Kurt Gebauer (* 1941) je sochař a vysokoškolský pedagog, který také kreslí, maluje, fotografuje a píše. Právě slovo tohoto výtvarníka je určující v knize Kurt Gebauer: Sny / básně / texty, kterou nyní vydává nakladatelství Grada. "Psal jsem vždycky, ale nepublikoval. Když nikdo nechce, tak coby. Tak konečně někdo chtěl. Psal jsem si v mládí deníky, poznámky s kresbami na cestách, psal jsem dopisy mamince, mé ženě atd. Mimoto textíky, básničky – ve vlaku, v hospodě na malém pivu, když se mi něco zdálo, co jsem si stačil zapamatovat," píše Gebauer na záložce knihy. Jejím editorem byl Jan Beneš (známější jako spisovatel Emil Hakl). V Nedělní chvilce poezie.CZ přinášíme několik ukázek z básnické tvorby Kurta Gebauera, tedy z prostřední části publikace. Verše, vzniklé před půl stoletím, Kurt Gebauer doprovodil novými kresbami. Knihu si můžete koupit například zde.
(Foto: Facebook, Beseder Gallery, kde nyní až do 21. 1. 2022 probíhá výstava Kurta Gebauera)
Strom
Z haluzí
zlatý déšť
černého
listí
zpěv
radosti bez tebe
žiju a rostu
ach krasavice
Kostelec nad Labem, 1960
Komárno
Žabí skřehotání
bledý svit
měsíce šílenství
stromy naň křičí
haluzí kostry
k nebi se tyčí
májový květen
z křovisek vůně
cvrkání řev
ukrytá tůně
1960
Kostelec nad Labem
Den těžký
jak cáry noci
jež zbyly
z pelu sladkého spánku
valí se bílý
na domy
lidi
a jejich lopotu
24. 7. 1961
Malý pátek
Dvě červené kapky
se na mne dívají
z bílé zahradní židle
To zabili králíčka
Smutně při tom hráli
to tlustého Babince pochovávali
Na tepich prakr
nad buben bije
že k nedělnímu obědu
králíček
vzkříšen bude
4. 9. 1964
Kampa
Drtivě ponuré ráno
je v den kdy
splav duní do hukotu
tramvají
světla se rozpíjí do
úrodného vzduchu
stromy nekonečnou rychlostí
vystřelují do prostoru
a já ubohý
člověk
s touhou
zmocnit se světa
v chůzi která v chůzi
ostatních zaniká
a s výrazem pokud možno
normálním
hnětu
v sobě tuny
černých výbuchů
v nepotřebný diamant
Kampa, prosinec 1964
Svět je bílý paprsek
který se tiše motá dokola
Svět je též černý paprsek
který pluje mezi jinými
A na ten můj svět
nyní padá hvězda
A než stačím zavřít
dveře svého domu
uslyším ve tmě
třeskot listí
jak padá hruška
z stromu
4. 9. 1964
Milé auto
Mile se tvářící auto
přejelo starce
Jiné
tiše přijelo k chodníku
a buldok, který vyhlédl
z okna, poděsil dítě
Nijak mu však neublížil
ne snad z důvodu, jak
se dítě domnívalo, že skrz
okno nemůže, ale
protože nebyl tak zlý,
jak se podle zubů zdálo
atd.
Mnoho jiných aut
stálo kolem, lidé je
hodnotili, jejich tvary
rozlišovali podle
místa výroby,
dokonce i jednoho
řidiče si všimli, když
jeho mile se tvářící
auto přejelo starce
Asi 1965
Nohy žen jsou stromy
po kterých se
na nebe stoupá
Nohy žen jsou koleje
po kterých se do nebe jede
a já tu stojím ohromen
dokonalou strmostí
těch sloupů
8. 4. 1966
Plamen
Já nejsem nic uchopitelného
Jsem rozpuštěn ve všem krásnu
které mne obklopuje
a krásno je obsaženo ve mně.
Jsem vláhou krajině broskvově hebké
mnou napjaly se luky chmýří.
Jsem světlo, které pod hladinou noci
roztřpytilo jezero mezi nachovými břehy.
Jsem vánek laskající rusé kadeře stromů.
Jsem balvan spočinuvší pokorně v klíně
a omýván slzami dojaté ženy
stávám se na chvíli drahokamem.
jsem žárem dvou bílých sopek
a jsem i olověný mrak, který je zavalil.
Jsem blikavé světlo krbu
které černou mříží – mandlovými okny
prozradilo prokřehlému poutníku
laskavé teplo
Jsem i jasné italské moře
a omývám pln úcty postavu
bohyně se sametovým hlasem
a jsem i zpěvem této bohyně
vycházím jejími ústy jak bránou nebeskou
a v průvodu jásajících andělů neuskutečnitelné lásky
jako svatozář kolem její hlavy.
Jsem i touhou po pevnině
v nitru lodníka
na jeho nekonečné plavbě
a vleču jej bez odporu
k ostrovům hebké trávy
a sladkých plodů.
1966
