Anna Beata Háblová (* 1983) vydala v nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského novou sbírku nazvanou O mé závislosti nikomu neříkej. Jedná se o čtvrtou knihu poezie této básnířky, ale i architektky, publicistky a teoretičky. Ukázky z ní vám zde přinášíme.
(Foto: Jan Horáček)
Břeh 3
Věci se mění, to je jediná jistota
tác s použitým nádobím vracejte k okénku
až příště přijdu, přestaneme kupovat a jíst
na jevišti oblohy odehrají ptáci představení
už se mi nechce experimentovat v dýchání
zeptej se pěšáka na šachovnici
jak se dostat na druhou stranu pole
když jsem byl kámen, věnoval jsem se krajině
když jsem byl v kómatu, všechno jsem vnímal
Břeh 5
Víkend přinese květnové teploty
tělo mám lehké jako radioaktivní odpad
vznáším se pod stropem kolmo k zemi
v rukávech místo es helium
jinak nic zvláštního
vidím pastelové domy s věžemi
ve kterých se asi žijí pastelové životy
dny mizí jako čára za letadlem
Břeh 6
Hnízdění
závidím mělké prohlubni v písku a hlíně
chtěla bych vyzkoušet jaké to je
usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy
dostat svou poddajnost do dutiny stromu
vyhloubit noru v zemi
a pak do ní naklást vejce
budu o tom ještě přemýšlet
Břeh 8
Podívej, co se stalo přesličce, kapradině, plavuni
až mě zaplaví čas, země stlačí do uhlíku
budu také tak hořet?
Ostravský den skončí hádankou
v našich myslích sny
postaví hnízda ze zbytků dne
mezi námi skleslá hlava básníka
nežiju dobře, říká, a usne s cigaretou v dlani
Břeh 11
Syn kopl do své touhy
déšť naplival do otevřených oken
kýč nemá do koho by se vtělil
děti z rozprodaných rodin
už nic nepřekvapí
zejména ne praktické důvody
jasné jako bílé spektrum
jako když přichází silná bouřka
a umře v centru obchodního centra
Břeh 17
Vítr je na nule
hlasy ptáků hodnotí tuto situaci
slepé rameno řeky si protírá oči
vyplavuje serotonin
do synaptických štěrbin krajiny
jsem vymačkaná z poezie
píchám si do žil ticho
o mé závislosti nikomu neříkej
Vlákno 2
Dny rostou jako plevel
nerozeznáš, co v nich bylo původně zaseto
Bože polkni mě jako nedovařenou kedlubnu
mačkám se k zemi, kterou už nic neproroste
dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem
je ve mně něco, o čem nevím, anebo ještě hůř
mám to v sobě perfektně zmapované
Vlákno 10
Banán připevněný na zdi páskou
umělecké dílo je obchod s důvěrou
soutěž pro předplatitele: poznej rozdíl
připomínáme si upjaté velmistry
jako se vykládají stará tajemství
takové podpaždí bys nechtěla mít
a přesně tak ho umělec udělá
na holky náhodou nejsi? zeptá se
kaplan a políbí knížku měkčenou peřím
Vlákno 12
Jistě, máme doma bordel
použij mě jako filtr na svou
instagramovou fotku
hlavně o tom, co se do textu
nevešlo, prosím pomlč
je v tom jistý paradox
Žíla 4
Až usneš budu ti vyprávět
kolik mraků prošlo jabloňovým sadem
do stropu se dívalo kukuřičné pole
omotané zapomenutými kotníky
okap ke kterému se obracejí pole
je přibitý ke svému hnízdu
a to co teď nejvíce selhává je
dvakrát měř a jednou řež
***
„Chyť mi ji takhle,“ křikl na ni táta a podal jí omráčenou slepici, zatímco se natahoval pro nůž. Držela škubající se horké tělo schované pod hebkým peřím. Na její zelené šatičky dopadala ostře červená krev. Skvrny vypadaly jako květiny na louce. Když vyrostla, přesně takové šaty jednou zahlédla ve výloze. Koupila si je. Tehdy ještě nevěděla, že si právě tyhle vezme na jeho pohřeb.
Žíla 9
Dívám se na ní celý život a přitom jí vidím poprvé
mícháním zaříkává prostor zatímco jí už někdo rve
z rukou neklidné kuchyně
umělkyně denních povinností shrbená nad sochou jídla
bez nároku na honorář dojídá zbytky po vnoučatech
nikdy jsem nic takového neviděla
něco takového jsem viděla vždycky
Žíla 15
Těsně nad střechami jsem viděla
vyrůstat oko nové planety
černá kudrnatá hlava
s bílými vlasy drah letadel
napsala bych ti báseň
ale učím se odezírat trávu od zahrady
učím se jak popsat vítr
uprostřed odpadkového koše
***
Rozhodně se nikdy nevymlouvala na bolest hlavy. Když to neměla, bylo s ní k nevydržení. Jenže on její tempo nestíhal, někdy se jí dokonce vyhýbal. Raději zůstával dlouho do noci v práci. Takže to musela řešit po svém. Stoupnula si doprostřed náměstí jako zrezlé odvětrání z parkoviště a do veřejného prostoru města vyřvávala intimní verše.
Žíla 21
Usnula jsem v tu chvíli
se mi strop zdál nízký
uvnitř existovaly tunely
do kterých zajížděly něčí prsty
chápu že vyprávění je nutné pozměnit
aby se hodilo do rodinných knihoven
sen jako dokumentární materiál
a my s pochopením přikyvujeme
***
„A ještě bych chtěla tady na vnitřní stranu stehna,“ ukázala na svůj klín. Tatér polkl. Lehla si na křeslo a roztáhla nohy. Bylo to jedno z posledních míst, kam se ještě něco vešlo. Tatér nic neřekl a zmizel kamsi do dalšího pokoje hlubokého sklepního bytu. Když už na lehátku čekala víc než čtvrt hodiny, pomalu se oblékla a odešla. Doma večer manželovi uvařila brambory s uzeným. To ho vždycky uspokojí, povzdechla si.
Žíla 22
Na porno nikdy není pozdě
každý kdo píše
věří v budoucnost
kde lidé budou číst
zapomeň na lajky
a hodnotící hvězdičky
nic nebrání tomu
aby se našel skutečný svět
navzdory skvělému názvu
