Petr Král: Chladný proud vody mě pořád spíná s dětstvím

neděle 28. června 2020

Básně Petra Krále (4. září 1941, Praha - 17. června 2020, Praha) ve výběru Jiřího Fiedora. Více o básníkovi, který nedávno zemřel, najdete třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Kr%C3%A1l.


Osobní výběr Králových básní pro Nedělní chvilku poezieCZ sestavil nakladatel, dokumentarista a publicista Jiří Fiedor. V jeho nakladatelství Pulchra pravidelně dílo Petra Krále vychází. Když Petr Král zemřel, Jiří Fiedor napsal: "Do básnického nebe odešel Petr Král. Budou mi chybět ty hovory o filmech, o vaření, receptech a jídle, o dobrém pití a samozřejmě o literatuře. Vydali jsme v nakladatelství Pulchra pět jeho knih a dvě máme ještě rozdělané. Určitě je, Petře, dotáhnu do konce a vydám. R.I.P."


(Úvodní foto Petra Krále: mac365.cz)
(Foto z facebookového profilu Jiřího Fiedora mladý Petr Král v NYC, vlevo dole)
(Foto Jiřího Fiedora: Petr Hořčička, vpravo dole)










Po ránu, metr od pravdy


V jasnějších chvílích kdy jsme viděli dál než na špičku
svého nosu
neviděli jsme nic pěkného
nosy bližních blížící se od lesa
neodvratně jak přibývání chyb v rukopisu
starci zvětřili salámy jeleni starce
a dámy jeleny
Rozcházejí se teď na nová seřadiště váží své klacky
perlíky narychlo v duchu přehlížejí svou slovní
zásobu
někteří zas a zas přeměřují hrbolky svých čel
když je přistihnou vyhánějí okázale anděly ze svých
postelí
a posílají je zpátky na nebe

Povídám: nehraju
když jsem však otevřel oči byl jsem za sakristií sám
na druhém konci náměstí už perně vysloužená lžička
vyplouvala z tribuny do úst posledního občana
Nehraju dosvědčoval jsem si poučili mě však že je lépe
počkat
až mě osloví
právníci znovu usilovně smrkali zvolna jsem si začínal
vážit jejich nesnadného povolání
hastroš přišel sdělit hastroši do řvoucí vichřice
jak to při ní sténá v rozklížených knihách
mužské cáry zmítající se s ženskými
v závěji prašné cesty

Občas si šli ulevit do sálu se pak vraceli s pádly
z někdejšího vodního skautování některý tu a tam se
zapomenutou vážkou
tu a tam
jeřabiny jaké mohou dozrát jen když se správně myslí
okouzlení houslisté oddalují smyčec od nástroje
usedají na mez a s otevřenou hubou sami naslouchají
přízraky anekdot už dávno přepracovaných
k nepoznání
tu a tam rovněž: učitelé bez žáků
šlechtici bez varlat bez Hýty i bez Batula
já sám na světě s několika rajčaty
8. června puška nehybně leží na skříni
8. září zůstává otázkou jak na ni dosáhnout
Nebe modré tak jako dřív. Metr nad lesem malý
zapomenutý balíček v hedvábném papíru
každý ví že jsi tam starý papriko jen trochu líný se ozvat
ti co to už od lesa vzali poklusem teď jenom funí
a rozhlížejí se zklamaně do všech stran
Pořád se ale nikam neletí


(Bar Příroda čili Budoucnost 5 km, 2004 – básně z let 1961-67) 





***

Pro Mária Cesariniho


Napřed odmítáme tváří v tvář povědomým ale znovu temným
průčelím
nechceme exil rozlehlou čekárnu prázdna za zády
Pohled jediný nestrne na útěku k obzoru

Světlo nabízí jen stříbrnou žílu kolejí
Zahýbajícím vzhůru vlhkým uhlím dlažby

Dějiny neposhoví jsme předem v potměšilém šepotu schnoucího
prádla
se svým pokoutním mumláním i s prkny ohrad
kde bez konce zhasínají cáry volebních plakátů
Všechen daleký křik dobíjených v našem stínu
Všechna beztvará zákulisní hrůza proti starým porcelánům
v prachu
výloh proti jejich pobledlému řádu
A člověk se nenápadně vytrácí do vesmírných sálů od barpultů
nám už málem odstavili
poslední židli Vím ticho slov pořád ještě šumí z novin na
vedlejším stolku
mezi zvoněním příborů ta zběžná mdloba šedé
jak nás v ní možná zas cosi bez následků míjí
V neúprosném soukolí boje o kůži a nutných pochůzek se otvírá
větrná skulina
Zasmání pohled jímž podržíme město proti hroší kůži dlažby
stačí Prázdnu se znovu vrátí lesk

Chladný proud vody mě pořád spíná s dětstvím

Z kamenných hlubin táhl vonný příslib mýdla pádili jsme vlhkým
nekonečnem chodby stále dál
od mateřských sukní stále blíž prázdnému středu Pěkně nebi
na počest
svou blankytnou vlaječkou Příští verš je podstatnější než ten
kde právě jsme
a tak dále

Tekuté zlato mízy v hloubi léta
i bez následků míjející pravda Byli jsme siluety dávali jsme z obzoru
znamení siluetám
a tak až do poslední šedé která ukončí obraz hluboký šatník večera
i s molem jenž připojí svůj podpis
Pod bílým přepychem své kůže jsem noční žumpa šachta temných
šťáv a zčernalých létavic
které už nedostanou
Naposled vyjíždí ze dna důstojný lesk niklů pod dřevem ostění klouže
dobře maštěný smyčec ach

výtah


(Právo na šedivou, 1991, úvodní báseň sbírky, psaná v červnu 1982 v Lisabonu)





Slavné vody


Ještě jednou tedy na slunci, v průhledných kuloárech
Dne. Statisté všude okolo, v roztržité radosti naloďování;
a, prostor jako jediný společný zločin, nehybně jasný. Naše stopy
nedbale roztroušené po krajině, rozeznávat, ale už se nepozastavit.
Jsme tady jen kvůli podpisu, někteří z větší dálky, než
ti druzí. V odstupu: můžeme se blýsknout, na ale zalidnit.
Všechna trpělivost sezón, navždycky skvoucí naháč se svou
svatozáří prachu. Žádný pohled nepomlouvá to, na čem spočívá,
s odhodlanou něhou těch, co nic nevlastní.
Hlavně ovšem, přes omluvně prchající mumlání,
Nečekaný návrat modré se zelenou – obě jen lehce zsinaly – tyčících
Se ze zavlhlé stránky vstříc propasti. Kopřivy se dodnes
Rozpomínají na plech, pěšiny se rozbíhají dál napříč listím. V přítmí
tvých zorniček se ještě přichází vyslovit táž dálka. Nahota
stromu a osamělost cesty, namísto krve jenom s vláhou
soumraku. V pozadí neúnavné siluety sveřepě zpytují černající
křoví.


(Soukromý život, 1996) 





Dřít


Pilným kouřením doutníků a pitím vína na sebe dřít
dlouho do noci, spolu s jazzmany, které zběsile
posloucháme z desky.


(Arco a jiné prózy, 2005)





Pondělní sonet


Hle, postává tu a kymácí se trochu,
líce má propadlé, tělo je pouhý stín,
z pusy mu vytéká sotva zbytek šprochu,
z paží, dvou pahýlů, bez chuti stoupá dým.

Krajinu mění jen v potrhanou krajku,
pobledlé fasády napíná na skřipec
jak před ně zvedá svou roztřesenou májku,
než ji zas nechá pít z louží, co skleslou věc.

Přišel jak se zprávou, teď jen hledá židli,
na niž by usedl uprostřed ulice,
před domem, v kterém zubař komusi rve zub

čeká sám na zprávu, propadlý panice
jako ten, kdo tu víc než nepřípadně zhub
v sevření světa, jenž sám do sebe mydlí.


(Kolem vejce, 2016)





Vůz a stromy I


Když tě předjede vůz s odpadky
a kus před tebou zastaví,
dojdi ho a sám u něj postůj;
předměty, které přemílá v útrobách,
i ty, které trčí okolo,
budou důkazy téhož mírného,
leč dokonaného zločinu,
tvůj šedozelený baloňák se zeleným vozem
a prašnou zelení stromů, trávy, laviček v blízkém parku
utvoří jediné širé pondělí


(Šíření, 2019)





Netlačte se


Mé vyhlídky nejsou nejlepší taky já vypadnu z domu
a budu se v tramvaji zděšeně vléct dnem
ňouma mezi mouly
i klobouk za mě bude mít jiný chlap
Naštěstí umím aspoň počítat do pěti
případně do víc přijde na to kolik se vás přede mne vyhrne z lítaček
Jenom vaše rojení se mi nedaří
rozhodnost s níž vycházíte ven s prázdným pytlíkem
a vracíte se s krabicí plnou nového vysavače
-  říkám vám teď i na kraji Vrchlabí kde se vaše
běsnění vtělilo jen do tiché šedi domků u řeky
Hned v pondělí to se ví tu zas budete všichni znovu výbojní chtiví 
   nastrčit hned matku
a hned dceru aspoň se netlačte nejsem na poukaz
Nenechávejte svůj zub v mé podšívce
hleďte nám ho vytáhnout z kaše


(Šíření, 2019)





Charleston


Nemohu říct že nechci víc
než tiché štěstí (pouhý úsměv říká Kozovoj
je na rozdíl od smíchu už smíření se smrtí)
bez signálů to nejde ticho samo je necelé bez výkřiku trumpety
a výkřik bez předchozího vrznutí pístu
I máslu tiše vyndanému z ledničky se trochu stýská po dalekém
   hlomozu New Yorku
jak mi doplňuje noc i den jak v něm spouštím sondu až k hlasu
   kamelota na úpatí buildingu
Co dělat chtít lze jen klid zas a zas přiostřovaný
na obzoru lehkým broušením nožů
nebo sykáním dvoučinelu zvaného charleston
Chřestění sirek v krabičce a hracích kostek v kalíšku taky svist
   břitvy třené holičem o řemen
a šum špendlíků u švadlen v táhlém šeru salonů
byly nutný úvod a doprovod k pronikání do světa
neméně než k jeho úlevnému obcházení
I cizí milostný křik patří k životu
tak jako pěnění šampaňského ve zvlněných vlečkách dam
na palubě  Někdy i v povlávajících šátcích vzrušených skautek
a v roztočených deštníčcích erotických opiček při prostných u
   pokreslených stropů zpupných paláců
Klapot tenisových míčků vnáší svou ozvěnou tajné
očekávání i do mrtvých měst oslava vyrazí už ze zasmání šatnářky
   za valem kabátů
každý signál je významný i když nic nehlásí

Až zvonění příborů za zády dává úplnost pohledu do zrcadla


(Šíření, 2019)