Eva Mišíková (* 1961 v Káhiře) je básnířka, textařka, překladatelka a profesorka francouzštiny.
Vystudovala FFUK - obor překladatelství - francouzština, ruština. V letech 1980–90 působila v hudebních a divadelních skupinách spíše "podzemního" charakteru (např. Noc pod ubrusem, Dybbuk, Hudba Praha, Skuhrohra), později jako redaktorka (Český rozhlas - literární vysílání, deník Metropolitan a Telegraf). Po roce 1990 organizovala české kulturní festivaly ve Francii a tamtéž se zúčastnila i jazykových a pracovních stáží.
Pracovala mimo jiné v občanském sdružení Audabiac (dětské domovy a umělecké dílny), spolupracuje s Francouzským institutem v Praze, nyní vyučuje francouzštinu na pražském gymnáziu.
Její dosavadní básnické sbírky Civilizování půd, Soutěsky a Vešel jsou souborem lyrických reflexí pocitů z krajiny a lidských setkání. Zrcadlí radost z nahodilých okamžiků a z prostoty obyčejného dění, jež vnímá zjitřenými smysly ženské duše. V každém zobrazeném detailu, v každém přírodním tvaru vnímá příběhy a nabírá z nich vzkazy pro své vlastní poselství v obrazném jazyce s neochvějnou vírou v moc slova: "I kdyby z vyschlých koryt stoupal jen pláč …pak zbylo by tu slovo, s ním i dotek…“ Inspirací jsou pro ni cesty do mnoha zemí evropských i mimoevropských, neméně významné bohatství ale nachází i ve své domovině, v Praze i v bezprostřední blízkosti svého bydliště na Letné.
Rozhovor s Evou Mišíkovou o kulturním podhoubí sedmdesátých a osmdesátých let, umělecké spolupráci s manželem Vladimírem či důvodech, proč "se píší básně", si můžete přečíst zde: "Nemám dojem, že by básně vycházely z módy. Ony asi jen nekonkurují jinému prožívání poetična. A není to zřejmě ani v jejich povaze. Básně se dál píší a čtou, vydávají nebo nevydávají a možná si hledají jinou, méně viditelnou, ale o to důstojnější cestu k lidským duším a srdcím."
Foto: Petr Kulhánek
Muž a podzim
Hloubavá mysl, přemítání, komorní skladba pod kůží
lebeční kost opírá o kmen, po jiném svazku netouží.
Vyhlíží soumrak, dechovku, pak závozníka s fůrou sena
do mlhy vytroubil svůj stesk, sedá si k cestě na polena.
Je ještě brzo, volá do tmy, já nemyslel jsem na zimu.
Ptáci zobou, co podzim nadělil a v zahradách se pálí listí,
vdechuje kouř, přivírá oči a po paměti dýchá svět.
Až déšť rozmáčí jeho stopy, zas‘ podiví se, naposled…
Určitý odliv
Plují tu kolem nás
bárky s ustřelenou přídí,
z třísek zející otvory,
pásovci,
úhoři všech dob,
centy,
pusté hlavy z vesmíru,
drachmy,
blány jednookých po zákroku.
Neúnavní brusiči korálů
sledují tep
krajních měst
daň za to, že nestihli
opustit svého boha,
královský pohlavek
za promrhané stáří,
sítě a příboj.
Sedíme sami hlavu krásnější
tlučeme na žebřiňák.
I nigerijští bojovníci
se umí pýřit,
na bílých koních
vracejí každá vpich,
vzácné čelenky
vzácným ptákům.
Řeka
Tvá láska je jak řeka,
zrána chlad její sevře Tě,
pak vytryskne vše bdělé,
v poledne objímá a hřeje,
v noci proradná i teskná bývá,
skrývá se pod kamenem
hbitá a mlčenlivá ryba.
I kdyby
I kdyby ohlásili padající nebe,
poslední krůpěj rosy pozřela by šelma,
i kdyby z vyschlých koryt
stoupal jen pláč a stesk dvou pohanů,
pak zbyla by tu slova,
s ním i dotek,
zjitřené smysly
po ránu.
Námluvy na pavlači
Řady
prádelních šňůr
se pomalu prověšují
pod mokrými kusy
prostěradel.
Mezitím slunce.
vpíjí se
do jejích spánků,
do bílého čela,
do lýtek,
kam až může
v tu denní hodinu.
Po červáncích
a soumraku
zbývá žízeň.
Ve jménu koho
a proč bude pít,
až bude úplná tma?
Vincentovi van Goghovi
(Klášter St.Paul, St.Rémy)
Hodiny bděly jsme u vlčích máků,
Vincente, neblázni, kolik jsi platil?
Mince Tvé svítí jak stopy dvou mágů.
Kolik hvězd nad Rónou pro ni jsi ztratil?
V kostele ztichly i dubové lavice,
klekátka prohnutá pod tíhou kolen,
v bolesti šílenců bořících hranice
probouzel Kristus svým světlem Tvé Sbohem.
V blátě a lijáku, za praskotu stébel,
v slunci meč vyhlížel, my před ním ztichly.
Po rvačce pijáků sám do nebe hleděl,
kdosi mi pošeptal: Vincent byl zvyklý.
Nejchudší z chudých vnořil se do polí,
svou láskou trmácen, zář vlévá Ti do žil.
Má ruka v Tvé, v Té jeho jsme obojí,
krev, kterou vykřičel, zlato, jež propil…
Ani slovo
I.
Jdeme podél břehu,
v dálce tuším východ z temného lesa.
Dál,
jako obyčejně,
jen bílou přerušovanou čáru.
Do našich nohou
naráží pěna,
pod ní se rýsují
obrysy ženského těla.
Ležela tu,
nechala se zasypat pískem,
ze své formy pak opatrně vyklouzla.
Kolem jejího otisku
nervózně pobíhá pes,
střídavě ryje v prohlubních,
střídavě uskakuje před vlnami.
Z rozbouřené hladiny
se vynoří hlava osamělého plavce
a každá z dalších otázek
proniká ledovou tříští
jako těžký železný klíč.
II.
Zčeřená hladina
v jednom ze zapomenutých koutů
severních Čech
Pohyblivý jih
uprostřed
společného
mlčícího
kontinentu.
Rozpálený hliněný břeh,
chůze po obvodu
s pevně semknutými rty,
bolestné šíření věku.
Napnutá kůže,
ohraničený pás vody v pohybu,
tělo a tráva,
vzájemný požár.
Dno,
dotek houbovitých struktur Paměti,
tvář,
zrcadlo jinam.
Slunce v pádu,
stopa po rudé,
úsměv stékající napříč nebem,
váha strhující slova
v déšť.
Neviditelný požár
(Vzácný svazek – uvnitř)
Škrtnul sirkou,
obloukem ji vyhodil
z okna.
Nad ránem
už sopky
a zčernalá údolí
jen tiše doutnala.
Malé gesto,
stejně jako ta předešlá,
upadlo rychle v zapomnění.
Jen tomu,
kdo zahlédl
jeho následky,
nezbylo než vklouznout bosýma nohama
rovnou do řeřavého popele.
V zmačkaném obleku
a s náručí plnou svitků
nahlédl do prohlubní
tak hlubokých,
že nám ostatním
z krajin žetonů a her
nezbylo
než mu z dálky
tiše
závidět.
Viditelný požár
(v Toskánsku)
Opouštíme stůl
z hostiny oliv a vína
Stává se drama
maskovaných žhářů.
Nadešel čas,
kdy zápalné oběti
pomalu střídají
naše vlastní curicullum vitae.
Obracíme se k plamenům,
střídavě tváří a střídavě zády.
Mísíme dva rozměry:
přítomnost - úzkost
přítomnost - tavbu.
Memento mori
Nad řekou Rió Miňo po mostě z betonových pilířů
Poutníci, kdysi z řad svatojánských rytířů,
teď znovu spěchají, jen šaty mají jiné a delší kroky,
železné trupy snesly je, z oblaků rovnou do Evropy.
Napít toužíš se teď s nimi a ještě ve tmě vstaneš,
pro hlavu Jana v bráně kamenné však vzplaneš,
zde v nenávisti k muži, jenž jiným hlavy stíná,
mdlá služebnice pomsty s chrličem vod si zpívá.
Herodes pokyne, gesto rozmáchlé a běžné,
když vládce tmy se vysloví, tvář stolovníků bledne.
Podnosy plné, masa dosti, až na most lebka vtančí,
Salome v bocích zhoupne se, já slyším smích, ten matčin…
Kronika
Kronika vyjmenovává roky a události.
Perly zdobí hrdlo, rozechvívá je horoucí vyznání, cosi slibují.
Prsten s drahokamem svírá paměť i prst, jenž na ni ukazuje.
Koruna přikrývající pouhý rozum se houpe.
Skleněný pohár odráží duši, ta se tiskne, pak uhýbá,
jindy se chvěje, své odrazy dobývá důvěrnostmi.
Hostitel duše je Duch prostírající mír a spočinutí.
Hůl je úderem na poušti vyvádějícím krev i pramen.
Žezlo v ruce je Jeho Slovo.
Slovo je polibkem paměti, vymaňující se ze svého sevření.
Zem jazykem, který tančí,
v kronice, která mlčí.
Náš vlak
Pojede pomalu.
Náš vlak
se bude sunout právě tak,
abychom mohli zachytit každý detail ubíhající krajiny.
Bude se mírně kolébat
a každé zadunění pražce
mi připomene,
jak často váháme.
Pojede.
Tak jako příslib
pro dnešní den.
Až zazní
nakřáplý hlas z plechové trouby:
„Vystupte si, zde vlak končí!“,
zahlédnu koleje zarostlé trávou
na jejich konci šedou betonovou zeď
a sprejem nastříkané čmáranice,
v nichž rozeznám
jen bílé srdce,
němý výkřik lásky, jediný symbol,
který zde vyzařuje smysl.
Propojí okamžik odloučení se od milované bytosti
s nadějí přesahující čas,
přesahující všechny koleje i zdi.
Povzbudí a vybídne k novému setkání
v záblesku nepopsatelné milosti,
vtiskne se do naší chátrající paměti
a pak slavně a nečekaně povstane:
u sklenky jiskrného vína,
pod padající hvězdou,
v družném hovoru,
v čímsi úsměvu mezi nálety dotěrných vos,
v objetí, za vytrvalého deště,
v péči nemilosrdných sester.
Bohatě zdobený prsten na ruce jedné z nich
napoví cosi o vrtkavé představě štěstí.
„Aha,
ta ruka z pohádek!“
Dotýkala se zámecké kliky,
hladila a obdivovala mistrně tepané ozdoby,
pak zmizela v sametových závěsech
ona i její vůně se propadly do zimní krajiny,
zatímco
jiná ruka zde, na zdi,
vedla své tahy roztřeseně.
Pojede pomalu.
Bude se sunout po kolejích právě tak,
abychom ještě stačili být účastníky světa za oknem.
Abychom neklesli
když se úderem kamene
na důvěrně známé stanici
rozletí naše okno na kusy.
„Vystupte si!!”
Budeme váhat,
zda přestoupit a s kým.
A vtom
se jediný mávající,
jediný náš spojenec
na téměř prázdném nástupišti
rozběhne a naskočí.
Výpravčí, průvodčí i jeho kleště
se stanou minulostí.
Rozpačití spolucestující se znovu posadí.
Mládenec před námi uvězní svou hlavu
do monstrózních sluchátek.
Ztichneme.
Bude to vlak,
z nějž zahlédneme tmu
pohlcující malou zídku za nádražím.
Bude to vlak
míjející lavičky, milence i hřbitovy,
rezavé klasy i hluboké brázdy.
Ten,
před kterým jsme si,
když se řítil kolem nás
a nezastavil,
zacpávali uši
a málem jej proklínali
pro jeho surovost.