Eliška Poledníčková: Rozplakal mě i beton

neděle 26. prosince 2021

Eliška Poledníčková (* 2003) pochází z malé vesnice poblíž Trutnova, momentálně studuje poslední ročník Krkonošského gymnázia. V roce 2020 se stala finalistkou literární soutěže Nezvalova Třebíč, kde jí jako hlavní cena byla nabídnuta možnost vydat debutovou sbírku: její prvotina nese název Sebevědomí a jeho poruchy. Kromě poezie píše také prózu, ráda čte a ručně vyšívá vlastní nášivky. Zde zveřejněné básně nejsou součástí vydané sbírky.
















***


Zrcadlo, 

utírám ti slzy

kloužeš mi po kůži jako rozlité mléko

bílá

třikrát tak nevinná jako tma

schovávající všechno kostěné

Kostelní zvony zní 

jednotvárnou baladou

tak jako život

Jíst a spát

a počítat


Počítat dny

kdy mohlo být a nebylo

všechny už jsou šedé

zafoukaná smítka z lidské kůže

popsané básněmi a prózou

Svět je roztrhal

tak jako smysl





***


Na zuby mi hrajou 

malinkatí kostlivci

Vysoký tóny 

se rozplývaj

v letním večeru


Jejich kostnatý těla 

mi běhaj po hrudníku

a brnkají si o žebra

dokonale vystouplá


Já usínám

pod jejich veledílem





***


Myslím že to bylo v březnu

kdy rozplakal mě i beton


Neuvědomujeme si 

jak moc jsme sami


Jen v matčině lůně

jsme na to dva





***


Těším se na ten den

na ten sen

kdy mi torzo zchladne

a já se ocitnu někde za mlhavou párou

kde potkám všechny 

mrtvé básníky

popíjející čaj poznání

který sáli už z matčina prsu

a já usednu mezi nimi

jako ztracený poutník

co našel přístřeší





***


Člověk se snáze utopí

ve vodě nebo výčitkách

Každá myšlenka může zabít

oběsí tě na vlásečnici pochybnosti

uškrtí žulovýma rukama

můžeš sklopit hlavu do dun písku

schovat se mezi rozlité víno

nebo vztyčit zeď boje a odhodlání


Rvát se o kusy z úst druhých





***


Pokouším se marně?

Říkají že jsi z kamene

avšak i socha

může ztratit hlavu





***


Neznáte někoho kdo není 

povrchní děvka?

křičel jsem

ze sna


Nebo to bylo na ulici?





***


Bolavé místo 

někde pod žebry

u srdce

kam prší a zatéká


Rozbitý mechanismus

kmitu

už nějakou dobu

stojí

netloukne


To ticho 

rve uši





***


Svět stojí za nic

nemám na něj

Chtěl bych být lepší 

ale splývám s davem

Den po dni šlapu tu samou zem

den po dni snívám ten samý mrtvý sen

přestože okořenit život se snažím

nevím co je koření a co střepy 

hlavně abych peněz měl dost

za ně koupím si recept na radost


Kecy





***


Pošramocený cínový vojáček

navždy zamrzlý

v jedné umírající poloze

uprostřed pole

kde rostou pouze květy smrti

Nevinně si stojí

na dřevěné poličce

a nikdo netuší

co prožívá