Petr Pustoryj, vlastním jménem Petr Palarčík, (* 1963) je knižní grafik, výtvarník, fotograf a básník. Vystudoval Gymnázium Šternberk. Pracoval v dělnických zaměstnáních, od r. 1991 do r. 2007 byl grafikem v nakladatelství Votobia. Nyní se živí jako grafik na volné noze. V r. 2004 vydal sbírku básní a jiných textů Den a nocC (Votobia, Olomouc). Je redaktorem a úpravcem internetové literární revue Herberk. Je ženatý, má dceru. Žije v Olomouci. Uvedené básně jsou výběrem z jeho zatím poslední sbírky Toulky loutky vydané ve společné edici HeWer nakladatelstvími Herberk a Weles.
(Foto: Pavel Pokorný a Zdeněk Sodoma, z Facebooku Petra Palarčíka. Na druhém snímku čte Petr Pustoryj ze své sbírky Toulky loutky v legendární olomoucké hospodě Ponorka)
Hulín
hulín je místo s kolejemi
místo průjezdní
koleje sem a koleje tam
mezi nimi hulín železniční stanice
a někde za těmi kolejemi i městečko
plné hulínského lidu
který kdysi statečně vzdoroval komunismu
nápisem na tamější soše vladimíra iljiče –
›lenine šuline co děláš v hulíně?!‹
nádražka je přívětivě otevřená
wc nikoli
servírka se tlemí všemu
a jemu navzdory
vychcal se před
přednostova okna
Merlin
blažené tři obláčky sedí na tenkém nebi
a úplněk buddha hubu jak rohlík
šmatlal mokré listí dokud nezjistil
že je na místě
naproti dědek u červeného
smrdí po olíznuté balicí pásce
počítá drobné
a pinglice ho natáhla a vyštvala do tmy
navzdory křesťanské lásce
ale vem vás bližní čert
co vlastně očekávat
království nebeské?
a s babama?
apokalypsu?
smál se na ty u džuboxu
však po očku
skrze sklíčko piva už už ven
ven!
netřeba se dozvídat
je čas popojít a znovu vykecávat luftu
co nikomu živému
Café ’87
na zdi metafotka – brambory na loupačku mrkev
a oprýskaná konvička
na stole metazátiší – preso mobil cukřenka popelník
a nápojovej lístek
ostří jen na detail – celek nemá smysl
už nějakou dobu
pod stolem našel malý broušený sklíčko
možná pravej diamant
ale jak to nynčko poznat
když tu sedí sám
zlitej jak záhon
věk do další vernisáže
a žádnej znalec krom servírky
ve vymetenym metabaru není
nenápadně ho upustil zpět
na šedej kovral
Rubato andante
do šesti mě matka kojila
dneska pivo? samej blaf
ale vod prsa – to aji svatoška
stará piča co měla dvojčata
dojčence pět a půl leta
by mohla svědčit
voni byli světští – komedianti
a dennodenně u ní byli z kojeňáku
těch litrů co vydojila a odevzdala
celý jedný komoušský generaci!
jak to začlo týct tak to nezastavila
mokrá až po gatě – a kurva proklatě
je na tej revoluci nejlepší přirozenej výběr
jako že ten větší menšího
inu politika – pravda pravdoucí!
ale to sem o fous odbočil – arci to znáte
jak ta černoška stříká z cecku na triko
tomu hanzelkovi nebo zikmundovi
páč je to jedno a říká
buď rád že to není inkoust?
Vánoce v Ponorce
sotva vrchní usne
sen se sepne
štamgastům ježíšek
nosí na stůl
krígly empatie
kořaličky stesku
sobi zaběhli se v světě
sáně plné dárků
tichou nocí
samy míří k dětem
krígly stesku
kořaličky empatie
ježíšek nosí na stůl
čeho kdo snese
nám přece kurva
nám právě dnes
narodil se
Motýl
modrásek střihnul křídly
a odlétl v zobáku rehka
stojíme se štopkou šnapsu
mlčky na zápraží
každá otázka je lehká
Otec a syn
přestřihl mu pupeční šňůru
držel ho za ruku když umíral
odpojil jeho tělo od přístrojů
zmáčknul spínač pece krematoria
odnesl popel v urně na louku
a po větru jej rozfoukal
Den a noc
chodí po městě od ničeho k ničemu
v kavárně na sebe nevěřícně hledí
rukama přes stůl
v kině hravě zmáknou fiktivní osudy
ale po návratu z hospody se potácejí v bytě
bezradní
jak to že neskuhrá ze spaní
kdo nás to ráno vzbudí
kroutí zbytnělýma hlavama a vyčerpaně padají do cích
místo aby si po letech normálně zamrdali
v okupantem na den a noc
opuštěné ložnici
Za zrcadlo
v sukýnce bederce
a svetříku kol ramen
na lodičkách
proplouvá svým obrazem
štronzo v kontrapostu
pohled zpět
dá se odezírat to úsilí
zamrkat posté že dobrý…
ale nemám v tom malý prsa?
ptá se náhle odrazu
nahého v trní
V kašpárkově říši
dvě loutky
na jednom drátku
fraktály dnů
frgály let
to odvisí
s láskou
