Pavel Zajíček: Pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses nejdřív projít kanálama sraček

neděle 18. dubna 2021

Básník, textař, výtvarník a jedna ze stěžejních postav českého undergroundu Pavel Zajíček (* 1951) 15. dubna oslavil sedmdesáté narozeniny. Tento blok Nedělní chvilky poezieCZ je poctou umělci, který byl pro několik generací určující postavou kulturního i osobního směřování. 


Soubor textů připravil Vladimír „Lábus“ Drápal z Guerilla Records (www.guerilla.cz). Jeho vydavatelství se programově zabývá hudbou, která je spojována s českým undergroundem. K následujícímu uvádí: 

Pro čtenáře Nedělní chvilky poezieCZ jsem vybíral trochu atypicky. Pavel Zajíček sice vydal několik básnických sbírek, ale já dal přednost textům, které doprovázejí produkci jeho skupiny DG 307. To, jak uměl svou poezii „naroubovat“ na hudbu, kterou někdy tvořilo zběsilé vytí divoké smečky, jindy až meditativní klid, někdy zase prosté „písničky s refrénem“, nebo přesahoval až do hudby soudobé, svědčí o tom, že je mužem mnoha talentů. 

Osobně si myslím, že celým svým bytím je hlavně výsostným básníkem, který dokáže život reflektovat v celé jeho ...bolesti i kráse. S obojím má dostatek zkušeností. Ostatně Rainer Maria Rilke kdysi dávno napsal: „Verše nejsou, jak si myslí lidé, pocity (ty máme dost brzy) – jsou to zkušenosti. Pro jeden verš musíme vidět mnoho cizích měst, lidí a věcí, musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny. Musíme mít vzpomínky na mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobala druhé, na výkřiky rodiček a na lehké, bílé, spící šestinedělky, které se zavírají. Ale také u umírajících jsme museli být, musili jsme sedět u mrtvých ve světnici s otevřeným oknem a s praskavými zvuky. A nestačí také ještě, že vzpomínky máme. Musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho a musíme mít velkou trpělivost a čekat, že se vrátí. Neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se stanou v nás krví, pohledem a posunkem, jsouce bezejmenné a již nerozlišitelné od nás samých, teprve potom se může stát, že za velmi vzácné hodiny povstane v jejich středu a vyjde z nich první slovo verše.“

Pavel Zajíček tuto definici básníka splňuje, alespoň pro mě, jako nikdo jiný.

(Fotografie: Archiv Guerilla Records. Poznámka: V závorce za názvem skladby je uvedeno, z jakého alba text pochází. Vydavatelstvím je vždy Guerilla Records. Při přepisu VLD respektoval specifický autorský Zajíčkův rukopis. Společný snímek na konci: Pavel Zajíček a Vladimír „Lábus“ Drápal)







Co sme? 

(Historie hysterie)


sme dětma

který nestačily zestárnout

nebo šílenci

který nemůžou padnout?


proč se tak často

nenávidíme?

proč na ješitnosti

pevnosti z hoven

stavíme?

proč se nepropojíme?

čeho se bojíme?


co je na nás vokázalýho?

co je na nás zajímavýho?

sme nosiči strachu

sme předzvěstí prachu


co chceme?

kam deme?

co až se vocitneme nikde

z čeho se tam poserem?


sme dětma

který nestačily zestárnout

nebo šílenci

který nemůžou padnout?


(1974)






Neživý i živý 

(Historie hysterie)


milovat

neživý i živý

nevidět ve všem

jenom chyby

přijímat co tě

voslovuje

voslovit

co tě vobklopuje

plně prožít

nepatrnou chvíli

míříme

k stejnýmu cíli

přistupovat k věcem

z trochu jiný

strany

neřvat zběsile

a prázdně

že všechno je

posraný


(1974)






Lidi krve 

(Dar stínům)


pojď půjdem spolu do skal

tam naučim tě skákat a ostřit

abys poznal vrcholy světa

nad kterym plynou barevný vzduchy

 

potkáme starce s bičem

jak bičuje poletující krutost 

v tom příkrym stoupání a letu

spatříme neřešení naší tajemnosti


pojď rozjímat do hor

zvu tě na nekončící cestu

noc obleče zimní hábit

potkáme ohně zvěstující bytí


před jasnym prorockym slovem

se plížej jazyky křivý

pojď vzhůru až ke světlu

chci tě naučit cejtit


nad zemitou barvou skalisk

nad šedí padající z mraků

nad paprskem do centra zvuku

nad pozadim tvýho kroku


pojď ukážu ti žijící bytost

jak září bez svatozáře

světec co zakopal svatost

výčnělek nad nejvyšší horou


jeho stín hladí roviny

pojď ukážu ti bytost barvy mědi

jak zběsile trhá mraky

volá a vyzývá skály

aby se ozvaly silou

a zdrtily kamennej symbol


pojď ukážu ti prostor snů

potkáš zničenej čas jak prosí věčnost

a uslyšíš hlas blesku

potkáš na cestě lidi krve


(1979)






XV.  

(Pták utrženej z řětězu)


na vrcholcích okamžiků

sme zanechali skvrny

svědectví naší přítomnosti


v hlubinách propastí

sme uložili svoji tíhu

svědectví našich pochyb


na úsvitu

sme svázali svý vlasy

svědky našich propojení


uvnitř vyhaslejch měst

sme zanechali plamen

svědectví našeho putování


v útrobách zamřížovaný skutečnosti

zanechali sme útržky svejch žití

svědectví nemožnosti jinak






Příběh II. – Utržek dopisu  

(Uměle ochuceno)


prošli sme spolu zahradou vzplanutí, zahradou lehkosti

na nic sme se netázali nebylo toho třeba, neboť tato zahrada

je místem vzájemnosti, potom sme vstoupili do zahrady rozumu,

toho šílenýho podvodu, kde slepci vedou slepce a ksichty sou

zdeformovaný hrůzou a úzkostí, je to směšná scéna...

vracim se do zahrady lehkosti a zahrady vzplanutí, do zahrady nenápadnosti a ticha,

neptej se mě proč,

odpověděl bych ti mlčením.

nahý slova vrhaný proti zdi. NESER SE S TIM!

Řeks mi, že na vyhořelejch pláních úžasu cosi začalo hnít a opadat,

aby cosi jinýho mohlo začít růst.

Já ti odpovídám ... pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses nejdřív

projít kanálama sraček, potom o ní budeš mluvit jinak nebo mlčet.


(1996)






A co?

(Siluety)


a ty říkáš a co?

že každej v sobě nese nějakou  touhu

nenapsanou knihu, sen

a ty říkáš a co?

že každej v sobě nese nějaký ticho

a ty říkáš a co?

že každej v sobě nese nějaký světlo

a ty říkáš a co?

že každej v sobě nese nějakej smutek

a ty říkáš a co?

že každej v sobě nese nějakou cestu

jako v dlažbě ozývá se rytmus


a ty říkáš a co?

a ty říkáš a co?


(1998)






Krůpěje potu

(Šepoty a výkřiky)


Krůpěje potu na tvejch zádech 

jako rosa v ranní trávě

vlaštovky už přilétají

vidíš jejich černá těla na obloze

tvoje spící tělo s krůpějemi potu

jako obraz tvojí touhy

z tvých očí vyplouvaj koráby

nachový plachty napjatý větrem

po špičkách se k tobě blížím

k loži vystlanýmu štěrkem

skláním se k tobě když spíš

když ze spánku se usmíváš

rudá rtěnka rozmázlá po polštáři

něco šeptáš já to neslyšim

krůpěje potu na tvejch zádech 

jako rosa v ranní trávě

uchem jehly sem neprošel

po špičkách se k tobě blížim

k loži vystlanýmu štěrkem

vlaštovky už přilétají

už je jaro

vidíš jejich černá těla na obloze

krůpěje potu na tvejch zádech 

nachový plachty napjatý větrem


(2002)






Růžová mlha

(Magický město vyhořelo)


Růžová mlha zahalující krajinu

jako tajný milování.

Vycházející slunce,

zvláštní pocit něčeho,

co se neopakuje.

Mluvil o světě, kterej mu připomíná

jedno velký krvavý kurviště,

se v jinou promění,

a zdá se bejt plnej božích témat,

těch křehkejch a nepatrnejch,

musíš se k nim sehnout, abys je moh´ spatřit.

Jako zrnka  písku…

Někdy je to pocit krutosti,

někdy je to pocit něhy…

Vylez´ jsem ze tmy, abych si šáh´ na světlo,

a jenom se tak dívat a mlčet…


Růžová mlha zahalující krajinu

jako tajný milování…


(1994)






Svět falešnejch iluzí

(V katedrálách ticha)


Jsi to ty

kdo otvíráš dveře

nebo sou to stíny

plazící se po zdech

bortící se stavby

hořící obzory

prázdný ulice

tváře plný jizev

dej mi útěchu

v mym smutku

dej mi útěchu

v mý pochybě

jako bych se probral z hlubokýho spánku


ve světě falešnejch iluzí

ve světě falešnejch proroků


zářící světla a šílený ticho

nevyřčený slova a polykaný slzy

zabíjený sny a křižovatky vášní 

spící nahý tělo a mramorový stoly

odcházet do míst kam nejde dojít

a vracet se tam kam nelze se vracet

jako bych se probral z hlubokýho spánku


ve světě falešnejch iluzí

ve světě falešnejch proroků


in mundo falsorum ilusionum

in mundo falsorum propetharum






Nebuď opatrnej!

(Životy? Nebo bludné kruhy?)


Nebuď opatrnej!

Hlavně se ničeho neboj!

Ničeho se neboj!

A jdi!

Tající sněhy se valej z tvýho klína.

Tvůj klín, kterej šeptá něhu.

Jazykem poblouzněných ji šeptá.

Jazykem opitých okamžikem!

Nebuď opatrnej!

Na nic se netaž!

Neodpovídej!

Mlč!

Nechceš nic slyšet.

Jako zvuky těl, který hořej.

Který hořej.

Který hořej...

Nebuď opatrnej!

Neboj se ničeho!

Ničeho


(2013)






Omnia orta cadunt

(Kakofonie cesty)


Omnia orta cadunt,

vše vzniklé zaniká,

řekl I.M.J...


Omnia orta cadunt!

Když vše vzniklé zaniká a Orfeus hrál a zpíval ptákům a zvířatům

a jeho hlasu stromy a květiny naslouchaly. Když Orfeus hrál a zpíval.

Nezapomenout koupit mlíko, cigarety atd. Možná kafe atd. Ty důležité rekvizity atd.

Co se děje ze příběhem, za zrcadlem, za kulisou, za obrazem?

Důležité rekvizity, důležité doteky, důležité detaily, důležité pohledy...

Odhalení a žádné odpovědi... Nikdo není tím za koho se vydává. Nedorozumění...

Omnia orta cadunt! Vše vzniklé zaniká! Na vrcholu toho dne, vytrženo ze souvislostí.

Něco je a něco není. Nevidím, neslyším. Nadlehčit, protřepat, zatřást tím!

Stín následovaný stínem a potom světlo. Záblesk! Nikdo není tím za koho se vydává!

Mít mapy představ připravené, do nich vstoupit! Když vše vzniklé zaniká a to, co bylo už není!

Povznesen! Nevidím, neslyším. Nadlehčen! Za zavřenými dveřmi, klíč připravený v ruce.

Zní... zvony... Všechna místa padají! Všechna místa padají!

Když Orfeus hrál a zpíval ptákům a zvířatům a jeho hlasu stromy i květiny naslouchaly...

Když Orfeus hrál a zpíval! Nikdo není tím za koho se vydává!

Opakovat! Donekonečna! Omnia orta cadunt! Všechna místa padají!


(2007)






... jak červánky zalévají obzory...

/Petru Kabešovi/
(Podobenství)


Potkal jsem v ranních ulicích Prahy

Petra K.

Jeho bezzubá ústa poznamenaná jizvou času

Zeptal jsem se, jestli ještě někdy píše

Moc ne, občas, odpověděl

Už toho bylo vysloveno dost, řekl jsem přiblble

On nesl ranní nákup

Já jsem šel přát svojí matce k svátku

Bylo patnáctýho května

Nevyslovené příběhy se mísily s davem turistů

Úsměvy, který jsme si s Petrem vyměnili

Byly škleby a zavytí

Osamělejch vlků


(2011)






Obřad ticha

(Pustina)


Tady zřejmě začíná obřad ticha!

Mnoho neznámých jazyků!

Přimrazí tě svojí silou k zemi!

Dívám se do jazyků přílivu.

Vidím kresby silného dechu.

Dívám se do jazyků odlivu.

Vyvržené zbytky.

Cáry rostlin a tvorů.

Osamělé stavby!

Skály jako kamenné tváře!

Dívají se do mořských vln!

V písčitých znacích jsem četl CHAOS a zároveň ŘÁD.


(2016)






Vrost´ do stromu

(Svobodná místa)


vrost´ do stromu

vlasy ve větvích

kořen pevnosti

hudba šumění

vrost´ do stromu

smůla lepivá

teče po čele

který tvrdý je

divná vichřice

stromy vyvrací

hlava v oblacích

dolu se dívá

vlasy dřevěný

listy v myšlenkách

kořen pod zemí

prostor vodkrejvá

vrost´ do stromu

vlasy ve větvích

kořen pevnosti

hudby šumění


(2011)