Phila Primus (* 1991) je výtvarnice z česko-německo-americké rodiny. V uplynulé dekádě vystavila svá umělecká díla v několika českých galeriích. Dosud publikovala v revue Babylon a Tvaru. Přítomné básně jsou z připravované sbírky To, po čem kráčím, toužím. Ilustrace jsou taktéž dílem autorky. Více o Phile Primus najdete na jejím webu zde.
Přijímání
Při padací chůzi
směšnost řádkování denních režimů vyjadřuje spiknutí vyumělkovaností
veškerá hierarchie sebe sama
paralelně namnožená
prostupuje cestami vykroucených škrtanců nenávratnosti
všechny ty špatně mířené střely
zasahují až ke kotníkům doby
podlamují uzpůsobené funkce vnitřností
rozdělují výšky na nesmiřitelné sekce
kulky jako impotentní semena rozsetá
v krajině řádu, s příslibem síly...
Teď žíznící beru do rukou kalich
a zvedám ho do závratných výšek
ochlazuje horečnaté čelo
s rozevřenými ústy polykám
rozevírána mocí daru mnohoznačných barev
vykročila jsem z vás
světa stvořitelů, nevypočitatelných poloviček
do nejzásadnějšího dějství
a všemi těmi vašimi snaživými chapadly
jste se vztahovali
Zastavit mé těkavé koleno, opakovaně (!)
jste se pokoušeli...
ale nepodařilo se dostatečně zúžit
(absor)bující hrůzu
Kdo vlastní patent na odpuštění?
I v těch dotecích strádání
vím,
že mezi vámi dvěma
jsem dokonalá
***
Skloň se ke své bohyni
a potom jí pořádně nařezej
protože to bohyně chtějí
v duchu střídmé laskavosti
rozžhavit polovičky
mezi kterými se ten svět vyměšuje
Začátek konce
Jsou tu
báječné dny zas
a krajina své boky kroutí
a zuby útesů se vážně tlemí
ptáci tak cvrlikají
excitace dává pokyny ke kontrakcím
a naše periferní procházka schopně vyplachuje lepivé šedi
Dnes jsem musela poručit svému srdci
tomu vzdálenějšímu vyznavači morálu
srdci s neznámou konzistencí
hluboko v hrudi nezná světlo
tvaruje se dle vlastních blues
Teď se správnou krutostí
proplesknu tu zsinalou tvář do červánků
za cizí ideál se musí platit
byla to moje laskavost tobě
můj milovaný
druhé lásky zapírat
a čas
to vágní řešení pro bolest
ale pocity nevypustí
do řek a luk
a korun stromů
a mrakům v nebi
jméno mé znáš
a o konci by se snít nemělo
Cesta mlhy
Jako inkoust vpíjíš se
do mé mokré duše
jako ta nejbarevnější věčnost
vpíjející se dovnitř
skrz ty nejzahalenější škvíry
jako ohebný paprsky světla
na mojí cestě mlhy
Třesu se ve svých mnohočetných rozdvojenostech
Třesu se ve tvém objetí!
Když tvoje mohutné dlaně chytnou mě
často stává se ze mě
křehká hadrová panenka bez kostí
plná staré spletité trávy
na místech čouhající ze spár ven
je sláma upadající do bezvědomí
panenka
které se tak snadno může utrhnout nožka
jejíž tvář je unavená a zohyzděná
stále s výrazem zapečetěný studem a nevinností
s očima co stále truchlí
nad ztrátami dávno zapomenutými
s očima co bdí ve tmě
se děsivě nehýbou
a když vytřeštěně vytryskne mi to nevyslovitelné z očí
do tvých očí
Ty se nelekáš!
Jen vpouštíš se a vpouštíš...
jako inkoust do mé mokré duše
jako ta nejbarevnější věčnost
co prorazila skrz ty nejzahalenější škvíry
vpíjející se dovnitř
jako ohebný paprsky světla
na mojí cestě mlhy
A potom náhle
probudím se do síly
je ze mě člověk
co vstane, vyklouzne vzhůru skokem
do vzdušné piruety
plné čisté radosti
kdy najednou ozařují se zraky všeobjímajícího
zázrakem ven
je svoboda
vtělená sem
do pozemského
zázrakem svaté krásy
Mé dětinství
Mé dětinství odráží
když si osvojujeme, co není naše
viditelně
vyděděnost v rozpadu
leda tak vykřikovat manévrovací prostor
nebo slupovat kostrbatou rukou nečistoty jedinečných okamžiků
bezútěšný pozorovatel vciťovatel
Nesoudržnou pospolitostí odpojena
nesleduji pořady dne s opovržením
nesleduji je vůbec
ucházím se o klid
aby se nestírala sklovina ze dnů
(člověk se nemění, jen odlupuje nánosy)
proto nejlépe čistit
jen těmi nejměkčími vlákny
a s každým novým dnem
protáhnout se v ranním šumu
se svým andělem
dešifrovat rány dokořán
je příznakem otužilce dosahujícího bujarého tření
ohnivosti vědomí
kdy anachronický ruměnec snažení
rozpouští se
ve vodotrysku zduřených šelestí
Krevní báseň
S vědomím jejich příchodů
umí zastavit krvácení (tok z měsíčního květu)
v roztažení staticky čeká
z dáli si vzývá ta specifická natřásání
v anachronické noci
a pokouší se
nezpochybňovat sbližovací moci
Již brzy
s obnažeností obdaří se
společně rozcuchají osamění
vydělí samotu
převrácenou hodnotou toho druhého
propuštěním obětí
rozklíčí vzdechy
prohloubením zduřelých smyslů
pročtou potravu budoucnu
ale ve střetu potkávají se
s věcí jiného řádu:
ztotožnění se s vlastní krví…
Je to krev, co umírá?
A zastavuje svojí nevyvoleností?
V neobyčejných chvílích
prožitek ztotožnění
s vlastní krví
je čím dál naléhavější,
v součtu vzrůstající cizosti a naplnění
se jeví jako iluzorní pokus
ukončit rozštěpenosti jiného rázu:
pocit vyděděnosti zakopat do hlíny
Již
jí přesyceni poněkolikáté opouštíte
a návraty nejsou abnormální
jen všední
nikdy přislíbené
přinejmenším lehce nadprůměrné
s porovnáním
se všemi těmi nadčasovými lijáky přítomnosti
***
Mizející kůže
a nepromokavost
v prchavosti chůze
a roztroušenost sama
seje střepy budoucí
v lidu prázdném svěrači
bezděky omezí
v bezmezí přímky
navržené i zavržené
rozrostli se pod nohama
jako prázdné kořeny
a proudící háčky vrstvení
jako břímě brnění
síla sešívá a poutá
a já v utržení couvám
do vytržení zoufám
kam upadnouti v zemdlení?
kde ožít v zapomnění?
jaký to přínos v znovu vzkříšení
umět učit se zas a znova
zkrotit tělo myslí do vertikály vznešený
ale z čeho potravu budoucnu?
když se veze strach z odřeknutí touhy po splynutí?
Kde ožít v zapomnění?
kam upadnouti v zemdlení?
z čeho potrava budoucnu?
jaký to přínos v znovu vzkříšení?
učit setrvat se zas a znova
ale síla
sešívá a poutá
a já opět
v utržení couvám
do vytržení zoufám
a proudící háčky vrstvení
jako břímě brnění
a přímky navržené zavržené
jako prázdné kořeny
a v chůzi prchavost
a mizející kůže
a nepromokavost když anděl tuší
že strach se veze v odřeknutí touhy po splynutí
***
Jednou se vyplavu
z vyzáblé říčky
a v trnutí vůle
vydřu se z kůže
v milosti boží
poklepu se na rameno
pomalu otevírám oči
a v rozčarování slepých uliček
stesk co neznám přihořívá
když strhující milníky
nesourodou rychlostí
opájejí zázračnou banalitou
v roztodivné dynamice
Rozum je stroj a tapeta zdí
a v proměnách sladkobol
je tichý zdroj vzezření
můj akt: rozběsněná vertikála
v nepřeberném moři stesku
Kde utopit to sílící slunce?
tak vytrvale melodické
to měsíc mívá blechy
Obtahuji stíny
to co neznám stále přihořívá
slyšíš, jak se svíjejí hadi
a pravdy nafouknou se
a záhy praskají
a v rozpolcenosti opět krása
puká
stará milióny let
v neúnosných dálkách možné hranice
to, co neznám, stále přihořívá
Pod pásem zuřivosti
Bože ani v noci
nemohu poklidně plouti
někde za zrcadlem
v utajení a ve skrytosti
v krajině, kde drtí se plody
a šťáva z nich teče
slyšitelně...
Bože proč
děsí mne že
umělé světlo nehoří
že copy šílenství
švihají rychleji
než ocas budoucnosti
co není
děsí mne
že vítr vzdychá pomíjivostí
když opakovaně a vlezle lezeš
a prodíráš se do točitých střetů slasti
v kruté zimniční krajině
a stále dotýkáš se
pichlavých prázdnot
kdy hoříš a čekáš
vydýcháváš podprahové křivdy
někde pod pásem zuřivosti
Kde je mých dnů v počátku v nahotě?
***
Ta mlčenlivost ticha
jen obtížně pročesatelná slovy
je trpce posvátná…
ta úzkostná hrozba neprodyšnosti
je šíleně flexibilní…
loučící se ruka hysterie opět vypadla ze svého brnění…
s vykuchanou směšností
stranická...
Nemožnost
Nemožnost uzavřít den
a ubrat se do protisměru očišťování
v potenciálu noci
oči na jízdě nevyžádaných myšlenek vyjíždí z trati dne
opět do střetnutí
s nevšední samotou
prohloubenou dírou
ta vyprahlost jsou kolemjdoucí
s cizostí vesměs neohrabanou
s vířící zábranou rozšlehaných bodáků
kloužu, napichuji se dychtivě
jako roztoužená oběť
Kéž bych byla schopná lenivět do tupého zapomnění
a brát to s pozitivní fatálností
a ne ve smyslu koloběhů a roztančených spirál
co se v rozmanitosti vrací jako neblahý host
ale zpět k zakončení dne:
život je práce
jdu spát
