčí ospalé neonky.
Filmová
Potkani jsou vypuštěni,
puch moči rozprášen
a umělý déšť bičuje iluzi zapadlé ulice.
Tlumená světla, klapka a...
Když já tomu rejžo nerozumim!
sebere odvahu herečka.
Stop!
ty tomu nemusíš rozumět,
stačí, že tomu rozumí Džorč!
Potkani, déšť, světla, smrad, klapka a...
No, já tomu taky nerozumim,
říká Džorž
Ty tomu ale taky nemusíš rozumět,
prostě to řekni!
Potkani, déšť, světla, puch, klapka a...
„Než ti tenhle kuchyňskej nůž
proženu břichem,
chci vědět proč?!“
Až se sluncem se hory sejdou
Už zas je měsíc nedočkavý
až se sluncem se hory sejdou.
A hluboko v údolí
vysychá vážka na prašné cestě.
Snad přitlačená k zemi deštěm?
Snad ubodaná sršni.
Ale to jsou sršni psí,
ty na člověka nejdou.
Když není o čem psát I
(dneska si do diktafonu namlouvám
už jen to, že jsem básník)
Našel jsem po ránu
ve vaně šupinu.
Ach pýcho marnivá
i taková kravina
vzbudí ten pocit,
co řekne: básníku, ach!
právě jsi procit.
Když není o čem psát II
(volání múz)
Volaly mě múzy,
volaly mě ven.
Já však neposlech.
Volaly mě múzy dovnitř
a já pln hrůzy,
že už uvnitř přeci jsem,
zalil jsem si uši
jahodovým sirupem.
Když není o čem psát III
(ve studni)
Večer jsem si z nudy
uzíval nudli,
upletl z ní lano
a spustil se do studny.
Na dno.
Když není o čem psát IV
(les)
Vošoustník les zase se páří
na očích všem.
Kdyby aspoň máj,
ale ono září
a všude už podzimu šlem.
Pořád něco má
(ale mějte mu to za zlé)
Dnes musí zase z práce dřív,
neboť mamince jeho ženy
už praskla voda.
A kdo by vodu ohříval a podával utěrky?
A vůbec, kdyby nastaly nějaké komplikace,
aby byl k ruce.
Protože když nebude Jiřinka,
nebudou ani jeho děti a on zůstane nadosmrti sám
a pravděpodobně se, alespoň tak to říkal, uchlastá.
Stříhal jsem vlky
Termín střiže volíme dle
stáří, bahnění, zdraví a plemene vlků.
Vlci musí být
suší, lační a bez obojků
sehnáni v ohradě.
Vlci se stříhají
v suchém a čistém prostředí,
za světla a bez průvanu.
Stříhal jsem vlky
a jabloň ještě v polospánku
špitla Stříhej
a nech si ty plky.
Křepelky
Kdy zase budou nadívané křepelky?
Ptají se lidé. Už po kolikáté?
Ach, křepelky!
Mají moc rdousit žal,
vyhlazovat vrásky
a vracet světlo do šedého zákalu očí.
A dnes ráno konečně kdosi
z prachu vzdouvaného větrem vyběhl:
Dnes! Dnes nastal den křepelek!
A sladké slunce vyšlo.
I ten vítr lahodně chutnal
rozpouštěje se na jazyku.
A když člověk rozkmital paži,
natočil si cukrovou vatu.
Dnes konečně
na každém talíři nadívané křepelky!
Pak jsem spatřil na obzoru holuba.
A na obrubě kašny a střechách kolem.
Již dlouho mně jímá podezření,
však sláva je to tak veliká,
že raději mlčím.
Vlčice
Přišel jsem do kuchyně,
kde se motal táta.
Všude byly poházené utěrky,
rozbil flašku slivovice.
Cítil se hloupě,
jako vždycky,
když se mu něco nepovede.
Řekl jen:
měl bych ty litrovky
rozlít do menších flašek.
Pak jsem si namočil ponožku i já,
jak jsem mu pomáhal uklízet.
Kolem nás najednou
prosvištěl vlak.
Řekl jsem:
za oknem byla vlčice.
Ale možná se jen odněkud
vracela sestra nebo žena.
Kdo by si to pamatoval?
Jezdíval k nám do koloniálu
pro mouku, okurky, med, koření i tabák.
A o jizvě, která se mu táhla přes čelo na tvář,
vyprávěl pokaždé jinou historku.
Co na tom,
jizva jako možnost.
V naší obci, říkával,
když se někdy trochu zdržel,
jsem zubařem, kovářem,
učitelem, pastýřem i starostou.
A pozval mne na návštěvu.
Po čase jsem skutečně zavítal.
A na dně údolí,
uprostřed lesů a skal,
našel jedno stavení
a v něm jednoho zjizveného muže.
Navečer
Smykem se ohlíží roztřesení psi,
prázdným souprstím,
bezžilnou paží hlazeni,
bezkostnou tmou.
Dveře hvízdnou,
hlavy se otočí:
Ale jo, viděli ho:
tady u toho stolu seděl,
na hajzlech myl si nohy
tak ješte před hodinou.
Pak spatřili ho
jak mrazivou tříští trav
vyhejbá se ostrovům sněhu
k lesu někam, bůhvíkam.
Když vítr přinese jeho jméno odkudsi
Vlkodlaň!
záblesk z očí chlad pastí osvítí.
A ve smyčkách pod hospodou
mluvící srna vychládá.
V přístavu na severu světa
rybáři ostřími nožů ryby svlékají
na uslintaných stolech.
Na jednom takovém právě usnul
a krajky rybích výdechů
svým chrápáním potrhává.
V přístavu na severní hraně světa
krysy si podpaží šupinami
spadanými do přítmí stolu holí
a jikrami zdobí se,
ale zkus pohladit mořského vlka!
V dlani ti zůstane
chrchel naježených chlupů.
Spícímu rybáři sen se vrací:
Míří k majáku,
a na jeho vrcholu otáčí se
hlava Medúzy. Do daleka
ulpívá pohledem.
V přístavu na severu světa
deštěm uspávaný čas zkameněl
a krysy si šupinami podřezávají hrdla.
Dnes pln odvahy
vystoupal až na vrchol
a na okamžik se probudil.
Jak sklouzl se stolu
a ledabyle smetený nůž
mu projel nádechem.
V severním přístavu
každou noc i každý den.