Mircea Dan Duta
Dotek možná i ruky
Po nehodě jsem zůstal téměř ochrnutý.
Ovšem ne úplně.
Třeba dýchat a slyšet jsem ještě schopen
a hýbat očima také.
Manželka chodí po nemocničním pokoji,
kde ležím,
jako lvice v kleci jiného zvířete.
Je hrozně nasraná.
Drží totiž v ruce závěť, v níž je uvedeno,
že dědičkou mého veškerého majetku bude ona,
nikoli bývalá manželka a její bastardi
(ne že by toho bylo kdo ví kolik, ale přece jen),
a kterou jsem dosud nestihnul podepsat
a kvůli ochrnutí nejspíš také jen tak nepodepíšu.
Manželka tou závětí nervózně mává,
vyčítá mi, že jsem spoustu věcí
začal, avšak nikdy nic nedokončil.
Třeba dokud jsem ještě byl schopen se hýbat,
horko těžko jsem sice závěť sepsal,
avšak nestačil jsem ji podepsat.
Dokonce ani nehoda se mi pořádně nezdařila:
jsem sice skoro celý ochrnutý,
ale přece jen naživu.
Každý skutečný muž by za takových podmínek
určitě
laskavě
a hlavně definitivně
chcípnul.
Na manželčino žvanění pochopitelně nereaguju.
Mimochodem jsem moc nereagoval,
ani když jsem byl toho
formálně,
zdravotně,
úředně,
právně
a organicky
schopen.
Jen jsem ze sebe tu a tam vydal nějaké
slůvko, pořádnou větu však žádnou.
(No jo, moje lásko, máš pravdu,
to je další věc, kterou jsem
začal a nikdy nedokončil.)
A tak co bych reagoval teď?
Totiž to mrzák vůbec nemá v popisu práce.
Ovšem Max von Sydow měl v tom filmu pravdu:
jako paralytik se přece jen těším i určitým výhodám:
smím se posrat jako malé dítě
a stejně jako malému dítěti mi potom musejí
umýt prdel.
Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne.
Brzy přijde sestra.
Každý den o půl páté mi umývá celé tělo.
Mám ještě 35 minut na to,
abych vykakal všechno, co do mě
od božího rána cpali různými
hadičkami a infuzemi.
Jako každý den
mi sestra bude nadávat do hnusných hajzlů
a do smradlavých mrtvol.
Tak ať. Koneckonců
je mladá a moc pěkná.
Umýváním mrtvých a umírajících
se tato zajímavá postavička,
v minulosti tanečnice a prostitutka
a současně studentka medicíny,
totiž živí.
Pokaždé, když mě otáčí na břicho,
aby mi mohla vyčistit zadnici od celodenních sraček,
se mě chtě nechtě dotýká
svými pevnými kulatými ňadry
a já se pokaždé mezi ty její kozy
ihned a s chutí udělám.
(Jak jsem už uvedl, některé malé části
mého paralyzovaného těla
úplně ochrnuté nejsou.)
Tím samozřejmě sestřin bujný výstřih,
bílý plášť a černou podprsenku
ušpiním svou odpornou
lepkavou šťávou,
ale při veškeré špíně,
s kterou si musí umývačka mrtvol poradit,
se to už ani nepočítá.
Nikdy v životě
na to moje tlusté, smrduté a hnusné tělo
tak dlouho a intimně taková kočka nesahala.
A z toho se budu těšit až do samého,
podle lékařů ne tak brzkého
(a pro všechny ostatní zoufale vzdáleného)
konce svého zasraného a zbytečného života.
Najednou cítím určitý tlak v břiše,
soustředím se,
ze všech skrovných sil, co mrzákovi zbývají,
zatlačím – no a sláva!
Všechno jsem vykakal!
Tedy milá manželko,
jednou v životě jsem
něco dotáhl do dobrého konce,
jak jsi mě tolikrát poučovala.
Polepšil jsem se, viď?
Už se na svou svůdnou umývačku mrtvol
nadšeně těším!
S ní budu totiž každý den
všechno
dotahovat do dobrého
konce svého života.