Jirka Chrastina (* 1974) je lidový umělec ze slezského pohraničí. Původní profesí zahradník, živí se však opravami varhan. Má několik dětí. Poezii se věnuje od školních let. Aktuální texty nepravidelně, ale vytrvale, zveřejňuje na svém blogu https://chrastino.wordpress.com/.
Jeho tvorby se před časem ujal brněnský spisovatel a organizátor kulturního života Martin Reiner, který z ní připravil a ve svém nakladatelství Druhé město vydal výbor pod názvem Jsou někde nad horami ještě jedny hory (Brno, 2019): https://www.druhemesto.cz/kniha/jsou-nekde-nad-horami-jeste-jedny-hory. Následující básně jsou jsou jak ze zmíněné knihy (posledních sedm), tak doposud nepublikované.
Kdo ví
některé rybky hledají v kamíncích
v měsíčním povrchu starostlivá tvář
na mincích mládeži nezáleží
v plamíncích lunární
trhací kalendář
všechno tu napsané
má jen takovou váhu,
co někde na nádraží v hale
slovo zašeptané v davu
s pohledem upřeným
na podlahu
penízky, peníze,
copak já kradu?
dívejte se, děti, v zimě na zahradu
dívejte se v lednu,
nebo už na konci listopadu
kde jenom pro špačky a do bečky zraje ovoce
kde každá cesta stoupá strmě do kopce
kde tě za vlídnější slovo mají za blbce
a od srpence vyhlížejí Vánoce
z obrazovek stále stejná zvěst
děsné problémy velkoměst
hrůzu, co se hlučně valí z nich
zdržují zácpy na dálnicích
zatínáme zuby, někdo pěst
bláto se nám lepí na boty a mlhy
jdou my kráčíme s mlhami pasekou
v řadě za sebou
není jasné, kdo je pařez,
kdo je pouhý stín
jeden s druhým
domlouváme se jen znamením
1 košík olovnatých hříbků
planeta má chřipku
2 balíčky tabáku za kozu
a tuberkulózu
straky táhnou zahradami
copak bys, hrdličko, chtěla mi říct?
zobáčku šedivý, dal bych ti jíst
prohrabávám se krabicemi
na hoře hoří černé uhlí
černý kouř dělá
na nebi kruhy
údolím se valí dým
mávnutím ruky ho rozháním
žijeme ve stínu smutných hor
s těmi je marný rozhovor
neporozumíš si s nimi
mlhy mlčí, jenom meluzíny...
uleť, uleť za obzor!
na ostrém rohu bydlím já
a borovice cvilínská
a ještě jiný endemit
no, ale nechme toho být,
ať si ho nikdo nevšímá
už tak tu mizí za rostlinou rostlina
sníh na dvoře mlčí
zelená tráva z něj hlasitě trčí
zrcátka vloček tají
ledová tajemství nevydávají
zima se přikradla cizokrajná
zamrzla říkadla jinotajná
chumelení není běžné
v oknech se bělají otázky sněžné
za dvěma vodami
nad rozervaným břehem
roste bříza pokroucená věkem
její kořeny už zapadaly sněhem
kolem po zemi srst šedivých šelem
mezi stopami
sovy neobtězují se zbytečnými slovy
všechno podstatné ti jen očima poví
ve dne dělají, že spí
a za soumraku loví
no, ale kdo ví?
Zlatý rak
stojí na můstku a já tam stojím s ním
kolemjdoucí vidí jenom mě a můj stín
on si chodí, kudy jiní nechodí
nikoho tam s sebou nikdy nevodí
kdo ho potká, sám je podivín
naproti u břehu, kde trčí větve z vody
z placatých kamenů jdou do potoka schody
po kamení leze zlatý rak
z toho pohledu je mi tak nějak všelijak
peněženku hledám, klíče, mobil
po obloze rozléhá se černošero
zvláštní, včera se tak rychle nesetmělo
zvláštním se teď jeví celkem všechno
v dálce vyje vlčák, jakoby měl zdechnout
bože, psisko, kdybys tolik nekňučelo!
z ničeho nic, tak jako kanár z klece
stín udělal pár skoků směrem k řece
ve vrbovém houští už se ztrácí
kdo ví, kde se berou zlatí raci?
byl tu vůbec někdo?
ale přece...
Selfí
ve větrném taktu se uklánějí břízy
akvárium hoří v zrcadle
stejně jako loňské bramborové hlízy
moje tvář se tváří povadle
světlo se tříští o žaluzie
rolety, markýzy, sítě
tchýniny jazyky, pavoučí nitě
tříštivá sluneční harmonie
byla to jen bledá říjnová duha
od střechy ke střeše široká stuha
paprsky dopadly pod tupým úhlem
co se to mihlo v mém úsměvu ztuhlém?
V kořenech rudých jeřabin
v hustém porostu kapradin
v jedné ze skalních rozsedlin
se mihl stín
se mihl stín
na tomto místě bývá slyšet
i když se někdo pohybuje tiše
on ale nevydával žádný hluk
kdo proti němu napnul luk
ten netrefil
a vždycky minul cíl
vysoko v korunách si našel skrýš
v dutině dubu suchou spíž
mamutím chlupem vystlanou
náramně dobře schovanou
spokojený tam nahoře
sleduje oheň v táboře
V Purkarticích ležel ráno čerstvý sníh
támhle agáve je před chalupou pořád venku
svět je krystalický, zamrzl tvůj smích
huňatý svetr natahuješ přes halenku
temnota temnotemná jako plný břich
zimenka posílá nám svoji navštívenku
písmenka močí malý chlapec v závějích
písmenka jakási a tvoji podobenku
jaro vzalo s sebou do potoka dávno
co bylo psáno
co bylo načůráno
jako bych ty příhody znal jenom z knih
v Purkarticích ležel ráno čerstvý sníh
(O krátké procházce s Michailem Jurjevičem zimní přírodou)
stále dokola a stále znova
omílám jistá slova
mladého pána Lermontova
jeho věty
jak vrbové proutí lámu,
ohýbám a kroutím, přitom
mlátím prázdnou slámu
mládenec
nepsal právě labutím perem,
že se tak naléhavě
do hrobů derem
jednou umřít, ale nemít strach
večer odejít,
jako se chodí
z pokojíku dětí po špičkách
kočky s koťaty
si ve Vrbině daly slavný slib:
ať si je jakékoli počasí,
pokvetou v zimě,
takže najde pastvu ten,
kdo vzbudí se,
když po Vánocích dávno nespí se
a flétny z křídlatky
a vrby na buben
JSOU někde nad horami ještě jedny hory
my o nich víme, jen dnes nejsou vidět
snažit se je popsat, musel bych se stydět
oblaka nás klamou, mlhy matou, oči lžou
ale hory nad horami, ty tam jsou
HLEDÁM KNIHU, kterou ještě nikdo nezfilmoval
kterou jsem si ale někam dobře schoval
nevěřícně hledím, jaká vrstva prachu tu je
snad ji ani nikdo nikdy nezfilmuje
na sídlišti parkoviště, pískoviště, hřiště
Pegas nechal kobylinec na veřejném místě
mezi bloky, pod balkony brzy po setmění
odzvonilo klekání, už ho vidět není
JEDNOHO LISTOPADOVÉHO VEČERA
se docela oteplilo
a dlouhé stíny lidí v černých kabátech
tančily po chladným sluncem ozářených zdech
v ulicích
lze těžko dojít útěchy
ledaže bys zvednul pohled nad střechy
mezi domy našel čáru obzoru
zkusil hledět více nahoru
ZÁŘÍ, ZÁŘÍ celé Jeseníky
od Głuchołaz po štemberské větrníky
zahradami tmavé stíny
táhnou se a kradou
bábě skleník vyplenili
s marihuanou
kde obloha louce dává
staronový nadpis
tam na mezi posedává
poiesis i praxis
NECHCI NIC ZVLÁŠTNÍHO
jen co už se děje
jen prostou skutečnost
bez beznaděje
jen okamžik a aby trval věčně
a dobrodružství
když není nebezpečné
nakupuji, pracuji
později splácím dluhy
a nechci nic zvláštního
jako každý druhý
KDYBY SIS CHTĚL U NÁS VYJÍT DO KOPCŮ
nejprve se necháš seřvat od všech psů
na hranicích pozemků hned za vraty
louka zamořená klíšťaty — a ty
toto ale není konec potíží
z kraje lesa na to někdo dohlíží
v džípu, nebo možná jenom v traktoru
stará se, proč vlastně lezeš nahoru
V NAŠICH KOPCÍCH nebylo
a není žádné útěchy
jdou jako vlna za vlnou
nádechy a výdechy
naše dlouhé dědiny se táhnou do nikam
když přijdeš k nám
vezmi to od východu, přes semafor
za zatáčkou přijde ostrý vítr z hor
jenom na to sázím
že tě hned tak něco neporazí
tady to člověkem hází!
v nejednom tajemném koutě stíny
v lipové aleji hromada hlíny
u paty stromu, když zůstaneš stát
o smetí kolem nemusíš dbát
vítr ho odklidí
jak se ti tu líbí?
sežeň si bydlení co nejblíž od lidí