Tento blok současné ukrajinské poezie sestává především z autorů, kteří se účastnili Měsíce autorského čtení v roce 2015, kdy byla Ukrajina čestným hostem tohoto středoevropského literárního festivalu pořádaného nakladatelstvím Větrné mlýny. Ukrajinský Lvov je už tradičně jednou ze zastávek literátů na trase těchto autorských čtení. Již v té době Nedělní chvilka poezie.CZ představila dva ukrajinské básníky: Hryhorije Semenčuka a Serhije Žadana. Dalším zajímavým projektem česko-ukrajinské poetické spolupráce byla třeba akce Poezie v pohybu, kdy se básně brněnských autorů ocitly v charkovských tramvajích a naopak. Ty ukrajinské, co byly k přečtení v brněnských šalinách, najdete zde. Za spolupráci na této Nedělní chvilce poezie.CZ i za činnost odvedenou pro dobré česko-ukrajinské literární vztahy děkujeme Lucii Řehoříkové, bývalé ředitelce Českého centra v Kyjevě.
Amdrij Bondar
Slovanští bohové
slovanští bohové hrají domino
na popraskaných stolech ztracené pravlasti
právě oni musí mastit tuhle hru
oddělovat zrní od plev
měnit vodu na víno
a víno na ocet
slovanští bohové mají to na kahánku
pohodlně si uvědomují vlastní bezmoc
před tuzemským vzduchem
ještě si pamatuji jak bylo dobře zadlouho před Kristem
levný salám kefír za 11 kopějek
televizor na splátky úplná jistota
v zítřejším dni
slovanští bohové startují okamžitě
jen co někdo jim sahá na to poslední co jim zbylo
vzpomínky na pochybná vítězství
znásilněné ženy ponížené muže
fronty na bezplatné toalety
minerální voda po opici
slovanští bohové zanechávají své otisky prstů
na patře a mandlích to když vyndavají zlaté korunky
z ústních dutin nebo zbytky jídla a trosky rozbitých lodí
naději na lepší paměť o ztrátách
fragmenty vojenských pochodů
slovanští bohové jenom ze spaní
zapomínají na svůj militantní ateizmus
začínají věřit na boží vůli
sluneční skvrny sociální spravedlivost
a tiše umírají štěstím
(překlad Alexej Sevruk)
Andrij Bondar
Stalin měl pravdu
po všem tom špatném co potkalo Polsko
ve druhé polovině 20. století
se někomu zdá že teď je to horší
není jich moc těchhle revolucionářů
ba naopak je jich dost málo
nevelká skupinka mladých nonkonformistů
asi ne ne asi ale určitě jsou z bohatých rodin
protože chuďasové nemají peníze na červené spreje
chuďasové mají jenom na to dát někomu přes držku
v tmavé uličce
vyrvat trochu vlasů dlouhovlasejm studentům
v univerzitním parku
vožrat si držku silným slazeným bílým krabčakem Vitoša
„vyrobeno v Bulharsku“
jejich rodiče požili tolik toho co bylo „vyrobeno v Bulharsku“
že klidně můžou žádat v Bulharsku o politický azyl
měli by jedinou radost na stará kolena
jeden můj přítel mi jednou vyprávěl historku
o skupině bulharů na berlínském vlakovém nádraží
hned zkraje devadesátých se tisíce bulharů
vydalo za prací na Západ
nevím co tam v tom Berlíně všichni dělali v tomhle množství
ale všem se jim najednou zachtělo na záchod
který stál několik feniků
leč vynalézaví jižní slované rozhodli se ušetřit
nejdřív chodili ve dvojicích
pak v trojicích a zanedlouho se na jednu mísu
nahrnulo až deset bulharů
a v určitý moment se ty dveře zasekly
a početná skupina bulharů ocitla se odříznutá od světa
vyděšení bulhaři bez znalosti němčiny a angličtiny
začali na celé nádraží
křičet jedno jediné německé slovo které jim bylo známo
„Achtung! Achtung! Achtung!“
ani nevím jak tahle historka s bulhary dopadla
nezajímá mě kdo je dostal z toho záchodu
a jaké měli následky
podobné historky nemají mít pokračování
není třeba hledat v nich nějaké skryté významy
jsou tu jen pro pobavení a nic více
dnes jsem si přečetl na zdi šedivého varšavského paneláku
o tom že STALIN MĚL PRAVDU
u nás na Ukrajině — což je zajímavé — se tohle
po stěnách nepíše
u nás se obecně zřídkakdy píše po stěnách
a když už tak něco velmi abstraktního
ku příkladu SMRT BURŽOUSTŮM nebo SLÁVA HRDINŮM
nebo mainstreamové VIVA CHE!
ač Stalina u nás mají rádi více než v Polsku
ale na stěnách se o něm u nás nepíše
ne je mi jasné že v něčem STALIN MĚL PRAVDU
a nikdy o tom ani na chvíli nepochybuji
mě jen zajímá co měl na mysli ten kdo napsal
že STALIN MĚL PRAVDU
i když mnohem víc by mě zajímalo
zda ten kdo to psal má opravdu rád Stalina
nebo jenom koketuje když dnes uznává Stalinovu pravdivost
a zítra napíše že pravdu měl třeba Mikuláš Koperník
nebo Sigmund III. Vasa
nebo si jenom šel po ulici s dívkou a rozhodl se ji
nějak překvapit
a možná že to byla menší skupina
jeden to psal druhý hlídal jestli někdo nejde
a třetí jen dohlížel na průběh
co vůbec cítí osoba která píše na zeď — STALIN MĚL PRAVDU
a co je to za pravdu? globální pravda tedy
že STALIN MĚL PRAVDU VE VŠEM
nebo nějaká menší tedy konkretní
například STALIN MĚL PRAVDU KDYŽ NOSIL VELKÉ KNÍRY
nebo STALIN MĚL PRAVDU PROTOŽE JI NEMĚL HITLER
nebo STALIN MĚL PRAVDU PROTOŽE DRŽEL
POLÁKY ZA KOULE
teď aby na to člověk furt myslel o co ve skutečnosti
šlo tomu klukovi
velmi pochybuji o tom že to byl starší člověk
jsem si jistý že to nebyl nějaký nedomrlý stalinista
nebo nějaký deprimovaný lůzr-repatriant z Kazachstánu
ani nejsem přesvědčený o tom že ten co to psal
skutečně má nějaké politické pohledy
asi to je jen takový vyšší stupeň politického konformismu
protože se už nic nedá změnit
protože se už nikdy nic nedá změnit
proto říct že STALIN MĚL PRAVDU mohl jenom
skutečně věřící člověk
(přeložil Alexej Sevruk)
Ostap Slyvynskyj
Čosi neustále horelo dopredu
Čosi neustále horelo dopredu
nebola to značka
ani znak blúdiacim
ani ohnisko, ani výstraha
ničí príbytok, ničia
poľovačka či vojna, ktorá sa tu zastavila
navždy
nebol to človek ani zver,
ani suchý strom, ktorý padol do svojho
očistca
tvrdohlavý ako duša nebeského svetla, ani
príkaz, ani pomoc,
čosi
solidárne s nami v bezmocnosti,
bezútešné, keď sme boli bez útechy,
spokojné, keď
sa zmierujeme so stratou.
Rovnaké v čase vojny i v čase mieru,
hluché k prosbám, ale utrápené, keď
mlčíme príliš dlho. Rovnaké
pre kráľov štvrte
a tých, koho ženú po schodoch.
Krátkozraké a citlivé,
ako matka v zrelej starobe.
Nebola to nádej, lebo
býva i tak, že niet nádeje,
ale ono — je.
(přeložila Valéria Juríčková)
Petro Miďanka
***
Když třešňové listí karmínem potřísněné
neuvěřitelně zesvětlá na zahradách u lesa
a nastávají dlouhé podzimní noci,
k tobě ve spánku přicházejí mrtví:
maminka tam někde v kamnech zatápí,
otec něco teše v kůlně
a teta, dej jí pámbu lehkou zem, si pořádně cpe
kapsy podomácku tkané vesty
sušenými švestkami a ptáčnicemi…
A ty sám kráčíš nad srázem,
kam je tak lehké zřítit se a měkce dopadnout…
Mrtví buď leží v rakvích
s otevřenýma očima a pak vstávají
a pod tíhou jejich těl se dusíš…
až se ti dech zastavuje. Ze spaní odříkáváš modlitbičky,
jež v dětství opakovals nahlas po matce.
A náhle se ti dýchá volněji.
Vstává zpod těžkých přikrývek šedovlasý muž,
vzpomínaje, číms hanobil Hospodina.
Na rozkvetlých stráních se znovu rozsvěcují
stromy pozdní jeseně, a údolím
se valí hustá mlha, podobajíc se bílé konopné koudeli…
Je čas vrátit se do přítomnosti…
(přeložila Věra Lendělová)
Jurij Anruchovyč
Absolutely Vodka
Vodka nakonec vždycky rozvrátí
každé mužské společenství.
Je potřeba aspoň nějaká dáma —
jinak je konec. Třetí hodinu se všichni
rozběsní, čtvrtou nastává
mávání břitvami a sekyrkami.
Pátou se všichni kajou, s pláčem,
líbáním rukou a nohou,
takže nakonec je potřeba aspoň nějaká dáma,
aby to nevypadalo tak ohyzdně.
Tenkrát mezi námi
nebyla žádná dáma.
Blížila se pátá hodina pitky.
Snažil se něco vyčíst
z mé dlaně.
Ty vole, říká mi, já ti ani nemůžu
říct celou pravdu, ty vole.
Řekni, říkám.
(Je mi to šumák, jsem třeba hned
připravený na všechno — ve svých třiceti letech, protože
jsem připravený, protože pijeme už pátou hodinu,
protože mám právo na pravdu, protože je mi to šumák).
Ty vole, říká, já ani nevím,
jak ti to říct, ty vole.
Ven s tím, volám.
(Je mi to šumák, můžu třeba hned — žílu
nebo kuli do spánku, ve svých sotva třiceti,
protože je mi to šumák, protože pijeme už pátou hodinu,
protože chci znát pravdu, ať je jakkoli hrozná.)
Napotřetí nakonec vysloví své
„sedmačtyřicet“. Ach, jaká lehkost!
Celých sedmnáct roků! Jaká rozlehlost!
Jak průzračnost na
obzoru!
Pamatuju si jako dnes,
jak se někdy kolem třetí ráno
celá ta banda vyvalí na čerstvý vzduch —
vypili jsme všechno, nezůstala po nás jediná cigareta,
klopýtáme, rozrážíme tmu.
Potom ještě tohle, náhle:
zpocenou dlaň utírám o zelenou trávu,
přesně tak, zelenou, protože je půlka dubna.
(přeložila Marie Iljašenko)
Oleh Kocarev
Svoboda
Svoboda — jako lehký hlad,
Svoboda — jako dobrá chuť!
Jako když vycházíš z domu
A v kapse máš uvařenou bramboru,
Jdeš s ní do parku,
Vyhazuješ do velké výšky,
A zatímco letí,
Neslyšíš nic na světě.
Jako když jdeš chlupatým ohonem
Po cestách v horách nad mořem
Ve dvou
A zpíváš.
Jako když prostě nemůžeš
Zatnout svaly
Zvednout se
A něco udělat,
Když se hryžeš do ocasu
Na zarudlé hlíně.
Jako když těžce
Zaposloucháváš se do ticha,
Když je k nevydržení
Hrom shůry.
Ale stejně se ti nějak nechce
Se jí vzdávat,
Ani za hromadu listí
Sesbíraného říjnovými zametači ulic,
Ani za kaštany a žaludy,
Ani za přátelství,
Ani když skleněná zastávka,
na které se schováváš před deštěm,
Byla zrušena.
Jenom za jednu věc
Chtěl bys ji občas vyměnit —
Za vůni opravny obuvi,
Asi nejlepší vůni na světě,
Která se pružně a měkce táhne tak,
Jako nejchutnější jazyk na světě.
(přeložil Alexej Sevruk)
Oleksandr Irvanec
Sen o Európe
Nevidel som to sám,
rozprával mi o to priateľ
o vystúpení ruského umelca performeristu
ktorý sa volá Oleh Kulik
(čo nesporne svedčí o jeho ukrajinskom pôvode).
Takže tento Oleh Kulik
sa prevteľuje na psa
zrejme rozbíja stan
Alebo majstruje skutočnú psiu búdu
A potom do nej vlezie
keď sa predtým vyzlečie donaha
Sám si oblečie obojok a reťaz
kvôli čomu sa dočká divákov
potom vylieza zo stanu alebo z búdy
chodí po štyroch a hádže sa na ľudí
šteká, vrčí, dokonca skúša
hrýzť ženy do nôh
teda ľahučko obhryzkávať ich topánky
značky Prada alebo Yves Sain Laurent
Ale vtedy, keď
Kulikov performans videl môj priateľ
Medzi divákmi sa objavila polícia
Strohí a slušní policajti
švédski alebo fínski - pretože tam
V niektorej z týchto severských krajín
sa konalo toto umelecké podujatie
Mali tam skutočných ovčiakov
Na vodítku a s náhubkami
Vtedy človek - pes Oleh Kulik
Začal štekať na psov
štrngal svojou reťazou
Robil prudké pohyby smerom k nim
Ako keby ich atakoval
A psi (skutoční psi) nič nechápali
Kňučali so stiahnutými chvostmi
A túlili sa k nohám policajtov
Takže performans tohto ruského umelca
Ako aj väčšina predchádzajúcich
Dostal pochvalu od recenzentov
Prestížnych divákov - kandidátov vied
Medzi ktorými v poslednom čase jasne dominujú ženy v módnych topánkach
Napriek tomu škoda, že psi (skutoční psi)
Mali tento krát náhubky
Oh, úplne som zabudol poznamenať,
Že tento performans Oleha Kulika
Sa volá
„Ja chcem Európu, ale Európa ma nechce“
(přeložila Valéria Juríčková)
Serhij Dzjuba
* * *
Takové netknuté nebe:
Bojí se svého stínu,
Do okenice šeptá, že je zázrak,
Že Ty ještě porodíš boha.
Spím. Dobře se mi spí,
Když přicházíš ke mně.
A město žije, jako naposled.
A pije naši krev. Po troškách.
Někde čeká bíle ráno…
Kdo je tam, ikono z vitráží?!
Vím toho o Tobě tolik,
Až skoro nevím nic.
(přeložili Petr Ch. Kalina a Milan Hrabal)
Teťana Dzjuba
* * *
Čas prosákne solí,
jako písek z nejstarších hodin,
Pálí, spaluje, drásá.
A potom zaniká, rozpouští se,
stává se mořem,
v němž se tak pěkně houpá
na vlnách vzpomínek.
Škoda, že jen nakrátko,
protože lidé žijí na pevnině.
Kde je moře, je i sůl…
(přeložili Petr Ch. Kalina a Milan Hrabal)
Halyna Kruk
***
z řečeného výše
nic nevyplývá:
ani papírová loďka
ani osudu divný zákrut
ani kachnička gumová,
která se dědí
z jednoho otce na syna,
též jednoho – víc nestihli
z řečeného vzhůru,
ze zmíněného marně
pane, ty naděluješ
každému jinou měrou
hrají na jednu branku
jedna matka se synem
syn za dva odráží –
matce nepřihraje
z řečeného pozdě,
z nevyřčeného nikdy
tolik žalu na srdci,
a z oka – nevyplyne
půjdou jeden za druhým
půjdou všichni do jednoho,
půjdou za tím, kdo ví:
nikdo sám nezůstane
(Přeložil Miroslav Tomek)
Jurij Zavadskij
Nevím, co se stalo
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne,
Očima me nevidíš, očima ne.
(Ze sbírky Svobodný člověk se nenarodil, 2020, překlad Miroslav Tomek)
Oleh Kocarev
Karlův most
na chodbě na zdi
dermato
venerolog
léčebny
visí obraz
v impresionistickém duchu
na něm je namalovaný
Karlův most v Praze
na obraze je
časné
časné
ráno
a Praha usíná
jako unavená toulavá
kočka
nad řekou rozpíjejí se
sochy
s poďobanými nosy a kůži
v léčebně
se blíží poledne:
je ticho
nejsou tu fronty
uklízečka jede na koštěti
jako na koloběžce
zastaví u obrazu
něco tu opadalo
tady zas nalepil se prach
rám je nějak ztrápený
asi
je na čase, aby malíř
znovu navštívit léčebnu
přeléčit své plátno
pracoval tu chvíli pod studeným dohledem
přísné múzy –
lékařky Ireny
lékařky erínye
s vtipnou cévkou v rukách.