Renia Spiegel (* 18. června 1924, Uhryn'kivtsi, Ukrajina; + 30. července 1942, Přemyšl, Polsko) byla polská židovská dívka, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách zavraždili nacisté. Deník „polské Anny Frankové“, jak světová média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině a okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o době holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po 70 letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem Reniin deník uvedlo 15. října 2020 Nakladatelství Zeď.
Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Přemyšli u babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Přemyšl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji, bylo ji čerstvě osmnáct let.
Nedílnou součástí Reniina deníku jsou její básně. Pro české vydání v Nakladatelství Zeď je přebásnil David Macháček, reportér, fotograf, básník a autor poetického fotodeníku Den po dni. David Macháček také připravil pro Nedělní chvilku poezieCZ tento jejich výběr. "Čtvrt roku jsem byl osmnáctiletou dívkou, snažil se myslet jako ona, představovat si její nálady, prožitky a city a taky zkusit skládat slova do veršů tak, jak to asi dělala ona v roce 1939," popisuje vznik české verze básní Macháček a dodává: "To, o čem Renia píše, by nemělo být nikdy zapomenuto." Knihu lze objednat zde: https://www.knihyzed.cz/reniin-denik/
Už zase mi slzy smáčí řasy
Když vzpomínám na dávné časy
Lipová alej, čas plynul líně
Motýli a čápi na komíně
Daleko, kdesi, v nedohlednu
Na prstech sčítám, co mi chybí
A nikdo už mi nepoví
Jak vítr rozechvěl větvoví
Jak mlha ticho stráží
Jak soumrak usedl na zápraží
Zas slyším píseň k usínání
O našem dvoru, našem domu
O aleji lip a nebi k tomu
Kymácela se popelnice
Takže když to vezmem zkrátka
Cár papírů v jednom kole
Nahoře a pak zase dole
Potrhané, zamotané
Bylo jasné, co se stane
V jednom chumlu
Vyletěly ven
A tak skončil tenhle sen
Který se zdál popelnici
Ranní chodci jen se diví
Kdo hází papír po ulici
Tak to je ona, píseň ptačí
Běžný čas jí nevystačí
Kdo by ji celou zpívat chtěl
S časem by pryč odletěl
Kdyby měli lidé křídla
Kdyby měli věci duši
Kdyby se svět zbavil zloby
Kdyby nás slunce svojí září
Jak pod květy slunečnic
Roztančilo jak se sluší
Lidé by volali: Chceme víc!
Schází nám tu svěží vítr
Svět je pro nás příliš temný
Kéž vyletí někam výš
Kéž se rozzáří ještě víc
Kéž je velký, bez hranic
Kéž se celý v sobě ztratí
Kéž ho čas zpátky nenavrátí
Zvedněme ho všichni vzhůru
Miliony našich paží
Ať na něho temné síly
Neútočí, nedoráží
Ať zpomalí se jeho let
Ať únavou a vyčerpáním
Nezřítí se dolů hned
Objetí od mámy
Poslední a jedinečné
Zůstane, nezmizí, bude věčné
Až přijdou slzy a dny jiné
Zažene smutek, nepomine
Otře mi slzu na tváři
Jak paprsek tmu prozáří
Museli jsme z města pryč
Jsou z nás uprchlíci
Na vlastní pěst, temnou nocí
Bez pomoci
Borcení zdí, temné chvění
To byly zvuky rozloučení
Ať na dobré lidí čeká
Bezpečí a náruč matky
Jsme uprchlíci
Jdeme dál
Není pro nás cesta zpátky
Musíme dál
Co bylo, už není
Stali se z nás
Uprchlíci opuštění
Město se vzdalo
Ale na předměstí
Jsou muži s pěstí
A zvednou zbraň znova
Nic je nenutí
Jsou nesehnutí
A zvednou zbraň znova
Stateční obránci Lvova
Žila tak tiše
Odešla jak stín
Pochmurným dnem podzimním
S šedými vlasy, do sebe schoulená
Vrásky, brýle, životem znavená
Zemřela (ano, to se lidem stává)
Odpadl list z kalendáře
Vystřídal ho nový den
A život plynul dál
Ten život, který milovala
Stříbrná dáma, odešla sama
Ponurým dnem podzimním
Ona a její stín
Vybral si dívku srdce svého
Ta se však dívá na jiného
A ten, už když si ji bral
Se přes ní dívá kamsi dál
Tam nechá své srdce a ožení se
Ten příběh je starý
Občas obmění se
Všichni ho známe
Kdo takhle miloval
Ví, jak se srdce láme
Z rádia promlouvá tichý hlas
Klidně a vyrovnaně
Že svět otočil se o den zas
O co jde válce druhé straně
Svět není až tak důležitý
Jaro si říká o pozornost
A taky to, že kdesi v dálce
Se zpívá a tančí pro radost
I z fronty zatím hlásí klid
Hlasatel mluví pořád tiše
Po bojích pouze jedna oběť
Kterou si smrt na seznam píše
Tichý je pláč
Tiché jsou vzdechy
Za oknem obchází
Falešný hráč
Přelézá přes ploty
Bere si životy
Smrt není nikdy znavená
Jedna oběť, co to znamená?
Pojďme tančit hezky spolu
Pojďme spolu dokola
Poslední odlesk ve tvých očích
Jindy tak temných, tajemných
V přenádherných očích chlapce
Co umí rozdat lásku, smích
Tmavé, horké diamanty
S žárem, který vábí krásku
Přenádherné oči chlapce
Co rozdávají smích a lásku
Mohou se dívat třeba přísně
Pevně, jak když něco tají
Přenádherné oči chlapce
Co smích a lásku rozdávají
Město je prázdné, mezi bloky
Jen ozvěna a moje kroky
V ulicích jak po vymření
Temný spánek, hodina snění
Nepohne se ani list
Jen někde v dáli, jak přelud v hlavě
Kdosi pláče usedavě
Proč tolik slz? Co mu schází?
Odpověď noc nenachází
Kdyby tak šlo se vrátit zpátky
Třeba mu chybí náruč matky
Teplý domov, kde není mráz
Uslyší někdo ten teskný hlas?
Jdu dál nocí, ulicemi
Koho hledám, ozve se mi?
Ten neznámý, co je zač?
Vždyť je to můj vlastní pláč!
Ať miluješ mě nebo ne
Tak nic slzy neusuší
Když je hořký smutek v duši
Ať miluješ mě nebo ne
Máš touhu ve svém pohledu
To rozpoznat nesvedu
Ať miluješ mě nebo ne
Tak nic slzy neusuší
Bojím se stínů
Když za svítání
Vyskočí bez varování
Novému dni cestu zkříží
Srdce mi bije
Jako by strach
Už bubnoval na poplach
Stíny k tobě nepromluví
Nemají ústa, nemají tvář
Stín je tma, co spolkla zář
Stín je tichý, dnem se plíží
Slibuje, že neublíží
Srdce se plaší, jak se brání
Bojím se stínů za svítání
Mít malý dům, kde sny se skryjí
Za zelenou žaluzií
A květiny na desce stolu
Tam budeme my, sami spolu
