Phila Primus: To co neznám stále přihořívá

neděle 20. března 2022

Phila Primus (* 1991) je výtvarnice z česko-německo-americké rodiny. V uplynulé dekádě vystavila svá umělecká díla v několika českých galeriích. Dosud publikovala v revue Babylon a Tvaru. Přítomné básně jsou z připravované sbírky To, po čem kráčím, toužím. Ilustrace jsou taktéž dílem autorky. Více o Phile Primus najdete na jejím webu zde.
















Přijímání


Při padací chůzi

směšnost řádkování denních režimů vyjadřuje spiknutí vyumělkovaností

veškerá hierarchie sebe sama

paralelně namnožená

prostupuje cestami vykroucených škrtanců nenávratnosti

všechny ty špatně mířené střely 

zasahují až ke kotníkům doby

podlamují uzpůsobené funkce vnitřností

rozdělují výšky na nesmiřitelné sekce 

kulky jako impotentní semena rozsetá 

v krajině řádu, s příslibem síly...


Teď žíznící beru do rukou kalich

a zvedám ho do závratných výšek

ochlazuje horečnaté čelo

s rozevřenými ústy polykám

rozevírána mocí daru mnohoznačných barev 

vykročila jsem z vás

světa stvořitelů, nevypočitatelných poloviček

do nejzásadnějšího dějství

a všemi těmi vašimi snaživými chapadly

jste se vztahovali

Zastavit mé těkavé koleno, opakovaně (!)

jste se pokoušeli...

ale nepodařilo se dostatečně zúžit 

(absor)bující hrůzu


Kdo vlastní patent na odpuštění?


I v těch dotecích strádání

vím,

že mezi vámi dvěma

jsem dokonalá



















***


Skloň se ke své bohyni

a potom jí pořádně nařezej

protože to bohyně chtějí

v duchu střídmé laskavosti

rozžhavit polovičky

mezi kterými se ten svět vyměšuje






Začátek konce


Jsou tu

báječné dny zas

a krajina své boky kroutí

a zuby útesů se vážně tlemí

ptáci tak cvrlikají

excitace dává pokyny ke kontrakcím

a naše periferní procházka schopně vyplachuje lepivé šedi


Dnes jsem musela poručit svému srdci

tomu vzdálenějšímu vyznavači morálu

srdci s neznámou konzistencí

hluboko v hrudi nezná světlo

tvaruje se dle vlastních blues


Teď se správnou krutostí

proplesknu tu zsinalou tvář do červánků

za cizí ideál se musí platit

byla to moje laskavost tobě

můj milovaný

druhé lásky zapírat

a čas

to vágní řešení pro bolest

ale pocity nevypustí

do řek a luk

a korun stromů

a mrakům v nebi

jméno mé znáš

a o konci by se snít nemělo





























Cesta mlhy


Jako inkoust vpíjíš se 

do mé mokré duše

jako ta nejbarevnější věčnost 

vpíjející se dovnitř

skrz ty nejzahalenější škvíry

jako ohebný paprsky světla 

na mojí cestě mlhy


Třesu se ve svých mnohočetných rozdvojenostech

Třesu se ve tvém objetí! 

Když tvoje mohutné dlaně chytnou mě

často stává se ze mě  

křehká hadrová panenka bez kostí

plná staré spletité trávy 

na místech čouhající ze spár ven 

je sláma upadající do bezvědomí

panenka

které se tak snadno může utrhnout nožka

jejíž tvář je unavená a zohyzděná

stále s výrazem zapečetěný studem a nevinností

s očima co stále truchlí 

nad ztrátami dávno zapomenutými

s očima co bdí ve tmě

se děsivě nehýbou

a když vytřeštěně vytryskne mi to nevyslovitelné z očí

do tvých očí

Ty se nelekáš! 

Jen vpouštíš se a vpouštíš...

jako inkoust do mé mokré duše

jako ta nejbarevnější věčnost 

co prorazila skrz ty nejzahalenější škvíry 

vpíjející se dovnitř

jako ohebný paprsky světla 

na mojí cestě mlhy


A potom náhle 

probudím se do síly

je ze mě člověk

co vstane, vyklouzne vzhůru skokem

do vzdušné piruety 

plné čisté radosti 

kdy najednou ozařují se zraky všeobjímajícího 

zázrakem ven 

je svoboda 

vtělená sem

do pozemského

zázrakem svaté krásy






























Mé dětinství


Mé dětinství odráží 

když si osvojujeme, co není naše

viditelně

vyděděnost v rozpadu

leda tak vykřikovat manévrovací prostor 

nebo slupovat kostrbatou rukou nečistoty jedinečných okamžiků

bezútěšný pozorovatel vciťovatel


Nesoudržnou pospolitostí odpojena

nesleduji pořady dne s opovržením

nesleduji je vůbec

ucházím se o klid

aby se nestírala sklovina ze dnů

(člověk se nemění, jen odlupuje nánosy)

proto nejlépe čistit

jen těmi nejměkčími vlákny

a s každým novým dnem

protáhnout se v ranním šumu 

se svým andělem

dešifrovat rány dokořán

je příznakem otužilce dosahujícího bujarého tření

ohnivosti vědomí

kdy anachronický ruměnec snažení 

rozpouští se

ve vodotrysku zduřených šelestí






Krevní báseň


S vědomím jejich příchodů

umí zastavit krvácení (tok z měsíčního květu) 

v roztažení staticky čeká

z dáli si vzývá ta specifická natřásání

v anachronické noci

a pokouší se 

nezpochybňovat sbližovací moci


Již brzy

s obnažeností obdaří se

společně rozcuchají osamění

vydělí samotu

převrácenou hodnotou toho druhého

propuštěním obětí

rozklíčí vzdechy

prohloubením zduřelých smyslů

pročtou potravu budoucnu

ale ve střetu potkávají se 

s věcí jiného řádu:

ztotožnění se s vlastní krví…

Je to krev, co umírá?

A zastavuje svojí nevyvoleností?


V neobyčejných chvílích 

prožitek ztotožnění

s vlastní krví 

je čím dál naléhavější,

v součtu vzrůstající cizosti a naplnění

se jeví jako iluzorní pokus

ukončit rozštěpenosti jiného rázu:

pocit vyděděnosti zakopat do hlíny


Již

jí přesyceni poněkolikáté opouštíte

a návraty nejsou abnormální

jen všední

nikdy přislíbené

přinejmenším lehce nadprůměrné

s porovnáním

se všemi těmi nadčasovými lijáky přítomnosti


















***


Mizející kůže 

a nepromokavost

v prchavosti chůze

a roztroušenost sama

seje střepy budoucí

v lidu prázdném svěrači

bezděky omezí

v bezmezí přímky 

navržené i zavržené 

rozrostli se pod nohama

jako prázdné kořeny

a proudící háčky vrstvení

jako břímě brnění

síla sešívá a poutá

a já v utržení couvám

do vytržení zoufám

kam upadnouti v zemdlení?

kde ožít v zapomnění?

jaký to přínos v znovu vzkříšení

umět učit se zas a znova

zkrotit tělo myslí do vertikály vznešený

ale z čeho potravu budoucnu?

když se veze strach z odřeknutí touhy po splynutí?


Kde ožít v zapomnění?

kam upadnouti v zemdlení?

z čeho potrava budoucnu?

jaký to přínos v znovu vzkříšení?

učit setrvat se zas a znova

ale síla 

sešívá a poutá

a já opět

v utržení couvám

do vytržení zoufám

a proudící háčky vrstvení

jako břímě brnění

a přímky navržené zavržené

jako prázdné kořeny

a v chůzi prchavost

a mizející kůže 

a nepromokavost když anděl tuší

že strach se veze v odřeknutí touhy po splynutí





















*** 


Jednou se vyplavu 

z vyzáblé říčky

a v trnutí vůle 

vydřu se z kůže

v milosti boží

poklepu se na rameno

pomalu otevírám oči

a v rozčarování slepých uliček 

stesk co neznám přihořívá

když strhující milníky 

nesourodou rychlostí

opájejí zázračnou banalitou

v roztodivné dynamice


Rozum je stroj a tapeta zdí

a v proměnách sladkobol 

je tichý zdroj vzezření

můj akt: rozběsněná vertikála 

v nepřeberném moři stesku

Kde utopit to sílící slunce?

tak vytrvale melodické

to měsíc mívá blechy


Obtahuji stíny 

to co neznám stále přihořívá

slyšíš, jak se svíjejí hadi

a pravdy nafouknou se 

a záhy praskají

a v rozpolcenosti opět krása 

puká

stará milióny let

v neúnosných dálkách možné hranice 

to, co neznám, stále přihořívá























Pod pásem zuřivosti 


Bože ani v noci

nemohu poklidně plouti 

někde za zrcadlem 

v utajení a ve skrytosti 

v krajině, kde drtí se plody

a šťáva z nich teče 

slyšitelně...


Bože proč

děsí mne že 

umělé světlo nehoří

že copy šílenství 

švihají rychleji 

než ocas budoucnosti 

co není

děsí mne 

že vítr vzdychá pomíjivostí

když opakovaně a vlezle lezeš

a prodíráš se do točitých střetů slasti

v kruté zimniční krajině

a stále dotýkáš se 

pichlavých prázdnot

kdy hoříš a čekáš 

vydýcháváš podprahové křivdy

někde pod pásem zuřivosti


Kde je mých dnů v počátku v nahotě?
















***


Ta mlčenlivost ticha

jen obtížně pročesatelná slovy

je trpce posvátná…

ta úzkostná hrozba neprodyšnosti

je šíleně flexibilní…

loučící se ruka hysterie opět vypadla ze svého brnění…

s vykuchanou směšností

stranická...






Nemožnost


Nemožnost uzavřít den

a ubrat se do protisměru očišťování 

v potenciálu noci

oči na jízdě nevyžádaných myšlenek vyjíždí z trati dne

opět do střetnutí 

s nevšední samotou

prohloubenou dírou 

ta vyprahlost jsou kolemjdoucí

s cizostí vesměs neohrabanou

s vířící zábranou rozšlehaných bodáků

kloužu, napichuji se dychtivě

jako roztoužená oběť


Kéž bych byla schopná lenivět do tupého zapomnění

a brát to s pozitivní fatálností

a ne ve smyslu koloběhů a roztančených spirál

co se v rozmanitosti vrací jako neblahý host

ale zpět k zakončení dne: 

život je práce

jdu spát