Dominika Holubová (* 2000) a Roman Krištof (* 1965) a jejich společné básně v Nedělní chvilce poezie.CZ.
(Koláž DH & RK)
***
srst i tráva zříká se lovu
maso uvnitř chce kvést
co vteřinu voní jinak
z rána ještě tmavé
trneš jím i večery
hřeješ uvnitř hrsti
kloužeš po jazyku
aby nevykřikl
přes obličej schod
k nebi zlatý déšť.
nádoba úst
touží
v mlze nahmátnem
svou novost
***
ztichla. husí kůže
sešlápneš do prázdna
pro tělo je brzdná kapalina sucho
tím není teď. zas.
dře prsty svý nekonečno
slepá rána mezi třetí a pátou
levačkou
budí zastavárny času
nevykupitelni jsme pak
sobě na skus
vystaveni
na dně třou se dechy
pich srce dávíš
noříme se. ještě pár temp
než zbyde si ráno
bezsebe
v ruku krčí se
spitý pasáže a dvory
střeží obojky co rok
citem vlídné si
***
rukavice jsou živější než ruka
nad předloktím značí torzo
dole podvazují tak punčochy
pojď. corso čeká v lunaparku
vyserem se tam
***
ráno vrní věci z noci
klíčkem na zápěstí je svět k otočení
oka v pantu veřejně zrají
lačné záznamu buší
z uzamykatelných skříněk
šatnářů noci ti ví
jak spát se stydkou kostí venku
vyhřezlý řádky psavců
pojí osev harmonie
pooraného těla
strkajícího kořeny dolů
aby se nedalo jít domů
přes zub pohárků
dotýkali se vnitřku noční kráčivci
pijáci blomb prahy útrob
na těle apollinaira
létajícího ne už chodce.
ach guillaume sedni si na židli
rozhrň se. jak kamzík
vyskoč nahoru po zdi
balená voda kojí tmu
***
šelest rytu lina
znehybňuje chycený obraz
dechu makových polí
hmyz piluje ostří nožek do kos
vycpaným mrakům v toku
rozetne břicho. nebe vyvrhne útrob
uzlem na pysku koncem dýchá
nitka na suchu tančí v mokré
vrstvě štětinek
***
- veskrz -
keř malin
s trnem do úst
obejmout dechem
promnout mezi prsty
rtem napravit a sát
samopád mysli pak
drcen hranou zubu
k dásni stul se pak
jako dítě v tom vzruchu
sladká
***
- hvizdy věděj a sou si nějak možný –
vyhládlá zrcadla
v opuštěných domech
lačná příchozích
obtisknuté nožky hmyzu na lampách
náhle
každý se svým
než rozbijem se navzájem
polem neuronů
kosej co sou rána buněčný
bolesti vsunula si
pod ret
občas skousla na krajnici
těsně za dětma
praskla
***
vlom jediného rozsvíceného pokoje svědčí
tmavým oknům dveřím vchodům
tečou v něm svršky
pojďme do tmy, nastříkáme je na tělo
pes skáče z oka do oka
co holé na odiv prorůstá srst
mluvy ze spánku nahráváme
jestli to není už vrčení
východ mizí z náspu teď. že venčen
ani nepoznáš. stočen, usínáš.
nech klíče lpět
***
v mauzoleu ulice dusí starce
balzamovaná ale plná rozhodné vraždy
prorůstá škvírou ve schránce jen
brzo už udělat to a zůstat u toho
beze studu za hranou pořádku
pak hladový jde ještě kluk na pokraji dechu a slinou u prsu
dokořán ústa veden do tůně květy a
zatahuje zpátky záplavu horkých plátků
tak oddanost s plody srce visí nám na oku
bude záležet na důstojném procítění každé rány
***
vstaneš do noci přes lana v předsíni a utonulé delfíny
mineš velrybí mláďata sají mléko ze samic v sítích
ať koktají na suchu ať tečou všema barvama vrstvy omývaných zdí
oškrábaných do krve omítek vždyť musíme někde být
uvěřit ve vlastní pokoj
zatím rýhy na dlaních mlčí a vlhnou salónním bičováním napříč
jazyky stočené v zámcích neví na které straně klícky jsou ani
lízaný kov ta vůně důvěrně známá člověku
pláče a vysychá
***
moudí neudržíš v oku jehly bez naslinění
zas si nade mnou strop už je tebou nasáklý a pomalu kape
co nezachyceno jazykem zvonivě kape do plechu nastavených hrnců
schul se do ulity těla zazní ti dávná moře
uslyšíš jak žijeme nazí celé dny
hodni universa, stát se sáním
honící psi zírají z vlámských gobelínu
hltáš sladkosti náhlé krutosti jižních plodů
šťávy tečou, zakázané ovoce nebylo utrženo
ale vysáto
na lovu. břicho je vždy světlejší
