Martin Reiner (* 1964) vydává svou devátou sbírku poezie, která vychází pět let po té předchozí. Ke knize s názvem Magické číslo 9 říká: "Některé texty jsou staré téměř osm let. Napsal jsem je v čase, kdy jsem v Třeboni dokončoval román o Blatném – a už mi z toho rostly rohy – takže jsem si ulevil takovou (na první pohled zjevnou) blbinou, jakou by v mém případě bylo básnické „pásmo o všem“. Nic takového samozřejmě nevzniklo, ale i tak to pro mě byla do předloňského roku spíš zábavná hra; s knihou jsem v tomto případě fakt nepočítal." Kniha vyšla v nakladatelství Aula Bohdana Chlíbce. "Když mi v létě 2018 na akci Malostranské dvorky, kde jsem četl některé z těch básní, řekl, že by to rád vydal, opravdu mě šokoval. Od té doby jsem samozřejmě spoustu věcí překopal a dost nových připsal, ale něco z té původní ideje a energie v knížce zůstalo. Je to taková radost na postarší kolena," uvedl na svém facebookovém profilu ke nové sbírce Martin Reiner.
Dějiny
Vidíš tyhle starý primky?
Ty jsem dostal od maminky.
V rodině jsou od španělské chřipky, od konce
Velké války;
pradědeček kouřil kaporálky,
houpával se v Thonetově proutěném křesle,
a když zadřímal, hodinky složily ručičky
jak při modlitbě,
počkaly, až se vyspí,
přispívaly k pohodě, jež panovala v celém domě.
Pendlovky na zdi, pantofle, močka,
stařík neznal pojem „nemohu se dočkat“…
Věci k němu přicházely s pokojností koček,
ryly mu čenichem do vyhřáté deky, a běda,
když někdo kvaltoval:
Komenského dědek znal.
Potom však v jeden den povstaly
digitální displeje a krystaly,
a protože každá vzpoura je „už aby to bylo“,
vylilo se s vaničkou i dítě.
Hodiny přestaly být strážní věže,
a od té doby musíme běžet, běžet,
neznajíce cíle svého; nevědouce, proč a kam…
Hodiny přestaly být strážní věže,
my musíme běžet…
a naše ksichty jako rudé mulety
Boha ještě více dráždí.
Vidí náš sípavý dech, sliny, sopel, pot…
vidí, jak se pereme
s časem o život.
Temný smích se nese
z hořícího keře,
popel padá andílkům na kadeře;
náhle někdo vypne stopky.
~ ~ ~
O vodu se odráží severní záře
a vzdálené tóny…
To muzikanti dosud ladí,
prázdný zrak zabodnutý do pultíku,
neb pod Polárkou chybná nota
hlučná je
jak ruská rota na pochodu;
a panstvo neplatí za šumaře!
Ale svět už není jako prve…
a jednoho dne
si dirigent vyštěrchá vodu z ucha,
ještě párkrát mávne…
a je amen,
hudba dohrála.
Tempa ryb zpomalí, jsou pomalá,
jen malé pusinky křičí,
až se třesou: Zlatý, zlatý věk!
Tak tedy pro ryby:
poslední přídavek.
~ ~ ~
Titanic spočinul u dna
a já usedám na pohovku, konečně sám,
plebejsky spokojen…
a možná usnu jako koala v koruně eukalyptu,
jako diva v Nezvalově náruči, ba,
to přál bych si
ze všeho nejvíce!
A k tomu Rumburakův plášť,
kouzelné střevíce
a pořádnou čarodějnou hůlku!
Nebo aspoň půl San Marina…
a podíl v Jelínkově masně!
Odrážet se v pleších aut,
motat se v hluku ulice
mne již neláká,
chci žít znovu v bájích, v temných počátcích.
Chci být… prostě v Ráji,
kde si ovečky bekotavě hrají
a velký Otec je tam pase úsměvem.
Ale když procitnu, slyším zas člověka,
jak už zdaleka opile haleká:
„Poď, poď – a rozcupuj mi břicho!“
A když se zadaří, tak u stolu je ticho…
ale jen na chvíli.
„Tak co abychom, chlapi, chlapa zapili!“
Když chlapa zapijí, trochu se rozjaří,
city jim naženou ruměnec do tváří,
tož příde na lásku:
~ ~ ~
Láska…
je zrakem tvorů v hlubinách
(poněkud hloupé ),
zářivým radonem v šupinách
(o něco lepší ),
je barvou krve v lupinách!
Jejím domovem je lesík na Lesné,
jedno tělo se vzepře, druhé podklesne,
pak si daj’ repete, jenom to otočí,
chlapec se podívá
dívence do očí
a spatří v nich:
Láska jsou jen slova.
Oni se tam v trávě
líbají jazykem a není divu,
že při vší dívčí kráse
božská je řeč, která se o ní vede.
Póry lesa proudí vůně,
chlapec buší, ona sténá:
však to, co tmelí je, jsou jména,
jež si dají
při hledání Definice.
Na papírek k telefonu
napíšou si: „Nikdy více!“
A pro to tužkou psané nevermore,
do nějž řeky lásky ústí,
na známé vodě ve staré vpusti
je všechno zas jak poprvé!
Ničím nerušený poklid Ráje
není pro lidi.
(Bůh se tváří jako Duce,
ale trochu závidí.)
~ ~ ~
A to je celé, dějiny končí,
tak jako pokaždý,
u Tonči, Monči,
Báry či Evity.
Smysl nám provždy
zůstane ukrytý.
Půlnoc
Na viděnou, sklepení s vínem.
Možná se v jiném světě
znovu opiji.
Teď ale usínám
v Podhradí nad Dyjí…
kde tvůj renault dosud stojí
na lesní cestě;
utopený ve tmě
jako v černém hnoji.
Líbáme se
na sklopených sedadlech
a vzadu cinkají láhve;
už jsem velký.
Venku voní mirabelky.
Motýlek z Intru, 1973
Tvoje tvář s pozadím vlajky
ve velikém okně
zimní zahrady;
za rohem Tuzex,
pás pobořených hradeb.
Směješ se tak hezky
poslední léto před demolicí…
Na skřípavém kolotoči
pohlednice z Brna.
Namísto kohouta, koně či prasete
máš mezi nohama
Fardovu Kometu.
Balóny nad Brnem, 5.22
Balóny odpluly,
ráno se chýlí k svému konci.
Zas první kromaňonci
táhnou ulicemi tišit hlad.
Balóny odpluly,
den průsvitný je do dna.
A jen zasněný Vodnář
vidí můj tichý, nekonečný pád
cizí oblohou.
Bítov
„Kde je Mirek Hule?
Proč nedorazil z Třeboně?“
ptám se, zle se kaboně…
Mohl vkráčet křepce
mezi bardy a veršotepce,
kde díra po Jebavém mírně zeje,
než přijde Listopad,
kaštany skulí se na koleje,
než dorazí Kaprál a my budem žrát hlínu,
než se černá mramorová statue
básníka Krchovského
promění v muže skloněného nad hrobem
a Čejka křikne v mokřinách.
Najevo už vyšla povážlivá věc:
Kníže všech rytců – Josef Palivec.
A hned lká tma kol omnivora,
jen uvnitř téhož tvora:
luminiscence střev; těch básnických,
toť dá rozum.
A zkus rychle uhodnout,
kdo měl nudle v plnovousu?
A kdo večer zahnal pod lípu –
jen s Jirousem bez slipů –
celou Rudou jízdu dum-dumkami
Svatopluka Čecha…
Ale teď už spěchám otočit stránku,
ba, vytrhnout ten list.
Můj ty Kriste, což o den později
neválčil Slavík s Králem,
jako by nešlo o doktrínu, ale o život?
Málem si dali po čuni
na tom chlebíčkovém hradě.
A kdo ví, kolik básníků by, uvězněno v
kládě,
trčelo tam podnes, kdyby…
Jenže není žádné kdyby
a nevodnes’ to čas.
A neodnesla smrt…
přestože prázdný je Hrad Poesie.
Určitě tam ještě tajně žije
tucet lesních skřítků, kteří si své skrýše
staví v upolínu.
Několik dlouhých stínů
se táhne po karetním stole,
jenž tu sto let stojí v růžovém pokoji,
kam skrze okna zaslepená deštěm
padá prázdnota…
Ono tam nejspíš není už nic,
ani zakopnutá troubel, špička redispera,
která ještě včera skřípala po papíře.
Není tam člověk, ani zvíře…
jen větry od pólů tam vanou
pod zamčenou branou.
Kde Kuběna, ta Děvka Páně,
míval radost ze stoupenců karezzy
a i jen z usoplenců,
tam dnes v šeru zahnívá
kupa černých věnců…