Vojtěch Beránek (*1995) studuje třetí ročník psychologie na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, je ve třetím roce daseinsanalyticky orientovaného terapeutického výcviku. Publikoval dvakrát básně v revue Protimluv, dále ve sborníku současných mladých autorů Harakiri Czurakami nebo se staršími autory ve sborníku U Terflerů. Dva roky byl zaměstnán jako noční strážný, pracoval s drogově závislými a se sexuálními devianty, v současné době prodává sauny. Pohybuje se kolem ostravské literární skupiny Harakiri Czurakami. (Připravil Dominik Bárt).
každej den
v paneláku naproti
stojí u televize
chlap v trenýrkách
dělá to každej den
občas se posadí
nebo si dojde do lednice pro pivo
co dělaj lidi v jinejch oknech
to nevim
ale vim
že to dělaj
každej den
neklepat se
prázdnota né jako nic
ale absence něčeho konkrétního
čím dál tím víc lidí
nikdy neklečelo
a neví
člověk co žebrá
má jen zvláštní polohu
když prosí o existenci
pátý pivo už máš odvahu zvednout
protože se ti neklepe ruka
kdo obejme ďábla když pláče
vznik
už roky nevěříš
že sám sebou
někam vede
a pak najdeš člověka
co to ocení
najednou si dál
sám od sebe
než si kdy byl
obraz bez detailu
je hladký
viděl si vznik vesmíru
a musíš o tom mlčet
Ohm
z večerů kdy sme po sobě lezli
zbyla jen statická elektřina
Vznáší se nad sedmým pivem
uzavírá přátelství
s milosrdnejma vzpomínkama
to sou ty naše nesplněný sny
co tlačej noční tramvaje domů
červená, bílá, modrá
takovej ten papírovej
kulatej lustr z Ikei
někdo na něj nalepil hvězdy
a teď se diví
že ty koule světla
nepromítaj na stěnu stín
jako malej jsem chtěl změnit svět
jako velkej sem zjistil
že se na to stojí fronta
když se večer sám
koukám na televizi
musím se opít
abych si nepřipadal hloupě
ale spát můžu klidně
protože sme všichni viděli na nebi
tu hvězdu co bliká různýma barvama
neřešili sme to
nikdo o tom nikdy nemluvil
bylo lepší se smířit s tím
že se nám to zdá
posun
odkleplý západ slunce
vločky jeho vůně
už zkameněly
ve vzpomínkách tmy
soucit zítřku
pohlazení od maminky
částečnej úvazek
mý prsty na tvejch zádech
jako letadla
na prázdný obloze
rýsujou oblaka výparů
rozhrnujou prázdnotu citem
každej další dotek ztrácí něhu
je zatíženej příslibem
deště
naléhavost blízkosti
nás vrhá do samoty
ale to je v pořádku
tam patříme
řekni mi ale co mám proboha dělat
s chlupama tvý kočky
na mym kabátě
vodka
zatímco sem si nalíval
pátého panáka vodky
přišla za mnou moje matka
a řekla
ty to asi teď neoceníš
ale našla sem ti krásný cvičení
na posílení srdeční čakry
rodiče můžou být přinejlepším
to nepříjemnější vězení na světě
plnovous
věřil že láska je napořád
posadil svoje dítě na kolotoč
a nechal ho tam zestárnout