Petr Štengl: Proč o nás nepíšou?

neděle 30. října 2022

Petr Štengl (* 1960) je básník, prozaik a vydavatel, jedna z nejzásadnějších postav současné tuzemské literární scény. Je pro něj charakteristický poctivý zájem a obětavý přístup k poezii a vydavatelské práci. Debutovala u něj řada dnes již renomovaných autorů a autorek. Více na stránkách nakladatelství zde.


V letech 2006 až 2011 byl šéfredaktorem časopisu pro současnou poezii Psí víno. V roce 2005 mu v edici Psího vína Stůl vyšla sbírka Co říkal Zouplna, pak v nakladatelství Petr Štengl kniha básní 3+1 (2010) a v nakladatelství Novela bohemica vydal prózu To si vypiješ! (2014). Jeho zatím poslední sbírka se jmenuje Jeden člověk (Petr Štengl, 2021) a v anotaci se o ní píše: "Můžeme se v ní setkat s příběhy miniaturními, s dvojveršími gigantickými. Štengl zkoumá, kde je hranice mezi pouhým vtipem a poezií, aby dospěl k závěru, že žádná taková hranice neexistuje."


Uvedené básně jsou výběrem z textů, se kterými Petr Štengl vystoupil v říjnu na večeru Poezie Za školou v pražské Bubenči spolupořádaném webem Nedělní chvilka poezie.CZ.


Foto: Honza Walda Valík









***


Vysedávali v bufáči na rohu. Dopoledne museli panáky pít z hrnků na kafe. To bylo papalášský nařízení, aby nikdo nepoznal, že nepijou kafe, ale rum. Takhle tehdy byla utiskovaná dělnická třída. A dneska? Už ani to kafe si pomalu nemůžete dát.

Dejte mi kus papíru, honem, papír a propisku. 

Á, náš poeta. Vyser se na básničky a radši chlastej.

Co seš to za básníka, když nemáš ani papír a tužku? 

Básník dopsal poslední verš. To je pro vás, Miluško. Prodavačka Miluška se začervenala a schovala papír s básní do záňadří. Měla už jich doma čtyřicetosm, pečlivě složených na nočním stolku.

Když měli šichtu spolu se Sandrou, Sandra se jen ušklíbla a vyhodila báseň v kuchyňce do koše. Ale to už se přitočila Miluška, sehnula se ke koši a další báseň zmizela mezi jejími ňadry. 

Jednou přišla do bufáče dáma. Poeta vstal ze židličky, přistoupil k výloze a pronesl: Padá soumrak. Všichni se začali řehtat. Z dámy vylezlo, že pracuje v prestižních novinách, kde vede kulturní rubriku. A jestli chce, mohl by jí zítra Poeta přinést jeho básně na ukázku. Jo, jo, to je náš poeta, plácali ho po zádech.

Už se nikdy nikdo nedoví, jestli dáma od novin skutečně dorazila, nebo ne. Jisté je, že nedorazil poeta. Seděl v knajpě naproti bufáči a hlavou mu zněla slova: Padá soumrak, padá soumrak?






Poezie budoucnosti


U Přepeřského jezu

Je dlouhá betonová zeď

A na ní je velikými písmeny napsáno:

Kolo štěstí vojel Vočmena

Klatmenův foch

Vočmen vojel Kolo štěstí






***


Básníci jako smečka psů

Trhat

Rvát

Rdousit

Zabíjet

Očichat si zadky

Cena drážďanské misky granulí

Básníci jako jukebox

Nemáte někdo nějaký drobáky?

A pusťte tam tu mojí

Byl pozdní večer…

Básníci jako pohádka

Osobo, neviděla jste tudy jít asi tak 20 000 dětí?

Cože? 

Válka? 

A kde?






***


Jednou jsme jeli do Drážďan na výlet

V tom zvláštním městě neměstě

proudila neskutečně mohutná energie

Bylo mi všelijak z těch duší

po nichž jsme nestoudně šlapali

Objal jsem tě kolem ramen

Návštěvu muzea jsme uskutečnili

Napsali jsme o výletu báseň a poslali ji do literární soutěže

Báseň byla o: mrtvolách & traktoru & srnách & krkavcích &

škrábancích na autě & mateřských znaménkách & slunci &

krvi & o toulání & videohrách & 

koni & ananasu & historii & pleších & dědkovi & vlcích & valkýrách & strachu

Jenže jsme neuměli německy, 

takže jsme nevěděli

co je psáno v tom dopisu

který dorazil za tři neděle

Dopis jsme hřebíkem přitloukli na zeď

a každý večer se dohadujeme

co v něm je asi tak psáno






***


Procházka si udělal zbroják

A koupil si škorpika za 35 000

Procházka teď má prostředek

Sloužící k zabíjení

Určený výhradně k sebeobraně

Jaká teď bude kvalita Procházkova života?






***


Proč o nás nepíšou?

ptáme se kolem stolu

Vždyť nejsme o nic horší 

než ti o kterých píšou

Ba naopak

My jsme mnohem lepší

Tak proč o nás nepíšou?

Jsou snad proti nám nějak spolčeni? Jsou spolu domluveni?

Kdo za tím stojí?

Ilumináti?

Zednáři?

Templáři?

Popeláři?

Spolek skeptiků Sysifos?

Mimozemšťané?

CIA?

Jedná se snad o nějakou organizovanou skupinu?

Nějaký literární kartel?

To snad každý vidí, že naše texty jsou mnohem lepší, než ty jejich

I když objektivně se to porovnat nedá

Co člověk

To názor

Ale má pak vůbec cenu psát

Pro lidi s názory

Kteří si žádnou recenzi ani nepřečtou

Natož tu 

v literárním časopise

kde o nás nepíšou





 

***


Dobrý den, pane. Můžu se vás na něco zeptat? Vy jste moc hodnej, to už je vidět hned. Drmolí nacvičené věty. Snědá, zelený oči. Krásná jak sen.

Abych to zkrátil ptám se kolik?

Vykulí oči. Cože? Je zvyklá na to, že otázku „kolik?“ slýchává jen v souvislosti se sexuálními službami.

Přestávám se snažit, budu si tu smyšlenou anabázi muset vyslechnout celou. Víte, já mám chlapečka, tříměsíčního a oni mi ho sebrali, protože nemám kde bydlet. Bydlela jsem v bytě u svého přítele (á, známe to, přítel určitě postává někde poblíž)

Víte, já jsem bez peněz. Přítel mě mlátil, tak jsem od něj utekla. A pak jsem se řezala, podívejte, ukazuje mi obnažená předloktí, no jo, má tam jakési šmudláníčko tupou kudlou.

Mám strašnej hlad. 

Když jí dám stovku, nebudu mít zejtra co jíst. Dávám jí stovku v kovu. Netváří se nijak nadšeně.

Tramvaj pojede za chvíli, nespěchám.

Dobrý den, pane. Prosimvás, můžu se vás na něco zeptat? Vy jste takovej hodnej.

To není možný. Jako by té první z oka vypadla. Asi sestra. Krasavice, všechny vás miluju.






***


Nemáme se za co stydět

Učíme se správně nenávidět

Celebrity nám prozradí jak na to

A naučí nás vařit

To jsme my

Umíme vařit z vody

Máme tu hezký zvyk

Podívej! Umírá uprchlík

Něco si přej






Cyklus textů Jeden člověk






Jeden člověk

co si rád z každýho vystřelil,

by nejraději všechny postřílel.




Jeden člověk

co byl abstinující alkoholik,

šel na procházku

a najednou kouká,

uprostřed cesty leží papundeklová škatule

plná chlastu,

šampáňo, vermut, vodka,

zkrátka samý dobroty.

No jo, ale kde se tu vzala?

Zapomněli ji tu bezdomáči?

Ty by si nekupovali takhle drahý pití.

Je to snad nějaká zkouška?

Někdo šmíruje v křoví a čeká,

jak se zachová.

Manželka?

Je to tedy zkouška? Čí? Boží?

Sebral se a šel dál. 

Když se z procházky vracel,

krabice už tam nebyla.




Jeden člověk

se rval v básních na kusy.

Kudy chodil,

tudy se za nim táhla krvavá stopa.

Uklízečky nadávaly, kdo to má furt utírat

a vztekle plácaly mokrým hadrem o podlahu

a ono to znělo

jako kus masa když pleskne o zem…




Jeden člověk

byl řízenej CIA,

chytal v žitě

a zastřelil Johna Lennona.

Možná to byl opilej myslivec,

protože těm se takový nehody stávaj pořád.




Jeden člověk

co byl Hannibal Lecter,

řekl své manželce:

Miláčku,

já bych tě snad samou láskou sněd!




Jeden člověk

co byl prezidentem,

se nebál a kradl psací potřeby,

aby neokrádal rodinu,

protože stát je něco jako rodina.




Jeden člověk

jel do Mexika,

a tam vykouřil výměšky,

ze žáby bufo alvarius.  

Vcuclo ho to jako malinu,

a ani ne za hoďku 

ho to vyplivlo zpátky.

Opodál spatřil krásnou dívku.

To je ale pěkná žába,

pomyslel si.




Jeden člověk

co byl jogín,

si navíjel svůj penis

do strojku na nudle.

Po mnoha letech

dovedl svůj um až k takové dokonalosti,

že mu ze strojku lezl penis tenký

jako těsto na nudle,

pak přišla hygiena

a hodila mu do toho vidle.




Jeden člověk

šel na procházku se psem

jako každý den

na kopec za tratí.

Na zpáteční cestě

se k nim připojil boxer,

byl sešlý věkem,

měl prašivinu a krvácel z konečníku,

zkrátka čokl v posledním tažení,

člověk by se ho štítil dotknout,

očima prosil o soucit,

bylo jasný,

že si vytrpěl svý

a při odchodu z tohohle slzavýho údolí,

chtěl ještě alespoň jednou

cejtit hřejivej dotek lidský ruky.

Jenže měl tu prašivinu…

Po letech začaly toho člověka 

pronásledovat výčitky svědomí.




Jeden člověk

co neuměl do pěti počítat,

si vystačil s jedničkama a nulama.




Jeden člověk

co byl o vlku,

šel k doktorovi,

poněvadž si myslel,

že se z něj stává vlkodlak.

tak zavolali sanitku

Jo, a tuhle vemte na detox,

ukázal doktor saniťákům 

na postavičku celou v červeném,

které koukala z košíčku láhev vína




Jeden člověk

co měl pohovku,

se jmenoval Sigmund Freud

a otevřel si obchod s nábytkem.




Jeden člověk

jel do Moskvy

a viděl tam,

jak se lidé chodí poklonit

vycpanému Leninovi.

To nevymyslíš!

To nepochopíš!

To nevyfotíš!

Protože je tam zákaz fotografování.




Jeden člověk

co trpěl depresí,

šel k lékaři,

který ovšem rovněž trpěl depresí.

Od lékaře šel do lékárny,

kde vyfasoval léky proti depresi

(lékárník trpěl těžkou depresí).

Chtělo se mu umřít, 

nebo to zkusit s přírodou.

Ale po procházce se jeho deprese jen prohloubily,

a když se vracel,

spatřil bezdomovce,

který zpřevracel všechny popelnice,

ve snaze najít pilule proti depresi.

V odpadcích ovšem zůstala

 jen vyloupaná platíčka

od léků proti depresi.

Proto se rozhodl,  

že pojede k moři,

aby přišel na jiný myšlenky,

řidič autobusu z cestovky nedokázal ani  

otočit volantem, jakou měl depku.

A nikam se nejelo. 

Třeba je to tak lepší,

ulevilo se všem účastníkům zájezdu

a jeden člověk se sebral a šel do hospody. 

Dal si jedno pivo,

to mu trochu zvedlo náladu,

dal si druhý,

to ještě pořád šlo,

po třetím se začal shánět po provaze,

to už provaz sháněla celá hospoda,

jenomže našli jen kus starýho špagátu

o nosnosti dvou osob, 

tak se dohodli,

že se budou věšet na etapy.

Akorát, že jak byli v tý depresi,  

nikdo nedokázal uvázat oprátku…

… a všichni lidi ve městě trpěli depresí,

psali dopisy na rozloučenou,

cpali do sebe venolafaxiny a zapíjeli je alkoholem,

volali na krizovou linku,

(mimochodem zaměstnanci krizové linky trpěli mimořádně hlubokou depresí),

ale nikdo je nepřijel zachránit,

protože řidiči sanitek měli ty nejpříšernější deprese…

… a lidi padali ze střech

a pluli po vodě

a lehali na koleje a nenařídili si budíka

a vany byly plný krve. 




Jeden člověk

co byl za osmnáct

a druhej bez dvou za dvacet,

byl jak vejce vejci,

co z oka vypadlo,

tak vykopal jámu

a zasmál se naposledy.




Jeden člověk

co se hrozně bál smrti,

zemřel.




Jeden člověk

co uměl dělat slepici,

dělal slepici,

protože byl mim.

Dělal slepici všude,

lidi se smáli, tleskali a volali:

Mistře, udělejte slepici!

Mistr se zapýřil

a snesl vejce.




Jeden člověk

se na sociálních sítích ptal,

jestli se má zabít.

Lidi hlasovali: ANO!

Tak se zabil.




Jeden člověk

každých čtrnáct dní o polední pauze,

otvíral stránky obtýdeníku Tvar,

aby si četl současnou poezii.   

Poezie se vznášela nad vším chaosem,

odehrávala se v řádu snění.

Problém nastal,

když se poezie srazila s realitou.

Co to čteš?

Jeden literární časopis.

Literární, jo? Ty vole.

Jo. 

Ty vole ukaž, bere mi časopis z rukou.

Kunda není holubník? Ty vole, co to je?

No, poezie.

A jak jako, že kunda neni holubník? 

No jakože, prostě, to je takový přirovnání, básnický. Vole.

Kunda je básnický přirovnání? Si děláš kozy, ne, ty vole?

Nedělám, prostě je to poetický básnický přirovnání.

No to mě poser, vole.

Počůrej mě, ať je zábava, pokračuje dál ve čtení.

To jako že chce, aby jí někdo pochcal? To je taky báseň?

Jo, taky. 

Ty vole.

Ty vole.




Jeden člověk

šel do Globusu,

protože v reklamním letáčku psali,

že tam je svět ještě v pořádku.




Jeden člověk

co byl Rus,

vysvětloval,

že signálem ke kolapsu Sovětského svazu

byla tehdejší obrovská nadúroda zelí,

všude se ho kupily hromady

a nikdo nedokázal zajistit jeho zpracování,

zelí je v Rusku velmi důležitou potravinou,

a tak tedy tato neschopnost způsobila,

že mnoho tun zelí přišlo tehdy nazmar,

což obyčejné Rusy těžce demoralizovalo,

a nemohli se s tím srovnat.




Jeden člověk

co měl wifinu,

byl pořád připojenej.

Když se dožil třiašedesáti let, 

odpojili ho.

Funus to byl hezkej,

všichni pozůstalí,

byli připojený k wifině.  




Jeden člověk

co je Petr Cibulka,

má kyvadélko, které děsí

všechny ruské fízly.

Petr Cibulka chce vyhrát 3. světovou válku

a tvrdí, že je nutné překonat dnešní psychotronickou negramotnost

a naučit se pracovat s kyvadélkem,  

které děsí ruské fízly,

a stát se tak relativně vševědoucí.

Říká, že EU je marxistický projekt,

což jistě ví všichni,

kteří četli knihu Marx a Satan.

Všechno, co dělá EU je marxsatanismus.

Rusko ví,

že každá země je tak silná

jako její muži,

a tak prosímvás, nabádá Petr Cibulka,

naučte se všichni pracovat s kyvadélkem  

a zjistěte,

kdo v ČR není fízlem.




Jeden člověk

co se vypravil do Patterstonu.

se nestačil divit:

básně byly úplně všude,

válely se na ulici, 

na přistávaly na chodníku, 

ve škarpě,

byly vpleteny do větvoví stromů,

lpěly přisáté na lopatkách větráku,

válely se v obýváku,

v ložnici,

v koupelně,

lidé z nich měli ušité šaty,

byly psané na toaletním papíru,  

stačilo jen natáhnout ruku

a už byla plná básní.

Patterstonští se s nimi už sžili,

básně se pro ně staly každodenní rutinou,  

metaři je zametali,

popeláři jich odváželi plné kontejnery,

hospodyňky je zametaly přede dveřmi.

Prostě nuda.

Když tohle všechno ten člověk viděl,

nastoupil do nejbližšího autobusu a hajdy domů.

Tam co v autobusu visí cedulka Nemluvte za jízdy s řidičem,

visela cedulka Nepište za jízdy básně.




Jeden člověk

co mu šplouchalo na maják,

to měl v hlavě vykvrdlaný,

protože spad z višně,

a tudíž mu kapalo na karbid,

nezbylo mu než si koupit za pár šlupek

polorozpadlej hrádeček,

jenže tam mu strašilo ve věži,

ne že by byl vyloženě hrabivej,

ale občas mu pěkně hrabalo,

a poněvadž bejval smutnej,

našel si slečnu,

která byla taky smutná

a měla e-shop – výroba a prodej

květinových truhlíků www.truhliky.cz.

On jí s tím e-shopem pomáhal

a ona mu říkala ty můj truhlíku.




Jeden člověk

co byl už totálně vyčerpanej,

odešel z bytu,

ani nezamkl,

šel na nádraží,

nastoupil do vlaku,

vystoupil neznámo kde

a vydal se do lesa.

Les byl ale taky totál vyčerpanej, 

a navíc sežranej kůrovcem,

tak se chtěl alespoň napít,

potok byl ovšem grogy, 

úplně vyschlej.

tak si ten člověk lehl pod strom,

díval se do uschlejch korun 

a byla mu zima

a v noci i příšerná kosa.

A jak si představoval,

že stromy jsou zelený

a že v potoku zurčí voda,

zazurčil mu mobil, 

přijal hovor

a byla to jeho manželka.

Ptala se,

kdy jakože hodlá přijít domů

a kde jakože je…

A on jí odpověděl, že v lese…

A ona, ať si z ní nedělá prdel…

A on, že si z ní teda prdel určitě nedělá,

že je jen totálně vyčerpanej…

A ona, že to je dneska každej

a nikdo kvůli tomu do lesa nechodí,

tak ať kouká fofrem mazat domů…

naštěstí jednomu člověku došla baterka, 

mobil kleknul

a padal soumrak

a liška mu dala dobrou noc.




Jeden člověk

co si postavil raketu,

hodlal navštívit planety, 

které Malý princ minul. 

Když navštívil už další,

bůhvíkolikátou planetu,

pochopil,

že vesmír je plnej trotlů,

a vrátil se domů.




Jeden člověk

co byl osamělej,

se díval na porno

a při tom masturboval.

Říkal si,

kde se v tom pornu berou,

tak nádherné dívky a ženy.

Pak ho napadlo

přihlásit se do jednoho studia na casting, 

že by se třeba z pracovního vztahu

mohl vyvinout plnohodnotný partnerský vztah.

Vzali ho a on celej potěšenej

odevzdával na place nadstandardní výkony,

jenomže pornobyznys je svět sám pro sebe,

tam se nějaký vztahy nepěstujou,

kromě vztahu k penězům.

Tudíž ani po roce marného usilování

ten člověk se vztahem neuspěl.

Na porno se přestal dívat,

nechtěl si práci tahat domů,

a byl osamělej.

Až se jednou úplně náhodou

seznámil s ukrajinskou pokladní z Lidlu,

vařila, prala, žehlila, uklízela,

jen na to porno moc nebyla,

zásadně odmítala jakoukoli jinou

než misionářskou polohu

a z představy análu 

se jí zdvihal žaludek.

Jednou tedy ten člověk

přivedl kolegyni z práce,

že by jako pro zpestření

mohli zkusit něco ve třech,

tak normálně,

nic osobního,

že by jako od té kolegyně

mohla leccos pochytit.

Nepochytila.

Přinesl jí kytku,

jakože už o tom nebudou mluvit,

no a co taky,

kolem sexu se to netočí,

ze všeho nejdůležitější

je přece láska!




Jeden člověk

co chtěl pomáhat lidem,

se vůbec nepodivil,

když se ve dveřích zjevil Ivanys:

a že kdyby alespoň pár stovek,

to je jasný, že všechno vrátí, 

tak Ivanysovi půjčil 700 Kč 

s omluvou, že víc nemá.

V životě už Ivanyse neviděl.

Pak volal Hovorka,

že je na Karláku

a někdo mu ukrad bundu i s dokladama,

tak jestli by nebyl tak hodnej.

Když dorazil na Karlák,

Hovorka už na něj čekal.

Jeden člověk mu půjčil dvě stovky s omluvou

že víc nemá.

Hovorka se zatvářil nespokojeně,

ale dvě stovky si vzal.

Z protější herny bylo slyšet cinkání zlaťáků,

v životě už Hovorku neviděl.

Ovšem Jiří,

ten se pochlapil,

ten tý svý schovance

(těžkej sociální případ, Jiří ji sponzoruje už několik let, beznadějná story, Jiřího přítelkyně na ni žárlí)

koupil rovnou celej dům,

ten na kolečkách, mobilní,

sice už trošku vybydlenej,

jen za sto tisíc,

ale přece jen dům.




Jeden člověk

se vypravil do Anglie

kde na zeď nasprejoval nápis:

Pomozte!

Banksy se topí v dolarech!

Banksy se topí v eurech!

Zachraňte Banksyho!

Pak jel zas domů.




Jeden člověk

co už to neunes.

to položil.




Jeden člověk

co byl primitivní antikomunista vykládal, 

že největší masovej vrah v dějinách byl Stalin

a že KSČM byla a je teroristickou organizací,

protože se dostala k moci jen pomocí teroru

a má na rukou krev.

A kdo do ní vstoupí je čůrák nebo píča,

eventuelně vobojí,

protože se komouši nikdy nezřekli minulosti

a jejich partaj je prolezlá estébákama

a jejich šéf je největší estébák Falmer.

A pak taky ten náš Václav,

ten se s komoušema bratříčkoval

a jeho největší kámoš byl Čalfa,

kterej sem tahal z Číny nudlový polívky.

A Venca praštil do stolu a zařval: Kurva! 

A malá holčička,

která šla s maminkou kolem otevřených oken hospody,

k nim vzhlédla a řekla: 

Kurva se neříká. To raději ne, ta holčička je moc malá, takže skutečně věří, že kurva se neřiká.




Jeden člověk

co byl prezident řekl:

Novináři by se měli likvidovat.

Slovenský investigativní novinář Ján Kuciak

byl zastřelen ve věku 27 let.




Jeden člověk

co je básník,

sežere každý ráno svý srdce

a ono to vypadá

jako kus masa když pleskne …

Já každý ráno sežeru šlichtu z cereálií

a ono to vypadá,

jako když mi do toho někdo nableje.




Jeden člověk

co věřil v posmrtnej život,

umřel,

a pak byl hodně zklamanej






***


Přišel jsem ke stromu

představil se

a požádal

jestli ho mohu obejmout


Ne! řekl strom