Daniela Alfonzová (* 1986) pochází z Mikulova, žije v Praze. Vystudovala herectví v Bratislavě, teď se věnuje napůl herectví a napůl pracuje jako masérka. Ukázky její básnické tvorby vyšly v jednom z almanachů kolektivu autorů Min&Jeb v Mikulově.
Byt
Chladný malý byt kde ozývají se tóny
linoucí se vůně spáleného chleba
písně tak známé zahlcují čas
myšlenky nám namlouvají zvůli
je tady sama
vlhký malý byt v suterénu nájemního domu
kde bije do uší jízlivost doby
nemáš?
Zaplať jinak
řvoucí interpreti ohlušují místnost
tvůj hlas nikdo neuslyší
ani červi v podlaze
ani štěnice v matraci
z ložnice křičí čísi hlas
emoce toho hlasu drásá mi bubínek
malý plechový bubínek
leží v prachu pod postelí
tiše přihlíží celému osudu
malého sklepního bytu
Orin v pokoji
Film Noir modře problikává šerou místností
Oči Orinovy hbitě prozkoumávají každý kout
Šedý dým v nepřetržité spirále stoupá vzhůru
Modré odrazy tříští prostor
Na segmenty potemnělosti
Tikot hodin zdá se být blíž než dřív
Vůně tabáku se mísí s vůní santalového dřeva
V koutě pokoje kvete nový život zelené plísně
Dlouhonohý pavouk staví spletě
Ze vzduchu stává se mlha
Blikot svíček vykresluje surrealismy
Obrazce šedozlaté barvy plují po zdi
Přechází v atmosféru celého jimi pohlceného pokoje
Oči Orinovy pomalu opouští přítomnost času
Upadají do přicházejících nehmatatelných snů
Na houbách
Když z pukliny ve skále bílá šťáva vytéká
Když myslela jsem si, že je to mléko
Když pohlédla jsem vzhůru dál a výš
Když oblé skály v ženské prsy proměnil
Když strom na vrcholu hor odkryl co skrýval
Když k zakleté panně přišel ztepilý pán
Když svou ruku do rozkvetlého klína jí dal
Když v koruně stromů život zasténal
Když všude kolem rozlily se obrazy tekoucí dál
Když voda z hlubiny hnědé kůry vytryskla
Když po každé molekule vzduchu lapala
Když dál než kdy dřív dohlédla
Když nový barevný svět objevila
Dědečku
Chodívali jsem spolu
Těsně vedle sebe
Vedl mě za ruku
Jeho velké zvrásnělé ruce
Pevně svíraly ty moje
Kráčeli jsem ulicí
Bok po boku
Obědvali jsem v tichu
Snad jen tikot hodin
Pak leželi jsme
Spolu sami
Bok po boku
V tichu poslouchali rozhlas
Tlumené šumění
Pak šli jsme zas
Ulicí s odpoledním sluncem
Těsně vedle sebe
On mě vedl za ruku
Bok po boku
Když předával mě z ruky
Věděla jsem, že přijde
Zas chodívat budeme spolu
Jeho zvrásnělé ruce
Teď mnohem menší, zvrásnělejší
Pevně svírají ty moje
Už nechodíme spolu
Bok po boku
Ležíme v tichu
Posloucháme tikot, rozhlas, šumění
Ona
Vzpomínky vystupující z mlhy
Šedivý, poškrábaný kus minulosti
Co tíživý je stále stejně
Zapomínám silou sevřené pěsti
Vztekám se v sinusoidách
Nekonečný boj s přízraky srdce
Tíživé sny co přicházejí
Nechávám se zmýlit
Přinášejí iluzi
Omylná přání co rozplynou se
V šeru rozplizlého rána
Kdy probouzení jde hůř
Hůř než přiznání viny
Chybíš mi kurva!
Víc než cokoliv co znám
Víc než východy z rána
Víc než pocit naplnění
Soupeřím s představami
Co zbývá
Vyrovnání účtů z příjmu
A pak
Pak už nic
Už jen
Někdy
Někdy větší
Někdy drobná
Někdy boží
Někdy smutná
Někdy hladká
Jindy drsná
Někdy suchá
Pak zas mokrá
Někdy bledá
Jindy rudá
Miluju ji
Moje kunda
Stůl
Sedli ke špatnému stolu
Kde zastavil se čas
Nastavené zvyky
Po léta
Platící hierarchie
Ležící na dřevěné desce
Ztěžka dýchající nevůle
Zaběhlých kolejí
Co nedovolí si vybočit
Mimo vybroušené jizvy času
Anální zlomenina prchlivé duše
Zasluhuje ignoraci
Iluzi co vytvořili kolem sebe
Kolem celé své existence
Mýlí se, že zvítězili
V dnes tak těžkém tažení
Cíl co si nechali kýmsi nadiktovat
Ve zmatku zapomněli
Být tím s kým se setkali už dávno
Uspokojení
Mihotavý odraz světelného nápisu
na dně nedopitého šálku kávy
je cítit plísní a vlhkou hlínou
zářící nápis navozující atmosféru tichého pozdního odpoledne
jen nepatrně rozeznávám semínko prachu co protne kužel
slunce propouštějící sklo zaprášené výkladní skříně
v tenkých pramíncích stékající špíny
mezi ňadry až do hloubky tmavého a studeného klínu
chladné místo
tak chladné až tuhnou mi svaly v ústech
na konci času
ucítím pomalu sílící impulzy potichu přicházející vůle
zmítaný nečekaným zásahem lávy
tekoucí znenáhla mezi studenými prsty
uspokojení dokonalo okamžik této prchavé chvíle
V hospodě
Sklepení domu
nábřeží Prahy
skrývá místo
kde scházejí se
odpradávna
sedí tady
den co den
pivo
víno
kořalky
kouří cigarety
čtou pamflety
debatují o bohu
debatují o válce
debatují o míru
o lásce
o šukání
ten je sám
ta je coura
tiché mluvení
tlumený smích
V rohu
napravo
dva muži
ruce kolem ramen
připíjí
pijí
chodba plná
zanedbané mládeže
dlouhé mastné vlasy
špinavé tričko Pink Floyd
ošoupaný křivák
rytmus beatu
kouř ze startky
panák rumu
oblbuje cácorky
blbě se chichotají
dělají oči
pohazují vlasama
Zoufalá doba
tečou chodbama
potoky těl
s potřebou
netrpělivě
čekající
zkřížená kolena
obracejíce se k bohu
špinavé kabinky
špinavá kolena
nakopané holky
třou si nosy
olizují prsty
hadím jazykem
ječící smích
proletí hlavou
Všichni hledají
pohroužení do sebe
toužící
po lepším
větším
pochopitelnějším
den co den
vyrážejí ze dveří
dveří úkrytu
rvát se ale
do té doby
nalézají klid ve
sklepení domu
na nábřeží Prahy