Alžběta Johanka Petrová (* 1993) se narodila ve Vlašimi. Vystudovala divadelní dramaturgii a audiovizuální tvorbu v Opavě. Pracovala jako režisérka, dramaturgyně a pedagožka. Je autorkou dramatických textů a básní. Počátkem roku vyšla v nakladatelství Klenov její debutová básnická sbírka s názvem Zastaveni. Ve volném čase ráda přebývá v tichu a v přírodě nebo pomáhá překládat divadelní hry ze srbštiny.
* * *
Dítě spí
muž pochrupuje
mlask mlask
jsi sama prostřená
na prostěradle ze stoprocentní bavlny
proč dnes v noci
spadala všechna hořící tělesa
na tvoji hlavu
potichu
hvězdami korunovaná
a ráno zas to všechno rozčesat
Velkopáteční
Ze štěrbin hrobů
prosakuje ptačí štěbetání
po krvi ani památky
na kříži chlap
ruce roztažený
nikdo mu do náruče neběží
kdesi v trávě jako pohozená
vykvetla z mrtvého ticha
čemeřice vonná
pro Krásu
kterou jsi zatím nespatřil
Na Dušičky
V hebkých šálách
slova napůl
rozpila se
směřujíce na hřbitovy
pokládáme věnce
vzpomínáme
jaké to bude
až se přestaneme jevit
těmto ulicím a lidem
Zůstaň s námi, Pane
jako zažehnuté svíce
mrtvých
Adventní
Přijde.
I pominutý psík paní Fialkové přestal štěkat.
Čtyři odpoledne.
Světla se rozsvěcí,
světelné majáky.
Jsme tady!
Sněhem omytí
na tenounké stopce
poslední jablka,
skvrny bolesti
nikdo neochutnal.
Přijde
do Tvojí zahrady
ve stopách jelena.
Brzy!
V očekávání
Pod kusem látky
v nejspodnějším břiše
ozývají se
naléhavé doteky
To nic říkají
to jen šelest motýlích křídel
Já ale nevěřím
že bych jich přes noc tolik spolykala
* * *
Zapadlo nám
jak to bylo v plodové vodě
plavat neustále
hlavou dolů
v červenomodré tmě
tlumených hlasů
bez jasnosti
A pak že jsme neprorazili
* * *
V pronájmu
2+kk
tísníš své sny
do zasklených obrázků
moří, vytvarovaných pahorků žen a citátů:
„Všechno, co se má stát, pomine.“
Objevuješ své vlasy
po mytí na podlaze i v jídle
jako stopu, že tu jsi.
Že jsi.
Pečlivě vkládáš Gran Canyon
a osamělou ženu od Jana Zrzavého,
která je nejspíše těhotná
do okrového kufříku.
Aby něco zůstalo.
Blbost, říkáš.
Je ti jen pět a dvacet.
A stejně tajně převažuješ,
jestli je toho víc v Tobě
nebo před Tebou.
všem Cyrilům
Slunce dnes nevyšlo.
Větévky jilmu bez pohnutí.
Koně probořily ohradu
a ženou se splašení ulicemi
narážejíc do dětí
v klidné zóně pro pěší.
Proč neodvrátíš hlavu a díváš se na to, Cyrile?
Při důkladném ohledání
prostor Tvého těla
diagnostikovali
vzácný karcinoid.
Ale ten Ti přece vyoperovali…
Tak proč pořád myslíš na smrt, Cyrile?
* * *
V ohlušujícím šumění
prodloužených myšlenek k Tobě
uslyšel jsem zavolat své jméno
a v něm
první nádechy všech
Místo
Obratník Kozoroha
se dnes přehoupl
z jihu na sever
Tonetka
kolem jejíž nohou
jsi obmotával nohy své
patří teď ženě
s vysokým drdolem
Nediv se
až bude Tvůj domov
domovem cizím
Zmizel a nic ti o tom neřekl
Až se tvé končetiny
stanou jen přicvaknutými pahýly
k tělu
nediv se
a beznohý běž
hledat
odkud jsi se vzal
Otec
Otec a já
jsme jiní.
Jen jednou jsem viděl
jeho tvář v tváři mojí:
při nazouvání bot
paty sešlápl,
aby se nemusel ohýbat
nebo hledat lžíci.
Pro zachování
mého otce ve mně
mám všechny paty sešlápnuté.