Alžběta Stančáková (* 1992) pochází z Prahy. Debutovala sbírkou Co s tím, za niž obdržela Cenu Jiřího Ortena. Její texty byly přeloženy do němčiny, rumunštiny, polštiny a ruštiny.
(Foto: archiv autorky)
Reportáž, psaná v Poličce
festival poezie v Poličce 2021
sjeli jsme se v poličce, kdosi pochcal bohemistu,
co si ustlal ve křoví, předtím usnul na stráni
pustili mě z psychárny – těžko najít oheň v listu
pustili mě z psychárny – všechno je tu astrální
kdo mi vypil všechny piva, příště je dám pod polštář –
– těsnohlídek, sklapni, zpívám
chybí další komentář
sjeli jsme se v poličce, půl dne slunce vypaluje
mirek přijel taxíkem, popadaly troleje,
začla bouřka, přišla duha, nepila se IPA, fuj je
to, bruno, nelez lidem do jídla
sjeli jsme se v poličce
můžeš jít spát,
odlič se
(rukopis, 2021)
31.7. 2019, 12:37, 71 %
Chodíme se milovat do klecových lůžek,
močové trubice napchané krví.
Nad ránem sníme o vaření,
poté povolíme hořák v domnění,
že hudba z přehrávače zazní hlasitěji.
Dny se převalují jako lenivá zvěř.
Noci se kroutí jak ústa v ústech.
V práci se nic nového nestalo.
Tlumím hudbu,
aby mě nezadusil plyn.
Podpořila jsem svého muže,
když žádal o utracení.
Tou dobou byl už dávno mrtev.
(z rukopisu, vyšlo v Hostu 8/2019)
Žehlíme puky
„Je ta žehlička napařovací?“
„Jak to mám vědět?“
„To nevim. A je mi to taky jedno.“
Tady ten metr dva
víc dozadu
než se čekalo
„Doprdele, já tak nenávidím žehlení. Jak se to dělá,
aby to bylo rovně?“
Špatná rozehrávka
Larssen
zasahuje
těsně před koncem
třetí třetiny
„Já ji naškrobím, ale nevim, co to znamená.
Tak co, už seš vyžehlená? Nejseš, ale seru na
tebe, protože to neumim.
Lepší už to kurva nebude.
Nesnášim žehlení.
Dej gól!“
Organizátoři se snaží dohrát
co nejvíc puků
jakmile se po odpískání na ledě
něco děje
(Co s tím, 2014, psáno cca 2012)
Jemnostpaní
Jemnostpaní se na mě jemně usmála. Na sobě měla obláčkově modrý propínací svetr, béžovou sukni, vysoké růžové boty. Po boku béžovou dogu s krátkou sametovou srstí.
Jemnostpaní mi ji jemně vylízala, a přitom na mě koukala svýma pomněnkovýma očima, v jejichž koutcích se zachytily drobky řasenky. Doga ležela na dece rozprostřené na šedivých dlaždicích, od kterých šel chlad.
Když jsem sebou naposledy škubla a pak si složila ruce pod hlavu, políbila mě jemnostpaní na oblast stydké kosti a po její rtěnce zůstal na mé kůži šeříkový flíček.
Potom se jemnostpaní začala svlékat, denní světlo dopadalo na její povislé tělo, punčochy tělové barvy se jí zařezávaly v pase a krabatily břicho. Když zjistila, že ji sleduju, nejdřív se rozčílila, ale potom si sedla na matraci a začala plakat. V dlaních žmoulala svůj bleděmodrý svetr.
Zvedla jsem se, prošla kolem ní a hodila na ni deku, kterou jsem vytáhla zpod dogy. Jemnostpaní tiše plakala pod dekou, nemotorně se pod ní oblékala a celá červená se z ní potom vymotala.
Zavolala k sobě dogu a měkce se na mě podívala, když jsem si krémovala boty. Pak vzala za kliku a odešla.
Až ve sprše, když jsem smývala zbytky šeříkové rtěnky, jsem si uvědomila, že jsem ještě nikdy nekrémovala boty s takovou jemností.
(Co s tím, 2014, psáno cca 2011)
Svět musí být romantizován
Svět musí být romantizován,
novorozeně musí být aktivováno,
hlas musí být propůjčen.
Řeč dře o kůži.
Text jako by potřeboval nový hlas –
– po smrti matky nechtěl žít.
Překlad dvojčat na Centrum následné péče
proběhl nedokonale.
Zastaralé vestibuly se budí cibulí, krájel ji
faraonský pár.
Řeč je postižena klimakterickou změnou.
Sochy vydávají tklivý zvuk.
Sirény dělají ještě něco – dovádí
obraznost k lákavosti.
Na jaké sibiři jsme se to ocitli?
Představte si i vy
šumění řeči bez úst.
V křečích ze sebe pliváme nesrozumitelná slova.
V ústech se nám rozpadají prašivky.
Máme špatnou paměť na pocity.
Je třeba zkontrolovat počítače,
jestli ještě žijí.
(z rukopisu, vyšlo v Hostu 8/2019)
O cestě
Tak dobře doraž, přeju hezkou cystu.
V zátylku láhev, pod sněhem je výstup.
Všechno to dohodly zástupy mužatek –
– šeredný muž stál před vchodem u jatek.
Pršelo. Zůstalo slovo jsem.
Domů šli brzo a s ovocem.
Někdo pak narazil do židle.
Dlaždice ujely. Těší mne.
A když už jdeš, fušuj do krémů.
A jestli ne, vzdej se mokrému.
Ragády vyléčíš klekem.
Kůže se převaří mlékem.
Mlezivo zůstane ošidným.
Frkne. Pak vyjí oči dním.
(rukopis, 2015)
***
Několik spánků. Několik plechů. Několik domovnic.
Poránu zazvonil revizor komínů.
„Tak hezkej dům. Já nemám domov. Nic…
Kéž by jich tak bylo míň.“
Polibek z fotky. Špicatý.
Pod mokrou žíňkou spí šaty
a na konci zbyl rezervoár.
„Dneska mě překecal.“ – „Neser. Volal?“
Už zase porcovat podzemí.
Dva bílé kroužky. „Pot se mi
zalesknul na patře.“
„Tak hezkej den.“ A těla do svíček.
„Tak hezkej den.“ Na ráhnech stín,
na čele oslíček. A bude míň.
(rukopis, 2015, vyšlo na serveru e-kultura)
Zakoupeno (jen pro mé ruce)
V ranním tisku píší,
že i kočky mohou onemocnět AIDS.
Na rozdíl od lidí však nejeví
známky prodělané noci –
– stačí, když se spolu v chumlu
náležitě posliní.
Po nákaze rychle chřadnou,
trpí nechutenstvím,
vyžadují drahou léčbu.
Virus poté rozšiřují
v různých stupních odloučení.
Noviny čtu jako zbraň,
již zapomínám olíznout.
(rukopis, 2020, vyšlo na serveru literární.cz)