Jana Witthedová (* 1948) je česká básnířka a novinářka. narodila se ve Zlíně, vyrostla v Praze, kde odmaturovala a napsala své první literární práce. V roce 1971 dostala azyl ve Švédsku, kde pak absolvovala studia na Univerzitě v Lundu, obor psychologie. Jak uvádí Wikipedie, ve Švédsku se podílela na vzniku a vydávání oběžníku, který krátkými zprávami informoval o tom, co se děje doma, a který se později stal časopisem pro Čechy ve Skandinávii.
Publikuje v českých i švédských časopisech a na internetu. Její práce najdeme v Obrysu, Literárních novinách, Telegrafu, obtýdeníku Tvar, Welesu, A2, Severských listech, Českém dialogu, Českém kalendáři a v dalších. Ve Švédsku spolupracuje s několika kulturními časopisy, mj. s Artesem, který vydává Švédská královská akademie a též s druhým největším deníkem v zemi. Publikovala také v exilovém tisku. (Více o autorce najdete zde na Wikipedii)
Zhruba třetina z uvedených básní je ze sbírky Zastavení v hloubce času (Alfa-Omega, Praha 2007), třetina ze sbírky Litiluisté nosí železnou korunu a navštěvují krále (Praha, Protis, 2011) a třetina jsou nové básně, které by měly vyjít ve sbírce budoucí, většina ale už vyšla v různých almanaších apod.
V zatopeném domě
Zmizela vůně prošlých let
všední věci
se vznášejí
surrealistickou přítomností
Dalího Neodbytných vzpomínek
tisíciletá voda
odnesla
nenalezený poklad
už navždy
smyla záběry
v trhlinách dnů
které se nevrátí
a na prahu
zatopeného domu
nechala stát
jen ono mrazivé
všivě chroptějící
ticho tmy
Odkudsi
Samota se samotou
jedly spolu
třešně
a sledovaly pecky
jak tiše mizí
pod zčeřenou hladinou
sluncem zalité řeky
A odkudsi
k nim zalétaly
pomatené děti
utopených myšlenek
Nic než
Beznaděj se táhla
jako dlouhý mušelínový závoj
zbroceným čelem
Hledala
světelný pramének
přesažnosti
ale neviděla nic než
rozšklebené tlamy a stažené ocasy
osedlaného času
jak s vyplazeným jazykem
rychle letí
do nenávratna
Na Václavském náměstí
schizoidní den
vrší oheň na hlavu zjištění
válí se
v prachu ulice -
tam kde kříž
nepozbývá paměti
Dítě
Na oltáři
plném svatého prachu
usedá pták
Rozbitým oknem
proniká
práskání přestřelek
Bůh hraje na varhany
Dítě tají dech
a tekoucí krvi šeptá
že přijde do ráje
Zima
Za hranicí stromů
v ráji lišejníků
stojí
diamanty posetá zima
a marnivě
se dívá za světlem
co v ledovci
se tříští
Jen hladový rosomák
zahlédne
pablesk slz
na její zádumčivé tváři
jak ve skvostném tichu
naslouchá
jestli se v děrách
nepohne její smrt
V ulici Linného
Gotická okna
vrhají náruč světla
do koutku oka
roztěkané
ulice
sněhové vločky mizí
v toužebně otevřených
dveřích lomozu
stylového baru
na protější straně
a v šedivých očích
neretušovaného dneška
se zas tetelí
tklivá
krutost nepotkání
Ráno v Göteborgu
Střepy
výkladních skříní
sálání plamenů
v opěradlech židlí
a na chodnících
rozbité
kusy interiérů
strach
přikrčený za pulty
nebo u zdí
poplašná sdělení
mobilů
černý kouř barikád
dopad dlažebních kostek
rány železných tyčí
a nikde
žádná výložka
v minutách šílenství
ďábelský šleh
nejistoty
a posměšné oči
černé masky
Pod střechou
Drát
a na něm smyčka
v navlhlé
izolační vlně
pohasínající jiskra
úplňku
Těžké funící tělo
v objetí zanedbatelnosti
čeká
až myš
rozkouše ten drát
až anděl
hodí tu smyčku
pod nohy pláče
List
V ojíněném obrysu
nahoře na stonku
zlátne
starý suchý list
prosvícený zimním sluncem
krásní
poslední svou šancí
na hranici smrtelné kletby jara
Přešlap
přešlap
sypkých dnů
trápí
ustarané noci
v naježené tmě pudu
růžencem beznaděje
buší do zpocené pelesti
Jen zběhlé světlo
pouliční lampy
pozoruje
jak míza
lepí
třásně slov
a volání ozvěny
už dávno zapomenuté
se vrací
po schodech
nečekání
Nice
Šeď oblázků
ujíždí do
řítících se vln
v hloubce
vrací
mé podražené nohy
zavírám oči
a slyším moře
tříštit se
v nanosekundu ticha
New York
Město, co nikdy neutichne
letí na visuté terase zítřka
zářivě barví póry zadlužené noci
pokradmu omývá
mokvající tepny selhání
tančí na sítnici obdivu
velkolepě přesouvá
hranice zábran
Uhořelé léto
Oheň běží lesem
hektar za hektarem
černá země doutná
praská
zavírá se
stíny pahýlů stromů
dusí čas
a opuštěná bolest zvěře
zatíná dráp
do mršiny
našeho svědomí
Dvě moře
Dvě moře se otvírají
jedno druhému
přináší poselství
jiných břehů -
purpurové západy
s chodidly v písku a se sny
jež za ruce se drží
nárazy vesel gumových člunů
s běženci bez domova
lehký vánek blaženosti
na lehátku pod palmou
u pobřeží čekání min
z minulé války
a závratný let
surfovacích prken
Dvě moře se otvírají
jedno druhému
a hází bělost pěny
do tváří
hladových kamer turistů
hází ji do tmy v níž
teprve jednou po letech
až půjdou pozpátku
halucinací života
najdou
svá obnažená srdce
steskem zastavená
Blízkost
temnota
píše hvězdným světlem
šepot tvých rtů
zpěněné moře
unáší
plachou nejistotu
tvých přivřených očí
touhou sálající
láska
se vznáší
nad zálivem zdání
Na břidlicové střeše
Odpoledne v krajině dětství
brouzdá šepotem hvozdů
na střeše čte
zakázanou knihu
jeřáb hází hrozny
do očí písmen
zmizelý čas se courá po vsi
pokorně vdechuji
štěstí luk a lesů
v zahradě zlatá lípa
prorůstá mlčení jsoucna
zatímco okna skrývají
svou věčnou paměť
a vysazená stojí
v kůlně léta
které mi už nepatří