Když moji mámu rozpláče báseň: Maďarsko na Měsíci autorského čtení 2020

neděle 19. července 2020

Díky spolupráci s nakladatelstvím Větrné mlýny vám přinášíme ukázky současné maďarské poezie, konkrétně básnířek a básníků, kteří vystoupili či vystoupí na festivalu Měsíc autorského čtení 2020, kde je Maďarsko čestným hostem. Celý program festivalu i podrobné portréty jednotlivých literátek a literátů najdete zde: http://brno.autorskecteni.cz/.






















Nejčastěji vytáčené číslo

Renátó Fehér
(překlad: Robert Svoboda)


Schovám se před deštěm do telefonní budky.
Na boku má nalepený plakát s desaterem
a uvnitř od rána do večera postává starý pán.
Než vkročí do budky, navoní se parfémem,
jako by to někdo na druhém konci drátu
mohl cítit.
Představuji si, že pořád volá své dceři,
protože nedostal důchod, nemá čím zaplatit složenky,
ať s tím hned něco udělá, nebo ať ho odtud odveze!
No, ale dnes v noci stojím na jeho místě já,
listuji telefonním seznamem,
hledám nejčastěji vytáčené číslo
a on na mě bude ráno udiveně koukat, protože mu nejde do hlavy,
jak to, že moje dcera nepřijela,
ale bude rád, že jsem převzal jeho metodu.





Orloj

Renátó Fehér
(překlad: Tomáš Vašut)


Když spěšně vhlédnu nahoru,
na věži Staroměstské radnice dva chybíme:
ten, jehož pohled tady zůstal,
a ten, jenž zahrál z listu melodii.
Jednotná fanfára co hodinu zazní,
rafie koldokola Orloj otírají,
naposled vždycky o desáté večer,
tak poroučí metronom z protějšího břehu.
Ale za mrazivých lednových nocí
nahoře pozounista zrychluje -
tohle je forma, žádný záznam.
A neví ještě, že sinavý dotek
ruky zachovává melodie tak,
jako když na stažené rukavici
naruby chybí všechny prsty.
Orloj takový převrat nestrpí,
neuzavře se v uspíšeném tempu.
Stanoví ihned dobu trestu,
kterou metronom vyměří a vykoná.
Už chybíme dva, kteří se zde kají,
zevlují s bytostmi nočního města:
na rohu Kožné číhá jeden z nás,
tam, kde ozvěnou doznívá ten druhý.





Adriaport

Renátó Fehér
(překlad: Robert Svoboda)


Chtěl aspoň vidět moře.
Na ochmýřených lýtkách cítit slapové jevy.
Dívat se na západ slunce spalující obzor
a na letní rozednívání z mola s mechovým
povrchem v nikdy neviděném přístavu
za závorou věčnosti tapet v paneláku.
Už měl dost plovárny, lesa, závodů v dobývání
kosmu,
ať po něm nazvou maják, ne planetku.
Prokopat se kontinentem je možné.
A jiným tunelem zas odvést mořskou
vodu opačným směrem za hranice a hory.
Ne objevit nový ostrov, ale
založit jej na vytěženém kameni
a pak jej zakreslit do starých map.
Pohled na rozevřenou náruč moře nekazí
ani řada bójek hlídajících mez
mezi nožními tempy a emigrací.

Československá socialistická svrchovanost:
paralelní polis na dostřel děla
od cizího břehu, v cizích vodách.
Adriaport je na samém konci světa.
Za ním už moře do nicoty stéká.





Kavárna

Dániel Varró
(překlad: Robert Svoboda)


Seděl v ní básník se srdcem na dlani,
jež neskrývalo žádnou lotřinu,
a k pultu zřel, na němž se šikovaly
kohorty kremrolí a muffinů...
Ke kafi přikusoval, napůl ve snách,
sýrový bagel sebelítosti,
vycítiv, že již beze zbytku zná
tok každé minuty své budoucnosti.
Och, kolik ulic prošel kdysi pěšky,
junácky dohnal každou šalinu,
dnes však už jen, odkud zní kavárenský
cvrkot, hledal, kde mají wifinu,
kde lhostejnost, pramáť znuděných číšnic,
rozšláplých dřeváků podpatky klape
a kam proniká zvenčí svist kompaktních
plavých elektrik na okružní třídě.
Stolek v rohu byl jeho oáza,
u něj seděl, míchaje kávu s mlékem,
každou chvíli se palcem drbal za
všedními strastmi obtíženým uchem
(jež múza dřív tak nenechala v klidu,
že člověk žadonil už div ne vkleče,
ať sníží frekvenci svých polibků –
zato dnes jásá, když mu neuteče),
a jak najednou tichá lžička hluše
narazila na stěnu kelímku,
napadlo ho, že v jeho věku slušný
básník je mrtev, proč on výjimku
má tvořit, co kdyby už na skobu
pověsil lyru – je, jak známo, těžká
a dvakrát těžká je ta jeho lehká,
byť zpozdilé medvídě se jí chechtá,
a ač na svou hvězdu myslel s odporem,
neb světlo její v pádu pohaslo,
přec jen laptop na stolku mramorovém
maně zapnul, pak do něj zadal heslo
a rétorsky se tázal sebe sama:
Není předčasné vzdát se rytí run?
Načež tak, jak byl zvyklý, rozklimproval
svůj klavír zbortěný, strhaných strůn.


Poselství čtenářům

příležitostná báseň na počest roku čtení
Dániel Varró
(překlad: Robert Svoboda)


Středem všeho dění je teď čtení a vás,
doufám, napadá – typické maďarské jméno,
Závada – jinak je snad můj nápad bez závad,
neschází v něm Péter Esterházy, ani Dezső
Tandori – a dalších darmožroutů sbory –
současní maďarští autoři – kdo je čte, láskou
k nim zahoří. – Bez spisovatelů není čtení,
to je nasnadě – (uveďme také Lajoše Partiho
Nagye) – kdyby se autorské dílny nečinily,
čtenáři by, ať se jim to líbí, či nelíbí – bez
milosti četli Harlequiny – milostné slátaniny
červené knihovny – proto jsem přišel sem se
svým poselstvím.
Dříve však, než zmlknou mi slova v ústech –
zeptám se v dokonalé úctě – čtenáři předrazí
– zde na pomezí prózy a poezie – v póze po
krk v rýmované próze, v makámě – (říkám
mámě, psát makámy je jako kálet drahokamy
– avšak z druhé strany, to se ví, je to úkol
nelehký – bezmála stejně těžký, jako kdybyste
chtěli létat pěšky) – prostě jedna otázka se
sem vtírá: – čte čtenář dost, nebo je to bída,
kdo hlídá, co, proč, kdy a jak si vybírá – a
když už čte, tak koho – Laciho Garacziho
nebo Pistu Eörsiho – a odkud ví čtenář
laskavý, milý, vážený – co stojí – za přečtení?
– Do jakých knížek má nahlížet bratříček –
nebo stařec, když život už nestojí za řeč – či
milenec horoucně na louce? – Na lehkou váhu
neberte ani četbu v pubertě, kdy na tváři – se
daří – nejapné akné, odporné vyrážce – V této
odborné otázce budu váš rádce.
Na srdce vám kladu radu – Berte v úvahu
svou povahu a vyberte si knihu dle osobního
střihu – aby pro vás literární text nebyl trest.
– K tomu vás chci vést.
Jinými slovy: pro srdce neoblomná – vázaná
řeč není vhodná – kdo se chová jak křovák,
nikdá se nezasní – ať se vzdá básní – spíš bych
ho navnadil na prozaická díla – zachová si
dekorum – když se věnuje autorům obsáhlých
románů – a má ty tlustospisy k dispozici –
hned po ránu v ložnici na polici – povídky čte
pak už bez pobídky.
Kdo si od dětství myslí svý – a stále leží
– v knihách odvahy a dobrodružství – neb
je sám duší indián – nemusí tápat, hladce
trefí na Divoký západ – a nepřátele Karla
Maye hlava nehlava pošle do háje – pro toho
je super i Cooper – a jiné westerny dle jeho
gusta. – Kdo nečte zhusta – Prousta – a bojí
se Joyce – ocení spíš postoj, který ztělesňuje
Tolstoj – kdo hledá v četbě po obědě vtipného
kamaráda – tomu nabídnu P. Howarda, a –
nezná-li Švejka – (takovýho bejka potkat, to
by byla fraška), – přimlouvám se i za Haška
– stačí troška – dobré vůle – s chutí do toho
a půl je – hotovo – a jestli se mu nezalíbí –
a najde chyby i ve Wodehousovi – takových
vaudevillů by prý i on za chvílu napsal tucty
– získá znovu k písemnictví důvěru – když si
přečte Kunderu.
Ale nezůstávejte u prózy – vy mimózy! – A
prózy se nedrž ani ty, člověče nebohý – jehož
nohy – rozedřely – těsné boty životní sloty –
užší než plesové střevíčky našich prababiček –
čti radši Babitse!
Skutečně bystří literární mistři – píšou
lyriku, tak je to v rychtyku – prozaik
rozměňuje – talent na drobné, to je mu
podobné – kupujte tedy poezii, ať stojí,
co stojí, – každou svoji kapsu napěchujte
sbírkami – plňte si básněmi kabáty, kabelky i
tlumoky – to je mé poselství ctěné čtenářské
obci.




Péter Závada
(překlad: Robert Svoboda)


KDYŽ HLADEM jsem přepaden
pokaždé pomyslím na pevnost
jak bych zhltal bránu
a s radostí mluvil s plnou pusou

přilákám k sobě svůj hlad
ze svého masa mu dám najíst
navyknu ho na chlemtání krve
a mám doma věrného hlídače

svému zkrocenému stínu mohu věřit
se mnou se odváží ven na světlo
spolknu ho i s jeho bolem
aby mi ten den zalitý sluncem neutekl
bude mou vlastní tmou vyplní můj objem

v kostky hrám proto
abych viděl víc stínu
po knize se vrhám proto
abych měl kostky přečtené

a se slovy se hrnu do hry proto
abych pochopil knihu

slova jsou zvěstovateli pevnosti
vědí, co se jí honí v hlavě

sklep je čím dál tím větší zabírá ve mně dům
prošel jsem ho do posledního koutu až na jeden
vyhýbavý pokoj
ohýbal si půdorysy, že přesahoval všechny meze

toužím-li být v pevnosti vzejde z toho jen smutek
co nás spojuje prostor nepřesahující sáh
nedokáže nebýt sáhodlouhý





Péter Závada
(překlad: Robert Svoboda)


KONTEJNERY a kovové ploty rozpustily své
všední dny
v bělosti desinfekčních prostředků pro
čekárny,
ve světě aerodynamických recepčních pultů
a podnikatelsky zelených
kanapí. Co mě dřív naplňovalo
spokojeností, to nyní opakovaně útočilo
nepohodlností, dřívější rutinu nahradila
jakási urputná
svéhlavost, ačkoli ani tak bych ten plán
nenazval
opovážlivým.

Bylo jasné, že dám-li lehkomyslně zelenou
tomu, co se už pouhým svým bytím nabízí jako
pokušení, jediné nepředložené rozhodnutí
s sebou může strhnout celou karavanu
následků. V zájmu cíle mohl ideální
podmínky zajistit jedině týl
stavějící se na odpor.

Konečně jsem byl neochvějný a odhodlaný, věděl
jsem,
že jestliže chytnu kliku jako rukojeť
pistole a stisknu ji, pokoj vybuchne dveřmi
do tmy. Vyjdu ven a hned začnu tíhnout,
posouvám se ke geometrickému středu lesa,
paprskovitě rozběhlé pamětihodné škvíry,
klid haluzek, nahota hluku.

Jen já dovedu být hrdinou své básně
a ta sklenice obrácená vzhůru nohama
na dřevotřískovém stole: rýhovaná cizota.
Nebo vrstva prachu na rajčeti, na zahnědlých
skvrnách začínajícího
hnití broskve, kdy se sytě zelené volánky plísně
šíří v kruzích jako solný květ.
Péče říkám tomu, jak se mám ve všední
dny, to je však na hony vzdálené

páračce, a přesto se dřevo, zatímco je ochotné
bezděky
mi vklouznout do ruky, staví na zadní.
V rýči se zableskne rudný důl,
v katedrále vápenec a na všech
místech stvoření zeje rána.

Jsem přesycen městem, toužím se vrátit
k upřímnějšímu plýtvání, ve kterém hájík
je blahodárnou nadvýrobou a bloumání
časem mařeným bez výčitek svědomí.

Místo toho banket na rozloučenou s létem,
orchideje
a hvězdný koberec fluoreskujícího planktonu
na průčelí katedrály mappingované
laserem, v magazínech
vzorky produktů, chytré karbonové
sloučeniny,
ale mě svou účelností přesvědčí
muškáty a hořce, zatímco dějiny
jako barokní alegorie raší na rumištích.

Ten lesíček se svým pomalým úpadkem je
šancí,
kterou promarním, ale nejen mojí.
Co vyznačím v prostoru, je napuchlý uzel,
moje souvislosti houstnou. Střed vzpomínky
se náhle prolomí a údolí mě obtočí.

Podívej se na označovatele jara, kampaňovitě,
poslušně se roztahující kruhy větru obroubí
menší
plochu uprostřed centra květinami.
Jejich hladkost k nim těsně přilíná, jejich
drsnost
z nich zatvrzele čouhá, spojené nádoby stonků,
poupě vystřídá pravda okvětního lístku, teď.





Péter Závada
(překlad: Robert Svoboda)


DÉŠŤ PEČLIVĚ VYLÍŽE
miskovité listy
a já vidím uzly a suky
vzduchu

hmyz rybožraví netopýři
a smaragdoví kolibříci provádějí
opylování ve věčně zeleném skrytu listnáčů
s odpuzující něhou

koruna stromu je jako otrava
kolem mě němá pedagogika
kamenů

kdo by neukousl u samého kořene
vlhké rozmnožovací orgány země
kdo by se k nim neprohrabal až ke dnu

viděl jsem jak ježura
zneuctila jistou stydlivou květinu
v zobáčku květu se nahromadila lepkavá
hmota
lesní pruh se obrátil v dým
tělo ve vzpomínku

koruna stromu byla jako otrava
měkký deštík kropil moje schopnosti





Prága / Praha

Kemény Zsófi
(překlad: Robert Svoboda)


Mohla jsem se narodit i v Praze,
ale nenarodila jsem se tam.
Radši teď budu konkrétnější.
V Praze na dlouhých náměstích parkují
navěky auta, co nejsou ničí.
Pořád je poledne a často zima.
V Praze jsou labutě cítit po cukru
a brodí se historickým blátem po kolena.
Máma tam strávila rok a půl,
seznámili se tam s otcem.
Teda oni už se znali, jeli tam spolu.
A spolu se vrátili; všichni děláme chyby,
ale i z chyb se můžou rodit chyby, někdy,
a nadělat tolik chyb, to už prostě není možný.
Když moji mámu rozpláče báseň,
je to báseň o plynutí času
nebo o ní samotné.
Nenarodila jsem se v Praze,
ale co se výsledku týče,
je to vlastně nepodstatné.





Hüvelyes zsenge borsó / Mladé hráškové lusky

Kemény Zsófi
(překlad: Robert Svoboda)


Teď jsme právě tam, kde jsme se nechali.
Ještě se vrátíme. Zatím začnem znovu jinde;
taková nevinná hříčka s naším časem.
My víme, jak použít svůj obličej.

Stolečku, prostři se. Nebo človíčku!
V naší mentalitě je ukázat se,
což jsme my schválně uspěchali.
A teď se nám škodolibě smějí a utěšují nás.
Takže budem muset brečet, když nás utěšují.

Jdem na koncert, aspoň vytáhnem paty z domu;
nadupáno a hudba na plný pecky.
Vrážíme si navzájem čumáky
do svých šedivých všedních dní:
“Vidíš, taky na tom nejseš líp,
a to máš vyštudovanou medicínu.”
Časem vymyslíme o hodně lepší argumenty.
I my se teprve vyvíjíme.

Koukáme na sebe do zrcadla
a naše hrdost zatím čeká venku.
Poklonili bychom se rádi každému,
v kom je ještě víc exhibicionismu
než v nás, ano, víc exhibicionismu!

Kudy jdeme, to je naše cesta, na té trváme.
Trvat umíme dobře a ještě líp se urazit.
Takhle se chováme mladě. A když jsme dost vymlazení, pokračujeme,
nikdy toho nenecháme, jinak přijdou na to, kolik nám je.

Musíme ještě zakalkulovat několik drobností.
Chtěli jsme manželství jaksepatří, s velkým M,
ale už roky žijem ve vztahu velmi pokojném:
Dobré manželství nechá v dešti lehátka venku,
špatné manželství je nanosí do domu.

My jsme vždycky mířili tam, kam
se člověk stejně jednou dostane.
Cestovali jsme, mrzli a společně
jsme pilně vymýšleli, co jak bude fajn.
Už přestala být zima, my však mrznem dál.
Řešení? O tom nemám šajn.

Jeden druhému jsme trapní,
jeden bez druhého jsme zas bez minulosti.
Jeden druhého jsme cepovali a obviňovali,
jak bychom mohli být najednou na kordy?
Sedíme v rozevřeném lusku, maličké hrášky.
Chceme se rozkutálet. Nejsme toho schopní.

Láska není zázračná zbraň, ale ani neotráví.
I nás by potěšilo být někým milováni.





Žáci u Buddhovy sochy

István Vörös
(Překlad: Robert Svoboda)


Proč nutit žákům učení,
když beztak víš jen to, co vědět lze?
Co pojme rozum, člověk pochopí.

Co máš, ač draho se cení,
omrzí tě, jakmile je to tvé.
Proč nutit žákům učení,

proč moudrý jsi, či unylý
zas, vždyť tvé mínění je neměnné.
Co pojme rozum, člověk pochopí,

když to hřbet ruky uchopí.
Tvůj nárt se vzchopí k roli mudrce.
Proč nutit žákům učení,

ne v prospěch lidský, spíš Boží.
Kniha – střed magnetického pole.
Co pojme rozum, člověk pochopí.

Výhoda je, že stručné sdělení
můžeš po svém rozvést šíře.
Proč nutit žákům učení?
Co pojme rozum, člověk pochopí.





Bludy

István Vörös
(Překlad: Robert Svoboda)


Tuto školu údajně založil
Aristotelés, jenže všichni víme,
že Aristotelés je smyšlená postava,
ale ani jako taková sem nikdy nevkročil.

V první obnovené kasárenské budově
mu vztyčili sochu a byl zahájen
speciální seminář na studium jeho děl.

Jak je možné, že nežil, ptal se jeden student,
když existují jeho díla?

Ta díla zřejmě napsal někdo jiný,
odpověděl pedagog, který se snažil být podobný
jeho soše a občas si opatrně posypal
obličej bronzovým práškem.

To studenta uklidnilo:
Pak byl tedy Aristotelés ten někdo jiný.





Když brojíš proti krasoduchům

István Vörös
(Překlad: Robert Svoboda)


Socha se v kameni neskrývá,
to by ji dostal ven kdokoli.
Není pravda, že v minulosti
se socha do kamene vtělila.

Snad pod mořem usazený
pozdější mramor, už si hrál
s tvary hlav dosud nejsoucích lidí?
Pro oči slavnostní chorál

to ještě nebyl, jen změť ulit.
Když proti krasoduchům brojí
ten, kdo má v sobě kouska citu,

proč nepřát mu, ať se seznámí
s nabídkou na myšlenkovém trhu
a levné zboží nechá bez povšimnutí.





Svět jako vědomí a nic

Ladislavu Klímovi
István Vörös
(Překlad: Robert Svoboda)


Dávno jsem zemřel, vždyť je mrtev můj otec,
v jehož mysli jsem přežíval poměrně dlouho,
snad už neexistuje ani svět,
ač i z nejsoucna vrhá ostré světlo.

Ale mohu žít, když si mě v záhrobí
otec představí, jenže on nevěřil
v žádné nadpřirozené jevy.
Dobře, tak nebytím načnu svoje dny.

Začít koncem není špatné,
jako když žvásty vedou k němotě.
Čí mysl mě drží při životě?

Nebo jen hostiny a pitky
mě živí a držím se násobilky
jak člověk štvaný chybnými čísly?






Malé a velké dějiny

Janu Patočkovi
István Vörös
(Překlad: Robert Svoboda)


Když přijde velká země
s provoláním, že je velká,
bude k smíchu
a začne upadat.

Když přijde malá země
s provoláním, že je velká,
bude k pláči
a začne mizet.

Když vědomí tělesných rozměrů země
začne být obyvatelům velké,
bude se podobat člověku s rakovinou
ve starém obleku.

Když velký ohlásí svůj
nárok na velikost,
snadno přijde o všechno,
co ho může udělat velkým.

Když malý ohlásí svůj
nárok na velikost,
snadno přijde ke všemu,
co ho definitivně udělá malým.





Kadiš za Němce

István Vörös
(Překlad: Robert Svoboda)


Jak se těm roztomilým lidem mohlo
stát, že se v roce 1933 zapletli do těch
příšerných nechutností? Všichni jsou tak
přesní, tak skromní a usilují jen o dobro.
Každý z nich, aspoň tedy nakolik kdo
z nás dovede být jako všichni; jinými slovy
nadprůměrná většina. Jak je možné,
že v roce 1935 všichni ti roztomilí lidé
neuprchli za hranice? Nebo jejich rodiče,
prarodiče, jejich duch, německý duch,
dialektika, pobyt, nebo v originále Dasein,
kritika čistého rozumu. Jak je možné, že
v roce 1939 nechali svoje děti narukovat
a strpěli i odstranění svých zdravotně
postižených potomků, jako by pro ně platil
zákaz bytí. Jen proto, že si v něm všímají
něčeho jiného, něco jiného chápou a radují se
z jiných krás? Jak je možné, že pár nul bez zábran,
nul, jež od nuly pošly, vynulované skrupule
a anulace svobody přiměly v roce 1944 ty
nordické lebky milující werthery, fausty, castorpy,
Kohlhaase, Bacha a Hölderlina k tak krvavým
podlostem? Něco není se světem v pořádku,
bylo-li toto možné. Mohlo-li se stát, aby
Woyczek hnal před sebou Řehoře Samsu
a Effi Briestová se bouřila proti zjevné
manželově hlouposti tím, že si navleče pásku
na rukáv a pozoruje, jak modrají cikánská
těla sevřená ledovými kvádry? Jak to, že
Gauss s tím nepočítal a že jim Einstein
nepomohl? Proč se Rilkova dcera dala
k nacistům? A docela nadějný malíř Hitler?
Co je, zatroleně, v tom pivu, co je v té
zatrápené hnědé omáčce, co je v tom
Wagnerovi? Jak je možné, že jsme
sami sebe strachy už dávno nevystřelili
do vesmíru, když jsme viděli, co se stalo
s Němci? Jak to, že jsme si po vzoru
Oidipa krále dávno nevydloubali oči?
A je jedno, že nejsem Němec a že
jsem tenkrát ještě nebyl na světě.
Tím hůř. Když ses nedokázal narodit
dřív, stojí to s tímhle dědictvím ještě za to?





Nóta / Lidová píseň

Tamás Jónás
(překlad: Robert Svoboda)


Moji lásku, Všemohoucí, ujisti,
i když je s ní nuda, o mé věrnosti.
Moje tvář se k její tváři připekla,
propadne-li peklu, jdu s ní do pekla.

Odhal, větře, její nožku pod sukní,
že se chlapům líbí, to jí lichotí.
Vyřiď jí, že svého kluka nezviklá,
i kdyby ji půlka města přefikla.

Chorý jsem a pomatený, jak by ne,
když pomyslím, jak se ke mně přivine.
Obejmu ji, až jí líce poblednou, carára poblednou,
její smrt mi postačí teď pro jednou.





A megkínzottak balladája / Balada o zmučených

Tamás Jónás
(překlad: Robert Svoboda)


Jó, Frantu jsem znal ještě jako machra,
jedinej sokolík byl v hejnu vrabců,
jenže škrt sirkou a podpálil fotra,
když jednou ožralej usnul na hajzlu.
Kdyby ne Franta, oddělá ho jinej,
anebo zhebne na svý ztvrdlý játra.
V nebi ho čekal Pánbůh milostivej,
Frantu dole v base muklovská chátra.
Nemohli jsme ho poznat, když se vrátil,
jen mumlal, za každým slovem pomlka...
S mladíčkem pohráli si, kolohnáti.
Každý je prokletý, kdo zažil muka.

A malej Franta, co šel do ústavu?
Dnes slavný spisovatel, je mu třicet.
Nespí, strach ze smrti mu plní hlavu
a z letních světel začne hrůzou zvracet.
Zrcadlo? Fuj! A při milostných hrátkách
se k smutné milence tulí jen ve tmě.
Bajky píše a čte, ale v těch bajkách
zdá se mu falešné vše, co zní pěkně.
Mizí chlór z vody, z kalené mysli Bůh,
modřiny, za něž může lidská ruka.
Nelze se dopátrat významu či smyslu.
Každý je prokletý, kdo zažil muka.

V tetě Růže se zhoubnej nádor šířil,
její muž přišel o nohu a máma
se udusila. Chirurgickej břídil
pak zřídil ksicht jednoho mýho bratra.
Zoli sedí. Pustěj ho za půl roku.
Jeho dvě ségry si chtěly na žvanec
půjčit prachy na jeho invalidku.
Nevyčítá jim, že je trestanec.
Nejhezčí holku páter bulíkuje,
že smyje vinu, když s ním bude šukat.
Dala svýmu Láďovi do hrnku jed.
Každý je prokletý, kdo zažil muka.

I totální blb se rychle naučí,
že větší hřích než trápit je trápit se.
Z prvních mohou být jednou jen prvnější,
z živých živé mrtvoly budou dříve.
Vidíš, vládce, autora těchto řádků
od oslavných ód dělí celé světy,
ač pohrdá kritikou nepořádků.
I on zažil muka a je prokletý.





önérdek nélkül / osobně nezainteresován

Tamás Jónás
(překlad: Robert Svoboda)


nejsou úskočné národy,
zlé čáry, věštby sudiček,
je duše, někdy se mýlí,
v nouzi se chytá pohádek.
představy ještěrku zvětší,
o dracích se vedou řeči,
do mozku osud vryje drak,
když ho necháš, dobře ti tak.

nejsou skřítci, permoníci,
ani bludičky, jen bludy.
jak zla, tak dobra svět je prost,
jen náhoda a náchylnost
jsou. divy se ovšem dějí,
což se ale přísně tají,
a nevěřili byste mi:
neovlivňují systémy.

hříšníci jsou, ač zmizel hřích.
nikdo nikoho nehoní.
dnes máme jenom zmocněnce
a žoldy, paty, zadnice.
jsou tu však jakési zájmy,
bojí se o ně nebo jich,
a duchovní kočovníci
jim provádějí psí kusy.

zato víly jsou, to je fakt.
voní jako na vlasech lak
a žijí s námi. tu a tam.
ač neví o nich ani sám
pánbůh. na co žijí, kdo ví.
užitek nesou nulový.
vše se jich dotkne, mají strach.
pozorují. jsou. a basta.

poslání

vládce, musím ti prozradit,
že lžu. zabolelo mě nic.
víly jsou jen můj výmysl.
ať nepřijde ti na mysl
pitvat čmeláky a mouchy,
kolibříky a motýly.
s tím tě tvůj básník opouští:
ani ty, můj vládce, nejsi.





Tlamovci svoje potomstvo

Izsó Zita
(Překlad: Robert Svoboda)


Nejvíc si z toho všeho pamatuju na sníh.
Opřené o lokty jsme koukaly z okna
na nekonečnou bílou pláň,
když do dveří vrazili vojáci.
Tolik času mi ještě zbylo,
abych mladší sestru zatáhla do komory.
Zatímco jsme se tam schovávaly,
bolelo mě každé nadechnutí,
jako by mě bodaly bajonety nasazené na pušky,
a bála jsem se, že tam, kde mě probodly,
mi teď každý může sáhnout mezi žebra.
Potom byl všemu konec.
Najdou nás, sestra začne ječet,
já pevně zavřu oči,
abych neviděla, co s ní dělají.
Říká se, že ve chvíli největší nouze
uslyšíme Boží hlas.
Ale možná nemůžeš mluvit proto,
že nás nenosíš na dlani, pane,
ale v ústech
jako jezerní tlamovci svoje potomstvo.
Táhnou mě do zahrady, roztáhnou mi nohy.
Pusu mi zacpou sněhem, protože jim vadí
ten divný, táhlý a vysoký vřískot,
o kterém jsem ani já hned nevěděla, že vychází ze mě,
myslela jsem, že zase nějaký hlodavec hledal bezpečný úkryt
mezi izolací a střechou a teď nemůže ven,
a tak dlouho se vrhá proti prkenné překážce,
dokud si dokrvava nerozbije hlavu a není po něm.
Ale když mi zacpali pusu sněhem, přišla jsem
na to, že ten hlas vychází ze mě.
Sníh v mé puse pěkně pomalu taje
a voda mi pomalu protéká hrdlem.
Má přesně tu chuť,
jako když sněžilo a já a moje sestra
jsme vyplazovaly jazyky,
přestože od té doby, co je válka,
nic nemá svoji starou chuť,
ani mámina polévka,
ani prababiččina pečená jablka,
ani babiččin piškot,
zato chuť sněhu se vůbec nezměnila.
Máma řekla, že nás Bůh nenosí v ústech,
ale na dlani.
Ležím na studené zemi
a myslím na teplo tvé dlaně, pane.
Když jsou hotoví, vstanou,
ale nic neřeknou, všichni zůstanou němí.
Hory se zakusují do nebe
jako zuby do rtů člověka, když potlačuje řev.





Led

Izsó Zita
(Překlad: Robert Svoboda)


Když mě mlátil, matka se zavřela do koupelny
a pustila vodu.

Ta doba mi připadala tak dlouhá,
že jsem přímo viděl, jak protéká kohoutkem celý Dunaj,
stejně jako jeho uchem zbytečné prosby o odpuštění.

Proč mě tříská, to jsem musel sám uhodnout,
když jsem na to nepřišel, mydlil mě tím víc,
típal na mé kůži vajgly z cigaret,
házel po mě plechovky od limonád
a každá se řítila k zemi
jako Columbia včetně posádky,
s mými příbuznými, kamarády, trenéry,
se všemi, od kterých jsem snad mohl čekat pomoc.

Hlavně byl rád, když mi mohl říkat,
že vypadám jako buzerant.
Svíral mi ruku,
jako by se do ní zakously čelisti mrtvého zvířete.
Někdy mě probudil uprostřed noci a začal mě mlátit.
Jindy mě vyhnal z domu v pyžamu a zamkl.
Říkal, že musím být tvrdý.
Na bolest jsem si zvykl.
Ran mi přibývalo
jako otisků zubů na mase hozeném potulným zvířatům.

Jen když jsem stál na ledě, cítil jsem svobodu.
Věděl jsem, že se mě nemůže dotknout,
když začnu bruslit.
Ostatní tušili, že něco není v pořádku,
ale všechno co viděli, byl jen vrcholek ledovce,
zavrtal se do jejich reality jako hrot nabroušeného kopí.





Soukromá biologie

Izsó Zita
(Překlad: Robert Svoboda)


Byl právě jeden z nejchladnějších jarních dnů.
S druháky jsme přichystali terárium
a dali jsme do něho housenku,
abychom mohli pozorovat fáze jejího znovuzrození.
Chlapeček z Aleppa podotkl, že
úplně stejně vstanou z hrobů
mrtví příbuzní, které zavalil jejich třípatrový dům.

Ticho bleskurychle ztuhlo jako
beton nalitý do vyschlého koryta řeky.
Abych odvedla pozornost ostatních,
vymyslela jsem, že motýlovi, který se brzy vylíhne, dáme jméno.
I ten chlapeček navrhl jedno velice krásné,
divně znějící jméno,
až mnohem později jsem se dozvěděla,
že se tak jmenovalo antidepresivum
vyvinuté vysloveně pro děti,
které tenkrát už řadu měsíců užíval.

Než se motýl vylíhl, přestal do školy chodit.
Možná přišel na to, že se jeho slova nevyplní,
a nechtěl ostatním kazit radost.

Ale aspoň my jsme to trochu oslavili,
pozorovali jsme,
jak motýl roztahuje pomačkaná křídla,
pak jsme ho pustili ven, zavřeli jsme okno
a děti ho rozzářenýma očima sledovaly.
Neřekla jsem jim,
že venku je ještě zima, motýl brzo zmrzne.

Ať jen dál věří ve vzkříšení.