Virgilio Piñera (1912 – 1979) byl kubánský básník, spisovatel, dramatik a překladatel. Od roku 1971 až do své smrti byl Piñera izolován komunistickým režimem. Byl znám radikální kritikou režimu a odlišnými názory od oficiálních, diktatura současně nevnímala pozitivně jeho neskrývanou homosexualitu. Slavný spisovatel Reinaldo Arenas, Piñerův přítel, vypráví o Piñerovi ve svých pamětech Než se setmí (Antes que anochezca (https://cs.wikipedia.org/wiki/Virgilio_Pi%C3%B1era).
Uvedené básně jsou ukázkou současné práce překladatele a novináře zahraniční redakce České televize Petra Zavadila, které poskytl exkluzivně Nedělní chvilce poezieCZ. Zavadil nyní pracuje na překladech Piñerovy poezie.
V těchto pustinách
V těchto pustinách,
v těchto temných místech prznění,
vedle těchto dam prožraných rakovinou lhostejnosti
– mrtvých dam, které by ani nemohly
překročit čáru obzoru – zde žiji.
V těchto brlozích vyjících vlčic
s povadlými prsy,
v těchto brlozích, kam nevleze hyena ani pták,
ve kterých jejich zuby provokují krásu těla,
v brlozích napospas tesákům, jež vynikají na zuřivé rudé,
hnilobné dámy, které se bojí smrti,
zbavené zpěvu a tunik paměti,
vedle nich žiji.
Stvůry ve vystlaných botách, jimž naslouchám s hrůzou,
dusání, které může ohlušit rytmus světa,
vesničanky bez náruče plné trávy,
s kosmatými pařáty,
se šálkem kávy a teskně kroužící,
s očima zapnutýma na knoflíky, které si civí na ledviny
mezi kusy látky nacucanými krví,
poklepávající posledními žebry z nočních dobrodružství,
vedle takových dam žiji.
Vedle nich žiji, den co den,
a čekám na anděla, který by si mě zavolal,
anděla úplně sirnatého,
bez nohou, bez hlavy, bez křídel,
pod sluncem – bručícím kotoučem, hřejivým úžasem, mým otcem –
zatímco měsíc pohřbívá ve svých jezerech hrůzy
tyto krajiny pomalého odpykávání.
1945
Nicméně…
Poté, co mi to řekli,
došlo mi spaní i řeč;
do toho baru pořád
chodívám na panáky.
Nestalo se to mně,
neboť jsem přišel pozdě.
Ten chlapík si stoupnul
tam, kam si stoupám já,
když si dávám pivo
a v hlavě mám prázdno.
Kulka ho trefila do hrudi
– byla to náhodná kulka –
zatímco deska zpívala,
že život je na hovno.
Jak mám po tomhle žít?
Šel jsem se umrtvit do kina;
všechno skončilo dobře.
Nicméně, nicméně…
1962
Natvrdo
Včera jsem chodil úplně sám
po hlavní přístavní třídě,
myslel jsem na mrtvou matku
a myslel jsem taky na touhy.
Moře bylo hladké jak talíř,
ale já jsem se pohyboval.
Je to velice závažná věc,
že se svět takhle moc hýbá.
Přistoupil ke mně jakýsi muž
s havanským obličejem,
s takovým, že jím ani Havana
neobdaří jen tak někoho.
Pomalu krčil rameny,
pohled se zamlžoval,
ústa se mu stáhla
a takhle na mě promluvil:
Příteli, nevím, co si myslíte,
zato vím, co si myslím já;
tenhle svět je natvrdo,
kéž nám brzy rozmrzne;
protože jestli ne,
ta tvrdost nás zabije;
už teď jsou ze slov kulky
a z pohledů hořící hranice.
Nepřijde vám to, příteli?
řekl a dotkl se mé hrudi;
já plakal jak malé dítě
a moře pomalu tvrdlo.
1962
Vévoda z Alby
Lezamovi
Přes dvacet let
vévoda z Alby
proležel v posteli.
Mezi špínou svých výkalů
a leprou nešťastné lásky,
civěl na slunce, jak vychází a zapadá,
civěl na noc jako na další hrob.
Smrdutý vzduch, který dýchal,
k němu vanul smíchaný s vůní
pomerančových květů jeho milé.
Vévodovi z Alby, tak šťastnému,
ušlechtile závidíme,
my, ve věku zpustošeném
technokracií a nedůvěrou.
Tento vévoda z Alby měl jen
jednu myšlenku, ale byla jeho.
Pomalu s ní plýtval
a zároveň ji obohacoval.
Zato my, v několika postelích,
se špínami a milionem leper,
mezi plány a simulacemi,
už se ničím netrápíme.
Dovolují nám brát prášky,
a mlčet.
1972
En arché kai ho logos
Od samého počátku nás provázel logos. Kdo nás bude provázet na konci? Natahuje prostěradla, a ať s nimi mává vítr. Takový má být logos. Zavěšeny mezi nebem a zemí, zákony gravitace budou poslouchat. Podívej se na ně, jak padají, až úplně znehybní. Můj mozek hoří myšlenkami a sny. Autobus mě veze po schodech. Cestuji sám a kdosi mi říká: Jsi mrtvý. Jelikož jsem živý, probouzím se, abych mohl vystoupit z autobusu. Můj logos se třpytí. Je tak hebký. Hladí mě svým světelným peřím; maluje mi krajinu a v té krajině dítě, které si mě přivolává prstíkem. Jsem to já a učím se říct „máma“. Myslím na věž plnou hluchoněmých a slepých. Snažím se v ní ukrýt. Jakmile vejdu dovnitř, zřítí se. Změní se v úl zuřivých včel. V tu chvíli můj logos poklepnutím na spánek rozhostí ticho a černotu. Pochopil jsem.
1976
U stolu
Copak, ty?
Se svým problémem, latexem a pouty si sedá ke stolu:
Tady jsem.
Od jiného stolu:
Tady jsem.
Ze zadního rohu:
Tady jsem.
Podoben nafoukané hvězdě, naditý slovy, září vlastním
světlem: tady jsem.
María, Luis, Jaime, Rebeca, Jorge.
Smažený mozeček, nudlová polévka, gâteaux à la crème.
Jsi falešník. Co je tohle za život. Zítra bude jiný den.
Rebece se narodilo deformované dítě. Ta smaženka je skvělá.
Musím jít bratranci na pohřeb. Nedávej do salátu tolik soli.
Proti všemu očekávání nikdo nekřičí a nezhasínají se světla.
Kdo řekl strach? Strach s vyvalenýma očima a
s knedlíčkem zaskočeným v krku. Kdo řekl strach?
Kdo si v této temné hodině zapomíná uhladit puk
na kalhotách? Kdo si s kouzelným úsměvem a bříškem prstu
nesmete zrnko rýže, které mu spadlo na klopu u saka?
Strach, která obléká a obouvá naše činy, usedá ke stolu
s námi.
Tady jsem.
Bude vytlačen, se zbytky knedlíčků a smaženek,
každým řitním otvorem?
Hudba. Oslepující světla. Začni mě hladit. Řekni, že jsem
tvůj chlapeček. Přikryj mě. Vyprávěj mi příběh o mluvící noze
a o chodící hlavě. Připomeň mi slunce, které jsme viděli spolu.
Ještě jednou mi prstem ukaž ten člun. Ujisti mě, že večer
půjdeme na promítání myšáka Mickeyho.
Pomalu, pomalu.
Unášeni.
Kolik nám zbývá, než dorazíme do kdysi? Posuň mě.
Pomalu, pomalu.
Jak je to daleko?
Dej si pozor. Až nešlápneš do smaženky, co upadla pánovi
s gardénií v klopě, nebo se zrnkem rýže na klopě.
Pomalu, lásko. Pomalu. Přestaň vyprávět. Už to není potřeba.
Teď mi vytáhni pindíka, nebo se počurám.
1977