Přinášíme několik básní z nové sbírky Zeno Kaprála Elegie naruby, kterou vydalo nakladatelství Host. Toto stojí o autorovi na její záložce:
Zeno Kaprál (* 1941), básník, autor scénářů a fejetonů, kdysi též souputník takzvané brněnské bohémy, je zde se svojí novou sbírkou. Příznivcům poezie je znám jako autor formálně vycizelované poetiky. Jeho Elegie naruby však vykazuje znaky podivuhodného obratu, který česká literatura zná například z pozdního díla Jaroslava Seiferta. V čase bilancování se autorův styl stává průzračnějším a básník se čtenářem komunikuje více než kdykoli předtím. Arnošt Goldflam, generační druh, dramatik a herec, na okraj jeho poslední tvorby poznamenává: „Jeho jazyk je bohatý, obrazy až manýristické, leč sdělení lakonické a často se neočekávaně zatne do srdce. Kaprál je básník, jakých nemáme mnoho!“
(Foto: Dora Kaprálová)
Před
Na první dobrou očekáván,
stojím u dveří poezie
a nerozhodně přešlapuju:
zaklepat, nebo vykopnout je?
Doživ jak Dante středověku,
mám právo, a je načase
do kamenného domu vejít
a ve zdech jeho schovat se.
Ten azyl byl mi předurčený
pradávno. Jen jsem netušil,
kudy mám jít; svět stále měnil
směr. Aby mi to znesnadnil.
Shrnutí
Dozvěděl jsem se to u výlovu
křesťanských ryb. Mrskaly sebou
v dřevěných kádích na valníku.
Bylo slunečno, ale chladno
a bahno nám čvachtalo nohy.
Obešel jsem rybník po hrázi.
I rákosí jsem rozhrnoval
na protější straně oválu.
Viděl ten Munchův otvor úst
a naslouchal tichému výkřiku.
To odevšad jitřilo mé smysly.
Tu poznal jsem, že nezáleží,
jaké volíme stanoviště,
ani jak často je měníme
odkud a kam, ať už po rozumu,
či hnutí bezradného citu
za jasného podzimního dne.
Že za jisté brát můžem pouze
to v dané chvíli. To, kde právě jsme.
A máme tam zůstat.
Soutoky
Čas stability soustřeďuje
dva prudké toky slavných řek.
Držím se hamerského břehu,
jistoty jeho navigace,
opouštím ji, a přece trvám
na témže místě jednostejně,
jak druhdy snílek pod mostem
pařížské Seiny, posteskl si.
Svět vody zdivo prostupuje,
nevyhýbá se nostalgii.
A přece ví, že zase bude
souš jeho, jak už kdysi byla,
kdy duch se vznášel atd.
Hladino růstu, nadržená,
vlny vrážející do bójí,
holubice s prázdným zobáčkem,
poklekající horo, i ty?
Neodolají brány města
plodové vodě. Prolomí je
zubatým štikám u dna snícím.
Albeř
Sochy a stromy se mi pletou
když po krajině se rozhlížím,
jako by vládla vertikála
všemu, co zemi dává smysl.
Nebeským krovem zastřešený
základy stínů nenalézám,
jestli i odpolední slunce
nemá se k dílu tančit na nich.
Kdo tedy vztyčil mocný templ
do babylonské výšky mraků,
odpověď znám a říci nesmím,
chvástat se tím a nadýmat se.
Maria
Viděl jsem obrys nad záhonem
a rozpačitý z něho byl.
Blízko jsme k sobě přes plot měli.
Já na špičkách a on v podřepu.
Pozdravit chtěl jsem, jak to žádá
dobrý mrav mezi sousedy.
Však tahle záda neurčitá
do hlíny mohla sázet i plít.
Duch svatý je ženského rodu
v požehnaném stavu tělesnosti.
Promnu si oči — a už tam není.
Jen mrkev, petržel a lilek.
Saze
S jásotem běží děvčátka
po zeleném trávníku
a rozvazují pentle.
Mužná ruka škádlivosti
ze zálohy na ně číhá
a polapí je za copy.
Louka zaznamená neklid
jako předzvěst určitosti
a tu nelze odepřít
ani šmouze, jež ulpěla
na čele a kapesníku,
co ji, nasliněný, stírá.
Dojetí se umí vyhnout,
kdo potažmo coby capart
podstupuje husí pochod
a obrací hlavu k nebi
kroužícímu bílé peří.
„To není obyčejný pták,
když vyletí komínem,“
komentoval to Franz K.
Praskolesy
Kdopak je zvědav na to doupě
ve vykotlané lípě, přiznej!
Spatřil tam bydliště Satana
a nerozhodně přešlapuje.
Samozřejmě piští andělé
jak děvčátka z mateřské školy.
Samozřejmě varovně syčí
s rozpaženými křídly husy.
Ten odér cizí přítomnosti
provází stigma jinakosti.
I nácci selské domobrany
na návsi těla rozkročili.
Červánky
Učí se chudí duchem z toho,
co vidí na nachovém nebi,
a prsty si tam ukazují
a žasnou dole s květinami,
se zvířenou a s minerály
i s elementy bez podstaty,
jimž chybí status pro uznání
v zhmotnělé materii bytí.
Ta rudá barva jako nátěr
rozmáchlých mázů impregnace,
lpí trvanlivost býčí krve
za slunečna i nepohody
se zárukou na věčné časy.
Nám stačí předpověď co zítra.
Že skočí přes plot větrný den,
náladu zvedne, zatočí s ní
a vtiskne něhu tanečníka
tváří na tvář až do ruměnce.
Lidi se těší na zábavu.
A nemůžou se dočkat války.
Tah
Vlaštovky před odletem usedají
na neuzemněné dráty s bleskem
a jejich bezstarostné švitoření
uvádí mě do stařeckého tiku,
co nářek sýce stěhovavé noci
do uší houká zlobivým dětem.
Jeho moje výstraha poletuje
po voliéře lemované trusem,
zatímco knihy zůstaly doma.
Ozobávají omítku na zdi
a předklánějí a zaklánějí trupy
v pomalém rytmu židovské školy.
To hejno smutku jako při volence
pod černým gala bělí košile
a mistr tučňák kolébavým krokem
roznáší po točně víření sněhu.
Svatý Petře a svatý Pavle,
zakladatelé nebeské samosprávy,
průkopníci zbožné nejistoty,
orodujte za nás!
Zimostráz
Na zálety, a to jen zřídka,
vyrážím se psem ven, kde sněží.
Však moje výmluvnost je plytká
a stará těla neuvěří.
Pes poskakuje jako divý
a vrstevníci zvědavě
sledují mě v té těžké chvíli
a přemítají o sobě.
Posedávají unaveně
u keřů, jež zapadal sníh,
a ruce chlípně položené
mají na klínech promrzlých.
Syn
Už jen dětský věk mě dělí
od stáří otce nadosah.
Do kroku za jeho zády
přidávám, abych mu stačil,
a on se za mnou ohlíží.
Jak beran jde v čele stáda,
drobounce za ním cupitám
a netrápí mě pochybnost
o ničem, co mi přisoudí
zkracující se vzdálenost.
Až jsem se z toho zadýchal.
Počkej, tati, doháním tě!
Pořád jsi král událostí,
ale já taky vládu mám.
Moje pravomoce rostou,
jak zvětšuješ se přede mnou.
Ještě chvíli, nežli ruce
rozpřáhnu, abych tě objal.
To se oba zastavíme.
Nebude už proč kam spěchat.