Roman Polách (* 1986 ve Frýdku-Místku na frýdecké straně) publikoval kritiky a básně v řadě časopisů a v revue Weles, v níž působil mezi lety 2012–2014 jako redaktor. V roce 2014 mu vyšla v nakladatelství Protimluv prvotina Náhlý vítr, který je ti svědkem. Jeho básně jsou zastoupeny v antologiích Briketa (2013), Nejlepší české básně (2015), ekumenickém sborníku Hledání (2014) a v almanachu k šedesátinám Víta Slívy Láska nic nezapomíná (2011). Tomuto básníkovi rovněž připravil o deset let později sborník Hospodo! Vít Slíva sedmdesát (2021). Vystudoval doktorský program Teorie a dějiny české literatury na Filozofické fakultě Ostravské univerzity (tamtéž působí jako odborný asistent), jejž zakončil disertační prací, ve které se zabýval postavením literatury ve společnosti po roce 1989 a novými podobami angažovanosti. V edici Landek nakladatelství Graphic House v září 2021 vychází jeho druhá kniha Délka života ve volné přírodě, kterou lze objednat na e-mailu roman.polach@gmail.com. (Připravil Dominik Bárt, foto: Jan Vlček)
Opilý vítr se zase opřel zády
o dvouvrstvý stan, který tě chrání
před slušností světa.
Jakmile z tohoto stanu vyjdeš,
vezme tě ten neurvalý vítr
za obě ramena
a poví cosi nesrozumitelného,
co s tebou pro zbytek
života zacloumá.
Dbáš na cenné rady, kterými
tě ve vyhlášce varuje město
před silnými poryvy větru:
než přijde vítr
tedy preventivně zajistíš okna,
dveře, upevníš květináče s Markétinými květinami
a sklidíš zahradní nábytek.
Schováš se do bezpečného úkrytu
budov s nenarušenou statikou
a budeš čelit už jen vlastním strachům
a zprávám o tom, že láska je jen kvantový jev
a venkovní hluk tě bude nutit myslet na to,
co dalšího vlastně dělat při silném větru.
Slyšíš anděly válet prázdné bečky z hospody
anděl tramvaje spí nad trolejemi
andělsky zabouchl kdosi na chodbě dveře
anděl plísně toho tepla domova
na věšáku visí ve vzduchu několik andělů
v bundách a kabátech
andělé zvířat že nám ještě pokorně
přinášejí sebe i se zimou a do náruče
jen pekla projíždějících aut a procházejících lidí
pekla hluku od vedle a pekla že slyšíš a cítíš sám sebe
zatímco za oknem burácí motor života
Havraní kamery pozorují lidi
táhnoucí tašky s nákupem těžkým jako život
kymácejí se těžce ze strany na stranu
metronom života a dívají se do brýlí slunce
a vzadu v parku nánosy barvy
červený piknik červeň radosti dětí
které leží jak spadané listy pod stromy
z nichž vyběhne neviditelný jezevčík podzimu
buď tu se mnou
ještě to není vůbec vše
co naše oči společně zahlédnou
Antracitové paprsky slunce
probouzejí snad všechny opilce světa
v neskutečné peklo odrazů od oken
do užaslých zřítelnic ve kterých je láska
stejně silné slovo jako v dávné poezii
za chvíli se díky jaru objeví první mravenci mouchy
a pavouci ti dělníci věčnosti a hořčice paprsků se společně
s nimi rozlévá po bytě a nikdo z nás ještě
neví co ho dál čeká kromě toho že se na sebe
v této chvíli tak užasle díváme
Jakmile jsme všichni v práci
zaplní ulice zvířata
ohnivá kočka hoří klidem na chodníku
strakapoud namočil bříško do červené barvy
a škrábe kůru stromu
rozvědčík vrabec ví že jsou lidé v práci
a že myslí na své nejbližší které vidí v polospánku
jen ráno a pak až večer když zavírají oči
ve tmě zase začíná svět zvířat které
ale už nepotkáme jen ještě chceme dohonit to
co jsme nestihli přes den a zuřivě se držíme za ruce
když jsme v práci svět nám nepatří
nepatří nám ani náš život
ale ještě zdaleka Markéto není konec protože
lidé neví naštěstí všechno
záznamy o délce života v zajetí
jednoho z nádherných ptáků
uvádí patnáct let
ale délka jeho života ve volné přírodě
není dodnes známa
Vítr prý shodil památeční růžový popelník po pratetě tvrdí Markéta
létají tu všude masití holubi krásně štíhlé straky dole na kotelně se
často bijí o vodu z kaluže kavky... kdekdo se mohl toho popelníku
dotknout nedivil bych se tomu když se dívám na novinový titulek:
obří hejna ptáků dokážou skoro zakrýt oblohu
jenže jsme neviděli kdo nebo co shodil ten památeční popelník
neviděli jsme ptáky zakrývat oblohu protože se skoro nevidíme ani my
jednou budou moje děti vyrůstat a já budu s hrůzou sledovat jejich růst jako potopu
nechápu proč vidím stárnout kolegy namísto abych viděl vyrůstat děti
byl s mou rodinou a věnoval jim čas který zbývá do mé smrti a do jejich
vykloním se přes balkón a pozoruju jestli nejsou zbytky shozeného popelníku dole
na trávě a opravdu – leží tam růžové kousky které bych měl asi sesbírat
jenže při pozornějším pohledu zjistím že to jsou nakonec první jarní květiny
(Petru a Pavlu Hruškovým)
"Bude tam slon, a bude tam hroch, a bude tam páv."
Maminka a dítě se těší do zoo
neuvěřitelní tvorové
řvou jako bagry
letadla nebo vlaky přeplněné uhlím
polovinu dne pak odpíská náklaďák
antukový dvorec pozdního odpoledne
baterka slunce pozoruje
poslední zvířata
svého druhu
Promýšlet poslední báseň světa
báseň květiny báseň kamene báseň paprsku světla
báseň tmy úplné jako naše nepřítomnost
užaslý pohled do chodu světa
básní je nezabít zvíře
polož ruku do světla jako do vody
a nad rukou pozoruj všechny ptáky
a pod rukou bloudící malé tvory
až se zhrozíš kolik jich je
Do hnědouhelných dolů se stahují
stovky zvířat z okolí
láká je totiž téměř liduprázdná krajina
další tisíce zvířat čekají
na úplně liduprázdný svět
možná to bude to nejlepší
včerejší nocí šustil igelit
až jsem si musel uvědomit
že to jen padá listí
ve kterém se snad zuřivě perou
o život jiní tvorové