Renia Spiegel: Na vlastní pěst, temnou nocí

neděle 18. října 2020

Renia Spiegel (* 18. června 1924, Uhryn'kivtsi, Ukrajina; + 30. července 1942, Přemyšl, Polsko) byla polská židovská dívka, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách zavraždili nacisté. Deník „polské Anny Frankové“, jak světová média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině a okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o době holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po 70 letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem Reniin deník uvedlo 15. října 2020 Nakladatelství Zeď.


Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Přemyšli u babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Přemyšl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji, bylo ji čerstvě osmnáct let.


Nedílnou součástí Reniina deníku jsou její básně. Pro české vydání v Nakladatelství Zeď je přebásnil David Macháček, reportér, fotograf, básník a autor poetického fotodeníku Den po dni. David Macháček také připravil pro Nedělní chvilku poezieCZ tento jejich výběr. "Čtvrt roku jsem byl osmnáctiletou dívkou, snažil se myslet jako ona, představovat si její nálady, prožitky a city a taky zkusit skládat slova do veršů tak, jak to asi dělala ona v roce 1939," popisuje vznik české verze básní Macháček a dodává: "To, o čem Renia píše, by nemělo být nikdy zapomenuto." Knihu lze objednat zde: https://www.knihyzed.cz/reniin-denik/













Už zase mi slzy smáčí řasy

Když vzpomínám na dávné časy

Lipová alej, čas plynul líně

Motýli a čápi na komíně

Daleko, kdesi, v nedohlednu

Na prstech sčítám, co mi chybí

A nikdo už mi nepoví

Jak vítr rozechvěl větvoví

Jak mlha ticho stráží

Jak soumrak usedl na zápraží

Zas slyším píseň k usínání

O našem dvoru, našem domu

O aleji lip a nebi k tomu








Kymácela se popelnice

Takže když to vezmem zkrátka

Cár papírů v jednom kole

Nahoře a pak zase dole

Potrhané, zamotané

Bylo jasné, co se stane

V jednom chumlu

Vyletěly ven

A tak skončil tenhle sen

Který se zdál popelnici

Ranní chodci jen se diví

Kdo hází papír po ulici








Tak to je ona, píseň ptačí

Běžný čas jí nevystačí

Kdo by ji celou zpívat chtěl

S časem by pryč odletěl








Kdyby měli lidé křídla

Kdyby měli věci duši

Kdyby se svět zbavil zloby

Kdyby nás slunce svojí září

Jak pod květy slunečnic

Roztančilo jak se sluší

Lidé by volali: Chceme víc!

Schází nám tu svěží vítr

Svět je pro nás příliš temný

Kéž vyletí někam výš

Kéž se rozzáří ještě víc

Kéž je velký, bez hranic

Kéž se celý v sobě ztratí

Kéž ho čas zpátky nenavrátí

Zvedněme ho všichni vzhůru

Miliony našich paží

Ať na něho temné síly

Neútočí, nedoráží

Ať zpomalí se jeho let

Ať únavou a vyčerpáním

Nezřítí se dolů hned








Objetí od mámy

Poslední a jedinečné

Zůstane, nezmizí, bude věčné

Až přijdou slzy a dny jiné

Zažene smutek, nepomine

Otře mi slzu na tváři

Jak paprsek tmu prozáří








Museli jsme z města pryč

Jsou z nás uprchlíci

Na vlastní pěst, temnou nocí

Bez pomoci

Borcení zdí, temné chvění

To byly zvuky rozloučení

Ať na dobré lidí čeká

Bezpečí a náruč matky

Jsme uprchlíci

Jdeme dál

Není pro nás cesta zpátky

Musíme dál

Co bylo, už není

Stali se z nás

Uprchlíci opuštění








Město se vzdalo

Ale na předměstí

Jsou muži s pěstí

A zvednou zbraň znova

Nic je nenutí

Jsou nesehnutí

A zvednou zbraň znova

Stateční obránci Lvova







Žila tak tiše

Odešla jak stín

Pochmurným dnem podzimním

S šedými vlasy, do sebe schoulená

Vrásky, brýle, životem znavená

Zemřela (ano, to se lidem stává)

Odpadl list z kalendáře

Vystřídal ho nový den

A život plynul dál

Ten život, který milovala

Stříbrná dáma, odešla sama

Ponurým dnem podzimním

Ona a její stín








Vybral si dívku srdce svého

Ta se však dívá na jiného

A ten, už když si ji bral

Se přes ní dívá kamsi dál

Tam nechá své srdce a ožení se

Ten příběh je starý

Občas obmění se

Všichni ho známe

Kdo takhle miloval

Ví, jak se srdce láme








Z rádia promlouvá tichý hlas

Klidně a vyrovnaně

Že svět otočil se o den zas

O co jde válce druhé straně


Svět není až tak důležitý

Jaro si říká o pozornost

A taky to, že kdesi v dálce

Se zpívá a tančí pro radost


I z fronty zatím hlásí klid

Hlasatel mluví pořád tiše

Po bojích pouze jedna oběť

Kterou si smrt na seznam píše








Tichý je pláč

Tiché jsou vzdechy

Za oknem obchází

Falešný hráč

Přelézá přes ploty

Bere si životy

Smrt není nikdy znavená

Jedna oběť, co to znamená?








Pojďme tančit hezky spolu

Pojďme spolu dokola








Poslední odlesk ve tvých očích

Jindy tak temných, tajemných

V přenádherných očích chlapce

Co umí rozdat lásku, smích


Tmavé, horké diamanty

S žárem, který vábí krásku

Přenádherné oči chlapce

Co rozdávají smích a lásku


Mohou se dívat třeba přísně

Pevně, jak když něco tají

Přenádherné oči chlapce

Co smích a lásku rozdávají








Město je prázdné, mezi bloky

Jen ozvěna a moje kroky

V ulicích jak po vymření

Temný spánek, hodina snění

Nepohne se ani list

Jen někde v dáli, jak přelud v hlavě

Kdosi pláče usedavě

Proč tolik slz? Co mu schází?

Odpověď noc nenachází

Kdyby tak šlo se vrátit zpátky

Třeba mu chybí náruč matky

Teplý domov, kde není mráz

Uslyší někdo ten teskný hlas?

Jdu dál nocí, ulicemi

Koho hledám, ozve se mi?

Ten neznámý, co je zač?

Vždyť je to můj vlastní pláč!








Ať miluješ mě nebo ne

Tak nic slzy neusuší

Když je hořký smutek v duši

Ať miluješ mě nebo ne

Máš touhu ve svém pohledu

To rozpoznat nesvedu

Ať miluješ mě nebo ne

Tak nic slzy neusuší








Bojím se stínů

Když za svítání

Vyskočí bez varování

Novému dni cestu zkříží

Srdce mi bije

Jako by strach

Už bubnoval na poplach

Stíny k tobě nepromluví

Nemají ústa, nemají tvář

Stín je tma, co spolkla zář

Stín je tichý, dnem se plíží

Slibuje, že neublíží

Srdce se plaší, jak se brání

Bojím se stínů za svítání








Mít malý dům, kde sny se skryjí

Za zelenou žaluzií

A květiny na desce stolu

Tam budeme my, sami spolu