Olga Stehlíková (* 1977) je česká básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička. Je editorkou webového magazínu Ravt. Píše recenze pro literární periodika, pro Český rozhlas Vltava zpracovává a moderuje literární pořady. Pro web ČT ART připravuje pořad Jedna báseň. Vydala pět sbírek básní a tři knihy pro děti. Uvedené básně jsou výběrem z rukopisu její nové sbírky, která vyjde na podzim v nakladatelství Host.
(Foto: Dirk Skiba)
***
Zakup posvátnou krkovičku s hořčičnou omáčkou!
Promiňte, uklikla jsem se, a miluji teď jiného
totiž prostředního syna
Je to nezákonné, říká nejmladší, souzený a odsouzený
mezi sousty
Už brzy budeš rozbalovat
škuby a šusty, až si ošuntělé ozdobičky děděné po generace
budou zacpávat teninká skleněná ouška
Ta zpráva, co tehdy od tebe došla
mi roztrhla kůži na palci
Ta, na kterou jsem čekala třináct roků
vyvalil se hnis zdola
škoda, že ji napsala ona – chyběly hrubky
představuju si, jak
si jdeš v jejím bytečku nahý odskočit
ona se polouleží napije barevného drinku z široké sklínky
zvonečkový smích, jen tak sama pro sebe
přehodí vlasy na druhou stranu šíje
popadne tvůj telefon plným právem kvalitního sexu
a zatímco si zpíváš ve sprše
ona tu zprávu napíše a odešle
napíše a odešle, aniž to zjistíš
je to jen malinkaté vzrušení
drobné šimrání v břiše
může to mít pořád
jako když tehdy poprvé v Británii
ukradla tu pudřenku v kovovém pouzdře
co se tak slastně zacvakávala
a uvnitř to malé zrcátko
které den za dnem obhlíželo její krásu
někde ještě je, i s letitou mastnotou z její tváře
Podepiš ty papíry
ale musíš rychle, než tě odpojí od přístrojů
racionálním rozhodnutím, které bude zcela namístě
spravedlivé jako doušek ledové vody po nudném letním výletě
podniknutém pro rozvoj dětí
Kdypak sis naposledy poskočil?
Kolena zas z bláta, jak sjíždíš
teplou velkou rukou od krku k jeho
spojnici s hrudí – tak proto klíční kost
že odemyká
Vybíráš si lidovku v moderním aranžmá
studiovou, s malým symfoňáčkem
a jedinou sboristkou
svou lásu budeme streamovat
a tak nezjistíš, že jsem figurína z polystyrenových kuliček
a zpívám falešně
Bože, je tohle první láska, nebo spíš: miláčku, je?
***
Trojitý odpíchnutý rittberger tehdy u baru
všechno peří v neonu
v botě ocílka na ostrovtip
aby sis mě všimla, ty a tvůj krásný pot
bude to mít všechno smysl a nebude se ničemu podobat –
- popelem z tvé cigarety kreslil jsem ti
vzkazy na skleněnou desku
a pozoroval rolety tvých řas
jak pokaždé nově otvírají krám s tím nejvzácnějším zbožím
trůníš na slané vlně, kterou hrnu vzhůru
hlídal jsem si ruce i strach z nespokojených mlasknutí
a vedl lesklé řeči
občas poodešel o pár slov jinam
ale pořád se díval jen na tebe
a věděl jsem, že vidíš
že se nesmrsknu
i to napjaté lýtko
černou hlubinu kabelky, jak polyká tvé předloktí
mezi dřevěnýma nohama tvé nohy, noha přes nohu
číšníka s obočím jak dvě Sněžky
žaludek frčící svým výtahem
hlavní je neprodlévat
Nezastavíš!
Nenapsat dřív, než napíše!
Tehdy na koleji všechen ten
mladý smrad uzavřený v úzkých cimrách
věčně neuspokojených macarátů
jejichž kamarádi ze střední už žijí životy
zatímco my odklad
kudy se jde odtud ven a kudy dovnitř
než tě zaříznu dveřmi taxíku a otázkou na jméno
vzadu na krku ten knoflíček utopený v krajce
ten, na kterém leží kupka vlasů a ovívá
jej citrusovým parfémem
a doma budu dřív než ty
s01e01
Vždycky, když se sousedi hádají
je mi tak strašně líto života
Na displejích se chvějí jedinečné otisky našich prstů rozmatlané do drah
už měsíce si doba kouše nehty, pozorujíc svá zdražení
A na severní Moravě se prý říká knedlo, zelo, vepřo
- jak člověka nerytmičnost rozechvívá a maso až na posledním místě
Nejvarovnější sousloví je doživotní záruka, vyskakuje z ní husí kůže na ramenou
avšak pračka už hladí své rozbijátko, které ji vymění za novou
Jan Novák píše pro časopis Lepší já o ideální frekvenci výměny lůžkovin
Lůžkoviny se hemží roztoči, ale ten pohyb je tak jemný
že ho zachytí jen Jana Nováková ve své laboratoři
On věděl, že je génius, dříve než všichni ostatní
kteří to věděli příliš pozdě na to
aby se géniem skutečně mohl stát
Chci říct ještě něco, co se ti nebude líbit
pakliže to zamlčím
Nechceš zažívat velké věci, a nemít si o nich s kým promluvit
smrsknou se na malé
V kapce vody se vzájemně polykají jednoduché organismy
blazeovaný balzamovaný ali paša farao vyhlíží z prastarého fáče
Lesklá paní z mléčné čokolády
obléká smetanové šaty jedna krajka
– eben protává paličkovanými okénky
Moje lopatky se ukryly
pod tvými velkými dlaněmi
jako prosté krůty
Manžílek se vrtí v rámečku na zdi
snítka z klopy odpadává na tvou pleš
***
Ta důležitá byla vesměs špatná.
Zavedla ho k potupné otrávené šedi.
Ne-sláva pálí mezi lopatkami.
Byl bezesporu chytřejší než Jan.
Hezčí než Šimon.
Býval pružnější a sportovnější než Michal.
Byl tak mladý, až chytala tráva pod jeho
teniskami.
Mívali všichni stejné, bílé, ke kotníkům.
Pokreslené propiskou.
Ty spínací špendlíky do džísky ukradl babičce z
šití.
Když si doma propichoval ušní lalůček nad sporákem horkou
jehlou, omdlel.
Ta důležitá byla špatná.
Barboru si samozřejmě vzít neměl.
I když děti mají skvělé a z Janči jednou něco bude.
Se Žanetou by to bylo jiné.
Neměl na tu architekturu chodit.
Měl se odvážit AVU.
Nadání zahodil. Ale zase skoncoval s pikem
a školu dodělal, i když to vypadalo, že ne.
Místo té chalupy se měli raději odstěhovat z bytu.
Domek za městem by byl býval lepší.
Mámu si měl vzít k sobě, teď ho to bude
pronásledovat.
Do studia nemusel přijmout toho kluka -
nic neumí a hodně si myslí.
Jediné, čeho nelituje, je ten šílený vztah s K.
Jen díky němu vstal z mrtvých a shodil 15 kilo
a začal běhat a vrátil se k malování a ubral piva. Na chvíli aspoň.
Ach, K.! Všechna ta důležitá byla špatná, když se to tak vezme.
Milka, poď
Milka, poď.
Je tu pramen v pařezu
a pán, co sbírá vraky aut
a ukládá je pod jabloně.
Kočka, která k tobě poletí,
a pak tě těsně mine.
Krajina mokrá a trochu zlá,
jak kdyby sama z hlíny vyhřezla.
Krajina, co tě nepřivine ani nezatratí,
jen mlčky strpí, snese tě.
Milka, poď.
Ohradník varuje, že vlastní.
Elektřina vrní, jen ne za tratí.
Tebe nepodojí, tele drsně nepřiklekne.
Nepostojíš trpělivě.
Jsi na maso, co se bourá
jako auto nebo dům.
Rajka
Mlha padne, než vyrazím
nad polévkou rybníka opar se zdvíhá
z hladiny, jako když
nahlídneš pod pokličku
kroky mastně mlaskají
mastnota v myšlenkách smaží zbytky někdejšího
nikoho nedržím za chladnoucí ruku
rákosí varovně trčí kolmo vzhůru
ztuhlé žáby utichly do hroud, nejsou už
mokrý jak hadra, mechovým kamením posouvá mlok
nejtěžší oranžová závaží
vnořím se do zeleně jako do krytu
trny malin neumdlévají ani v listopadu
tleje zlato na zemi, jakož i uvnitř
proč jsi mne opustil
těsně nežs přišel?
výstřel v štěkavou odpověď
i další mluví loveckou řečí rychlé krve
nesmíš se nechat
prsty nohou protlačuješ bahno jako halušky
houby – i hlíva ústřičná ve skle slizu -
dohrály odvěkou českou hru
soused Mašek si pro vás přijde
v hlubokém roští z jeřabin a bříz jemný šustot
jsem výstřelem - lze však jen zdvihnout hlavu
a tu se svět zastaví:
vylétne rajka v třaskavých barvách
ocasní pera sklopená dolů
a už nikdy nic nebude jako dřív
Nahoru
Objímající se sloní rodina, samec se tváří vyděšeně.
Hořící dům v troskách, okolo něj poskakují
někdejší obyvatelé v zoufalém tanci.
O druhém domově nikdo neslyšel.
Chlapec v bouři, na lovu velryby na teninký prut.
Zaklání se v lijáku, pobřežní písek ujíždí pod bosými patami.
Velryba rozmarně mrská ocasem.
Mrtvá stařena na marách.
Mrtvá stařena na marách.
Macatá prostitutka v podvazcích,
jablko na kyprém břichu, pod hlavou
sametové podušky. Ohlášení dnes už přišli.
Vředatý skřet s hnusným šklebem
- bradavičnaté rty se natahují po pěnícím půllitru.
Ty a já, čí jsou to ruce a nohy,
ale brzy to skončí.
Dalecí ptáci v dalekém letu do dálek,
dlouhé krky natažené vpřed, jeden se ale otáčí.
Tři opilci si nabídli rámě, první má cosi varovného
pod nohama v galoších, druhý si přidržuje čelo.
Oválný obraz v přezdobeném rámu,
na něm nic, asi zrcadlo, nic.
Pětinohá opice v debatě s uzlovitým hadem,
hádají se o jablko na kyprém břiše.
To jsem viděla v mracích.
To bylo na obloze.
***
Přijď s hádkou
příslovečnou nikoli jako určení, ale jako špetka soli
Přijď nakažlivý jako divoká vzteklina všech teplokrevných
se slinami nahromaděnými v ústech
aby byl obnažen jejich výslovnostní účel
Přijď v těch vytahaných džínech
s obrysy tvého někdejšího masitého těla
které ti nyní visí na bocích jako závaží
třicet deka peněženky v jedné
třicet deka mobilu v druhé kapse
Uděláme si spolu povídku
v níž budou vystupovat děti
které ještě nemáme
Chlapec a děvčátko
o které se nebudeme prát
protože budou rozděleni
tlustou, tučnou čarou
kterou budeme nakopávat z obou stran
kterou budeme každý den zaujatě obkreslovat
Přijď v osm patnáct
zaházím tě rohlíky a posypu párátky
to budou moje jednohubky
namaluju si linky a zhasnu
schovám se do prázdné vany
a ty mě najdeš s očima vztekle lesklýma
ještě obutý
***
Na krku mne pálí náhrdelník z pravých
žhavých drbů
v uších zní středeční zkouška Sirén.
Zpíváš jako bohyně, posilovaly své ženství,
aniž bohyně kdy kdo pět slyšel.
Povstal největší Středočech,
bytněla dokonalá láska ke zvířátkům.
Zkouším vejít na dětskou vstupenku:
Bohyně zpívají velmi falešně
Psovi jde pastva obstojně
Koza rozumí petrželi zcela
Kůlů mnoho v plotu jest
Sedma obléká jakoukoli barvu
- píšu negativní posudek.
Dlaždič dře vulgarismy na státnici.
Dcera ředitele vápenky zčernala.
Tankisté mají uvnitř dokonale uklizeno,
pozvali mě, vím to.
Po večerech si řadím obě priority,
zatímco slavíš den narození.
Vše rozplyne se jako dým.
Jako ty.
Ty taky.
Ach tolik, tolik roztrhaných hadů všude kolem.
Mydlíš blesk, krémuješ hroší kůži,
včelí úl tvé hlavy ztratil královnu.
Ani já tu šťastnou blechu neznám.
Proto si vypadáváme z oka.
***
píšeš, že je ti smutno,
že tam fouká a chléb je drahý
píšeš, že ti psaní trvá dlouho
a dopisy dlouho nechodí
že ještě 34 dnů, nedá se to vydržet
popisuješ tmavý pokoj
s prošoupaným manšestrovým křeslem
a arabský obchůdek pod ním:
večer vyklopíš konzervu do čínské polévky
vidím hranu tvé ruky putující papírem
řádek po řádku
to stipendium mohlo být kratší
ta Polka tu nechala cuketu, rýži
šampon a půlku nutely
teď zarazí se pero půl centimetru a půl vteřiny hrot zaváhá
vynechaný řádek
rozpačitě se podepisuješ - tvé jméno se sklání jinak
jako by bylo rychle načmárané, ale není
vidím, jak trháš papír z bloku
ten Holanďan tam určitě nechal putovní
strelícii, dracénu nebo monsteru
vidím, jak jsi přeložený papír přejel nehty
jak tvůj jazyk olízl známku
je na ní jejich prezident
jak jsi nad obálkou něco jedl a adresu psal
jinde a jiným perem
vidím tě, jak obálku odnášíš
v zakouřených prstech
kterými mě držíš vzadu za krk
pod kloboukem máš mastné vlasy
cípy kabátu těžce vlají
jdeš větrem podél řeky
protože nevíš, jak dlouhé jsou tu
vzdálenosti mezi tramvajovými stanicemi
na dlažebních kostkách se rozvírají cizí noviny zdarma
jako vějíř
opravdu vám tam fouká
poslala bych ti cibetku