Veronika Dvorská: Zachránci světa pijí bílý čaj

neděle 19. ledna 2020

Veronika Dvorská (* 1994) Pochází z Prahy, živí se výukou češtiny jako druhého jazyka a přilehlými pedagogickými pracemi. Je autorkou textů a zpěvačkou postpunkové kapely Magnezium. Poezii publikovala v časopisech Tvar a Ink, její krátká próza vyšla ve sborníku mladé tvorby Harakiri Czurakami, příležitostně píše kritické texty pro A2. Toho času studuje na FF UK v magisterském programu Didaktika češtiny jako cizího jazyka.


(Foto: Lucia Banaková)




















Kyselá jablka, chrám


Koupil si zásoby z rostlinných bank
Semena všech odrůd hospodářských plodin
Tisíce variant drobných skvrn na fazolích
Cukrová třtina, brambory, ovoce velké jako nehet
Záruka ochrany před obilnými mory
Bývalé sovětské vlády se o ně nezvládly starat
Záznamy o délkách osin psávali propiskou
A něčí teta kousek za městem
Sklízela každý rok červenou pšenici
Vlastně je zachránil
Většinu z nich tak dneska ukrývají
Pastviny v betonových sálech pod zemí
Prostředí kontrolované, ale ne sterilní
Na každých šest let mají plánované
Zdravotní záplavy
Manželka k nim má přístup zamítnutý
Ale v maličké oranžerii uprostřed jeho vinic
Nechává občas zakousnout
Do praotce jablek z kavkazkých vrchovin
Nějakou dívku s mladičkou, čistou tváří
Naposled servírku a před tím lektorku angličtiny
Při pohledu na ovoce v její dlani
Se cítí velkorysý i vtipný





Difuzní světlo


Kdyby tak nechtěla usínat v cizích pažích
a místo toho šila splývavé haleny
z plastů co na své pramici vyloví z moře.
Mít ten smích! Vlasy! Spíš než žena být událost.
Jako bouřka. Nemanipulovatelná, daná.
Difuzní světlo by jí zářilo z pokožky.
Ovoce je méně správné než zelenina
protože chutná sladce
a přísun energie je okamžitý.
Živit se něčím, čeho se nedá dotknout,
jen tušíme, že to pochází ze slunce.
A hlavně netoužit.
Být opak zvířete.
Je tolik snadné vysmívat se ženám na instagramu,
možná z nás ale tuší nejlíp
že brzo ze sebe všichni budem seškrabovat
poslední zbytky člověka.





Zachránci světa pijí bílý čaj


Plánují jaké čipy si implantovat
Jako se v šestnácti mluví o tetováních
A s kapinkou účinné látky v krvi, než sednou za řídítka
Chlapci se s dívkami chvíli škálují

O víkendu mají kurz mluvení s lidmi
Učí se odmlčovat a podtrhnou si
Méně signalizovat inteligenci
(Ve výsledku si najmou externisty
ale je to zajímavé, inspirativní hobby)





Zůstávám tady


Stojím v letištní hale, ruce na skle
mávám spíš pro sebe než tobě
už jsi moc vysoko

další nadějný muž, kterého vyprovázím
výpary z letadla splynuly s mlhou
na druhý straně okna čeká skutečnější svět
se jmény ze kterých na mě jde husí kůže
úplně jiný večírky v montážních halách než mám já
a když se budeš snažit, možná i místo v bunkru
tam někde pod Grónskem
doma je dobré pro první odstavec motivačního dopisu
kořeny dochucují příběh, co si připravuješ

třeba si u mě někdy odpočiň
najdeš mě snadno, nikam se nerozvíjím
zastávka na znamení na tvojí cestě k dějinám
bydlet někde si nedovolíš, musíš se hýbat





Náckové na farmářských trzích


Pole, sad, les a čerstvě omítnutý statek
příjemně unavení si vzájemně chválí těla
často si zpívají při práci

většina jich sem přijela po rozchodu
to je v pohodě, sami se tomu smějou
těch pár žen, co se starají o jídlo a domácí školu
jsou tady s manžely

na etiketách marmelád nápadné slovo národ
vedle slov tradice a naše zem, které jsou v pořádku
obrázek rozesmáté rodiny před políčkem
s pár symboly, co pochopí jen zasvěcení

k solárním panelům mají zvláštní odpor
ale když jim jinak přeje počasí
na chvíli se zdá, že spolu vypěstovali
minulost jako z Popelky
každej, kdo nepřičichl k datový analýze

přesně o tomhle někdy snil
snadný a užitečný, bože, jak klidně asi spí
stačí si nevyskakovat v hubených letech
neptat se kam někteří chlapi po večeři šli
kam je čtyřikrát do roka rozváží autobusy





Setkání debatního klubu v pátek večer


Učí se zaříkávat částicemi
kotouče světla, doporučování
na stěny promítají obrazy infrastruktur Země
a gymnazisti s pitomou lehkostí
nastiňují svá řešení
učitelům i maminkám se zamžívají oči
tak tohle je ta jiná doba
oni snad vážně nedopadnou jako já

jeden z nich navštěvuje domov důchodců
když vejde, všichni jako by spráskli ruce
babičky už jsou usazené v kroužku
a on je vypravuje - s hrůzou a se smířením
ze světa, který jim už dávno nepatří
i kdyby byly zcela zdravé
po rozloučení myslí na jeho tvářičky a na smrt.

chlapec už tehdy dobře tuší, jak se mu služba vrátí
v každém článku, co o něm za sedm let – tak mladý! – vyjde
tu bohulibou aktivitu někdo zmíní
spolužáci co v oblecích jezdí na simulace soudních dvorů
se zkrátka nechali opít světýlky