Xerodoth Sigmius: Přímá cesta z píči do hrobu

neděle 21. června 2020

Xerodoth Sigmius (* 1995) zkráceně Sigma, je performativní básník působící na pražské undergroundové scéně, povětšinou na barových čteních a malých literárních festivalech. V roce 2019 se stal finalistou Mistrovství ČR ve slam poetry. Je spoluorganizátorem básnických akcí "Poezie, vole!", které vnikly za účelem propojit básnickou scénu a postavit vedle sebe jak začínající, tak známé autory. Tato autorská čtení probíhají každý měsíc v pražském Baru Behind the Curtain (k únoru 2020). V současné době nemá vydanou žádnou oficiální publikaci. Většina jeho textů - jak sám uvádí - vychází z cynismu každodenního života nebo reakcí na aktuální situaci.

















Snaha o obhajobu vlastního bytí


Vzpomínám, že už jako fetus,
tvořil jsem si obrannej mechanismus
vůči nepoznanýmu vnějšímu světu.
Tehdá v hlavě jen blues
o plavání v plodový tekutině.
Bez stresu, nevinně.
Když tu, a ani jsem nestih začít vřeštět,
sevřely mě porodnický kleště.
Zrod dalšího tragéda na entou,
co vylez na svět společně s placentou,
procházka noční můrou,
výčitky, že jsem se neoběsil pupeční šňůrou.

A tak to začlo:
Život. Přímá cesta z píči do hrobu.
Přerod ze slintajícího stvoření
v kultivovanou osobu.
Výsledek syndromu potulnýho genitálu
svýho biologickýho otce.
Většinu snů a ideálů
jsem splách do kanálu.
A i když bych se po vzoru starejch králů
moh vydat ve stopách svatýho grálu,
žádná vyšší síla to po mně prostě nechce.

Protřískáš se dospíváním
a najednou zjistíš, že se všechno daní.
Zklamání střídá zklamání,
učitelé i rodiče ti lhali,
živíš se čínskejma polívkama pochybnejch kvalit
a smysl života? Ten si musíš najít.
Teda ne najít, ale vsugerovat
upravovat, zas a znova,
uplácat si vzdušný zámky,
do kterých ti střílej tanky
armády Skutečnosti.
A tak děláš blbosti,
abys odved pozornost, pořád někde lítáš
a o pár let pozdějc…
Emocionální labilita,
morální kocoviny,
pocity viny,
sbírka cizích vlasů a spodního prádla,
naděje na zlepšení, dávno už zvadlá,
obličeje blízkejch, kterýs zradil,
neschopnost se usadit
a plíseň v hrnku od kafe.

Tak chci říct jen sorry za:
citovou skarifikaci
a mrzí mě, že to furt krvácí,
ale asi nemám kvalifikaci
na mezilidský vztahy.
Sorry za paranoidní úvahy
a strachy o budoucnost,
za nemístnou upřímnost
a milosrdný lhaní.
Sorry za každou spálenou snídani.
Za to, že se to celý bude opakovat znova.
Ale hlavně za tu plíseň v hrnku od kafe.

Tak tu nějak existuju a vzdám pokus
shodit to celý na determinismus,
abych se zprostil
zodpovědnosti.

Možná první věta, co jsem na tomhle světě slyšel, byla:
„Tak jseš tady, i kdyžs měl namále,
ale neboj, život není trvalej.“

A tak se bojím následků
mejch činů,
zatímco, coby hromada ostatků,
budu živit hlínu
a zbude po mně jen půl vzpomínky a několik chabejch omluv.





Pozůstatky


Prázdný je město, prázdný jsou ulice.
Ztichly divadla, prázdný jsou domy.
V obchodech nikdo, kdo by utrácel,
regály plný ticha, co nikdo neprolomí.
Prázdnej je místní lokál
i dětské hřiště,
uprostřed náměstí (jako memoriál)
zčernalý spáleniště.

Mlčej rádiový stanice,
už není, kdo by vysílal,
už není, kdo by podléhal panice.
Už není dál,
kdo by poslouchal.
Nikde ni pták nezazpívá,
neslyšíš štěkot, když blížíš se ke vratům.
Když nebylo kam pohřbívat,
to co se nespálilo, hodili jsme prasatům.

A na každé budově,
nápis v barvě krve,
jako krátký vzkaz...
...třeba někdy, pro někoho.
"Drahý poutníku, věz,
že nás všechny (do jednoho)
zahubil stres."





Alternativní scénář


Včera jsem vstřebal
poslední zbytky nadšení,
abych se zas chvíli nebál
smrti vyhladověním.
A v rámci šetření
uchýlil jsem se k bydlení
v chýši z muších nožek,
kde každý můj výkřik "Cože?!"
způsobí její zhroucení.
Buším do mříží
uzamčených zadních vrátek
a s výrazem Ježíše na kříži
zírám na účetní zůstatek.
V pomatení smyslů
vrhám se ke kolečkovému křeslu
a zaslepen rojem nočních můr
vykřikuji "Femur, femur!"
Pak hroutím se na dno vany,
škubu tělem na všechny strany
se slovem "kandelábry"
a doufám, že mi narostou žábry.
V neutuchající sebezášti
očekávám rytíře v bílém plášti
co se mnou zmizí v oblacích
a odvleče mne v kazajce svěrací.

A pak už jen celý dny
se z reality vytrácet,
polstrovanou podlahu pozvracet,
z antipsychotickejch prášků
dostat alergickou vyrážku,
po zbytek svýho života
bejt za slintajícího idiota,
postupně se bez pocitu viny
proměnit v kus zeleniny,
co jen zírá, jak se mu mění kapačky,
a postupně tloustnou ty sestřičky,
co ještě před chvílí
byly éterický víly,
ale jak čas z nich upíjel,
staly se z nich harpyje.
No jasně, a co se týče mýho pyje,
z toho jen masité kvítí, co navždy povadlo,
žádnej kašpárek, žádný zasraný divadlo,
protože z těch prášků, co jsou dobrý snad jen k zblití,
se mi libido už nikdy nerozsvítí.

Chtěl bych svou hlavu zprostit
týhle alternativní budoucnosti.
Navíc můj mozek se nepáře
s tímhle scénářem.
Ale víš...
...s každým selháním jsem tomu pořád blíž.





Zašnečení


jak v absurdních konverzačních dramatech
v městě o třech amorfních zdech
kde čtvrtou jsme už dávno zbořili
pro publikum co sami si v hlavě stvořili
vedem prázdné plky o životech
práci neštěstí a o pocitech
bez možnosti
se zbavit střízlivosti
snažíme se zahnat iracionální strach
zalezlí ve svých ulitách
zatímco nad celým procesím se nese
tichý duch kolektivní deprese
a amoři pod námi na koberci
umíraj na nemoc z komercí
a z médií ovlivněných mas
neslyšíme jejich doznívající hlas
my samozvaní herci v neexistujících hrách
s mozky hluboko v ulitách
symbolizujících naše role
ve válce jejíž bitevní pole
jsme si vykonstruovali
pro pocit že jsme za něco bojovali
i když jsme hrdí zbabělci
co tvrdí že jsou umělci
jen aby zakryli ten fakt co tak jasně svítí
že pro nás ve společnosti není využití





Pomník jménem Samota


Prázdné místo po tvé přítomnosti,
ticho rezonující skrze kosti
a memoáry tvého někdejšího života,
základ pomníku jménem Samota.

Moderní medicína zaostává s lékem,
co by vyřešil, jak bolí být člověkem,
zatímco endorfin v kapsli, co je k mání,
je dle zákona těžce ilegální.

Přísahám, že pokud budu živ,
nevyhodím to plato antidepresiv,
cos nechala na nočním stolku
hned vedle žmolků
zasoplených kapesníků,
těch základních kamenů pomníku
jménem Samota.

Jednou z kousků
tvého mozku
poskládám si mozaiku,
krví napíšu sbírku
haiku.
Pak bez rozmyslu zapálím sirku
a jako věčný dík
vložím svíčku na pomník
jménem Samota.

Ve zbytcích své víry
střádám staré suvenýry.
Naděje a rituály,
věci, co se staly,
nedají se vzíti zpátky.
A teď se tu sám motám,
když zbyl už jenom sebeklam.

Ty lepší časy, duševní nahota,
plamen, co se mihotá,
tvé genetické pozůstatky,
zmatky,
zmatky,
zmatky,
zmatky,
to, čím budu a čím jsem,
symbolizuji tímto pomníkem,
co nese jméno Samota.