Roman Polách: Slyšíš anděly válet prázdné bečky z hospody

neděle 3. října 2021

Roman Polách (* 1986 ve Frýdku-Místku na frýdecké straně) publikoval kritiky a básně v řadě časopisů a v revue Weles, v níž působil mezi lety 2012–2014 jako redaktor. V roce 2014 mu vyšla v nakladatelství Protimluv prvotina Náhlý vítr, který je ti svědkem. Jeho básně jsou zastoupeny v antologiích Briketa (2013), Nejlepší české básně (2015), ekumenickém sborníku Hledání (2014) a v almanachu k šedesátinám Víta Slívy Láska nic nezapomíná (2011). Tomuto básníkovi rovněž připravil o deset let později sborník Hospodo! Vít Slíva sedmdesát (2021). Vystudoval doktorský program Teorie a dějiny české literatury na Filozofické fakultě Ostravské univerzity (tamtéž působí jako odborný asistent), jejž zakončil disertační prací, ve které se zabýval postavením literatury ve společnosti po roce 1989 a novými podobami angažovanosti. V edici Landek nakladatelství Graphic House v září 2021 vychází jeho druhá kniha Délka života ve volné přírodě, kterou lze objednat na e-mailu roman.polach@gmail.com. (Připravil Dominik Bárt, foto: Jan Vlček)















Opilý vítr se zase opřel zády

o dvouvrstvý stan, který tě chrání

před slušností světa.

Jakmile z tohoto stanu vyjdeš,

vezme tě ten neurvalý vítr

za obě ramena

a poví cosi nesrozumitelného,

co s tebou pro zbytek

života zacloumá.







Dbáš na cenné rady, kterými 

tě ve vyhlášce varuje město

před silnými poryvy větru:

než přijde vítr 

tedy preventivně zajistíš okna,

dveře, upevníš květináče s Markétinými květinami

a sklidíš zahradní nábytek.

Schováš se do bezpečného úkrytu

budov s nenarušenou statikou

a budeš čelit už jen vlastním strachům

a zprávám o tom, že láska je jen kvantový jev

a venkovní hluk tě bude nutit myslet na to,

co dalšího vlastně dělat při silném větru.







Slyšíš anděly válet prázdné bečky z hospody

anděl tramvaje spí nad trolejemi

andělsky zabouchl kdosi na chodbě dveře

anděl plísně toho tepla domova

na věšáku visí ve vzduchu několik andělů

v bundách a kabátech

andělé zvířat že nám ještě pokorně

přinášejí sebe i se zimou a do náruče

jen pekla projíždějících aut a procházejících lidí

pekla hluku od vedle a pekla že slyšíš a cítíš sám sebe

zatímco za oknem burácí motor života








Havraní kamery pozorují lidi

táhnoucí tašky s nákupem těžkým jako život

kymácejí se těžce ze strany na stranu

metronom života a dívají se do brýlí slunce

a vzadu v parku nánosy barvy

červený piknik červeň radosti dětí

které leží jak spadané listy pod stromy

z nichž vyběhne neviditelný jezevčík podzimu

buď tu se mnou 

ještě to není vůbec vše

co naše oči společně zahlédnou






Antracitové paprsky slunce

probouzejí snad všechny opilce světa

v neskutečné peklo odrazů od oken

do užaslých zřítelnic ve kterých je láska

stejně silné slovo jako v dávné poezii

za chvíli se díky jaru objeví první mravenci mouchy

a pavouci ti dělníci věčnosti a hořčice paprsků se společně

s nimi rozlévá po bytě a nikdo z nás ještě

neví co ho dál čeká kromě toho že se na sebe

v této chvíli tak užasle díváme







Jakmile jsme všichni v práci

zaplní ulice zvířata

ohnivá kočka hoří klidem na chodníku

strakapoud namočil bříško do červené barvy

a škrábe kůru stromu

rozvědčík vrabec ví že jsou lidé v práci

a že myslí na své nejbližší které vidí v polospánku

jen ráno a pak až večer když zavírají oči

ve tmě zase začíná svět zvířat které

ale už nepotkáme jen ještě chceme dohonit to

co jsme nestihli přes den a zuřivě se držíme za ruce

když jsme v práci svět nám nepatří

nepatří nám ani náš život

ale ještě zdaleka Markéto není konec protože

lidé neví naštěstí všechno

záznamy o délce života v zajetí 

jednoho z nádherných ptáků

uvádí patnáct let 

ale délka jeho života ve volné přírodě 

není dodnes známa







Vítr prý shodil památeční růžový popelník po pratetě tvrdí Markéta

létají tu všude masití holubi krásně štíhlé straky dole na kotelně se

často bijí o vodu z kaluže kavky... kdekdo se mohl toho popelníku

dotknout nedivil bych se tomu když se dívám na novinový titulek:

obří hejna ptáků dokážou skoro zakrýt oblohu

jenže jsme neviděli kdo nebo co shodil ten památeční popelník

neviděli jsme ptáky zakrývat oblohu protože se skoro nevidíme ani my

jednou budou moje děti vyrůstat a já budu s hrůzou sledovat jejich růst jako potopu

nechápu proč vidím stárnout kolegy namísto abych viděl vyrůstat děti

byl s mou rodinou a věnoval jim čas který zbývá do mé smrti a do jejich

vykloním se přes balkón a pozoruju jestli nejsou zbytky shozeného popelníku dole

na trávě a opravdu – leží tam růžové kousky které bych měl asi sesbírat

jenže při pozornějším pohledu zjistím že to jsou nakonec první jarní květiny


(Petru a Pavlu Hruškovým)







"Bude tam slon, a bude tam hroch, a bude tam páv."

Maminka a dítě se těší do zoo

neuvěřitelní tvorové

řvou jako bagry

letadla nebo vlaky přeplněné uhlím

polovinu dne pak odpíská náklaďák

antukový dvorec pozdního odpoledne

baterka slunce pozoruje

poslední zvířata

svého druhu







Promýšlet poslední báseň světa

báseň květiny báseň kamene báseň paprsku světla

báseň tmy úplné jako naše nepřítomnost

užaslý pohled do chodu světa

básní je nezabít zvíře

polož ruku do světla jako do vody

a nad rukou pozoruj všechny ptáky

a pod rukou bloudící malé tvory 

až se zhrozíš kolik jich je







Do hnědouhelných dolů se stahují

stovky zvířat z okolí

láká je totiž téměř liduprázdná krajina

další tisíce zvířat čekají

na úplně liduprázdný svět

možná to bude to nejlepší

včerejší nocí šustil igelit

až jsem si musel uvědomit

že to jen padá listí

ve kterém se snad zuřivě perou

o život jiní tvorové