Sbírka Pokrevnosti, ze které vám přinášíme tyto ukázky, je básnickou prvotinou amerického spisovatele a esejisty Matthewa Siegela (* 1984). Charakterizuje ji motiv Crohnovy choroby, se kterou se autor potýká téměř dvacet let a která jej zásadní měrou poznamenává. Z anglického originálu Blood Work vydaného nakladatelstvím University of Wisconsin Press v roce 2015 ji přeložil Roman Jakubčík a vydalo JT’s nakladatelství. Překladatele Romana Jakubčíka s autorem Pokrevností pojí tatáž diagnóza – s Crohnovou chorobou se potýká přes čtrnáct let.
Matthew Siegel (na snímku) je vítěz ceny Felixe Pollaka a finalista ceny Felixe Dennise za nejlepší debutovou sbírku roku. Jeho básně a eseje se objevily v denících Guardian, Cincinnati Review či San Francisco Chronicle. Žije v Oaklandu a na soukromé hudební škole v San Francisku vyučuje literaturu a tvůrčí psaní.
„lišák jde marodit do liščí nemocnice“
A už ho máme zpátky ve špitále,
v plandavém modrém županu, v ústavu
s decentním květinovým tapetováním.
Vždycky měl pro květiny slabost.
Je zdravý, jen trochu rozladěný, na sobě
známou róbu, obnošený kostým jakoby
vytažený z truhlice v podkroví
nočních můr. Připadá si nahý,
všímá si vlastní měkkosti, chlouby,
co ne a ne povstat. Že se vůbec diví,
zrovna tady. Je zdravý, ale veršuje.
Píše báseň „zpátky do špitálu“, celou
malými písmeny, obzvláště slovo „já“,
na jehož velikosti si dříve tak potrpěl,
ale dnes jako by se nějak scvrklo.
Píše báseň „zpátky do špitálu“,
ale daleko raději by kreslil komiks
o sobě jako drobném savci.
Vybere si lišáka a bez okolků
upraví název na: „lišák jde marodit do liščí nemocnice“.
Odběry
Bílé nebe přitlačí tampon
na žílu a jehla je venku.
Sestřička na odběrech se usmívá, vždycky
ví, o koho jde, i kdybych zhubl sebevíc.
I kdybych měl kruhy pod očima sebetmavší,
i tak si vzpomene na mé poddajné žíly,
tak tlusté a výrazné, že by mi ani nemusela zaškrtit ruku,
ale zaškrtí, a schválně si vybere menší žílu,
protože velká je až moc na ráně. Neřeknu jí,
že nejlíp mě o krev obrala ženská,
která dřív píchala dobytek –
rozhrnula srst, zaměřila modrou a šup to tam.
Nechá mě potěžkat zkumavky. Cítíš,
jak hřejí? Tak hřeješ uvnitř, řekne
a já kývnu a začnu myslet na kondomy a na tkáně,
na všechno to, co nás má udržet pohromadě, ale neudrží.
Na hranici
Rozhrnu okvětní lístky
a polaskám tyčinku uvnitř květu.
Zatlačím mraky
zpátky do nebe.
Na hranici nemluvení, na hranici
pojďme, to dáš, tudy.
Na hranici souhlasu.
Na hranici plamene s rozžhaveným srdcem.
Na hranici vany,
kde jako poprvé vyslovuji tvoje jméno.
Vydávám teplo na hranici pole,
jímž jsi ty, pole pod hvězdami.
Pole plné žlutého kvítí. A kdoví kolik
je toho pod zemí, kolik kořenů a minerálů,
chladu a zatvrdlosti. Čert to vem.
Překročím hranici. Pole mne přijme.
Topenářka
Topenářka bere schody
po dvou a do bytu vletí
s opaskem plným překvapení.
Padne na kolena, rozebere obložení
a s rourou v zubech
profoukne výduť.
Hasákem rozezní úzké potrubí,
že musí probudit všechny sousedy.
Nemá vercajk, aby se dostala
hloub, a já hned pomyslím na záhady
vlastního těla. Lehnu si na postel a uslyším
z chodby,
že prý už viděla i horší radiátory,
jenom ten můj je plný
bílého popílku. Skoro bych zaklimbal,
ale její hlas mě udrží
v polospánku.
Tuhle rozesněnost mám moc rád.
Co ti nepovím
Přitiskneš mi prst
na zjizvená záda
a do těla se mi vyplaví vzpomínka
jako příměs krve,
jako smotané lístky čaje rozkvétající
v horké vodě. Zeptáš se, co jsou zač ty malé dírky.
To se tenkrát protrhlo nebe, odpovím,
a popadalo mi na záda,
když jsem se bez trička vyhříval
v trávě.
Když se kterékoliv dotkneš jazykem,
otevře dveře do mého těla.
Nic z toho neřeknu. Políbím tě na krk,
a ty se odvrátíš a podáš mi košili.
Nad oblinou tvých zad se slunce
rozpije po obloze jako skvrna,
kterou už nikdy nikdo nevyčistí.
Otevřu ústa do zimy a zase je zavřu.
/Máma se maluje mojí rtěnkou/
Máma se maluje mojí rtěnkou
za mými zády, a i mně obtáhne rty
jako své vlastní.
Přidrží mě za obličej – chci cítit na ústech
červeň jejích nehtů,
nehtů tak blyštivých, že zkrotí
i záblesk z objektivu.
Máma se maluje mojí rtěnkou a já zírám
do zrcadla, jak se mi pod jejíma rukama
zbarvuje dolní ret. Její ruce jsou celá ona –
svírá mě v hrsti, jako kdyby po mně prahla.
Rychleji
Máma zas pláče
za dveřmi ložnice,
s rozžhaveným telefonem
u ucha. Její bývalý snoubenec
umírá: pořád si spolu volají.
Prý už se akorát plouží po baráku
s kyslíkovou bombou.
Máma popotáhne a začne si
fénovat vlasy. Anebo možná
jen sestra pustila
rádio – poklidný rock,
nic od podlahy. Zařval bych,
kdybych věděl, že to pomůže.
Utopil bych ten telefon,
kdyby ho to umlčelo rychleji.
Na farmářském trhu
Spálené lopatky.
Protáhlé nože od ucha k uchu.
Šťáva z mangostany, říká mi kdosi, vyléčí, co budeš chtít!
Prý takhle vytáhla z bryndy chlápka s Crohnem,
co už jen seděl na záchodě a zvažoval sebevraždu.
Koupím si lahev a namažu se od hlavy k patě.
Všechno je pryč: smutek, křivice,
a sakra, radost taky! Pane jo!
Syrové maso krvácí na voskový papír.
Ryby páchnou rybinou.
Malý hubeňour s tlustými brýlemi, pihami a vybledlým modrým trikem
mě láká na jahody.
Nejsladší jsou prý ty malé.
Pár si jich koupím, ale zkřiví se mi po nich pusa.
Má ústa jsou pod palbou kyselých bobulí.
Vypláznu jazyk a dojde mi, odkud se berou sliny.
Tak moc se přejím, až se pokadím,
a kadím tak dlouho, dokud je co.
Nikdy v životě jsem se tak nebál.
Žádný bobule už nechci vidět.
Přehlídka lásky
Na Market Street se dnes koná přehlídka lásky
a já mám strach, jestli mé tělo ještě dokáže milovat.
V ulicích tančí dívky
s náramky, tmavými brýlemi a malovanými
slunéčky na břiše – je to k nevydržení.
V bance mi pokladník vyplatí peníze, zamrká
a nejspíš si pomyslí, že i já mířím na přehlídku,
někoho si tam vyhlédnu a zabalím do své lásky
jako do čistého papíru. Venku mě slunce
zahřeje na kůži, ale já jdu domů.
Na slunci je mi fajn, ale i tak si sednu do pokoje,
zatáhnu žaluzie a na internetu napíšu
pár svým známým, bez kterých by se svět,
za který musím být vděčný, nedal snést.
V koupelně
Držím v dlaních
tlumené ozvěny – co dech,
to bouřkový mrak. Je ráno,
konec snění.
Je ráno a budík si ze mě
po kusech uždibuje.
Chytám se za kolena.
Umyju si ruce, a pak znova.
Ztrácím se v sobě jak hrot jehly,
jak předem prohraná hádka.
Nesnáším pohled na krev
v tomhle svém soukromém světě,
kde člověk pozná větší samotu,
než když se rodí, než když umírá.
