Julius Benko (* 1981), autor básnických sbírek Pár slov z verbáře (2012), Posledních 31 dní (2014), Dna kořenů (2018). Publikoval v literárních časopisech Dobrá adresa, H_aluze, Host, Partonyma. Jeho texty jsou součástí česko-německého sborníku Krajina našich slov (2019). Kromě psaní se věnuje experimentální a vizuální poezii. Vystupuje na autorských čteních, která propojuje s hudbou. Více na https://cs-cz.facebook.com/basnikbenkroft/.
Další báseň
Mám rád když hustě sněží
a já ve skrytu našeho altánu
mohu kouřit cigaretu
zatímco ty doma sleduješ
v televizi pořad o celebritách
Za tvými okny je stlačená tma
ale já se propadám do očního sexu
tak prudce až téměř hrozí
exploze oční bulvy
Jsem tak strašně sám
jen s dokonalou bělobou na všem
co je z části právě tím plátnem
krystalicky malých tahů nekonečna
a z části jen snem matky ze které vzešlo
Jediné co mne v tu chvíli trápí je
kde jsou ty superhrdinové
kteří zničí Amazon
a velký pacifický odpadkový pás?
Obecné vlastnosti konkrétních subjektů
Vrátil se
ze služební cesty
„Toho si smrtelníku považuj
že šukáš bohyni“
řekla mu
Druhý den
na služební cestu
odjela ona
***
Prořezal jsem na zahradě smrk
rány po větvích se do druhého dne
zatáhly smolou
Lidé ani nevědí že potřebují poezii
Mimochodem rytířem
Až do oukropu plakaly
by tvé oči monády
když nocí rozmnožen
přicházím a se mnou
černé včely…
Don Quijote bývám
který prokoukl všechny
větrné tvé mlýny…
Říkáš mi spící:
„Že jste to vy Čaroději
máte volnou ruku“
Aniž
Naslepo… A je tam vůbec někdo
za paravánem tváře?
Uzavřen do vnějšku
aniž by nevěděl
kdo za něj žije…
Nebo je to zločin z nebe?
K zámku
jsme se vydali z jedné z posledních vesnic.
Někteří mezi námi byli zvídaví, jiní zas
klopýtali, reptajíce, přes výmoly s davem.
Slunce bylo zakrechtované kdesi za oblaky.
Ponejprv bylo nutné přejít obrovitý lom tam,
co dávné mokřady znásilnili do muklů,
do černých labutí vylétávajících z kotlů,
které nemají nejmenší šanci a všechny pojdou.
Blížili jsme se pomalu, oči plné prachu.
Napůl živí, napůl před zrozením, každý sám.
Vysoký muž vpředu náhle zvolal: „Je dokázané,
že za celý život spořádáme kolečko hnoje!“
Ticho však zavládlo nad posledním průsmykem,
v tajemném lese – latifundii drsného světa.
Nikdo se hlasem nepřidal, neboť bylo marné
před všemi skrývat těžká oportunistická srdce.
Na malou dřevěnou branku klepáme po všech
zhůvěřilostech, jež nás cestou o krev okradly.
Přišla nám otevřít neznámá bledá dívka
z kopie obrazu, jakoby nevěděla, co je za den.
Špalíry a loubím vstoupili jsme do zahrady,
někdo se z kaskád či bazénků osvěžil vodou
chladnou, jak jen může voda horských potoků být.
Omotala si nás kolem prstu ta potvůrka scenérie.
Salou terrenou voněly liliovníky jako přátelský štulec,
když jsme kolem nich procházeli do lesního pokoje
a potom dál do velkého sálu s oválnou klenbou.
Ach, zdalipak toto není Haydnovo oratorium Stvoření.
Všechna stará a vznešená slova němých maskaronů
stahují do hlubin šuntu, jejž navodil odšpuntovaný čas.
Zabijte nás víc, zabijte, ať můžeme napřesrok
jemným žilkovým plísně znovu vědět pendrek.
Demaskovaní popíjíme kontušovku hledíce z oken
rozmlácených na velkolepě se rozpadající blázinec.
Kdekdo z nás by si adoptoval ihned hrob neznámé
sudetské básnířky, aby se v něm nemusela obracet.
Čas?
Křičívají děti
v zahradách
zatímco za ploty
vedou se válčičky
Vstávej a bojuj
na později odlož dobro
na křižovatce světů
a osudů
kde jsi mne včera
bez rtů políbila
víc než jsem unesl
Bez okolků
Zrovna je to ve hvězdách
to netýkající se hvězd
tak jako v nás ničemech
ochotnictví k dobru
Po masopustu
Staré patníky
s lišejníky…
Nádech na truc všemu
Až od plotu pes
přeštěká trpaslíky
bude stejně cizí
jako ty
Za vsí v horách
je najednou klid
už nedusí satelit
místo sadu ani
bahno a pohozené
u cesty pneumatiky
Vysoko v horách
kdesi za potrubím
pramení potok
Kdybys mohl vyprávět
pomlčel bys že jsi tu kdy byl
Zarostl bys jako panely
s dávným nápisem:
KABLOBETON WARSZAWA
Pošetilosti nerozumu
Co má zamlčet a zastřít
nový typ koronaviru
či nová vlna uprchlíků
na řecko-turecké hranici?
Nebo je důvodem jen
poplašná zpráva sama o sobě?
Katapultace hyperhoaxu
který už konečně zažehne
finální destrukci planety?
Všichni jsme odsouzeni
tápat v temnotách
Požíváme přehršle dat a faktů
avšak nedokážeme rozlišit
co je pravda a co lež
Jako živá jsoucna
už od dob Aristotela
hledáme odpovědi na otázky
ale výsledkem je vždy nesnesitelné
babylónské zmatení jazyků
Logicky vzato tedy dnes
na prahu dezinformační revoluce
kdy už i sex bude v tabletách
je naše největší stvořenina
nesmysl každé ráže
Teskno
Bývaly zimy
kdy už ani nemrzlo
– jen v lidech…
Stála jste před muzeem
a pohlédla mi do očí
Něco ustrnulo
i neskutečná skutečnost
oné chvíle
kdy jste znovu
byla píseň
a já žalmista