Radim Husák (1974 Třebíč - 2007 Kněžiště v Krušných horách) byl teplický básník, performer, hudebník, prozaik, výrazná postava alternativní kultury devadesátých a nultých let. Spoluzakladatel literární revue Dekadent Geniální. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu na Kněžišti v Krušných horách nedaleko místa zvaného Mückberg, česky Vrtošivá hora, odkud jsou vidět Teplice a České Středohoří.
V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovi beletrie a deníkových záznamů. Uvedené básně jsou ukázkou z ní.
Mně
Básníkům bez těla,
básníkům bez jména
budou se smát
A veršům
a rýmům
a duši ve větru
jak slečně ve svetru
zachtějí, zatouží
na tělo dotírat.
Svému městu
Oh Teplice, Teplice
mě nejvíce, nejvíce
těší
Oh Šanove, Šanove
musím domů,
pánové!
(už se těším, na nové)
Haitská
Hej na Haity
tam se dějou věci,
mrtví tam jsou,
mrtví jsou tam všeci.
Kravská
U stodoly stoje
hnědé krávy dvoje
a pohledem upřeným na trať
jímá je nebeská závrať
Jak rády by odsud odjely
za obstojnějším bydlem
Je to však hloupý dobytek
jež nemá peněz nazbyt
a hlavně kapsu na lístek
Tů
Kráva tu a
kráva tam
tů tů kravatám
Stáří
Malé děti
vědí
že po velkých
zdědí
K ránu 8. 12. 95
Blázínku, blázínku
co až se probudíš
buďto mě odstrčíš
nebo se přitulíš
Postel je úzká pro oba,
musíme ale být skromní,
až budem oba dva dospělí
koupíme velkou, tu vodní.
Život
Lán to je pole, které, když vítr
ozve se, šumí a bouří jak jez.
Vítr je živel a pole je život
a život je život
a život je pes.
Směr
Vařečka do hrnce
úsměvy rozdává
seshora dolů
a zleva doprava
Před spaním 8.12
Malinko přivolat stýskání
přitáhnout obláček vzpomínek
usmát se
pookřát
měsíčku žalovat
vyhnat z mattonky pár bublinek
VEM rozum do hrsti
buď silák
buď chlapák
na hrudi kus srsti.
...
Já jsem milenec všech zakletých žen
já zakletou ženu v sobě našel jsem
Lesbická poesie - Diane Absolon (13. 6. 1999)
Západ slunce mi přijde stejně romantický
jako rozsvícená oranžová pouliční lampa
Jsem žena plná dojmů, lásky a erotiky,
erotika převažuje - hlavně šukání
Polibek na přivítanou, otevřená náruč
sevře mě vřele a odvětí
„Už je nám vše jasné.“
A tak zažhneme to neposedné
poslední a podstatné
Marika je kráva, sedá do auta a špulí hubu
Říkám… „otevři pusu,“
„pstrocz“ - prskne,
„protože nemáš zuby ty drško, tak vypadni!“
Andělíčku popelavý,
každý se kreténem nerodí,
někdo dospívá jako já
A to ví hlavně ON
Však, hledá-li u mě JENOM čárku,
je to lidově na piču
Hledá-li ostatní,
na piču to teprv bude
Již usnula celičká zem,
usnula jsem já a nezutá
jsem pořád ostuda rodiny
My všichni jsme anarchisti a proletáři
Haleluja, strč mi ho tam faráři
Chtěl bych být
Chtěl bych být
holčičkou maličkou
s mašlí
a
špinavou tvářičkou
Chtěl bys být
holčičkou
tak asi jako já?
musíš být proletář
nesmíš jít doprava
někdo tě pak sklátí
neboj já
i ty
zato
budem rádi
láska je tvůj osud
a v holčičím podpažíčku
hřeješ další tajemstvíčko
mrkni
tvoje
víčko
Robot Urban (ROBUR) alias dobyvatel (5. 4. 2001)
jednoho dne se Robur probudil, ležel na zemi a tři Albánci mu ubližovali,
where is bird,
my bird,
ptáček, pipinka...
moudivláček...
kde je můj ňuňánek, písnička?
já nejsem básník sprosťák
já nejsem básník sprosťák
jako tihle tady
já jsem tady proto
že mě sebou vzali
neplatil jsem cestu
a prý budu slavný
tak jsem tady s nima
tak jsem tady s vámi
já sem chlapec z města
já sem chlapec z města
a ne z vesnice
i když jsem jeden ze sta
a ne z tisíce… chachacha
pozri sa z okna drahá
pozri sa z okna drahá
pozri sa z okna ven
z neba padá vločka
a za ňou kameň
Epitaf
Všechno, co zůstává
za námi
jsou jen dlaně poseté
ranami
Matka
Kájík si namazal krajíc s medem a sedl si do křesla k rozkoukanému videu. Story kmitající v nevalné kvalitě na obrazovce jej viditelně vzrušovalo a sám jej občas doplňoval nadšenými výkřiky a plácáním do opěradla. Matka, která přišla právě z práce, k němu přistoupila, pohladila ho po hlavě a řekla: „Ahoj Kájíku, právě jsem přišla z práce.“
„Ahoj mami, pojď si sednout, koukám na nové story z půjčovny.“
„A jak bylo ve škole Kájo?“
„No, já tam nebyl.“
„Ty lumpe, slib mi, že tam zítra půjdeš.“
„Slibuji.“
Otevřely se dveře a do bytu vstoupil velký otec. Je opravdu tak velký, že musí sklonit hlavu ve dveřích. Řekne: „Ahoj Kláro, ahoj Kájíku, tak jsem tady.“
„Ahoj Vendřichu,“ praví matka Klára, „jak bylo v práci?“
„No, víš Kláro, já tam nebyl.“
„Ty lumpe, slib mi, že tam zítra půjdeš.“
„Slibuji. No a ty Kláro, co ty?“
„No, já také v práci nebyla. Prostě jsme nikdo nikde nebyli!“
„Pojďte se všichni koukat na video,“ řekne Kájík a sedne si do křesla vedle namazaného chleba. Rodina se sesedla a za chvíli se viditelně vzrušuje nad story z půjčovny a občas jej doplňují nadšenými výkřiky a plácáním do opěradel.
