Jan Antonín Pitínský (* 1956), vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako divadelní režisér, který za svá představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru. Pitínského básnické dílo je co do počtu titulů skromné. Jeho první a dosud poslední sbírkou byla Lulku tatíčkovi z roku 2002. Nyní vychází v nakladatelství Druhé město jeho nová básnická kniha T.MA. Podle anonce nakladatele "jde téměř výhradně o poezii milostnou… ale co to u Pitínského znamená?" Ukázky z ní vám nyní přinášíme.
Zeus
spal jsem s dvacetiletou
nespal jsem se smrtí
nepřipraven
odstaven
do kolenního života
vodorovně
snad přijde lačná
uhodí do nezávislé ruky
ztopoří nohu
roztočí srdce do nevývratna
mezi žebra
vmete
sůl
Minskou
když jsem ji viděl
jít dolů minskou
s tím černým batohem
jako s temperamentní
skálou
zlomilo se mně křídlo
zlomilo se mně dřevo
jemné zatoulané smrti
ji miluji
řeklo mé
miluji
***
ach ty bys chtěla
abych ti zpíval z výšin
jako skřivánek
poléval anděly zelenou barvou
láteřil a štěbetal na kraji mraku
jenž se chová jako pěny
na koktejlech
kéž vylétl bys vysoko
říká o někom jiném
ach ten je moje spása
já křičím svoje soboty
své svobody a mraky
hrdlo úzké
drápky trhají kadeře
papírových mraků
vše je tak prosté
když ona spí v zeleni louky
a říká já tu teď chvilku
zůstanu a kdybych ležela na zádech
musíš mě obrátit
skřivane padá
z tebe prales
***
miluji tě
nechceš to slyšet tak
chceš to slyšet jinak
hladce
zaslechnout to
zavrčením květiny
prasknutím hrudky hlíny
tvar okna ať je miluji tě
milimetr světla
které rozpustí celý
dům
Výlet
jak promyšlená dálka
do vlaků buší
zalévá jej rybníky a krví
rozlehlými poli
sytý náročný vlak
polyká svou porci pekla
zatímco míříme do země stlučené
z hotelů stvořených bohy
ale těmi pořád posedlými stavět
nebo být květinou a včelou
pak pod žlutou stříškou
do uší buší déšť
pět set komentářů smrti
skrývajících se v kufrech
v jedné kapce
zmije vlaků údery srdcí
inkousty úzkostí
zuby rozbíj́ené pěstmi
netrpělivostí
zmatek k němuž se tiskneme
ach my nesmíme jet spolu
nemohou nás vidět spolu
nemůžem se zúčastnit
spolu
dav zaléván deštěm
tisknu se k tobě tak
že Praha kam míříme chrastí
je to kamenování
úpíš bílá a zmodralá
kruté vlaky přijíždějí
jen ozvěnou
zabité vytrysklé vlaky
nás zabijí
uvidí-li nás spolu
***
musíš mě i mučit
tiché rozhovory se vyškrábávaly na kopce
hoří antény
znějí peřiny zhořklé prachem těla
jež k tobě vklouzlo
mastné jako uhlí
musíš mě mučit
jsem určitě suchá
víš, jak je to s mojí zvědavostí
skoro pokaždé
souložím jen za vlahých mokrých
jiter
otevřené dveře na balkón
ve dvorech je pouze skrytý
kamínky se posouvající stín
souložím jen za jiter
neslyším vzdálená letadla
ani rozdrnčelá stébla včel
jsem na všecko sama
polovzrostlá
utlumená
***
to vniklé
zůstalo vytrvalé
vše křičí odspodu
vyhrkne solidně
a přikryje to slovo
chlupy které v koupelně
sklouzly z ubrousku
když se
oholila
Kpt. Jaroše
její oblíbená zahrádka
byla obsazená
její oblíbené plachty
zvadly
bylo mně jí líto
a miloval jsem
líto
prst obličeje mířil
na mne slzami
slzy ji zalily
vše co milé bylo
se pohoršilo
ten surový stín
jí vnikl mezi
rty nebyla už
krásná
ale řekl jsem ještě
ta sytá plachetnice
zachycená tričkem
čímsi obnošeným
řekla pojďme
přece chtěla
aby tu zahrádku zaplavila
voda
řekla slovo
strž
Domek, který postavila
z okna vylétl motýl
křiku
ze dveří vyrazila
žlutá dětská
lžíce
mlsným komínem
vyskočil kouř
kamínek
kominíka
***
v šedesáti
jako v šesti
střep
k němuž se řítí
krev
a ona
z níž už trčí
embryonální hlava
Stvořil jsem ji
a v očích jen mrštné
zalykání skla
rozpáral jsem její pohled
že ani nebyl hezký
byl to ošklivý strom
v ňadrech dotrčenou tyč
a cosi úporného
vleklého zpomalila
svůj pohyb rukou
ale nebyly to ani
ruce jen
dělníci ze snů
ve kterých zuby
hlodaly sličné
mezi nehty pravěké mrtvoly
poblíž cesty kde jsem
ji stvořil dodýcháváním
po autonehodě
právě jen ji která se
odpárávala od své
baculatosti a cpala se
zbytky masa
a plakala
Rozchod
já prudce vstal a šel
zatímco jí sezení vyhovovalo blaze
zatímco prchal
jsem starým nádvořím a myslel
bože já utíkám a
balustrády těžké románské dojmy
odcházely se mnou
ona zvedla mobil
a zjistila že se s ní rozešel ten
druhý který mne nečekal
a opustil ji
což ona dlouho očekávala
protože ho chtěla taky opustit
tak zatímco jsem utíkal
odcházela ona od něho
který od ní taky odcházel
už definitivně jak
mně pak řekla
už definitivní tys tedy
odcházet neměl
tys měl jen vstát
a posadit se zas
Přijď ke mně, hodino
hodino polední ne půlnoční
bratře dne ne záři noci
přijď ty ne ona a mnou
přijď obličejem upřeným
ne upřímným
protože upřímným jsi-li
jen lžeš
hodino skutku prohloubenino
polštáře po ní
přijď z lesů umořených vůněmi
vždyť řekne-li se vůně
který les si to nechá líbit
když rozestupuje se v kořeny
aby nám vyhlásil válku
přijď hodino
jsi prach ta hodina
je prach a ona
někde mne čeká
