Zeno Kaprál: Život sestává z pomalých pauz vně nestřežených okamžiků

pondělí 26. října 2020

Zeno Kaprál (1941 - 2020). Poezii publikoval od roku 1957, první sbírku vydal v roce 1962. Knížce Tříděný odpad předcházelo více než deset sbírek. Kromě básní vydal také povídky, aforismy, úvahy o básnících a poezii, hry, říkadla. Žil střídavě v Brně a ve Strmilově. Ze sbírky Tříděný odpad, kterou právě vydává nakladatelství Druhé město, jsou následující básně.












Pěna


Kotníky smáčím v hamerské řece.

Loď bláznů na ní pohupuje.

To kvůli mně tu zakotvila

a vrzavě spustila můstek.


Z paluby vyzdobené květy

sladká hudba dívčího šramlu

ponouká k tanci suchozemce.

Jen lodní šroub zůstává v klidu.


Leskne se v líném vyčkávání

jako hřbet ryby ponořené

v trdlišti napůl, připravený

na povel sirén zvířit vodu.






Morana


Opilec co věci vidí

dvakrát, tedy důkladněji,

nedbá o pozornost lidí.

Jenom psům je podezřelý.


Píseň zadá vlnám splavu,

aby strunám připomněla

že do hnízda refrén padá

na ptáčata nedospělá.


Vítr domu pod břečťanem

hladí zeď a otevírá

okno, z něhož na nás kývá

Smrtka v požehnaném stavu.






Ladění


Poslední bonus uděl vdově

jak pomazání od kněze!

Ptáci tě přizvou pohotově

ke švitoření bez konce.


Melické mravy lidi míjí,

na tobě pak je odkud kam

vydáš se za tou melodií

co se ti (i tam) schovává.


Neboj! Tvé opeřené tělo

zapadne mezi ostatní.

Nebude co se neudělo

a bude jen co trylek zní.






Keře


Zasypejte mě modří trnek,

náhražkou oliv z jižních krajů,

ve sběru jejich dozrávání

svíravé chuti křivící tvář!


Krouží jak ptactvo od Studené

na pomezí Čech a Moravy

mezi menhiry za Kunžakem

a svahem, jenž je přidržuje.


Otisky prstů nastolují

odpověď na to, čím nás vábí

do poetiky toku času

ve vymezené lhůtě pachtu.






Mokro


„Dotkl ses drátů na zem spadlých,“

podotkl kolemjdoucí anděl.

Vichr už ustal, ale nebe,

běda, zůstalo olověné.


A pořád se mnou euforie

třese jako najatá chůva

netrpělivě konejšící

ubrečené děcko v náručí.


A nevím proč mě studí pleny

a počasí tak neurvale

naléhá na moji tělesnost

a útulna je v nedohlednu.






Motolice


Všechno je větší. Hamerská řeka,

bulváry Brana a Obcizna

i katedrála na náměstí

a Kunžatecká třída, kde bydlím.


Jenom můj pes je pořád maličký

a já sám se ztrácím ve světě

velikých výzev. Sotva obhlédnu

přes ploty obzor, stoje na špičkách.


Volejte to ozvěně ulic,

ať přijdou manželka, dcera a syn,

abych nebyl sám a bez opory

nezabloudil ve městě obrů.






Pohyb


Až větve stromů stvoří vítr,

aby zved pohozený papír

z tančící země pojistných luhů,

událost zvěční básnický záznam.


Živel v hábitu jezevčíka

co provařené jádro pudla

už neošálí zasvěcené

než pobíháním po zenitu.


Klima je zatím přívětivé

a nic nesvědčí o opaku.

Život sestává z pomalých pauz

vně nestřežených okamžiků.






Smrt


Sejdeme se na seřadišti

v lavicích pěkně ukázněně

na svých místech po zazvonění.

Pan učitel nám nevěřícně

pokyne rukou: sedněte si!

Nastane ticho převeliké.

O tom už zřídil zápis Skácel.

Stačí otevřít třídní knihu.

Paní Boženka ji nečetla.

Zavrhla moje vysvětlení

co tím chtěl básník. Byla v šoku. 


Nezískal jsem její důvěru

a vždycky byla opatrná.

Přijala ode mne květiny,

ale můj výklad u tabule

nechtěla slyšet. Ani trochu.

Jen mhouřila oči skrz prsty

jak dělává zvědavé dítě,

když není si jisto výukou.

Kvůli ní jsem teď záškolákem.






Pláň


Rozprostřen jako pozemek

který nikomu nepatří,

jsem zatravněn do zeleně

a do remízků ptačích hnízd.


A je mi dávno příští nyní

v čase, který se zastavil.

Slunce spaluje dobrodiní

i viny stínů těžkých chvil.


A ustal vítr, kraví tlama

též přežvýkání nechala

a mysl světa možné drama

v tom znehybnění prospala.






Bellum


Zavři dveře! Venku je válka.

Jako bychom snad nevěděli

s tetičkou Sibylou… že přijde.

Pan farář o tom nechtěl mluvit

a dobytek ze stájí bučel

neklid soudného dne… už včera.

Ten hluk proniká až do domu

skrz neprodyšnou kotovici

a okna utěsněná mechem

s úzkostí očekávaného.


Teď zulíbat chci tvoje prsty

jimiž jsi zatmelila škvíry

paškálním voskem starostlivě

s takovou ženskou důkladností,

že snad jen Noemova archa

ukotvit může hloubku spásy.

Vše co se děje v podnebesí

je těžké zapsat do análu,

když zupák mate logopeda

barbarsky uhlazenou mluvou.






Adriana


Co událo se v labyrintu, pověz!

Zda bloudí mezi nebem a zemí

stíny, o nichž se nedozvíme víc,

než zmatené výpovědi starých.


Odtud zní v uších známá otázka

kdo, kudy, kam a proč, až lijavec

co zalez psa se utrh z okapu

a paní domu rozsypala sůl.


Jdi podle příze k odlehlé kóji,

kde podupává nedočkavý býk!

Do plechových vrat podle návodu

tlučeš a nikdo ti neotvírá.






Zakázka


Namaluj mi ten plenér ticha

s masturbující dřevinou

na vzdáleném horizontu

ve zlatém řezu pojednaný.


Jak pahýl sčísnutý bleskem

neohlížej se za samotou,

jež se ti vlezle vnucuje

horoucím dechem divoženky.


Všimni si torza toho kmene!

Žádný pomník ve správě města

nedokáže konkurovat

omšelé soše na venkově.






Lyrika


Kdo zakopl o bludný kámen

na prahu bájných Cimrvald?

Labutě odletěly za lepším

v nahodile náhlém hnutí mysli

bez postranního úmyslu volby.

Jejich nepřítomnost čeří hladinu

zlatým řezem až po kraj lesa.

Jako by smysl poezie

tkvěl v uspořádávání příčin

a neohlížení se za následky.


Jen potud máme podíl na věci,

že víme svoje, ale nevydáme

svědectví dřív než u zpovědi.

A třeba se nás vyptávali

na tleskot křídel, tlukot srdce

ve stávajícím tichu navíc,

nic k vidění tu. Jenom voda

pod hrází stromy pohupuje

a s dnou plachého voyeura

do stínu větví couvá epik.






Cíl


Musím spěchat než začne palba.

Nechci být překvapen v nedbalkách.

Hodlám se obléci vhodněji

k tak závažné události.


Vytahuju sváteční oblek

a vyklepávám z něj naftalín.

Vypočítávám souřadnice,

z okna se dívám na kanón.


Do ústí hlavně. Zaměřuje

klouzavým pohybem. Až strne.

Pohledem hada na mě civí.

Je to kdo s koho. Já a on.






Pastva


Vraťte mi duši! Nikdo z vás

nebude se starat o kozla

v zasutém koutě domoviny

ztracené varty u kolíku.


To odhodlání projevím jen já.

Vy nemáte čas ani umřít.

Chybí vám k tomu trpělivost

lehkovážného okounění.


Nastavuju úhel sklonu rohů

a řídkou bradku v lehkém vánku

vískám si zamyšleně co rozum

po výzvě těla složit reparát.






Rodiče


Zase mě vedou jako dítě

přes hory doly Špilberku,

kde keře zatahují sítě

se sny taliánských rebelů.

Pode mnou Brno a tu brána

do nebe rovnou ze zahrad.

Jak rozhrnuju panoráma,

hned toužím domy stěhovat.

Však ze země vyrostly kříže

a plané růže po nich pnou.

Tak zdrží karbonáře mříže,

ani mé ruce neprojdou.

Vlčici z Říma vytesali

na stráž do běli mramoru,

že místní přiblížit se báli

a ustávají v hovoru.


Zase mě začnou bolet nohy.

A najednou jsou naši pryč.

Za hory doly. Žádný pohyb.

Jen na krku mi cinká klíč.