Miroslav Stuchlý: Vojska lyžařů a cyklistů oblehla hory

neděle 23. ledna 2022

Miroslav Stuchlý (* 1974) se narodil v Šumperku, žije v Liberci. Je spisovatel, básník, filmař a organizátor kulturního dění. Absolvoval libereckou Technickou univerzitu. Podílel se na vydávání internetového časopisu Prostor pro původní literární tvorbu a spolupracoval s redakcí samizdatového občasníku Ještědál. Jeho krátký snímek o Charlesu Baudelairovi získal ocenění Český lvíček 2006 v kategorii hraných filmů. V Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádá filmové projekce, pomáhá i s festivalem Jeden svět. Je zakládajícím členem spolku Liberecký autorský kruh. Vydal sbírku básní Daleko do jara (Miroslav Stuchlý, 2012), román Waldvilla (Nakladatelství Bor, 2021) a nejnověji sbírku Potkat jelena (Druhé město, 2021), ze které jsou následující básně.


Čtenář se značkou Puml v diskusi na databazeknih.cz o sbírce Potkat jelena napsal: "Krásná sbírka jak obsahem, tak po formální stránce. Každá báseň je označena souřadnicemi, takže lze přesně dohledat místa, o kterých básně pojednávají. Navíc moc pěkná obálka s přetiskem mapy a označením míst v Jizerských horách a okolí, kam jsou básně situovány. (...) Autor nás tak provází minulou i současnou krajinou Jizerských hor. Občas v básních probleskne jízlivý úšklebek a občas i lehká ironie. To činí ze sbírky Potkat jelena vděčného průvodce na cestách po jizerských tišinách."









Protržená přehrada


Není, kdo by pamatoval vlnu

ženoucí se do údolí, která smetla

Riedelovu brusírnu a zpustošila

část Desné. Není, kdo by se

budil ze sna v řevu vody nesoucí

vyvrácené stromy, kamení

a hlínu, nebo plakal pro někoho

z šedesáti dvou mrtvých.


Z louky na Mariánskohorském hřebeni

po pěšině mezi smrčinami

vede cesta k Bílé Desné,

nad kterou osaměle ční šoupátková věž,

vykřičník za smutnou tragédií.

Zbytky můstku natahují se

do prázdna,

co zůstalo po hrázi.


Řeka tiše probublává

údolím, trpělivě obrušuje kameny.

Svah zarůstá travou a plevelem.

I na tento příběh se jednou

zapomene, ale hejna netopýrů

budou ve staré štole

zimovat dál.






Stammel


Ještě nedávno býval pomníček

vidět z cesty. Les ovšem zhoustl

a stromy povyrostly. O Stammelovi,

nejslavnějším pytlákovi Jizerských hor,

se vypráví mnohé. S jistotou se můžeme

spolehnout pouze na jeho smrt

v údolí Černé Nisy při divoké přestřelce

s lesníky. Kříž nechal vztyčit

jako výraz díků hajný Mieth, který

utržené zranění přežil. Pytlákova pověst

byla však silnější a na kříž kdosi

připevnil ozdobnou cedulku

s jeho jménem. Pomníčku

dnes nikdo neřekne jinak než

Stammelova smrt. Legendární pytláci

stále ožívají v představách a příbězích,

protože vždycky se najde dost těch,

které potěší, že někdo škodí vrchnosti.

Naproti kříži trouchniví starý pařez,

zpod kterého vylézají černí mravenci.

To oni jsou skutečnými hrdiny lesa.

Budoucnost toho místa

patří jim.






Starý Harcov


Ráno odešel

svážet dříví. Neřekl,

kdy se vrátí. Za oknem tma

a metelice. Děti uložily

hračky do truhly a šly spát.

Ve dveřích chlap, z kabátu

setřásá sníh a vzpomínku

na nehybné tělo ležící v závěji

vedle rozbitých saní. Světnice

se s ní zatočí, chytí se židle,

na které sedával. Hledá

ve vyhaslých očích

jiskru naděje. Host mlčí,

mozolnaté prsty svírají čepici.

Zve ho dovnitř, ale zamítavě

vrtí hlavou. Žena

by měla starost. Teprve tehdy

se rozpláče. Tiše, aby nikoho

nevzbudila. Na okenních tabulkách

přes noc vykvetou

bílé růže.






Stařec


Otázku na svůj věk zaháněl

mávnutím žilnaté ruky

připomínající pergamen. Tvář

zrytá vráskami

složila se do záhybů, když

si podepřel bradu. Bydlel prý

v horách, snad v Jiřetíně.

Vyprávěl o zimách, kdy

vesnici zavalil sníh

a z chalup se ven muselo lézt

komínem.






U Blatného rybníka


Nedaleko Nové Louky

na rozbahněné pěšině

stopy srny. Hroudy bláta

tryskaly od kopyt, když

štvaná smrtelnou hrůzou

mlázím hnala se

hlouběji do lesa. Šelmy

se tomu místu vyhýbají

už od dob, kdy tu stávala

sklářská huť. Jen člověk

nese v sobě tolik zla,

že vyplašené zvíře

málem srazí si vaz. Vítr

rozfoukává chomáč chlupů

zachycený na keři.






Mýtina


Večer tudy procházel jelen.

Zalit měsíčním svitem došel

k okraji mýtiny, aby o kmínky stromů

vytloukal lýčí. Paroží už je připravené

na nelítostné podzimní souboje.

Sálala z něj síla a hrdost lesa.

Kde se kopyta dotknou země,

vyroste tráva.


Myslivec umí obdivovat jeho krásu

jen přes mířidla pušky.

Maso výhodně prodá

a vycpanou hlavu s parožím

pověsí na stěnu.






Opět ticho


Cvrčci jsou silně rozladěni

a ruší večerní koncert.






Přešel jsem pohoří


Do Lužice vracejí se vlci, ale tady

je nepotkáte. Slyšel jste vyprávět

o burácejícím hlase a hřmotné

chůzi, při které sype se

ze skal kamení? To nejspíš

někdo dlouho hleděl do Krkonoš

a záviděl.


Znal jste pana Gustava

z Misthausu? Odešlo s ním víc

než jen jizerské ticho. Vojska lyžařů

a cyklistů oblehla hory. Krásu,

kterou dokážou vnímat, chtějí

vlastnit a písním ptáků

nerozumí.






Emauzský obrázek


Čerstvě nařezané klády

voní smůlou a dřevem. Pomníček

hrbící se u cesty je pokrytý

skvrnami mechu. Syté barvy křičí

radostnou zprávu tichem bučin, ale

otlučený žulový sloup

je křivý a starý nápis

kdosi odstranil.

Kdo by tudy dnes bosý

chodil do Hejnic?






Jizerské ticho


Nářek praskajícího dřeva. Za hrází

Bedřichovské přehrady kácejí

vzrostlé smrky. Tolik let trvalo,

než dosáhly téhle výšky. Za chvíli

po nich zbydou jen žalující pařezy.

Nadělají z nich nábytek, papír,

nebo je spálí v kamnech. Se soumrakem

se rozhostí ticho. Pukání žulového srdce

slyšet není.






Na Smědavě


Muž, žena a syn vyrazili

na nedělní oběd. Svíčková

mizí z talíře. Polonazí mladíci

zahánějí nudu pivem, líně

mžourají proti slunci a čekají,

která si jich všimne.

Muž, žena a syn jedí

mlčky. Každý z nich by raději

byl jinde. Ona na písku pláže

nebo v křesle před televizí,

on v sedle kola nebo u ponku

v dílně. Chlapec nad ničím

nepřemýšlí. Je oligofrenik.

Zvedá se vítr, odnáší

jejich sny i bílý ubrousek,

kterým mu chtěli utřít ústa.

Chlapec vzrušeně pozoruje

jeho divoký let, zamíří

na něj prstem a radostně zvolá:

„Sněží!“






Cyklista, který přejel motýla


Usedá k večeři a sledován

láskyplným pohledem ženy

nese sousto k ústům. Spokojeně

se usmívá, spíš pro sebe

než na ni. V myšlenkách stále skloněný

nad řídítky řítí se z Kristiánova

k Šámalově chatě. Energie ukrytá

ve stehnech a lýtkách dříme, aby mohla

znovu explodovat. Z běláska

zůstávají na silnici jen zbytky

potrhaných křídel. Najel na něj

z hloupého rozmaru. Pociťoval

rozkoš vandala ničícího v galerii

vzácné plátno. Žena čeká, kdy zazní

slova chvály, ale ozývá se

jen mlaskání.