Jakub Racek (* 1999) žije ve Svinošicích na Blanensku. Zúčastnil se Literární soutěže Františka Halase, Ortenovy Kutné Hory či Literární ceny Vladimíra Vokolka. Poezii publikoval v časopisech Host, Tvar a Kulturní noviny.
Čtvrtohory
Dějiny jsou neznámá souměrnost,
všechny kopce Golgota.
Tvůj strýc býval kdysi Caligula
- psával lidem ptačí kůstkou na šíji miluji tě.
Jsi jako jílová mazanice,
sádrové srdce,
roztržená tepna,
konec konců vždy a všude,
alfa i omega,
nedotažené epsilon,
paličatá skálo v barvách opálu.
***
Všemohoucí ticho nosíš ve vlasech,
přikládáš si ho na škrábnutí jako jitrocel.
Pod ohryzkem letopočtu
rostou jabloně,
sesouvají se kameny čtvrtohor.
Kalená ocel míří do boku,
připrav si nádoby na krev a vodu.
Staletí jsou papíroví ptáci
pouštějící barvu v dešti,
nehledající hnízda s mláďaty.
Duše je ubohý orgán, prázdná klenotnice
blátem přilepená k aortě.
Výročí
Každý další Kosma a Damián zase proprší,
babí léto ještě nedorazilo,
otava už přemrzla.
Zrána jsi šel na václavky do guláše,
vracel ses podél žiletkového plotu,
vězni hráli nohejbal.
***
Večerní události si necháš
nastřelit do ucha jako niklovou náušnici.
Velkolepá krása čtvrtohor,
plochý svět natočený na mobil.
Přes léto slyšíš jen zvuky křovinořezu,
křováctví, Křováky.
Pravěké přesličky už dlouho nelámou vítr,
tvoří se na nich města
- vypiplaná a zarostlá.
***
Zapal svíčku, klidně i cigaretu,
protože on je světlo světa.
Jde tu vůbec o čas?
Mění se počasí, úhel dopadu dešťových kapek,
život, město, svět, ale čas?
Čas umí křičet, dokonce syrově řvát,
napodobovat námořníky
v jejich mohutném Tierra! Tierra!
Jde osekat do šípového hrotu,
ztlumit jako tětiva nátepní destičkou,
ale přibíjet na kříž?
Zarostlým podvečerem jako Getsemany,
kdy si sršni udělali v kapli hnízdo,
tě na ulici svlékl do naha.
Průsvitným zrakem ses prohlížel,
rukama hbitě zakryl pohlaví.
Kolem skandovaly davy
Habeamus papam!
Zčervenal jsi, kůže se ti stáhla,
naježily vlasy. Z železných rtů
jsi rychle dostal slova
adresovaná městu i světu.
Ne Římu, ne Zemi, ale času.
Času, který tě zapomněl pohladit ve vlasech
a udělat křížek na cestu.
Bílá sobota
Mohl bys být lesní dělník,
sázet stromy, hrubé ruce mít od smůly,
bavit se s chlapama a ženskýma.
Občas si dát pečeného zajíce na švestkách,
kořalku s Ukrajinci,
sprostě zanadávat.
Teď, u Božího hrobu,
kdy na nic nečekáš.
Velkolepá historie
Pečlivě stříháš zahradní keře,
delikátní hrany v odraze souměrných os.
Zobrazuješ se v axonometrii,
měříš život od posledního počátku.
Vrubořez časové přímky stárne,
celé velkolepá historie x-ových souřadnic
se dostává do záporných čísel.
A tvoje rovnoběžné hrany
se v ní nikdy neprotnou.
Ostrov Heraklea
Za hranou světla voní rozmarýny
rostoucí v puklinách starého vápence nedaleko břehu.
Balzám skal s šeptem odchází,
jsou slyšet hmoždíře rybářů
drtících sůl s rozmarýnem na čerstvé makrely.
Nebeská poušť drží diadém světa,
jeho zpocené srdce a obsidiánový nůž.
Zšeřelá, jen v černé klerice přepásána cingulem.
Nechá si přinést umyvadlo ze slonoviny
a na znamení si umyje ruce.
Rybář Stefano ulehá na lůžko s plnovousem plným soli.
Para
Encemarogóras vlastně byl.
Ještě když Brno bylo antické město.
Na Červeném kopci měl sochu Hermés,
každý občan nádobu s olejem
a směs mirhy a aloe, ve které si myl vlasy.
Kameny dneška zajímají hlavně geology,
řeknou ti, kdy pršelo,
co bylo důvodem galaktického hoře.
Depozitáře plné vražd, skandálů a nezájmů.
Zaprášený kámen – pararula – voní po třezalkách
a velmi hezky.
Soudní spisy dostáváš na potkání,
už i právnický jazyk ti není cizí,
poslal jsi jednoho chlapa na 25 let,
večer si uvařil párky, v noci se nebudil.
Klid tesaný do kamene, jedna z nejstarších
epigrafických památek u nás.
Na břehu Svratky,
mezi netykavkami leží slavná antika.
Brnós – čtvrtohorní palác a jeho vládce
Encemarogóras.