Dominika Holubová a Roman Krištof: Balená voda kojí tmu

neděle 19. prosince 2021

Dominika Holubová (* 2000) a Roman Krištof (* 1965) a jejich společné básně v Nedělní chvilce poezie.CZ.


(Koláž DH & RK)













***


srst i tráva zříká se lovu

maso uvnitř chce kvést

co vteřinu voní jinak

z rána ještě tmavé


trneš jím i večery

hřeješ uvnitř hrsti

kloužeš po jazyku

aby nevykřikl


přes obličej schod

k nebi zlatý déšť.

nádoba úst

touží


v mlze nahmátnem

svou novost






***


ztichla. husí kůže 

sešlápneš do prázdna 

pro tělo je brzdná kapalina sucho

tím není teď. zas.

dře prsty svý nekonečno

slepá rána mezi třetí a pátou

levačkou 

budí zastavárny času 

nevykupitelni jsme pak 

sobě na skus 

vystaveni 


na dně třou se dechy

pich srce dávíš

noříme se. ještě pár temp

než zbyde si ráno 

bezsebe 


v ruku krčí se

spitý pasáže a dvory

střeží obojky co rok

citem vlídné si






***


rukavice jsou živější než ruka

nad předloktím značí torzo

dole podvazují tak punčochy

pojď. corso čeká v lunaparku

vyserem se tam






***


ráno vrní věci z noci

klíčkem na zápěstí je svět k otočení

oka v pantu veřejně zrají

lačné záznamu buší

z uzamykatelných skříněk

šatnářů noci ti ví

jak spát se stydkou kostí venku


vyhřezlý řádky psavců

pojí osev harmonie

pooraného těla

strkajícího kořeny dolů

aby se nedalo jít domů

přes zub pohárků


dotýkali se vnitřku noční kráčivci

pijáci blomb prahy útrob

na těle apollinaira 

létajícího ne už chodce.

ach guillaume sedni si na židli

rozhrň se. jak kamzík

vyskoč nahoru po zdi


balená voda kojí tmu






***


šelest rytu lina

znehybňuje chycený obraz

dechu makových polí


hmyz piluje ostří nožek do kos

vycpaným mrakům v toku

rozetne břicho. nebe vyvrhne útrob


uzlem na pysku koncem dýchá


nitka na suchu tančí v mokré

vrstvě štětinek






***


- veskrz - 


keř malin

s trnem do úst

obejmout dechem

promnout mezi prsty

rtem napravit a sát

samopád mysli pak

drcen hranou zubu


k dásni stul se pak

jako dítě v tom vzruchu

sladká






***


- hvizdy věděj a sou si nějak možný – 


vyhládlá zrcadla

v opuštěných domech

lačná příchozích


obtisknuté nožky hmyzu na lampách

náhle 


každý se svým

než rozbijem se navzájem

polem neuronů

kosej co sou rána buněčný

bolesti vsunula si

pod ret


občas skousla na krajnici

těsně za dětma 

praskla






***


vlom jediného rozsvíceného pokoje svědčí

tmavým oknům dveřím vchodům

tečou v něm svršky 


pojďme do tmy, nastříkáme je na tělo

pes skáče z oka do oka

co holé na odiv prorůstá srst

mluvy ze spánku nahráváme

jestli to není už vrčení


východ mizí z náspu teď. že venčen

ani nepoznáš. stočen, usínáš.

nech klíče lpět






***


v mauzoleu ulice dusí starce

balzamovaná ale plná rozhodné vraždy

prorůstá škvírou ve schránce jen

brzo už udělat to a zůstat u toho

beze studu za hranou pořádku


pak hladový jde ještě kluk na pokraji dechu a slinou u prsu

dokořán ústa veden do tůně květy a 

zatahuje zpátky záplavu horkých plátků

tak oddanost s plody srce visí nám na oku


bude záležet na důstojném procítění každé rány






***


vstaneš do noci přes lana v předsíni a utonulé delfíny

mineš velrybí mláďata sají mléko ze samic v sítích

ať koktají na suchu ať tečou všema barvama vrstvy omývaných zdí

oškrábaných do krve omítek vždyť musíme někde být

uvěřit ve vlastní pokoj

zatím rýhy na dlaních mlčí a vlhnou salónním bičováním napříč

jazyky stočené v zámcích neví na které straně klícky jsou ani

lízaný kov ta vůně důvěrně známá člověku

pláče a vysychá






***


moudí neudržíš v oku jehly bez naslinění

zas si nade mnou strop už je tebou nasáklý a pomalu kape

co nezachyceno jazykem zvonivě kape do plechu nastavených hrnců

schul se do ulity těla zazní ti dávná moře 

uslyšíš jak žijeme nazí celé dny

 

hodni universa, stát se sáním

honící psi zírají z vlámských gobelínu

hltáš sladkosti náhlé krutosti jižních plodů

šťávy tečou, zakázané ovoce nebylo utrženo

ale vysáto


na lovu. břicho je vždy světlejší