Marcel Kříž (* 1976) je písničkář. Svůj hudební styl označuje jako noir-folk. S vlastní tvorbou vystupuje od roku 1990. V letech 1995–1998 působil ve skupině Vraždy v Čínské čtvrti, či později Vraždy hrající minimalistické psychedelic-blues. Na konci devadesátých let se, pod vlivem setkání s Philem Shoenfeltem, vrací k písničkářské dráze. V roce 2005 spoluzakládá a působí v písničkářském projektu Panoptikum (Cicvárek, Kabelková, Kříž). Z jejich spolupráce vzešlo stejnojmenné album. V letech 2005–2010 vystupoval ve společných pořadech s J. H. Krchovským „Krchovský Kříž“. V improvizovaných pásmech kombinovali dekadentní poezii s alternativním písničkářstvím. V roce 2012 vydal v produkci Tomáše Vtípila album Buskers Burlesquers mísící prvky folk-rocku, blues, šansonu a elekronické hudby. Toto album je od roku 1990 jedinou oficiálně vydanou Křížovou deskou, jeho nahrávky kolují mezi lidmi v demo verzích. Za přirozený svět písničkáře považuje pódium a okamžitou situaci. V roce 2017 vydal první sbírku Jen ať řvou kolejnice, která obsahuje básně pocházející z let 1997 až 2017. Uvedené ukázky jsou z jeho druhé sbírky nazvané V plátěných stěnách barvy petroleje, která vyšla v roce 2020 v nakladatelství Ears&Wind Records.
Tu noc
tu noc
světla bodala do závěje
na předloktích bylo vidět žíly
dech zlehka připomínal zpěv
okna víc zavřená
okna
snad zavřená
a vlezlý pocit
že se u sousedů
cosi děje
V plátěných stěnách barvy petroleje
v kulisách druhá scéna
z ostrých světel
plátěné stěny barvy petroleje
tanec dvou postav
jinak ticho
ona tak průsvitná
a on se chvěje
už takřka na dotek
mihnou se tváře
vystouplé žíly
a srdce víc než buší
věčnost
skrz prsty
nad plachtící paže
překřehké pohyby
co chvíli blíž
než blízko
těkavá
nervně
pulzující záře
v plátěných stěnách barvy petroleje
míjí se
tančí
rozpouští se
Prosinec k popukání
mihla se na chvilku
za trojicí mahonů
obrovský baret
a titěrné rty
vyhřezlá ze tmy
dvaadvacet let od domu
zůstala pachuť
reflektor
mžik
klasický prosinec
letos s tepem mizerným
a zdola od zastávky
chechtání
a zdola od zastávky
rachot
rány
řev až zpěv
slavíci od kiosku
a zas jen mihnutí
osudný účes ve rzi
zapřený ve futrech
mám
výhled nad výhled
na stole zbytky vosku
mrazáku zavrzání
u stropu v trubicích
světlo?
rez?
z břečky led?
prosinec k popukání
prosinec k popukání
Kaluže rudnou
kaluže rudnou
ne z ran
jen z rána
hrstkou vos ožívá
torzo nočních piv
a z ranních chodců
do mlhy trčí
žižkovská věž
básník
Lehkoživ
Nový rok v ulici prohnuté jak luk
bydlím tu v ulici
prohnuté jak luk
je plná světel
elektrických tlam
mám
byt jeden shluk
rozevřený strop
nebe promodralé z žil
a dokořán
bydlím tu s překostnatou Lil
co má život zpackanej
a stehna plná vředů
před časem
v předjaří
ji vezl přítel před dům
dal párek náušnic
a takřka zadusil
teď oba září
bydlím tu nad šíjí
a čekám další rok
párty jeden sval
co pití
to žár
a lady karneval
prohnuté jak luk
tak dokonale září
bydlím tu v ulici
plastových božích muk
je plná světel a obhlodává osud
bydlím tu v ulici
prohnuté jak luk
a jestli můžeš
jestli ještě můžeš
vezmi mě
odsud
Klid po všech polích
přetiché ráno
na zlehka prasklém
zápraží
klid po všech polích
nejjistěji stráží
z oranic krkavci
plaší se
vznáší
sráží se v oblak nad topoly
na prasklém zápraží
prázdný pár
dalších nových bot
Zmizet
asfaltkou potrhanou v krajích
s prvními paprsky
v hlavách slunečnic
nezamykám
obutý mizím mezi poli
Klouzavě nad povrchem
pokaždé je to nízko
klouzavě
nad povrchem
jenom ty dráty
děsí
v trhlinách rozednění
jenom ty dráty
jiskří
děsí mne
víc
a více
krajinu křižující
trčící ze silnice
postačí odrazit se
smeknout se na podestě
pak už jen
paže slabší
udržet roztažené
otevřenými okny
opuštěnými sklady
postačí odrazit se
zahrady
větve
sady
vše ostře zastřižené
jenom ty dráty
děsí
a že tu nikdo není
K nejbližším světlům v řídnoucí mlze
prvně se setkali
když rozmrzala země
oživla křoviska
blátivé vlny polí
slyšeli smích
jak vytí dráhy
a zpěv
otevřených zdí
k nejbližším světlům v řídnoucí mlze
postavy rozmazané
mihl se pes
ptala se na známé
rudé
drobné
žilky v pleti
a vlasy
antracit
v mracích se odrážela cesta
sledoval mračna požírající hvězdy
neznal je
nikoho z těch jmen řítících se nocí
žádné známé
spoje
chlapy, co podpírají svět
sledoval hvězdy
skrz odraz světla
sledoval vlny
vystouplé z polí
všechny ty temné prameny vlasů
vlévajících se
do mlhy
a do tmy
čelisti plotů v dáli
ptala se na známé
rudý kabát s šálou
a vlasy
antracit
v mracích se odrážela cesta
prvně se setkali
když rozmrzala země
k nejbližším světlům
mlhou řídnoucí
každý sám
mihl se pes
Takový klid na nejvyšším patře
podlaha křehká
do dalšího rána
nad sebou stíny spletené
obraz jedné barvy
z kanálů pára
rolety provždy
stržené
takový klid na nejvyšším patře
mačkám spoušť
ať mi nezmizíš
takový klid na nejvyšším patře
vodopád prádla přes židli
Že tady zimy budou silné
a byla svatba
v keřích světla
vířící hloučky hostů
po svazích
maloval její vlasy
stažené
jistými tahy
lehce
krátce
snad
aby nikdy nedokvetla
snad
aby jeho
život nesemlel
sousedé
rozesetí v kopcích
jablky plnili jim sklep
že tady zimy budou silné
že cesty zmizí
v samotu
na hrušních rozvěsili přání
drobounké
bílé viselce
nebe
jen sem tam proražené
a hostů hloučky vířící
jistými tahy
lehce
krátce
vyrvané květy
z koberce
všichni se vyhýbali studni
prožraným trámům
hloubce bezedné
a dravci v kruzích
vysoko
a dravci v kruzích
v dálce
A sto dnů zbývá do nového roku
zahradou rozlila se
uklidňující záře
z části jak olej
rez
hladina z pryskyřice
paprsky narážejí
kolmo
do bílého vína
halasu
gratulantů
štěkotu od chmelnice
nasládlých melodií
všech blízkých
kolem stolu
výstřihy
čisté límce
pár snímků na památku
v jediném okamžiku
obloha obrátí se
vyhřezne
do podzimu
nic zpátky nevrátí se
nic zpátky nevrátí se
a sto dnů zbývá
do nového roku
Všechna ta pole kolem
všechna ta pole
kolem
jsou dnes tichá
ve větvích za rybníkem
rozpadá se dým
taková křehká
chvíle
po setmění
neostré siluety
v okně
míhají se
to děti tančí
šťastným přízemím
taková křehká chvíle
než se změní
ve větvích
za rybníkem
usadil se stín
