Martin Jelínek (29. 6. 2001 - 6. 3. 2021) byl mladý jihlavský básník a výtvarník, student Grafické školy v Jihlavě. Opustil nás nešťastnou náhodou koncem letošní zimy, chvíli před maturitou. Měl kolem sebe řadu přátel, kteří se postupně snaží zmapovat jeho tvůrčí aktivity. Stal se patronem pátého ročníku literárně-hudebního festivalu Kvílení v Jihlavě, vychází mu fotografický katalog s jeho performancemi. A také básnická sbírka Životu říkám performance, která je vydána péčí nakladatelství Adolescent.
Básník Jiří Staněk se ke knize vyjádřil těmito slovy: „(…) kvituju souznění s takovým tím archaickým časem, „nadčasovým", Martin je prostě dojat krásou samozřejmosti a svým bytím, nepotřebuje žádné zvláštní aktualizující vychytávky, nepodbízí se vrstevníkům, píše za sebe a je-li tam poučenost vzory, netrčí z veršů... Jde o velmi tradiční lyriku, a to je taky plus té sbírky, verše (zdá se mi) mohou být přitažlivé magicky napříč všemi generacemi. Nemá smysl říkat, že je škoda, že je to také jeho poslední knížka.“
Martinova knížka nazvaná Životu říkám performance bude uvedena na festivalu Kvílení 20. srpna 2021 v Jihlavě v Parku Gustava Mahlera. Odkaz na akci najdete zde.
Připravil Aleš Kauer. Foto: Eva Bystrianská
Déjà vu
To ráno noci jsme si slíbili
že sejdeme se po válce v šest v Paříži
a budeme se střídat
ve hlazení kocoura s ukousnutým uchem
a v milování ústy
pak po modlitbě zapijeme vínem
tři poslední krajíce chleba
a venku před kostelem
si řekneme, že je den
a půjdeme si koupit k nedělnímu obědu
půl kila z telat
která hladili jsme na jaře
když obloha plavala vzhůru břichem
jako leklá ryba
město páchlo
jako nohy mého otčíma
a první kamelot se tvářil
že něco ví
když ve chvíli, kdy si zapaloval cigaretu
vlastně jen hledal způsob
jak zakrýt
že si utírá oči od slz
jen ještě se jednou podívat zpět
a pak zavřít za sebou dveře
už ani nevím
jak ses jmenoval
Oči jak tající led
Rty jak nejvřelejší objetí
Hebké prsty, co znamenají pohlazení, dotek i svět
Nech mě dopovědět má slova
A vyslechnout tvé věty
Ticho rve uši
Všichni to vědí
a mlčí
Ústa jim zacpal
strach ze života
i smrti
(napsaná v obýváku na zdi)
Heleno, Heleno
Lidé se sádrovýma očima
Lidé bez duší, lidé s hlasy
Vším tím co slyším, vytrhal bych si ze své křehké hlavy
sádrové vlasy
Bílé, bílé vlasy
Bílé jako sníh potrhaný krví
Bílá ze strachu, bílá… Bílá co se zlobí
Heleno, Heleno, já nevidím
Nevidím skrz ni Tu křehounkou bělobu
Heleno, Heleno
Pil jsem, víš
Opil jsem se vzduchem Netečným vzduchem na hrobu
Byl bílý, porostlý břečťanem
Heleno
Tak bílý, až mě bil do mých sádrových očí
Nerušte mi mé kruhy
Nerušte mi mé kruhy
Vstupte a odejděte
Nechcete chvíli zůstat?
Mám čaj i kávu i plyš!
Nechcete chvíli zůstat? Budem si hrát
Plyšáčci jsou jemní a já mám z plynu hrad
Pojď, vstup ke mně
Nasaj ten kouř a zoufalství do plic
Plyšáčci jsou jemní, sádra bílá a já
Pryč
Předčasně
krásní chlapci léty
chladnou
v řezavém závětří
hradeb
bez barev podzimu
Chtěl bych být vzpomínka z dětství
– (V oranžovém světle)
Včera jsem se byl projít
Spadl jsem do příkopu
A v levandulovém vánku jsem propil
všechny svoje obrazy
Vánek sílil, až mi sfoukl všechny mé cigarety
Světlo zhaslo, protože žádní spasitelé nejsou
Balada onanistova
Jak kdysi řekl Gabriel García Márquez:
Zemřeš-li, budeš po smrti
A za tu mou – vždy za každou –
může Lucien Carr, vždy I za tu moji
A že jsem jediný pravý básník, vím
že mou povinností je žít a zemřít
bude-li to posledním projevem
života
A Picasso byl zrádce, palte jeho obrazy
A Arcimboldo byl kacíř, jezte jeho barvy
A Santini byl sexuální maniak – svůj úd chladil o mramor
Brokoff byl šílený jak Blake
A Brandl ušmikl si omylem ucho…
Nebo to byl Vincent?
A Bauch snědl svoji ruku a prsty zasadil sestře do zahrádky
Rittstein čuchá toluen
Jecha nikdo nezná…
Dobrou noc, oznámil jsem ránu
Dobrou noc, oznámil jsem ránu a tiše se střelil do hlavy