Zeno Kaprál (1941 - 2020). Poezii publikoval od roku 1957, první sbírku vydal v roce 1962. Knížce Tříděný odpad předcházelo více než deset sbírek. Kromě básní vydal také povídky, aforismy, úvahy o básnících a poezii, hry, říkadla. Žil střídavě v Brně a ve Strmilově. Ze sbírky Tříděný odpad, kterou právě vydává nakladatelství Druhé město, jsou následující básně.
Pěna
Kotníky smáčím v hamerské řece.
Loď bláznů na ní pohupuje.
To kvůli mně tu zakotvila
a vrzavě spustila můstek.
Z paluby vyzdobené květy
sladká hudba dívčího šramlu
ponouká k tanci suchozemce.
Jen lodní šroub zůstává v klidu.
Leskne se v líném vyčkávání
jako hřbet ryby ponořené
v trdlišti napůl, připravený
na povel sirén zvířit vodu.
Morana
Opilec co věci vidí
dvakrát, tedy důkladněji,
nedbá o pozornost lidí.
Jenom psům je podezřelý.
Píseň zadá vlnám splavu,
aby strunám připomněla
že do hnízda refrén padá
na ptáčata nedospělá.
Vítr domu pod břečťanem
hladí zeď a otevírá
okno, z něhož na nás kývá
Smrtka v požehnaném stavu.
Ladění
Poslední bonus uděl vdově
jak pomazání od kněze!
Ptáci tě přizvou pohotově
ke švitoření bez konce.
Melické mravy lidi míjí,
na tobě pak je odkud kam
vydáš se za tou melodií
co se ti (i tam) schovává.
Neboj! Tvé opeřené tělo
zapadne mezi ostatní.
Nebude co se neudělo
a bude jen co trylek zní.
Keře
Zasypejte mě modří trnek,
náhražkou oliv z jižních krajů,
ve sběru jejich dozrávání
svíravé chuti křivící tvář!
Krouží jak ptactvo od Studené
na pomezí Čech a Moravy
mezi menhiry za Kunžakem
a svahem, jenž je přidržuje.
Otisky prstů nastolují
odpověď na to, čím nás vábí
do poetiky toku času
ve vymezené lhůtě pachtu.
Mokro
„Dotkl ses drátů na zem spadlých,“
podotkl kolemjdoucí anděl.
Vichr už ustal, ale nebe,
běda, zůstalo olověné.
A pořád se mnou euforie
třese jako najatá chůva
netrpělivě konejšící
ubrečené děcko v náručí.
A nevím proč mě studí pleny
a počasí tak neurvale
naléhá na moji tělesnost
a útulna je v nedohlednu.
Motolice
Všechno je větší. Hamerská řeka,
bulváry Brana a Obcizna
i katedrála na náměstí
a Kunžatecká třída, kde bydlím.
Jenom můj pes je pořád maličký
a já sám se ztrácím ve světě
velikých výzev. Sotva obhlédnu
přes ploty obzor, stoje na špičkách.
Volejte to ozvěně ulic,
ať přijdou manželka, dcera a syn,
abych nebyl sám a bez opory
nezabloudil ve městě obrů.
Pohyb
Až větve stromů stvoří vítr,
aby zved pohozený papír
z tančící země pojistných luhů,
událost zvěční básnický záznam.
Živel v hábitu jezevčíka
co provařené jádro pudla
už neošálí zasvěcené
než pobíháním po zenitu.
Klima je zatím přívětivé
a nic nesvědčí o opaku.
Život sestává z pomalých pauz
vně nestřežených okamžiků.
Smrt
Sejdeme se na seřadišti
v lavicích pěkně ukázněně
na svých místech po zazvonění.
Pan učitel nám nevěřícně
pokyne rukou: sedněte si!
Nastane ticho převeliké.
O tom už zřídil zápis Skácel.
Stačí otevřít třídní knihu.
Paní Boženka ji nečetla.
Zavrhla moje vysvětlení
co tím chtěl básník. Byla v šoku.
Nezískal jsem její důvěru
a vždycky byla opatrná.
Přijala ode mne květiny,
ale můj výklad u tabule
nechtěla slyšet. Ani trochu.
Jen mhouřila oči skrz prsty
jak dělává zvědavé dítě,
když není si jisto výukou.
Kvůli ní jsem teď záškolákem.
Pláň
Rozprostřen jako pozemek
který nikomu nepatří,
jsem zatravněn do zeleně
a do remízků ptačích hnízd.
A je mi dávno příští nyní
v čase, který se zastavil.
Slunce spaluje dobrodiní
i viny stínů těžkých chvil.
A ustal vítr, kraví tlama
též přežvýkání nechala
a mysl světa možné drama
v tom znehybnění prospala.
Bellum
Zavři dveře! Venku je válka.
Jako bychom snad nevěděli
s tetičkou Sibylou… že přijde.
Pan farář o tom nechtěl mluvit
a dobytek ze stájí bučel
neklid soudného dne… už včera.
Ten hluk proniká až do domu
skrz neprodyšnou kotovici
a okna utěsněná mechem
s úzkostí očekávaného.
Teď zulíbat chci tvoje prsty
jimiž jsi zatmelila škvíry
paškálním voskem starostlivě
s takovou ženskou důkladností,
že snad jen Noemova archa
ukotvit může hloubku spásy.
Vše co se děje v podnebesí
je těžké zapsat do análu,
když zupák mate logopeda
barbarsky uhlazenou mluvou.
Adriana
Co událo se v labyrintu, pověz!
Zda bloudí mezi nebem a zemí
stíny, o nichž se nedozvíme víc,
než zmatené výpovědi starých.
Odtud zní v uších známá otázka
kdo, kudy, kam a proč, až lijavec
co zalez psa se utrh z okapu
a paní domu rozsypala sůl.
Jdi podle příze k odlehlé kóji,
kde podupává nedočkavý býk!
Do plechových vrat podle návodu
tlučeš a nikdo ti neotvírá.
Zakázka
Namaluj mi ten plenér ticha
s masturbující dřevinou
na vzdáleném horizontu
ve zlatém řezu pojednaný.
Jak pahýl sčísnutý bleskem
neohlížej se za samotou,
jež se ti vlezle vnucuje
horoucím dechem divoženky.
Všimni si torza toho kmene!
Žádný pomník ve správě města
nedokáže konkurovat
omšelé soše na venkově.
Lyrika
Kdo zakopl o bludný kámen
na prahu bájných Cimrvald?
Labutě odletěly za lepším
v nahodile náhlém hnutí mysli
bez postranního úmyslu volby.
Jejich nepřítomnost čeří hladinu
zlatým řezem až po kraj lesa.
Jako by smysl poezie
tkvěl v uspořádávání příčin
a neohlížení se za následky.
Jen potud máme podíl na věci,
že víme svoje, ale nevydáme
svědectví dřív než u zpovědi.
A třeba se nás vyptávali
na tleskot křídel, tlukot srdce
ve stávajícím tichu navíc,
nic k vidění tu. Jenom voda
pod hrází stromy pohupuje
a s dnou plachého voyeura
do stínu větví couvá epik.
Cíl
Musím spěchat než začne palba.
Nechci být překvapen v nedbalkách.
Hodlám se obléci vhodněji
k tak závažné události.
Vytahuju sváteční oblek
a vyklepávám z něj naftalín.
Vypočítávám souřadnice,
z okna se dívám na kanón.
Do ústí hlavně. Zaměřuje
klouzavým pohybem. Až strne.
Pohledem hada na mě civí.
Je to kdo s koho. Já a on.
Pastva
Vraťte mi duši! Nikdo z vás
nebude se starat o kozla
v zasutém koutě domoviny
ztracené varty u kolíku.
To odhodlání projevím jen já.
Vy nemáte čas ani umřít.
Chybí vám k tomu trpělivost
lehkovážného okounění.
Nastavuju úhel sklonu rohů
a řídkou bradku v lehkém vánku
vískám si zamyšleně co rozum
po výzvě těla složit reparát.
Rodiče
Zase mě vedou jako dítě
přes hory doly Špilberku,
kde keře zatahují sítě
se sny taliánských rebelů.
Pode mnou Brno a tu brána
do nebe rovnou ze zahrad.
Jak rozhrnuju panoráma,
hned toužím domy stěhovat.
Však ze země vyrostly kříže
a plané růže po nich pnou.
Tak zdrží karbonáře mříže,
ani mé ruce neprojdou.
Vlčici z Říma vytesali
na stráž do běli mramoru,
že místní přiblížit se báli
a ustávají v hovoru.
Zase mě začnou bolet nohy.
A najednou jsou naši pryč.
Za hory doly. Žádný pohyb.
Jen na krku mi cinká klíč.
