Jan Antonín Pitínský: Tvar okna ať je miluji tě

neděle 25. října 2020

Jan Antonín Pitínský (* 1956), vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako divadelní režisér, který za svá představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru. Pitínského básnické dílo je co do počtu titulů skromné. Jeho první a dosud poslední sbírkou byla Lulku tatíčkovi z roku 2002. Nyní vychází v nakladatelství Druhé město jeho nová básnická kniha T.MA. Podle anonce nakladatele "jde téměř výhradně o poezii milostnou… ale co to u Pitínského znamená?" Ukázky z ní vám nyní přinášíme.












Zeus


spal jsem s dvacetiletou

nespal jsem se smrtí

nepřipraven

odstaven

do kolenního života

vodorovně

snad přijde lačná

uhodí do nezávislé ruky

ztopoří nohu

roztočí srdce do nevývratna

mezi žebra

vmete

sůl






Minskou


když jsem ji viděl

jít dolů minskou

s tím černým batohem

jako s temperamentní

skálou

zlomilo se mně křídlo

zlomilo se mně dřevo

jemné zatoulané smrti

ji miluji

řeklo mé

miluji






***


ach ty bys chtěla

abych ti zpíval z výšin

jako skřivánek

poléval anděly zelenou barvou

láteřil a štěbetal na kraji mraku

jenž se chová jako pěny

na koktejlech

kéž vylétl bys vysoko

říká o někom jiném

ach ten je moje spása

já křičím svoje soboty

své svobody a mraky

hrdlo úzké

drápky trhají kadeře

papírových mraků

vše je tak prosté

když ona spí v zeleni louky

a říká já tu teď chvilku

zůstanu a kdybych ležela na zádech

musíš mě obrátit

skřivane padá

z tebe prales






***


miluji tě

nechceš to slyšet tak

chceš to slyšet jinak

hladce

zaslechnout to

zavrčením květiny

prasknutím hrudky hlíny

tvar okna ať je miluji tě

milimetr světla

které rozpustí celý

dům






Výlet


jak promyšlená dálka

do vlaků buší

zalévá jej rybníky a krví

rozlehlými poli

sytý náročný vlak

polyká svou porci pekla

zatímco míříme do země stlučené

z hotelů stvořených bohy

ale těmi pořád posedlými stavět

nebo být květinou a včelou

pak pod žlutou stříškou

do uší buší déšť

pět set komentářů smrti

skrývajících se v kufrech

v jedné kapce

zmije vlaků údery srdcí

inkousty úzkostí

zuby rozbíj́ené pěstmi

netrpělivostí

zmatek k němuž se tiskneme

ach my nesmíme jet spolu

nemohou nás vidět spolu

nemůžem se zúčastnit

spolu

dav zaléván deštěm

tisknu se k tobě tak

že Praha kam míříme chrastí

je to kamenování

úpíš bílá a zmodralá

kruté vlaky přijíždějí

jen ozvěnou

zabité vytrysklé vlaky

nás zabijí

uvidí-li nás spolu






***


musíš mě i mučit

tiché rozhovory se vyškrábávaly na kopce

hoří antény

znějí peřiny zhořklé prachem těla

jež k tobě vklouzlo

mastné jako uhlí

musíš mě mučit

jsem určitě suchá

víš, jak je to s mojí zvědavostí

skoro pokaždé

souložím jen za vlahých mokrých

jiter

otevřené dveře na balkón

ve dvorech je pouze skrytý

kamínky se posouvající stín

souložím jen za jiter

neslyším vzdálená letadla

ani rozdrnčelá stébla včel

jsem na všecko sama

polovzrostlá

utlumená






***


to vniklé

zůstalo vytrvalé

vše křičí odspodu

vyhrkne solidně

a přikryje to slovo

chlupy které v koupelně

sklouzly z ubrousku

když se

oholila






Kpt. Jaroše


její oblíbená zahrádka

byla obsazená

její oblíbené plachty

zvadly

bylo mně jí líto

a miloval jsem

líto

prst obličeje mířil

na mne slzami

slzy ji zalily

vše co milé bylo

se pohoršilo

ten surový stín

jí vnikl mezi

rty nebyla už

krásná

ale řekl jsem ještě

ta sytá plachetnice

zachycená tričkem

čímsi obnošeným

řekla pojďme

přece chtěla

aby tu zahrádku zaplavila

voda

řekla slovo

strž






Domek, který postavila


z okna vylétl motýl

křiku

ze dveří vyrazila

žlutá dětská

lžíce

mlsným komínem

vyskočil kouř

kamínek

kominíka






***


v šedesáti

jako v šesti

střep

k němuž se řítí

krev

a ona

z níž už trčí

embryonální hlava






Stvořil jsem ji


a v očích jen mrštné

zalykání skla

rozpáral jsem její pohled

že ani nebyl hezký

byl to ošklivý strom

v ňadrech dotrčenou tyč

a cosi úporného

vleklého zpomalila

svůj pohyb rukou

ale nebyly to ani

ruce jen

dělníci ze snů

ve kterých zuby

hlodaly sličné

mezi nehty pravěké mrtvoly

poblíž cesty kde jsem

ji stvořil dodýcháváním

po autonehodě

právě jen ji která se

odpárávala od své

baculatosti a cpala se

zbytky masa

a plakala






Rozchod


já prudce vstal a šel

zatímco jí sezení vyhovovalo blaze

zatímco prchal

jsem starým nádvořím a myslel

bože já utíkám a

balustrády těžké románské dojmy

odcházely se mnou

ona zvedla mobil

a zjistila že se s ní rozešel ten

druhý který mne nečekal

a opustil ji

což ona dlouho očekávala

protože ho chtěla taky opustit

tak zatímco jsem utíkal

odcházela ona od něho

který od ní taky odcházel

už definitivně jak

mně pak řekla

už definitivní tys tedy

odcházet neměl

tys měl jen vstát

a posadit se zas






Přijď ke mně, hodino


hodino polední ne půlnoční

bratře dne ne záři noci

přijď ty ne ona a mnou

přijď obličejem upřeným

ne upřímným

protože upřímným jsi-li

jen lžeš

hodino skutku prohloubenino

polštáře po ní

přijď z lesů umořených vůněmi

vždyť řekne-li se vůně

který les si to nechá líbit

když rozestupuje se v kořeny

aby nám vyhlásil válku

přijď hodino

jsi prach ta hodina

je prach a ona

někde mne čeká