Jan Spěváček (* 1982) vydal před nedávnem v nakladatelství Dauphin sbírku Čum do ráje. První čtyři básně tohoto bloku jsou z ní. Dalších osm jsou básně knižně nepublikované, některé z nich jsou součástí rukopisu pracovně nazvaného Periskop. A tři poslední jsou miniatury... "které mám svým způsobem rád," říká o nich autor.
Jan Spěváček pochází ze Žďáru nad Sázavou, žije v Jihlavě. Pracuje jako učitel.
Básnířka Marie Ferynů k básním Jana Spěváčka napsala:
Autor touto polohou čtenáře provokuje téměř neustále a proklamovaná „nablblost“ může být mnohdy až nesnesitelná. Bylo by ovšem hrubou chybou nahlížet na Spěváčkovy básně jako na texty insitní. Ve spojení s dalšími polohami (religiozitou, úžasem, aluzivností, ale i čirou hrůzou) čtenáři před očima doslova vyvstává komplexní obraz autorovy poezie jakožto poezie zpochybňující a pochybující, resp. neustále ohledávájící a zkoumající, na čem jeho (ve smyslu autora fyzického i implikovaného, hetero- i homodiegetického) poetika a vůbec svět stojí.
Religiozita v jednu chvíli odkrývá podstatu „nablblosti“ jakožto projev čisté víry, jindy zas úžas ukazuje čirou radost z existence, ve chvíli druhé se pak obojí mizí a (jako v básni Válka, s. 15, sb. Čum do ráje) figuruje jen bezradný úděs. Na mysl mi v takových případech přichází vystihující dvojverší Ivana Martina Jirouse: „Kdybych to nebral religiózně / bylo by mi zde věru hrozně“.
Důležitým aspektem Spěváčkovy tvorby je také již zmiňovaná aluzivita, resp. intertextualita. Autor tak nejen vzpomíná, ale rovnou komponuje části básní z citací či rozborů textů několika pro něj evidentně zásadních autorů; nejvíce to jsou Jan Zábrana a Jan Skácel. Zatímco ze Zábrany si Spěváček bere především smysl pro surovost všedních věcí a spojuje je s metafyzikou, pokud jde o Skácela, vnáší autor do básní zmiňovaný (neironizovaný) úžas, aniž by ovšem sklouzával ke klišé a Skácela fetišizoval, jak je tomu v jeho čtenářské obci „dobrým“ zvykem.
(Foto: Eva Bystrianská)
Jedno velké ale
či moře z pramenů poznání,
stéká jak pivo v Brně,
kde si dnes opakuji, že
když se mi někdo líbí -
a já vím, že se nemohu
rovnat - přeju si, ať
něco ve mně se změní
a přiblížím se obrazu
toho krásného člověka;
každé splněné přání,
jak bývá v pohádkách,
má svá ale: i já je mám
coby ztělesněné přání.
/27. 7. 2018/
Blíženci
Dlouho jsem nemohl přijít
na podstatu blíženců;
znám příběh těch dvou,
kteří se vídají první den
v nebi a druhý v pekle.
S blížencem, jehož mám
na mysli, vídám se, když
vyjíždím do pekla a on
sjíždí do nebe; ťukáme
na sebe v páternosteru.
/28. 9. 2018/
Plural majestaticus
/Olze Stehlíkové/
My, z Boží vůle člověk,
máme stát na svých
nohou a držet život
zcela ve svých rukou.
A byl nám dán plurál,
kterým si můžeme
formálně stěžovat
na osamělost singuláru.
Přiznáváme, náš smutek
je inherentní, jsme v něm
zabydlení a vyrážíme z něj
na každodenní cesty
do neobydlených končin
rozveselené lidské duše.
/19. 3. 2019/
Řeka
/Žanetě Lichtenbergové/
S podobně postiženými
vstupuji pokaždé,
když se napiju, do řeky
sníženého svalového tonusu.
Brod je nejsnáze
přístupný večer. Ideální
hloubka je nad kotníky, aby
stačily vyhrnuté nohavice
a chodidla pocítila dno, když
hlava je už po uši namočená.
/druhá polovina března, 2019/
Periskop
Vidím, že dnes pluješ
na vlně únavy, ale moře
je klidné a Ty jsi nevzrušená
zbytečnostmi našich dní,
vnímáš jen směr, příď,
která rozráží čas, a vítr,
jenž Tě nenechá dovírat oči;
společně čeříme totéž
moře, moje vlna se lepí
na Tvou, nechceš nic vidět,
jsi ztělesněná setrvačnost,
periferní pohled na Tebe mě
znavuje, pouštím kormidlo,
nevzrušená a klidná pluješ dál.
Soucit
Jeden ze čtyř vznešených
příbytků leskne se v očích
chlapce z Iglauer Sprachinsel,
jenž přijel za tetou z Práglu
na chalupu do Schönlinde,
kde sám sedá na schodech,
kouká do padajícího slunce
a říká si, kampak se poděla
všechna ta německá jména
nejen ze hřbitůvku v Khaa,
co jen byl ten Abschiebung
a jaké krásné srdčité listy
rašily by napříč hranicemi,
kdyby lidé chodili pro vodu
k prameni řeky Mitgefühl
na samotném prahu ráje.
Freud in natura
Každý komín
je falický symbol.
Každý český
samostatně stojící
vyšší než šestipatrový dům
je falický symbol.
Každý stojící člověk,
a to i za chůze,
je falický symbol.
Vzduch okolo nich
se s nimi všemi
neustále miluje.
Obzvláště patrné je to
na šumících a vlnících se
korunách stromů.
Jsme to
Jsme to, co jíme,
říkají dietologové.
Jsme to, co pijeme,
říkají alkoholici.
Jsme to, co nás
obklopuje, říkají
estéti a aranžéři.
Jsme to, co máme
na sobě, říkají si
fashionisti a pozéři.
Jsme to, co slýcháme,
ale i to, co vídáme,
ukazují nám smyslově
orientovaní jedinci.
Já si tiše přeju, ať
jsme to, komu se
chceme podobat,
kým se pomalu,
ale jistě stáváme.
Průměráci
Bůh se opakovaně
prostřednictvím svých
tiskových mluvčích
nechává slyšet, že
kající se hříšníky
vítá ve svém nebi
o to radostněji.
Skrze inkvizici a jiná
detekční chapadla pak
domnělé čarodějnice a
pravdu hledající heretici
vyakcentovali satana.
Nejtěžší život mají
odjakživa průměráci.
Cizelér
/Jonáši Hájkovi/
Může to znít
trochu depresivně,
ale Asrael na něj
prostě zbyl.
Některé listy
se dochovaly dvakrát.
Na jednom nepoužitém
byly tři takty tympánů,
které podle něj
v partituře zjevně chyběly.
Vyhodnotil to
jako opomenutí
a doplnil je.
Intimčo
Zažil jsem skvělé
básníky své generace
v intimních chvílích.
Aleš Kauer se mnou
v Mikulce žral klobásu.
Poté co jsme vylezli z křoví.
Jonáš Hájek se mnou
pil na kopci z flašky rum.
Tohle měl fotit Dirk Skiba!
Tomáš Čada se mnou
zpíval Ach, synku, synku.
A když může, tak se ke mně tulí.
Zažil jsem skvělé
básníky své generace
v intimních chvílích.
I ta chvíle, kdy mě Karel
Škrabal v Mafra Brno seřval,
je s odstupem let intimní.
Dušičková
Říká se, že lidé k stáru
měknou a své zásady
pozvolna proměňují.
Říká se, že s jinými nás
smíří až jejich smrt, až
stanou se vzpomínkami.
Říká se, že o mrtvých jen
v dobrém, jako by snesli
pouze zvláštní ohledy či
zacházení, neboť mnozí
živí i mrtví mají plnou
hubu keců a skutek utek.
*****
Sním o tobě
Miluju ty chvíle,
v nichž mívám na sobě
jen sluchadla a brýle.
TY & JÁ
Hranice mezi Tebou
& mnou je tatáž
jako hranice mezi
folkem & country.
///
/Josefu Řezáčovi/
Omne anima post coitum triste
jak míč, když opustí jakékoli hřiště.