Ztracení kamarádi je nejnovější kniha hudebníka, skladatele, herce a literáta Martina E. Kyšperského (* 1980). Lídr skupiny Květy vydal tuto sbírku písňových textů, které nenajdete na albech kapely, doplněnou přepisy svých snů v nakladatelství Odeon v edici poezie. Tu rediguje Olga Stehlíková, která je též editorkou tohoto výběru. Více o autorovi najdete například zde či v rubrice Jedna báseň na webu ČT Art.
Foto: Josef Chuchma
Jsem v cizím městě. Mám po koncertě, těším se do postele. Pořadatelé mi nabídnou nocleh. Jsou to mladí manželé. Jdu s nimi, venku sněží. Ukáže se, že bydlí přímo na autobusové zastávce. Vedle je budova, v níž mají schovaných pár věcí, ale jinak žijí opravdu jen na té lavici pod střechou zastávky. Zdvořile se vymlouvám, že asi přeci jenom pojedu spíš domů. Žena mi říká: „Vemte si aspoň kazetu. Manžel je sbírá a má cokoliv od kapely Queen.“ Přinese noviny a v nich je vysypaná hromádka kazet. Vím, že si smím odnést jen jednu. Chvíli držím v ruce koncert z Budapešti. Jsou to samá pirátská vydání. A pak vezmu tu, na níž je napsáno „Karel Kryl hraje opilý na večírku Under pressure“.
Elektrické dítě
Máme elektrické dítě
Ale moc dlouho nevydrží
Každou chvíli ho odnáším
Úplně vybité k zásuvce
Ale třeba… když si hraje
S jinými dětmi
Díky těm baterkám
Může běhat a křičet
Ale poznám to na něm
Jak mu dochází šťáva
Tak už je pomalejší
A hýbe se míň
Po chvíli úplně ztuhne
Obvody zamrznou
Vypadá, jako by přemýšlelo
Ale necítí nic
Díváme se, jak spí vedle mechanické kočky
Pořídili jsme si typ, který nemá drápy
Organická tkáň okolo kovové kostry
Naše dítě je android, můžou se o sebe třít
A když večer leží
V bleděmodrém pokoji
Můžeme někam jít
Můžeme jít ven
Stejně ale myslíme na něj
A tak se vrátíme domů
Přehrává si den
Zuby mu maličko jiskří
Jedu vlakem do Prahy. Koukám z okna a téměř v každé zahradě někdo souloží! Kdosi mi vysvětluje, že to je teď trend. Když jede kolem vlak, lidé předstírají soulož. Někdy mají na zahradách jen pohyblivé figuríny. Po chvíli vlak zastaví. Je porucha a dál se pokračuje letadlem. Sednu však do špatného a za moment s ním přistávám na zastávce tramvaje na brněnské ulici Dornych. Jenže! Omylem jsem v letadle strávil 20 let. Nevadí mi to, protože na zastávce postávají usmívající se spolužáci. Jsou to už starší pánové. Těsně před probuzením mne napadne tohle: Právě teď jsem v knize „Ztracení kamarádi“.
Blížím se ulicí k domovu a ze skupinky mladých lidí se oddělí osmnáctiletá dívka. Má vlasy ostříhané na mikádo a vypadá dobře. Přidám do kroku, chci být rychle z dosahu.
Dívka mi říká: Přijdu.
Já odpovídám: Nechci. Nebudu s tebou spát.
Dívka se směje: To jsou mi novinky. Proč?
Já: Protože to nedává smysl.
Avšak jakmile do řeknu, tak v té chvíli vím, že lžu. Že bych chtěl a jen se bojím. Celá ulice se na mne dívá a já cítím výsměch. Vzbudím se.
V dalším snu se děje toto:
Jsem v posteli, zahrabaný peřinami. Do pokoje vejdou otec a bratr:
„Máme pro tebe mimořádnou nabídku. Můžeš dělat Ředitele veškeré hudby v rozhlase.“
Vyskočím a rychle se obouvám. Představuju si moře hudby a chci být ředitel. Z balkonu dovnitř vstupuje postupně jedna postava za druhou. Věřím si a každému říkám nějakou univerzální frázi, protože cítím, že bych měl.
„Musíme hrát hudbu různých žánrů.“
„Zastoupíme domácí i zahraniční umělce spravedlivě.“ Apod.
Moji noví zaměstnanci se s respektem klaní.
Dopis španělské princezně
Štěpán píše dopis španělské princezně
Napouští bílý papír vlnami slov
„Myslím jenom na Vás, až se setkáme…
A nechutná mi víno ani lov!“
Štěpán píše dopis španělské princezně
Bydlící v paláci se sestrami
A věří, že jí ten list přinesou v zahradě
Ona jej bude číst na slunci
Světlo jí prosvítí dlaň
Rudé žilky, kořeny
„Jestlipak víš, že strom
je dvakrát tak vysoký pod zemí?“¨
Vlk utíká dlouhé hodiny kapradím
Plíce ho nebolí
Tlapy má uvyklé utrpení
„Ach miláčku, co ještě můžu, to napravím!“
Štěpán píše dopis španělské princezně
Krví mu víří vzrušení
Že až celou ji svlékne a posadí na klíně
Tak ta vůně skřípne mu krk
Jako oprátka oběšeným
Štěpán píše dopis španělské princezně
A nemyslet na tebe, myslet opravdu na ni…
Je nějak možné, že ona jej obejme
V jednom z těch dní, které pálí vším
Vystoupím na zastávce dvě ulice od našeho domu, ale je noc a najednou mi to přijde příliš daleko. Ubytuji se v prvním patře penzionu. Pokoj nemá žádné zdi, takže vidím do ulice. Z chodby cosi šustí, trhnutím otevřu dveře a vyplaším uklízečku, co za nimi poslouchala. Běžím za ní. Žena se změní v krysu. Přišlápnu jí ocas. Ona vykvikne a z pacek jí vypadne mobil. Napadne mne, že když se podívám, komu volala, zjistím tak, kdo mě špehoval. Vezmu mobil a čtu na něm jméno: „Starý Kortykoid“.
Jsem v hospodě a mám strach jít domů kvůli skinheadům. Je noc. Všichni odešli, zůstal jsem jen já a výčepní. I on je skinhead a říká mi, že se také bojí. Napadne nás utéct do policejního muzea. To je celé ze skla a betonu. Schody uprostřed místnosti nevedou nikam, ale my se cítíme v bezpečí.
Ukradený diamant
Soused seká trávník
nějak dřív
ještě není sedm
větve šumí
Povědomí chlapi
u cukrárny
odkud je ale znám?
je to divný!
Za protějším oknem
míhají se stíny
a vedle na zahrádce
kolo bez blatníků
Dlouhý muž v kabátě
opřený u jezu
zřetelně není vidět
ale dívá se dolů
Ukradený diamant
probouzí občany města
kdopak jej teď může mít?
Na které dlani leží?
Ještě včera měli
dva velký psy
zůstal jen béžovej
sanitka kvílí
Žena v kostýmu
s tvídovou sukní
mává do průjezdu
zatřepetá se látka
Plášť kluka s knírem
čisticí vozy
děti na chodníku
šeptají si cosi
Kadeřník u kostela
s rozestavěnou střechou
ruka z výlohy šahá
na dlažební kostky!
Ukradený diamant
probouzí občany města
kdopak jej teď může mít?
na které dlani leží?
Stojím s Lucií Redlovou u horského hotelu. Vedle něj je tunel. Přichází Johana Švarcová. Je bez trička, nemá prsa ani bradavky, jen černé kšandy a vlasy vyčesané nahoru. Oznamuji jí, že mi ukradli motorku, co se jmenovala „MORMEK“ a dali místo ní jinou. Johana odpoví: „To je proto, že se nic neztratí. Odvezu vás tunelem do města.“
Lucie žasne: „Ty umíš řídit?“
Johana: „Jo, mám moped. Motorku pro manželky.“
Čekám celej den
Čekám až přijdeš
Čekám celej den
Mezitím umývám nádobí a peru prádlo
Ó břidlice
Je na rohožkách
Ó břidlice
Je na kobercích
Ó břidlice
V kočičích fouskách
Ó břidlice
Je ve psí srsti
Čekám až přijdeš
Čekám celou noc
Mezitím poslouchám rádio, zašívám tričko
Ó břidlice
Je na všech klikách
Ó břidlice
Je na ubrusech
Ó břidlice
Je na talířích
Ó břidlice
Na gramodeskách
Video
Zůstal mi na videu
tvůj obraz a tvůj hlas
je to hrozně málo
ale jak utíká čas
tak jsem rád, že to mám
sednu do křesla a koukám
a všechno se to vrací ke mně zas
Nemám chuť na oběd
ba ani na večeři
od rána jen čekám
na to, až se zešeří
a pak chci jíst očima
a jenom ty mě zajímáš
a je to dávno, že už ani nevěřím
Za oknem naříká auto
že ho chce někdo ukrást
hranatá ruka stříhá v záhonu růži planou
Měl bych tyhle krámy
asi vypnout a jít spát
nepřemýšlet nad tím
co se ještě mohlo stát
ale já nemůžu
a jako uprostřed nožů
– stesk je můj nejlepší kamarád
Za oknem naříká auto
že ho chce někdo ukrást
hranatá ruka stříhá v záhonu růži planou
Vejdu do vesnické jídelny k partě hasičů. Hlásí mi, že se nepovedlo „oživování vajíčkem“. Nabídnu se, že to zkusím. Přinesou mrtvou nahou dívku, položí ji na stůl a dají mi plastovou oranžovou panenku. Z té panenky mám odmotat tenoučké lýko. Udělám to, otevřu panenku a uvnitř je podlouhlá skleněnka a v ní minifigurka té dívky. Hasiči dávají slečně masáž srdce a pak vezmou drát a probijí ji proudem. Ona se posadí na stole a já jí strčím skleněnku do pusy. Polkne ji.
Střih a sedíme všichni u stolů a snídáme. Do oken svítí slunce.
Přiběhnou vesnické ženy a křičí:
„Už nebude stejná! Bude zlá! Tohle se nemá dělat!“
Zjišťuji, že babička nezemřela. Žije na půdě a má o mnoho let mladšího milence. Ptám se ji, jestli jí nevadí, že za něj všechno platí a že ji využívá. Říká, že si to chce užít. Zrovna se chystají na výlet.
Pak je střih. Babička je mrtvá. Probírám její věci. Něco je na skříni. Je to toaletní papír s nápisem: „Vím, kde můžu postavit dům. Freddie Linočka, 2011.“
Italia 90
Bonbóny s příchutí coca-cola
letadlo do Bulharska
