Marcel Kříž: Klid po všech polích

neděle 20. prosince 2020

Marcel Kříž (* 1976) je písničkář. Svůj hudební styl označuje jako noir-folk. S vlastní tvorbou vystupuje od roku 1990. V letech 1995–1998 působil ve skupině Vraždy v Čínské čtvrti, či později Vraždy hrající minimalistické psychedelic-blues. Na konci devadesátých let se, pod vlivem setkání s Philem Shoenfeltem, vrací k písničkářské dráze. V roce 2005 spoluzakládá a působí v písničkářském projektu Panoptikum (Cicvárek, Kabelková, Kříž). Z jejich spolupráce vzešlo stejnojmenné album. V letech 2005–2010 vystupoval ve společných pořadech s J. H. Krchovským „Krchovský Kříž“. V improvizovaných pásmech kombinovali dekadentní poezii s alternativním písničkářstvím. V roce 2012 vydal v produkci Tomáše Vtípila album Buskers Burlesquers mísící prvky folk-rocku, blues, šansonu a elekronické hudby. Toto album je od roku 1990 jedinou oficiálně vydanou Křížovou deskou, jeho nahrávky kolují mezi lidmi v demo verzích. Za přirozený svět písničkáře považuje pódium a okamžitou situaci. V roce 2017 vydal první sbírku Jen ať řvou kolejnice, která obsahuje básně pocházející z let 1997 až 2017. Uvedené ukázky jsou z jeho druhé sbírky nazvané V plátěných stěnách barvy petroleje, která vyšla v roce 2020 v nakladatelství Ears&Wind Records.















Tu noc


tu noc

světla bodala do závěje

na předloktích bylo vidět žíly

dech zlehka připomínal zpěv


okna víc zavřená


okna

snad zavřená

a vlezlý pocit

že se u sousedů

cosi děje







V plátěných stěnách barvy petroleje


v kulisách druhá scéna

z ostrých světel

plátěné stěny barvy petroleje

tanec dvou postav

jinak ticho


ona tak průsvitná

a on se chvěje


už takřka na dotek

mihnou se tváře

vystouplé žíly

a srdce víc než buší


věčnost

skrz prsty

nad plachtící paže


překřehké pohyby

co chvíli blíž

než blízko


těkavá

nervně

pulzující záře


v plátěných stěnách barvy petroleje

míjí se

tančí


rozpouští se






Prosinec k popukání


mihla se na chvilku

za trojicí mahonů

obrovský baret

a titěrné rty


vyhřezlá ze tmy

dvaadvacet let od domu

zůstala pachuť

reflektor

mžik


klasický prosinec

letos s tepem mizerným

a zdola od zastávky

chechtání

a zdola od zastávky

rachot

rány

řev až zpěv


slavíci od kiosku

a zas jen mihnutí

osudný účes ve rzi


zapřený ve futrech

mám

výhled nad výhled

na stole zbytky vosku

mrazáku zavrzání

u stropu v trubicích

světlo?

rez?

z břečky led?


prosinec k popukání

prosinec k popukání






Kaluže rudnou


kaluže rudnou

ne z ran

jen z rána

hrstkou vos ožívá

torzo nočních piv

a z ranních chodců

do mlhy trčí

žižkovská věž

básník

Lehkoživ






Nový rok v ulici prohnuté jak luk


bydlím tu v ulici

prohnuté jak luk

je plná světel

elektrických tlam


mám

byt jeden shluk

rozevřený strop

nebe promodralé z žil

a dokořán


bydlím tu s překostnatou Lil

co má život zpackanej

a stehna plná vředů


před časem

v předjaří

ji vezl přítel před dům

dal párek náušnic

a takřka zadusil


teď oba září


bydlím tu nad šíjí

a čekám další rok

párty jeden sval

co pití

to žár

a lady karneval

prohnuté jak luk

tak dokonale září


bydlím tu v ulici

plastových božích muk

je plná světel a obhlodává osud


bydlím tu v ulici

prohnuté jak luk

a jestli můžeš

jestli ještě můžeš

vezmi mě

odsud






Klid po všech polích


přetiché ráno

na zlehka prasklém

zápraží


klid po všech polích

nejjistěji stráží

z oranic krkavci


plaší se

vznáší


sráží se v oblak nad topoly


na prasklém zápraží

prázdný pár

dalších nových bot






Zmizet


asfaltkou potrhanou v krajích

s prvními paprsky

v hlavách slunečnic

nezamykám

obutý mizím mezi poli






Klouzavě nad povrchem


pokaždé je to nízko

klouzavě

nad povrchem

jenom ty dráty

děsí

v trhlinách rozednění


jenom ty dráty

jiskří

děsí mne

víc

a více

krajinu křižující

trčící ze silnice


postačí odrazit se

smeknout se na podestě

pak už jen

paže slabší

udržet roztažené

otevřenými okny

opuštěnými sklady

postačí odrazit se

zahrady

větve

sady

vše ostře zastřižené

jenom ty dráty

děsí


a že tu nikdo není






K nejbližším světlům v řídnoucí mlze


prvně se setkali

když rozmrzala země

oživla křoviska

blátivé vlny polí


slyšeli smích

jak vytí dráhy

a zpěv

otevřených zdí


k nejbližším světlům v řídnoucí mlze

postavy rozmazané

mihl se pes


ptala se na známé

rudé

drobné

žilky v pleti

a vlasy

antracit

v mracích se odrážela cesta


sledoval mračna požírající hvězdy

neznal je

nikoho z těch jmen řítících se nocí

žádné známé

spoje

chlapy, co podpírají svět


sledoval hvězdy

skrz odraz světla

sledoval vlny

vystouplé z polí

všechny ty temné prameny vlasů

vlévajících se

do mlhy

a do tmy

čelisti plotů v dáli


ptala se na známé

rudý kabát s šálou

a vlasy

antracit

v mracích se odrážela cesta


prvně se setkali

když rozmrzala země

k nejbližším světlům

mlhou řídnoucí

každý sám


mihl se pes






Takový klid na nejvyšším patře


podlaha křehká

do dalšího rána

nad sebou stíny spletené


obraz jedné barvy

z kanálů pára

rolety provždy

stržené


takový klid na nejvyšším patře

mačkám spoušť

ať mi nezmizíš


takový klid na nejvyšším patře


vodopád prádla přes židli






Že tady zimy budou silné


a byla svatba


v keřích světla

vířící hloučky hostů

po svazích


maloval její vlasy

stažené


jistými tahy

lehce

krátce


snad

aby nikdy nedokvetla


snad

aby jeho

život nesemlel


sousedé

rozesetí v kopcích

jablky plnili jim sklep

že tady zimy budou silné

že cesty zmizí

v samotu


na hrušních rozvěsili přání

drobounké

bílé viselce


nebe

jen sem tam proražené

a hostů hloučky vířící

jistými tahy

lehce

krátce

vyrvané květy

z koberce


všichni se vyhýbali studni

prožraným trámům

hloubce bezedné


a dravci v kruzích

vysoko


a dravci v kruzích

v dálce






A sto dnů zbývá do nového roku


zahradou rozlila se

uklidňující záře

z části jak olej

rez

hladina z pryskyřice


paprsky narážejí

kolmo

do bílého vína

halasu

gratulantů

štěkotu od chmelnice

nasládlých melodií

všech blízkých

kolem stolu

výstřihy

čisté límce

pár snímků na památku


v jediném okamžiku

obloha obrátí se

vyhřezne

do podzimu


nic zpátky nevrátí se

nic zpátky nevrátí se


a sto dnů zbývá

do nového roku






Všechna ta pole kolem


všechna ta pole

kolem

jsou dnes tichá

ve větvích za rybníkem

rozpadá se dým


taková křehká

chvíle

po setmění


neostré siluety

v okně

míhají se

to děti tančí

šťastným přízemím


taková křehká chvíle


než se změní


ve větvích

za rybníkem

usadil se stín