Radek Kolínský (* 1988) pochází z Děčína. Vystřídal řadu povolání, nyní pracuje jako knihovník. Pořádá literárně – hudební talkshow 2+KK – Knihovnické křeslo pro dva, kterou, stejně jako jiné akce, moderuje. Svou tvorbu publikoval v časopise Divoké víno, na autorských čteních se doprovází drnkacím nástrojem kalimba. V listopadu 2020 mu v nakladatelství Pointa vyšla básnická prvotina Rána(,) milostivá. Uvedené básně jsou ukázkou z ní.
(Foto: Honza Walda Valík)
Radek Kolínský (* 1988) pochází z Děčína. Vystřídal řadu povolání, nyní pracuje jako knihovník. Pořádá literárně – hudební talkshow 2+KK – Knihovnické křeslo pro dva, kterou, stejně jako jiné akce, moderuje. Svou tvorbu publikoval v časopise Divoké víno, na autorských čteních se doprovází drnkacím nástrojem kalimba. V listopadu 2020 mu v nakladatelství Pointa vyšla básnická prvotina Rána(,) milostivá. Uvedené básně jsou ukázkou z ní.
(Foto: Honza Walda Valík)
Nezměním nic
Delfíni poletují oblohou,
žraloci zahryzlí do jejich ploutví.
Stojím na balkóně,
celé to pozoruji.
Cigareta
Nádech – výdech
Odklepávám hvězdný prach,
po chvilce za ním
posílám dvě tři komety.
Tohle město nosí černý plášť.
Ženy se voní parfémem Závist,
chlapi zase Hněv.
Nádech – výdech
Zase si hraju na boha,
zase ty komety,
ten hvězdný prach.
Tmavá krev delfínů
zbarvila oblohu.
Setmělo se …
Superhrdinská
Jednou jsem zatoužil
zastavit proud času
nebo alespoň
kolem projíždějící auta.
Majestátně jsem se postavil
pěkně doprostřed přechodu,
natáhl pravou ruku.
Tak jsem tam stál,
vítr klidně vál,
čas proudil dál.
Dodnes se tomu
sestřičky na jipce
smějou.
Světlemodrý svět
Kachličky mladicky
líbají se
se stěnami koupelny.
Prošedivělá pára
netečně přihlíží
a odmítá zemřít.
Kdo by taky chtěl,
když v světlemodrém světě
je tak krásně.
Callcentrumská
Během studia na vysoké škole
a pobytu na úřadu práce
jsem si pár let hrál
na sociologa bez titulu.
Hledě na monitor
jsem ob den
do malého mikrofonu pravil:
„Jmenuji se Radek Kolínský.“
Ke jménu jsem následně připojil
název společnosti.
Za odpracovaná léta
jsem si vyslechl
opravdu leccos.
Data.
Příběhy.
Částky.
Od telefonického svádění
starší ženou,
která náš dialog zakončila přiopilým:
„Tak si zapiš moje číslo
a můžeme se sejít v nějakejch
těch barvách, lakách…“
Jinou směnu zase chlap,
co mě
při nedělní směně seřval:
„Ještě jednou mi zavoláš
a uříznu ti koule!“
Výhružka mě delší čas
nenechala klidným.
Rozhodl jsem se tak,
že už budu pracovat
jen ve všední dny.
V ranních hodinách
jsem zase málem rozdal
svou výplatu
a ještě něco navíc,
když jsem uslyšel:
„Haló, tady Impul…“,
poslední dvě slabiky
spolkla ospalost.
Občas jsem si zvyšoval sebevědomí.
Obvykle tehdy,
když už na začátku telefonátu bylo jasné,
že žádný nebude.
Zeptal jsem se
proto polohlasně:
„Kdo je na světě nejkrásnější?“
Ze sluchátka se ozvalo:
„Ty!
Ty!
Ty!“
Postupně
Pudy
vzešly z nudy.
Teď splácím úvěr
z důvěry
k tobě.
Prosím,
buď na mě
hodná.
Vždyť já se taky
snažím.
Napsal jsem
Napsal jsem grungeovou písničku
o holce z baru,
co měla pleť
neonovou.
Máma pracovala
do roztrhání těla
a tátu
nepoznala.
Ta holka
pila,
pila,
pila,
pila,
s ledovým klidem
a na rtech s medem.
Oblaka měla
barvu skořice.
„Usměj se,
nebude to navždycky.“
špitla
a políbila mě
do dlaně.
Lednové radovánky
Miliony sněhových vloček,
tisíce myšlenek tohoto města,
nespočet zamrzlých úsměvů
a dvě labutě.
Dvě labutě
píšící svými pery
na hladinu rybníka
milostnou poezii.
Blbáseň
Když už
ani opilé holky
nejsou krásné,
v bistru
stravenky neberou,
do bytu vkrádá se zima,
pak nastává čas
pro poezii,
co za moc
nestojí.
Hvězdou...
Stála na nábřeží,
dlouhém
jako pracovní týden.
Alkohol
z žil odkapával
pomalým,
vleklým tempem.
Namísto podpatku
típla cigaretu o oblohu.
Doplnila tak
sedmou hvězdu
do Malého vozu.
Zářily,
teď už všechny.
Přiopile
v kolenou poklesla.
Nenávratná
Slunce vyskočilo
z toustovače.
Uklízím chodník,
ještě smáčený
noční mlhovinou
z tvých řas.
Všechno by bylo jinak, kdyby…
Ve vzduchu visí
nové trápení.
