Martin Skýpala (* 1976) je český básník, prozaik a literární publicista. Původem z Valašského Meziříčí, debutoval v pořadu Zelené peří Mirka Kováříka. Jeho básně pak vyšly na stránkách řady tuzemských literárních časopisů, ve Tvaru, Hostu, Protimluvu, Welesu, Psím víně ad. Je autorem 6 sbírek básní, zejména knih Ruční práce (Protimluv, 2008), Příběhy písmen (Protimluv, 2010), Noc je na prodej (Protimluv, 2016), a nejnověji i knihy Střídavá péče (Adolescent, 2022), z níž pocházejí tyto ukázky.
Foto: Ondřej Lipár
Na výrobní lince
I řekl Bůh, budiž halogenová svítilna.
Eva v potu tváře nakládá výlisky do krabic.
Dává život za životem zatavit do igelitu,
krásného blba vedle ohavného génia.
Klade je k sobě jako mravenčí matka,
zárodek k zárodku, vajíčko k vajíčku.
Nejsou to lidé, jsou to komponenty.
Nemají tváře, jenom výrobní čísla.
Až vyrostou, budou z nich stromy, nebo plazi.
To se dopředu nepozná, ale
nesmí se zastavit, nesmí se zastavit, nesmí se zastavit,
dokud jí nad hlavou svítí ta žárovka.
Plaváček
Ve třetím měsíci se dítě učí odpovídat na úsměv,
zaostří na vzdálenost přes 15 centimetrů
a udrží v rukou první předměty.
Básník píše, je třeba čekat, i když víš, že nic nepřijde.
Teprve když si umíš vychutnat strnutí,
zachytíš proud světa a v mnohém třešňovém květu
vidíš plod skrytý před nepřízní počasí.
Stěží se smířím s jeho proroctvím,
ale v tom proudu bych chtěl být.
Ne jako splav, ale česlo spíš.
Chytal bych věci, které řeka nese,
a nikdy, nikdy bych je nepustil.
Dítě bych pak pojmenoval Jakub –
stáří pětasedmdesát dní.
Sakum pikum
„Prstem se neukazuje,“ řekla mi maminka.
„Oni taky ukazují,“ bránil jsem se pohotově.
„Ale, Kubíčku,“ něžně mě odzbrojila,
„ten prst se jim jen vzpříčil a nejde stáhnout zpět.“
Měl jsem andulku jménem Ferda.
Vždycky ťukal na mříže své klícky,
dokud mě nenasral a neumřel.
Ferdu jsme pochovali v mikrotenovém sáčku
a krabičce od léků nedaleko řeky Bečvy.
Nevím, jestli někoho zahřál nebo něco zúrodnil.
Fakt je, že během pohřbu se ochladilo a setmělo.
Asi to bylo na podzim.
Umřel prostě jen tak.
Asi na podzim.
Letní den
Odhodlané výpady kolen.
Hlavy a ramena váhy.
Mouchy licitují o těžiště vesmíru.
Lidské odpadky spí pod lavičkami
zamrzlé jak smích u kompostéru.
A pak jsou tady ještě přátelé – psi.
Odpolední nebe si neví rady.
Snaží se zakrýt, ale je jasno.
I země je najednou plochá
a hledá slova jako „připálený“ a „nákyp“.
Docela v rohu si archanděl Michael stříhá nehty
a chlapec u masny poprvé vidí
všechna ta kolena připravená kleknout
před prvním obchodníkem s deštěm.
Střídavá péče
Zas další domácnost.
Nový pach dráždí chřípí
svou cizostí spíše než sladkým příslibem.
(A tady se peče vánoční cukroví!)
Až příliš snadno se rozhodneme vrátit
k mateřsky důvěrnému pachu.
Jelikož však směry nejsou dány,
získává střídavá péče pachuť vzájemnosti.
Ač mizení neblahého lze vyložit tak,
že jdeme správně, přesněji řečeno
do správné kuchyně, činíme tak zpravidla
bez nároku na teplou večeři.
Skanzen II.
Minulost vleklá jako chronická nemoc.
Že jsi starý, ti řekly až pohledy mladých dívek.
Je tě příliš málo, abys vzdoroval, příliš mnoho, aby ses smířil
s tím chlapcem, kterého jsi kdysi pohřbil zaživa,
zatímco divoké maso jejich pohledu vrůstá do zpuchřelých tkání
a uchvacuje plamen života,
zalévá ho jako liják,
prostupuje jako vítr.
Chvěje se jako země pod nohama těch, kteří sem přišli
navštívit vlastní strnulost
a přenést ji na své dosud nadmíru pohyblivé dcery
a syny.
Podomní podvodník s doplňky stravy
Tká svou síť ve dveřích vdovce.
Za zády černá se polykač bezu,
v duši se pase na jeho kostech.
Podomní podvodník cituje vlastní čéšku
pro habilitaci pod jasanem.
Proboha, proč se lidé pořád věší na jasany?
Starý muž kouká skrze podvodníka
na dotazník s předvyplněným datem úmrtí.
Tiskacím písmem na něm stojí slovo VZOR.
Hledí mu skrz propadlé tváře a chybějící zuby,
skrz sandály i díru na ponožce.
Vidí vše, ale ze slušnosti mlčí.