Erubescit (* 2004, vlastním jménem Klára Novotná). Momentálně studuje na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, kde se poprvé dostala k černobílé fotografii. "Dnes už nedám z ruky digitál ani analog. Dál bych se pak ráda věnovala literatuře a filosofii, ale sama nevím, kam mě vítr zavane. Nejvíce času trávím v pražských divadlech, nebo na cestách vlakem po všech možných zapadlých nádražích," napsala o sobě.
Básně dosud publikovala pouze ve školních časopisech a v rámci soutěže Hořovice Václava Hraběte. V nakladatelství Pointa jí po úspěšné crowdfundingové kampani vyjde 22. listopadu první básnická sbírka Naznak.
V Nedělní chvilce poezie.CZ přinášíme autorčiny básně i fotografie v kompletu připraveném přímo pro náš web.
Více informací o knížce a další ukázky z tvorby najdete na instagramovém profilu autorky Erubescit. A o připravované knize a celém projektu zde.
***
Unavená duše
Včerejšího života
Sedí schoulená pod mostem
Vědění
Ty jsi abonentem instantního štěstí
A s očima do tmy
Znásilňuješ tuhle představu
***
Muž a žena
Táhlý sametový oblouk kolem ramen
Chci být mongolským pastevcem
Poslední solmizační slabikou
Stínem v šedi po setmění
A konečně posledním tahem
Týhle šachový partie
Chci být bezprostřední slovo
Fata morgana
Smysl na tripu
***
K večeru smutek
K snídani rohlík s máslem
V poledne flašku vína
A na rozbitým talíři
Zbytky borůvkovýho koláče
Letní louky
A vybledlejch růží
Hledám tě potmě
Hledám v té sklenici vína
Ale u dveří nikdo není
A v komíně jen meluzína
***
Kreslíme na skla
Mrazivý obrázky
Plujeme tam a sem
Tichým oceánem
Neznáme konec ani začátek
Jsme
Ležatá osmička
Vprostřed
Mlhavého Ticha
***
Stejně jako chodíme nazí
V noci, pouliční vrazi
Vodou laskáme si těla
Blahem aby celá se chvěla
Doufáme v zázraky
Když vytahujem mokrý tkaničky z kaluží
S nadějí a vírou
Přitom po kotníky ve vodě
Že nás ani holinky nezachrání
Malujem do písku vzkazy
O kterejch už ani generace po nás
Nevzdechne
A tak to jediné co trvá věčně
Už dávno smyla voda
***
Jako bílí koníci
Pasou se mraky na obloze
Pohledy upřené
Do všech luk světa
A na těle chmýří pampelišek
Co tu od jara
Létá
***
Lehce kreslím na tvá záda
Obrázky, co slunce nespatří
Nad námi mlhavé nekonečno
A my, konečné intervaly v něm
***
Píšeme básně o ničem
Neboť naše schránky jsou prázdné
Myšlenky krátké a slova zbytečná
Budeme soudit se s tímto světem
Odteď už napořád
Dokud nevypadneme z koloběhu
Pořád opakujících se dní, postav, slov
A snů, co snažíme se dospat
Hledáme v noci den a v životě smysl
A přitom to jediné zdá se jisté
Že srdce bijí, dokud bít nepřestanou
***
V koutě přilepená na stěně
Sedím s nohama pod bradou
Na záda lepí se
Chlad stoletejch zdí
Rukama objímám
Všechny dnešní nejistoty
A pod dekou strachu
Cvakám pravidelně zubama
***
Znám tvoje oči
Pampelišky, kde fouká vítr
Tvoje ústa
Jako lišky v noře schované
Znám tvoje konečky prstů
Když jimi nervózně bubnuješ o stůl
Jako déšť o okenní tabulky
