Básník, textař, výtvarník a jedna ze stěžejních postav českého undergroundu Pavel Zajíček (* 1951) 15. dubna oslavil sedmdesáté narozeniny. Tento blok Nedělní chvilky poezieCZ je poctou umělci, který byl pro několik generací určující postavou kulturního i osobního směřování.
Soubor textů připravil Vladimír „Lábus“ Drápal z Guerilla Records (www.guerilla.cz). Jeho vydavatelství se programově zabývá hudbou, která je spojována s českým undergroundem. K následujícímu uvádí:
Pro čtenáře Nedělní chvilky poezieCZ jsem vybíral trochu atypicky. Pavel Zajíček sice vydal několik básnických sbírek, ale já dal přednost textům, které doprovázejí produkci jeho skupiny DG 307. To, jak uměl svou poezii „naroubovat“ na hudbu, kterou někdy tvořilo zběsilé vytí divoké smečky, jindy až meditativní klid, někdy zase prosté „písničky s refrénem“, nebo přesahoval až do hudby soudobé, svědčí o tom, že je mužem mnoha talentů.
Osobně si myslím, že celým svým bytím je hlavně výsostným básníkem, který dokáže život reflektovat v celé jeho ...bolesti i kráse. S obojím má dostatek zkušeností. Ostatně Rainer Maria Rilke kdysi dávno napsal: „Verše nejsou, jak si myslí lidé, pocity (ty máme dost brzy) – jsou to zkušenosti. Pro jeden verš musíme vidět mnoho cizích měst, lidí a věcí, musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny. Musíme mít vzpomínky na mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobala druhé, na výkřiky rodiček a na lehké, bílé, spící šestinedělky, které se zavírají. Ale také u umírajících jsme museli být, musili jsme sedět u mrtvých ve světnici s otevřeným oknem a s praskavými zvuky. A nestačí také ještě, že vzpomínky máme. Musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho a musíme mít velkou trpělivost a čekat, že se vrátí. Neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se stanou v nás krví, pohledem a posunkem, jsouce bezejmenné a již nerozlišitelné od nás samých, teprve potom se může stát, že za velmi vzácné hodiny povstane v jejich středu a vyjde z nich první slovo verše.“
Pavel Zajíček tuto definici básníka splňuje, alespoň pro mě, jako nikdo jiný.
(Fotografie: Archiv Guerilla Records. Poznámka: V závorce za názvem skladby je uvedeno, z jakého alba text pochází. Vydavatelstvím je vždy Guerilla Records. Při přepisu VLD respektoval specifický autorský Zajíčkův rukopis. Společný snímek na konci: Pavel Zajíček a Vladimír „Lábus“ Drápal)
Co sme?
(Historie hysterie)
sme dětma
který nestačily zestárnout
nebo šílenci
který nemůžou padnout?
proč se tak často
nenávidíme?
proč na ješitnosti
pevnosti z hoven
stavíme?
proč se nepropojíme?
čeho se bojíme?
co je na nás vokázalýho?
co je na nás zajímavýho?
sme nosiči strachu
sme předzvěstí prachu
co chceme?
kam deme?
co až se vocitneme nikde
z čeho se tam poserem?
sme dětma
který nestačily zestárnout
nebo šílenci
který nemůžou padnout?
(1974)
Neživý i živý
(Historie hysterie)
milovat
neživý i živý
nevidět ve všem
jenom chyby
přijímat co tě
voslovuje
voslovit
co tě vobklopuje
plně prožít
nepatrnou chvíli
míříme
k stejnýmu cíli
přistupovat k věcem
z trochu jiný
strany
neřvat zběsile
a prázdně
že všechno je
posraný
(1974)
Lidi krve
(Dar stínům)
pojď půjdem spolu do skal
tam naučim tě skákat a ostřit
abys poznal vrcholy světa
nad kterym plynou barevný vzduchy
potkáme starce s bičem
jak bičuje poletující krutost
v tom příkrym stoupání a letu
spatříme neřešení naší tajemnosti
pojď rozjímat do hor
zvu tě na nekončící cestu
noc obleče zimní hábit
potkáme ohně zvěstující bytí
před jasnym prorockym slovem
se plížej jazyky křivý
pojď vzhůru až ke světlu
chci tě naučit cejtit
nad zemitou barvou skalisk
nad šedí padající z mraků
nad paprskem do centra zvuku
nad pozadim tvýho kroku
pojď ukážu ti žijící bytost
jak září bez svatozáře
světec co zakopal svatost
výčnělek nad nejvyšší horou
jeho stín hladí roviny
pojď ukážu ti bytost barvy mědi
jak zběsile trhá mraky
volá a vyzývá skály
aby se ozvaly silou
a zdrtily kamennej symbol
pojď ukážu ti prostor snů
potkáš zničenej čas jak prosí věčnost
a uslyšíš hlas blesku
potkáš na cestě lidi krve
(1979)
XV.
(Pták utrženej z řětězu)
na vrcholcích okamžiků
sme zanechali skvrny
svědectví naší přítomnosti
v hlubinách propastí
sme uložili svoji tíhu
svědectví našich pochyb
na úsvitu
sme svázali svý vlasy
svědky našich propojení
uvnitř vyhaslejch měst
sme zanechali plamen
svědectví našeho putování
v útrobách zamřížovaný skutečnosti
zanechali sme útržky svejch žití
svědectví nemožnosti jinak
Příběh II. – Utržek dopisu
(Uměle ochuceno)
prošli sme spolu zahradou vzplanutí, zahradou lehkosti
na nic sme se netázali nebylo toho třeba, neboť tato zahrada
je místem vzájemnosti, potom sme vstoupili do zahrady rozumu,
toho šílenýho podvodu, kde slepci vedou slepce a ksichty sou
zdeformovaný hrůzou a úzkostí, je to směšná scéna...
vracim se do zahrady lehkosti a zahrady vzplanutí, do zahrady nenápadnosti a ticha,
neptej se mě proč,
odpověděl bych ti mlčením.
nahý slova vrhaný proti zdi. NESER SE S TIM!
Řeks mi, že na vyhořelejch pláních úžasu cosi začalo hnít a opadat,
aby cosi jinýho mohlo začít růst.
Já ti odpovídám ... pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses nejdřív
projít kanálama sraček, potom o ní budeš mluvit jinak nebo mlčet.
(1996)
A co?
(Siluety)
a ty říkáš a co?
že každej v sobě nese nějakou touhu
nenapsanou knihu, sen
a ty říkáš a co?
že každej v sobě nese nějaký ticho
a ty říkáš a co?
že každej v sobě nese nějaký světlo
a ty říkáš a co?
že každej v sobě nese nějakej smutek
a ty říkáš a co?
že každej v sobě nese nějakou cestu
jako v dlažbě ozývá se rytmus
a ty říkáš a co?
a ty říkáš a co?
(1998)
Krůpěje potu
(Šepoty a výkřiky)
Krůpěje potu na tvejch zádech
jako rosa v ranní trávě
vlaštovky už přilétají
vidíš jejich černá těla na obloze
tvoje spící tělo s krůpějemi potu
jako obraz tvojí touhy
z tvých očí vyplouvaj koráby
nachový plachty napjatý větrem
po špičkách se k tobě blížím
k loži vystlanýmu štěrkem
skláním se k tobě když spíš
když ze spánku se usmíváš
rudá rtěnka rozmázlá po polštáři
něco šeptáš já to neslyšim
krůpěje potu na tvejch zádech
jako rosa v ranní trávě
uchem jehly sem neprošel
po špičkách se k tobě blížim
k loži vystlanýmu štěrkem
vlaštovky už přilétají
už je jaro
vidíš jejich černá těla na obloze
krůpěje potu na tvejch zádech
nachový plachty napjatý větrem
(2002)
Růžová mlha
(Magický město vyhořelo)
Růžová mlha zahalující krajinu
jako tajný milování.
Vycházející slunce,
zvláštní pocit něčeho,
co se neopakuje.
Mluvil o světě, kterej mu připomíná
jedno velký krvavý kurviště,
se v jinou promění,
a zdá se bejt plnej božích témat,
těch křehkejch a nepatrnejch,
musíš se k nim sehnout, abys je moh´ spatřit.
Jako zrnka písku…
Někdy je to pocit krutosti,
někdy je to pocit něhy…
Vylez´ jsem ze tmy, abych si šáh´ na světlo,
a jenom se tak dívat a mlčet…
Růžová mlha zahalující krajinu
jako tajný milování…
(1994)
Svět falešnejch iluzí
(V katedrálách ticha)
Jsi to ty
kdo otvíráš dveře
nebo sou to stíny
plazící se po zdech
bortící se stavby
hořící obzory
prázdný ulice
tváře plný jizev
dej mi útěchu
v mym smutku
dej mi útěchu
v mý pochybě
jako bych se probral z hlubokýho spánku
ve světě falešnejch iluzí
ve světě falešnejch proroků
zářící světla a šílený ticho
nevyřčený slova a polykaný slzy
zabíjený sny a křižovatky vášní
spící nahý tělo a mramorový stoly
odcházet do míst kam nejde dojít
a vracet se tam kam nelze se vracet
jako bych se probral z hlubokýho spánku
ve světě falešnejch iluzí
ve světě falešnejch proroků
in mundo falsorum ilusionum
in mundo falsorum propetharum
Nebuď opatrnej!
(Životy? Nebo bludné kruhy?)
Nebuď opatrnej!
Hlavně se ničeho neboj!
Ničeho se neboj!
A jdi!
Tající sněhy se valej z tvýho klína.
Tvůj klín, kterej šeptá něhu.
Jazykem poblouzněných ji šeptá.
Jazykem opitých okamžikem!
Nebuď opatrnej!
Na nic se netaž!
Neodpovídej!
Mlč!
Nechceš nic slyšet.
Jako zvuky těl, který hořej.
Který hořej.
Který hořej...
Nebuď opatrnej!
Neboj se ničeho!
Ničeho
(2013)
Omnia orta cadunt
(Kakofonie cesty)
Omnia orta cadunt,
vše vzniklé zaniká,
řekl I.M.J...
Omnia orta cadunt!
Když vše vzniklé zaniká a Orfeus hrál a zpíval ptákům a zvířatům
a jeho hlasu stromy a květiny naslouchaly. Když Orfeus hrál a zpíval.
Nezapomenout koupit mlíko, cigarety atd. Možná kafe atd. Ty důležité rekvizity atd.
Co se děje ze příběhem, za zrcadlem, za kulisou, za obrazem?
Důležité rekvizity, důležité doteky, důležité detaily, důležité pohledy...
Odhalení a žádné odpovědi... Nikdo není tím za koho se vydává. Nedorozumění...
Omnia orta cadunt! Vše vzniklé zaniká! Na vrcholu toho dne, vytrženo ze souvislostí.
Něco je a něco není. Nevidím, neslyším. Nadlehčit, protřepat, zatřást tím!
Stín následovaný stínem a potom světlo. Záblesk! Nikdo není tím za koho se vydává!
Mít mapy představ připravené, do nich vstoupit! Když vše vzniklé zaniká a to, co bylo už není!
Povznesen! Nevidím, neslyším. Nadlehčen! Za zavřenými dveřmi, klíč připravený v ruce.
Zní... zvony... Všechna místa padají! Všechna místa padají!
Když Orfeus hrál a zpíval ptákům a zvířatům a jeho hlasu stromy i květiny naslouchaly...
Když Orfeus hrál a zpíval! Nikdo není tím za koho se vydává!
Opakovat! Donekonečna! Omnia orta cadunt! Všechna místa padají!
(2007)
... jak červánky zalévají obzory...
/Petru Kabešovi/
(Podobenství)
Potkal jsem v ranních ulicích Prahy
Petra K.
Jeho bezzubá ústa poznamenaná jizvou času
Zeptal jsem se, jestli ještě někdy píše
Moc ne, občas, odpověděl
Už toho bylo vysloveno dost, řekl jsem přiblble
On nesl ranní nákup
Já jsem šel přát svojí matce k svátku
Bylo patnáctýho května
Nevyslovené příběhy se mísily s davem turistů
Úsměvy, který jsme si s Petrem vyměnili
Byly škleby a zavytí
Osamělejch vlků
(2011)
Obřad ticha
(Pustina)
Tady zřejmě začíná obřad ticha!
Mnoho neznámých jazyků!
Přimrazí tě svojí silou k zemi!
Dívám se do jazyků přílivu.
Vidím kresby silného dechu.
Dívám se do jazyků odlivu.
Vyvržené zbytky.
Cáry rostlin a tvorů.
Osamělé stavby!
Skály jako kamenné tváře!
Dívají se do mořských vln!
V písčitých znacích jsem četl CHAOS a zároveň ŘÁD.
(2016)
Vrost´ do stromu
(Svobodná místa)
vrost´ do stromu
vlasy ve větvích
kořen pevnosti
hudba šumění
vrost´ do stromu
smůla lepivá
teče po čele
který tvrdý je
divná vichřice
stromy vyvrací
hlava v oblacích
dolu se dívá
vlasy dřevěný
listy v myšlenkách
kořen pod zemí
prostor vodkrejvá
vrost´ do stromu
vlasy ve větvích
kořen pevnosti
hudby šumění
(2011)
